Thursday, 14 December 2017

Zdeněk Pluhař: Ať hodí kamenem

Českou literaturu moc nečtu. Těžko říct proč mě tak nezajímá - asi pozůstatek z povinné četby, "díky" které jsem četla věci typu Viewegh a Havel. Nope, to není nic pro mě.

A přeci jsem nedávno sáhla po téhle knize s nadějí, že by to třeba nemuselo být špatné.

Nebylo.

Celý příběh se točí okolo jednoho pražského dětského domova a přibližuje nám osudy některých dětí (plus ředitele a jeho syna), jejich rodinnou situaci a co je dovedlo až na takovéto místo. Pohled autora je spíše realistický (i když to zas nepřehání), takže ačkoliv některé děti nakonec najdou správnou cestu, mnoho jich zůstane na scestí ať už svojí vinou nebo vinou rodičů.

Musím říct, že se mi líbilo hlavně to zamýšlení nad každou postavou - nic nebyla jen suchá fakta a prostý syrový náhled na situaci (tahle utekla z domova, támhleten něco ukradl) , ale naopak se ke všemu přistupovalo s citem, jako by měl autor všechny rád a ve všechny se chtěl vcítit.

Nakonec mi ani nepřišlo, že to byla docela bichle. Ještě tu mám od něj jednu, tak doufám, že bude stejně dobrá.

Wednesday, 13 December 2017

Susanna Clarke: Jonathan Strange & Mr Norrell

Občas prostě narazíte na knihu, která vám nesedne. Pro mě to byla tahle šílená bichle. Kamarádka ji vychvalovala, zápletka vypadala dobře, a dokonce podle toho natočili seriál, který jsem hned začala sledovat.

Ovšem ačkoliv jsem moc chtěla mít tohle dílo ráda, ztratila jsem v průběhu seriálu pozornost, netušila jsem, kdo jsou všechny ty postavy a proč dělají to, co dělají, a ani si nejsem jistá, jestli jsem to vůbec dokoukala. Mělo mi to být předzvěstí toho, jak dopadnu s knihou. Ale vkládala jsem v ní naděje, že mi vše osvětlí a že mě to bude bavit mnohem víc než seriál.

Nestalo se však. Nemůžu říct, že by to bylo špatně napsaná, to vůbec ne (ale taky to byla krásná ukázka slovního průjmu, kde se i poznámky pod čarou - často úplně mimo mísu - táhly na několik stran). Jazyk byl ovšem pěkný a sofistikovaný a tak neuvěřitelně britský, stejně jako humor.

Postavy byly skvěle vykreslené, realisticky, se všemi slabůstkami, kterých obvykle bývá více než silných stránek.

Příběh (tedy to, co jsem z něj stihla zaznamenat, než jsem to přeci jen vzdala) byl taky zajímavý a určitě by byl někam dál rozveden, ale po 300 stranách čekání na nějaký ten posun jsem prostě už neměla trpělivost. A to jsem těch předchozích sto stran četla spíš ze setrvačnosti. Kristepane, to je ale příšerně dlouhá kniha na to, že se tam prakticky nic moc neděje. Než jsem se vůbec dostala k té cca 300 stránce, promptně jsem zapomněla, co bylo předtím, protože někdo někoho furt jenom zve na večeři, všude spousta postav, které jsou víceméně zbytečné, ale všechno musí zapáleně komentovat, a naopak postavy, které by mohly být zajímavé, ale mizí ze scény, aby jsme si místo toho mohly přečíst o dalších společenských dýcháncích.

Někde tuhle knihu kdosi srovnával s Jane Austenovou a já souhlasně kývu - ani Austenovou nemusím a proč má Pýcha a předsudek tolik fanoušků fanynek, jde absolutně mimo mě.

Příště radši něco s příběhem, který se nemusí hledat jako jehla v kupce sena.

Tuesday, 12 December 2017

Victoria Schwab: The Archived

Doteď jsem vybírala knihy, které se mi líbily a dobře se četly. To je ovšem dost nevyvážené, takže zkusme i něco, z čeho už jsem tak nadšená nebyla.

U ne příliš dobrých knih platí, že většinou knihu dočtu a výsledný dojem je takové meh, případně je to taková bída, že knihu ani nedočtu. Ale že bych dočetla knihu a fakt ji neměla ráda, to je spíš výjimka.

