Do školy i v sobotu - a dobrovolně!

Občas mám pocit, že při mně stojí všechna božstva, a Japonsko se pro mě stalo zemí splněných snů. Už jen to, že tu jsem, je zázrak. A jako by to nestačilo, tak jsem měla šanci jít na koncerty svých oblíbených skupin, koupit si hromady knih, vidět boha Midorikawu-sama... a vidět Aibu-chana z Arashi!

Víte, jak jsem se minule zmiňovala, že byl v Ucunomiji, ale já se zrovna poflakovala v okolí Tokia, tak jsem ho propásla? Tak tenhle čtvrtek jsem měla šichtu v kavárně a přišla nám tam nějaká ženská, co tu organizuje zdejší kulturní akce. A protože nám tam právě vyhrávalo moje cédéčko Arashi a dáma si všimla, Naoko (vedoucí) jí prozradila, že jsem fanynka. A tahle milá paní se jen tak mimochodem zmínila, že Aiba-kun bude na Udai natáčet svou doramu Mikeneko Holmes no Suiri i tuhle sobotu.

V sobotu jsem sice byla dohodnutá na nákupech, ale čert vem nákupy - mám možnost vidět Aibu! Tak jsem vše zrušila a nemohla se dočkat. Včera jsem si uvařila bentó a připravila se na dnešní celodenní stalking. Chtěla jsem sice vyrazit už na osmou, ale nakonec jsem se vyhrabala až v půl 9. Jakmile jsem došla do školy, bylo mi jasné, že už TO začalo. Všude postávaly skupinky dívčin, které ovšem svým věkem ani zdaleka nepřipomínaly vysokoškolačky. Upřímně, byla jsem jedním z nejstarších čumilů. Chvilku jsem brousila kolem a marně vyhlížela, kde je můj idol. A pak se mi povedlo něco naprosto nečekaného - dostala jsem se přímo na plac! Natahovala jsem krk, kde že ten Aiba-kun je, a najednou jsem ho zahlédla - byl naprosto nenápadně asi 5 metrů ode mě!

Aiba-kun obhlíží plac

Jenom jsem zírala a myslela jsem, že se mi to snad zdá. Ale nezdálo - nachomýtla jsem se zrovna ke scéně, kde Katayama a Ishizu poslouchají vysvětlení nějaké ženské a sledují skupinku dívčin na lavičkách, takže jsem Aibu viděla fakticky zblízka, a dokonce ho i slyšela. Tuhle scénu točili několikrát, ale pořád to nebylo ono. Aiba-kun si pak šel na chvíli sednout a já byla vyhozena. Ještě chvilku jsem stalkovala zpovzdálí, ale pak nás vyhnali úplně. Tak jsem si odskočila koupit lístky na koncert Orange Range, a když jsem se vrátila, s nadšením jsem shledala, že se štáb přesunul naproti knihovně.

Katayama a Ishizu zahlédli něco podezřelého

Ještě nikdy jsem nebyla tak šťastná, že jsem Udaijský student - mávla jsem kartou jako by to byla kouzelná hůlka a dostala privilegium uhnízdit se u okna v druhém patře, odkud jsem mohla slintat blahem. Nejdřív jsme s dalšími přítomnými (přišlo mi vtipné, když se ke mně jedna Japonka přitočila a ptala se, co se to tu točí, a já - jediná cizinka široko daleko - jí pohotově sdělila, že to je Aibova dorama - nemůže mi upřít informovanost XD) sledovali scénu, kde nějaký doktor vybíhá z budovy a zastavuje jakousi ženskou, a pak přišel konečně na řadu zase Aiba-kun. S Ishizuem přikrčeně běželi okolo budovy, když tu se Katayama zastaví, narovná se a zahledí se dovnitř. Pak Ishizuovi něco řekne a oba vběhnou dovnitř. Tuhle scénu jsem viděla alespoň 10krát. Tou dobou bylo už poledne, venku děsivý pařák a Aiba-kun v saku. V přestávkách ho museli ovívat dvěma vějíři, ale Aiba se i tak dál usmíval a choval se děsně příjemně. Asi v půl druhé po dalších záběrech kdesi v budově si konečně sundal sako a jen v bílé košili se chvilku poflakoval venku, než pro něj přijelo černé auto s tmavými skly. To byla pauza na oběd, tak jsem si skočila koupit vodu a najíst se, ale než jsem vůbec stihla dojíst svoje malinké bentó, už nás zase vyháněli. Zalezla jsem opět do knihovny, kde jsem ještě další hodinu sledovala štáb a občas zahlédla teď už známé hnědé boty a kalhoty se záložkami.

Nikdy jsem nemilovala zoom svého foťáku tak jako teď XD

Nakonec Aiba-kun opět nasedl do auta, ale ještě předtím se, ač určitě strašně unaven, na nahromaděné davy fanynek usmál a zamával jim - a venku propukl povyk. Vylezla jsem před knihovnu a sledovala odjíždějící auto, zatímco Aiba ještě stáhl okénko a naposledy zamával - a fanynky opět propukly v jásot a provoz neprovoz ještě běžely za jeho autem.

Upřímně nevím, který sen by se mi (snad krom koncertu Arashi) ještě mohl splnit - splnily se mi totiž všechny, co jsem kdy měla :)

Koncertní víkend

(Ano, uvědomuju si, že jsem přestala psát - jsem příliš pohlcená v Arashi-mánii. Pokusím se to napravit, ale moc nadějně to nevidím...)

Původně se měl v Japonsku odehrát pouze jeden jediný koncert Lady Gaga. Jenže ten byl vyprodán snad ještě před začátkem prodeje lístků, protože i když jsem přesně v 10 byla u terminálu, lístky už nebyly. Naštěstí si manažeři řekli, že jeden koncert je málo a že z těch Japonců vymámí trošku víc jenů - a přidali další dva koncerty. Tentokrát jsem měla víc štěstí a ukořistila si lístek. Nechtěla jsem věřit svému štěstí! A aby toho nebylo málo, na následující den připadl koncert Orange Range.

Takže program na sobotu 12. května byl jednoduchý - sehnat si ubytování, abych se večer měla kam vrátit, a jít na koncert. Sice jsem hledala ubytování přímo v Saitamě, ale protože si to nemůžu rezervovat předem (Visa je totálně useless), tak jsem se rozhodla jít na jistotu a jela přímo do Tokia. Pak jsem nastoupila do stejného vláčku, jakým jsem přijela, a jela tři čtvrtě hodiny zpátky - tam někde je Saitama. Opět jsem nemusela hledat cestu - fanoušků bylo tolik, že se sotva vešli na nádraží. Do Super arény jsem se dostala asi hodinu před začátkem, kde to mezitím roztáčel jakýsi DJ (a po dlouhé době to byl dokonce i dobrý dj, ne to co maj v Basqu, kam chodím tancovat). Nejvíc mě překvapilo, že mi nechali foťák. Na to jsem koukala jak z jara - vždycky mi ho totiž seberou. A co víc, sice mi těsně za zády stála ochranka, ale vůbec jim nevadilo, že jsem během koncertu fakt fotila O_o
A ještě jedna věc - tohle byl první koncert, kde lidi před pódiem fakt stáli - většinou jsou všude místa k sezení.
Na rozdíl od ostatních koncertů začala Lady Gaga s mírným zpožděním. Na pódiu se objevil obří hrad, který se v náhodných intervalech otvíral a odhaloval dlouhé schodiště a hradby. Z hradu vyšel průvod tanečníků s Lady Gagou na opravdovém koni a udělali si kolečko okolo části diváků. A pak už jsme slyšeli první tóny Born this way.

