Tokio, část 4. - dny poté

I když jsem původně měla v plánu popsat i zbylé tři dny v Tokiu poměrně detailně, odkládala jsem to příliš dlouho a už si nevybavuju, co jsem tu všechno chtěla napsat, takže se budete muset spokojit jen s náčrtem událostí.
Pátek jsem strávila na Šindžuku, odkud jsem měla původně v plánu jít do svatyně Jasukuni, ale nakonec jsem to z časových důvodů vzdala - Šindžuku mě totiž zaměstnalo na celý den. Nejdřív jsem prolezla okolí nádraží a narazila na další obchůdek Book OFF (což znamenalo další knihy; navíc jsem tu odhodila stud a prolezla i BL sekci, díky čemuž se můžu pochlubit kousky jako Colors, Bukiyou na Silent nebo Hybrid Child). Dále jsem se chtěla podívat do Kabukičó, což je podle průvodců zábavní čtvrť. Čekala jsem další pačinko herny a obchody s anime, ale místo toho na mě vybafla korejská čtvrť se spoustou stánků podél hlavní silnice, z nichž vyřvávali K-popoví idolové, odevšad na mě koukali kluci z DBSK a dívčiny z SNSD. A samozřejmě samí Korejci. Připadala jsem si trochu nápadně - jediná Evropanka v korejský čtvrti v Japonsku. Ale aspoň jsem neodešla s prázdnou - krom vnucených brownies, který byly naprosto boží, jsem se stala vlastníkem přívěšku s Changminem (který mě brzy zase opustí) a nových náušnic, které jsem tam za tu cenu 380 jenů prostě nemohla nechat.

Když jsem se konečně vyhrabala z korejské čtvrti, prošla jsem i další uličky Kabukičó, tentokrát již ryze japonské. Někde na pomezí Kabukičó a Šindžuku jsem přestala na obchody jen zírat zvenku a odvážila jsem se dovnitř, díky čemuž jsem se stala vlastníkem nového zimního kabátu (z H&M, kde dokonce i vedou normální velikosti, za příznivé necelé 3 000 jenů). Pak jsem se plácala dál až jsem se doplácala k obrovskému knihkupectví, zapadla dovnitř a pár hodin mě nikdo neviděl XD
Odtud se konal další telefonát manželovi, tentokrát jestli mu mám koupit Sósekiho Jsem kočka nebo ne (za tu cenu to radši odmítl) a hovor pak volně přešel k dalším totálně nedůležitým věcem, které mě v tu chvíli těšilo poslouchat. Nakonec jsem napůl vítězoslavně, napůl s brekotem nad svou finanční situací odešla se Sósekiho Jsem kočka a Sorekara, oboje naštěstí v angličtině. Venku se setmělo, ale na Šindžuku je to celkem fuk, protože je tam tolik světýlek, že elektrárny musí tuhle čtvrť proklínat. Následovalo ještě pár obchodů a potom zpět domů.

V sobotu jsem se vydala nejdřív na Akihabaru, protože jsem T-Sal slíbila B-T céda, ale nemohla jsem je tam najít, tak jsem si myslela, že jsem si to popletla a že musím na Ikebukuro. Abych nemusela v metru přesedat, vydala jsem se po známé trase přes Kandu a Džimbóčó, kde jsem vlezla do každého knihkupectví a antikvariátu, co jsem potkala. Metrem jsem se dostala na Ikebukuro a znovu se poddala pokušení a vlezla do Book OFF (což mělo za následek další knihy -_-), bohužel B-T céda tady nebyly a já si předsevzala, že se na tu Akihabaru podívám ještě jednou. Každopádně jsem objevila to pravé Sunshine City se všema obchodama, takže jsem se tam proháněla, okukovala všechno od oblečení přes náušnice až po jídlo a trvalo mi velice dlouho, než jsem se nabažila a vylezla ven. Tam se už setmělo a začalo poprchávat, tak jsem zapadla do jakéhosi obchodu s předměty s anime, ale zaplakala jsem nad omezeným výběrem a cenami. O kus dál bylo něco podobného, ale tentokrát spíš bazar, kde jsem schrastila odznáček s Rinem z Togainu no Chi.
Pak už následovalo metro zpět domů s mezizastávkou na Akihabaře, kde jsem konečně objevila ona žádaná céda a nějaká nová k tomu. Psala jsem T-Sal, jestli je chce taky, ta souhlasila, takže druhý den ráno - poslední den pobytu - jsem se hned po odhlášení z hostelu vydala zpět do Book OFF a uzurpovala si i ta zbylá 2 céda. Pak jsem měla několik hodin  volných, než jsem se měla sejít s Ninou a Kristýnou, abychom společně šly do národního divadla na tradiční japonský tanec. Původně jsme se měly sejít již den předtím a jít někam pít, ale nakonec to nedopadlo a raději jsme se domluvily na tomhle. Vzala jsem to už starou známou cestou přes Kandu a Džimbóčó až k branám moc pěkného parku Kitanomaru, kde jsem si sedla na lavičku, zbaštila poslední onigiri k obědu a čekala, až nastane čas jít na setkání. Původně jsem měla v plánu projít park a vylézt na opačné straně poblíž zastávky metra, kde jsme se měly srazit, ale nějak jsem si popletla cestu a vylezla úplně jinde u sochy jakéhosi Japonce na koni. Nebylo tam nic krom hlavní silnice, kde nejezdila skoro žádná auta, a velmi hlídané brány na opačné straně. Za zdí se totiž nacházely zahrady císařského paláce. Vzala jsem to podél nich a potkávala spousty běžců, až jsem si říkala, jestli se náhodou neběží maraton nebo něco. Jelikož jsem se tou cestou táhla poměrně dlouho, využila jsem výskytu strážní budky a mladého hlídače a zeptala se na cestu a on pohotově vytáhl mapu a sdělil mi, že na třetí křižovatce doleva. Tak jsem vesele pokračovala a dostala se do jedné z těch starších, ne tak nápadných čtvrtí. Zastávku metra jsem našla poměrně snadno, protože měla pět východů (a já měla samozřejmě čekat u toho nejvzdálenějšího). Tam jsem si chvilku postála a pak se už konečně setkala s holkama a mohly jsme vyrazit do divadla. Místní Japonci mě museli mít za kulturního barbara, jelikož jsem přišla v džínách a mikině, s batohem a papírovou taškou plnou knih - ale nedalo se nic dělat, věci jsem neměla kde nechat a nic než džíny jsem s sebou neměla.
Lístky byly šíleně drahý, ale Kristýna je měla zadarmo, tak mě ani tolik nemrzelo, že jsme se s Ninou v polovině musely zvednout a odejít, jinak bychom se domů dostaly až okolo půlnoci. Pár žen mělo na sobě kimono, což jen způsobovalo, že jsem se za své džíny styděla o to víc. A taky jsme podstatně snižovaly věkový průměr - my a malé děcko na sedačce před námi. Představení to bylo sice zajímavé a barevné, doprovázené hrou na koto a šamisen, ale neměla jsem páru, o čem to celé bylo, jelikož zpěvu jsem fakt nerozuměla.
Každopádně jsme se alespoň zúčastnily, ale bylo na čase vrátit se domů. Nina nevěřila mé úžasné mapě a řídila se GPS na mobilu, což je sice fajn věc, ale v jednu chvíli to najednou ukazovalo, že jsme uprostřed parku, přestože se kolem nás táhla dálnice z jedné strany a baráky z druhé. Nakonec jsme tu zastávku metra našly, úspěšně se dohrabaly na Ueno, našly správný vláček a jelo se domů.

