Prodám, daruji

Nabízím mozek.
Stáří téměř 22 let, sice používaný, ale ne příliš.
Převládá spíše logické myšlení, ale logiku samotnou nezvládá. S trochou tréninku poměrně dobrý na matematiku, pasivně na jazyky, momentálně především japonštinu. Dostatečně dobře zvládá i český pravopis a základy zeměpisu, ale nevhodný na ekonomii, dějiny či filozofii a abstraktní myšlení vůbec. Také naprosto nepoužitelný na zapamatování si jmen a číslic.
Prodám nebo i daruji. Zombíci vítáni. Zn.: Spěchá!

Já ho prostě už nechci. Nemůžu s ním žít. Ví, že mám spoustu práce a víkend je krátký a stejně mi furt způsobuje problémy. Daří se mu to natolik, že už druhý den víceméně apaticky zírám na monitor a mačkám F5, F5, F5... nebo spím. Se zapnutým rádiem, protože to odvádí pozornost od myšlenek. Ne moc, ale přece. Nejsem schopná dělat úkoly (bakalářku jsem utla v polovině, protože jsem to už nemohla číst), koukat na seriály, nebo číst. Jen ta hudba mi tu pořád hraje. 

Ale jen ta doba, po kterou jsem vzhůru mu nestačí. Dneska v noci zaútočil i ve snu a přesvědčoval mě, že mě Sylva přestala mít ráda, že mě nechce už ani vidět a že mě vykopla z bakalářskýho semináře, že už nechce být mojí vedoucí. A protože je to můj mozek a jiný nemám, tak jsem mu uvěřila. Strašně se teď bojím jít v pondělí do školy, že tam zjistím, že je to všechno pravda. Určitě jsem v ten čtvrtek řekla něco špatně. Něčím jsem se jí dotkla. Nebo jsem byla nudná. Nebo už si nemáme co říct. Nebo jsem zvrtala tu bakalářku natolik, že s tím nechce mít nic společného.

Vážně už ho nechci. Ty dost pofidérní znalosti, co má, mi za to nestojí. Věčně mít pocit, že mě všichni nesnášejí, že jsem jen na obtíž, že by bylo lepší, kdybych otevřela okno a po vzoru té dívčiny z loňska to skončila, že jsem stejně k ničemu, nic nikdy nedokážu, nic neumím, nikoho nezajímám...

Nějak nemám čemu věřit. Shari mi dneska řekla, že věří sama sobě, ale já něco takového říct nemůžu. V hloubi duše vím, že můj mozek je naprosto zcestný, ale vědět to a věřit tomu jsou naprosto odlišné věci. Mám věřit ostatním? A jestli jo, komu jo a komu ne? Lidem jako je Sylva, co mi tvrdí, že všechno zvládnu, nebo lidem jako je druhá, vzdálenější půlka rodiny, co mi tvrdila, že se nedostanu ani na gympl a mám jít na učňák? Jak to poznám, když nedokážu pravdu rozlišit ani u sebe?

Měla bych teď psát úkol na W-senseie. Je to důležité, bude to součástí závěrečného hodnocení a může se na to zeptat i u státnic. Ale v momentálním stavu to vidim maximálně tak na spánek. A to jsem před 4 hodinama vstávala...

Prosím, zbavte mě ho někdo... TT_TT

Jaro aneb vítej zpět, má milá deprese

Nerada to říkám, ale zase jste prošvihli kavi v dobré náladě - ta trvala od včerejších 15hod do dnešních cca 11:45hod.

Včera se totiž uskutečnilo to slibované kafe se Sylvou. Bohužel už vám to nepopíšu dostatečně objektivně, jelikož dneska mám pocit, že jsem celýmu světu ukradená, popřípadě že mě nesnáší, ale včera jsem ještě holkám vykládala, jak to bylo děsně fajn a jak je Sylva strašlivě milá a příjemná (a jak se umí krásně rejpat v zákuscích <3) ^ ω^

Netuším, nakolik je běžný chodit na kafe s vyučujícíma (protože lidi na mě koukaj dost divně), ale upřímně jsem za to dost ráda, protože nebýt Sylvy, asi bych tu nevydržela. Neumíte si představit, jak strašně moc se těším na pondělí, protože mi momentálně není nejlíp a potřebuju ukázat svět v lepším světle.

