Příjemné nicnedělání

V Japonsku nastal obon, takže všichni hromadně migrují po celém Japonsku. Na zdejších kolejích je mrtvo - zůstali tu asi tři lidi, ale jak tu není ani personál, a nejsou proto obědy a večeře, tak nikoho nepotkávám. I paní Aojama zmizla do domu svého mladšího syna, ale o tom až za chvilku. Jinými slovy mám tolik volnosti, že nevím, co s ní.

Ve čtvrtek bylo zataženo, ale i přesto jsem si řekla, že nebudu sedět doma jako pecka a zajedu se někam podívat. Našla jsem si, že v přijatelné vzdálenosti je vodopád, zjistila jsem trasu, řekla si, že to nebude tak složité najít, a vyrazila jsem. To si tak jedu asi pět minut a ucítím první kapky deště. To bude v pohodě, říkám si a jedu dál. Ujedu pár desítek metrů a zničehonic se spustí slejvák. Není kam se schovat, tak holt v tom lijáku jedu, aniž bych viděla víc jak metr před sebe. Bezvadný zážitek -_- Nakonec jsem se schovala pod nějakým mostem, ale tou dobou jsem byla promoklá skrz naskrz, takže už to bylo celkem jedno. A zrovna ve chvíli, kdy jsem si řekla, že hned tak pršet nepřestane a vytáhla jsem mobil, že si půjdu číst, tak slejvák skončil, jako když utne -_-

Jela jsem dál a měla jsem na paměti, kde že to mám odbočit, ale odpovídajícího názvu křižovatky jsem se nějak nemohla dočkat. Tak jsem prostě jela furt rovně a doufala, že jsem třeba jen blbě odhadla vzdálenost. A protože tohle je Japonsko, tak je samozřejmě na každym kroku kopec, takže řidiči projíždějící tou oblastí se mohli pokochat zmoklým gaidžinem v sukni, který si to šine venkovskou krajinou na městskym kole, v očích má smrt a na tachometru 0,01 km/h. Jako moje zrezivělá kraksna má dokonce tři převody, které se sice sekají, ale po chvíli konejšení fungují, avšak ani to mě nezachránilo. Na druhou stranu jsem z kola slezla a tlačila ho jen jednou a to na úplném konci - k tomu se ještě dostanu.
No tak si tak jedu, krajina sice krásná, ale moje odbočka furt nikde. Dojela jsem k mostu, kde se opravoval jeden pruh a chodník, tak tam pro pěší udělali takovou uzounkou vyštěrkovanou cestičku. No a protože já jsem spíš pěší než motorizovaná, tak jsem se na pokyn pana hlídače vydala touhle strastiplnou stezkou. Upřímně jsem se viděla rozplácnutá kdesi uprostřed a v hlavě si furt opakovala, že mám hlavně chránit zuby, abych nepřišla o další (aneb Kavi se už v minulosti jednou takhle rozšmelcovala a přišla o přední zub, tak má zkušenosti). Přežila jsem a odměnou mi byla cedule s názvem čtvrti, kde že se to zrovna nacházím. Vylovila jsem na mobilu mapu a hledám a hledám a koukám, že jsem někde úplně v háji a že se musím vrátit skoro polovinu cesty. Takže pekelná cestička podruhé a už jsem si to zase frčela zpátky -_-
Samozřejmě že když jsem dojela do té poloviny cesty, tak na mě kouká cedule jak kráva, že tady mám odbočit. Tou dobou jsem ještě byla odhodlaná, ale když následovala cesta stále jen do kopce, odhodlání mě pomalinku opouštělo. Vydržela jsem to tři čtvrtě hodiny a v dálce viděla zmiňovaný vodopád, jenže pak byl kopec už moc strmý, tak jsem byla nucena slézt a kolo tlačit. Zhruba tady mě uvítala cedule, že vodopád je asi 8 km daleko. Do kopce. Lesem. Zhruba v pět odpoledne. Odhodlání mi dalo sbohem, řekla jsem si, že vodopád jsem viděla (i když jen z dálky), kolo jsem otočila a s pocit, že je mi všechno jedno, jsem z toho jednoho nekončícího kopce fičela dolů. Jen pro zajímavost: ten den jsem ujela 37 km, z toho 14 zbytečných. Nohy mi div neupadly a večer jsem zapadla do postele a odmítala vstát (ano, hádáte správně, Kavi normálně na kole nejezdí - to jen občasně v Japonsku).