Tolik má návštěva Tokia, ale nesmutněte - za 1) hned po tomhle článku budou následovat mé příhody z Hakone, a za 2) 28. 12. jedu do Tokia zas, tentokrát společně s manželem (a aby toho nebylo málo, máme i společný pokoj).
Kde najdete fotky jsem zmiňovala už minule. Na závěr se ještě musím pochlubit svým úlovkem z tokijských knihkupectví:

Tokio, část 3. - jak se Kavi dočkala zaslouženého odpočinku

Sunshine City, Ikebukuro. Slyšela jsem o něm od Helči, které se tam strašně líbilo, tak jsem byla zvědavá, co mě čeká. Netuším, kudy jsem tam vlezla, ale dostala jsem se kamsi, kde krom planetária v posledním patře a akvária nic nebylo a ani trochu to nepřipomínalo to Sunshine City, které jsem objevila dva dny poté, tak jsem se divila, co se tam Helče tak líbilo a odešla jsem. Netuším taky, kudy jsem to pak vzala, ale vylezla jsem u Book OFF, což jsou takový mnohem lepší Levný knihy. Budu to muset překontrolovat, protože za celý pobyt v Tokiu jsem těchlech antikvariátů našla víc a v každém jsem si něco koupila, ale z tohohle bych měla mít Sparkse, Curezuregusa a Kuchyň od Jošimoto Banany. S nadšením jsem pak brouzdala uličkami Ikebukura vedena davem, párkrát zalezla do nějakého krámu a čekala, kdy už bude konečně dost hodin na to, abych se vydala k hostelu. No such luck, bylo stále příliš brzy.

Ikebukuro

Když už mě Ikebukuro přestalo bavit, snědla jsem poslední onigiri k obědu a vyrazila k metru, protože jsem odmítala jít zpátky do centra pěšky - tou dobou už jsem vážně umírala kvůli nohám a zádům. Zkonzultovala jsem s mapou své možnosti a rozhodla se zajet na stanici Tokyo, kde jsem slyšela že je ofic obchůdek s kapybarama. Naty po mně jednu chtěla, tak jsem si koupila lístek na metro a už se tam jelo. Bohužel jsem si nemohla sednout - bylo plno. Po výlezu ze stanice se mi otevřela dlouhá nákupní pasáž s množstvím malinkatých krámků věnovaných především různým serepetičkám pro děti. A mezi nimi i obchůdek s kapybarama. Jednu jsem ukořistila, třikrát ji porovnala s jinou, která je lepší, a koupila ji. Upozorňuju, že je to sakra drahá serepetička - stejně jako většina serepetiček. Pak jsem obhlížela krámek Jumpu, kde byl samej One Piece a Naruto, ale nic pro mě. Nevím, asi jsem čekala přívěsky na klíče a placky a ono nic. Jak já seženu Nyanko-senseie, je mi záhadou. Pak jsem narazila na obchoďák, jehož dolní patro patřilo jídlu. To byly muka. Strašně krásně vypadající a vonící, ale příšerně drahá muka. Nakonec jsem si koupila jen jakýsi kaštanový dortík, který byl naprosto úžasný (i po třech dnech nošení v tašce). Prozkoumala jsem i vyšší patra, ale nic zajímavého jsem už neobjevila. Vyšla jsem ven a sedla si na zídku, protože už jsem prostě nemohla. Byly 3 odpoledne a já byla na nohou už 22 hodin. Nemohla jsem však sedět dlouho - všichni se na mě dost divně dívali, když jsem si tam mnula bolavá chodidla, takže jsem se sebrala a vyrazila zas na cestu. O chvilku později, když jsem dorazila k jakémusi mostu, mi zazvonil mobil. Volal manžel; už podruhé ten den a ne naposled. Ptal se, co jsem dělala minulou noc a seřval mě, jakto že chodim v noci okolo parků a v Šindžuku, že je to nebezpečný a mohlo se mi něco stát. Uznávám, že měl pravdu, ale mě to bylo v noci nějak jedno; už jsem byla příliš unavená, než abych to řešila. Pak mi vykládal, co dělal on a tak. Hrozně mě tím telefonátem potěšil, protože už jsem celé té cesty měla plné zuby a v přeplněných ulicích jsem si připadala děsně osamocená.

Někudy jsem se dostala zpátky na Akihabaru, pak na Kandu a Džimbóčó. Někde mezitím jsem určitě poseděla na zastávce, ale vůbec si to nepamatuju. Mozek udělal preventivní shutdown a další věc, co si vybavuju je, že jsem cestou narazila na milou dvojici, kde slečna uměla anglicky, a ta mě dovedla až do Džimbóčó. Tam jsem dorazila až po setmění, ale všude bylo plno světla a samé antikvariáty a stánky s knihami, mezi kterými jsem pobíhala ze strany na stranu a hledala manželovi jednu knihu, kterou po mně chtěl. Nakonec jsem ji našla a volala manželovi, jestli ji teda mám vzít, ale že je příliš drahá. Manžel tedy odmítl, ale zapsala jsem si telefon a adresu - měla jsem štěstí, protože v okamžiku, kdy jsem vylezla, zavírali. I stánky začínaly sklízet - odbyla 6 hodina. Mně pořád chyběly 2 hodiny do vytouženého odpočinku.

Asakusabaši

Pomalu jsem se vydala směrem k Asakusabaši, kde se nacházel můj hostel. Ono to rychle ani nešlo - nohy se odmítaly hýbat a batoh už jsem spíš nesla na rukou než na ramenou. Stanici metra jsem našla poměrně rychle, takže v době, kdy jsem byla u záchytného bodu - kobini - mi pořád ještě zbývala hodina. Koupila jsem si něco k jídlu a šla si sednout na opodál stojící lavičku na autobusové zastávce. Tedy - táhla jsem se. Naproti zastávce přes ulici byla další z policejních budek  a místní policistka se na mě furt tak zvláštně dívala, proč se tak vleču a tak. Na zastávce jsem proseděla půl hodinu, vyslechla si problémy žákyň nižší střední a dvou párů s narvanými taškami, kteří se nedokázali rozhodnout, zda počkají na bus, nebo půjdou pěšky. Něco po půl jsem se s námahou zvedla a vydala se na poslední cestu. Tedy belhala jsem se jen co noha nohu mine. Vzdálenost, kterou jsem další dny zvládala ani ne do tří minut, jsem zdolávala přes čtvrt hodiny. Nakonec jsem hostel našla, vítězoslavně vešla a tam mě uvítala cedule Přijďte do 4. patra. Znovu jsem si zanadávala a šplhala nahoru. Cestou mě předběhl nějaký mladík, který očividně neměl v nohách tolik kilometrů co já. Takže když jsem konečně stanula na vrcholu, musela jsem počkat, až se ubytuje, a abych toho neměla málo, zrovna tu chvíli si vybral nějaký jiný mladík k tomu, aby se recepčního zeptal, které restaurace by mu doporučil, kde je to levné a kde mají co dobrého. Ne že bych tou dobou byla na nohou už 27 hodin, né, já to ještě vydržím, v klidu pokračujte a nenechte se rušit.