Krom téhle pecky jsme se dočkali i dalších hitů jako Just dance, Poker face, Alejandro, Telephone či Judas. Lady Gaga se na každou písničku objevila v novém oblečení, což bylo sice vizuálně děsně zajímavé, nicméně aby měla čas se převléci, mizela z pódia ještě před skončením písně a chvílema jsem měla pocit, že je víc v zákulisí než na pódiu. Taky měla potřebu si s fanoušky promluvit, u čehož si nejsem jistá, jestli se to setkalo s tou správnou odezvou. Přeci jen Japonci a angličtina... uznávám, že jsem nebyla ani zdaleka jediný cizinec v publiku, ale stejně... Nicméně zněla velmi příjemně (pokud nás zrovna nenabádala "don't give a fuck!") XD Mimo jiné se projela i na motorce (která měla zabudovaný klavír), nechala se unést a její polonazí tanečníci se k sobě úžasně měli *-*
Ale musím si postěžovat na fanoušky - říkala jsem si, že když bude tolik fanoušků, budou i reakce na vystoupení obrovské - jenže ouha. Potlesk netrval nijak extra dlouho, žádné výkřiky z řad diváků, na které jsem zvyklá z ostatních koncertů, a můžem být rádi, že jsme dostali přídavek, protože za ten závěrečný potlesk jsme si to rozhodně nezasloužili.

Jak jsem se zmiňovala na fejsu, tohle byl ten nejpodivnější koncert, na kterým jsem byla. Bohužel mě po koncertu čekala ještě dvouhodinová fronta na tričko, kde jsem krásně mrzla, takže když jsem se konečně vrátila na hostel, byla jsem totálně mrtvá.

Zbytek fotek z koncertu zde: http://kavi3.rajce.idnes.cz/12.5.12_Lady_Gaga#

Druhý den jsem vypadla v 11 a čekaly mě 3 hodiny flákání, než mi pojede vlak. Jenže co v Tokiu dělat, když si nemůžete ani nic koupit (tím samozřejmě myslím knihy - já a Book OFF jsme si prostě souzeni XD).
Tak jsem se prošla po Asakuse a zapadla do kavárny, kde jsem si četla. Ve dvě mi jel vláček kamsi do Gunmy, což je kupodivu druhá odnož Ucunomijské linky. Tam kdesi v Gunmě jsem po dvou hodinách přestupovala na místní osobáček, který tolik lidí neviděl nejspíš od svého založení. Když jsem pak vystoupila kdesi téměř v polích, musela jsem se smát (i když trochu hystericky). Kdyby tam nebylo tolik lidí, kteří očividně směřovali na stejný koncert, asi bych si myslela, že jsem tam špatně. Jenže jsem byla správně. A abych vám přiblížila, jak moc velký venkov to byl, tak se musím svěřit, že k hale jsem musela jít pěšky, protože autobus tam jezdil jednou za hodinu (a to jen do 6 večer). Tak jsem šla obě cesty pěšky - 40 minut! Cestou jsem lehce umírala hlady, jenže nikde žádný kombini, natožpak supermarket. No ale nakonec jsem to dokonce i našla - davy mladistvých s ručníkama OR kolem ramen u haly byly dost dobrým důkazem.
Tak jsem si nechala sebrat foťák, koupila si tričko a šla hledat místo k sezení. Hala to byla oproti Saitamské super aréně fakticky malinká - téměř venkovské divadlo XD Na druhou stranu to bylo děsně fajn, protože jsem konečně jednou viděla kapelu zblízka, aniž bych musela mít dalekohled nebo obrazovky nad pódiem. Jen mě trošku znervózňovalo, že většina fanoušků je mladších než já a že většina už měla trička z koncertů z předchozích let - já tu kapelu poprvé slyšela v 16 na střední - kolik tudíž muselo být těmhle? O_O
Ale zpět ke koncertu - musím se přiznat, že jsem to nejnovější album Neopop ještě neslyšela, takže velká většina písní mi byla neznámá. Přesto se to dobře poslouchalo, bavilo mě to a atmosféra nemohla být odlišnější od koncertu z předchozího dne. Pro přídavek jsme tleskali tak dlouho, že mi málem upadly ruce, ale vyplatilo se to, protože přídavek byly jedny z nejznámějších hitů - Ishin Denshin, Hana, Walk on, Shanghai Honey. Kluci se během těch dvou a půl hodin občas zastavili a pokecali, jen Yamato byl oproti předchozímu koncertu nějaký zamlklý. Na konci si to však vynahradil a ještě po odchodu ostatních členů si s náma povídal. Nemohla jsem odcházet s lepším pocitem :)
Jenže koncert skončil déle než jsem předpokládala a já nevěděla, kdy mi jede vláček. Čtyřiceti minutovou cestu jsem zvládla za 20, jenže na nádraží na mě zírala cedule, že další vláček jede za 50 minut... Tak jsem si sedla, napsala Mirovi, aby mi vyzvedl papíry na pondělním vyučování, které jsem rovnou vzdala, a vytáhla jsem knihu. Bohužel jsem vláčkem musela až do Ómije, která je asi 40 minut od Tokia, přestoupit na druhou linii Ucunomijské linky a zpátky do Ucunomije. Koncert skončil lehce po 8, ale já se domů dohrabala až po půl druhé. Na nádraží jsem se sice dostala už v půl jedné, ale parkoviště pro kola zavírá v půlnoci, takže jsem musela jít pěšky... Ranní vyučování bylo bez šance, ale čert vem školu - víkend to byl skvělý!

Tohle vyprávění má ovšem jednu stinnou stránku - v sobotu večer jsem se dozvěděla zdrcující zprávu. V mé nepřítomnosti se totiž na Ucunomijskou univerzitu dostavil Aiba-chan z Arashi, aby tu natočil nějaký pořad! Když jsem se to dozvěděla, měla jsem chuť jít si skočit z nejbližšího mostu. V poslední době jsem v těžké fázi fangirlingu a bohužel to vypadá, že se koncertu nedočkám. Nejspíš jediná příležitost vidět Aibu-chana a já ji propásla!! A co hůř - on tu byl oba dva dny! Zannen TT___TT

Konec telenovely

Poslední dobou se mě lidi ptají, jak to vypadá s N. Abych se nemusela furt opakovat, přiblížím vám situaci (a upřímně doufám, že je to naposledy, co o něm píšu).