Aby toho včera nebylo málo, tak jsme se s T'Sal a její spolubydlící Sašou dohodly, že skočíme někam na víno. To bylo taky moc fajn posezení, které však končilo tím, že jsem přepla do japonštiny a nedokázala komunikovat v jiném jazyce - a to ani psát. Takže muselo být velice zajímavé vidět, jak si to štrádujem po ulici, T'Sal na mě česky a já na ní japonsky. Prý jsem se osvědčila jako odpuzovač otravných ožralých kluků XD Akorát mě mrzelo, že když už jsem konečně byla schopná využít tu japinu, tak nebyl nikdo, kdo by se se mnou chtěl bavit :( A taky jsem se bála jít si lehnout, protože jsem věděla, že až se ráno vzbudim, bude to pryč a zas nebudu schopná dát dohromady jedinou větu...

I tohle jsem přežila celkem s dobrou náladou, ale pak přišla ta čajka. Čajky jsem měla ráda od prváku, kdy mě do jedné takové T'Sal zatáhla. Jenže poslední dobou si v nich neodpočinu a spíš odcházím dost zdeptaná. Netuším proč. A dnes se přesně tohle stalo.

Konečně se nám podařilo odchytit Helču, která tady furt někde pendluje a s ní a s T'Sal jsme zapadly do Kratochvíle. Začalo to celkem dobře. Holky vypadaly, že se baví, ale čím dýl jsem tam byla, tím míň jsem měla co říct. Navíc se holky dostávaly k některým ne příliš pozitivním tématům a já jsem viděla, jak jsme na tom všechny se svejma životama dost bledě. A já jsem od přírody depresivní člověk, já nepotřebuju další depresivní podněty kolem sebe, aby mi bylo blbě. 

Abych to zkrátila, po příchodu na kolej jsem si musela jít lehnout, protože v takovym stavu jsem nebyla schopná naprosto ničeho. Poprvý po dlouhý době jsem děsně litovala, že tu nemám prášky na spaní. Věřím, že mít je tu, dneska jsem si je vzala. Tak vážný to bylo. Trošku mě to vyděsilo, protože jsem si nemyslela, že bych na tom byla až tak špatně. Evidentně jsem. 

Spánek to zachránil - teď jsem jen naprosto letargická, nasadila jsem poker face a funguju na automat. Musim striktně kontrolovat, co si pustim za muziku, protože se bojím, že by se ta depresivní část mohla ozvat znova. Nemám na ní čas - musím dopsat kus bakalářky a dalších 5 věcí na příští týden.

Fakt doufám, že ta pondělní hodina se Sylvou mi zvedne náladu, ale vidina celého víkendu, navíc mezi těmahle čtyřma stěnama a o samotě, mě opravdu děsí...

Psáno ve hvězdách

Jsem právě velice zaměstnaná - střídavě zírám na dvě mejlovky a hypnotizuju je, aby mi do každý přišel mejl - jeden oznamující, že zítra odpadá hodina, a druhý s jakoukoliv reakcí spolužačky, která buď nemá net, anebo mě okázale ignoruje -_-
V mezičase si teda zas něco málo písnu (aneb zítra píšem šótesuto a já jsem líná učit se znaky a nemůžu psát bakalářku, dokud neudělám úkol na japinu, kterej nemůžu dělat, protože se musím učit znaky...) XD

Věříte na horoskopy? Já si je ráda čtu a chlámu se těm blbostem. Když se něco náhodou trefí, nechá mě to chladnou a neřeším to. Ale minulý týden byl lehce spešl. Přečetla jsem si horoskop (ten naprosto úžasný na seznamu) a postla to i kámoškám, abysme se mohly chlámat spolu. Prý něco o flirtování na pracovišti XD Když si uvědomíte, že moje pracoviště je škola a ten den mám jen dvě hodiny, z čehož jedna ještě navíc odpadla a druhá je lehce hororová... Tak jsem si z toho dělala srandu, že jde určitě o hodinu jap. literky, na kterou chodim dobrovolně, jen tak, protože ráda poslouchám vyučující :) Z recese jsem se rozhodla jít i na jap. dějiny, i když tam běžně nechodim, a ještě jsem se na to oblíkla - jinými slovy jsem zalovila ve skříni a vyštrachala sukni (černou, s černym trikem, černym svetrem, černejma punčocháčema a černejma botama - ne, nikdo neumřel, jen mám ráda černou). 

Všechno bylo normální, kamarádka, kterou jsem tam dotáhla, abych tam nebyla sama si cosi kreslila (nakonec z toho vylezl moc pěknej obrázek vyučující^^), já smolila úkol na japinu. Jen po hodině mi Sylva (a ještě jen tak mimochodem) pochválila sukni. Se Sašou jsme se pak chlámaly na schodech při vzpomínce na ten horoskop.

