Kempování

Od posledního příspěvku se událo takové množství věcí, že něco z toho zaručeně zapomenu, ale pokusím se vybavit si to nejdůležitější.

Jedna z hlavních věcí byla to, že mi s Přemoudřelou prdelí nakonec přeci jen došla trpělivost a promluvila jsem s majitelem o tom, jak se věci mají. Ukázalo se, že i on sám měl podezření, takže prý ho bude víc hlídat. Což znamenalo, že večer jsme s Yin neměly téměř žádnou práci a všechno dělal jen Přemoudřelá prdel. Myslela jsem, že mě za to zabije a když ne hned na místě, tak později ve spánku nebo tak. Smolím však tento příspěvek, což znamená, že jsem to přežila. A jestli si z toho dotyčný vzal ponaučení? Ha ha, ne - následující dva dny jsme totiž jeli kempovat, a když jsme se vrátili, bylo to to samé hovado, co předtím. Nu což, někteří lidé se prostě nemění, já jsem ho nesnášela až do posledního okamžiku a doufám, že holky to taky nenechají jen tak a poradí si s ním líp, než jsem to udělala já.

V úterý 22. jsme odpoledne odjížděli s celou rodinkou a kamarádkou starší dcery, Juki, kempovat. Všech devět se nás nacpalo do minivanu a už jsme si to razili směr jih prefektury Óita. Ty dva dny jsme toho najezdili sakra hodně - společnost nám dělaly písničky Glay, Greeeen a Perfume (zajímavá kombinace). První noc jsme strávili v chatce těsně u moře, což jsme všichni přijali s nadšením. Většina z nás se hned rozeběhla k moři (s výjimkou Přemoudřelé prdele, jelikož ten neměl plavky - zato si to v těch 35°C štrádoval kolem v dlouhých kalhotech, větrovce a srandovním kloboučku). Potvrdila jsem si, že Japonci prostě neplavou, a jakmile uplavete víc jak pět metrů, koukají na vás s obdivem. Později jsme si udělali vyjížďku po okolí a někoho napadlo vyšplhat se na rozhlednu, která stála na kopci. S vyplaženým jazykem jsme se plahočili 600 metrů po schodech v závěsu za otcem rodiny, který ještě v náručí nesl nejmladší dceru. Nakonec jsme se přeci dočkali konce, pokochali se výhledem na zapadající slunce a zase vyrazili dolů.

Pak už jen nakoupit večeři a snídani na další den a zpátky do chatky. Po večeři jsme hráli karty (konečně jsem si vyzkoušela baba nuki, co furt hrají Araši) a když se úplně setmělo, šel se udělat ohňostroj, zapalovaly se tzv. senkó hanabi, což je něco jako prskavky (ale ty naše teda mají lepší efekty) a pohazovala se kolem rotující pyrotechnika (což jednou spadlo na místo, kde byla nejmladší Waon - jedna z mnoha událostí, kdy nastalo naprosté ticho a všichni na okamžik jen s hrůzou přihlíželi, jak tohle dopadne; další taková byla, když Waon spadla z vrchní části palandy, když se chytla madla eskalátoru a to ji táhlo nahoru z vnější strany, když se rozeběhla na silnici...). Tu noc se po vyhnání všech cikád spalo poměrně dobře na to, že jsme spali na tvrdé zemi bez polštářů či přikrývek. Ráno nás pan majitel vytáhl ven na rozhlasovou rozcvičku a pak jsme měli menší volno do odjezdu v půl deváté.

Další den jsme strávili ježděním po atrakcích v okolí - dětské hřiště, svatyně s vodopádem a zahradou,staré podhradní městečko s pěknými baráčky, kde si pan majitel se synem Inasem a Waon hráli na nindži a využívali přitom velmi vtipné krycí manévry. Ubytovali jsme se v dalším kempu, který se zaměřuje na historické domky (ale aspoň tam byla elektrika), vykoupali jsme se v místním bazénku a vyrazili na další poznávání okolí: krápníková jeskyně, kde jsme dostali helmy a ta moje mi furt padala a já viděla kulový, autobusová zastávka s Totorem, závěsný most a vodopád, přírodní studánka a nakonec i onsen. Vraceli jsme se až za tmy, takže jsme viděli i hromadu hvězd, a přestože jsem opět nenašla Velký Vůz, viděla jsem padající hvězdu ^_^