Pro připomentuí: poslední měsíc jarních prázdnin jsem proměnila v odvykačku, protože nejdřív on odjel na dva týdny do Kansai, a následně jsem udělala to samé já. Dobrovolně jsem se rozhodla od něj co nejvíc distancovat, protože ačkoliv mi na začátku velmi pomáhal, poslední dobou převažovaly zápory jeho blízkosti nad přínosy a já trávila čím dál víc dní naštvaná, zklamaná nebo rovnou smutná. Dotáhl to tak daleko, že jsem začala sama sebe nenávidět a říkala jsem si, že je se mnou něco špatně, že bych se měla změnit, zlepšit. Jenže tohle uvažování je přeci jen příliš destruktivní - jsem jaká jsem, a i když mám spoustu chyb, jsou lidi, kteří mě mají rádi proto, jaká jsem. Proč bych se měla od základu změnit jen proto, že si jeden člověk myslí, že nejsem dost dobrá? Nechci přeci předstírat, že jsem někdo, kdo ve skutečnosti nejsem, nemá to smysl.

Takže jsem tenhle měsíc věnovala opětovnému hledání sama sebe - a našla jsem se. Na cestě po Kansai jsem potkala dost lidí a poznala, že i když jsem se trošinku změnila, dokážu být v podstatě pořád tou holkou, kterou jsem vždycky byla. Jen jsem se trošku víc otevřela lidem - ne moc, ale přeci jen kapku jo. Našla jsem tu trošinku sebedůvěry, kterou jsem před setkáním s N. měla, a hlavně jsem našla svou sebeúctu, kterou jsem kvůli N. ztratila.

Po návratu mi tedy bylo jasné, že už to s N. nebude jako dřív. Nechci, aby to bylo jako dřív. Ale nechtěla jsem dělat ukvapené závěry - třeba to půjde a my zůstanem kamarádi. Jenže hned první setkání mi dalo jasně najevo, že takovou naivitu si můžu odpustit.

Nejspíš byl vždycky takový, ale já to neviděla. Není na něj spoleh, rád se poslouchá a jediné, co ho zajímá, je on sám. Jeho problémy, jeho názory, jeho svět s ním v hlavní roli. A snaha získat na svou stranu lidi, kteří se mu hodí v jeho kariérním postupu. Mira prohlásil, že N. je oportunista, a já bych pro to nedokázala najít lepší slovo. Viděl, že se mnou ničeho nedosáhne, protože jsem ho odmítla naučit češtinu, tak se obrátil na jiné lidi, od kterých může něco získat. Já už ho nezajímám. Už neslýchám klepání na dveře, už se nepotkáváme v kuchyňce, nepíšeme si na fejsu. Nebavíme se ve škole, nezdravíme se. Když se náhodou potkáme, děláme, že se nevidíme. Ano, žárlím na tu Číňanku, za kterou furt dolejzá, ale nechci ho zpátky. Nestojím o něj.
Upřímně jsem ráda, že jsem tou odvykačkou prošla, protože kdybych o něj stále stála, nynější situace by mě určitě zabila. Nyní už jen každýmu můžu s lehkým srdcem říct, že cokoliv bylo, skončilo a já už se s ním nebavím. Nikdo neví proč a já bych to tak ráda nechala. A s novým myšlením přišla i potřeba změnit způsob, jakým se o něm bavím. Zahodila jsem označení "manžel" a "Niko" - odteď už jen N. na netu a celé jméno v mluveném projevu.

Mimochodem, včera mě Olga donutila zeptat se ho, jestli by s náma nešel do klubu tancovat. Celou dobu jsem se na něj ani nepodívala a překvapivě jsem zjistila, že mi to tak vyhovuje. Nevidět ho, neslyšet ho. Před dvěma měsíci bych tomu nevěřila, ale vážně je to tak lepší. Co na tom, že teď už tu nemám jediného kamaráda - jsem zvyklá být sama a žijeme v době internetu. Nenechám se něčím takovým porazit - přežiju to. Nepotřebuju ve svém životě někoho, kdo je tu pro mě jen tak dlouho, dokud jsem mu k něčemu dobrá, a pak mě odhodí. A jestli mám být celý život sama? Budiž. Lepší být sama než s někým, kdo mě pravidelně dohání k slzám a myšlenkám, že nejsem dost dobrá taková, jaká jsem, a že se musím změnit.

A tímhle bych chtěla veškeré povídání týkající se N. ukončit. Tahle kapitola mého života skončila a upřímně doufám, že už se žádné takové nikdy nedočkám. Děkuji za pozornost.

Narozeninový dopis N.

N.
Nezačnu oslovením Milý, protože by to ode mě bylo pokrytecké nazývat tě milým, když nejsi. Neměla jsem v plánu psát ti dopis, ale tys mě k tomu doslova donutil. Tohle měl být můj den - den, který strávím po svém, nejlépe děláním věcí, co mám ráda. Vstávala jsem pozdě, uvařila jsem si dobré jídlo, otevřela víno. Všechno bylo fajn. A pak ses objevil ty. Zase.

Když jsi poprvé vstoupil do mého života, převrátils ho celý naruby. A tehdy to bylo fajn, bylo to něco nového, svým způsobem takové dobrodružství. Jenže to bylo tehdy. Poslední dobou jsme se názorově rozcházeli čím dál tím víc, a tudíž se i naše cesty začaly rozdělovat. Každý další tvůj zásah do mého života se stával spíše přítěží než pomocí, čím dál víc mě tvoje činy zraňovaly.

A dnes k tomu došlo zase. Tvé úmysly možná byly dobré, ale nakonec jsem to já, kdo to vždycky schytá. Ty si teď sedíš v pokoji a máš ze sebe dobrý pocit - podařilo se ti vytáhnout tu divnou holku od vedle mezi lidi. Gratuluji, dobrá práce. Jen netušíš, že ta holka teď proseděla půl hodiny v setmělém pokoji na zemi u dveří a pokoušela se vybrečet si oči. Tohle není způsob, jak zakončovat svoje vlastní narozeniny.

Pod záminkou oslavy mých narozenin jsi mě přišel vytáhnout ven. Nechtěla jsem, ale když se celá skupina asi patnácti lidí rozestavěla okolo mých dveří a odmítali se hnout, nedalo se nic dělat. Jenže je opravdu dobrý nápad vzít oslavenkyni na místo, které nemá ráda? Oháněl jsi se slovy, že se seznámím s ostatními - jak? Vždyť jsme šli do zábavního centra, kde se všichni rozprchli do různých koutů. Máš vůbec tušení, co jsem celou dobu dělala? Seděla jsem sama v místnosti s mangama a četla. Tohle je tvá představa oslavy něčích narozenin? I když máš pocit, žes to dělal pro mě, není tomu tak. Jsi jenom sobeckej bastard, kterej si myslí, že spasí svět. Je ti jedno, že já nejsem tvůj pokusnej králík. Oběti tě nezajímají, hlavně že máš ze sebe dobrej pocit, co? Víš co, nech mě na pokoji. Už na mě nikdy ani nemluv. Cokoliv uděláš, já schytám následky. Kdo ti dovolil kazit ostatním lidem život? Já nejsem ty, nejsem jako extroverti, nikdy nebudu. Nechci mít x tisíc známých, stačí mi pár přátel. Sice opravdu jen pár, ale zato výborných přátel, kteří mi rozumějí a neubližují mi pod záminkou pomoci.
Ty k nim nepatříš.
kavi

Čiba - ten nejlepší zážitek z té nejhorší cesty

Letos jsem si na Valentýna nadělila ten nejlepší dárek, jaký jsem mohla, a jen pár dní po White day jsem si ho konečně mohla rozbalit. A musím říct, že jsem si splnila to nejtajnější přání, jaké jsem kdy měla^^

V sobotu 17. jsem ráno vstala, sbalila pár věcí a vydala se vláčkem do Čiby. Spešl na ten den jsem si koupila tzv. Seišun kippu, což je balíček 5 lístků za cenu 11 500 jenů s nimiž můžete jezdit celých pět dní po trasách JR. Kamkoliv. A těch 5 dní si můžete určit sami. Takže první jsem využila hned v sobotu, protože mě čekala cesta do Tokia, následně přes Čibu do Hamakanaja na jihu, pak do Narity a zpět do Tokia. Takový byl alespoň plán. Jenže když se něco má s prominutím posrat, tak se to posere pořádně.

