Loučení

Opět se vám hlásím ze Šíinokijamy. Je pondělí, což znamená, že mi zbývá necelých 5 dní do odjezdu. Tak nějak si to vůbec nepřipouštím a nejradši bych tu zůstala. Konečně jsem se toho tolik naučila a práce mi docela i jde a já mám odjet?! No way! T_T Ale na druhou stranu kdybych tu zůstala, jen bych si připadala víc a víc jako vykopávka. Už jsem viděla odjíždět tři lidi a v pátek vyprovodím dalšího. Han-kun mi byl celkem jedno - znala jsem ho jen čtyři dny; Hailey tu taky byla příliš krátce na to, aby se mi po ní nějak extra stýskalo. Ale jinak...
Pondělí totiž taky znamená, že je to 5 dní od odjezdu Štěněte. Můžete být rádi, že jsem se k napsání dalšího příspěvku nedohrabala o něco dřív, protože i když tenhle příspěvek bude velmi patetický, mohlo to být daleko horší.
Vraťme se o týden zpátky.

Tehdy jsme tu byli tři dobrovolníci - já, Štěně a Ó-kun - a trávili jsme spolu co nejvíc času. Po večeři jsme si vždy udělali tzv. gjúnjú pátí, kdy jsme jako ti největší rebelové pili mléko, které je kvůli naší spotřebě téměř na příděl, a pak jsme večery trávili u kluků na pokoji. Probírali jsme kdejakou hovadinu a sledovali, kolik různých pleťových krému na sebe Štěně napatlá (vysloužil si tak přezdívku Ohime-sama; Ó-san je šicudži - sluha). Jó, to byly skvělé časy. Postupně se však objevovaly věci, které se v souvislosti se Štěnětem označovaly jako "poslední." Poslední koupání v moři. Poslední návštěva onsenu. Poslední karé od Miki-sana v Nakagiri. Poslední macuri. Nejvíc mě vyděsil jeden okamžik, kdy bylo navrhnuto, že se Štěně pojede koupat ještě jednou, ale může si s sebou vzít jako doprovod jen jednoho z nás. V tu chvíli jsem popadla svou sklenici piva, na ex ji vypila a zaryla oči do stolu. Nechtěla jsem slyšet, koho si vybere, protože já bych to nebyla. Naštěstí bylo Štěně na stejné duševní vlně (asi jako téměř vždycky) a odmítl si vybrat, za což jsem mu neskonale vděčná.

Ačkoliv jsme byli stále v dobré náladě, jeho odjezd se blížil jako černý mrak. Nakonec jsem to nevydržela a asi tři dny předem jsem to obrečela (a tak nějak v náhodných intervalech brečím dodnes). Počet fotek Štěněte se mi náhle znásobil (jsem někde na 70), jako bych doufala, že čím víc fotek budu mít, tím snazší pro mě bude to období po jeho odjezdu (ne, není to snazší).

sweet dreams (are made of this)

A najednou nastal den, kdy přijela další dobrovolnice - dívčina z Taiwanu, která nám měla Štěně nahradit. Její příjezd označoval jeho poslední den. Poslední večeři tvořily jídla podle jeho přání - omuraisu a těstoviny s rajčatovou omáčkou a sýrem (a jejich studená podoba). Hostina jak vyšitá. Následovala gjúnjú pátí a poslední večer strávený tentokrát již v mém pokoji. Řekněme, že jsem si Štěně na celý večer přivlastnila a nikomu ho nepůjčila >:D (ne že by ho Ó-san a Miko nějak zvlášť postrádali - očividně si velmi dobře rozumí)