Tu noc se spalo sakra špatně, jelikož byla neskutečná kosa a já spala jen v sukni, tílku, na tvrdé podlaze bez jakékoliv přikrývky. V půlnoci jsem se z nouze přikryla ručníkem, což mi ovšem nijak nepomohlo, protože ručník byl ještě mokrý. Každou zhruba půlhodinu jsem koukala na hodinky, když už se bude sakra rozednívat a drkotala zubama. Zhruba v šest vstával majitel i děcka, rozsvítilo se a asi jsem vypadala fakt špatně, protože po mně hodili spacák, ať si do něj vlezu. Konečně trocha tepla! Užila jsem si své dvě hodiny spánku a už se zase jelo - první park s mini zoo, který ovšem vypadal, že je těsně před zavřením - kromě dvou koz a jedné skluzavky tam vůbec nic nebylo, tak jsme se posunuli dál. Následující park byl překrásný, ale nikde ani noha - na jednu stranu fajn, na druhou je škoda, že o tomhle místě nikdo neví. Ale bylo fakt vedro, a to i na procházky, tak jsme zamířili do parku Nanasegawa, kde teče stejnojmenná řeka, kde jsme se s dětmi čachtali po kolena ve vodě. Když se přiblížila doba oběda, zavezl nás majitel do nákupního centra, ať si seženem, co chceme. Já jsem se odbyla onigiri a mačča latté (*-*) a radši jsem trajdala v knihkupectví a 100 jenovém obchodě (další vějíř a další hůlky). No a tím naše dobrodružství skončilo - dokodrcali jsme se zpět do Jufuinu, vykopli děti, ať mažou do školy, já a Yin jsme zalehly a večer další šichta.

Když jsem se po pár hodinách vzbudila ze svého odpoledního spánku, Yin mi oznámila, že prý je tu další wwoofer - dívčina z Taiwanu. Šla jsem se na ni teda podívat, abych zjistila, kdo že mě to nahradí. Vlastním jménem Ting, nechávala si ovšem říkat Orange (no idea proč), je 19 letá absolventka střední školy, která se před půl rokem rozhodla naučit japonsky a teď tedy žije v Kjótu a šprechtí plynně japonsky. Měla jsem chuť brečet, když jsem to viděla. Je to takový ten typ akční holky, co se ničeho nebojí a do všeho jde s vervou - přesný opak mě. Ale sedly jsme si a než se kdo nadál, vypadalo to, že se spolu známe asi stejně dlouho, jako jsem se znala s Yin. Učila se rychle, a tak nám i večerní směna skončila dřív (protože tentokrát dokonce pracovali tři lidé místo dosavadních dvou *hnusný pohled směrem k Singapurci*). Pak jsme si sedly v jídelně a klábosily, řeč přišla i na Přemoudřelou prdel, tak jsme jí vyložily, co je zač a občas jsme se i pobavily nad jeho divností (třeba jak během kempování měl jít vyhodit prázdné pet lahve, ale on do nich místo toho natočil vodu a snažil se je vpašovat do auta s tím, že je to pro případ, kdybychom se ztratili a šlo nám o přežití...XD Nebo jak si vyfotil seznam hledaných zločinců a pak podezíravě koukal na všechny Japonce kolem XD). Dokonce jsme všechny tři společně vlezly do onsenu.

Následující ráno bylo moje poslední v Jufuinu - znovu jsem měla jízlivé poznámky k Přemoudřelé prdeli, znovu jsme všechnu práci zvládly jen ve třech. Úklid byl sice náročný, ale taky se dalo. Pak už jen dobalit, sníst si oběd (karé raisu!) a už mě paní domácí Tomomi vezla na nádraží. Holky se svezly taky, tak jsme se rozloučily až tam.

No a já nasedla na vláček směr Óita a Beppu a skončila ve druhém zmiňovaném městě. Ale o tom až zase příště.

Další obrázky i nadále přibývají zde: http://kavi3.rajce.idnes.cz/Japan_2014

Za co, Gackte, za co?

Dneska mi v jednom online testu (enneagram) vyšlo, že jsem tolerantní člověk (a taky že hledám autoritu, které bych mohla věřit, ale jsem příliš podezíravá - jn, sedí to). Těžko říct, jestli je to pravda, protože momentálně si připadám jak saň. Minule jsem se zmiňovala, že nám tu přibyl pan Přemoudřelá prdel. Sice jsem předtím tvrdila, že kdyby nás tady bylo víc, byla by to větší sranda, ale že jsem zrovna musela narazit na takovýho idiota - to by mi bylo líp samotné.