Začalo to nevinně - vyšla jsem ven a začalo pršet, takže jsem poprvé jela na kole s deštníkem v ruce. Fakt zábava, protože s deštníkem v ruce nemůžu brzdit a neumím se rozjet. Vlak jsem ale stihla, do Tokia jsem dorazila včas, spoj do Čiby jsem taky chytla a do Hamakanaji se taky dostala. Ale tady moje štěstí skončilo. V plánu bylo vyjet lanovkou na Nokogiri-jama, projít to tam a pokračovat do Narity. Jenže počasí bylo naprosto příšerný, lilo jako z konve, vítr mi neustále obracel deštník a já si říkala, že snad ani tou lanovkou radši nepojedu. Ukázalo se, že ani nemůžu - pro silný vítr byl provoz zastaven. Tak jsem tam naklusala s dotazem, jestli se dá nahoru dojít pěšky. Ochotný chlapík mi daroval hned dvě mapy a popřál šťastnou cestu.

tam někde v oparu je Nokogiri-jama

Jenže Hamakanaja není Tokio, o pořádné mapě tady ani neslyšeli, takže jsem se okamžitě ztratila. Půl hodiny jsem se motala kdesi mezi domky, než jsem se rozhodla vrátit a zkusit to jinudy. Tam jsem naštěstí viděla ukazatel, jenže jak to bylo jen japonsky a já se v názvech nevyznám, nebyla jsem si jistá, jestli jdu správně. Nakonec se mi povedlo zahlédnout jedinou anglickou informaci dne - hiking trail entrance, začátek stezky. A já blbá na to nalítla a vydala se tudy. Bohužel mi nikdo neřekl, že ty hiking trail jsou vlastně tři...

začátek stezky - tady to ještě byla pohoda

Začátek byl celkem v klidu, jen se mi blbě šlo kvůli dešti a bahnu. Nikde nikdo, ale to jsem taky přičítala dešti. Jenže cesta se postupně začala zužovat, zhoršovat a já si začínala říkat, že je to celkem i nebezpečný, protože z jedné strany byly skály a z druhé sráz a dole potok. Kdyby mi ujela noha, tak by to vůbec nedopadlo hezky. Ale pořád jsem si říkala, že to je v pohodě. A trochu mě znervózňovalo, že nikde není jediná cedule či ukazatel. Skutečný problém však nastal až o 50 minut později, kdy jsem objevila první ukazatel. Ten totiž ukazoval směrem do tmavé jeskyně a navíc mi ty znaky absolutně nebyly povědomé. Díky mapě jsem se nakonec dozvěděla, že jdu blbě - vybrala jsem si totiž tu nejdelší trasu a ještě k tomu tu nejdál od cíle. Jenže jít zpátky se mi nechtělo, protože to by byla další hodina. Touhle dobou už se sen o Naritě rozplýval. Nakonec jsem si řekla, že to teda dojdu a pak se další stezkou dostanu na místo. Bláhová jsem byla.

hahahaha - wait, what? To vážně mám jít tudy? O_O

Nejprve jsem musela projít jeskyní. Jeskyní, kde byla tma jako v pytli. Vůbec jsem nevěděla, jak daleko vede, jestli tam něco není a jaká je tam cesta. Srdce mi bilo snad až někde v krku, fakt jsem se bála a svítila si pouze bleskem foťáku. Příšerně se mi ulevilo, když jsem konečně po pár minutách zahlédla světlo. V tu chvíli jsem věděla, že už není cesty zpět - tohle jsem si vážně nechtěla zopakovat. Šla jsem dál - podle cedule mi cesta nahoru měla trvat už jen 20 minut. Jenže to jsem ještě netušila, co mě doopravdy čeká.

ty provazy tam fakt nejsou pro srandu králíkům :X

Upřímně, cesta už dávno nebyla cestou ale spíš trošinku vyšlapanou pěšinkou pokrytou silnou vrstvou bahna. Gratulovala jsem si, že jsem si nakonec nevzala tu sukni, jak jsem ráno zvažovala, protože to by mě seriózně zabilo. Chudinky botasky nevýslovně trpěly, ale vydržely - i když totálně promočené a zaprasené. Jenže jak se znovu spustil déšť, klouzaly, a to sakra hodně. Někdy touhle dobou se stezka strmě zvedala nahoru a já už si musela pomáhat přidržováním se okolních stromů. Deštník musel dolů - stejně jsem už byla promočená až na kost, takže to bylo fuk. A pak jsem poprvé uviděla provazy. Nejdřív jsem si myslela, že si dělaj srandu. Nedělali. Ty provazy uvázané podél stezky tam byly jen z jednoho důvodu - cesta se bez nich nedala zvládnout. Zvažovala jsem, že se přeci jen vrátím, ale zamítla jsem to s tím, že to nemůže být tak hrozné.
Bylo. Šplhala jsem tam jak nějaký horolezec, křečovitě se držela provazů a stromů a měla co dělat, abych si nerozbila hubu jak mi boty klouzaly. Nejhorší bylo, že mi bylo jasný, že teď už není cesty zpět - dolu bych tu cestu zaručeně nezvládla. Nezbývalo než jít dál. Tehdy mě taky poprvé napadlo, že kdyby se mi něco stalo, nikdo mě nenajde - za celou cestu jsem potkala akorát jednoho kraba, nikdo netušil, že tu jsem, nikdo netušil, že jsem sem vůbec jela. A fakticky jsem se bála. Cesta pořád pokračovala, jako by snad ani neměla konec, déšť furt nepřestával, vítr byl taky příšerný a o blátivé cestě ani nemluvě. Nejhorší překážka přišla na místě, kde nebyl provaz - měla jsem přejít stezku širokou asi metr na druhou stranu. Nesmějte se - nebylo se čeho chytit, v bahně mi klouzaly boty a kdyby mi to uklouzlo v tomhle momentě, skutálela bych se asi až dolů. V tomhle okamžiku jsem se málem rozbrečela - zpátky jsem nemohla, dál taky ne a nikdo mi ani nemohl pomoct. Nikdo ani netušil, že tam jsem. Nakonec jsem tedy zatnula zuby a ten krok udělala. Bylo to největší vítězství poslední doby a nadšeně jsem objímala ten strom, který mě zachránil od jisté zlomeniny či jiných nehezkých věcí. Po tomhle už jsem zbytek nějakou silou vůle zvládla, ale občas jsem se musela nahlas povzbuzovat a udržovat si tak zdravý rozum. Nijak mi v tom nepomohla cedule Pozor divoká prasata, ani obrovský rozdíl mezi psanými a skutečnými vzdálenostmi. Plácala jsem se na té blbé hoře tři hodiny, než jsem potkala první lidi. Tou dobou jsem vypadala, jako bych vylezla z bazénu, džíny jsem měla zablácené až po kolena a jakmile jsem se někde na chvilku zastavila, roztřásly se mi únavou svalů nohy.

