Vysokoškoláci - elita národa

Dnes měly být na programu dvě hlavní věci: frustrace (nejen) s přihláškami a zmatení sama sebou (takže běžný stav) plus pár menších, ale nakonec jsem se u školních záležitostí natolik dopálila, že je radši ponechám jako samostatnou kapitolu a hrabat se v mém mozku budeme až někdy jindy.

Když jsem brala tuhle práci, nikdo mi neřekl, že budu i detektivem.

Hurá na Moravu!

A než jsme se nadáli, měsíc byl už zase pryč. Ne že by mi ty dny tak rychle ubíhaly - většinou si říkám, že musím přežít už jen týden/4/3/2/1 dní do víkendu, dva dny spím/zkoukávám seriály/projevuju sem tam nějakou činnost a zase začínám odpočítávat.

Takže: co že se to za ten měsíc zas seběhlo?

Přečetla jsem asi šest knih, načala tři další (a jednu vzdala) a stejně mám pocit, že čtu málo a měla bych přidat. Třeba je to taky tím, že jsem zrovna narazila na dvě skvělé knihy ve stejnou dobu, obě o 400 stranách, jedna z knihovny, druhá japonská A ZABOHA NEMŮŽU ČÍST OBĚ NAJEDNOU, protože se prostě nerozkrájím, což mě neskutečně krká, a jedna tak musí počkat, až dočtu tu druhou! Taková hrůza! To drama! XD (moje problémy byste chtěli mít, že jo? :D)

Byla jsem nakupovat v Sapě a v jednom malém krámku narazila na dvě Japonky, které jsem využila k tomu, aby mi potvrdily, že to, co si chci koupit, je opravdu renkon - lotosový kořen. Nikdy jsem si ho vcelku nekupovala, tak jsem si nebyla jistá - ještě, že tam byly :D Chudinky byly asi víc vyjevený, že jsem na ně promluvila japonsky, než já XD Ale mám renkon a jsem spokojená :)

Po roce jsem se konečně rozhoupala ke dvěma věcem: 1) navštívila jsem zubařku, což dopadlo docela špatně - pomocí rentgenu mi objevila dva kazy uvnitř zubů, které zvenku nebyly vůbec vidět. To je ale podraz! Zub se tváří hezky (relativně) bíle a vevnitř ta mrcha kaz! Takže mám o dvě půlky zubů míň a pobolívalo mě to ještě dva týdny po vrtání. Tímhle tempem bych si už měla šetřit na umělý chrup :-/

rekordních 20 cm!

2) Nechala jsem se okudlat! Poprvé v životě jsem fakt neměla čas (a chuť) se nechat ostříhat dřív, takže mi má nepříliš bujná kštice dorostla délky 20 cm! (fakt, měřila jsem to pravítkem XD) Bohužel, moje přehnaně jemné vlasy nejsou dělané na takovéhle závratné délky, takže svým zplihlým zjevem nikoho neokouzlily, a ještě mi furt překážely při veškerých činnostech včetně spaní. Tak jsem se jednou hecla a objednala se ke kadeřnici. Ta se zalekla, že to chci nakrátko, ale já si trvala na svém, takže teď připomínám oškubané kuře XD Na svou obranu musím říct, že přesně ten den se na netu objevily obrázky ostříhaného Macudžuna a já měla přesně ten samý účes (ale co si budeme povídat - na něm vypadal mnohem líp).

Nasněžilo. Můj výhled z okna se rapidně zlepšil, moje prochozené podzimní boty s dírama na podrážkách však neměly zrovna radost. A popadalo dost stromů, které mě dost mrzí, jelikož u nás nikdo nevyvíjí snahu zasadit místo nich nové. My chceme stromy! (a i když to tak z třetího obrázku nevypadá, tak nebydlím na vesnici - opravdu jsem z Prahy)

Pod tou tíhou sněhu se nám před barákem složil strom

Když už jsem se zmínila o svých úžasných botách, tak vám i povím, k čemu mě dohnalo to, že prostě nemůžu sehnat boty. Jelikož mám na obou podrážkách na stejném místě díru skrz, koupila jsem si takové malé lepící gumovité věci, které se prý lepí na nohy od židle nebo tak, aby nedělaly rýhy do podlahy. Ty jsem nalepila ze spodní i vnitřní strany (takže mě to teď moc hezky tlačí do chodidla), takže podrážka vypadá, jako by měla záplatu. Nevyřešil se tím ale problém odpadávajícího opatku. Ten už jsem si jednou nechala spravovat, protože celá pata se mi rozbila asi po měsíci chození (tomu říkám kvalita -_-). Vzala jsem tedy nějaké staré pantofle, odřízla jim podrážku a tu vteřinovým lepidlem nalepila na patu boty (takže jsem teď o půl centimetru vyšší, heč! :D). Podrážka pantoflí ovšem byla bílá, takže jsem si ji musela černou lihovkou vybarvit a kam lihovka nedošáhla (tj. do mezer mezi původní patou a novou podrážkou), jsem nalila tmavou sojovku (protože ten šmejd obarví všechno - prověřeno praxí). Ano, jsem divná a moje boty tvoří z 0,1 % sojovka XD


Dovolená na Moravě
Vzala jsem si na dva dny dovolenou (a třetím jsem nahrazovala přesčasy) a vyjela jsem směr Morava. Všemu předcházelo to, že nám odpadl kurz (jelikož se téměř nikdo nepřihlásil a pracáku se nechtělo schvalovat) a já uviděla šanci vzít si dovolenou a vypadnout někam pryč. Od půlky února byly mé dny ve znamení ustavičného hypnotizování stránek Japonského klubu Olomouc, který měl jako každý rok pořádat Japonské jaro. To bývalo vždy zhruba od začátku března tak na měsíc. Jenže tentokrát se nebezpečně přiblížil konec února - a kde nic tu nic. S přibývajícími dny jsem kontrolovala stránky častěji a častěji, až jsem nakonec nedělala téměř nic jiného - kromě nervózního okusování hrany stolu. Když už bych jela, chtěla jsem to všechno tak nějak synchronizovat a nepřijít o případnou přednášku Sylvy nebo W-senseie. Štěstí stálo při mně, program se nakonec objevil a já mohla rychle začít shánět mé moravské známé. I letos jsem si proto udělala kolečko Pardubice, Brno, Olomouc.

brněnská Spravedlnost aneb
Exekutor zabavuje pračku

Pardubice jsou vždycky tak na hoďku dvě a krom nádraží a kavárny hned u nádraží jsem vlastně z Pardubic nikdy nic neviděla. Třeba se jednou dostanu i někam na náměstí, jestli vůbec Pardubice nějaké náměstí mají :D

Naopak Brno už jsme s Triq prošly minulý rok a letos jsme tak zvolily vegetění v obývaku s kočkami a deskovkami. S těmi moc zkušeností nemám - zvládám maximálně Člověče nezlob se a ani to už jsem roky neviděla. Ano, přiznám se k tomu, že jsem asi nikdy nehrála Monopoly. Když pak vidím všechny ty v deskovkách sběhlé lidi, příšerně mě děsí, že se k nějaké takové hře odhodlám - a pak si nebudu vědět rady a budu všem spíš přítěží (těžký to život s úzkostnou poruchou). Takže i když se mi nějaká příležitost si zahrát naskytne, radši se tomu vyhnu.
S Triq však ne - takže už jsme si stavěly koleje napříč Amerikou, stavěly města a chovaly čuníky, pěstovaly bambus či pochodovaly z Eda do Kjóta a zpět :) Sice většinou hrajeme jen ve dvou, ale baví mě to asi mnohem víc, než kdyby kolem byla hromada lidí. Proč já nebydlím někde blíž?

Letos na mě byla Triq obzvláště hodná a nejen že mi uvařila (*.*), ale dokonce se se mnou projela do Olmu <3 Čím jsem si takovou úžasnou holčinu zasloužila? Jen doufám, že jsem nebyla moc na obtíž a že si Triq celý večer neříkala, že by šla radši spát...

V neděli jsem se tak ocitla v Olmu, kde jsem jako první zakotvila v Kratochvíli na obligatorní Vanilkové nebe (nope, furt nahořklý - chci zpátky tu holčinu, která jediná to dokázala připravit tak výborně nehořce). S vidinou spousty volného času jsem se začetla do knížky a statečně ignorovala hlasitý hovor od protějšího stolku, kde se nějaký maník chvástal, jak že je úžasný a milý k ženám, i drbání o prolhané kamarádce od vedlejšího stolu.
Okolo šesté jsem pak šla otravovat bývalou spolubydlící/kóhaie, která pro mě krom vyprávění o jejím půlroce v Japonsku měla i čerstvé vafle <3 a knížku! <3
Zhruba v deset jsem si pak na nádraží došla pro Hanku, která mě už druhým rokem nechává za mačču přespat u ní na bytě :D Přeji jí ještě spoustu let doktorského a dalšího studia, ať mám v Olmu kde přespávat XD

A co jsem tedy během těch pár dní v Olmu stihla?

Tuhle čmáranici fakt někdo přečte O_o
(foto Japonského klubu)

• Navštívit Sylvu a popovídat si s ní (hajlajt dne).
• Přednášku o bezdomovectví v rámci Japonského jara (moc pěkná, promyšlená, dobře podaná s kakkoii bonusem v podobě přečtení nečitelné věci, jako by se nechumelilo).
• Přednášku W-senseie o japonském školství, kde by se klidně mohly vynechat ty fucú informace a rovnou přejít k osobním zážitkům - třeba měsíční cesta na Hokkaidó z peněz učitelky byla opravdu fascinující. A W-senseiova nevraživost vůči studentům, kteří nemusejí v sobotu chodit do školy XD (ale raději si nebudeme moct připomínat můj chabý pokus o pozdrav - asi týden jsem si v hlavě vymýšlela různé otázky a odpovědi na ně, abych tentokrát byla připravená - a ono nic *headdesk*).
• Viděla jsem dvě zkoušky divadla (bohužel samotné představení jsem nestíhala) - a byla to bomba. Místy ne úplně safe for work, ale zábavné - zvlášť Aleš v roli těla rokurokubiho a Cukujomi/Sherlock (jméno odvážného herce však neznám - většina divadelníků už jsou tak vzdálení kóhaiové, že mi absolutně nic neříkají). Já už tam vlastně znám jen pár vyvolených a připadám si spíš jako vetřelec než absolvent.

• Navštívila jsem knihovnu Kasu a se zklamáním shledala, že výpůjční doba dva týdny je pro pracujícího Pražáka otřesná T_T
• Nakupovala jsem, jak kdybych před odjezdem dostala výplatu (nenechte se mýlit - na účet mi přišla až po dovolené -_-). Takže mám konečně Sósekiho Polštář z trávy, svoji první spodničku, novou podprsenku (siriusly, existují i jiné barvy než bílá, tělová a černá!), zapínání na sukni a šmajchlovačky, které doma prostě nemůžu sehnat. Zato boty byly ztracený případ - letos je ta kolekce dost nanic...X_x 
• Zkoukla jsem nový bufet ve Zbrojce (plus za kafe, mínus za málo pečivovitých věcí).

Jelikož počasí moc nepřálo a chvílemi i sněžilo, výlet do zoo jsem odvolala a radši jsem si v teple studovny četla. Snad se povede příště.

Každopádně mi ta dovolená hrozně rychle skončila a návrat do práce byl jako vždy bolestný. Ale dodalo mi to síly, a přestože můj negativní pohled na budoucnost se nezměnil, mám zase na co se těšit - další budoucí návštěva Pardubic/Brna/Olmu :)

PS.: už jsem se zmiňovala, že jsem k Vánocům dostala poukaz do japonské prodejny a využila ho tím nejlepším možným způsobem? XD

Sbohem, má milovaná Olomouci

A je to tady; to, čeho jsem se celou dobu nejvíc bála - už o sobě nemůžu tvrdit, že jsem student - teď jsem jen nezaměstnaná. A mám absolutně nulovou představu o budoucnosti a o tom, co bych tak chtěla (a dokázala) dělat.

Nejdřív se ale ještě na chvilku vrátím do studentských let, protože tohle pondělí jsem na dlouhou dobu naposled zavítala do mojí milované Olomouce. Záminkou mi bylo vyzvednutí si diplomu, protože bez něj nemůžu na pracák a tak (takže žádná promoce, smůla). Ovšem při té příležitosti jsem samozřejmě zaběhla i na katedru za vyučujícími, trochu pokecala a předala jim omijage z Kjúšú. Na to, že byl teprve první den semestru už toho očividně měli všichni plný zuby (hlavně tedy W-sensei, se kterým jsem tak ani moc nemluvila, což mě na jednu stranu mrzí, na druhou si říkám, že bych mu stejně neměla moc co říct) - další známka toho, že práce na VŠ je psychicky náročná a já bych na to rozhodně neměla.