Vyplnila jsem dotazník (prý: Kde jste byli minulou noc - *kavi přemýšlí, které všechny čtvrtě to v noci prošla a až pak jí dojde, že obyčejné "Tokio" bude asi stačit*), dostala klíče a poprvé uviděla svůj pokoj. Byl rozhodně lepší, než jsem doufala - žádní švábi nebo tak. I když kdyby tam byli, bylo by mi to asi v tu chvíli jedno. Odhodila jsem věci, obsadila sprchu (ještě že nikdo necítil moje nohy, to byla hrůza) a s nadějí pokukovala po místním kompu, ten byl ale obsazen, takže jsem si lehla s tím, že počkám, až se uvolní.
Další vzpomínkou je až štrachání spolubydlících v 9 ráno následujícího dne. Prospala jsem 11 hodin a sice jsem byla totálně mimo a dezorientovaná, ale odpočatá. Dala jsem si snídani a konečně i pořádné kafe a chvilku sledovala jakési Dobré ráno s Tetsuyou Fujiwarou. Po snídani jsem se konečně dostala k netu, chvilku jsem u toho odpočívala a pak se zvedla a vydala se opět do města. Tentokrát jsem už ale odmítala všude chodit pěšky.

fotky z celého pobytu v Tokiu zde: http://kavi3.rajce.idnes.cz/Tokyo_2._-_6.11.2011/

Tokio, část 2. - setkání s mistrem

Nejdřív pár fotek k předchozímu článku:

První věc, co jsem v Tokiu viděla - nádraží v Uenu

Akihabara
Jelikož jsem poblíž bydlela, viděla jsem Akihabaru víckrát, než mi bylo libo.

Cesta do Aojamy - 98% aut byly taxíky, lidí už jsem moc nepotkávala

Vstupní brána do svatyně Jasukuni

Cesta na Haradžuku - první známky výzdoby a po dlouhé době první lidé - dělníci.

Z cesty na Ikebukuro si pamatuju jen minivláček, co jel okolo, Wasedu a spoustu studentek, kafe, co jsem si koupila v automatu, a pak až stanici metra Zóšigaja, kde jsem už jásala radostí, že jsem to našla. Jenže ouha, hřbitov Zóšigaja není poblíž stanice Zóšigaja, jak jsem se domnívala. Takže jsem si zanadávala a vyrazila dál. Nejdřív samozřejmě na opačnou stranu, ale pak jsem se našla a vrátila se na správnou cestu. Šla jsem podél trati, což poskytovalo záruku, že neuhnu z cesty a nezemřu ztracená kdesi úplně na konci světa. Netrvalo dlouho a našla jsem hřbitov. Tedy hřbitůvek. Vlezla jsem tam celá nadšená, že jsem to našla, ale hups, špatný hřbitov. Hned vedle byl další, ale to také nebyl on, takže jsem se vrátila na hlavní cestu a pokračovala. A za chvíli jsem ho opravdu našla. Třikrát jsem překontrolovala název, obhlédla mapku, která slibovala hřbitov jak krávu velkej, a vyrazila hledat mého milovaného.

hřbitov Zóšigaja

Bláhově jsem si myslela, že to najdu. Po víc jak hodině hledání jsem uznala, že tohle sama nezvládnu. Odmítla jsem to vzdát, takže jsem okolo 10 sedla a napsala manželovi esemesku, aby mi na netu našel, kde přesně Sóseki leží. Za chvilku mi manžel volal, že to nenašel, a já se zklamaně rozloučila s nadějí, že to kdy najdu. V průběhu hovoru to však nějak objevil a sdělil mi souřadnice 1-14. V tu chvíli bych mu šla líbat ruce, jak jsem mu byla vděčná. Zaplať pánbůh, že už konečně dostal ten net :)
Aby to nebylo tak jednoduché, přeslechla jsem se a místo 14 slyšela 13. Takže jsem neúspěšně prošla celou sekci 13. Dvakrát. Až pak jsem zamířila do 14, udělala jsem dva kroky a tam byl! Poznala jsem to na první pohled, protože fotku už jsem kdysi viděla na netu.

Nacume Sóseki-sama

Sóseki má krásný velký náhrobek s nápisem, který si doufám v blízké budoucnosti přeložím, a jménem Nacume psaným podle starého způsobu pozpátku. Jako jeden z mála měl čerstvé květiny. Jak jsem tam tak stála, z ničeho nic se mi chtělo brečet, tak jsem se sebrala a radši šlá shánět kytku, abych se uklidnila. Sehnat květinářství byl však přímo nadlidský úkol. Nakonec mi nezbylo nic jiného než jít do konbini a koupit kytku tam. Nebyla sice nic moc, ale jako gesto snad stačila (podobnou myšlenku měl určitě i ten, kdo mu tam na hrobě nechal láhev s čajem). Vrátila jsem se, položila mu kytky na hrob a chvilku tam zůstala. Kdo šel okolo si musel myslet, že jsem fakticky cvaklej gaidžin, když si tam povídám sama pro sebe. Pak jsem mu poděkovala, uklonila se a vydala se na další cestu. To bylo moje velké setkání s mistrem.
Tou dobou už začínaly na hřbitov proudit davy lidí - ráno jsem potkávala jen lidi na procházce se psem a běžce (to fakt někdo chodí běhat na hřbitov? to je creepy). Mezitím jsem zapomněla na bolavé nohy, ale jak jsem se přiblížila k Sunshine City, ozvaly se zas.

Tokio, část 1.

(psáno za pochodu, fotky až později, až se jima prohrabu)