O takových těch velkých zklamáních typu Fune o amu či Platina Data jsem se určitě už zmiňovala, protože ty mě nakrkly fest. A taky díla Murakamiho z poslední doby (Útok na pekárnu, Podivná knihovna) - těm nahrává jen fakt, že je to kratinký, a než se stačím rozpálit hněvem, je po všem.

The Archived (česky Archiv) kraťoučká nebyla. A vlastně ze začátku ani nebyla špatná. Mělo to potenciál, mělo to fajn protagonistku, mělo to fascinující prostředí a zajímavou zápletku. Mladá dívka Mackenzie pokračuje v dědečkově odkazu a kdykoliv má čas, stará se o pořádek v jakémsi paralelním světě, kde jsou uloženi mrtví se svými vzpomínkami. Občas se totiž stane, že se někdo z tzv. historií z nějakého důvodu probudí ze spánku a bloudí chodbami, až se dostane i do našeho světa, kde ho živí lidé vnímají jako ducha.
Mackenzie však poslední dobou těžce nese smrt svého mladšího bratra a do toho se mrtví začnou probouzet o mnoho častěji než normálně.

Ano, zní to pěkně a knížka i docela rychle odsýpá, ale postupně si začnete uvědomovat, že místo toho, abyste se dozvídali víc o celém tom novém světě, tak se vás autorka snaží uchlácholit zrychlením tempa. Takže pořád hopsáte mezi světy sem tam, občas zahlédnete nějaký toho potenciálního partnera pro ocucávání se (jen tak, z ničeho nic, absolutně nic k tomu nevede, prostě po sobě skočí jak nadržení králíci), někdy se podíváte do knihovny a zase šup zpátky do reality. Všechno tak trochu nakousnete, ale nikde nejdete do hloubky. Nulové vysvětlení, proč vlastně existuje taková knihovna mrtvých, když si v nich stejně (téměř) nikdo nepočte a k ničemu jim nejsou. Pražádné vysvětlení, proč by vlastně kdo chtěl tuhle práci dělat a co z toho má (krom komplikací života).

Samozřejmě je možné, že všechna vysvětlení jsou kdesi v dalších knihách, ale já už se nehodlám hnát za iluzí odpovědí, která tam někde v dáli může a nemusí být, když mi ani první kniha nesedla.

Monday, 11 December 2017

Sóseki a já

Byla otázka času, než se zde objeví nějaký ten Sóseki Nacume.

Možná jste si všimli, ale můj vztah k Sósekimu je takový ten love-hate paradox. Mnohem víc se přikláním k tomu "love" konci, protože skoro cokoliv, co Sóseki napsal (a já to četla), obsahuje něco, s čím se můžu ztotožnit. A to je japonský spisovatel ze začátku 20. století - to je dost daleko od hloupé husy z ČR ze začátku 21. století. Většina dalších známých japonských spisovatelů mě svými díly spíše uspává *mává Kawabatovi*, ti novější mě znechucují *vrhá zlý pohled směr Murakami (Rjú, pro upřesnění)/Kanehara/Jasutaka*.

Sóseki je mezi všemi těmito pisálky perla, která ovšem snadno upadá v zapomnění. V Japonsku hlavně proto, že je to povinná četba, a jakmile se nějaký nešťastník dostane na tenhle seznam, je odepsaný (nevím jak vy, ale já takové věci jako Babička nebo cokoliv od Jiráska teda fakt nečetla). U nás má pak smůlu, protože máloco bylo přeloženo *podezíravě kouká na překlad Boččana ze čtyřicátých let, který nejspíš nikdy neexistoval a celé je to jedno velké spiknutí*.

Momentálně se pomalu, ale jistě prokousávám druhou kapitolou bichle Jsem kocour (protože si ji ve volných chvílích plných optimismu překládám - už 27 stran a nemá to konce X_x) a musím říct, že to, jak Sóseki píše, je úžasné. Tak skvěle dokáže vyjádřit přesně to, co vyjádřit chce, tak jednoduše si pohrává s jazykem (a já pak občas musím s pomocí gůgl translatoru zabrousit i do čínských komentářů, abych správně pochopila, co že se mi to snaží říct, protože moje ubohá přízemní japonština na takovou výjimečnost nestačí; a anglický překlad je prostě odbytý). A proto ta "hate" část, protože prostě nemám na to tenhle diamant přeložit dostatečně dobře, aby dělal čest svému autorovi. Fuck!