Kdybych chtěla vidět jen vyučující, mohla jsem klidně přijet o týden dřív, ale já jsem měla v úmyslu se potkat i s kóhaiema. Nejdřív jsem narazila na Hanku, jež jsem předala mangu, kterou po mně chtěla (prý na akademické účely; jasně, to víš že jo XD), a domluvily jsme se, že zajdem na kafe, až bude mít po vyučování. Mezitím jsem šla na koleje otravovat moje bývalé spolubydlící, které jsem celý minulý rok přesvědčovala, aby jely dobrovolničit do Japonska, až nakonec vážně jely; bacha na mě - dokážu být fakt otravná :D Bylo zvláštní vidět pokoj, ve kterém jsem pět let bydlela, obydlený někým jiným... Asi stejně zvláštní, jako vidět všechny ty studenty, školu či knihovnu a vědět, že už tam nepatřím, že na hodiny už nemůžu a knihovna a všechny služby v ní jsou mi nedostupné.

Kafe s Hankou a Šárkou mi trochu zvedlo náladu, ale ne zas až tak moc, protože ačkoliv jsou obě moje kóhaiky, jsou daleko schopnější, než já kdy budu - jedna se chystá na měsíční praxi učení na bratislavské univerzitě a druhá si jde dělat řidičák a učí japinu nějaké jednotlivce. Všichni víme, že jsem závistivá mrcha - mám je obě ráda, ale když je vidím, mám chuť se jít zahrabat.
Druhé kafe dne jsem si pak dala s Ely a ke svému překvapení jsem zjistila, že se s ní fakt dobře povídá (ok, to vyznívá všelijak, tak to radši upřesníme, jinak mě někdo sejme židlí - já, jakožto převážně mlčenlivý člověk, mám většinou problém vést nepřerušovaný hovor i s lidma, se kterýma se znám roky, natož s někým, s kým jsem se měla možnost vidět jen párkrát. A tady to najednou šlo - pravda, většinu času jsem fňukala a stěžovala si na kdeco, na což nejsem zrovna hrdá, ale na druhou stranu je obdivuhodné, že jsem měla potřebu vylévat si srdce při osobním kontaktu - většinou si tyhle kecy nechávám sem na blog, protože se lidi můžou sami rozhodnout, jestli se tím hodlají prokousávat, nebo radši ne. Takže ještě jednou děkuju Ely, že na mě nevychrstla svůj mátový čaj a neodešla :)
Jen pro představu, co mě poslední dobou tak užírá, že si o tom musím stěžovat okolí: pamatujete na jeden můj příspěvek, kde jsem zmiňovala, že mám v sobě vlastně dvě protiřečící si strany? (tady) Tak tyhle dva hlasy jsou moje sebevědomá část a moje bojácná část, přičemž ta druhá zmiňovaná má za úkol regulovat tu první - jakmile nastane situace, kdy si o sobě začnu moc myslet a říkat si, jak jsem lepší než ostatní, tahle strana okamžitě zareaguje a podkopne mi mou sebedůvěru předhozením nějakých epic failů z minulosti. Možná se vám to zdá na hlavu postavené, ale takhle to vážně je. Ta první strana je nejspíš moje původní já - to, které odpovídá tomu, že jsem ve znamení Berana - sebestředná, zlá, hnusná na ostatní a hlavně arogantní mrcha, která se přeceňuje. Ta druhá je ochránkyně dobrých vztahů s ostatními, skromná, hodná, bojácná a podceňující se, ale milá a rozumná. Nebo ji tak alespoň vnímám a možná i to je důvod, proč ji nechávám vyhrávat. Stačí si vzpomenout, jak jsem se chovala, než se tenhle druhý hlas pořádně vyvinul v to, čím je teď, a hned jsem ráda, že už taková nejsem. Jenže bohužel tyhle dvě strany se nevyvážily, jak měly, nýbrž ta druhá přerostla do obřích rozměrů, což mě taky úplně netěší. Jak to tak vidím, mám dvě možnosti - nechat je být, ať se handrkují s tím, že ta druhá bude mít prostě vždycky navrch a možná se ještě zvětší, čímž tu první zatlačí ještě víc do pozadí; nebo se pokusit druhou stranu omezit, což by ovšem pravděpodobně vedlo k tomu, že by se opět nevyrovnaly, ale tentokrát by převážila první strana, takže by se ze mě stala hnusná arogantní osoba, která by se na vás koukala svrchu a nejspíš vámi i pohrdala. Taková být nechci. Ale ušlápnutá puťka bez sebevědomí taky ne. A teď babo raď...
(Ano, tohle jsem ve zkrácené verzi vychrlila i na Ely - už se nedivíte, že jsem čekala, že na mě ten čaj vážně vychrstne a pošle mě do blázince, že ne XD)
Mimochodem, poprvé mi někdo řekl, že jsem creepy :D Přeci jen vykládat někomu, jak bych si nejradši narazila hlavu na hřeb a usmívat se u toho, asi není nejběžnější XD

Abych byla upřímná, nechtělo se mi jet domů - jako by se tím za mnou zabouchly dveře, které už nemůžu otevřít. Ale ty dveře byly zabouchnuté už předtím, jen jsem na to nemyslela a dělala že nic. Málem jsem svůj odjezd obrečela. Málem. Olomouc mi fakt bude chybět, ale především mi budou chybět ti lidé - bez nich to není ono :(

Jak jsem řekla na začátku, už nejsem student, teď jsem jen nezaměstnaná. Ještě jsem teda nebyla na pracáku, protože jsem neměla potvrzení o ukončení studia, ale teď v pátek se tam chystám. Mezitím procházím inzeráty a hledám nějakou kancelářskou práci. Nijak zvlášť to teda zatím nejde, o to víc, protože mám pocit, že na žádnou z těch pozic nestačím. Pár životopisů jsem ale už poslala, odpověď zatím jedna. Pozvali mě na testy ze znalosti angliny a wordu a excelu. Nerada to říkám, ale excel jsem ten týden viděla poprvé - ve škole jsme ho nikdy nebrali a já osobně ho nikdy k životu nepotřebovala. Jednoduché věci v něm ale podle všeho zvládnu - šlo mi to líp než word, což mě docela překvapilo. Test to nebyl těžký a upřímně netuším, jestli byl vůbec potřeba. Bylo nás tam asi dvacet holek a všechny vypadaly, že vědí, co dělají. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby se k následnému pohovoru dostaly všechny - když zvou i mě, tak to musely zvládnout všechny. Ale teda je to daleko, blbě se tam dostávám a je to poblíž ústředí Svědků Jehovových. Nechci tam pracovat, ale říkala jsem si, že bych si tam alespoň vyzkoušela, jak vypadá takový pohovor a co za zrůdnosti po mně budou chtít. Že mi to připraví pár bezesných nocí je vcelku jasné :/

Zatím nedepčím, ale to přijde. Přeci jen za sebou nechávám šest let života a něco, čemu jsem naprosto propadla - japonštinu. Šance, že najdu místo, kde bych ji využila, je téměř nulová. Snad se alespoň dohrabu k překladu toho Sósekiho, s kterým už nějakou dobu vyhrožuju. Momentálně se k tomu ale nějak nemám - místo toho jsem propadla vaření a pečení a tak trávím odpoledne v kuchyni a vytvářím věci typu zapečená dýně, dýňovou tempuru nebo dnešní dýňové latté (mňam!).

Nebo se prostě jen snažím nějak zaplácnout čas, abych nemusela myslet na to, co se mnou bude...

*✲ﾟ*｡✧٩(･ิᴗ･ิ๑)۶*✲ﾟ*｡✧

Tak a je to tady - už jsem z té japonštiny vážně zmagořila :D

Ráda bych vám řekla, že jsem na sebe hrdá, že jsem si uvědomila, jak daleko jsem došla, nebo že si konečně připadám chytřejší. Ani jedno z toho se ovšem nekoná, jelikož to, co jsem u státnic zase předvedla, je spíš k pláči než k oslavám.

U nás na katedře je taková tradice, že nemáme otázky. Člověk pak ví velký kulový, co se má vlastně učit, ovšem literaturou a dějinami nic nezkazí. Horší je to s lingvistikou - učebnice na to není, zápisky z hodin člověk taky nemá a většinou mu tedy nezbývá nic jiného než improvizovat. Jak nejspíš víte, tohle není moje silná stránka. Tak jsem vše vsadila na literaturu a dějiny, doufala, že u praktické části s W-senseiem něco řeknu, a modlila se, abych u lingvistiky něco vymyslela, cokoliv.

Nemůžu říct, že jsem se nestresovala, ale na druhou stranu ani nemůžu tvrdit, že bych se furt jenom šprtala. Učit jsem se začala měsíc před termínem - poměrně brzy, což ovšem vyvážil fakt, že jsem se aspoň nemusela učit zas až tak intenzivně a stihla u toho fangirlit, starat se o domácnost, protože většinu času byla moje mamka v nemocnici, apod. Nejhorší asi byly ty poslední dny, kdy jsem si chtěla vše zopakovat, ale bylo toho prostě moc a hlava mi to nebrala.

Oproti prvním státnicím existoval rozpis, kdy má kdo jít na přípravu, ale nikdo se neobtěžoval nám ho dát, takže jsem šla spíš tak "na blind" a doufala. Cestou jsem potkala spolužačku, která mě ujistila, že máme čas, tak jsme ještě zalezly do kavárny. Když jsme dorazily do školy, bylo nám sděleno, že je celkem fuk, kdo půjde první - tak jsem šla, abych to měla co nejdřív za sebou. Chytrý tah, jak se ukázalo. Vyfasovala jsem od Sylvy tři otázky a mohla si jít psát přípravu. Za tu první - čínsko-japonské vztahy - jsem jí div ruce nelíbala. Oproti tomu, co dostala spolužačka (japonská armáda), to byla procházka růžovým sadem a musím uznat, že jsem mluvila docela dost a snad jsem nic podstatného nevynechala. Jenže pak se to začlo kazit.

Další otázka byla z literatury, což by měla být moje doména (ale není, jak se ukázalo). Otázka byla fajn - ženská literatura (aneb zaplať pánbůh, že otázku zadávala Sylva a že Š-sensei přišla pozdě, protože bych jinak byla totálně v řiti - po mně jdoucí spolužačka vyfasovala "Mladík, který se opozdil". Fakt. Celá otázka o jedné knize. To by mě totálně zabilo, protože já si prostě obsahy nepamatuju a motivy a tohlecto rozebírat neumím. To se ukázalo, když se Š-sensei chytla Gendžiho, kterého jsem zmínila, a chtěla vědět, proč je to psychologický příběh. Ha ha ha, ne -_- Nemám tucha - četla jsem to v prváku, nic si z toho nepamatuju, ale rozhodně se mi to nelíbilo. No a tak jsem mlčela a pomalu to šlo do háje. Sylva mě sice zachránila, když všem přítomným připomněla, že moje otázka je ženská literatura a ne Gendži, ale moje sebevědomí už bylo podkopáno a mluvit dál jsem dokázala jen proto, že jsem zbytek otázky měla napsaný na papíře před sebou. Žádná sláva, ale něco jsem řekla a nevzpomněla jsem si jen na jednu básnířku.

No a pak začal ten horor v podobě lingvistiky. Moje otázka zněla psané styly a já byla mimo, takže krom stylu de aru mě nenapadlo vůbec nic. Že existují třeba dopisy nebo tak? Vůbec. Takže jsem toho moc neřekla. Prakticky vůbec nic, přestože se B-sensei snažila najít něco, o čem bych mohla mluvit. Nějak nemám pocit, že bych o tomhle tématu něco věděla. Vlastně tak nějak nemám pocit, že bych cokoliv o jakémkoliv lingvistickém tématu věděla. V tu chvíli už jsem nedokázala myslet na nic jiného krom toho, že tohle je teda v háji a že si to teda asi budu muset zopakovat, protože prostě není šance, že bych prošla.