Další den ráno následovala poslední snídaně a pak poslední úklid, kdy se Štěně na poslední chvíli snažilo Ó-kunovi vtlouct do hlavy co nejvíc pravidel a postupů, aby jsme si poradili i po jeho odjezdu, a zároveň zaučoval Miko-san, která se však učí opravdu hodně rychle. Zatímco ti dva dokončovali úklid, my se Štěnětem jsme seděli u větráku a nevím jak on, ale já se snažila nemyslet na to, že je to naposled, co ho vidím. Když pak padnul dotaz, jestli někdo pojede doprovodit Štěně na nádraží, neváhala jsem ani na sekundu. Nakonec jsme jeli s Ó-kunem jen my dva, jelikož Miko ho vlastně ani neznala. Celou cestu jsme byli ticho - nebylo co si říct. V Šimodě jsme ještě zašli na oběd, kde nám mama vyprávěla o nějaké její kamarádce, která se vdala, a hned tři měsíce po svatbě její manžel náhle zemřel a ona litovala toho, že se s ním to ráno pořádně nerozloučila. Tehdy jsem se za ten den rozbrečela prvně, protože kdoví, jestli tohle není naposled, co se vidíme.
A najednou to bylo tady - ten okamžik, kdy jsme přijeli na nádraží a byl čas se rozloučit. Naštěstí jsme to zbytečně neprodlužovali, protože bych nechtěla, aby mě naposled viděl brečet. Nepřipravovala jsem si, co mu řeknu, protože mi bylo jasné, že bych to ze sebe stejně nedostala. Pouze jsme se naposledy objali. Vydržela jsem nebrečet, dokud nezmizel na nástupiště. Jenže pak už se nedalo nic dělat a probrečela jsem vlastně celou cestu zpátky na Šiinokijamu.

Mama nám chtěla spravit náladu, tak nás vzala na zmrzlinu - a světe div se, pomohlo to. Možná to bude tím, že jsem si vybrala příchuť wasabi, která byla tak strašně odporná, že jsem na chvilku zapomněla na vše ostatní. Ale ta náhlá změna se prostě nedala přehlédnout - jako by se veškerá radost vytratila. Zbytek dne jsem radši prospala, protože bych se stejně na nic nedokázala soustředit. U večeře jsem zabrala jeho místo u stolu, protože bych nechtěla znovu a znovu sklouzávat pohledem na to místo a vidět tam někoho jiného. Přestože jsem stále na stejných místech a dělám stále tu samou práci, on už tu není, aby mi pomohl s povlékáním postelí, aby za mě vzal obsluhu hostů, zatímco já myju nádobí, ráno už nevídám jeho ospalou tvář u umyvadla. Zpočátku jsem však stále čekala, že se někde objeví, že když třeba budu sedět v obýváku, přijde se zeptat, jestli si nedám kafe nebo tak něco.
Je mi jasné, že se to nestane. Naše bezstarostné dny v Šiinokijamě skončily a už nikdy nenastanou. Odmítám se však smířit s tím, že už ho nikdy neuvidím. Popravdě jsem to vydržela jeden den, než jsem se rozhodla mu napsat. Nejdřív jsem zkoumala, jestli neexistuje verze komunikačního programu LINE pro počítače, protože Štěně je na LINE furt. No nebylo mi přáno - bez registrace přes smartphone to nejde. Tak holt starý dobrý fb. Dosud mi však nepřišla odpověď, jelikož od svého odjezdu na fejsu ještě nebyl :(

Momentálně jsem se dala jakž takž dohromady, a pokud zrovna nekoukám na jeho fotky (nebo se nepíšu s tímhle příspěvkem), tak jsem v pohodě. Ale stýská se mi. S Ó-kunem i Miko je sranda, jsou přátelští a trávíme spolu spoustu času, ale není to ono. Štěně bylo jiné, lepší. Troufám si říct, že soulmate - první, na kterého jsem narazila (a upřímně doufám, že nebude poslední, protože to by mě jinak čekal velmi smutný život). Chybí mi a nechci, aby to tímhle skončilo. Chci s ním udržet kontakt co nejdéle to půjde, pokud možno do té doby, než se znovu potkáme. Protože já se na ten zatracenej Taiwan prostě dostanu, i kdybych tam měla jet otročit na pole. Momentálně vymýšlím, jak se tam dostat (případně jak se dostat do Japonska, z kterého bych si udělala výlet na Taiwan) - stipendia, víza, wwoof, cokoliv. Já se s ním prostě znovu setkám, i kdybych si měla postavit vor a přeplavit se přes oceán (doufám, že dopadnu líp než ten Čech, co se na voru plavil z Taiwanu do Japonska XD). Ale musím jednat buďto rychle (do příštího srpna), anebo pomalu (přespříští rok), protože Štěně čeká vojenská služba. Chudák Ohime-sama - vůbec si ho tam nedokážu představit. Doufám, že bude v pořádku, protože poté, co jsem o té jejich vojenské službě slyšela, bych se tam fakt bála.