Přemoudřelá prdel je totiž - co se práce týče - spíš typ ulejváka. Ne že by přidělené úkoly flákal, to ne, to on je udělá (i když mu to trvá týden), ale pokud může, tak se z blízkosti práce radši odklidí, aby žádné úkoly ani nedostal. Dneska jsme měli na snídani 15 lidí, což jsou hory nádobí. Já jsem musela přerušit svou snídani a jít odmývat nádobí, aby jsme se v něm neutopili, a u tohohle úkolu jsem už zůstala. A Yin pak to příšerně horké nádobí vyndávala z myčky a uklízela zpátky na místa. Ani jedna jsme se až dokonce směny nezastavily. Kde byl pan Přemoudřelá prdel? Nemám tucha, ale kuchyň to nebyla. A vím jistě, že ani nenosil nádobí ke kuchyni, protože to dělal pan majitel Rjó. Co tedy celou dobu dělal? Kdo ví. Objevil se až ve chvíli, kdy jsme s Yin končily - stoupl si do dveří a máchal rukama, jako by neměl co dělat. Když jsem jízlivě poznamenala, že to vypadá, jako kdyby tu snad žádná práce ani nebyla, to hovado se jen usmálo. Grrr! A ještě víc mě vytáčí, jak se pokaždé, když mu řeknu, aby něco udělal, tváří, jako kdybych ho šikanovala, ale on se statečně držel a nepodléhal mé tyranii. A některé věci mu můžu opakovat donekonečna a stejně to neudělá *sigh*

Já si o sobě sice taky myslím, že jsem tolerantní, ale takovýhle typ lidí mi prostě leze na nervy - když má něco dělat sám za sebe a rozhodne se radši nic nedělat, tak prosím, ale když tu máme všichni spolupracovat a jen on toho není schopen, tak to bych ho nejradši nakopala do zadku. Tím víc, že ho nikdo nenutil tady být - on sám sem chtěl, vždyť je to dobrovolnická práce. A upřímně si myslím, že když toho hodlá tolik sežrat, měl by si to taky zasloužit.

Dneska jsme měli mít k obědu rýži s něčím - no on nám ji sežral k snídani, tak nám chudáci majitelé takhle narychlo sehnali jen instantní nudle a k tomu pár paprik, rajčátek a dalších zbytků. Původně jsme si to sice měli udělat dohromady, ale já potřebovala ještě jít do drogérky, tak jsme si každý vařil sám. Yin stačil jeden balíček; mně stačil jeden balíček; on se přišel zeptat (zrovna když jsme pak s Yin dospávaly), jestli ty tři zbývající může sníst *headdesk* A stále se nás snaží přesvědčit, že množství jídla, co dostáváme, není dostačující, a jestli prý nehladovíme. Když jsem mu suše oznámila, že nehladovíme, že on možná jen příliš žere, prohlásil, že já se nepočítám, protože mám dost tukových zásob, a tudíž hlad vlastně vůbec necítím...

Tak jsem se zvedla, odešla si koupit alkohol a momentálně se uklidňuju sledováním Araši.
Některé lidi by prostě mělo být beztrestné nakopat do prdele! >.<

Edit.: při večerní směně, když jsme měly hordu nádobí (11 lidí), prostě odmítl pracovat. Místo toho se šel radši v klidu najíst, zatímco my s Yin makaly. Jestli v tom bude zítra pokračovat, asi si už fakt půjdu stěžovat, protože mě to prostě vytáčí a Yin taky. Jako já sice za týden mizím, ale ona tu s ním má být celý další měsíc...