Praktické použití jazyka to nijak zvlášť nevylepšilo, protože to, co mi vycházelo z pusy, bych japonštinou nenazvala. Upřímně mě mrzí, že to někdo musel poslouchat (zvlášť Nakaya, to jsem měla chuť prásknout hlavou o stůl; W-sensei totiž už moje neexistující komunikační schopnosti zná - ne náhodou jsem asi jediná z magisterského studia, s kým mluví česky; B-sensei to asi nervově nevydržela a odešla). Ale aspoň bylo zajímavé téma, které mě donutilo se alespoň trošinku snažit - knížky! *-*

Potom jsem byla konečně propuštěna a měla celou hodinu a půl na to, abych přemítala o smyslu života a vyrovnala se s myšlenkou, že tohle jsem teda fakt nedala. Spolužačka mi dělala společnost, ale stejně jsem to už chtěla mít za sebou a jít domů zapít neúspěch. Komise se dohadovala dlouho (nejspíš o tom, jestli mě vyhodí, nebo ne), ale nakonec se slitovali a nechali mě prolízt (určitě je to z velké části zásluhou Sylvy, které bych vážně měla jít ruce líbat). Zaručeně jsem nejhorší student, kterému to kdy dali, nezasloužím si to a stydím se za sebe, ale zopakovat bych si to vážně nechtěla - to bych jim radši na kolenou přísahala, že se japonštině nikdy věnovat nebudu. Radši si zopakovat všechny JCčka, než jít na státnice...

Já a mluvení byla vždycky katastrofa, takže jediné, co mi udrželo status studenta, byly psané testy a eseje - jinak už bych dávno vyletěla. Občas si tak říkám, jestli by nebylo jednodušší naučit se znakovou řeč a tvrdit, že jsem němá...

Každopádně takhle jsem se tedy z blbce stala magorem. Absolutně sice nechápu, jak se mi to povedlo, ale jak říká moje matka - když je štěstí unavený, tak sedne i na vola. Oslavila jsem to japonským pivem (z Lidlu; akce Asijský týden by měla být častěji!) a asi toho ještě dost vypiju, než si uvědomím, co jsem to vlastně provedla. Ještě jsem si ani nezvykla na to, že mám bakaláře...

Kujašikute namida ga koboreta

Mohla jsem včera jít spát v 11 a konečně dospat ten deficit - ne, já musela tři hodiny smolit mejl a pak, ve dvě ráno, jsem považovala za dobrý nápad začít sepisovat tenhle příspěvek. Jasně, proč ne *rozhodí rukama*

Nejdřív dobré zprávy:
Pamatujete, jak jsem posledně zmiňovala, že mě čeká pohovor kvůli tomu stipendiu na Taiwan? Tak jsem se tam teda následující den vydala a snažila se nevypadat příliš nervózně z toho, že se po mně chce mluvit v angličtině. Kupodivu jsem zjistila, že jakmile se pěkně oblečete, zapůsobí to i na vaše sebevědomí; takže jsem dokonce i mluvila (sice hovadiny, ale to je vedlejší). Čekala jsem teda spíš otázky proč chci studovat na Taiwanu a tak, nicméně hlavním předmětem zájmu bylo moje současné studium a pan velvyslanec či kdo to je měl tolik otázek o japanologii na upolu, že tam snad chce jít studovat (nebo tam hodit bombu, kdo ví). Těžko říct, jestli mi to spíš pomůže, nebo uškodí - výsledky ještě nejsou už jsou a nedotáhla jsem to ani na náhradníka. No, alespoň se nebudu muset zase učit znaky, to je docela pozitivní.
btw bych chtěla pogratulovat mé kolegyni japanoložce, která se mi minule ozvala v komentářích, k úspěchu při výběru lidí na magisterské studium na Taiwanu!

Další poměrně dobrou zprávou je obhajoba diplomky. Možná si ještě vzpomínáte, že jsem si jako téma dala překlad a analýzu první kapitoly Sósekiho Wagahai wa neko de aru (Jsem kocour). Samotné psaní byl boj do posledního dechu a snaha nevypadat jako naprostý trotl, který ničemu nerozumí. Minulý týden mi Sylva poslala oba posudky - oba za A (přičemž za jazyk A+ a prý jsem jediná, které kdy takové hodnocení dala O_O). Obhájení by tedy nemělo být tak složité, ale přesto jsem se hlavně ty poslední dny před obhajobou děsila, že to určitě zvorám a neprojdu. Zvlášť když jsem zjistila, že tam budu půl hodiny! No nakonec to uteklo jako voda, zvládla jsem se moc neztrapnit a odpustila jsem si i prohlášení, že je to vlastně celé jeden velký blábol. Sylva i Nakaya byly moc milé a párkrát jsme se tam i zasmály :)

No a tady začíná problém: obě se mě snaží přesvědčit, abych v tom překladu pokračovala, že mi to jde, a bylo by fajn, kdyby se česká veřejnost dočkala překladu tohoto díla. Já s nimi souhlasím v tom, že by to ten překlad chtělo, nemyslím si však, že bych na roli překladatelky byla zrovna vhodný kandidát. Ačkoliv mám Sósekiho strašně ráda, nejsem ani zdaleka žádný odborník, a při překladu jsem si kolikrát vůbec nebyla jistá tím, co se nám to vlastně snaží sdělit. Podle mě by se toho spíš měl ujmout někdo, kdo ví, co dělá, protože já to zaručeně nevím.
V deset večer ten samý den mi pak přišel e-mail od Sylvy s tím, že všechnu tu chválu myslej opravdu vážně a že bych tu kniha měla dopřekládat. A já jí s těžkým srdcem musela odepsat, že se omlouvám, ale že jsem opravdu příliš blbá a příliš neschopná něco takového udělat. Zabralo mi to tři hodiny (ok, většinu času jsem si to jen četla pořád dokola a sledovala u toho Teen Wolf, tak to zas tak náročné nebylo) a nejsem si jistá, jestli je dobrý nápad říkat 11 dní před státnicema jedné z vyučujících, že jsem vlastně úplně blbá a nic nevím. Ale když ono to tak je. Nebo tomu alespoň věřím. Což je ten problém. Protože si začínám uvědomovat, že můj život třeba vůbec není tak černý, jak ho vidím. Můj život je vlastně vcelku fajn, žádné větší problémy. A třeba nejsem tak úplně neschopná nebo alespoň na ostatní působím dojmem, že zvládnu víc než jen ráno dopoledne vylézt z postele. Není přeci možné, abych nevědomky oklamala tolik lidí - když mám navíc ve zvyku hned od prvopočátku rozhlašovat, jak jsem naprosto k ničemu. Problém je, že i když tohle vím, nevěřím tomu. Nevěřím, že bych mohla něco dokázat, že bych mohla být v něčem dobrá. A nikdy tomu asi věřit nebudu, což znamená, že jediné, co mě čeká, je zbytek života v tomhle pesimistickém oparu, kdy mi nezbývá než brečet nad vlastní neschopností. A nejhorší je, když musím někoho přesvědčovat, že chápu, že to se mnou myslí dobře, ale že se omlouvám, protože jsem ztracený případ a budižkničemu. Mrzí mě, že nedokážu splnit jejich očekávání. Mám ty nejlepší předpoklady, ale neumím je využít, takže je mi to vlastně všechno k ničemu. Já jsem k ničemu.

Včera jsem po dlouhé době opět usínala s myšlenkami na to, jak by to asi vypadalo, kdybych se to rozhodla skoncovat, a co - a jestli vůbec něco - by na to řekli lidi z mého okolí...

And I am feeling so small It was over my head I know nothing at all ♪

Říká se, že cesty Boží jsou nevyzpytatelné. Já se řadím mezi věřící pouze v případě, že považujete Midorikawu Hikaru-sama za legitimního boha (já tedy ano - a viděla jsem svého boha na vlastní oči. dvakrát. takže je skutečný! XD), ale výše uvedená hláška se mi zrovna hodí.

Loni v létě jsem přišla s bláznivým nápadem, že toho studia ještě nemám dost a že bych tentokrát mohla zkusit čínštinu. Tu jsem sice nikdy moc nemusela a vždycky mi zněla spíš jako mňoukání kočky, ale když máte za kamaráda Taiwance, docela rychle změníte názor (a přece jsem se nikdy nechtěla učit polsky - fascinující -_-). Takže jsem rozhlásila, že si chci zkusit podat žádost o stípko na Taiwan. Těžko říct, jestli jsem to loni myslela vážně, ale teď na jaře, když jsem si tu žádost opravdu podávala, tak už to bylo jen tak z hecu - nikam se mi vlastně nechce, protože mám pocit, že bych to stejně nezvládla, a navíc mám momentálně spíš pocit, že by mi to přineslo víc problémů než užitku. Tak jsem si říkala, že je stejně odradí můj obor studia (japonština? na Taiwan? hahaha), moje doporučení, která ani nebyla od vedoucího či zástupce vedoucího katedry ale "pouhých" doktorandů, můj přehnaně uměle znějící motivační dopis (chci se prý stát překladatelkou taiwanských knížek - hahaha).

No, nic z toho očividně nezabralo, protože včera se mi dvakrát někdo pokoušel volat. Odhodlaně jsem to ignorovala (protože já a telefonní hovory), ale dneska už se nedalo svítit. A ono taiwanské kulturní centrum (to je mi ale překvapení), že si se mnou chce pan velvyslanec nebo kdo pokecat (že prý to jde i telefonicky, když studuju v té daleké Olomouci - hahaha, já a telefonické hovory, že ano). Takže mě čeká pohovor. Zítra. V angličtině (HAHAHA). Od hysterického či panického záchvatu (vyberte si, mně je to fuk) mě dělí jen myšlenka na to, že svým neartikulovaným kdákáním své šance definitivně zabiju a aspoň s tím nebudu mít trápení. Jinak bych totiž měla problém, jelikož jsem si už zajistila léto v Japonsku a musela bych nějak vyřešit to, že v den nástupu do školy na Taiwanu mám ještě pracovat na Kjúšú... Že já to nenechala někomu schopnějšímu - zase jen zabírám místo někomu, komu by to prospělo daleko víc. Na jednu stranu mě to sice těší (takový budižkničemu jako já a oni si ho chtějí poslechnout O_O), na druhou se toho a všech důsledků, co by z toho mohly vyplynout, děsím. btw taky jsem si říkala, že mi třeba samotná škola neodpoví nebo tak něco, a víte, co se stalo? Téměř okamžitě poté, co jsem zavěsila, mi přišel email z té školy, že mě teda berou. To je prostě k neuvěření.

Takže místo japonské klasické literatury, kterou tu šprtám na státnice, mě čeká odpoledne plné vyhledávání nějakých taiwanských autorů, abych tam nebyla za úplného trotla (stejně budu - kdy že jsem to naposledy mluvila anglicky? jo aha - NIKDY!!) x_X

It's a beautiful day ♪

A je to!
Dnešek je v japonském kalendáři označen jako dai'an, což se dá přeložit jako "velký klid", ale spíš než klidem bych to nazvala úspěchem. Ráno jsem se konečně po víc jak měsíci odhodlala zajít na poštu a poslat dopis, jehož odeslání jsem pořád jen odkládala. Následně jsem měla v plánu vytisknout si zápisový list, který se musí odevzdávat na studijním při kontrole studijních výsledků. Ale ejhle! Portál hlásí chybu. Bylo 8:30, otevíralo se studijní. Ve Zbrojnici se zatím pomalu ale jistě hromadili studenti, kteří si stejně jako já chtěli vytisknout daný papír. A nic. Pak pro jistotu padnul celý portál, což člověku náladu fakt nezlepší. Někdy okolo 9:15 se u mého kompu objevila známá tvář - Ayuku a její kamarádka Lucka, obě třeťačky, a následně jsem se konečně setkala i s Ely, jejíž blog už nějakou chvilku stalkuju, ale furt jsme se nějak v reálu nepotkaly, i když studujem na stejném místě. Zaplať pánbůh za ně, protože nejen že byly lépe informované o tom, co všechno je potřeba k odevzdání diplomky a uzavření studia, ale ještě jsme pak šly všechny spolu, tak jsem se aspoň nebála. Portál tedy nakonec naběhl, tak jsem vše vytiskla (samozřejmě fronta jak kráva, jak jinak) a už se šlo na studijní, kde ale kupodivu téměř nikdo nebyl (zato včera to bylo až děsivé). Nechala jsem se seřvat, že mám blbé zadání a že mi chybí jeden papír, nicméně razítka jsem do diplomek dostala. Znova jsem si tedy odběhla do knihovny, získala další papír a na studijním jsem se znovu nechala seřvat, že nemám nahrazený předmět. No, nemám, no. Ten tlumočnický seminář je prostě mor a kavi to nezvládá ani psychicky, ani znalostně. U mého jména si tedy referentka napsala otazník a to je asi tak to jediné, co jsem se dozvěděla ohledně toho, jestli teda budu letos státnicovat či nikoliv. Uvidíme... *krčí rameny*