3. listopadu se v Japonsku slaví tzv. bunka no hi nebo-li den kultury. Letos toto datum připadlo na čtvrtek, což bylo naprosto úžasné, jelikož stačilo jen zatáhnout znaky a měla jsem prodloužený víkend. Navíc mi ve středu odpadla jediná hodina, kterou ten den mám, tak jsem neváhala a sbalila věci. Jenže ve středu byl v plánu oběd s Miki, což se nečekaně protáhlo, takže jsem místo ve 2 jela až o hodinu později s tím, že už jsem nestíhala koupit pouzdro na můj nový (sytě růžový) foťák. Naštěstí mám manžela - půjčil mi svoje pouzdro, což od něj bylo úžasné gesto a má u mě plusové body.
To bych však nebyla já, aby se něco nezmrvilo - jako vždycky jsem měla dost času a pak najednou hups a já nestíhala. Přijela jsem na nádraží jen tak tak ale ouha - jak se kruci kupuje lístek? Nakonec mi musela pomoct laskavá paní ze zeleného okýnka (midori no madoguči = informace), díky níž jsem věděla i nástupiště. Pak už si jen sednout do vlaku a umírat strachy, jestli náhodou omylem nejedu na Hokkaidó. Celou cestu jsem si četla a pravidelně valila oči z okýnka, na jakou stanici jsem se to zase dostala. Názvy mi absolutně nic neříkaly, protože jsem zatím téměř nikde nebyla. Za necelé dvě hodinky se konečně ozvalo něco známého - Ueno, což taky byla stanice, na které nás vláček vyhodil.
Oproti mému plánu se však venku už setmělo, takže jsem viděla své šance najít Akihabaru poměrně mizivě. Ale přepočítala jsem se - Akiba totiž večer krásně svítí a jen velmi těžko ji přehlédnete/přeslechnete. Jak jsem tak chodila okolo různých krámků převážně s elektronikou ale taky s mangou, anime postavičkami, vším možným ohledně AKB48 atd. a sledovala mládež převážně mužského pohlaví se tím vším bavit, říkala jsem si, že to je čotto. Poté, co jsem prošla okolo několikaposchoďového obchodu s rajcovními oblečky typu služka, středoškolačka atd. jsem si řekla, že s Japonskem vážně není něco v pořádku (a pak jsem objevila v antikvariátu BL sekci a už mi to bylo všechno jedno ^_^;)
Ve zmíněném antikvariátu jsem vydržela přes 2 hodiny a koupila 2 knihy - Botchana od Sósekiho a cosi od Natsuo Kirino. Mé srdce plesalo a já si říkala, že bych tam vydržela celý večer. Následně jsem zaplula do samozvaného paláce knih, který měl 8 podlaží, ale žádné knížky v anglině. Tam jsem moc dlouho nepobyla, částečně proto, že v 9 zavírali.
Sdlábla jsem onigiri a pustila se do prohlídky Jodobaši camera, což je obří obchod nejen s elektronikou. Tam zavírali až v 10, což je, jak jsem zjistila, tak běžná doba. Brouzdala jsem uličkama a přemýšlela, co budu dělat. Narazila jsem na parčík, který byl narozdíl od těch našich pořádně osvětlen, tak jsem si tam dřepla na lavičku a čekala aspoň do 11 hodin. Pořád jsem si říkala, jestli je dobrý nápad sedět tam s tím divně vyhlížejícím maníkem, ale on za chvilku stejně odcházel, tak to bylo v pohodě. V tomhle parku jsem taky zjistila uklidňující věc - veřejné záchody jsou poměrně pěkné, čisté a otevřené celou noc.
V 11 jsem se vydala zpátky na Akihabaru, která mezitím povážlivě ztichla a zhasla vše, co nebylo potřeba - šetření energie, předpokládám. Naštěstí cedule netové kavárny v posledním patře hóódně vysoké budovy stále svítila, tak jsem si říkala, že kdyby nic jiného nevyšlo, půjdu na noc tam. Jenže pak jsem dostala ten pitomý nápad - v průvodci po Tokiu od Lonely Planet jsem četla, že ve čtvrti Minami Aojama existuje knihkupectví otevřené celou noc. Tak jsem si řekla, že se o tom přesvědčím a vyrazila jsem. Samozřejmě pěšky, protože jestli jsem něčeho měla dost, tak času. Z Akihabary jsem se vydala do Džimbóčó, které je proslavené mnoha antikvariáty, ale v době, kdy jsem tamtudy šla, už bylo samozřejmě zavřeno, tak jsem jen procházela kolem ztmavlých výloh. Netuším, jestli to bylo ještě v Džimbóčó, nebo už na Kandě, ale šla jsem okolo českého krámku Manufaktura. Další čtvrtí byla tedy část Kandy, kde jsem ještě potkávala lidi bez ohledu na pokročilou hodinu. Tou dobou už byla tak půlnoc a já stále šla.
Po Jasukuni-dóri jsem se dostala až k branám parku Kitanomaru, ale ten byl přes noc zavřený. Následně jsem prošla okolo taktéž zavřené svatyně Jasukuni. Tou dobou už jsem lidi potkávat přestala. Šla jsem hned vedle hlavní silnice z jedné strany a ztmavlého parku z druhé. Jestli jsem se bála? A víte, že ani ne? Nejhorší bylo někoho potkat, ale to se mi s přibývajícími nočními hodinami už tolik nestávalo.
Na Ičigaje jsem objevila další veřejné záchody, tentokrát i s lavičkou. Ještě dlouho mě mrzelo, že jsem ji nevyužila a radši se vydala dál kolem uspěchaných pracovníků metra, kteří spravovali bránu. A další tmavý park a další nekonečná cesta podél hlavní ulice.
Došla jsem o jednu zastávku metra dál, kde se mi cesta rozdvojila, a já si mohla vybrat, jestli to vezmu skrz park a budu tam dřív, nebo okolo parku a budu tam mnohem později, protože to budu celé obcházet. Tou dobou už byla 1 ráno, tak jsem si řekla: "Kašli na to" a šla jsem okolo. Cesta se opět zdála nekonečná a potkala jsem asi dva lidi. Tou dobou už jsem byla unavená a to jakože dost. Ale pokračovala jsem - jiná možnost nebyla. Pro změnu scenérie jsem ke konci Sotobori-dóri šla podél dálnice místo pouze hlavní silnice. Tady, u galerie Suntory, jsem potkala opilou dvojici, která byla ráda, že se udržela na nohou, načež se o pár metrů dál začala oblizovat. Následovala další nekonečná Aojama-dóri, která slibovala, že už jsem blízko. Někdy touhle dobou (skoro 2 ráno) jsem chtěla napsat manželovi, protože už jsem byla vážně unavená a potřebovala jsem udržet vzhůru. Nakonec jsem si to rozmyslela a šla dál. Někdy po půl 3 jsem se konečně dostala do Aojamy, ale docela dlouho jsem bloudila, jelikož adresu jsem neznala (a i kdybych ji znala, tak bych to nejspíš nenašla - systém číslování jsem dosud nepochopila). Po víc jak třičtvrtěhodinovém bloudění jsem se zeptala v policejní budce - to jsou takové malé budky, kterých si většinou všimnete až po setmění, protože narozdíl od okolí svítí, a tam sedí policajt nebo policajtka (ano, viděla jsem policistku) a nevím jak ve dne, ale v noci se příšerně nudí (no a vedle máte na tabuli statistiku, kolik ten den umřelo lidí a počet přestupků či co. V ty čtyři ráno už mi ten jeden mrtvý byl vcelku fuk, akorát jsem si rychle překontrolovala, jestli už náhodou není po mně. Policajt se chvíli snažil anglicky, ale pak to vzdal a cestu mi vysvětlil japonsky, což mi bylo šumafuk, protože oproti očekávání dokonce i trochu rozumím. Samozřejmě neopomněl dodat, že už je zavřeno. Vlastně mě to ani nepřekvapilo, ale stejně jsem se tam vydala. Kupodivu to spíš připomínalo kancelářskou budovu a podle cedule měli otevřeno jen do 22 hodin.
Tak jsem si to střihla zpátky na křižovatku k policejní budce a odtamtud z kopce dolů. Bez ohledu na pokročilou noční hodinu spousta dělníků upevňovala vánoční světýlka na stromy a obchody a opět jsem na ulici potkávala živé lidi! Touhle dobou už jsem byla fakt unavená a upadávaly mi nohy, takže jsem s nadšením uvítala veřejné záchody a dokonce jsem si i na chvilinku sedla a chladila si nohy o studenou lavici. Jenže v tu ránu se mi začaly zavírat oči, tak jsem se opět zvedla a pokračovala dál po Omotesando. Netuším, jak dlouho jsem šla a co bylo okolo, když jsem přestala míjet drahé obchody typu Burberry. Došla jsem až k dalšímu na noc zavřenému parku, ke kterému jsem se dostala přes most věnovaný olympiádě z roku 64. To byl park Jojogi, začátek čtvrti Šibuja. Jenže tam se mi fakt nechtělo, tak jsem to stočila na Haradžuku. Nedovedu si představit, jak to tam vypadá ve dne, ale skoro ve 4 ráno tam bylo celkem mrtvo. Tam jsem si sedla na další autobusovou zastávku a odpočívala. Pomalinku se začali trousit lidi na první ranní vlaky a já tam zatím tloukla špačky, jen abych se pokaždé s trhnutím probrala a rozhlédla se. Nesměla jsem spát. Nezbylo mi než se zvednout a jít dál. Neptejte se, jak jsem se dostala až do Šindžuku, cestu si absolutně nepamatuju, cestou si pamatuju jen roznašeče novin, někde jsem musela blbě odbočit a někdy v průběhu se muselo rozednit, protože první skutečná vzpomínka je až knihkupectví v Šindžuku, které mělo samozřejmě zavřeno. To bylo něco po 5 ranní. To už mi byla fakticky zima a já marně hledala, kam bych si sedla. Místní park byl zavřený a okolo polehávali bezdomovci. Jak to tak vypadá, jap. vláda soustřeďuje bezdomovce na noc do parků nebo jejich okolí - třeba v Kitanomaru poblíž zahrad císařského paláce to bylo dokonce i napsáno, že je to centrum pro takovéhle lidi. Šindžuku jsem trošinku prochodila, úspěšně našla další toalety a posléze i autobusovou zastávku, kde jsem si na chvilku sedla. Nohy mě pekelně bolely a přidaly se i záda. A pořád mi chybělo tak 5 - 6 hodin, než krámy otevřou. Tehdy jsem uviděla ukazatel na Ikebukuro a napadlo mě, že bych se tam mohla podívat, protože je tam hřbitov Zóšigaja, kde je pohřbený Sóseki. Kdybych tehdy věděla, jak je to šíleně daleko, vzdala bych to. Jenže já to netušila a myslela jsem, že to bude brnkačka. Cestu si pamatuju jen proto, že jsem u každý další cedule ukazující směr na Ikebukuro nadávala jak špaček. Ale šla jsem odvážně dál. A pořád dál a dál...