Po literce jsem si řekla vem to čert, vzala Sašin obrázek a šla si pro autogram. Sylva byla trochu zaskočená, ale nakonec jsem ten její podpis získala - i s věnováním :3

A když už jsem teda byla v tom, tak jsem ji rovnou pozvala na kafe ^___^

Celej víkend jsem ovšem strávila v obavách, co z toho nakonec vyleze, a pořád ještě jsem nervózní. Ono povídat si chvilku po hodině (ok, tak 2 hodiny, to není taková chvilka) a jít někam do kavárny mi přijde jako dvě odlišné věci a jako všech nových věcí i tohohle se kapánek bojím (což mi nezabrání v tom, jít se nechat okudlat, aby mi to slušelo *ano, kavi je magor* XD). 

Nevim, furt si říkám, že když se s ní budu bavit příliš dlouho a příliš často, něčím se jí znelíbim a ona už se se mnou nebude chtít bavit vůbec *pokřivené myšlení v akci* A nevim, co bych dělala potom, protože ona je mou týdenní dávkou optimismu a bez jejích milých slov bych už tu možná teď neseděla nad těma zatracenýma znakama...

Návštěva

Kavi má dělat úkol a nebaví ji to, takže co udělá? Ano správně, jde si smolit na blog =)



Naposledy jsem se zmiňovala o pohovoru, co mě čekal v rámci monbušó. Odehrál se minulé úterý v Praze. Abych si pojistila, že mě nezradí nervy, domluvila jsem se se Shari, že předtím zajdem na kafe. Věřím, že kdybych chtěla utéct, vlastnoručně by mě tam dokopala. Když jsem se dozvěděla, že ten test pásla ještě jedna spolužačka, přizvala jsem ji taky. Tak jsme tak seděly v kavárně, uklidňovaly si nervy (já s pomocí alkoholu), ale stejně jsem byla vyklepaná.
Dorazily jsme, ohlásily se a pak si mě zavolali. Japonec a ta samá Japonka, co na nás dohlížela při testech.
Abych to zkrátila - pohovor nic moc. Často jsem mlčela, s odpověďmi bojovala, a když mi pak říkali, že výsledky budou v červenci, tak jsem si říkala "to se tě netýká, holka."
Hanka na tom byla podstatně líp - na beruščinu otázku, jak to šlo, odpověděla že daidžóbu... *kavi se nebude vyjadřovat*
Hned po pohovoru jsem měla odjet zpět do Olmu a nevím, jak k tomu došlo, ale asi za hoďku a něco jsem seděla ve vlaku a naproti mně Shari. Ano, ona od prváku plánovaná cesta do Olmu, která se furt neuskutečňovala, se najednou stala. Cestou jsem měla naplánovanou četbu, ale nakonec jsme většinu času prokecaly. Shari moc často vlakem nejezdí, tak i obyčejné koupení jízdenky byl zážitek, ale nejvíc šoklá asi byla, když mířila na záchod a za okamžik se vrátila s tím, že ty dveře ven jsou otevřené O_o (přiznám se, že to jsem za ty 3 roky ještě nezažila) Protože jsme jely na večer, šly jsme rovnou na kolej, přepadly mý spolubydly a zabily pár hodin. Ráno jsem měla od 8, tak jsem vyslala Shari do bufetu a pak do knihovny (a ona stejně skončila na náměstí, stačila se zranit a krvácet a ještě k tomu prozkoumat sklepení Zbrojky O__o). Tak jsme si udělaly procházku po Olmu a čekaly na půl 12, kdy jsme se měly sejít s Miki a jít s ní na oběd. Zamířily jsme do osvědčené čínské restaurace hned na náměstí a já se chopila úlohy tlumočníka. Zajímavé, že den před tím jsem sotva dala dohromady větu a tady jsem mluvila skoro normálně *pokrčí rameny* Uznávám, že tlumočnictví pro mě není zrovna to pravé, a obdivuju všechny, kdo to dokážou - já se snažila seč mi síly stačily a přesto mi chyběla slovní zásoba. No ale přežily jsme a ještě jsme si střihly překvapení v podobě hořící zmrzliny (ano, čtete správně)^^
Pak následovala jap. moderní literka (protože jsem zatáhla komunikační dovednosti) se Sylvou, která hned vyzvídala, co pohovor (na což už jsem touhle dobou odpovídala mockrát). Během hodiny jsem si skládala jeřáby z barevných papírů, co jsem šlohla v knihovně, a teprve po hodině jsem šla zase pokecat se Sylvou. Už jsem zmiňovala, že tyhle rozhovory přímo miluju?
Ale zpět k tématu: po rychlé zastávce na kolejích jsme se zas vydaly zpátky, protože nás čekala přednáška našeho milého W-senseie o japonských svátcích. Měli jste vidět těch lidí - i W-senseie to zaskočilo a to už 10 let učí (slyšela jsem, že to byla zatím nejnavštěvovanější akce v rámci jap. jara). Nakonec to natáhl na 2 hoďky, ale stejně byl trošku nervózní a pořád ten svůj výklad prokládal oblíbenými japonskými frázemi typu "ii desu ne."
Taky jsem tam potkala Helču, a když jsem ji chtěla vytáhnout ven, tak zas nic *krčí rameny* (btw Helča se konečně odhodlala ukázat se W-senseiovi a já jsem si taky odbyla nevyhnutelnou otázku Mensecu ha dó datta?)
Večer jsme zakončily v čajce Wabi, ale ta zklamala (zase... -_-). Pak už jsem byla příliš mrtvá na to, aby se ještě něco podniklo, a jak jsem lehla, tak jsem spala. Ráno se totiž muselo vstávat brzo, protože Shari chtěla ve škole stihnout angličtinu (která jí nakonec odpadla -_-). Tak jsem zatáhla špáninu a za nevítaného sněžení si střihla procházku kolej - nádraží a zpět. Zbytek dne byl dost blbej a já příliš unavená, tak jsem si šla lehnout a prospala se do pátku.
Ale tady bych radši skončila, protože pátek a vůbec celej víkend nepatří k nejlepším dnům, co jsem zažila. Pokračování si nechám na příště (nebo aspoň než sepíšu úkol na špáninu).