Ale hlavně doufám, že se mi co nejdřív ozve, protože se mi fakt stýská a strašně mi chybí ;_;

V Šiinokijamě je opět veselo :)

Občas mám pocit, že všechno je dané a nic se nemůže změnit, ať dělám co dělám. Někdy to tak opravdu je, ale tentokrát se ukázalo, že čas od času stačí vyvinout trochu aktivity a vše může být naprosto jiné.
Minule jsem se rozepisovala o tom, jak mě tu všichni ignorujou a já si připadám děsně sama. Po jedné probdělé noci už jsem to fakt nevydržela a řekla si, že se Štěnětem promluvím. Hezky mu povím, co mi vadí, a budu požadovat vysvětlení, co se stalo, že se celá tahle situace takhle vyvinula. Přeci jen se čas krátí a nebude trvat dlouho a Štěně odjede, takže jsem to chtěla vyřešit co nejdříve.

Protože kluci jsou prakticky pořád spolu a já chtěla odchytit jen jednoho z nich, řekla jsem si, že si ho odchytím ráno před prací. Ten den jsem toho stejně moc nenaspala a asi od 5 ráno jsem byla na nohou, takže mi to vlastně ani nijak nevadilo. Jen jsem byla příšerně nervózní a v hlavě si furt opakovala, co že mu to hodlám říct - to proto, abych to nezapomněla a abych co nejlíp vyjádřila, jak celou situaci vnímám. Pět minut před sedmou ranní jsem seděla v obýváku s knihou v ruce ale myšlenkama někde úplně jinde a nervozitou jsem nemohla ani dýchat. Přesně v 6:59 se otevřely dveře jeho pokoje a já okamžitě zapomněla všechny ty natrénované věty. Nicméně se mi podařilo ho zadržet, než seběhl schody, a pak nastal jeden z nejtrapnějších okamžiků tohoto roku, kdy jsem ze sebe horko těžko vymáčkla, co že to po něm chci. Naštěstí si to moc nepamatuju - vím jen, že z ospalého výrazu přešel v úsměv, pak se tam někde mihlo slovo gokai (nedorozumění) a příslib toho, že to potom probereme.

Ani nevíte, jak se mi ulevilo - dokonce jsem ještě na hodinku usnula.Ten den jsem poprvé po týdnu zvedla oči od země a opravdu ho viděla. A nejen jeho. Někde mezi ranním "rozhovorem" a snídaní to Štěně a Ó-san asi stihli probrat, protože jsem zase po dlouhé době slyšela japonštinu. Ne pořád, ale aspoň většinou. Což bylo fajn, protože když člověk ví, o čem se mluví, může se zúčastnit rozhovoru. Poprvé jsem tak pořádně mluvila s nové příchozím Ó-sanem a zjistila, že je to vážně docela milý kluk. Myslí mu to sice dost pomaleji a paměť taky nebude jeho silná stránka, ale dá se s ním normálně mluvit. Jen si musím dávat pozor, abych nemluvila moc rychle - světe div se, ale někdo je na japinu horší než já.

Štěně ve vypůjčených brýlích a Ó-san

Při úklidu bylo ten den hned veseleji a i večer, když jsem se pak vydala na pokec k nim na pokoj, byla sranda - až se hostitelská rodina druhý den divila, co jsme to večer vyváděli tak zábavného. A náš vztah se Štěnětem nijak neutrpěl; naopak to vypadá, že jsme si trošku bližší.
Už jsem se zmiňovala, že Štěně nemá žádný koncept osobního prostoru? To platí nejen s ohledem na ostatní, ale i když se jedná o jeho osobu - bude to znít perverzně, ale člověk si na něj může kdykoliv šáhnout a pohoda. Včera jsme jeli na další ohňostroj, což nám docela pozvedlo náladu, takže jsme pak večer na pokoji blbli. Řekněme, že součástí byla masáž zad, při které Štěně vydávalo prapodivné zvuky, objímání a zakončeno to vše bylo probíráním se mu vlasy, dokud Štěně neusnulo.