Hóóóřííí

Dneska si dáme jednu aktualitku, která je stará zhruba hodinu. V Jufuinu, poblíž našeho hostýlku, vypukl ve třičtvrtě na jednu požár. Nejdřív jsem si myslela, že Japonci pálí nějaké svinstvo, podle černého kouře nejspíš pneumatiky nebo tak něco. Jenže kouř se zhoršoval a bylo ho čím dál víc. Já byla v tu chvíli rozplácnutá venku před barákem na sluníčku a dým se stoupajícími obavami sledovala. Pak se staly dvě věci najednou - v okně jsem uviděla Yin, jak si dým fotí mobilem, a v dálce jsem uslyšela sirénu. A bylo jasno - hoří. Popadla jsem mobil a šla očumovat, jelikož jsem požár ještě nikdy neviděla. Nejdřív byl všude jen dým a nebylo jasné, odkud to vlastně jde, ale během pár minut se objevily vysoké plameny a to už u nás byl i majitel hostelu a povídá, že je to něčí dům. S Yin jsme ho následovaly, když se šel podívat blíž. Z malého placu, který nejspíš slouží jako parkoviště, jsem už krásně viděla verandu a jeden z pokojů. Tou dobou byl už celý barák v plamenech a na parkovišti naproti stály dva hasičské vozy, jedni policajti a sanitka. Všichni pobíhali sem a tam, obhlíželi situaci, ale nikdo se k ničemu moc neměl. Prý není na hašení voda.

Tak jsme jen sledovaly, jak se celý dům mění v jednu ohnivou masu, poslouchaly, jak se propadají kusy střechy a jak si sousedé šuškají, jestlipak je majitel onoho baráčku v pořádku. Mezitím přijely další asi tři hasičské vozy, z kterých vyskákali odhodlaně se tvářící hasiči v krátkých kabátcích či nehořlavých oblecích, ale krom pobíhání kolem toho taky moc neudělali. Poprvé se voda objevila až po víc jak půlhodině od začátku požáru, což bylo kapku s křížkem po funuse. Vypadá to, že z toho domu naprosto nic nezbyde, a místo jeho záchrany se spíš pracuje na tom, aby se požár nerozšířil i do okolí. Zatímco tohle píšu, znějí tu další sirény a dým je zas o něco horší. Dokonce jsou odsud vidět i plameny. Podle toho, že tentokrát je zdroj o něco blíž, se domnívám, že oheň přeci jen přeskočil i na sousední stavení. Doufejme, že až k nám se to nedostane...

aktuální stav v době psaní příspěvku

Edit.: okolo půl páté se konečně podařilo požár uhasit, nikdo prý nebyl zraněn.

Ve třech se to lépe táhne (?)

Jufuin ožil, neboť nám tu přibyli další dva dobrovolníci. S první z nich sdílím pokoj - jmenuje se Yin a přijela k nám z Hong Kongu. Je mladší, stále usměvavá, trošku plachá, rychle se učí a je fajn. A má obrovský problém s komáry, kteří se ji snaží sežrat. Druhým dobrovolníkem je o rok starší James ze Singapuru, který má moře všetečných otázek, nadužívá frázi "I see, I see, I see" a všechno mu trvá věčnost, protože je nejspíš perfekcionista (to nejspíš si škrtněte - dneska večer vyrovnával koření, aby bylo všechno v jedné linii, aniž se ho o to někdo prosil). Přivezl si s sebou nejen vlastní rukavice na umývání nádobí, ale i svoje názory na to, jak by se co mělo dělat. A znáte ten vtip, kdy se v Japonsku sejdou Češka, Singapurec a dívčina z Hong Kongu, a Češka je ta jediná, kdo umí japonsky? Ne, protože to není vtip - to je Kavi na Kjúšú. A jak jsou majitelé najednou rádi, že mluvím japonsky :D Díky této výhodě jsem povýšila na manažera a mým úkolem je nováčky zaučovat, všechno jim svou lámanou angličtinou vysvětlovat a tlumočit jim příkazy vedení. Já. Ha ha ha -_- Po dnešní ranní směně jsem byla totálně vyčerpaná a to jsme před sebou ještě měli úklid...