Asi jste si všimli, že dnes jsou to spíš kecy okolo než přímo o knize. Jsem ve skluzu, patlám se se zdobením cukroví a nechce se mi nic lepšího vymýšlet, tak se s tím prostě smiřte :-P

Sunday, 10 December 2017

A.J. Cronin: Zelená léta

Po všech těch pozitivně naladěných knížkách tu mám zase jednu, po které si budete chtít dát panáka. A pak možná i druhého. A pak tu knihu vyhodit oknem a sebe hned za ní. Ne kvůli tomu, že by byla špatná - to nikoliv, spíš naopak -, ale protože je depresivní až běda.

Na začátku je malý chlapec, který jde po smrti rodičů bydlet k příbuzným do cizího města. Ačkoliv si zpočátku s nikým nerozumí, postupně si nachází cestu ke svému dědečkovi, jenž se sice občas chová dětinsky, ale na druhou stranu podporuje vnuka v jeho zájmu o přírodní vědy. Což je přesně to, co mu může pomoct získat stipendium a dostat se na dobrou školu. Kromě toho se mu podaří najít si kamaráda, který s ním jeho zájem o biologii sdílí, a stanou se nerozlučnou dvojkou.
No a pak přijde jedna tragédie. A další. A další.

A pak už to chce jen toho panáka a zvážit, zda od autora risknout i další věci, nebo si zachovat psychickou stabilitu.


Saturday, 9 December 2017

Hiro Arikawa: Šokubucu zukan

Představte si, že takhle jdete jednou z práce domů a poblíž vašeho domu leží kdosi na zemi. Mrtvola, řeknete si. Ale ukáže se, že je to jen mladík, kterému došly peníze, a tak trochu zkolaboval. Požádá vás:
"Slečno, nevzala byste si mě k vám domů? Nekoušu a mám slušné vychování."
Sajace, naší protagonistce, nejspíš chybí jakýkoliv pud sebezáchovy, protože v podstatě pokrčí rameny a přivede si úplně neznámého člověka domů, jako kdyby to bylo nalezené štěně. A té slávy když zjistí, že klučina umí vařit! Ani se moc nerozmýšlí a nechá si ho.

Icuki, nalezený mladík, je jedna velká záhada - Sajace se po dlouhou dobu nepodaří zjistit ani jeho příjmení (jasně, přesně ten typ člověka, kterého bych si vzala domů) -, ale jestli se v něčem vyzná, tak je to rostlinstvo a jeho využití v kuchyni.

Kromě milého i když trošku zidealizovaného
příběhu a poutavé love story vás tak čekají i recepty, které budete mít chuť vyzkoušet (jen kdybyste věděli, o jakých rostlinkách že se to vlastně mluví).

P.S. Existuje stejnojmenný film, ale ten mě moc nevzal a co si budem povídat - kniha prostě byla lepší.

Friday, 8 December 2017

Rani Manicka: Duhové sny

Taky vás lákají příběhy z exotické Asie, ale když otevřete nějakou opěvovanou klasiku typu Sněhová země, usnete během tří minut, jak je to nudné? Zkuste něco jiného, něco, co nezávisí pouze na estetických obrazech, ale má to i děj.

Co třeba příběh mladé cejlonské dívky, kterou její rodina provdá do Malajsie s  vidinou toho, že si bude žít v blahobytu, ale ta po příjezdu zjišťuje, že její manžel je úplně švorc? Přes svoje mládí se však ničeho nezalekne a dokáže vzít domácnost pevně do ruky a zajistit si lepší život pro sebe, svého manžela i svoje děti. Společnost jí dělá čínská služebná z vedlejšího domu, s kterou si rozumějí a sdílejí spolu své strasti.

Krom jiného do jejich životů zasáhne i japonská okupace, kdy ani jedna z žen není ušetřena utrpení. Život však jde dál.

