Týdenní time-out

Kvůli neaktivitě ve firmě jsme téměř všichni dostali nařízenou týdenní dovolenou (samozřejmě se to ve čtvrtek neobešlo bez dotazu, jestli tu dovolenou opravdu potřebuju, že je práce, která se musí udělat -_-). To je snad to jediné, co mě minulý týden drželo při smyslech, protože se všichni najednou rozhodli, že všechno musí být hotovo stylem "včera bylo pozdě". Zároveň se mi ovšem sešly návštěvy doktorů, takže to znamenalo, že aby se všechno stihlo, musela jsem pracovat i po nocích. Pátek pak byl vrchol - v práci jsem strávila 11 hodin a končila zhruba ve čtvrt na devět večer.

Ještě než se dostanu k hlavnímu tématu, dovolte mi si postěžovat, že si v práci připadám skoro jak ve vězení. Nejen že nás vedoucí kontroluje telefonem a po skypu, že vyplňujeme týdenní plán, čím se budeme zabývat (a pak stejně děláme něco jiného, protože to někdo udělat musí), ale momentálně máme i spešl aplikaci (takové lepší píchačky), kde musíme zaznamenávat začátek a konec všech aktivit. Děsně fajn věcička, když děláte víc činností najednou (což samozřejmě zaznamenat nejde), kde mi pravidelně vychází, že jsem odpracovala jen zhruba polovinu pracovní doby, přestože jsem se od rána do večera nezastavila -_-;;

Mimochodem se po mně chtějí věci, které jsou jak neetické, tak nejspíš i protizákonné, a mým největším strachem momentálně je, že stejně jako jsem si zvykla na tuhle ne úplně morální práci, tak si zvyknu i na takovéto neetické jednání a budu ho nakonec považovat za zcela normální a přijatelné. Prosím, nenechte mě dojít tak daleko. Nenechte mě stát se někým, kým být nechci.

A teď zpět k tématu: normální člověk by sebou po takovém týdnu prásknul do postele a víkend prospal. Já ne - já vstávala v 5 ráno, abych si dobalila věci, protože jsem o dvě hodiny později odjížděla na svou první dovolenou. První zastávkou se staly Pardubice, kde bydlí moje spolužačka z japiny Monča. Pracovitější, cílevědomitější a akademičtější osobu byste asi hned tak nenašli - na bakaláři měla k japině bohemistiku, což je jedna z nejvražednějších kombinací vůbec, a přesto od státnic odcházela s červeným diplomem, podílela se na projektu české transkripce japonštiny (od které já zbaběle utekla) a její lingvistické znalosti jí můžeme všichni jen závidět. Bohužel ji však potkalo neštěstí v podobě spisovatelského bloku při psaní diplomky, to přerostlo v depresi, nervovému zhroucení a momentálně je na antidepresivech, nekomunikuje s okolím a všichni známí se o ni bojí. Někdy na podzim jsem jí psala mejl, ale ani na ten neodpověděla, tak jsem se docela bála, že ani tentokrát se mi ji nepodaří kontaktovat. Mejl ani tentokrát nezafungoval, tak jsem zkusila smsku a byla jsem připravená zkusit ji kontaktovat ji i přes jejího přítele (to jsem nakonec naštěstí nemusela). Domluvily jsme se a v sobotu okolo 9 se i sešly. Oproti očekávání však vypadala dobře, pořád je stejně ukecaná (myšleno jako kompliment), pořád má spoustu plánů. Upřímně jí to závidím - obzvlášť to, že vyučuje japinu. Člověk by nepoznal, že je něco špatně. Jen ta komunikace s okolím, čtení mejlů a ta zatracená diplomka. Jsem strašně ráda, že jsem ji někam vytáhla a že jsme zase po dlouhé době mohly pokecat. Snad se mi ji časem povede i přesvědčit, aby se znovu podívala na svou diplomku a dokončila to studium, když už jí chybí jen takový malý kousek.

O dvě hoďky později už jsem frčela dál, takže z Pardubic toho moc nemám. Mým novým cílem bylo Brno, kde jsem se vnutila k další bývalé spolužačce - Triq (taky vždycky řešíte, jak pojmenovat někoho, o kom píšete - jestli jménem nebo přezdívkou, kterou používá na netu?). Ta mě ze všeho nejdřív vzala na suši (které bylo fakticky moc dobré!) a pak k sobě domů, kde jsem konečně poznala její tři kočky, o kterých pravidelně básní (nebo si na ně stěžuje - jedno z toho) XD