I když je nás nyní na práci víc, nedá se říct, že bychom s prací skončili dřív. Za to musíme poděkovat Singapurci. Tomu všechno trvá týden, a protože další práce je vázaná na tu jeho, zpožďuje nejen sebe, ale i ostatní (hlavně mě - a to nejsem nijak zvlášť rychlá, spíš naopak) - třeba dneska měl vyluxovat celé přízemí a já po něm měla tu podlahu vytřít. Víc času jsem strávila čekáním, až skončí alespoň nějakou část, abych mohla vytírat postupně, než samotným vytíráním. S nádobím na tom byl velmi podobně. Navíc nejspíš nechápe frázi "nacpi do té myčky co nejvíc nádobí" a nechával mezi jednotlivými talíři obrovské mezery (asi aby se necítily utěsňovaně). Zato při přebírání klíčků se snažil trhnout světový rekord, což ovšem mělo za následek, že téměř nekoukal, co dělá, a já to po něm musela přebírat znova. A příval divných otázek a názorů na všechno od lingvistiky, přes biologii, až po politiku neustává (což mi neuvěřitelně leze krkem). Kvůli tomu jsem se rozhodla mu říkat Přemoudřelá prdel XD Mimochodem, pan Přemoudřelá prdel prý studuje japonštinu (má prý N4), ale z toho, co jsem viděla, to nevypadá. Navíc má očividně pocit, že každý prostě musí umět anglicky; na majitelku vždycky spustí takovou litanii, že chudák ženská vypadá, že se každou chvilku rozbrečí. A měli jste vidět ten zděšený výraz, když zjistila, jaký je Přemoudřelá prdel žrout; nejen že snědl večeři, což je porce, co mi bohatě stačí, ale ještě se vrhl na zbylou rýži a sežral množství, které jsme měli mít všichni tři dohromady zítra k obědu. Majitelka nasadila výraz O_O a neměla slov XD A ta představa, že Přemoudřelá prdel tu má být až do konce srpna... Ti kvůli němu zbankrotují...

No dobře, to by stačilo. Z dalších zpráv: venku se udělalo hezky, takže občas i vylezu ven na sluníčko a opaluju se. No, možná se spíš pálim, ale to je fuk - hlavně, že jsem venku. Příští týden nám pak bylo slíbeno, že pojedeme kempovat někam k moři, tak jsem zvědavá, jak to vlastně dopadne.

Přestal mi zničehonic fungovat mezerník, což mě neuvěřitelně irituje. Zvlášť když mám psát něco delšího jako tohle. To bych prostě nedala. Tak mi nezbylo, než si zjistit, jaké jsou možnosti. Oprava tu nepřichází v úvahu (alespoň v současnosti) a aplikace Klávesnice na obrazovce mi taky nesedla. Jako nejlepší možnost se nabízelo nastavit klávesnici tak, abych funkci mezerníku vrazila nějaké jiné klávese. Naštěstí mám na klávesnici vedle ypsilonu ještě jednu spešl klávesu, kterou moc nepoužívám, takže jsem ji přinutila fungovat jako mezerník, na což si stále ještě zvykám (ale je to mnohem rychlejší, než vkládání mezer během psaní nebo na konci). Funguju, což znamená, že můžu dál sepisovat tyhlety moje kecy - to jste rádi, že? XD



A nakonec se ještě vrátím k předchozímu příspěvku z Jufuinu, kde jsem zmiňovala můj hon na lístek na film Pikanči, kde hrají Araši. Tak ho fakt mám! *-* Ještě stále tomu nevěřím, tím víc, že ty lístky byly fakt hned první den vyprodaný (všech 250 tisíc...). Dokonce to přimělo vedení Johnny's, aby pustili film i do dalších měst krom Tokia. Oh my god, já si to snad ani nezasloužím :) *fangirlí*

Sklepní skřítek

Zítra to bude týden, co jsem tady v Jufuinu jako wwoofer. Za tu dobu jsem vlastně nikde nebyla, nic moc jsem neudělala a po dnešku se dá říct, že jsem se vlastně nic nenaučila. Oproti loňské rodině z Izu jsem tady brána jen jako pomocná síla - není třeba se se mnou bavit krom udělování pracovních příkazů, není třeba mi sdělit např. to, že majitelé na půl dne zmizí, a já tu tak zůstanu trčet, neboť nemám klíče a odemčené to tu nechat nemůžu, není potřeba mi v podstatě nic moc sdělovat, protože se mě to stejně netýká. Já jsem tu jen od toho, abych prostřela, umyla nádobí a účastnila se úklidu pokojů - víc nikoho nezajímá. Třeba by to bylo lepší, kdyby nás tady alespoň bylo víc - práce je tu dost, ale místa asi málo - už takhle je ten můj sklepní pokojík dost maličký (a hlavně se rychle vydýchává vzduch, když to nemá okna). Kdybych tu byla ještě s někým, třeba by byly i chvíle u oběda či večeře zábavnější - takhle mi tady v kuchyni nechají pár mističek a zmizí a já musím vybalancovat umývání nádobí a jídlo. Jím vestoje, pokud možno co nejrychleji (a jak se mi teď má praxe coby zaneprázdněného vysokoškoláka hodí, že ano) a jakmile dožvýkám, už se musím vrhnout na nádobí, jinak to nestíhám. Stress-free život, jen co je pravda.

