迷子

Dlouhou dobu jsem si myslela, že jsem strašně nepřizpůsobivý člověk a že nesnáším, když mám měnit zavedené věci. Vždycky jsem se měla za strašnou konzervu. Kdysi dávno, když jsem končila střední a čekalo mě stěhování do Olmu a život na kolejích, umírala jsem z toho hrůzou. Zvykla jsem si ale a od té doby jsem sledovala, jak se přizpůsobuju stále rychleji a s menšími problémy než předtím.

I mě samotnou však překvapilo, jak rychle jsem byla schopná si zvyknout na život v Japonsku. Netrvalo ani měsíc a měla jsem pocit, jako bych tam žila celý život. O to tvrdší byl ovšem návrat domů. Mělo to být jednoduché - jen se vrátit do zajetých kolejí, v kterých jsem rok předtím bez problému žila. Jsem na stejné škole, jen oborů mi ubylo (nicméně jsem si do rozvrhu vrazila i jeden předmět na anglistice, takže to zas taková změna není). Bydlím na stejných kolejích (dokonce na stejném pokoji a se stejným stolem, postelí i tou příšernou židlí, kterou mám chuť prohodit oknem), každé dva týdny jezdím domů. Navenek vše vypadá stejně a i já se chovám pořád stejně.

Jenže přestože jsem se začala považovat za rychle přizpůsobivou, je to opravdu jen navenek - uvnitř cítím, že je něco špatně. Před mým odjezdem jsem kolem sebe měla víc lidí, kteří se teď ovšem někam vypařili. Věděla jsem, že všechno dělám proto, abych se jednou podívala do Japonska. Můj život byl tak nějak můj - nic jiného jsem neznala, tak jsem byla smířená s tím, co mám.

Teď se ale cítím docela ztracená. Čím dýl tu jsem, tím víc se začínám sama sebe ptát, jestli jsem v tom Japonsku opravdu byla. Opravdu jsem to všechno zažila? Připadá mi, jako bych to viděla spíš ve filmu než na vlastní oči. Nijak tomu nepomáhá, že Hanka, co je teď v Utsunomiyi místo mě, postuje fotky lidí, které jsem znala, ale už je nikdy nepotkám. Vážně už je nikdy v životě neuvidím? Už nikdy s nimi nezajdu na jakiniku nebo na karaoke? Stále mám pocit, jako bych se mohla sebrat a na víkend odjet nakupovat do Tokia - jenže to samozřejmě nejde. Večer usínám a doufám v řev cikád nebo mňoukání toulavé kočky na balkoně. Ráno se budím a očekávám, že budu zpátky ve svém pokoji na udaiských kolejích. Když jdu do školy, říkám si, jestli dneska nepojedu radši na kole (které samozřejmě nemám). Přes den sedím ve škole a čekám, kdy další větší zemětřesení zalomcuje okny. A toužebně koukám na mobil, jestli mi Naoko-san nenapíše, že mám přijít na směnu v kavárně.

Nic z toho se už nestane. Už ani CommuniTEA neexistuje - teď je z toho vietnamská restaurace. Rok mého života mi najednou přijde jako sen, ale nynější život mi taky nepřipadá reálný. Chodím do školy, protože nemám nic lepšího na práci. Dokonce jsem si dala knihovní praxi u W-senseie, dělám pomvěda Sylvě a asi budu dělat pomvěda i doktorce B. - a to vše jen proto, abych něco dělala. Je jedno co, hlavně že se zaměstnám. Nemám cíl, nikdy jsem neměla, ale tentokrát si uvědomuju, že už ani to Japonsko mě nečeká. Už není šance, že bych se tam za studia podívala, a budu upřímná - strašně závidím lidem, co tam teď jsou.

Chtěla bych se s někým sejít a promluvit si, ale s jednou kamarádkou v Praze, další v Litvínově a další těsně před státnicema a bakalářkou to není tak snadné. Chtěla bych se ujistit, že se ten rok opravdu stal a že to, co zrovna dělám, a ten život, co zrovna žiju, je opravdu reálný. Těžko se tomu totiž věří...