Brno

Strašně se mi u ní líbilo - na to, že jde o starý barák, to má moc pěkně zařízené a já doufám, že jednou se mi něco podobného podaří vytvořit i u nás doma (těžko - nejsou ani finance, ani čas a vlastně ani chuť). Jo a chtěla bych kočku. A kytky. A někoho, s kým bych mohla hrát společenské hry.
Ale zpátky k Brnu - ačkoliv už jsem párkrát v našem druhém největším městě byla, nikdy jsem ještě nezašla na Špilberk. To jsme tedy napravily a pak trochu prošly i centrum města, než jsme zapadly do španělské vinárny Don Pintxos, kde mají nejen velmi dobré víno, ale i šunku. Ňam!
Překvapilo mě, kolik toho Triq o Brně ví a jaká je skvělá průvodkyně - já o Praze nevím ani ťuk a nikdy nevím, kam s kým zajít, protože tu prostě nic neznám.
Druhý den jsme to s akčností nepřeháněli a radši si všichni zahráli pár společenských her, než jsem se zase odporoučela na vlak.
Tentokrát jsem mířila do Olmu, kde jsem byla dohodnutá s Hankou. S tou jsme vyrazily na kafe, než se sbalila a na den zmizela domů, přičemž mi zanechala klíče a já měla celý byt jen pro sebe. Konečně jsem měla šanci se vyspat - a já si místo toho radši četla mangu (Kimi ni todoke).
Druhý den mě čekalo setkání se spolubydlícími, s kterými jsme vyrazily do bývalé Betánie na oběd. Následovala prohlídka zrekonstruované katedry - málem jsem ji nepoznala! Pracovny za sedmero skladišti jsou sice pořád za sedmero skladišti, ale aspoň vypadají jako pracovny a ne podkroví opuštěného domu. Jen ta podlaha šíleně skřípe, takže i když jsme se snažily být velice tiše (jelikož W-sensei byl zrovna nablízku), nešlo to. Pravda - mnohem víc nás prozradilo náhlé vyzvánění mobilu Regí, ale i tak.
Měla jsem štěstí a narazila na N-sensei, s kterou jsme trochu pokecaly, ale zrovna neměla moc náladu, tak jsme hovor točily spíš okolo jdramat a tak. Bohužel M-sensei měla zrovna dovolenou, tak snad příště.

Olm z vyhlídkové věže

Regí, společenský to tvor, přitáhla do Olmu jakousi Japonku, kterou sehnala kdesi v hlubinách internetu. Po dlouhé době jsem tak trošinku oprášila Japonštinu a s politováním zjistila, že jsem na tom opravdu tak špatně, jak jsem si myslela. Nantonaku jsem se domluvila, ale nezbývalo mi než se za sebe stydět. A času na litování, že jsem se víc neučila, jsem měla opravdu dost - prohlížely jsme knihovnu, zašly jsme do kavárny, prošly centrum, vylezly na vyhlídku kostela, prošmejdily všechny kostely v okolí a zašly i do parku. Večer jsem pak přibrala Hanku, která se zase vrátila z domova, a vyrazily jsme do Svatováclavského pivovaru na večeři (konečně alkohol!).
Zážitků za jeden den tedy opravdu dost, ale highlight dne bylo bezkonkurenčně setkání s W-senseiem. Vlastně to byl první člověk, kterého jsem ten den potkala, a to úplnou náhodou, když jsem jen tak na blint procházela městem. To si takhle jdu a najednou ho před sebou vidím. Velmi nenápadně jsem ho sledovala skrz přerostlou ofinu (a napůl se modlila, ať jde dál), když se rozhlédl, ušel ještě pár kroků a pak se překvapeně ohlédl ještě jednou. Nedalo se nic dělat, musela jsem přiznat barvu a vydat se k němu. A samozřejmě že na mě spustil japonsky, jak jinak. A já, která jsem skoro rok nepoužila japonštinu, jsem se horko těžko pokoušela vzpomenout si aspoň na nejzákladnější slovíčka - a mrvila to, jak jinak ¬_¬ Být nějaká zeď blíž, šla bych si o ni omlátit hlavu. Ale na druhou stranu mě tohle setkání strašně potěšilo a zlepšilo mi celý den.
Ještě druhý den jsme se s Hankou přifařily k Regí a Japonce a vyrazily na Svatý Kopeček a pak taky do čajovny Kratochvíle, než jsme se nakonec všechny rozprchly různými směry.

Málokdy mě mrzí, že nemůžu využívat japonštinu, víc, než mě mrzelo během tohohle výletu. Nejen že jsem se vrátila do města plného vzpomínek z mého pětiletého studia, ale právě zde jsem opět měla možnost plácnout sem tam něco japonsky a cítit se zase jako mezi svými. A napůl mě to potěšilo, ale napůl mě to i rozesmutnělo, protože si člověk vždycky uvědomí, co už nemá a kam už se nemůže vrátit. Zvlášť když vím, kam se z téhle dovolené vracím, do jakého života a do jaké práce. Už teď - zhruba po týdnu - se mi to celé zdá jako sen, když si to teď vybavuju. Opravdu se to vlastně stalo? Opravdu jsem tam byla? Nemůžu tomu uvěřit - zvlášť když teď mám zase práce až nad hlavu a málem se mi z toho chce brečet.

Opravdu tam ještě pojedu, když vím, že tam pro mě už není místo? Nebylo by lepší nechat Olomouc Olomoucí a nevracet se, abych si zachovala jen ty hezké vzpomínky a neničila je?



PS.: A než na to zapomenu: obrovský dík všem, kdo se na tomhle nezapomenutelném týdnu podíleli!! ^^