Be careful what you wish for

Za poslední týden se událo takových věcí, že to ani není hezký. Kdesi mám zahrabán deníček z cesty po Tokiu a určitě se sem dříve či později dostane. Teď na to ale absolutně nemám náladu. Tenhle týden jde totiž od desíti k pěti a to takovou rychlostí, že poslední tři dny se už jen schovávám v pokoji, nechávám tu vyřvávat Linkiny a sem tam si u toho pobrečím. Myslela jsem, že třeba dnešek bude lepší, ale jak to tak vypadá, dnešek se mě rozhodl dorazit - manžel mě opouští. Ale hezky popořádku:
V pondělí se ještě všechno zdálo poměrně v pohodě. Kvůli pětidennímu pobytu v Tokiu se mi sice nahromadily úkoly a byla jsem nevyspalá, ale jinak pohoda. Na hodině přípravy na ikkjú jsem dokonce pásla poslech, což mě hrozně potěšilo. S manželem jsme to oslavili kafem a vše vypadalo skvěle. V úterý jsem však na manžela neměla štěstí a den šel poměrně rychle do háje. Chtěla jsem si to vynahradit ve středu, kdy se měla konat párty.
Před párty jsem manžela vůbec neviděla, protože brigádničil kdesi v kavárně, ale na párty dorazil, tak jsem byla ráda. Mirek od nás ze školy přinesl svařák, a i když jsem si říkala, že bych ten den neměla moc pít, nakonec jsem valnou většinu hrnce vypila já. Nato jedno velké pivo, jedno malé pivo a trochu jakéhosi 20% korejského alkoholu. Zamávalo to se mnou pořádně, ale to bych nebyla já, kdybych nevěděla, kdy přestat a co je ještě v pohodě a co už bych dělat neměla. Manžel to však přehnal taky a mnohem víc než já, což vyústilo v jeho marný pokus najít Číňanku Džo Džo z pátého patra, do které je očividně zamilovaný. Když ji tam nenašel, pokusil se jí zavolat, ale ona mu to nezvedla. Tehdy se před svým pokojem sesunul k zemi a málem se rozbrečel. Sedla jsem si k němu a pokusila se ho utěšit. Netuším, jestli jsem prostě jen tak hodná nebo tak blbá, ale bylo mi ho v tu chvíli hrozně líto. Jenže v tu chvíli mu zazvonil mobil - byla to Džo Džo a jediné, co jsem slyšela, bylo jeho zoufalé onegai, když ji prosil, aby si pospíšila a přišla za ním. Normálně bych se zvedla a zmizela, ale přeci jen jsem toho alkoholu měla moc, tak jsem tam na té chodbě seděla dál zatímco mi po tvářích tekly slzy. A on pořád jen opakoval to svoje onegai. Ještěže okolo šla Kó Hei Bon-sama, hrozně mladě vypadající Číňanka, která je děsně milá - objala mě, což mě uklidnilo na dost dlouho, abych se dostala do svého pokoje a tam se složila k zemi, kde jsem vzlykala jak malá holka. Nevím, kde se to ve mně vzalo - nemyslela jsem si, že je to až tak vážný, ale soudě podle toho, jak mě to sebralo, tak je to asi dost vážný. Ale abych to neměla tak jednoduchý, za chvilinku mi Nikodém zaťukal na dveře, já si rychle otřela oči, otevřela mu a pak už jen překvapením ztuhla, protože vešel a objal mě a děkoval mi. Vůbec si nevšiml, že brečim, a nevšiml si toho, ani když za mnou přišla Kó Hei Bon-sama s jednou Ruskou zeptat se, co se mi stalo a proč brečim. Odmítla jsem vyjít ven na světlo a tvrdila, že nic.
A aby toho nebylo málo, Nikodém si tu poslední půlhodinu vůbec nepamatuje - takže pro něj se ono utěšování, telefonát a následné objetí vůbec nestalo. Navíc se rozhodl, že je velmi dobrý nápad se mnou probírat své šance u Džo Džo, takže každé naše setkání zakončuju zalezlá v pokoji, kde mi vyřvávají Linkini a já brečim. Včera jsem se mu snažila vyhnout, ale takové štěstí jsem neměla. On mě prostě vidí jen jako kamarádku a já mám přitom poprvé v životě pocit, že jsem potkala někoho, s kým bych opravdu chtěla být. Stále ještě jsem příliš naivní a věřím, že třeba i mám šanci na věci, které mi nejsou souzeny.
A dnes přišla (doufám už poslední rána) - Ó-san odvedle nás s Nikodémem dotáhla k vedoucí koleje si postěžovat na hluk a zneužívání naší společné kuchyňky Korejcema. A Itó-san nám navrhla, že se můžem přestěhovat. Ó-san okamžitě souhlasila, takže příští týden přijdu o svou spolubydlící a o internet. A Nikodém to zvažuje taky, protože by byl blíž k Takuovi. Takže tu na patře zůstanu úplně sama, protože o svou sprchu prostě nehodlám přijít a jiný pokoj se sprchou už není. Navíc bych se musela stěhovat mezi Korejce a Číňany, se kterýma se ani nezdravím, protože je neznám a nedomluvím se s nima. Ó-san bych ještě přežila, ale Nikodéma už ne. Už žádné čajové dýchanky, žádné společné učení, žádný společný čas.
Co se tenhle týden ještě stane?