Pekelná jáma

Smířila jsem se tedy s tím, že zpátky půjdu po silnici, což byla celkem dlouhá cesta, ale rozhodně o moc lepší než ta, kterou jsem měla za sebou. Už jsem vytahovala sluchátka, když u mě zabrzdilo autíčko s turistama, které jsem předtím potkala u sochy Buddhy, a jestli prý náhodou nejdu na nádraží, že mě tam hodí. Málem jsem jim skočila radostí kolem krku. Musela jsem asi vypadat vážně dost uboze. Trochu jsme pokecali, ale mně zrovna do řeči moc nebylo - ještě stále jsem byla otřesená z té cesty, zmrzlá, promočená a zablácená a hlavně unavená.

Daibucu

Na nádraží jsme dorazili někdy v půl páté, tuším, a včas na to, abych stihla vlak zpátky do Čiby. Bůhví, v kolik bych dojela, kdybych šla pěšky. V Čibě jsem přestoupila na vlak do Tokia, cestou jsem napůl spala napůl četla. V Tokiu jsem si to namířila Jamanote linkou na Šindžuku, kde měl být kapslový hotel. Věděla jsem jen, že je na Jasukuni dóri, ale věřila jsem, že to nepůjde přehlédnout, že to najdu. Jenže jsem šla a šla a furt nic. Ptala jsem se v jednom kóbanu, v druhém kóbanu a nic. Hotel neexistoval. Chudáci policisté ze mě nebyli nadšení. Nakonec jsem to vzdala a vydala se na Asakusu, kde jsem chtěla zkusit ten hostel, kde jsme byli s manželem na silvestra. Jenže když jsem tam dorazila, chlapík na recepci mi oznámil, že už mají plno. Zmínil se však, že poblíž je další hostel, ať to zkusím tam. Nebezpečně se přiblížila devátá a já věděla, že když ani tam neuspěju, budu muset zpátky do Ucunomije. Ale štěstí se na mě usmálo - chytla jsem poslední místo! Sice měli jen jednu koupelnu na dvě patra a chybělo mýdlo, ale měli kafe! Oželim cokoliv, hlavně když je kafe (ale zatím nikde nebylo - tohle bylo poprvé, co ho někde měli). Při čekání na sprchu jsem si konečně v klidu snědla svůj oběd :)

historický park Tódžó

Ráno jsem vstávala v půl sedmé a jako první se vrhla na kafe, když už ho tam tak hezky měli :D Něco po sedmý jsem odcházela z hostelu směr nádraží, odtud na Ueno a odtamtud na Macudo. Tam jsem chtěla navštívit historický park Tódžó a odtamtud jít pěšky k rybníku Džunsai, parku Satomi a svatyni Tekona. Jenže i když ten den nepršelo, stejně se ukázalo, že ani tohle nebyl můj den. Povedlo se mi ztratit se téměř okamžitě. Nakonec jsem ten park našla, ale na procházku k rybníku jsem si fakt nevěřila. Tak jsem si řekla, že tam pojedu vlakem. Jenže chybička se vloudila - stanice Jagiri totiž není součástí JR, ale jiných menších společností a dostat se tam bylo tak náročné (nejdřív jedním vlakem kamsi do prčic, pak druhým ještě dál a třetím zase zpět), že jsem to prostě vzdala. Rezignovala jsem a radši si koupila lístek do Čiby. Jenže ani to nebyla sranda. Dvakrát jsem musela přestupovat a vůbec jsem si nebyla jistá, jestli jedu správně.
Nakonec jsem našla i Čibu-minato. Tam jsem chtěla na mrakodrap, kde je vyhlídka, ale protože bylo zataženo a vše v takovém tom mlžném oparu, vykašlala jsem se na to a radši se podívala na moře. Další jsem měla na programu jít kamsi do centra a objevit mušlovou hromadu, ale z časových a dalších důvodů jsem se vykašlala i na tohle.

pláž v Čibě

A pak už byl čas jet o pár zastávek dál do Kaihin Makuhari. Nastoupila jsem do vlaku, který byl označen jako rychlík, koukla jsem nahoru na seznam stanic a po zavření dveří jsem si všimla, že rychlíky v té mojí zastávce nestaví. Přísahám, že na sekundu jsem málem měla infarkt, než oznámili, že staví ve všech zastávkách. Uff. Měla jsem pak najít jakousi výstavní halu, ale tohle bylo naštěstí snadné - stačilo držet se davu Japonek :D Nechci si nijak fandit, ale neviděla jsem tam jedinou cizinku, takže jsem tam s největší pravděpodobností byla jediný gaikokudžin. Kluka jsem tam viděla jediného a ten ještě doprovázel přítelkyni. Ono není divu - přeci jen se celá akce nazvaná 10th Tokimeki memorial Girl's Side týkal playstationové dating simulace určené dívčí části populace. Já o téhle hře nikdy ani neslyšela, playstation nemám, ale vidina toho, že se téhle akce zúčastní Midorikawa Hikaru-sama mi úplně stačila, abych za ní dala 8 tisíc jenů. Stály za to.