že to jsou ale krasavice, viďte :D

Holky si mezitím odskočily na anglistiku popohnat některé vyučující, aby jim zapsali splněné předměty do stagu, ale i tak jsem je nechala čekat (holt mi všechno strašně dlouho trvá). Každopádně pak jsme se s o něco lehčím srdcem vydaly na katedru odevzdat ty naše těžce vydřené práce, což jsme taky zvládly (jelikož jsme fakt skvělé :D). A šlo se slavit; já a mé fanynky Ely a Ayuku - ohohó, slyšíte? já mám fanynky! (které si to teď přečtou, najdou si mě a zmlátí mě za šíření pomluv) - jsme se vydaly do kavárny, Lucka se vydala nakupovat (škoda, ještě jsem neměla příležitost s ní kdy pokecat). A když se sejdou upolácké japanoložky, co si myslíte, že je tématem hovoru? No jistě - W-sensei! To je prostě naše modla a lidé se většinou dělí do dvou skupin - na ty, co ho k smrti nenávidí, a ty, kteří ho zbožňují. My tři jsme z té druhé skupiny, což je fajn, protože občas má člověk chuť trochu fangirlit (no dobře, tak možné ne "trochu", ale spíš "sakra hodně"). A W-sensei je dobré téma k hovoru - občas se vyskytne i v hovoru s lidmi, kteří ho vlastně vůbec neznají (ale to vůbec nevadí - alespoň ho poznají :D). Tak jsme probraly, jaký je vlastně W-sensei zlatíčko, jak má slabost pro zraněné či nemocné lidi, jaké má úžasné ruce, jak v kápi vypadá jak permoníček... :D
Občas mě mrzí, že na náš obor chodí lidi ze všech koutů republiky - po skončení studií se totiž rozutečem a bude mnohem složitější se se všemi potkat - takovéto rozhovory mi budou chybět.

Když jsme to nakonec rozpustily, šla jsem si ještě na katedru odchytit Nakayu a vrátit jí knížky, co jsem měla půjčené na diplomku. I s ní jsem pokecala - přeci jen není o tolik starší, je hrozně milá a asi mi bude i podruhé dělat oponentku. S ní zase fangirlíme nad Araši a Kimurou Takujou ze Smapu, kterého jsme naposled viděly v Ando Lloyd, což bylo podle mě i ní naprosto úžasné, i když si stěžovala, že její manžel na členy Smapu odmítá koukat. Doporučila mi zkouknout Smoking Gun, kde hraje Katori Šingo, a Džóó no kjóšicu o nějaké drsné paní učitelce. Ještě si postěžovala na studenstvo a pokecala o svém výzkumu a více méně mě donutila souhlasit s tím, že se na podzim zase přijedu podívat do Olmu. Pořád mám totiž od jejího manžela půjčenou knížku Wagahai wa neko de aru sacudžin džiken od Okuizumiho Hikarua, kde se kocour ze Sósekiho díla Jsem kocour pokouší vyřešit vraždu svého majitele. Bohužel (či bohudík, podle toho, jak na to nahlížíte) je to psáno přesně tím stylem, kterým psal Sóseki, takže slovník musím mít vždy po ruce a občas některé pasáže číst na několikrát, abych pochytila ten správný smysl (nebo alespoň doufám, že je to ten správný smysl). Protože to však má přes 600 stran, asi to do státnic fakticky nestíhám a budu to muset číst i přes léto - proto ta podzimní návštěva Olmu.

Následně jsem narazila na prváky magistry, kteří se sice chystali někam na oběd, ale Hanka měla chuť si jen tak někam sednout, tak jsme zašly do blízkého parku. Hanka je zvláštní člověk a dneska jsme přišly na to, proč tomu tak je. Všichni jsou totiž duchové mrtvých lidí (popř. psů) a ona je jediná živá osoba, která je vidí. Alespoň k tomu jsme při našem posezení dospěly. Krom toho nás tam minul jakýsi chlápek se psem, který se nás ptal, jestli je to ještě daleko do Zlína a jestli tu budem sedět i příští týden, až půjde zpátky, a pozval nás do kavárny O_o Taky jsem se konečně dočkala náčrtu slibované fanfikce na Jošicuneho a Benkeie, kterou mi lidi slibují už roky a furt nic (kdybyste se nudili, napište mi něco, prosíííím).

Dnes se pořádal i Majáles, ale kromě hluku hudebních skupin a pár placek od Japonského klubu, které jsem si ukořistila cestou přes park, se mě to nijak zvlášť nedotklo. Na takovéhle akce mě totiž nijak zvlášť neužije. Místo toho jsem si četla a pak si odseděla poslední hodinu čínštiny. Teď večer jsme na twitteru s T'Sal a Warrion probíraly naše studentské otp - pana Janderu a pana Suzukiho z našich skript japonštiny, protože zásluhou Ely už máme nejen  příběh, ale známe i jejich podobu. Tyhle dva shipujou snad všechny generace - lidi před námi, my, letošní třeťačky a snad i další (jen tak dál - třeba se jednou dočkáme fanfikcí a fanartů :D). Netuším, komu patří autorská práva, takže se s tím tady radši nebudu šířit, ale řekněme, že jsme se shodly, že i přes vysokou vysportovanou postavu a evil look Jandery je seme pan Suzuki :D A když jsme zjistily, že to bude mít i nahrávky, tak jsme začly i uvažovat o tom, kdo to bude namlouvat a jestli to bude W-sensei (já bych ho asi viděla spíš jako pana Janderu a pan Suzuki by byl manžel Nakayi-sensei; ale představit si tyhle dva jako pairing je jedno velké wtf). Tak vtipný rozhovor už jsem dlouho nevedla :D

Takže zkrátka a jednoduše další skvělý den :)

Wouldn't it be nice ♪

"Do we have to suffer in order to be happy?"

Upřímně doufám, že odpověď na výše uvedenou otázku zní Ne, protože jinak mě čekají zlé časy.
Při psaní tohohle příspěvku musím konstantně klepat na dřevo, protože nechci o tohle dobré období přijít.

Dnes asi okolo půl sedmé ráno jsem dodělala diplomku. Asi nemá cenu říkat, že jsem od včerejška nešla spát. Tenhle týden již po druhé. Ale vyplatilo se a to 90 (!) stránkové monstrum je hotovo a dáno do xeroxu na svázání (750,- v prdeli, jen to hvízdlo). Co si budem povídat, je to blábol, a jediné, co jakž takž považuju za uspokojivé, je samotný překlad (který se vlastně vůbec nepočítá). Docela mě překvapilo, že napsání téhle slátaniny nebylo náročnější - sice jsem si stěžovala na všechny strany, ale spíš než složité to bylo nezáživné. Díky bohu za literární témata. Každopádně jsem se dnes v xeroxu cítila naprosto úžasně (i po té probdělé noci), zvláště, když mi na desky psala slečna to Bc. (ne že bych nebyla Bc. už asi třetím rokem). A Sylvě se ten blábol prý líbí. Sice nevím, co se jí na tom zamlouvá, ale jestli to znamená, že prolezu u obhajoby, tak budiž.
Dneska jsem se rozhodla už nic nedělat, jen se trochu prospat a juknout na nějaký film nebo tak. Proto tu teď sleduju Hidamari no kanodžo s Macudžunem, požírám tu hermelín a popíjím frisco - dnes se nepracuje, dnes se slaví.

Úplně mimo mísu - určitě jste zaznamenali, že tuhle středu byl den knih bez dph - a to by nebyla kavi, aby si nešla nějakou tu knížku ulovit. Takže jsem přišla, vítězoslavně ukořistila Doktor Spánek od Kinga a celou cestu domů se tlemila. Stejně jako všechny kingovky z posledních let to ale jen odložím na poličku a v dohledné době to nebudu číst - šetřím si je totiž. Posledních téměř deset let si říkám, že jsem toho přečetla už moc, a když si nedám pozor, tak mi ty knížky dojdou, a co pak, že ano. Tak si je syslím a čtu jiné věci. Teď mám zrovna období knížek pro 'young adult', tedy teenagery až začínající dvacátníky. Projela jsem takové ty populární věci typu The Fault in Our Stars od Johna Greena, Divergent od Veronicy Roth či trilogii Maze Runner od Jamese Dashnera, ale i neznámé věci typu Suicide Watch od Kelley York, Rules of Survival od Nancy Werlin či Two Boys Kissing od Davida Levithana. Kdybyste měli doporučení na něco takového, sem s tím. Pokud se to bude týkat duševních nemocí, depresí a sebevražedného chování, tím líp. A s těmihle tématy to ani nemusí být tenhle žánr - beru cokoliv. Nějak pořád nemůžu sehnat to pravé, co by mi sedlo - třeba poměrně dobře přijímaná knížka Impulse od Ellen Hopkins mě nudila a téměř okamžitě jsem se ztratila v postavách.

Znova úplně mimo mísu: léto a plány na léto. Jistě jsem se už zmiňovala, že mám v plánu vykašlat se na hledání práce a vyrazit na poslední prázdniny dobrovolničit do Japonska. V současné době mám zajištěny všechny základní věci - mám letenku (a vyšlo to tak, že poletíme spolu všechny tři spolubydlící) a mám dohodnutý pobyt s hostitelskými rodinami. Červenec strávím v prefektuře Óita na severu Kjúšú v rodinném penzionu, srpen pak v prefektuře Mijazaki, taktéž na Kjúšú, kde sice tak úplně nevím, co mě čeká, protože jediná informace, kterou jsem z majitelů vytáhla, je, že je tam spousta japonských vysokoškoláků (a pouze kluků). Bůhví co mě čeká, každopádně se těším, že odsud zase vypadnu.

Mimochodem, zrovna tu dokoukávám to Hidamari no kanodžo (zatímco mi tu vedle pochrupává Warrion) a je to fakt dobrý, tak vám to doporučuju (protože love story a Macudžun - co víc byste chtěli?).

Jestli se vám zdá, že jsem dnes nějaká roztěkaná, tak si toho nevšímejte - to je ten nedostatek spánku. Jestli se vám zdá, že tenhle příspěvek nemá pointu, tak se vám to nezdá - jen mám dobrou náladu a chuť se o to podělit, ale nevím jak. Prostě a jednoduše se mám dobře, což mě těší. Musím si to užít, dokud to trvá - studentská léta se totiž blíží ke svému konci. Ale že to bylo úžasných šest let *-*

Krok za krokem do temnoty

Události uplynulých dní by se daly shrnout slovy Everything happens so much. Znáte takové to pořekadlo, že když se něco sere, tak se to sere? Ne? Měli byste - je pravdivé.

Shodou náhod jsem sice pásla závěrečnou souborku na japině, která sestávala z překladu do češtiny, do japonštiny a eseje v japině. A že to bylo náročných 6 hodin - zopakovat bych si to fakt nechtěla >.< To ještě byla ta lepší část, jelikož to znamenalo, že zkouškové mám za sebou. O den později však zveřejnili výsledky jlpt a hádejte, kterej trotl to o pět bodů nedal? Z jednotlivých částí jsem prošla, ale celkově mi tam těch zatracenejch pár bodů scházelo, takže nic. Ok, jsem blbá, beru. Stejně nejspíš budu pracovat mimo obor a tam mi nějaký jlpt budou nanic.

Jen co jsem překonala tuhle špatnou zprávu, přišla další - mamce se po příchodu z práce udělalo špatně, tak šla na pohotovost a odtamtud ji s diagnostikovanou kýlou odvezli rovnou do nemocnice. Následující dva týdny tak nějak střídala nemocnici a domov, protože doufala, že to samo přejde. Nepřešlo, takže nakonec přeci jen podstoupila operaci. A byla děsná sranda, když mi zničehonic kleknul mobil tím stylem, že se tvářil v pohodě, ale nepřijímal ani neodesílal zprávy ani hovory, takže jsem celou dobu nevěděla, co se děje, proč mi nepíše a jestli se něco nezvrtlo >.< Dopadlo to ale dobře a v pátek ji pustili domů, nicméně při všemožných vyšetřeních jí našli pár dalších věcí, takže ji ještě čeká lítání po doktorech. Teprve za takových okolností si uvědomuju, kolik vlastně mamce je a že její přítomnost není samozřejmost...