Ulevilo se mi. Fakticky jsem se bála, že věci zůstanou tak, jak byly. Už jsem si skoro začínala přát, aby Štěně co nejrychleji odjelo, ať mám pokoj. Beru to všechno zpátky. Nechci, aby kdy nastalo úterý, protože to je den, kdy nás Štěně opustí. Zítra je tak pravděpodobně poslední den, kdy se můžeme společně vydat k moři (a já se jako na potvoru nemůžu koupat, což vyústilo ve vyhledávání, co se s tím dá dělat, a po přečtení všech návodů a bůhví čeho všeho k používání tamponů jsem dost vyděšená, ale odhodlaná to zkusit.) Co bych pro své Štěně neudělala. Kde je ten obojek, když ho člověk potřebuje? Chci ho domů - do kufru by se mi zaručeně vešel <3

Minulý týden se nyní zdá jako dávná minulost. Náš tehdejší ranní rozhovor byl sice příšerně trapný, ale stál za to a já jsem za něj ráda. Ukázalo se, že občas stačí málo a mnohé se změní :)

Všechno hezké jednou končí

Už dlouho jsme tu neměli angsty příspěvek, že? Nuž, to je třeba teď hned napravit, neboť svět je plný idiotů, co mi lezou na nervy, a já bych vás o tento zážitek nerada připravila.

Posledně jsem se zmiňovala, že nám tu přibyl kamarád Štěněte a že si tak trochu nerozumíme či spíše nám tu dochází ke konfliktu zájmů ohledně opatrovnictví Štěněte. Za ty necelé čtyři dny, co tu je, jsem ztratila veškerý kontakt se Štěnětem, a když už s ním náhodou mluvím (jakože málokdy a jen odpovědi na přímé otázky), tak si nemůžu pomoct a používám fakt hnusný tón, za který bych se měla stydět. Nic mi nepřelítlo přes nos, jen jsem naštvaná, že si nějaký klučina přijede a s takovou jednoduchostí mi vyfoukne někoho, koho jsem považovala za kamaráda.

Oni fakt furt mluví jen čínsky a vůbec jim nedochází, že já se nechytám. Pozvou mě k nim na pokoj a po úvodních pozdravech a zdvořilostech přepnou na čínštinu. Přijdou za mnou na pokoj a během minuty přejdou do čínštiny. Poslední kapka byla to, že dnes během úklidu ohlásil Ó-san hostitelům situaci a vyslechl si další instrukce, které nám však předal jen v čínštině. Když jsem se nezvedala ze svého místa, tak se na mě Štěně otočilo jako že co to dělám, vždyť se hosté z druhé chatky již odhlásili. A já toho měla už dost a odsekla jsem jen chladné "a, só" a šla napřed. Chápu, že jsou oba z Taiwanu a asi by bylo divné, kdyby spolu za všech okolností mluvili japonsky, ale když jsem u toho já, tak je přeci slušnost mluvit v jazyku, kterému všichni přítomní rozumí. Upřímně si nevzpomínám, kdy jsem od nich naposledy slyšela japonštinu.

Štěně mi tvrdilo, že Ó-san je přátelský a milý kluk, který se s každým hned skamarádí. No teda jako sorry, ale to asi mluvil o někom jiném (popřípadě o sobě, protože na něj to sedí), protože Ó-san, jak ho znám, je spíš nemluvný a víc jak pozdrav z něj nedostanu. Navíc nemáme jediné společné téma, takže jsme se spolu vlastně nikdy nebavili. Ne že bych se nesnažila - za uplynulé tři dny jsem dvakrát šla na pokec k nim na pokoj, což se ale pokaždé zvrhlo v konverzace v čínštině a mé trapné mlčení, kdy jsem si vyčítala, že jsem si s sebou nevzala něco na čtení.

Je mi líto, že jsem na Štěně hnusná, ale fakt mě to neskutečně sere. A nejhorší je, že ti dva si vlastně vůbec neuvědomují, že dělají něco špatně. A když už mě sere tohle, tak se k tomu samozřejmě přidávají i další maličkosti, které mě vytáčí. Jako třeba to, že po večeři se dlouhosáhle vybavují, než aby umývali nádobí. Jako nevím jak oni, ale já na to nemám celý den a ráda bych se před spaním třeba ještě podívala na net. Takže se musím probojovat ke dřezu a všechno si to umýt sama, protože jinak bych tam čekala asi až do půlnoci. Stejně tak při úklidu pokojů - součástí úklidu je, že všechno, s čím se dá hýbat, se vynese na terasu - stoly, židle, křesla. No co myslíte, že vezmou oni a co nechají tahat holku? Samozřejmě - židle vezmou oni a pak sledují, jak se táhnu s křesly a se stoly. Typičtí chlapi. Nebo nedokážu pochopit, jak někdo může čistit koupelnu třetí den po sobě, strávit u toho hodinu a stejně u toho potřebovat podporu kamaráda, když já to zvládám za půl hoďky sama. A na povlíkání postelí, na které jsou potřeba dva, tak na to mě nechají samotnou. Pokaždý tak mám pocit, že jsem obklopena samýma idiotama, sama sebe se ironicky ptám, co bych bez těch chlapů dělala, a pak dávám za pravdu své matce, která mi vždycky říkala, že co si ženská neudělá sama, to nemá.