Bylo nás 10 aneb cesta do Nikkó a zase zpátky

Jedno upozornění před čtením: psaní tohoto příspěvku probíhalo v rozmezí tří dní, takže přítomné a minulé časy trochu nesedí a já jsem líná to přepisovat. Just deal with it. A obrázky se mi prostě nechtějí otáčet správným směrem, ať dělám co dělám :-(


Minulý týden je jedna velká šmouha. Nějak se mi to všechno spojilo dohromady, takže si jednotlivé dny nevybavim. Nicméně se vyvinula určitá rutina - ráno škola, pak rychlá večeře u telky/v kuchyňce a studijní večer s manželem až někdy do tří do rána. Tahle praxe byla narušena jen jednou, když už jsme oba umírali hlady, tak jsme se v půl 12 v noci rozhodli jet někam na jídlo. Všude už bylo v tuhle hodinu zavřeno, krom malinkého nenápadného domečku při cestě do školy. Jak jsme se později dozvěděli, běžně zavírají v 11, ale ten den jsme měli štěstí, takže jsme si dali jakitori jako půlnoční svačinku a zapili to pivem. Půl litr piva na mě však byl moc, takže jsem byla ráda, že už je fakt pozdě a nejezdí auta, protože bych byla na placku. Asi jsem to přepískla, protože manžel nebyl nadšen a asi se mnou už pít nikdy nepůjde, já však byla veselá.

Dalším významným momentem tohoto týdne je den, kdy jsem manželovi uvařila k večeři karé raisu, které jsem původně měla mít druhý den k obědu. Sice se řeklo, že mi to oplatí, ale vyhnul se tomu, a zatímco já tu hladověla, Nikodém jel se svým novým kamarádem na oběd. Tehdy jsem se zařekla, že krom pomoci s úklidem už mu taky nikdy nebudu vařit. Tak sobeckýho člověka jste snad ještě neviděli - všechno musí být po jeho a jakmile je to trošinku jinak, tak už je oheň na střeše. Momentálně tenhle příspěvek píšu ve společenské místnosti, protože dnes večer se se svým počítačem budu muset rozloučit, protože Nikodém potřebuje napsat mejly. Co na tom, že je neděle a že mu stejně nikdo neodpoví. Co na tom, že je to můj komp a můj net - on na něj má očividně větší právo než já. Občas ho vážně nenávidím.

Na druhou stranu dokáže být strašně příjemný člověk (pokud přežijete tu hnusnou stránku, jako že se vám vysměje do xichtu, když neznáte nějakou jap. gramatiku, kterou on považuje za důležitou). To bylo vážně hnusný a kvůli špatnému dni ve škole a pocitu naprosté bezmocnosti kvůli počtu neznámých kanji a blbě napsanému testu, jsem to ten den neunesla a během studijního večera se kapku sesypala. A on mě asi patnáct minut uklidňoval podobným způsobem, jako to dělá Sylva, takže jsem byla schopná pokračovat. A za tenhle přístup jsem mu strašně vděčná.

Ale stejně ho dost lidí nesnáší - zrovna včera jsem měla japonsko - anglický rozhovor s vedle bydlící Číňankou, která si celou dobu stěžovala, jakej je Nikodém sebestřednej blb a že já jsem na něj příliš hodná. Na mě dá, takže se mám pokusit ho trochu změnit. Jak to asi mám udělat? Jak jsem psala na twitter - mám mu snad odepřít sex, kterej nemáme?

Každopádně je pravda, že jsem na něj až příliš hodná. Děsí to Ninu, T'Sal, Warrion. Mě děsí, že mě to neděsí. Znám ho tři týdny a mám pocit, že jsem s ním celý život. A upřímně - jsem připravená s ním být i do budoucna. Ono se tak nějak nic jiného ani dělat nedá - jsem tu zadržovaná na rok a moc přátel jsem si nenašla (a někteří starší přátelé se mi pro jistotu vyhýbají), takže pokud nechci skončit v naprosté izolaci, nemám na vybranou a musím se přifařit k Nikodémovi. Ono to má i své výhody - on je moje sebevědomí a dostanu se tak na místa, kam bych se sama neodvážila.

Ale abych se vrátila k tématu - týden prostě uběhl. Pátek byl významný hned ze dvou důvodů - poprvé jsem šla na oběd do místní menzy, což je zásluha Niny, protože já se tam sama bála. Byly jsme tam ještě v době vyučování, takže tam (krom manžela) skoro nikdo nebyl, a tudíž si dokonce i bylo kam sednout.