i tuleň se chce jít vykoupat, jen ti Japonci ne

Pátek mohl být naprosto obyčejným nudným dnem - kdybych si nevyjela na pláž a po cestě zpátky neztratila klíč od kola. To jsem samozřejmě zjistila, až když jsem zacvakla řetěz, takže jsem se musela vydat hledat pěšky. Celou cestu jsem měla oči na štopkách, ale kde nic tu nic. Narůstal ve mně strach, že klíč nenajdu a budu to muset vysvětlovat, možná dokonce i platit... Na druhou stranu jsem věřila, že určitě bude u pláže, tohle je přeci Japonsko, tady když člověk něco najde, tak to nesebere a nenechá si to. Tak jsem se přihnala na místo, odkud jsem vyjela - a nic. Viděla jsem to černě - pečlivě jsem prohlížela křoví okolo, obrubníky, kanály. Nic. V hlavě jsem si začala připravovat scénáře, co a jak řeknu, jak mě paní Aojama seřve, jak mě seřve záhadný majitel kola (ať je to kdokoliv)... a najednou koukám na žlutý vyvýšený pruh uprostřed chodníku, který je určen pro orientaci nevidomých, a tam si leží ten malý klíček s oranžovým přívěškem! To bylo radosti na starém bělidle! Domů jsem sice dorazila o hodinu a půl později, než jsem původně chtěla, ale co se dá dělat.

Následující den mi bylo sděleno, že teda obon a že nebude oběd, ať si něco seženu, ale že večeře bude - pojede se grilovat. Příště by se třeba mohli obtěžovat mi říct, v kolik že se to bude vyrážet, protože pojem "večer" je poněkud široký. Jelo se do domu mladšího syna paní Aojamy, kam přijel i starší syn a banda kamarádů. Nerozuměla jsem jim, bavili se o věcech, které mi nic neříkají, a kdyby tam nebylo pivo a židle, tak mě tam neuvidí. Aspoň že měli edamame - ty já ráda.
V sousedství se zrovna odehrávalo nějaké místní macuri, a protože jeden z kamarádů přitáhl i svýho čtyřletýho syna, tak jsme se tam šli podívat (protože kakigóri, chápete). No a neptejte se jak, ale skončila jsem uprostřed hloučku důchodců, co tancovali nějaký lidový tanec. Složitý to teda nebylo, ale já jsem na taneční kroky naprostý antitalent, tak jsem se snažila napodobovat okolí a připadala si jako pitomec. Asi netřeba zmiňovat, že důchodcům div nevypadávaly oči, když viděli gaidžina podivně máchat rukama absolutně mimo rytmus.
Následovalo hanabi, což byla taky celkem sranda, jelikož kamarádi se rozhodli rozložit si rachejtle na neosvětlenou silnici, takže zaprvé na to absolutně neviděli a za druhé se vše muselo narychlo odklízet, když projíždělo auto. Uznávám, že ty japonské prskavky jsou fakticky pěkné a měly by být i u nás (třeba by bylo míň utrhaných prstů než z rachejtlí).

Když už jsem u toho včerejška, tak mě fascinuje hned několik věcí:
1) Vážně je fakt, že váš čtyřletý syn paří hry na smartfonu a že se to naučil už v roce a půl, něco, čím byste se měli chlubit? Není to spíš důkaz vašeho vlastního nezájmu aneb co mám s tebou dělat, tady máš mobil, hraj si a dej tátovi na chvíli pokoj? (asi jsem moc konzervativní...)
2) Když cizinec umí váš jazyk, ale zrovna tohle jedno slovo nezná, není lepší pokusit se to vysvětlit nebo to říct jinak, než se snažit najít ekvivalent v angličtině, kterou neumíte? Ne, vážně, já nejsem blbá - když mi řeknete, že to není práce v kanceláři ale venku, tak já pochopím, že asi myslíte manuální; když mi řeknete "hando džobu", tak si pod tím sice taky něco představím, ale nejspíš něco úplně jiného, než jste mysleli...