A úplně nejvíc mě asi sere, že mě takhle zrazuje někdo, kdo mi byl jen před pár dny oporou, komu jsem se svěřila s tím, jaká fakt jsem, s čím se potýkám atd. Věřila jsem mu, říkala jsem mu, že nejvíc se bojím toho, že mě lidi opustí a já budu sama, a on jde a udělá tohle. Cítím to jako zradu, neboť tohle není poprvé, co jsem někomu věřila a on mě vzápětí nechal ve štychu. Akorát je to pokaždé o něco bolestivější, protože si krom současné zrady vybavuju i ty předchozí. Pokaždé si říkám, že se lidem nedá věřit, a pak jdu a při prvním náznaku laskavosti se k někomu upnu, jen aby mě dotyčný pak odkopl, když už mě nepotřebuje. Ach, jak neskutečně naivní dokážu být.

Nechápejte to špatně, já jsem ráda, že je poslední dobou Štěně tak nadšené, ale na druhou stranu mě mrzí, že já toho nemůžu být součástí, a naopak kvůli tomu trpím. Bylo to úžasných šest týdnů, jen to skončilo moc rychle - o dost dřív, než jsem čekala. Tak nějak jsem doufala, že vydržíme mít přátelské vztahy až do konce, a jestli to pak vyšumí jako vždy, tak budiž, ale že to takhle náhle utnem, to jsem nečekala.

Zatímco ti dva utužují vztahy, já se vracím ke svému životu o samotě - sleduju svoje seriály (Doctor Who ftw), nosím si svojí muziku k práci, čtu si. Nic nového - jsem zvyklá být sama. Jen pokaždé bolí se k tomuto životnímu stylu vracet poté, co jsem poznala, že může být i něco jiného. Dlouhosáhle analyzuju, co jsem udělala špatně tentokrát - měla jsem být přátelštější? Víc mu pomáhat? Řekla jsem něco špatně? Na nic jsem však nepřišla - dělala jsem, co jsem mohla, a stejně jsem zase skončila tam, co vždycky - sama a v slzách.
こんな人生いらない……

Šťastné shledání Štěněte a jeho páníčka

S Hailey jsme se nakonec dost skamarádily a každý den si dlouho do noci povídaly. Ukázalo se, že je křesťanka (takže rozšířila řady osob, které se mě snažily převést na víru - ne, díky) a že má přítele, s kterým se budou příští léto brát. Hailey byla děsně kamarádská, milá a občas trošinku naivní, ale mohly jsme probírat kde co včetně sexuální orientace Štěněte (která mimochodem zůstává záhadou i po jeho vehementním popírání, že s klukama fakt nic nikdy neměl).

Než jsme se s Hailey rozloučili, stihli jsme ještě všichni tři zajet na místní festival svíček zvaný Candle Macuri v Šimodě, asi 30 km odsud. Při této příležitosti se paní hostitelka rozhodla navléct nás do jukaty, abychom si připadaly víc japonsky. Bylo nám striktně nakázáno, že ačkoliv západ zdůrazňuje křivky, tady musíte být rovní jak válec (takže nám okolo pasu omotali ručníky, což mi teda sebevědomí zrovna nezvedlo).
Nevím jak Hailey, ale já si spíš připadala jak divnej gaidžin, nemluvě o tom, jaký v tom bylo vedro, dřely mě boty, do schodů jsem chodila jak postižená a zajít si na záchod bylo nemožné. Nicméně to nakonec byla přeci jen sranda a koukala jsem, že se naše fotka dostala i na nějaké místní stránky o Izu.
Jen pro představu, do čeho že mě to navlíkli:

V Šimodě jsme se tedy vydali na Perry Road (pojmenovanou po admirálovi Perrym, jehož zásluhou se Japonsko v druhé polovině 19. století otevřelo světu), která je sama o sobě moc hezká, a když ji navíc ještě osvítí stovky svíček, tak je to fakt pastva pro oči.