I want to ride my bicycle I want to ride my bike :)

Edit.: Musím se vám omluvit - tenhle příspěvek jsem si smolila už kdysi dávno v červenci, úspěšně jsem ho dosmolila - a zapomněla na něj *blush* Takže tady ho máte s dvouměsíčním zpožděním ^-^;

Stejně jako jinde ve světě i v Japonsku se hromada lidí dopravuje kamkoliv autem. Jenže narozdíl třeba od nás je tu i dost lidí, kteří raději sednou na kolo a dopraví se do práce, do školy či na nákup sami. Nejspíš jich není tolik jako v Holandsku, ale i tak je občas problém najít místo k zaparkování. Já jsem sice seděla na kole naposledy někdy ve dvanácti (kdy jsem z něj slítla, vyrazila si přední zub a od té doby na něj nesedla), ale nezbylo mi než si tady prakticky hned první den kolo pořídit a trénovat. Brzy jsem se naučila poslouchat empétrosku na jedno sluchátko (protože ze začátku mě velmi děsilo, jak se vždycky těsně kolem mě prohnalo auto; bylo lepší, když jsem ho slyšela přibližovat se), pak i na druhé, následovalo držení řídítek jen pravou rukou, následně jen levou a teď se učím jet na kole a držet přitom deštník. Ale je to v podstatě nic proti některým machrům - lidi dokážou za jízdy upíjet kafe z plechovky, telefonovat, psát mejly, a dokonce jsem viděla i jednoho týpka číst za jízdy knihu O_o

Přestože jsem ze začátku jezdit nechtěla, ukázalo se, že je to velmi praktické - všechno je tu směšně daleko. Jen dojít pěšky na nádraží trvá přes třičtvrtě hodiny - na kole jsem tam za 15 minut. Další výhodou je, že se tu smí jezdit na chodnících, což výrazně snižuje nebezpečí, že vás rozšmelcuje auto, a nepotřebujete ani helmu. Nicméně i přes to je nehod s autem zatracené hodně - za tu dobu, co tu jsem, tu srazili dívčinu ze Sýrie tak, že doteď kulhá (už to bude půl roku), a minulý týden srazili mou kolegyni z kavárny, kolo putovalo do šrotu a ona má naštěstí jen naraženou ruku. Spousta lidí k nehodě neměla daleko včetně mě - zrovna včera jsem málem skončila pod autem, které se vyřítilo z vedlejší uličky. Štve mě, že občas je řidičům jedno, jestli jsou na hlavní nebo na vedlejší - jen proto, že mají auto, si myslí, že mají před kolem přednost.

Nicméně uznávám, že ani cyklisti nejsou zrovna nejspořádanější tvorové na ulicích - díky privilegiu jezdit po chodnících si chodci občas připadají jak uprostřed dálnice a nestačí uskakovat. A funguje to i naopak - chodci se vám pletou do cesty, schválně jdou třeba tři vedle sebe, takže vám na kole nezbývá, než se plahočit za nimi a doufat, že budete mít šanci je nějak objet.
A když už jsem u těch výhod, jedna nezanedbatelná je košík, v kterém vždycky vozím tašku s nákupem. Přeci jen tahat se s pěti kilama rýže pěšky není žádná sranda :-/ 
Říkejte si co chcete, ale já mám svýho Brumlu ráda - sice bych si vybrala jinou barvu než černou, kdybych tehdy měla víc peněz, ale jsem spokojená. Jelikož tady však převládají pouze dvě barvy - černá a stříbrná (protože jsou nejlevnější - "jen" 10 tisíc jenů) - musela jsem si ho nějak odlišit. První půlrok jsem na něm měla nalepená jablíčka a třešně, jenže kvůli dešti jsem o ně přišla a teď na něm mám ovce :D S Brumlou jsem taky už dvakrát havarovala - jednou jsem slítla ve škole, kdy mi uklouzla noha. Tehdy jsem si odřela blatník a trochu ohnula košík. A jednou jsem zajela do odvodňovací roury a rozsekala se - kolo zůstalo v pořádku, odneslo to koleno.

Co se mi velmi líbí (a co nikdy nevyzkouším), je jízda ve dvou. Přestože je to zakázané, dvojice se tu prohánějí poměrně často. Většinou takhle vidím páry, což mi přijde strašně romantické, ale samozřejmě se takhle vozí i děvčata a kluci takhle blbnou taky. Jednou bych si to chtěla vyzkoušet, ale za prvé nemám cvoka, který by na to kolo vlezl se mnou, a za druhé jsem na tom s rovnováhou dost na štíru, a chudák ten, kdo by se rozhodl mě vézt.
Nicméně i tak si jízdu na kole fakt užívám - vždycky nasadím sluchátka a už se řítím. Navíc teď v létě nosím jen sukně a je hrozně fajn pocit, když v tom vedru jedete na kole, a vítr vás ochlazuje. Jen je lepší mít sukně se spodničkou, pokud nechcete mít sukni až kdesi u krku. Dokud se sukně jen vyhrnuje, je to v pohodě - horší je, když vám ji náhlý poryv větru obrátí. Upřímně radši ani nechci vědět, kolikrát se mi to stalo XD
Škoda, že Brumlu tu budu muset nechat a po návratu už asi moc jezdit nebudu :(