10th Tokimeki Memorial ~Girl's Side~

Zběžně jsem prohlédla výstavní sál, ale nikam moc daleko jsem se přes početný zástup fanynek nedostala, tak jsem si šla radši hledat místo k sezení. Tentokrát jsem měla mnohem větší štěstí než na koncertech - chytla jsem blok B, což byl druhý nejbližší pódiu, a už jen nedočkavě odpočítávala minuty do zahájení. A pak se ztlumila světla a začalo se openingy téhle série her, což si vysloužilo jásot fanynek. Mně to bylo celkem šumafuk, protože jsem opravdu neměla tucha, o co jde. Ale netrvalo dlouho a na pódiu se začali objevovat hosté - z těch známějších Morikubo Šótaró, Suwabe Džuniči, Sugita Tomokazu, Morita Masakazu a nakonec i ON - Midorikawa Hikaru! *-* Jsem sice zaujatá, ale stejně vám odpřisáhnu, že si vysloužil největší potlesk ze všech. A slušelo mu to! A já se usmívala jak duševně chorá, určitě jsem slintala a v očích se mi střídaly hvězdičky se srdíčkama XD (a dívčina za mnou mě jistě proklínala, že jsem tak vysoká a ještě tak natahuju krk, abych jó viděla :D) Následovaly takové ty úvodní kecy a pak pár slov od každého hosta - Midorikawa-sama zase až na konci, což se mu nějak nelíbilo, ale oh my god - já ho slyšela naživo!
Pak se střídaly scénky na plátně, hudebníci a pak byla jakási soutěž, kdy hosté (=seiyuu) měli tipovat, které jídlo bylo ten den nejprodávanější. Midorin (který se mezitím stačil převléknout - pokaždé, když se objevil, byl v něčem jiném. Nejvíc se mi líbil černo-šedý pruhovaný svetr *-*) byl v týmu s Morikubem Šótaróem a měli možnost zeptat se publika. Tak to Midorin vzal do svých rukou a zeptal se, která ze sladkostí je víc kawaii. Jen tak mimochodem - Morita Masakazu a ten kdosi, s kým byl v týmu, měli možnost něco ochutnat - a jak se na to vrhli XDD Ani mluvit nemohli, jak se cpali XDD Bohužel se ukázalo, že Japonky nejsou tak na sladké, jak si chudák Midorin myslel - nejprodávanější byl jakisoba pan XD
Další soutěž pak byla v oblékání figuríny, aby byla jak cute, tak sexy. Tady bylo vidět, že si z toho přítomní dělají vyloženě prdel - zvítězil model, který vlastně vůbec nebyl oblečený, pokud nepočítáte masku nějakého démona, mašli kolem krku a posvátný provaz místo sukně XD Midorin skončil druhý - jeho růžové boa a ohnivé kraťasy byly dosti rozpačité, ale je to Midorin, tomu se vše odpouští XD
A netrvalo dlouho a byl čas se rozloučit. Všichni se loučili s tím, jak úžasné to bylo setkání a tak a pak přišla řada na Midorina. Začal dobře - že je rád, že jsme přišli, že tolik lidí vůbec nečekal, že ho těší, že ta hra je stále tak oblíbená, když od jejího vydání uběhlo už deset let, že to byla jeho oblíbená role... a tady se zadrhl.
A my překvapeně sledovaly, jak se mu v očích objevily slzy. V sále bylo naprosté ticho, ostatní seiyuu byli stejně překvapení, akorát vedle stojící Sugita Tomokazu ho konejšivě poplácal po rameni a Midorin se ho na chvilku chytil a využil ho jako oporu. Pak ještě chvilinku pokračoval v proslovu, ale hlas se mu třásl a nakonec se mu zlomil úplně. Z publika se začalo ozývat Ganbatte! ale Midorikawa-sama už toho víc říct nedokázal. Fakticky ho to vzalo a pořád si otíral oči <3 Nakonec nám ještě mával, ale už se alespoň usmíval ^^ (a já tady dělám skvíí každých pět sekund a to o tom jen píšu XD)

fanynky ve vysoké koncentraci

Venku zatím začalo pršet, takže jsem po odchodu zase zmokla, ale bylo mi to všechno jedno - viděla jsem Midorikawu-sama a to je to nejdůležitější. Vše ostatní je vedlejší, na ničem jiném nezáleží. Splnila jsem si ten největší sen, jaký jsem kdy měla - potkala jsem boha. Deset let jsem o tom snila a ono se to splnilo. Teď už od života vůbec nic nečekám, všechno se už vyplnilo.
Takže i když to byla nejhorší cesta ever, počasí strašný, téměř nikam jsem se nedostala a nic jsem neviděla, Midorin to všechno spravil :)
(A na netu jsem našla, že 2. a 3. 6. se koná cosi, kde by měli být Fukujama Džun, Mijano Mamoru, Hoši Šiniči - a Midorikawa-sama! Ale pšš, ať se to nikdo nedozví, jinak neseženu lístky) XD

Fotky zde: http://kavi3.rajce.idnes.cz/17._-_18._3._12_Chiba/

A ještě písnička k zmiňované hře, kterou jsem slyšela naživo od dua Primrose a fakticky se mi zalíbila (bohužel najít ji ke stažení je nemožné :(

Zápisky fňukny

Příspěvek obsahuje spoustu fňukání, sebelítost a celkově je dost shit - berte to jako varování.

Pomalu jsem si začínala říkat, že třeba tohle jaro bude jiné než ta předchozí, ale už i letos na mě začíná doléhat pesimismus. Nejde jen o to, že po návratu zklamu všechny kolem sebe, protože ani po roce v Japonsku nebudu umět mluvit, ale navíc se i moje gramatické znalosti a povědomí o znacích docela rychle vytrácí. Ještě k tomu budu ve stejném ročníku jako Kristýna, která je momentálně v Tokiu, a Helča, která tam byla loni, a tudíž bude ten rozdíl o to viditelnější. Jenže to je ještě poměrně daleko - mnohem víc mě teď děsí fakt, že se po mně chce 10-stránková práce v japonštině. To bych nezvládla ani když jsem byla na vrcholu svých japanologických znalostí natož teď. Co já jen budu dělat? Strašně se toho bojím.

Další starostí je samozřejmě manžel. Od koho myslíte, že jsem včera měla nepřijatý hovor? A kdo myslíte, že mi dnes volal, když jsem ten mobil náhodou zapla, hm? Správně. Netuším, co si myslí, že dělá. Vážně má za to, že mu to snad i zvednu? To jako vážně? O_o Jenže čím déle tu jsem, tím větší mám chuť to vážně udělat. Můžu si do zblbnutí opakovat, že je to idiot, ale stejně je ve mně pořád ta část, co ho chce vidět a promluvit si s ním. A pak jsem na sebe jen naštvaná, že o tom vážně uvažuju.

Kdyby to bylo někdy jindy, asi bych to všechno hodila za hlavu, ale zrovna teď mám pocit, že to jsou všechno nepřekonatelné problémy a mám chuť se jen stočit do klubíčka a umřít. Dnes v noci jsem kvůli tomu vůbec nemohla spát a od pondělka každý večer zakončuju s alkoholem v ruce, který však moc nepomáhá.
Jak špatně na tom jsem dokládá i fakt, že mi ze studijního napsali, že potřebují potvrzení o studiu na Udai, a já to pokládám za nepřekonatelný problém a skoro se mi chce brečet. A přitom o nic nejde.

Kvůli tomuhle stavu odkládám i cestu do Kansai - jednoduše mi to připadá jako neřešitelný problém a mám sto chutí se na to kompletně vykašlat (což nemůžu, protože pokud nepojedu teď, už nepojedu vůbec).
Nevím si rady.
Nesnášim jaro >.<

Otevřený dopis manželovi

Tohle už je v pořadí třetí dopis manželovi, který sepisuju jen proto, aby se mi ulevilo. Všechno jsou to věci, které bych manželovi nejradši řekla osobně, ale nemůžu. A ano, jsem patetická, přecitlivělá a příšernej pisálek. A víte co - vůbec mě to nesere XD