Celé jsme to tam procházeli, občas si nás nějaký z davu fotografů vyblejsknul (no jo, gaidžin v jukatě, to musíte vyblejsknout, to už v takové díře hned tak neuvidíte XD), ale jinak jsme spíš fotili my. Zase mám mrtě fotek, tak když tak jukněte: http://kavi3.rajce.idnes.cz/Candle_Cafe_2013_Shimoda/

Líbilo se nám, jak některé svíčky měly malované plastové fólie, tak jsme se rozhodli, že si taky takovou nakreslíme. Původně bylo v plánu, že všichni se budem podílet na jedné fólii, ale nakonec jsme dostali prostor každý sám za sebe. Otázkou zůstalo, co namalovat. Já se vrhla na českou vlajku, která upoutala pozornost tří mladých Japonek, které se tak šokovaně zeptaly, jestli jsem fakt z Čech, tak jsem horlivě kývala, že jo.
Když mi pak došly nápady, co namalovat, tak jsem se tak sama sebe zeptala, co mám ráda, co bych mohla nakreslit, takže z toho nakonec vzešla zelená ovce, která všechny pobavila :D
A tohle je výsledek:

Mimochodem se s vámi musím podělit ještě o jednu fotku, která se mi líbí:

Tolik k radovánkám a teď ta pro mě ne zrovna příjemná novinka. Po Haileyině odjezdu dorazil další dobrovolník - spolužák a kamarád Kjú-kuna jménem Ó-kun (prý: "Ó jako ódžisama" -_-). Je to trochu prosťáček, který nejdřív jedná a až pak přemýšlí (jestli teda přemýšlí) a pořád se něčemu směje, i když mi to nepřijde byť jen trošinku legrační. Jelikož jsem s ním mluvila akorát v rámci výměny pozdravů, tak vám toho o něm víc nepovím. O kom vám ale můžu povědět, to je Štěně. Štěně bylo vždycky příjemné a kamarádské, ale momentálně si ho představte jako opravdové štěně, kterému se zrovna vrátil páníček po velice dlouhém dni - poskakuje okolo, vrtí ocasem, div páníčka neporazí, jak na něj skáče, a jakmile se páníček někam hne, přilepí se na něj jako klíště. Tak tohle je teď moje Štěně. Až na to, že není moje. Našlo svého dlouho ztraceného páníčka a já musím uznat, že takhle šťastného jsem ho ještě neviděla. Doslova mu září oči. Takže rapidně ubylo času, kdy ho vidím (při práci, u společných jídel), a taky rapidně ubylo japonštiny - furt slyším jen čínštinu. 

Když tu byla Hailey, tak jsem je vždycky zasypala přívalem češtiny, abych rozhovor udržela jakž takž v japonštině - tady už to nemá cenu, tak jsem to vzdala. Jestli něco umím, tak vydržet nemluvit.
Dneska jsem se radši rozhodla zůstat doma a spát, než abych s nimi dvěma jela na pláž a užírala se závistí, že ti dva se baví a já jsem pátý kolo u vozu.

Ano, jsem hnusná závistivá a sebestředná mrcha, která se nerada o něco dělí, a jestli jsem v něčem fakt dobrá, tak je to být protivná na lidi, co mám ráda. Určitě jste to ode mě už zažili, tak se vám omlouvám a vězte, že já to tak nemyslím. Jen se bojím, že když pro vás někdo bude důležitější než já, zapomenete na mě a já zůstanu sama. A samoty se bojím ze všeho nejvíc.

Rodinka se rozrostla

Naše malá rodinka tady na jihu Izu se rozrostla. V sobotu jsme posílili o Hailey, učitelku čínštiny z Hong Kongu, s kterou momentálně sdílím pokoj. Ačkoliv je z nás nejstarší (26), vypadá jako nejmladší, je děsně kjůt a mrňavá a upovídaná. Na rozdíl od nás nestuduje japinu, což je na jejím ústním projevu vidět, její anglině nijak zvlášť nerozumím a nejlepší cestou, jak se s ní domluvit, je čínština, kterou neovládám. Štěně ale jo, takže se stává, že se ti dva ponoří do čínského rozhovoru a já si připadám jak pátý kolo u vozu.
Nejdřív jsem z ní nebyla nadšená, protože má pořád potřebu se na něco ptát, ale teď už to celkem jde. Jak je tu nová, tak mi připadá jako dítě, o které se tu se Štěnětem máme postarat. A ono to tak v podstatě je - pořád slyším Nauč Hailey tohle a nauč ji tamto a ona na mě pořád kouká těma velkýma zvědavýma očima a potřebuje poradit, kam co patří a co má dělat. Chudák Štěně ji dneska vyfasovalo na úklid chatky a to, co stíháme tak za hoďku a tři čtvrtě s přestávkama, tak to jim dneska trvalo 3 hodiny. Nikdo nebyl nadšen.