miliarda mističek a kdo to má jako umývat?! (no já, kdo jinej)

Ranní služby jsou peklo. Zvlášť, když jsem předtím u Moniky měla ve zvyku chodit spát okolo druhé v noci. O tom si tady můžu nechat jen zdát - čím dál tím víc si připadám jako zombie, a když zrovna nepracuju, tak pravděpodobně spím. Systém prostírání je pro mne stále záhadou - miliarda mističek a každá prý má své místo, ale já jsem krom hlavního chodu, rýže, polévky a skleničky naprosto ztracená. Dneska jsme měli na snídani 17 hostů a já myslela, že se z toho množství nádobí asi zvencnu. Což o to, mytí mi nevadí, ale všechno to odnosit do jídelny a nerozbít si přitom hubu, neshodit či nevylít to a pak to ještě naaranžovat jen proto, aby přišla majitelka a úplně to zpřeházela... Během pobytu tady si víc mrmlám pod vousy než skutečně mluvím - a je to poznat, protože pak mám problém dát dohromady jedinou větu a nedej bože, když se host na něco zeptá :x Jak jsem se zmiňovala, že mám hlásat, že je jídlo na stole? Tak to nedělám - můj panický strach je přesvědčil, že na tohle nejsem stavěná a hlásí radši oni, zatímco já se nenápadně uklidim do kuchyně, kde na mě hosti nemůžou. Upřímně - i na takovouhle práci jsem očividně naprosto levá a majitelé si jistě říkají, co tady vůbec pohledávám. Já to teda taky nevím. Snažila jsem si zodpovědět otázku, proč tu vlastně jsem, co mi pobyt tady v Japonsku přinese, ale odpověď jsem nenašla. Očividně to nedělám pro procvičování a zlepšování jazyka, protože za a) není s kým se bavit a za b) když už je s kým se bavit, tak se těch lidí příliš bojím a držím se zpátky.

zdejší okolí - rýže, rýže, základna jednotek džieitai, rýže

Ale zpět k poměrům tady. Jelikož jde o Japonce, je mi jasný, že na všechno mají svůj systém. Ale ten jejich je prostě trochu čotto. Řekněme jen tolik, že veškeré povrchy (stoly, umyvadla, zrcadla atd.) utírají ručníkem. Podle všeho použitým, který některý návštěvník odevzdal při odhlašování se z pokoje. Umyvadla se umývají jen rukama (a vodou, žádný saponát - povrch je přeci antibakteriální, ten to snese). O umývání nádobí mezi horama odřezků jsem se už zmiňovala, že jo? A o červech v koši (kteří rostou a batolí se už i kolem koše, jenž je naštěstí venku) taky, že? Mimochodem, mají tady u vchodu zlaté rybičky, ale něco mi říká, že je nikdo moc nekrmí. A mají tu onsen, o jehož čistotě radši nic vědět nechci. Ještě bych ráda dodala, že tu všechno příšerně vrže a systém "nejdřív vyluxujem a teprve pak setřeme prach a utřeme stoly, aby ty drobky mohly zase hezky zasvinit podlahu" jsem přešla pokrčením ramen. Stejně tak systém "začneme úklid, ještě než se hosti odhlásí, takže pokud umyješ umyvadla a host je ještě použije, no tak si to zopakuješ" už mě nezaskočí. Já nejsem systematický člověk, to ani omylem, ale občas by to alespoň nějaký náznak fungování schopného systému chtělo.

Nenechte se mýlit - lidi jsou to fakt příjemní, majitel je upovídaný extrovert, který se dokáže bavit se všemi o čemkoliv a majitelka je strašně milá a trpělivá osoba (vždyť má taky tři děti - to ani jinak nejde). Problémem je, že jsou příjemní spíš na ostatní. Tím nechci říct, že se ke mně chovají hrozně nebo tak něco, to ne, jen mě spíš tak ignorují, takže dny trávím ve své sklepní skrýši a cítím se tu jak nevítaný host, kterého z neznámého důvodu musí všichni strpět ve svém domě. Jako takový zlý skřítek. Prostě si nesedneme - oni jsou takoví ti sportovní nadšenci, co ve volném čase lozí po horách, a když jsem jim oznámila, že sport jde mimo mě, tak jsem v jejich očích určitě klesla. Oni v mých taky, když jsem zjistila, že nikdo z rodiny nečte (ano, mají tři děti a dvě z nich už umí číst). Zaplať pánbůh, že aspoň vědí, kdo je Sóseki.