Mimochodem, tady máte seznam otázek, na které už mě vážně nebaví odpovídat:

• To jsi se naučila japonsky až po příjezdu sem?
  No jasně, před měsícem jsem si koupila Moje první japonština a našprtala se celý jazyk během týdne, brnkačka.
• A učíte se ve škole i znaky? 
  Ne, celých pět let jsme v hodinách koukali na anime... 
• Máte v Čechách televize?
  Ne, ve volném čase koukáme do zdi.
• Máte v Čechách hry jako Playstation a tak?
  Ne, paříme tady piškvorky a pouštíme káči jak za krále klacka.
• Taky v Čechách jíte maso?
  Ne, my se vyvinuli z králíků, a když máme hlad, vylezem ohlodat trávník před domem.
• Jaktože umíš jíst hůlkama?
  Jaktože vy neumíte jíst příborem?
• Máte v Čechách taky přírodu - potoky, hory, lesy?
  Ne, my se inspirovali v měsíční krajině, 9/10 would recommend.

Ano, opravdu jsem se s těmito otázkami setkala, nic si nevymýšlím. A to nemluvím o tom, že jsou přesvědčení, že naše typické jídlo jsou brambory s pečivem, že když hrajeme lední hokej, tak to znamená, že tu máme počasí jak na Sibiři (pokud možno celoročně), a kupodivu jsou přesvědčení, že náš systém recyklace je daleko vymakanější než ten jejich a že naše města jsou krásně čistá - jak na to proboha přišli?? Taky bývají překvapení, že mám fejsbuk (hej, já nejsem pokemon, mě si nemusíte přidávat, když ani nevím, jak se vlastně jmenujete a kdo jste), ale když se jim snažíte sdělit, že stahujete japonské filmy a seriály z netu, nechápou, jak je něco takového možné.
Občas se bavím tím, že se nevinně zeptám, co nějaké slovo znamená, i když ho znám, a pak sleduju, jak se zoufale snaží mi to něco vysvětlit. Včera jsem se zkusila zeptat na gókon, a protože tahle parta si očividně radši zkusí oprášit zbytky angličtiny, než aby se namáhala s vysvětlením, zjistila jsem, že gókon je vlastně "buraindo komjunikéšon" :D nj, proč ne. Ale teda tohle používání pseudoangličtiny je fakt matoucí: představte si, že se bavíte s Japoncem, on se vás zeptá, jestli se ještě někdy do Japonska vrátíte, vy mu to odkejvete a on ukáže na svůj dům se slovy "sekondo hausu". Jo, jasně, nádherně v tom vidim to "až zase někdy přijedeš do Japonska, jsi tu v mém domě opět vítána." Jasný jak facka.

Tak jsem si postěžovala a můžeme pokračovat :D
Paní Aojama mě v půlnoci zavezla zpátky na koleje a sama zůstala u mladšího syna. Já využila situace, vykašlala se na úklid a místo toho se jela rozplácnout na pláž. Je neděle, venku hezky a kdo se v Japonsku koupe v moři? Já (a tři surfaři - to aby se neřeklo).

No, asi tak. Nic moc se tu neděje, ale i za to jsem ráda. Čím dál víc mě totiž děsí to, že mě čeká hledání práce. Já se vážně nechci vrátit...

After the storm

Tajfuny jsou konečně v čudu, takže mi dokonce i schne prádlo a já se můžu vydat ven!
Od posledně se událo pár zajímavých věcí - první z nich byla grilovačka. Venku zuřil tajfun, takže na terasu se jít nedalo, ale ani tak jsme to nevzdali a uchýlili se do přízemní garáže. Ti ostýchaví kluci, kteří se drží zpátky a radši se jdou najíst k sobě do pokoje, než aby se mnou zůstali v jedné místnosti, tak přesně ti samí viděli maso, zablesklo se jim v očích a najednou se drali dopředu, div se nepozabíjeli, jen aby si ukořistili kus žvance. Krom první várky, kdy mi jeden ze staršího osazenstva sararímanů věnoval pár kousků masa (protože jsem na gril jen smutně koukala zpovzdálí), jsem se spokojila s opečenýma houbama, zelím a lilkem, protože zeleninku hoši nemusejí. Po pivu taky skočili jak slepice po flusu, tak nebylo divu, že se muselo jet pro další. Což ovšem neskončilo zrovna slavně, jelikož maník se nějak zapomněl ohlédnout, kam že to couvá, a napálil to do projíždějícího taxíku.