Zázraky se stále dějí...

Poslední dobou mám nějak zvýšenou potřebu dělit se o své zážitky, no idea why *pokrčení rameny*

A dneska bych vám chtěla poreferovat o posledních dnech. 
V úterý se konal test jap. ministerstva školství o stipendijní pobyt. Třeťačky jsme tam byly čtyři, druháků, myslím, pět. Upřímně, pokud nejste Diana, tak jako druhák prostě nemáte šanci to pásnout - i my senpaiky jsme se pořádně zapotily. První část celkem šla, druhá byla těžší a třetí byla leda tak na tipování. Texty jsem tentokrát ani nečetla - zabírá to spoustu času a stejně je to k ničemu. Po odevzdání jsme se na sebe jen šklebili, že tohle teda fakt ne. S Němu-san jsme potom šly zapíjet neúspěch do místní kavárny - začlo to kafem, skončilo vínem. Ne že bych věřila, že jsem to dala, ale nějaká malinkatá naděje někde ve mně byla a já se tak nedokázala odtrhnout od mobilu, jestli náhodou nezazvoní. Nezazvonil, takže jsem si ve středu odpoledne říkala, že tak teda nic. I když mám spoustu práce, kterou bych měla dělat, seděla jsem radši v učebně se svou vedoucí bakalářky a přes dvě hoďky krafala o všem možném, včetně toho, jak jsem blbá a nedala jsem ten test. Jen tak z hecu jsem se pak v knihovně jukla, jestli nemám mejl a on tam fakt byl! Pozvánka na pohovor!

Tak jsem zas letěla zpátky do školy, protože tohle si zasloužilo rozšíření mezi davy (= 2 vyučující, tedy ne zrovna dav, ale pro začátek dobrý^^). Jako po každém šoku, jsem se klepala, nevěděla, jestli se smát nebo brečet, a už vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Protože monbušó byl prostě jakýsi mezník, taková ta horní hranice, která se nedá překonat, dá se k ní jen přiblížit. Jenže já ji pásla a najednou jsem nevěděla, co dál. Nejdřív jsem se culila jak magor celé dva dny, pak přišla depka, že tohle byl můj životní výkon a lepší už to nikdy nebude. 

Spousta lidí mě povzbuzuje - Miki, spolužačky, Sylva... ale nevěřím, že bych měla nějakou šanci. Když jsem včera šla za naší milou beruškou (omg, já jsem ten výraz od druhaček fakt převzala^^;;) zeptat se, na co se tak můžou při pohovoru ptát, bylo z celého jeho postoje jasné, že příliš nevěří tomu, že bych to pásla. A když tomu nevěří on, tak proč bych tomu měla věřit já?
I přes to jsem strašně vděčná za veškerou podporu, kterou si vůbec nezasloužím, a nejradši bych všechny objala. Tenhle jejich přístup má pro mě mnohem větší význam než celé monbušó :)

Děkuju :-*