Druhým bodem je pak večerní návštěva vzdáleného supermarketu, díky níž jsem zjistila, že existuje tzv. Orion-dóri, což je velice dlouhá ulice/nákupní pasáž. Rozhodně se tam musím někdy zajet podívat, co tam všechno mají, protože to vypadá opravdu velmi zajímavě. Vůbec jsem o tomhle místě nevěděla, nikdy jsem tudy nejela - většinou se totiž jen držím míst, která znám (jichž v Ucunomiji zrovna moc není). Ještě jeden postřeh spojený s touto cestou - zatímco jsem před obchoďákem čekala na zbytek skupinky a klepala se zimou, málem jsem umřela na obrazné vykrvácení z nosu. Nevím, kde se berou, ale je tu obrovská spousta strašně pěkných Japonců. Asi si příště s sebou vezmu židli, sednu si tam s popcornem a budu slintat blahem XD
Nejdůležitějším dnem týdne byla ale bezesporu sobota. Byl totiž naplánován výlet do Nikkó. Nikkó je malinké městečko asi hodinu cesty vlakem známé především jako součást světového dědictví Unesco díky místní svatyni a dále pak vodopádem Kegon, jezerem, posvátným červeným mostem atd. Ale to bych nebyla já, aby se něco nepodělalo. Odjezd byl stanoven na 5:45. Mě vzbudilo až klepání na dveře v 5:50. Takhle rychle oblečenou jste mě ještě neviděli - div jsem se nepřerazila, abych to stihla a neodjeli beze mě. Měla jsem co dělat, ale nakonec jsem to přeci stihla a musím Puji poděkovat, že na mě zaklepala - manžela to nenapadlo.
Ve škole jsme vyzvedli ještě dvě dívčiny a už se jelo směr nádraží, kde jsme nechali kola, pak rychle koupit lístky, najít správný vláček a s úlevou si vydechnout. Skoro hodinová cesta začala poněkud vesele, ale brzy na všechny dopadla únava a hlad - bylo půl osmý ráno, málokdo se pořádně vyspal a o snídani nemohla být ani řeč. Ale aspoň jsme se zahřáli - venku se totiž dost ochladilo a já tu mám nejteplejší věc rolák a rukavice, takže jsem cestou na nádraží málem zmrzla.
V Nikkó bylo mrtvo. To víte, sobota 8 ráno, normální lidi ještě spí. Když jsme se konečně shromáždili za turniketama, což chvilku trvalo, neboť jedna dívčina ztratila lístek a tudíž to musela nelegálně přelézat, koupili jsme si lístky na autobus (2 000 jenů - to je teda pálka) a zatímco se čekalo, jsme se napájeli z pramene mládí. Tedy především kluci, kteří to ale stejně nepotřebujou, protože už takhle se chovají jak dvanáctiletí.
Autobus nás zavezl úzkou křivolakou silnicí až na horu (na jejíž jméno se neptejte, protože jsem ho absolutně nepochytila), kde byl nádherný výhled do okolí. A ještě lepší byl o kousek výš, kam nás vyvezla pidi lanovka. Od tamtud byl vidět jak vodopád Kegon, tak jezero za ním. A protože je podzim, tak samozřejmě okolní momidži. Musím uznat, že to byl vážně krásný pohled.

Výhled na okolní kopce

Jak jsem tam tak stála a fotila, zeptala se mně nějaká Japonka, jestli mi není zima a za chvilku už mi vykládala, že bydlí v Ucunomiji a že je hostitelskou rodinou pro zahraniční studenty. Trochu mě to zaskočilo, protože se častěji stává, že si mě lidi absolutně nevšímají, i když se na ně snažím mluvit.

Když se všichni dost vynadívali, jelo se lanovkou zpátky a čekalo se na autobus, který by nás zavezl do Čúzendži. Touhle dobou už bylo všude plno aut a turistů a autobus byl totálně přecpanej. Cestou jsme tedy stáli, ale naštěstí to nebylo daleko a v autobuse byla naše druhá/čínská skupina, která vyrážela o něco později. V Čúzendži jsme se nejdříve vydali k vodopádu Kegon (a cestou pořídili obligatorní snímky u červeného javoru).

Vodopád to byl opravdu hezký a s těma barevnýma stromama okolo to bylo vůbec krásný, takže jsme si všichni hráli na Japonce a fotili o sto šest. Vždycky mi to u turistů v Čechách přišlo divný a teď dělám naprosto to samý (včetně focení jídla).

 

Další zastávkou bylo jezero hned vedle brány torii, a díky slunečnému počasí se jeho hladina nádherně leskla (ale voda byla úplně ledová).

O další spoustu fotek později manžel navrhl, že zajdem do nějaké místní svatyně, která je jen 20 minut pěšky. Jeho tempem mrtvého šneka jsme to sice šli asi třičtvrtě hodiny, ale protože se šlo podél jezera a z druhé strany byla stráň s barevnými listy, zas tak zlý to nebylo. Svatyni jsme našli poměrně snadno (velký červený objekt nemůžete minout ani kdybyste chtěli), ale jak se později ukázalo, nebyla to ta svatyně, do které Nikodém chtěl. Mně to bylo vcelku šumafuk - nadšeně jsem se vyšplhala do věže se zvonem a zazvonila si, pak jsem fotila vše okolo a nakonec si i prošla hlavní část svatyně. Z výkladu mám sice jen zhruba půlku, protože místní mnich či co mlel jak o závod, ale i tak to byla zajímavá prohlídka (a ten výhled ze shora!). Ještě pohledy a mohlo se jít zpátky.

Cestou jsme opět potkali druhou, čínskou skupinu, která mířila přesně tam, kde jsme už byli. My se vydali hledat něco k jídlu. Místní ceny mě ovšem přesvědčily, že i bez jídla se dá žít, takže jsem jen upíjela čaj, který byl naštěstí zadarmo. Manžel seděl naproti mně a každou chvilku se mě ptal, proč si nás ti Japonci, co seděli za mnou fotí. To bylo poprvé, co se mi tohle stalo - většinou si nás nikdo nevšimne, byť tu máme holku s dlouhými blond vlasy a dívčinu kdesi ze Sýrie či odkud, která nosí šátek a pravidelně se modlí směrem k Mecce. Jediné zvídavé pohledy pocházejí od malých dětí, které si asi ještě nezvykly (už jsem taky zjistila, proč se nikdy neusmějí, jako to dělávají české děti, když se na ně usmějete - v Japonsku se prý už odmala učí na nikoho cizího se neusmívat a radši ani nenavazovat oční kontakt, aby se nestali obětí obtěžování a tak).
Díky šnečímu tempu půlky naší skupinky jsme prošvihli autobus - fronta byla aspoň 20 metrů a přijíždějící autobusy už plné. Výhodou ovšem byl velmi přitažlivý klučina, který měl na starosti právě naši linku autobusu. Jak už jsem se zmiňovala v Ucunomiji (a očividně i okolí) je spousta pěkných Japonců.
Cesta autobusem zpátky do centra Nikkó byla velice uspávající - i já jsem měla co dělat, abych neusnula. Navíc to šlo poměrně pomalu, protože všude bylo plno aut a muselo se jet opatrně kvůli velmi častým zatáčkám. Byly asi 4 odpoledne, když jsme přijeli k hlavní svatyni Tóšogu a než jsme se vyšplhali až k hlavnímu vchodu, slunce začalo pomalinku zapadat. Shodli jsme se, že nemá cenu chodit dovnitř - stejně bychom to nestihli projít. Takže jsme jen brousili okolo a díky tomu jsme měli štěstí na skupinku dívek a dva chlapce v kimonech. Dlouho se přemítalo, jestli se jich dovolíme o focení nebo ne, manžel se bránil až nakonec šel Taku - Kanaďan japonského původu, který má velmi zajímavý smysl pro humor a momentálně se stal Nikodémovým nejlepším kamarádem (takže když se s manželem dohodnem, že někam zajdem, Taku jde taky).