Přijeli policajti, vyšetřovalo se, všichni zůstali na suchu (Kavi si prozíravě koupila velký čúhai, který přede všemi popíjela s vítězoslavným výrazem). Než dorazilo pivo, objevil se jeden ze synů paní majitelky a přitáhl s sebou různorodou sbírku alkoholu - namátkou nějaký kávový likér či polský spirytus s 96 % alkoholu. Furt se to snažil někomu vnutit, nikdo to nechtěl, tak jsem se odhodlala dělat testovacího panáka. Kluky uklidnilo, že to se mnou neseklo, tak to zkusili taky - a dusili se, kašlali a chraptili, že jim to sežere jícen XDD No bavila jsem se úžasně, jen co je pravda, tak jsem se ani nenadála a už jsem pila druhé pivo. Upřímně netuším, jak jsem vůbec byla schopná vylézt do třetího patra a stále ještě fungovat. Zalomila jsem to v jednu prostě tak, že jsem padla na postel a bylo po mně.
Ostatní podle všeho vydrželi až do sedmi do rána - vím to tak přesně, protože pařili na druhé straně skleněných dveří, takže jsem každý hlasitější projev samozřejmě slyšela, a zrovna v sedm sebou sekli na zem, kde bylo zrovna volno a šli spát. Já zrovna vstávala. Bylo jasné, že ten den se hned tak uklízet nebude, protože nejdřív bych se musela zbavit všech těch mrtvol. Tak jsem se rozhodla zkouknout seriál o zombících In the flesh - doporučuju!! - což se ovšem neukázalo jako zas tak dobrý nápad, protože jsem pak procházela opuštěnými a tichými chodbami kolejí (všichni mrtví ještě ve dvě odpoledne) a bylo mi krapet úzko :D

Další událostí byl včerejší výlet kamsi do města Hjúga, kde jsme s paní Aojamou, jejím synem a její kamarádkou Noriko zavítali do jakési restaurace, která se nacházela ve starém rodinném domě s přilehlým pozemkem. Jelikož uvnitř bylo vedro, bylo rozhodnuto jíst venku na břehu potůčku. Chudák pan majitel se mohl uběhat, protože prostě Japonci a jejich miliarda mističek. Abych pravdu řekla, bylo těch mističek tolik, že vlastně ani nevím, co že byl hlavní chod. Ale bylo to dobrý, to jo. Mimochodem bych touto cestou chtěla vyjádřit můj obdiv všem, kteří jsou schopní jíst rybu či pečené kuře hůlkami - já na to potřebuju velmi podrobný návod se spoustou obrázků a videem, protože to absolutně nezvládám.

A asi nejdůležitější událost - vyprosila jsem si kolo! Takže už se nemusím plahočit kilometry a místo toho si to tu frčím na cizím kole. Doufám, že mě nechytnou policajti, protože to vysvětlování by bylo sakra složitý a možná bych tentokrát už vážně skončila ve vazbě. No každopádně dneska byl podle předpovědi jediný den, kdy má prý být hezky, tak jsem sice nakonec vyjela na pláž se opalovat, ale neskutečně mě štve, že se zrovna nemůžu koupat >.<
Zítra se chystám k vodopádu, tak uvidíme, kde skončím.