Jakmile jsem si tedy mohla oddechnout, objevil se další strašák a tím je předzápis. Jsem v posledním ročníku, takže moc předmětů nemám. Jenže loni jsem si zapsala Překladatelský a tlumočnický seminář za čtyři kredity, který jsem nesplnila (duh, přece bychom po Kavi nechtěli mluvit, že ne). Nijak zvlášť jsem to neřešila a zapsala si tedy jiná béčka. Teprve až včera - v poslední den zápisu - mě napadlo to ještě jednou zkontrolovat a hele! Kreditově mi to vychází v pohodě, ale podle nějaké směrnice si člověk musí zapsat buďto ten samý předmět znovu, anebo nějaký jiný ve stejné nebo vyšší kreditové hodnotě. Jestli jste někdy viděli seznam béček na japině, už vám to došlo, jestli ne, tak vás musím obeznámit se skutečností, že béčko za čtyři (!) kredity je věc nevídaná a takřka nesehnatelná. Mám na výběr mezi PTS2, který jsem loni nedala a letos to nevypadá o nic lépe, Kantonštinou 2 a Indonéštinou 4. To je tak zhruba všechno. Jinými slovy jsem v prdeli. Takže jsem si v noci div neokousala všechny nehty hrůzou, že mě těsně před státnicema vyhodí, a dnes naklusala na studijní. Hodná paní ze studijního ze mě nebyla nadšená, ale uklidnila mě, že prý mi to proděkanka promine. Oddechla jsem si. Pak však začaly hryzat pochybnosti, co když to přeci jen nepůjde a oni mě před těma státnicema fakt vyrazí. Vypadá to, že tahle záležitost je takovou mini-časovanou bombou, a děsím se toho, že to za pár měsíců při uzavírání studijních povinností fakt bouchne. Takže tak.

A aby se Kavi nenudila, tak se ke mně před pár týdny dostala žádost, že nějaká firma shání kontakt na japonskou firmu, ale v té směsici znaků na oficiálních stránkách to nemůže najít. Tak jsem jim z dobroty srdce tu e-mailovou adresu z hlubin stránek vyhrabala, a tím jsem to považovala za uzavřené. Jenže ona japonská firma jim prý neodpovídá (což mě zas tak nepřekvapuje - já být Japonec, tak mě mejl v ájině pořádně vyděsí), tak jestli bych nebyla ochotná tam zavolat. (krátká pauza, abyste to mohli vstřebat) Ano, ZAVOLAT. Já. Hahaha. Ne! To bych teda nemohla. Napsat e-mail - klidně; zavolat - nikoliv. Proč krucinál Japonci, kteří bez osobního e-mailu nedají ani ránu, nejsou schopní odpovídat na firemní mejly? Proč nejsou schopní si nějaký pořídit a komunikovat přes něj? Proč dávají přednost telefonům? No a co mám teď jako dělat? Jak jim to mám slušně odmítnout? Dóšijó?

Občas si říkám, že by bylo nejlepší si prostě lehnout a umřít a nedělat si starosti s nejrůznějšíma hovadinama, které mi kousek po kousku znechucují život.

Vánoční večírek a další útrapy

A pokračujeme v depresivních příspěvcích (protože tenhle týden stál prostě za houby a to je teprv středa).

Kavi se má fajn :)

Spousta lidí mě asi bude (alespoň skrytě) nenávidět, ale po dlouhé době je mi fajn. Ne že bych se nebála, co přijde, nebo že by mě nic netrápilo, ale i tak se cítím relativně dobře. Asi za to může to slunečné počasí a přílišné pojídání banánů, které mi do mozku doplňují serotonin. Skoro se za to až stydím, když tak vidím, co právě řeší lidi okolo mě za problémy. Ale nebojte, ono mi to moc dlouho nevydrží...

V úterý jsem naposledy v tomhle semestru jela do Olmu, abych dořešila pár věcí. Nejdřív jsem šla dohlížet na test céčkařů, který bohužel dopadl dost bledě. Ono se není čemu divit - z vyslechnutého rozhovoru studentů bylo jasné, že se látku učili buďto večer před testem nebo až ráno, a japonština není zrovna jazyk, který se naučíte přes noc (říká holka, co se na testy z jap. gramatiky učí tak den, maximálně dva >.>). Opravování mě však baví (škoda, že neexistuje zaměstnání 'pomocník učitele', kde bych si mohla opravovat do aleluja), a když se to ještě spojí s pokecem s oblíbenými vyučujícími, skoro bych si ten předmět zapsala znova (kdyby to nezahrnovalo i to učení, na které jsem úplně blbá). Tak jsem si aspoň zase mohla uvědomit, jak svou katedru fakt zbožňuju, a že se mi s ní vůbec nechce loučit.

Odpoledne jsem pak věnovala poslední předprázdninové návštěvě naší milé psychologické poradny, kde mi bylo řečeno, že ať už jsem si toho všimla nebo ne, udělala jsem od první návštěvy docela pokrok. Přemýšlela jsem o tom a uznávám, že na tom něco pravdy bude - přeci jen už se docela i bavím se spolubydlami, i když je to občas awkward; snažím se o oční kontakt, na ulici už jsem schopna nekoukat celou dobu do země, ale občas se i podívat na lidi (díky čemuž jsem potkala spolužačku, kterou jsem už asi dva roky neviděla XD), a teď naposled jsem dobrovolně někomu nabídla, aby se se mnou svezl výtahem. Těžko říct, kolik zásluhy na tom mají právě tyto sezení a kolik to, že jaro už je definitivně pryč, předpokládám ovšem, že za to mohou obě dvě věci. Co mi však tato sezení dala je to, že nad každým krokem víc přemýšlím a začínám si víc uvědomovat, co je skutečnost a co mi jen předhazuje moje fantazie. Lidi mě pořád děsí, ale teď už o něco míň.
Fáze jedna je tedy za mnou a jak to tak vypadá, na podzim mě čeká fáze dvě. A třeba jednou budu schopná i relativně normálního chování a s tím spojeného mluvení. Zatím jsem ve fázi, kdy dokážu rozhovor zabít během dvou vět (jedné, pokud mám fakt blbý den). Stále jsem nepochopila, jak jsou lidi schopni udržet rozhovor - já radši jen poslouchám, než abych sama mluvila, to mi snad i docela jde. Zato mluvit o čemkoliv či nedej bože se pokoušet o kritiku/chválu, to jsou pro mě neznámé vody (což mi připomíná, že jsem si všimla, že se bojím jak kritiky, tak chvály - jakmile mě milý pan doktor pochválí, stáhnu se do sebe a nevím, jak se tvářit a co dělat krom impulzu všechno to popřít). Sice mi bylo ještě řečeno, abych se o prázdninách ozvala, ale všichni víme, jak jsem na tom s udržováním kontaktu. Každopádně počítám s tím, že v září tam naklušu zas (to budou určitě děsně rádi...)

Zbývá mi týden, než nasednu na letadlo a na dva měsíce dám sbohem téhle šedé všednosti. Byla mi položena otázka, jestli se něčeho bojím. Tak nějak ani nevím, kde začít. Bojím se hodně věcí; od těch velkých jako Co když je to naposledy, kdy se někam podívám? a Co když budu příliš neschopná a vyhodí mě? až po ty menší typu Co když se něco posere? a Co když si s tou rodinou nesednu? Nicméně jsem vsadila na přístup překročíme ten most, až k němu dojdeme, což ovšem nedokáže zastavit ten tíživý pocit ve mně, který se dá popsat, snad jen jako když mne krysa postupně uhryzává zevnitř. Byla mi taky položena otázka, jak mě napadlo něco takového vůbec zkusit, a i když věřím, že ještě v lednu bych vám to určitě řekla, teď netuším. Vůbec nevím, co mě to popadlo a čím jsem přemýšlela. Možná bych měla přestat tolik přemýšlet (anebo bych aspoň přemýšlet o těch dvou esejích, co mám odevzdat do konce června a na které jsem ještě ani nešáhla).

Teda, je docela fuška psát o něčem, když mi není natolik špatně, abych si na něco stěžovala. Momentálně není na co - je mi dobře, nemám žádné větší problémy a ignoruju realitu toho, že příští rok si musím začít hledat práci. Místo toho si čtu Sósekiho a život je fajn. Musím si to užít - už to moc dlouho trvat nebude :/

Na konec bych ráda poděkovala všem, kteří se mnou přežili další depresivní jaro, a i když to často určitě vypadá, že jsem nevděčná sebestředná mrcha, protože vám nedokážu vyjádřit svou vděčnost, jsem opravdu moc ráda, že jste nade mnou ještě nezlomili hůl. Přeci jen mou největší obavou je to, že skončím úplně sama, a díky vám jsem se tomu i tenhle rok vyhla - takže děkuju :-*

Červnové novinky

Venku je hnusně a kavi má zase přemýšlivou náladu. Co z toho vyplývá? Další příspěvek. Dnes se pokusím nebýt tak moc pesimistická :)

Asi nejdůležitější novinkou je, že jsem v úterý pásla tu jedinou ústní zkoušku, kterou jsem tenhle semestr měla. Byly to dějiny (které fakt nemám ráda a upřímně jsem na rozpacích z vývoje událostí po restauraci Meidži. Krom druhé světové nejsem v obraze a ty seznamy premiérů se fakt učit nehodlám - střídaj to častějc než já ponožky -_-;), ale naštěstí jsem si vytáhla téma ze zimního semestru - výpravy Evropanů do Východní Asie (zaplaťpánbůh, protože chytit něco z letňáku, tak to asi nedám - třeba politika jde totálně mimo mě a z tématu ultranacionalistické skupiny si pamatuju jen to, že nějaká Seinenša je spojena s jakuzou a staví majáky na ostrovech Senkaku a že Kokka šakai něco něco má docela zábavné stránky, kde tvrdí, že Einstein je jeden z těch, kteří jsou zodpovědní za atomové útoky na Hirošimu a Nagasaki, nebo že Dalajláma je velkým obdivovatelem Hitlera). No a navíc byla zkoušející Sylva, což je úplně nejlepší možnost, co mě mohla potkat. Což ale neznamená, že bych nestresovala - celý týden, kdy jsem se to šprtala, jsem se o tom nezapomněla šířit na twitteru, fakt jsem se bála, a když jsem na chodbě čekala na zkoušku, tak mi bylo docela špatně. Ale přežila jsem, mluvila jsem, vypadla odtamtud s lepší známkou, než si podle sebe zasloužím, a ještě jsem pokecala se Sylvou, která se nenápadně zmínila, že už dlouho nedostala žádný hezký pohled a že by se jí zase nějaký šiknul.

Normální člověk by byl rád, že se mu to tak povedlo a zvedlo by mu to náladu. Můj mozek mě ale fakt nemá rád, takže mi v noci poslal tak hnusnou noční můru, jakou jsem už dlouho neměla. Sice se mi občas noční můry zdají, ale většinou je to něco mírného jako zombie apokalypsa nebo vyhození z předmětu. Tohle však bylo o několik levelů výš. Bude to znít jako hovadina, ale skupina lidí včetně mě utekla z vlaku, který směřoval k něčemu hroznému, a ukryli se na nějakém ostrůvku. No a abych to zkrátila, nějaká mladá dívčina podpořená celou skupinou na mě vyjela, že jsem k ničemu, že jen zbytečně zabírám místo a že jsem tam vůbec neměla co dělat, že jsem radši měla umřít, a uškrtila mě.
Víte, jak se v amíckých filmech vždycky lidi vzbudí z noční můry stylem posadí-se-na-posteli-a-lapají-po-dechu? Vždycky jsem si říkala, jak nereálné to je. Už si to nemyslím, protože přesně takhle jsem se vzbudila, akorát mi teda ještě proudem tekly slzy. Musela jsem utéct do koupelny, abych nevzbudila spolubydly, a tam to celé obrečela. Chvíli mi trvalo, než jsem se dala jakž takž dohromady a než jsem byla schopná si uvědomit, že to byl jen sen. Takhle zpětně už to možná tak hrozně nezní, ale v tu chvíli jsem si říkala, že už nikdy nepůjdu spát. Bylo půl páté ráno a já si musela pustit jeden z prvních dílů Merlina, abych na to furt nemusela myslet. Nakonec mi to trvalo přes 2 hodiny, než jsem byla zase v pohodě, spát jsem ale už nešla - radši jsem šla kamarádce dělat psychickou podporu u státnic.