Tahle rodinná sága se postupně věnuje osudům čtyř generací a zahrnuje tak vše, co se v životě zažít dá - štěstí, naději, zklamání, vztek, lásku i beznaděj. Navíc je to tak poutavě napsáno, že vás to na začátku chytne a až do samého konce nepustí.

Thursday, 7 December 2017

Riku Onda: Domino

Tuhle knížku bych doporučila zvlášť těm, kteří se vyžívají v propletených osudech a příbězích á la puzzle.

Na začátku totiž máte spoustu na sobě nezávislých osob, které na první pohled nevypadají, že by měly cokoliv společného: OL se slabostí pro sladké, dědula mířící na sraz s přáteli, malá holka účastnící se konkurzu na roli v divadle, dva nadšenci do hororových filmů nebo třeba maník, který využívá svoji sestřenici, aby mu pomáhala rozcházet se s přítelkyněmi.

Zdá se to jako jednotlivé celistvé příběhy, ale než se čtenář dostane na konec, všechny se v nějakém bodě protnou a vytvoří tak komplexní obrázek jednoho neobyčejného odpoledne v Tokiu. A protože se osudy jednotlivých postav v určitých časových horizontech dozvídáme postupně v čase (nikoliv v závislosti na postavě tak, že nejdřív celý příběh vypoví jedna, pak další atd.), navozuje to očekávání dalšího pokračování a čtenář zůstává celou dobu napnutý, jak to bude pokračovat a jakou úlohu bude mít ta která postava v celé této šarádě.


Wednesday, 6 December 2017

Walter Vollmer: Osudná koza Soňa

Nejdřív kniha o králících, teď zase o koze :D

Ale tahle koza je něco spešl. Dokonce tak spešl, že ji hned na začátku ukradnou její právoplatné majitelce. Zloděj - v běžném životě vedoucí chátrající cihelny - ovšem netuší, s čím si zahrává.

Zpočátku vše vypadá normálně, možná i trochu pozitivně. Líný cihlář se zničehonic přistihne, jak pečuje o svěřenou cihelnu, opravuje a renovuje, co se dá, a dokonce pomýšlí na odkoupení od majitele, který přebývá v zahraničí. Později ovšem vyvstanou první problémy, jichž se cihlář nezbaví ani tím, že kozu daruje svým známým. Něco na ní prostě je a kdo si nedá pozor, může špatně skončit.

Tak tuhle knihu jsem rozečetla jen a pouze z recese. Docela jsem se těšila na ty pohledy v metru, až si tam rozevřu tohle kvalitní čtivo. Nikdo se nad mým výběrem literatury ovšem nepozastavil, zato já si užila docela zajímavé vyprávění. Každý si tu něco najde - je zde trocha komedie, trocha dramatických okamžiků, trošinka detektivního příběhu a taky trochu nadpřirozena a děsivých chvilek. Prozradím vám, že nakonec všechno dobře dopadne a pokud se rozhodnete si knihu přečíst, dostane se vám příjemné, pozitivně laděné oddechovky.


Tuesday, 5 December 2017

Richard Adams: Daleká cesta za domovem

Když vám někdo poví, že čte knížku o králících, asi se nejdřív podivíte. To jako dětskou? Copak mívají dětské knížky přes 400 stran?

Tahle ano. Vypráví o skupince králíků, která se rozhodne utéct před nebezpečím z rodné kolonie a najít si nový domov. Jejich cesta je dlouhá, musejí se potýkat s vrtochy počasí, nevlídnou krajinou či nebezpečím od loveckých psů, přes lidi, až po cizí králíky. A přece vše nekončí jen tím, že najdou nový domov.

Když se mi o téhle knížce kamarádka zmínila, nečekala jsem, že by mě příběh o králících mohl bavit - nanejvýš tak z recese. A přece jsem se ani jednu cestu do práce nenudila a ani kousek příběhu mi nepřišel zbytečný. Naopak, vůbec bych si nestěžovala, kdyby to bylo ještě delší. Líbilo se mi, jak ucelený králičí svět je; mají svojí sociální strukturu, vlastní řeč a pojmenování věcí (např. hrududu jakožto auto či cokoliv pohybujícího se s motorem), a dokonce i vlastní mytologii, již si po večerech vyprávějí. Ocenit samozřejmě musím i český překlad, který se příjemně čte.