(btw fotky si syslím v novém albu: http://kavi3.rajce.idnes.cz/Nobeoka/)

Mimochodem, dokoukala jsem výše zmíněné In the flesh (2 série, celkem 9 dílů; kde je má třetí série? já ji chci! *razí na fanfikce*), nadále se prokousávám Amačan a teď i letošní 27džikan terebi, což znamená 27 hodin Smapu (momentálně jsem u 23. hodiny, kde zavřeli členy do prázdné místnosti a nechali je dělat, co chtějí - tohle by měli udělat i Araši *-*) btw proč se Araši tak přátelí s Kandžani8 a Smap to naopak táhne s Kisumai? Všecko je to jedna společnost - docela by mě zajímalo vidět, jak by na sebe reagovali Araši a Kisumai a Araši a Smap.
Ano, mám až příliš volného času a nějak mi to nesvědčí - nejen, že jsem stihla požádat o práci v pohřebním ústavu, ale už tu zase přemítám o smyslu života a jak nic nemá cenu a nestojí to za to...

Ame onna, žena přivolávající déšť

Opět se vám hlásím z Nobeoky. Dnes, tedy v pondělí, pršelo už jen ráno, jelikož tajfun č. 12 už nás definitivně přešel. Neobešlo se to bez sesuvů půdy, rozvodněných řek, odnesených mostů atd. Což by bylo mnohem veselejší, kdyby se zhruba od zítra neměl začít projevovat tajfun č. 11, který podle předpovědí zasáhne Kjúšú přímo. Takže další minimálně týden dešťů, skvělé -_- Mimochodem, těžko říct, jestli je to nějaká místní anomálie nebo co, ale budovy tu nemají hromosvody O_o Upřímně mě nikdy předtím nenapadlo se na takovouhle věc tady v Japonsku podívat, takže nevím. (...) Tak jsem hledala na netu a prý tu hromosvody běžné nejsou. Jako důvod bylo většinou uvedeno "hicujó nai" aneb "nejsou potřeba". Ok, tak už se tu necítím tolik bezpečně jako před chvílí... zvlášť, když s každým tajfunem varují před bouřkami. To je prostě typické - země, která se prezentuje jako jedna z technicky nejvyspělejších, a pak zjistíte, že nemají takové obyčejné věci jako hromosvody.

Nebo fungující pračky. Pro velký úspěch se vracím k posledně nakousnutému tématu japonských praček. Pečlivě jsem vytřela vnitřek pračky, zkontrolovala jsem všechny kapsy a pečlivě jsem roztřídila všechny barvy (dvě - černá a bílá, jinou tu ani nemám) a stejně jsem z pračky vytáhla jednu černou věc, která vypadala, že jsem s ní utřela prach v celém bytě, a z druhé várky vyšla bílá košile se spoustou různého svinstva. A to nemluvím o tom, jak mi to hnusný odstřeďování vždycky smotá všechno oblečení do jednoho uzlu a já se jen modlím, aby mi to něco neroztrhlo vejpůl. Já to vzdávám - co si nevyperu vlastnoručně, to nemám. Bohužel to nemám kam dát, aby to odkapalo, jelikož veškeré podlahy jsou tu citlivé na vodu (rohože zatracený), takže nejen že chodím šíleně zmuchlaná (žehlička? co to je?), ale už i špinavá. Jako by nestačilo, že už teď nejspíš majitelce připomínám bezdomovce, jelikož mi kupuje deodoranty...

Na druhou stranu v neděli, kdy se tady na ubytovně nevaří, mě paní Aojama vzala na suši a platila. Konečně jsem zjistila, jak vlastně chutná uni (ježík), že normální ebi je lepší než amaebi (kreveta vařená x syrová), že kanpači (prý kranas, tvrdí wiki) je hrozně dobrý, ale hotate (nějaká škeble - copak jsem mořský biolog?!) je stále favorit. Nacpala jsem se k prasknutí a říkala si, že snad ani nebudu potřebovat večeři. Jenže paní Aojama se rozhodla udělat hostinu pro pět lidí (aneb kavi se socializuje s místníma vysokoškolákama), takže jsem se cpala ještě večer - karaage, těstoviny, uzené (kde ho vzala? O_o), salát s jakousi tarutaru omáčkou, která se podle všeho vyrábí z majonézy, cibule a nakládaných okurek (a je hrozně dobrá - musím si ji doma taky udělat), onigiri, na chuť jablko a zapíjeli jsme to červeným vínem. Zato dneska se k obědu fakt nepředali a večeře taky nic moc...