jídelna

Dnešek byl fakt špatný den - nejen že jsme ráno měli fofr a já to prostě nestíhala, ale ani úklid mi dneska nešel, všechno mi padalo, luxovat jsem musela dvakrát, protože poprvé se majitelce zdálo, že jsem to odflákla, a podruhé mi zase vytkla, že se s tím moc patlám. Když mi pak konečně skončila směna, dostala jsem do zítra do večera volno. Jenže majitelé odjeli, takže stejně nikam nemůžu - tak jsem strávila den ve sklepě. Večer jsem navíc zjistila, že není divu, že mám volno, jelikož tu prostě nikdo není - ani majitelé ani hosti. Jen já. A jsem bez večeře, protože se na mě asi zapomnělo. Ještě že tu mají kafe a čaj (mačču a je fakt výborná! *-*). Ale zítra bych ráda ven, tak doufám, že tu někdo bude a že mě pustí.

Ještě si chci postěžovat, že dnes začínal prodej lístků na nový film Araši a hádejte, kdo tu beznadějně klikal na refresh několik hodin a nic z toho? Správně, já. Krucinál! Chjo, ale aspoň jsem včera viděla kousky Music Day, kde vystupovali. Mimochodem, nikdo tu není fanouškem. Koukala jsem na sbírku cédéček v kuchyni a je to všechno rock... a jedno album Girls Generation :D

další fotky jako vždy zde: http://kavi3.rajce.idnes.cz/Japan_2014

Edit.: Nedala jsem stránkám l-tike pokoj a vytrvale jsem klikala a teď, téměř v jednu ráno, se na mě usmálo štěstí a hádejte co? MÁM REZERVOVANÝ LÍSTEK!! Omg, já ten film snad dokonce i uvidim! ^__^ *jde umřít blahem*

Jufuin, prefektura Óita

Když jsem si vybírala místo, kde budu letos wwoofovat, šlo mi hlavně o to, aby to bylo na Kjúšú a aby to nebylo pěstování rýže nebo nějaká podobná zemědělská činnost, protože co si budem povídat, nejsem zrovna zemědělsky zdatná (a v tom japonskym letnim vedru to taky asi není zrovna pošušňání). Vzpomněla jsem si tehdy, že mi Hayley, učitelka z Hong Kongu, kterou jsem potkala v Šiinokijamě, doporučovala místo zvané Jufuin - že prý tam mají hostel a jsou hrozně milí a kdesi cosi. Ok, řekla jsem si, zkusíme to. Komunikace probíhala úspěšně, jediné, co mohlo představovat problém, byl fakt, že z nádraží bylo nutno zatelefonovat do daného hostelu, aby mě vyzvedli. Já a telefonování, že ano. Naštěstí ovšem stále mám telefonní kartu, co jsem si koupila hned po příletu na Naritu, když jsem tu byla prvně. Po příjezdu z Fukuoky jsem tedy šla volat a proběhlo to jakž takž ok. Paní majitelka zněla mile a po chvíli čekání pro mě dojela bílým hranatým autíčkem. Cesta netrvala tak dlouho, ale když se to jde pěšky, tak to prý trvá 40 minut. Někdy si to zkusim, ale dnes ne. Ne že by pršelo tak vydatně jako včera, ale přeci jen se prý blíží tajfun, tak to nebudeme podceňovat.