Jinak jsme ty její státnice a mou úterní zkoušku včera večer oslavily několika litry vína, kdy jsem zase nezapomněla být na ostatní hnusná, když jsem prohlásila, že mám pocit, že vlastně žádné hodně blízké kamarády nemám. Dobrá práce, kavi - jen tak dál a už ty kamarádky fakt mít nebudeš -_- Asi bych neměla tolik chlastat - stejně mi to náladu nelepší (naopak je mi druhej den psychicky dost mizerně) a ani na japonštinu už nepřepínám, takže je to vlastně k ničemu...

A jak jsem si celý ten týden, co jsem šprtala na tu zkoušku, říkala, kolik toho zkouknu, až budu mít po zkoušce, tak se mi najednou nechce nic moc dělat. Před tím jsem ale stihla rozkoukat dva nové seriály - spolužačkou doporučený Once upon a time a úplnou náhodou nalezený Hannibal. Once upon a time je v podstatě o pohádkových postavách, které byly začarovány do našeho světa a nepamatují si to. Nejsem si tak úplně jistá, kam to vede, ale tak proč ne (pořád lepší volba než Teen Wolf, u kterého jsem vydržela jeden díl a už to bylo moc). No a pak je tu Hannibal...

Stačil jeden díl a bylo mi jasné, že jsem našla nový fandom, do kterého chci patřit - já sice Hannibala Lectera moc nemusím a nemám ráda přehnaně krvavé filmy (nemluvě o hromadě vnitřních orgánů, tvářích rozříznutých doslova od ucha k uchu či odhalených hlasivkách, na které můžete hrát jak na basu). Ale tenhle seriál má jednu nepřekonatelnou výhodu:

To je ta výhoda - Will Graham v podání britského herce Hugha Dancyho. Nechápu, jak ho můžou navlíct do takového obyčejného oblečení a on stejně vypadá jak model <3 Ale to, co mě na něm zaujalo, není to, jak vypadá, ale to, jakou roli hraje. Jeho Will Graham je totiž ne zrovna společenský, vyhýbá se očnímu kontaktu, žije na samotě daleko od lidí, snaží se dělat vše pro to, aby se ho studenti na nic neptali, a celkově je dost psychicky nestabilní člověk. A já ho za to zbožňuju! <3 Asi tak do půlky série se ovšem díky péči psychiatra začal lepšit a už se občas i usmívá. Nutno podotknout, že zmiňovaný psychiatr je právě Hannibal Lecter. Momentálně mi ovšem další události, ke kterým došlo, lámou srdce a já mám chuť tohle zlatíčko obejmout a ujistit ho, že všechno bude dobré (i když mi vývoj příběhu i spoilery naznačují, že nebude a že to určitě obrečím ;_;)

Když už tak hezky skáču od tématu k tématu, tak bych se ještě ráda zmínila o další návštěvě naší malé poradny. Poslední dobou trénuju oční kontakt (na zkoušce u Sylvy mi to však příliš nešlo - zato její hrnek jsem si prohlédla VELMI důkladně), pokec ve třech se spolubydlícími (teda když tu jsou) či kamarádkami (což mi teda taky nejde tak skvěle, jak jsem doufala) a teď i koukání na lidi při chůzi městem (taky žádná sláva). Asi jsem holt fakticky ztracenej případ. Každopádně to nevzdávám, ale nějak si nedokážu představit, že bych příští semestr nakráčela do školy a třeba i mluvila *krčí rameny* Tentokrát mě ale překvapilo, kam se diskuze na sezení ubírala - k mojí matce. Nevím jak ani proč. A vlastně ani nevím, jak mi tohle všechno má pomoct. Ale věřím, že alespoň někdo ví, co dělá (protože já rozhodně ne). Příští týden mám poslední sezení před prázdninami. Bylo mi řečeno, že se mám během prázdnin ozvat mejlem, ale všichni víme, jaká jsem, když dojde na psaní mejlů.

Mimochodem, už mi zbývají jen dva týdny do odletu - a já jsem zase nervózní jak pes. Co když...? Co když...? Geez, nesmím na to myslet, nesmím se bát, dopadne to dobře!

PS. Jsem si vzpomněla, že mám ještě jednu věc, o kterou se chci podělit, a to první zjištěný drb, který o mně koluje. Netušila jsem, že se mě vůbec něco takového bude týkat, protože většinou mám pocit, že jsem všem příliš ukradená na to, aby o mně něco šířili. Ale jelikož jsem to slyšela už z několika zdrojů, tak to asi nebude jen moje představivost. Nevím, jak někoho něco takového napadlo a proč měl potřebu se s tím šířit dál, nicméně lidi teď věří, že umím dobře psát, a vnucují mi, že ze mě bude spisovatelka. Ne, fakt. Nechápu, kde takovouhle kravinu vzali a proč tomu vlastně věří - očividně neznají tenhle můj blog, protože kdyby si přečetli, co jsem schopná vyplodit za bláboly, už by se tomu drbu leda tak zasmáli. Příště se musím zeptat, co ode mě četli tak zajímavého, že maj pocit, že je na tom špetka pravdy :)

Peklo jménem subjektivní vnímání světa

A jsme zhruba v polovině zkouškového, milí zlatí. Tedy alespoň já (jednoobor je krásná věc ^^). Dneska jsem konečně našla ve stagu zapsány další dva předměty, které jsem pásla (z klasické japiny za C!), a na katedře jsem odevzdala blábol na další předmět, tak doufám, že jim to bude stačit, abych vyfasovala další kredity. Když už jsme u tématu škola, tak jsem dnes konečně vytiskla podklady k diplomce a zašla si pro autogram mé vedoucí, se kterou jsem ještě stihla trošku pokecat (což kavi zvedlo náladu - už jsem si fakt myslela, že jí lezu krkem a nechce se mnou mít nic společného). Teď mimochodem šprtám na páteční JCčka - jap. gramatika - kde jsme sice za tenhle semestr probrali jen dvě lekce, ale je tam mrtě znaků pro proteiny a konzervanty a vzestupný proud vzduchu a tyhle sračky (mám za sebou jednu lekci a hustě popsány 4 a půl stránky). Awesome, just awesome -_-;

Ale dnes se chci vrátit k tématu Kavi je magor aneb dnes jsem se opět byla podívat na naší skvěle klaustrofobické katedře psychologie, protože jsem měla další sezení. Tentokrát v jiné učebně, kde nemají stůl, za který bych se zastrčila, a dělala, že tam radši vůbec nejsem. Navíc zrovna v době, kdy jsem měla trénovat oční kontakt. Vám povim, že to byla velmi trapná hodina, kdy jsem se čas od času snažila, ale jakmile se o tom zmínil, bylo mi příšerně trapně a naopak mě to odrazovalo. Ne, oční kontakt nepatří mezi mé hobby. Přesto jsem dostala za úkol trénovat, tak trénuju (ale nechtějte vidět, co si u toho myslím, a jak se vždy musím buďto povzbuzovat nebo konejšit, když se náhodou s někým střetnu pohledem). Díky těmto domácím úkolům jsem začla aspoň trošku komunikovat se spolubydlama, což je docela fajn, protože se tu příští rok zase sejdem. Vypadalo to, že i pan doktor je spokojen, takže prý uděláme level up a čeká mě pokec s cizími ve výtahu, v kuchyňce a tak. Ano, v té kuchyňce, kam ani nepáchnu, když tam někdo je. Už jsem se zmiňovala, jak awesome to je? -_-
Ale asi je holt potřeba zatnout zuby, protože když ne teď, tak kdy?

S tím vším ale souvisí jedna věc, která mi dnes celou dobu vrtá hlavou - jak vůbec extrovertní lidi fungujou? Já když se s někým bavím, tak to znamená, že ten člověk je pro mě někdo důležitý, někdo, kdo mi za to stojí. Tím víc, když se s ním bavím pravidelně, o všem možném, a dokonce i mluvím, ne jen poslouchám. Takový člověk si může gratulovat - má mou důvěru (která je mu k prdu a určitě o ni ani nestojí, protože stejně žvaním samé nesmysly a otravuju ho). Ale extrovertní lidi jsou jiní - ti jsou schopní se bavit s každým. Jak tohle funguje? Jak jsou toho schopní? Není jim trapně? Já bych si občas radši ukousla jazyk než abych nahodila řeč s někým, koho neznám. Jak moc je to normální? Jak moc jsem divná? Děsí mě, že neexistuje způsob, jak bych své subjektivní vidění světa přehodila na objektivní, abych zjistila, jak to ve skutečnosti je. To máte jako s takovým tím zvykem pana doktora mi při každé návštěvě podat ruku - na to nejsem zvyklá, není mi to moc příjemné a radši bych toho nechala - ale matka tvrdí, že prý je to normální. Jsem divná, když mi to normální nepřijde?

Co se týče pokřiveného vnímání světa, strašně mě dnes vyděsilo, když jsem si uvědomila, že netuším, co pan doktor myslí vážně a co je lež. Já ho vnímám jako autoritu, tak mu automaticky věřím, ale dneska, když jsem si přehrávala náš rozhovor, tak jsem se zarazila u těch pochval, co jsem si vyslechla za to, jak plním úkoly, jak jsem se snažila o oční kontakt, a za to, že vůbec mluvím. A zpětně mi to najednou znělo hrozně falešně. A pak se to v mé hlavě zvrhlo úplně a já najednou začla mít hrůzu, že nic z toho není pravda, že mě má plné zuby a nejradši by se mě zbavil. Což je docela rána, zvlášť když už mi nedělá takový problém se s ním bavit a docela se s ním bavím i ráda (viz výše v sekci s kým jsem schopná se bavit). Snažím se na to radši nemyslet, ale ono to vyčkává pod povrchem a děsí mě to. Ale než tyhle myšlenky zaútočily v plné síle, byla jsem po dlouhé době opět schopná jít městem bez sluchátek na uších, nekoukat do země, ale na lidi, a dokonce se asi i trochu usmívat - prostě mi ten rozhovor zlepšil náladu.

Příště mě prý čeká pokec o japonštině jako takové, proč to studuju a o mém studijním pobytu (o kterém si vůbec nevzpomínám, že bych se mu zmiňovala...). Asi to bude poslední sezení - tedy alespoň před prázdninama. Těžko říct, jak se řeší situace, že bych měla docházet dál, ale vlezou do toho hlavní prázdniny - jestli přijdu zase v září, nebo už ne...
Uvidíme, jak na tom budu po Japonsku - btw odlet mám za měsíc a z fáze vyděšený ratlík jsem přešla do fuck it it's gonna be okay...probably :D

"Život"

A opět máme pondělí. Zaplať pánbůh, že poslední v tomto semestru, protože mi dochází alkohol. A já bych přitom vůbec pít neměla, protože jak jsem zjistila, hrozí u mě větší riziko, že se stanu závislou, a já mám pocit, že už takhle mám dost problémů a žádné další nepotřebuju, děkuju velmi pěkně.

Od včerejšího večera, co se vrátila spolubydlící, jsem si říkala, jak normálně začít konverzaci. My tu totiž máme takové nepsané pravidlo, že si navzájem nevadíme, nevyrušujeme se a vlastně spolu ani moc nemluvíme. "Moc nemluvíme" znamená, že se tak maximálně pozdravíme. Proto je kapku těžké najednou začít konverzaci, nemluvě o tom, že jsem prostě socially awkward a vůbec netuším, o čem mluvit. Čekala jsem tedy, až se s druhou spolubydlou začnou bavit na nějaké téma, kde bych se mohla zapojit. Trénink, víte. Jen tak mimochodem, čekám doteď...

Dnes jsem si v knihovně půjčila knížku o sociální fóbii, abych věděla, co že jsem si to vypěstovala hezkého. Jako bych četla o sobě - teda já vlastně víceméně čtu o sobě - a není to hezké čtení. Sice mi tam tvrdí, že je to častá a velmi účinně léčitelná porucha, a dávají mi příklady lidí, co se z toho dostali za 6 týdnů, ale těžko se tomu věří. Pořád jsem přesvědčená, že je se mnou něco špatně, že nejsem normální, že se nedokážu zařadit do společnosti. Závidím lidem, co jsou schopní normálně fungovat, ale nechápu, jak to dělají.

Dneska jsme měli další hodinu tlumočnického semináře, kde se tentokrát tlumočilo do japonštiny, a já vůbec nechápu, jak byli spolužáci schopní dát dohromady větu. Mě napadala jen samostatná slova, a jen když mluvil někdo jiný. Jako jsem ráda, že znám slovíčka typu psychiatrická léčebna v japonštině, ale...
W-sensei se na konci hodiny jen tak nešťastně rozhlédl, protože mu bylo naprosto jasné, že mě prostě nemůže nechat projít - tak jsem ho toho ušetřila a ubezpečila ho, že si to příští rok zopakuju.