Milý N.
Máš se dobře? Doufám, že jo a že jsi se všema svýma kamarádama spokojen. Já se taky měla celkem dobře - než jsi začal mít potřebu se se mnou spojit. Pokud vím, tak to byl tvůj nápad jet sám. Mě přeci nepotřebuješ, tak proč najednou ten zájem? Copak ti nebylo jasný, že když si vypnu mobil, znamená to, že s tebou nechci mluvit? Už několikrát jsem ti říkala, že jediný, kdo mi volá, jsi ty. Myslela jsem, že jsi se mnou nechtěl být v kontaktu - byl jsi to ty, kdo mi řekl, že se na tebe nemám vázat, že chceš být sám. Respektovala jsem to. Proč jsi nemohl respektovat, že i já chtěla být sama?
Tenhle týden jsou pro mě prázdniny - potřebuju si od tebe odpočinout, nepotkat tě, nevidět tě, neslyšet tě. Proč jen jsi to nemohl pochopit? I já mám život, věci, co chci dělat, místa, kam chci jít. Všechno se netočí jen kolem tebe. Možná se ti to nezdá, ale já nejsem povinná sedět 24 hodin u mobilu a čekat, až ty se uráčíš zavolat. Nejsem tvůj poskok.
Celou dobu jsem si říkala, co je tak důležitého, že nemůžeš zavolat nikomu jinému, ale tak složité, že nemůžeš napsat esemesku? Vydržels to dlouho - celé tři dny (a noci). Dnes jsi dokonce volal Itó-san, vedoucí koleje, aby mi vyřídila, že ti mám zavolat. Bylo to fakticky nezbytný? Nakonec jsem se podvolila a po psychické přípravě (s pomocí piva) jsem ti teda zavolala. Čekala jsem, že budeš naštvaný - a nezklamal jsi. Co mě však dostalo bylo to, že jsi mi otráveným hlasem řekl, že už nic nepotřebuješ, že už jsi zavolal Ósan.
A teď mi řekni jedno - bylo vážně nezbytný volat mi 3 dny ve dne v noci, a dokonce kontaktovat Itó-san, když jsi mohl zavolat někomu jinému? Očividně to nebylo něco, co bych mohla udělat jen já. Tak proč tolik telefonátů? Abych byla upřímná, příšerně mi to lezlo na nervy - takhle otravného člověka jsem snad ještě nepotkala. Nebyl jediný důvod, nezkusit někoho jiného. Sice mě těší, že mě máš na seznamu lidí, co jsou schopní ti pomoct, tak vysoko, ale na druhou stranu to znamená, že mě vidíš jako někoho, kdo pro tebe všechno udělá. Ale je mi líto, hochu, nebudu skákat jak ty pískáš - nejsem ani tvůj otrok, ani tvůj zaměstnanec a ani ti nic nedlužím. Ty jsi ten, kdo mi dluží - a nemluvím jen o těch pěti tisících. Nechci se však bavit o tom, co kdo komu dluží - nic od tebe (krom těch peněz) nechci. Už jsem unavená z našich věčných hádek a nedorozumění. Všichni se od tebe drží dál, nikdo s tebou nechce mít nic společného, Ósan se už o tobě nechce ani bavit. Já jediná měla nervy, kuráž a vytrvalost, ale už i já toho začínám mít plné zuby. Svět se netočí jen kolem tebe.
Nechtěla jsem být naštvaná, nechtěla jsem ti něco vyčítat, protože na rozdíl od ostatních jsem viděla i tu nejistou část tebe, tu, která ti našeptává, že ať se snažíš sebevíc, stejně nic nedokážeš, že pro tebe na tomhle světě není místo, že jsi jen zklamáním. Vím, jak je těžké udržet tuhle část sebe sama pod kontrolou, sama s tím mám věčně problém, proto jsem nechtěla nic říkat, ale tvůj egoismus už zachází příliš daleko. Přestože tě mám vážně ráda, už to nevydržím. Už prostě nemůžu - musím od tebe pryč. Proto jsem vypla telefon. Proto se před tebou schovávám na fejsu. Proto odjedu v den, kdy ty se vracíš. Když od tebe budu dost dlouho pryč, třeba nám to oběma prospěje. Tak tě prosím jen o jedno - nech mě na pokoji. Nevolej mi. Nepiš mi. Nejsem tu pro tebe a doufám, že ještě pár týdnů nebudu.
Měj se na tom Kjúšú pěkně a hlavně se nevracej dřív ^^

S láskou,
kavi

PS.: Vážně jsi po mně chtěl, abych šla za Kobajaši-san zeptat se, kdy bude další stýpko? To jako fakt? O_o Copak nevíš, že je vždycky až poslední týden? Navíc je to čotto trapný, jít se zeptat teď, v polovině měsíce.
PPS.: btw dnes je White Day... zapomněl jsi, že jo? Nerada to říkám, ale spolehlivost není tvoje silná stránka. I kdyby ta valentinská čokoláda byla "giri", je slušnost mi to oplatit. Ale o tom ty nic nevíš, že ne... Nejsem naštvaná, neboj. Jen zklamaná... už zase...

Kinugawa kóen

Vždycky, když vám slíbím nějaký příspěvek, tak ho nakonec nesepíšu. Takže dnes se místo jídla dočkáte mé (naprosto obyčejné a příšerně nezajímavé) procházky po Ucunomiji :D

To jsem si ráno ve dvanáct takhle hezky vstala, kouknu z okna a tam sluníčko. A jelikož jsem celý včerejšek strávila zalezlá v pokoji a sledovala jeden seriál za druhým, dnes jsem chtěla změnu. Tak jsem si sbalila svých pět švestek, mobil nechala doma a vyšla si na procházku. Podle mapy byla poblíž zelená plocha okolo řeky, tak jsem ji šla prozkoumat.

Cestou jsem potkala torii - Sylva měla pravdu: jsou všude!

Na tuhle stranu Ucunomije jsem ještě nikdy nešla. Popravdě jsem Ucunomiji ještě nijak zvlášť neprocházela - ale chystám se na to. Tenhle týden - když osud dá, uvidím krásy našeho malého městečka :) 

<3

Začala jsem tedy tímto... asi nejlepší slovo je lesopark. Podle cedulí je to chráněná krajinná oblast.

Protéká tudy řeka Kinugawa, z počátku je písečná pláž, později trávy a nakonec lesík převážně bambusů. Díky tomu je zde poměrně dost ptactva od vodních ptáků po dravce.

Cesta je to naprosto rovná, skvělá na procházky a chvilkama jsem litovala, že neumím jezdit na kolečkových bruslích. Těžko říct jestli jsem si vybrala blbou dobu, ale ani jsem nepotkala moc lidí - jen jsem kolem viděla pár zaparkovaných aut a pár pejskařů.

lovení zakázáno

Tak jsem si tak vykračovala po břehu, vítr jako prase a konec v nedohlednu. Jdu hodinu, dvě...a konec furt nikde.

Nakonec jsem objevila most vedoucí na druhou stranu. Přestože cesta pokračovala, radši jsem to vzala na druhou stranu - bůhví kam bych jinak došla. Přeci jen sluníčko už začalo zapadat a já neměla mapu.

Na druhé straně jsem se táhla po břehu zase zpátky, tentokrát ve stínu lesíku. Než jsem však došla k prvnímu mostu na druhou stranu, slunce už úplně zapadlo. Chvilku jsem si říkala, jestlipak vůbec najdu cestu domů - a nijak mi nepomohlo, když jsem zahlídla ceduli "Ucunomija - 8 km" Jsem si říkala, že si dělaj srandu - tak daleko se mi vážně nechtělo. Nakonec jsem ušla tak další dva kiláky a byla u obchoďáku Bell Mall, takže vše dobře dopadlo :)

Upřímně - jediné, co jsem sem chtěla dát, jsou fotky, ale tak když už tak už.