Jufuin

První, co jsem se po příjezdu dozvěděla, bylo to, že majitel spal a že jsem ho vzbudila. No, netvářil se moc nadšeně, to je fakt. Zhruba jsem se dozvěděla spoustu časových údajů, z kterých jsem si zapamatovala jen ráno 6:50 a to bylo asi tak vše. Ještě mě zavedli do sklepa, kde se nesmím příliš narovnat, jinak se praštím do hlavy, a že tady teda budu spát. Pak mi bylo řečeno, ať se tu porozhlídnu, a majitelé odjeli. Tak jsem se jukla po baráku, moc toho nenašla a rozhodla se sednout si s knížkou v pokojíku. No a tam jsem vydržela asi do deseti do večera, než se majitelé vrátili i se třema dětma. Čekala jsem, že mi někdo třeba poví, v kolik se mám ráno dostavit nebo tak, ale nic, nikdo si na mě už nevzpomněl, tak jsem si šla lehnout s tím, že teda 6:50 bude ten pravý čas.
Když jsem se však ráno nachomýtla, majitel zrovna vstával a utrousil jen "haja'sune" (nějak brzo, ne?), vrazil mi do ruky talíř s nějakým pečivem a to bylo vše. Děti se mezitím vypravily do školy a já tu byla znovu ponechána sama. Tak jsem si zase četla a říkala si, že jestli to takhle bude pokračovat, tak tu šestisetstránkovou knihu dočtu ještě tento týden. Jelikož jsem vstávala tak brzo, šla jsem si po obědě opět lehnout, a když jsem vstala, nejen že po baráku hrála hudba, ale bylo tu i nějak víc lidí - ubytovaní hosti. A já neměla tucha, kam se vrtnout a co dělat. Večer mě tedy čekala první služba - prostřít stoly a umývat nádobí. Samozřejmě to jsou Japonci, takže mají na všechno systém, kterého se musím držet. Tahle mistička přijde vlevo dolů, tahle vpravo nahoru, ty hůlky jsou moc dole, ne, teď jsou zase moc vysoko... Umývání nádobí není lepší - na tohle si vezmi tuhle "houbičku" (houbičkou je v tomto případě jakýsi uháčkovaný hadřík) a jar, na tohle tuhle houbičku a bez jaru, tohle utři, tohle nemusíš a až to budeš mít hotový, tak sama najdi, kam to všechno patří. Jo, jasně. Skončila jsem někdy okolo devátý a měla chuť už jen na sprchu, ale kdeže. "Teď si všichni zahrajeme hru," oznámil majitel a já byla v háji. Tolik socializace po tak dlouhé době je na mě trochu moc, ale nedá se nic dělat. Hráli jsme se všema hostama jakousi odnož pexesa ale s normálníma kartama. Projela jsem to na celé čáře, upřímně mi to však bylo celkem fuk. Někdy po desátý jsem byla propuštěna, mohla si konečně dopřát sprchu a zalehnout, abych druhý den opět vstávala na 6:45.

výhled z hostelu

Ranní služba je té večerní docela podobná s tím rozdílem, že za dne vidím, kam že se to vyhazují odpadky z kuchyně. Strašně by mě zajímalo, co s tím košem dělají, až se naplní, protože po celym vnitřku a z části i zvenku jsou červi. Něco tak nechutnýho jsem už dlouho neviděla. Mimochodem, když už jsme u těch ne zrovna hezkých věcí, tak mě fascinuje mytí nádobí ve dřezu plném odřezků převážně zeleniny. No, proč ne. Následoval úklid, který si ovšem asi budu osvojovat postupně.

Jsem ráda, že už aspoň mám co dělat, protože ten začátek byl takový meh a furt jsem si připadala jako nezvaný host, s kterým nechce mít nikdo nic společnýho. Ale můj sklepní pokojík mě deptá, jelikož jak je to hned vedle koupelny, pod zemí (žádná okna = žádný vzduch) a ještě venku furt leje (tajfun se blíží), tak je tam strašný vlhko a dusno a i prádlo, co jsem měla suchý, je teď vlhký - jsem zvědavá, jestli mi to vypraný někdy uschne. Jo a doufám, že to přežijou knížky. Mimochodem, když už teda mám ten svůj nizoučký prostor a vlastním dveře, mohli by se lidi naučit klepat, než tam vlezou. A podobně je na tom společná koupelna. Koho napadlo udělat dva vchody, každý na opačné straně baráku a jen jeden se zámkem a možností ukázat, že je někdo vevnitř? Dneska jsem jen tak tak stačila zmizet, ale bůhví, jak to bude příště :/

Taky chci zmínit, že majitelé byli jako vždy překvapeni, že mluvím japonsky, a to i po těch dosavadních mejlech v japonštině. No jasně, proč ne. Ale že na mě majitelka i nadále mluví spíš anglicky, mě trochu deptá. A oslovují mě omae, přestože si mé jméno dokonce i pamatují. Děti mě víceméně ignorují - hlavně ten kluk, ten ani nepozdraví, a starší dívčina si chce spíš procvičit ájinu, když už se tedy rozhodne něco říct. A chtějí po mně, abych ohlašovala podávání jídel místním rozhlasem. Jo no, mluvení na veřejnosti - moje specialita -_- Ale víte co - mají rychlý internet (a to i v podzemí) a kafe (i když dost hnusný), tak to nějak přežiju.