Ten pravý breakdown přišel až na odborné praxi, kdy mi bylo na můj nápad zopakovat si to příští rok sděleno, že na to prostě nemám buňky a nemám tam co dělat. Jako já vim, že jsem blbá, ale stejně to bolí daleko víc slyšet to od někoho jiného. A najednou se to na mě zase všechno sesypalo - jak na tuhle školu prostě nepatřím, že tu nemám co dělat, že jsem příliš blbá, že jsem neschopná, ani takovou jednoduchou věc jako naučit děcka základům japonštiny nezvládám, k čemu tu vlastně jsem, proč to vlastně studuju, když se tomu stejně nebudu věnovat, akorát jsem všechny okradla o čas a celých těch pět let bylo naprosto zbytečných a promarněných. A jakmile to jednou začne, tyhle myšlenky mi začnou vířit v hlavě a nechtějí se hnout, naopak se vracejí a přidávají na intenzitě. A pak si začnu vyčítat, jak jsem přecitlivělá, a že normální člověk se takhle přeci nechová, že jsem lidem okolo sebe na obtíž, že mě mají plné zuby, že mě vlastně ve skutečnosti nenávidí a bylo by lepší se jim prostě vyhýbat nebo rovnou z tohohle světa zmizet...

A tak přesto, že bych pít neměla, jsem přišla na kolej, vytáhla citronové pivo a na ex ho vypila. Není mi líp, ale ani mi není hůř. Otupila jsem to a snad i usnu, až si za chvilku půjdu lehnout.

Všude v článcích o sociální fóbii tvrdí, že se s tím dá žít, ale já bych tohle životem nenazvala. Je to spíš nekončící utrpení, kdy víte, že se ráno vzbudíte a nebude to lepší...

Konečně zlepšení

Nechci být přehnaně pozitivní, ale vypadá to, že jsem pro letošek z nejhoršího venku *klepe na dřevo*. Moje mysl se rozhodla, že už jaro skončilo, a tudíž by nejspíš bylo nadmíru neprofesionální, kdyby to moje jarní deprese ignorovala a zdržela se o něco déle. Ani nevíte, jak jsem ráda. Letos to trvalo extrémně dlouho a bylo to docela intenzivní... a já jsem fakticky nadšená, že to mám za sebou, protože mě to fakt děsilo.

Školu jsem sice většinou zatahovala, ale vypadá to, že z toho žádný průser nebude. Z tlumočnického semináře jsem se však opravdu nechala vyhodit a zopakuju si to příští rok. Kaiwa a učení céčkařů je stále v jednání. Nakonec jsem sesmolila i ten motivační dopis, i když s týdenním zpoždění. Teď je načase sesmolit všechny překlady, seminárky a tak podobně, takže se přestávám flákat a začínám makat. Momentálně jsem kdesi uprostřed překladů na klasickou japinu (btw stále si myslím, že by měla shořet v pekle). Ale mám i dobrou zprávu - dokopala jsem se k tomu, že jsem šla za Sylvou zjišťovat, jestli se mi vysměje či mě uškrtí, když ji požádám, aby vedla mou diplomku. Naštěstí se nekonalo jedno ani druhé - a já mám vedoucí \(^.^)/
Pomineme skutečnost, že toho Sósekiho asi jen těžko přeložím, natož abych to pak zanalyzovala... ale nebudeme pesimističtí.

Jak jsem neměla chuť nic dělat, tak se mi ani číst nechtělo, což mělo neblahý dopad na knížku Kirišima, bukacu jamerutte jo, kterou jsem odložila na neurčito. Zato jsem se při cestě vlakem vysloveně donutila přečíst si knihu s výmluvným názvem Speak od Laurie Halse Andersonové, jež vypráví o dívce, která přestala v důsledku traumatické události mluvit. Celé to bylo vyprávěno z pohledu hlavní hrdinky, která čtenáři dává nahlédnout do své mysli, a přestože nepromluví, má hodně co říct. Fascinující knížka, zvlášť proto, že se s jednáním protagonistky ztotožňuju, věřím, že člověk má právo mlčet, a že to z něj nedělá žádného vyvrhela, delikventa a neměl by kvůli tomu být znevýhodňován. Byl podle toho, mimochodem, natočen i film - vřele doporučuju.

Co se týče dalších novinek, z úzkostné poruchy jsem se vypracovala až na sociální fóbii, gratulujte mi. Věřím, že na katedře psychologie jsou ze mě nadšení. Já už míň. Každopádně jsem na dnešní konzultaci dostala dva úkoly - během následujících týdnů mám trénovat rozhovor minimálně ve třech osobách (jelikož ve dvou mi to problém nedělá, ve třech už mám tendenci mlčet - najděte mi někdo dvě kamarádky, které se navzájem znají a mají chuť a čas pokecat); a za druhé se mám pokusit o oční kontakt, což je věc, kterou v podstatě vůbec nevedu. Když si s někým povídám, většinou obhlížím povrch stolu, zjišťuju počasí venku či stav podlahy. Nekoukám do očí ani vlastní matce, takže to vidím jako zatraceně těžkej úkol. Děsí mě to, ale jestli mi to má pomoct, tak jsem ochotná ganbarimasovat.

Sama totiž vidím, jak moc jsem se za poslední dobu zhoršila v kontaktu s lidma. Začíná mi dělat problém i vejít do obchodu. Pokud má otevřené dveře, tak ještě, ale jakmile mám před sebou zavřené dveře, radši to vzdávám. Chtěla bych navštívit jednu zdejší kavárnu, ale sama se tam prostě nedokopu. Stejně tak vím, že mám ráda tancování v patnáctce a už tři dívčiny se nabídly, že se mnou půjdou, ale já se tam najednou bojím. Nevím, co se stalo, že jsem se tak zhoršila - v Japonsku jsem měla pocit, že je vše v pohodě, ale teď je všechno špatně. Děsím se toho, že jestli takováhle zůstanu, bude návrat domů, kde nebudu mít denní kontakt s kamarádkama, peklo a já se ještě víc uzavřu do sebe. Škoda, že nejsem Japonka - byla by ze mě skvělá hikikomori :)

Jak si zničit život snadno a rychle

Krok jedna: přestaňte mluvit.

Naprosto nemám chuť sepisovat tenhle příspěvek, ale je to asi tak to jediné, k čemu jsem schopná se dokopat. Pořád jsem čekala, jestli přijde ten jeden týden, který je ze všeho nejhorší. Tak nejspíš přišel...
Začal ovšem už minulý čtvrtek. Nemám náladu se rozepisovat, nicméně jsem na hodině historického semináře mlčela, to vytočilo Sylvu a promptně mi sdělila, že když se s ní nebavim já, nebude se se mnou bavit ani ona. Probrečela jsem asi hodinu a otřáslo to se mnou na zbytek dne. Ještě když jsem večer jela vlakem domů, pořád jsem ještě brečela. Od té doby nemám chuť dělat absolutně nic - seriály mě nebaví, knihy nemám chuť číst, nový koncert Arashi mě taky nenadchnul a internet vůbec je najednou děsně nudné místo. Přestala jsem komunikovat na fb, nepíšu na twitteru (tímto se omlouvám pseudoveverce, která měla svátek a já nebyla schopná jí popřát - zpětně všechno nejlepší), stopla jsem postování na tumblr. Nic nemá smysl, nic mě nezajímá, na všechno kašlu.
Dnes jsem se nechala vyhodit ze dvou předmětů, kaiwa nejspíš bude následovat. Od zítra zatahuju všechny hodiny se Sylvou, protože už ji nechci i nadále rozčilovat - má toho dost i beze mě. Tím pádem nemám šanci, že by chtěla být vedoucí mé magisterky, a tudíž šla má magisterka do háje. Je mi to jedno. Všechno je mi jedno. Stejně už je to jen moje tělo, co je naživu - moje mysl už je dávno mrtvá. Jen tu vegetuju - moje přítomnost nemá smysl. Jsem všem jen přítěží a určitě by se jim ulevilo, kdybych je přestala zbytečně zatěžovat.

Zápisky mentálně labilního jedince

Definitivně nám přišlo jaro, což znamená jednu jedinou věc - další velmi dlouhý, velmi nudný a velmi depresivní příspěvek. A navíc bylo včera pondělí. Mohla jsem to tedy sepisovat včera (aspoň bych u sebe měla víno a ne jako teď, kdy trčim v knihovně a zapřísahám se, že už nikdy nebudu chlastat - alespoň během pracovního týdne ne). Ale včera jsem měla lepší zábavu - pokec s ex-manželem. Ale nebudeme předbíhat.

Už druhý týden si chodím na kaiwu jen posedět, protože prostě buďto nedám dohromady větu, nebo prostě nemám potřebu někomu něco sdělovat. Tak či tak mi to samozřejmě nastartuje den úplně špatně a já už se v tom plácám. Během následující volné hodiny se vždycky stačím přesvědčit, že se nic neděje, že zbytek dne zvládnu.
Pak přijde tlumočnický seminář, kam si chodím pobrečet. A přitom to většinou není tím, že bych nerozuměla - jen to prostě doputuje do mozku a tam už to taky zůstane. Asi se nechám vyhodit - i kdyby mi to W-sensei z nějakého záhadného důvodu chtěl dát, bylo by mi to vůči ostatním blbý. Holt si to příští rok zopakuju...

Něco podobného si pak říkám i o odborné praxi, ale tam mě děsí to, že už vedle sebe nebudu mít snaživou Moniku, která mě tam před těmi krvežíznivými céčkaři zachraňuje. Včera si to pro změnu zase odučila celé sama, zatímco já seděla na stole, houpala nohama a přemýšlela, jak vysoko vlastně jsme a jestli bych utrpěla alespoň nějaká vážnější zranění, kdybych se vrhla střemhlav z okna. Na tohle už asi příští rok nebudu mít nervy a upřímně pochybuju, že by mi to šlo nějak líp.

Když už jsem zmínila to opakování předmětů, tak si asi dám i kaiwu - měla by nám zůstat Nagata-sensei, takže ji svou přítomností budu týrat ještě příští rok, aby si mě náležitě užila.
Po takovémhle dni (který se z železnou pravidelností opakuje každý týden, protože členové naší katedry prostě nemarodí!) se mi nemůžete divit, že večer už nic neudělám a jen vždy sáhnu po flašce vína, prozíravě připravené vedle stolu.
Včera jsem si však přitom pití řekla Vem to čert a zrušila na fb skrytí chatu pro ex-manžela. Tuhle hru na schovávanou hrajem už od minulého roku - letos jsem to však porušila už podruhé.
První pokec po tak dlouhé době proběhl minulý víkend těsně před mými narozkami. A nebyl vůbec, ale vůbec fajn. Ex-manžel si totiž našel další chudinku v nesnázích, kterou se rozhodl zachraňovat. Podle článku na wiki má ta dívčina nějakou vážnou psychickou poruchu, něco jako bipolárnost, ale spojenou se sebepoškozováním. Z toho popisu to znělo, jako že jde o příliš velké sousto i pro ex-manžela, ale když se jí tak ochotně vrhá na pomoc, proč ne. Třeba jí to pomůže (anebo jí to ještě víc ublíží, těžko říct). Každopádně celý rozhovor se točil jenom kolem ní, přičemž se mi ex-manžel nezapomněl zmínit, že dotyčná se chová jako děvka a spí s každým klukem v okolí. Jo, a pak jen tak mimochodem dodal, že spolu strávili noc (ale prý si jen povídali). Prostě a jednoduše mi to úžasně zkazilo celý vikend (po kterém zase přišlo to hnusné pondělí).
Včerejší rozhovor už byl úplně jiný. Tématu té dívčiny jsme se dotkli jen na začátku (já prohlásila, že by měla uvažovat o ústavní péči, a on radši odběhl od tématu) a zbytek to byl takový ten běžný hovor absolutně o ničem a přitom tak zábavný, že to až hezký není. Po tom hnusném pondělku mi to zvedlo náladu - jako by se od toho podzimu, co jsme se potkali, vůbec nic nezměnilo. Asi si to někam zazálohuju (a pak si nad tím v budoucnu s flaškou vína zase pobrečím).