Sama, ale ne osamělá

Než se pustím do obávaného příspěvku o jídle, chtěla jsem sem hodit zase něco z mého osobního života. Poslední dobou se sice nic akčního neděje, ale i tak si připadám jak na houpačce. Strašně jsem potřebovala nějakou kamarádku, s kterou bych mohla probrat mojí situaci s manželem. Nějak už nejsem zvyklá všechno to dusit v sobě - proto jsem taky dospěla k závěru, že to musím nějak ventilovat. První a největší emocionální výlev jsem si odbyla formou dopisu manželovi, který měl 4 stránky, a leží mi ve stole. Nikdy světlo světa znovu nespatří, ale já to beru jako terapii, díky které se mi strašně ulevilo, a hodlám v tom nadále pokračovat.

Ve středu - tedy den, kdy manžel odjel do Kansai - se konečně povedlo dostat to ze sebe i formou rozhovoru s někým nezaujatým: dopoledne jsem šla s Miki do restaurace na okonomijaki tabehódai a probraly jsme celou situaci ze všech stran a úhlů, porovnaly manželovo chování s chováním přítele Miki a konečně jsem byla ujištěna, že kluci jsou fakt divní a přemýšlejí úplně jinak. Ještě ten den jsem to pak probírala na Skypu s Helčou a musím říct, že se mi strašně ulevilo. Nyní je mi fajn, nezabývám se manželem ani zdaleka tolik jako předtím a vlastně mi ani nechybí. To má jistě spojitost s tím, že ho nevídám, neslyším jeho hlas přes zeď a nemusím se děsit okamžiku, kdy mi zaklepe na dveře. Jediná doba, kdy mi není tak úplně fajn, je těch pár minut každý večer, kdy se objeví na fejsu - to jsou nejtěžší okamžiky dne. To a pak omluvná esemeska, která mi přišla ve čtvrtek v půl druhý ráno, kdy se mi omlouval, že se vykašlal na úklid kuchyně (což mu hned tak nezapomenu, jelikož jsem se musela prohrabat 6 pytlema odpadků, abych je správně roztřídila - fakt hnus).

Včera jsem se však kompletně odreagovala, když jsem šla s ruskama tancovat do klubu - ty máčky to zas vydržely jen 4 hodiny (přičemž polovinu toho proseděly u baru) - já tancovala téměř nonstop a ještě při odchodu jsem se pohupovala do rytmu a klidně bych tam zůstala. Hráli zase skvěle, Lady Gagu následovaly SNSD a pak zase Pink... Dav byl tentokrát o něco větší, takže byl občas problém najít místo na tancování, ale dalo se. Někde v polovině se ke mně přitočil nějaký Japonec a věnoval mi vodku s tonikem a zase zmizel. Těžko říct, co to mělo znamenat - trošinku jsem se bála to vypít, protože jsem o drogách v pití slyšela už dostkrát ve zprávách, ale nakonec jsem si řekla Vem to čert, přinejhorším najdu svůj doprovod a nic se mi nestane a vypila jsem to. Nic se mi nestalo, akorát alkohol v krvi způsobil, že jsem se uvolnila a tancovala naprosto bez obav z toho, co si o mně pomyslí okolí. Tyhle chvíle miluju - skvěle si tím pročistím hlavu, vůbec na nic nemyslím a dunění hudby cítím až v kostech.

Dalo by se tedy říct, že jsem v pohodě, ale zas tak úplně pravda to není - třeba jednu ze svých oblíbených písniček už nemůžu ani slyšet. Je to proto, že ji mám nenávratně spojenou s manželem. Stejně tak jsem musela odstranit svůj romantický wallpaper z plochy a nahradit ho hrozně kjůt ovcí. Romantický písničky a filmy musejí pryč, stejně tak jako fotky z pobytu tady. Při mé smůle se mi dneska manžel ozval přes fejs, jen aby se pochlubil, kolik krásných holek stihl potkat - nakonec jsem radši utekla, protože i když jsem předtím byla v dobré náladě, v ten okamžik jsem měla chuť prohodit noťas oknem a rozbrečet se. Takže ano, je mi fajn, ale nesmíte mi připomínat existenci jistého Poláka. Zaplať pánbůh, že ho až do 19. vůbec neuvidím...

Veď mě dál cesto má...

Jedna z největších starostí, které jsem měla před příjezdem sem, byla, že se tu nevyznám a budu věčně bloudit ztracená bůhvíkde. Nijak mě neuklidňoval fakt, že Japonci nemají názvy ulic - nakonec jsem však zjistila, že to není tak docela pravda; hlavní ulice tu názvy dokonce i mají, což je hlavně v Tokiu velmi nápomocné. Navíc vemte v potaz můj orientační nesmysl - upřímně jsem byla docela vyděšená.

Naštěstí velká města, hlavně tedy Tokio, mají spoustu map s názvy přepsanými do latinky. Najdete je u každé zastávky metra či vlakového nádraží a občas i jen tak. Nikdy bych nečekala, jak můžou být užitečné, ale díky nim jsem při své první návštěvě Tokia prošla celé centrum z Uena přes Akihabaru, Kandu, Šibuju, Šindžuku, až na Ikebukuro, aniž bych se jedinkrát ztratila.
Bohužel při poslední návštěvě jsem zjistila strašlivou věc - to, co bývalo mapami, vypadá nyní takhle:

Doufám, že jsem zrovna natrefila na dobu, kdy se mapy vyměňují za nové, protože jinak bych nebyla příliš nadšená. Tentokrát jsem jen potřebovala z Kandy na Akihabaru, což jsem nakonec dala po paměti, ale nedej bože, kdybych hledala cestu někam jinam...

Občas se stane, že zrovna nemáte mapu poblíž, nebo že něco není tam, kde byste čekali, že to bude. V takových případech se rozhlédněte kolem - někde poblíž určitě najdete malý domeček, v noci krásně rozpoznatelný s rozzářenými okny, většinou s nápisem "Koban" a znakem policie.

Ten hnědý baráček je kóban v čínské čtvrti v Jokohamě

Kóban je vlastně taková malá policejní stanice, kde 24/7 sedí policista připravený pomoct vám, pokud máte problém. Má u sebe hromadu map a zná obchody a domy v okolí, takže cokoliv chcete najít s jeho pomocí taky najdete. Nejsem si úplně jistá, jak je na tom s angličtinou, protože já se vždycky ptala japonsky a japonsky mi taky odpovídali, ale jistě by se našel někdo, kdo alespoň trošku anglicky umí - tuhle jsem potřebovala najít zastávku metra pro trasu Ginza a sešli se hned tři policisté, aby mi poradili.

Ještě jedním poznávacím znamením (a zajímavostí) je statistika - kolik se za ten den událo přestupků a kolik lidí zemřelo.

statistika z Omotesandó

Ještě bych ráda nakousla téma adres - přestože jsem tu už docela dlouho, nejsem nijak blíž objasnění téhle záhady než jsem byla před příjezdem. Města jsou rozdělena na čtvrti zvané "ku" jako Čijoda-ku, Teito-ku atd. a ty se dál rozdělují na bloky "čóme" takže pak vzniká Šindžuku-ku 1-čóme, Čijoda-ku 2-čóme a podobně. Tyhle čóme se pak rozdělují na čísla domů, ale neptejte se jak - nemám tucha. Naštěstí jsem ještě nic nemusela hledat podle adresy - obávám se, že bych to asi hned tak nenašla. Nechtěla bych tu být pošťákem...