Manžel a Taku v popředí

Pak jsme taky zastihli pravého rikšu a malou holčičku v kimonu. Nebyla ovšem jediná - člověk by řekl, že už nastala slavnost Šiči-go-san.
Cestou zpátky se manžel zase vlekl tempem mrtvého šneka, takže jsem si řekla, že se skočím pozeptat po pohledech. Nevěřili byste, co je za problém sehnat pohled - všude maj jen sety, nikde jednotlivé a když jsem se po nich ptala, obsluha se zasmála jako kdybych chtěla modré z nebe. Díky tomu jsem ovšem dorazila pozdě na zastávku autobusu a způsobila tak problémy. Nicméně na nádraží jsme se dostali, do vlaku domů taky a pár desítek minut velice ospalé jízdy noční krajinou jsme vystoupili zpátky v Ucunomiji. Ještě nás čekala cesta na intrák.
Cestou jsme se ale nějak rozdělili a já skončila ve skupince s manželem, Takem, dvěma Číňankama a jedním Číňanem. Nevím, jak a kdy se to rozhodlo, ale po cestě jsme se stavili v nějaké restauraci rychlého občerstvení na večeři - já si dala hamburgr se sýrem a rýži (protože je to MASO!) a pití jsme měli na výběr z docela dost možností a tolik, co vypijem. Když co vypijem, tak co vypijem - já stihla ochutnat melounovou fantu, pomerančový džus a po jídle obligátní kafe. Tak přecpaná už jsem dlouho nebyla.

Manžel a Taku se rozhodli naučit Číňany nějaká nová polská slovíčka - a oba jsou teď zaujatí slovem "obřezanie" - že prý to zní jako lazaně. Proto jsem celé dny nucena od těch dvou poslouchat fráze "Futari de obřezanie wo šimašó!" Takže přinutili všechny tři Číňany svorně opakovat "obřezanie", což ale ještě nebylo nejhorší - Taku se rozhodl ukázat jim význam toho slova v japonštině a Číňan, netuše o co jde, to přečetl v té japonštině a pěkně nahlas. Vedlejší stůl umlkl a my tři znalí významu slova se skládali smíchy. Aby té srandy nebylo málo, manžel odešel bez placení a vůbec si to neuvědomil a pak když se mělo odjíždět, všichni už byli připraveni vyrazit, jen manžel tam furt s kolem zápasil. Na Takuovu otázku, co mu tak dlouho trvá, manžel odvětil, že nemůže najít tu správnou díru, takže jsem lehli smíchy zas.
Ten den jsem byla totálně mrtvá, ale ještě jsem se dotáhla na manželovu lekci polštiny pro Kó Hei Bon, malou Číňanku, která vypadá tak na 14 maximálně. Nakonec jsem ji musela zachránit, protože manžel se tak rozjel, že ani po půlnoci jí nechtěl dát pokoj - trápil ji s eRkem a chudák Číňanka už nemohla. Stačila výhrůžka, že mu na noc nepůjčim noťas a už bylo po hodině polštiny.
Ani tuhle noc jsem se ale nevyspala. Ráno v 8 se totiž mělo odjíždět do jakési kavárny na tzv. Orion-dóri, což je v podstatě dlouhá ulice/nákupní pasáž. Tam jsme měli vypomáhat - já, manžel, Taku a Číňanka Tókecu (ano, těch Číňanů jsou tu mraky). Kupodivu jsem byla z pokoje první - manžel chvilku po mně, ale Taku ještě spal - manžel nakráčel k jeho dveřím a ťukal tak dlouho, dokud Taku rozespale neotevřel. Veškerá energie z předchozího dne byla v čudu a vypadal, že každou chvíli padne a umře. Manžel mu dal 10 minut a šel pro Tókecu, která už byla vzhůru, jen se musela doupravit. Cestou jsme stavěli u každého automatu, aby si Taku mohl koupit kafe, což ho docela probralo.
Když jsme se zpožděním dorazili na místo, byl tam jen jeden zákazník, majitelka a dva číšníci - skoro dvoumetrový Australan a Japonec. Usadili nás jak zákazníky, což jsme posléze zjistili, že vlastně jsme - protože to byl otvírací den, zákazníků bylo málo a tudíž nebylo co dělat. Tak si kluci aspoň snědli svou snídani a my s Tókecu jsme si dali smoothie. Přísahala bych, že tam bylo napsáno banán, ale kolem banánu se to ani neprošlo - nicméně to i tak bylo dobrý. A následovaly 4 hodiny konverzace, občas s přispěním někoho z personálu. Postupně se kavárnička začala zaplňovat, takže jsem ve 12 vypadli, abychom uvolnili místo jedné rodině. Těšila jsem se domů na oběd, ale takové štěstí jsem neměla.
Jelo se totiž koupit narozeninové přání jedné dívčině, kterou vůbec neznám. A aby to nebylo tak jednoduché, cestou jsme jeli okolo místní džindži, kde se očividně konal nějaký festival, a manžel se tam chtěl podívat. Hned u vchodu byly postavena omikoši (přenosná svatyně), v půlce cesty po schodech nahoru jsme viděli na stráni koně a nahoře byla spousta dětí v kimonech, což bylo asi to nejvíc kjút, co jsem za poslední dobu viděla. Bylo mi však blbý si je příliš fotit, kvůli všudypřítomným rodičům. Za chvíli stejně začalo pršet a všichni se rozprchli, jen my tam stáli pod stříškou a dohadovali se, co je to vlastně za macuri - a to tak dlouho, až jsem se naprdla a šla se zeptat jednoho ze slavnostně oblečených staříků, který mi vysvětlil, že je to jakási místní tradice udělat si slavnost Šiči-go-san o něco dřív.

úplně mega kawaii chlapeček ^^

Následně jsme se vydali k obchoďáku u nádraží, kde jsme pátrali po přání a dárku, což trvalo něco přes hodinu a já se mohla ukousat nudou. Překvapilo mě však, že existuje značka Karel Čapek - na hrníčcích, bločcích, tužkách... Netuším proč, jak, kdo - prostě to tak je. Nakonec se přeci povedlo dárek vybrat, ale já měla už dávno po náladě, což následně vyústilo v první ostřejší výměnu názorů s manželem, kdy jsem mu vyčetla, že je příliš sobeckej. Při zpáteční cestě jsme se rozdělili, takže jsem pak docela dlouho trnula hrůzou, že jsem to přepískla. A i první hovor po téhle události byl z obou stran takový dost opatrný, ale poměrně rychle to přešlo. A nedá se říct, že by to bylo zbytečné - bylo mi manžela líto, protože neměl co jíst, tak jsem mu nabídla špagety, co jsem si tak pracně připravila. Ještě před týdnem by si je určitě vzal a ještě by si stěžoval, že je toho málo. Tentokrát s díky odmítl, udělal si další kafe a dokonce byl ochoten si se mnou sednout v kuchyňce zatímco jsem jedla. Večer pak probíhal další studijní večer po vzoru mnoha předchozích.
Pondělí bylo velmi nezáživné, ale konečně mi přišly peníze, tak jsem byla docela ráda, protože díky tomu můžu zítra do Tokia. A ještě jedna věc - počasí bylo včera naprosto skvělé, tak to vylákalo ven nejen nás, ale i hmyz a já našla na okně obrovskou kudlanku :)

Dnešek stál za starou belu, ale aspoň mi odpadla hodina, a tak jsem mohla jet s manželem koupit foťák, což byl děsnej průser, protože z mnou zvolených modelů neměli ani jeden. Prodavač nám sice vysvětlovat, k čemu je jaký foťák dobrý, ale já z toho stejně měla velký kulový a přiznávám, že jsem si vybrala podle doporučení manžela a barvy. Totálně mě to zruinovalo a zítra si tak musím jít vybrat další peníze. Něco mi říká, že tenhle měsíc moc neušetřím.