Sice mi to dodalo falešný pocit, že je vše v pořádku, ale ono není. A tak jsem se hrdinně rozhodla udělat to, co jsem chtěla udělat už před dvěma lety po státnicích - navštívit naší malou školní psychologickou poradnu. Začala jsem celkem dobře - nechala se spolužačkou zatáhnout na Vodární, kde sídlí katedra psychologie, a našla správné dveře. Až sem dobrý, ne? No a pak jsem před těma dveřma stála 15 minut, než jsem se odhodlala odchytit slečnu, která zrovna vycházela. Ta na mě koukala stylem Co já si s váma počnu a raději zavolala svého kolegu. Já jsem tam teda šla rozhodnutá, že jestli mám s někým mluvit, tak radši s nějakou ženou, protože přeci jen já a mluvení s mužskými - to je kapitola sama o sobě. No nic. Každopádně vypadal mile a třeba mi zítra, až tam nakráčím, ani neutrhne hlavu, že otravuju. Víte co, psychiatra už mám za sebou a co bych to byla ze správného mentálně labilního člověka, kdybych si nezašla i k psychologovi, že? Kavi prostě musí otravovat kdekoho, jinak to nejde. Jestli mě rovnou nezavřou do blázince, podělím se o zážitky. A teď hurá na klasickou japonštinu, která by pro mě za mě mohla shořet v pekle!

Nomikai

Nejdřív zmíním, že tento příspěvek píšu spíš sama pro sebe než pro někoho jiného, a to z toho důvodu, že se bude v budoucnu hodit, až zase budu potřebovat povzbudit.

Včera nám skončil týden přednášek japonského profesora Minegawy a večer se konal rozlučkový nomikai. No a kavi měla zase jeden ze svých chytrých nápadů - jít tam. Abych byla upřímná, šla jsem tam asi jen proto, že to byla po dlouhém čase jediná příležitost vidět W-senseie v hospodě a protože jsem doufala, že budu mít příležitost pokecat s Nakayou-sensei.

Jak je u kavi zvykem, přišla pozdě a skončila tak na rohu stolu hned vedle Vero. Bylo to však poměrně blízko W-senseie, tak jsem tak trochu odposlouchávala. Jenže s přibývajícím alkoholem se zvedla hladina hluku a já slyšela prd, takže přišel čas na plán B. Po první sklence vína jsem sebrala dostatek odvahy a požádala asi 5 lidí, zda by se o jedno místo neposunuli, abych si sedla vedle spolužačky o kus dál, která se pořád dávala do řeči s naproti sedícím W-senseiem (ano, občas jsem děsně vypočítavá mrcha) XD
To samozřejmě vedlo k tomu, že jsem byla vtahována do rozhovoru, nakonec z W-senseiovy strany až natolik, že spolužačka neměla najednou co řešit a šla si odsednout někam jinam. Stydět bych se měla, že jsem jí ho takhle sebrala, ale nestydim - přeci jen tolik příležitostí jen tak pokecat s W-senseiem není a já bych byla blbá, kdybych si ji nechala proklouznout mezi prsty.

Ano, bez mučení přiznávám, že ho mám fakt ráda. Na rozdíl od ostatních totiž o mně nikdy nepochyboval (ani když jsem mu tenkrát odevzdala úplně prázdný test), vždycky byl děsně milej, chválil mě (!) a vůbec jsem tak trochu spešl případ (předpokládám, že kdyby mu někdo jiný na tlumočnickym semináři odmítal tlumočit, asi by hodně rychle letěl). Včerejšek v tomhle jeho přístupu nebyl výjimkou, takže jsem si vyslechla, jak jsem úžasná, jak všechno umím, jak mi jdou sakubuny a jestli nechci být spisovatelka nebo aspoň zkusit psát básně tanka XD Jen si na to vzpomenu a už se tlemím od ucha k uchu ^^

Uvědomuju si, že to není pravda, že jsem úplně blbá a ani zdaleka neumím tolik, kolik se všichni včetně mě samotné tváří, že umím, že strašně přehání a že je prostě jen příliš hodnej na to, aby mi do očí řekl, jak jsem úplně k ničemu, ale pro tentokrát si dovolím tuto racionalitu odsunout stranou a aspoň chvilku mít dobrou náladu. Stejně tak odsunuju stranou i myšlenku, že mi zbývá poslední rok studia (během něhož už W-senseie asi na nic mít nebudu) a pak že už jeho ani tuhle katedru asi nikdy neuvidím. Nejradši bych tu - ve společnosti takových úžasných lidí, kteří mě vždy podpoří - zůstala napořád.

A leap in the dark

Když vám řeknu, že tu sedím s Cool Lemonem neschopná cokoliv dělat, i když mám mrtě práce, a v náhodných intervalech tu u toho brečím, tak vám asi dojde, co je dnes za den. Ano, správně, je pondělí.

Kaiwa odpadla, tlumočnický seminář nebyl, tak jsem si říkala, že dneska to půjde, že se hecnu, nastoupím před prváky a celou hodinu odučím. Haha. Jen se smějte, ale já tomu fakt věřila. Teda jen do té doby, než ta hodina opravdu začla.

Tehdy se na mě vyřítil nečekaný problém - studenti kašlou na jmenovky a já je podle jména prostě neznám (a Monika jo). Jo, já vim, je to pitomost, ale tak mě to vykolejilo, že jsem víceméně celou hodinu zase nechala na Monice a užírala se tím, že to prostě nedokážu.

Teď už je pozdě něco zkoušet, protože ty studenty prostě a jednoduše neznám. Nedokážu to. Nejde mi to. Neumím se chovat tak "učitelsky", neumím zacházet se slovy a ve snaze nedat najevo strach zase zním strašně povýšenecky nebo otráveně. Jakmile někdo udělá chybu, prosebně koukám na Moniku, aby je opravila a vysvětlila jim to. Bojím se jich. A semestr je téměř za námi. Zase jsem nic nedokázala, jsem k ničemu. Asi by bylo nejlepší, kdybych prostě zmizela, kdybych jednoduše přestala existovat. Nikdo by si toho ani nevšiml, stejně jsem všem jenom na obtíž. Na světě by třeba aspoň bylo o něco optimističtěji...

Pondělky bych zrušila

Měli jste pocit, že jsem poslední dobou plná optimismu?
Jestli jo, tak je načase vás opět zklamat (na to je kavi dobrá, věřte mi).

Dneska mám fakt blbej den, tak proč si nevylít srdce na netu, kde je to každýmu šumafuk, protože tu fňuká kdekdo.

Jsem třiadvacetiletá dívčina, kterou si občas pletou s klukem (no idea why - a to i přes to, že mě už půl roku nikdo neviděl v kalhotech), málokdy jí podrží dveře a zaručeně nikdy jí nepožádají o radu v oblasti kosmetiky, hadrů, kluků či sofistikovanějších témat typu politika, ekonomie, sport. Jednoduše proto, že o tom vím velký kulový. Když jsem se naposledy rozhodla experimentovat s líčením, vypadala jsem jak klaun; nedokážu sladit barvy, ani kdyby na tom závisel můj život; o klucích vím jen to, že existují; ani netuším, která strana je momentálně ve vládě (jedno jestli české nebo japonské - u té japonské vím alespoň jméno premiéra, což se o té české říct nedá); ekonomie... asi je; sport - hm, už ani to krasobruslení a tenis, co jsem kdysi sledovala.

Jednoduše řečeno - nepatřím zrovna mezi lidi s širokým rozhledem. Což je celkem jedno - i kdybych o něčem něco věděla, s největší pravděpodobností se o tom s vámi bavit stejně nebudu. Nedokážu udržet ani rozhovor o počasí déle než dvě tři sekundy. Tedy za předpokladu, že se se mnou vůbec někdo bavit chce - většinou se držím stranou, hledím si svého a tvářím se u toho hrozně nepřístupně a ostatní maj nejspíš pocit, že jsem povýšenecká kráva. Taky málokdy odpovídám na zprávy okamžitě - většinou mi to zabere dost času vymyslet nějakou normálně znějící odpověď (tento interval se pohybuje od několika minut do několika měsíců - podle toho, jak moc mendokusai to zrovna je). Nikdy mě nežádejte o radu či názor - názory nemám, jen ráda papouškuju ostatní, a radit neumím - buď to chápete nebo máte smůlu, já vám to zaručeně nevysvětlím. Učitelka ze mě rozhodně nebude - to si momentálně ověřuju na odporné praxi. Dnes jsem měla jen za úkol zjistit, jestli se studenti naučili určení místa - jeden maník se do toho lehce zamotal, já byla s rozumem v koncích a dopadlo to tak, že to radši převzala spolužačka a já se šla skrčit pod stůl (nekecám, fakt). Já jsem prostě schopná se zašmodrchat do tak jednoduché věci, že už pak ani nevím, jak to vlastně má být správně.

Nenechte se ošálit tím, že jsem dosud pásla všechny zkoušky - chytrá rozhodně nejsem. Jsem jen schopná se vše našprtat nazpaměť - logické uvažování nevlastním. Proto je pro mě letos historický seminář příjemný asi jako osina v zadku - předpokládá totiž, že zúročíme získané znalosti a podíváme se na ně z jiného pohledu. Já žádné znalosti nemám, vše jsem hned po zkouškách pustila z hlavy, takže ani nemám co zúročovat, a jak ani neumím logicky uvažovat, tak na těch hodinách jen sedím a hezky se usmívám. Toť vše.

Někteří si kvůli množství přečtených knih v japině snad i pomysleli, že třeba umím japonsky. Nenechte se zmást - nezvládám ani základní konverzaci (dnes jsem promlčela další hodinu), bez počítače vám nenapíšu ani prdlajs, jelikož neznám znaky, a keigo si u mě ani neškrtlo. Jako ne že bych ty knihy fakt nečetla - to já jo (i když W-sensei se dnes tvářil nějak podezřívavě), ale ono to vůbec není tak složité, jak si všichni myslí, to zvládne snad i cvičená opice. Zato mluvit... ani nápad. A nedej bože, když po mně někdo bude chtít tlumočit (a to i do češtiny). Tady nastávají dva základní problémy. Za a) rozumím tomu, co bylo řečeno, ale za boha vám to nepřeložím, či za b) nerozumím, takže stejně nepřeložím. Jiná alternativa neexistuje. W-sensei mě chce tenhle semestr nechat tlumočit jakousi přednášku. Upřímně doufám, že všichni přítomní plynně ovládají japonštinu na úrovni alespoň N2, protože z mého "výkladu" si jistě nic neodnesou (jelikož pravděpodobně skončím tak u druhé věty, když to půjde dobře).

Což vede k další velké otázce - když tedy kavi nedokážeš učit a nezvládáš tlumočení, co hodláš dělat? Tady mám jen jednu odpověď: neptejte se a já vám nebudu lhát. Já to prostě nevím, ale jak tak koukám na své možnosti (tedy ty zbylé, kterých moc není - ale zase zahrnují takové skvosty typu uklízečka, skladník, poštovní doručovatelka...), tak to vidím tak, že jestli nějakou práci najdu, bude to mimo obor. Pokud možno ne s lidmi a s ne moc velkou odpovědností, jelikož poseru na co sáhnu. Se svou japinou se totiž můžu jít leda zahrabat. Aneb 6 let v prdeli (ale hlavně že si přečtu Higašina v originále, to je fakt důležitý -_-).

Vůbec tak mám pocit, že mě v budoucnu nic moc nečeká. Zaručeně to nevypadá, že bych kdy měla vztah, či dokonce rodinu. Je mi 23 a doteď jsem se s nikým ani nedržela za ruku. Jsem divná.
Aby toho nebylo málo, neodpovídám charakteristikám znamení zvěrokruhu ani krevního typu. Oba tvrdí naprosto to samé - společenská, optimistická, vůdčí typ. To je můj přesný opak, což znamená, že jsem se asi narodila úplně blbě. Přidejte k tomu mixu ještě hloupá a velmi ošklivá. Máte? Tak to jsem já.

Možná bych i měla šanci, kdybych měla nějaký životní cíl, něco, čeho bych chtěla dosáhnout. Minimálně bych měla nějakou motivaci. Ale já nemám naprosto nic, co bych chtěla vidět, zažít, nic, čeho bych chtěla docílit. Nic mě neláká, nic mě nezajímá. Nemám nic, o čem bych se dokázala bavit, nic, o čem bych něco věděla nebo o čem bych chtěla vědět víc. Na otázku Jak se vidíš za 3/5/10 let? vám odpovím jen mlčením.

Už vám to dostatečně zvedlo náladu, že existuje někdo horší než vy?