 Šiinokijama v současnosti

Protože je tu Hailey jen na pár dní, jeli jsme s ní včera a předevčírem k moři. Ukázalo se, že je dalším zástupcem ostrovních národů, které mají moře kam se podívají, ale plavat neumí. Nechápu. Oba dva obdivují, jak úžasně plavu, a přitom kdybych se srovnala s průměrným Čechem, prohraju to na celé čáře. Místo pořádného plavání ji tedy Štěně učilo šnorchlovat, což mi nakonec nedalo a pustila jsem se do toho taky. Ale odmítám na sebe navlíkat těch x vrstev oblečení, když je venku takovej hic, takže šnorchluju jen v plavkách (ke všeobecnému pobavení Japonců). A připadám si s tím šnorchlem strašně pitomě (nemluvě o tom, co mi ta voda dělá s vlasama -_-). Nicméně jsem překonala počáteční strach, že když koukám pod vodu, tak absolutně netuším, kde se nacházím, a teď už mi to jakž takž jde. Viděla jsem tedy rybičky, miniaturní oliheň a ty zatracený šmejdy medúzy, který mě zase žahly. Nemám je ráda - bolí to jak svině! Ale jinak je to zábava - Štěně už to šnorchlování pořádně natrénovalo, takže si teď rádo hraje na žraloka a s Hailey nás pronásleduje. A protože já jsem asi přirozený talent (ještě se neutopila, tak se musí pochválit XD), tak se spolu občas vydáme ke skalám na rybičky, zatímco Hailey u břehu polyká hektolitry slané vody. Ten kluk fakt nemá žádný koncept osobního prostoru - to si tak plavu a najednou z ničeho nic otočím hlavu a on je asi pět cenťáků daleko (což mě zaskočí a musím na hladinu, abych se nadechla/uklidnila).

Jen pro představu, jak děsně kjůt Štěně je, vám sem hodím odkaz na video. Nemohla jsem si pomoct - byl prostě příliš kjůt! <3
I nadále spolu sledujeme Kimi ni Todoke a více méně každý večer se zdržíme v obýváku a kecáme. Hailey se zpočátku chtěla přidat, ale prý vedem příliš osobní řeči a míra našeho očního kontaktu ji znepokojila, tak to docela rychle vzdala. Mimochodem jsem se rozhodla, že jestli nám tenhle semestr otevřou čínštinu pro nesinology, zapíšu se tam.

Jinak jsme tu o víkendu měli večer s taiwanskou kuchyní, kdy Štěně vařilo a my mu s Hailey pomáhaly. Na to, že nikdy nevařil, to bylo překvapivě dobré a chci od něj recept na tu chlebovou rakev. Akorát teda neodhadl množství, takže jsme to dojídali ještě včera XD

Štěně v akci XD

 Taiwan Coffin Bread 棺材板 - Guan cai ban (?)
btw povšimněte si toho talíře - ten detail byl prostě k nezaplacení XD

V úterý jsem zas vařila já a Štěně pomáhalo. Zaplať pánbůh za něj - sama bych to asi nezvládla. Na rozdíl od Štěněte jsem toho zas ukuchtila jen tak tak že to stačilo. Měli jste vidět ten překvapený výraz hostitelské rodiny, když zjistili, že se brambory dají strouhat XD

Máme tu tedy srpen a naše dny posledních prázdnin ever pomalinku utíkají. Nechtěli byste si nás tady nechat? Já se nechci vrátit...

btw miluju slevy a ještě víc miluju zlevněný japonský podprsenky, který vám z áček udělají úžasná céčka, a ještě jsou děsně kjůt. V Čechách je to samá černá a bílá a béžová a tady jedou od pastelových barev po zvýrazňovače. Akorát teď mám prsa pořád v zorném úhlu, což je dost zvláštní pocit. Ale zase jsem poprvé zachytila, jak mi někdo kouká do výstřihu XD

btw nevím, jestli je to tím časovým rozdílem či co, ale stále mě pronásleduje pocit, že jsem odtržená od svého (nejen internetového) okolí - lidi, žijete vůbec ještě?