Mimochodem, když už jsem zmínila ty vysokoškoláky, tak včera nikdo netušil, kdo napsal Černý dešť *headdesk* Zato jsem si vyslechla historku, jak tu jeden student omylem pobíhal úplně nahý, jak jednomu studentovi rostou z rohoží v pokoji houby, a u historky s traktorem jsem se málem zadusila pitím. Tenhle týden jim však začínají letní prázdniny, tak se možná vrátí domů, co já vím.

 (úterý)
Ráno svítilo sluníčko, tak jsem si říkala, že dneska třeba ještě chytnu pěkný počasí, a vyrazila jsem do BookOffu. Kdyby vás to zajímalo, je to odsud hodinu a něco pěšky. (a venku jako obvykle přes 30 stupňů a šílený dusno). Zdejší BookOff se zbláznil - takový ceny jsem fakt ještě neviděla. Šokubucuzukan od Hira Arikawy prodávají za 800 jenů, já koupila tu samou v tokijském BookOffu za 360. Rjúsei no kizuna jsem kdysi koupila za stovku, tady to mají za čtyři. A první cenu za nejhorší... cenu ...získávají CDčka Araši: výběrovku 5x10 jsem kdysi koupila za 1200, tady to mají za 3500, Beautiful World za 13 000 a One dokonce za 18 000 (původní cena 3 000 jenů). Tak tady, dámy a pánové, žít nechci. Nakonec jsem si přeci jen ukořistila jednu knížku (Kamisama no karute), ale celkově je to bída.

Na zpáteční cestě jsem to nevzala po hlavní ulici jako předtím, ale rozhodla jsem se zajít na pobřeží. Na google mapách to vypadalo velice jednoduše - prostě projdu nějakým hájem za jednou střední školou a budu tam. V reálu to bylo spíš Ejhle, tak tudy se tam nedostanu. Nakonec jsem se sice do toho lesa dostala, ale v sandálech jsem se radši držela cestiček a nepokoušela se lízt do křovisek, i když to bylo ve směru moře. Co kdyby tam byl had nebo masovej zabiják nebo tak něco.
Po pár set metrech (s tím, že nemám žádný odhad) jsem se na to pobřeží přeci jen probojovala a rozevřela se přede mnou téměř nekonečná pláž. Bohužel vlivem přicházejícího tajfunu byly moc vysoké vlny a plavat se tak rozhodně nedalo, ale na bosé brouzdání to úplně stačilo. Akorát jsem asi ame onna, protože hezké počasí nevydrželo a tak jsem se vracela v hroznym slejváku - sama na pláži v bouřce - nádhera -_-

Další novinkou je to, že když jsem tuhle myla nádobí, byla v telce reklama na jednu z těch her pro android. Tentokrát to ovšem nevypadalo jako jedna z těch ren'ai her, který mi lezou krkem (aniž bych je kdy hrála), nýbrž cosi s názvem Čikatecu kara no daššucu neboli Útěk z metra.

Nemůžu říct, že mě to nezaujalo - po všech těch dating simulations vypadalo tohle mnohem zajímavěji. Tak jsem to stáhla a hraju. Zatím jsem jednou umřela, ale jinak se držím. Upřímně občas vůbec netuším, co to vlastně dělám - příběh a rozhodování chápu, ale pak jsou tam nějaké passy (které získávám každý den v 5 ráno - creepy), brány, které překonávám, pokud mám dostatečný počet jakýchsi bodů, či spešl věci, díky nimž se příběh může posouvat dopředu. Ze dvou možností jsem si vybrala hrát za jakousi pětadvacetiletou OL, která je ovšem blbá jak tágo, a vypadá to, že se pomalinku dává do hromady s druhou hlavní postavou, jakýmsi specialistou přes elektro. Jestli se z toho nakonec vyklube ren'ai hra, tak ten mobil prohodím oknem!

A na konec bych chtěla poznamenat, že psaní motivačního dopisu v japonštině je příjemný jak osina v zadku, závěrečná fráze "Modlím se, aby Vaše firma i nadále rostla a vzkvétala" mi přijde čotto a nedokážu pochopit, proč uchazeč o práci v BookOFFu musí projít skupinovým pohovorem, jednotlivým pohovorem, písemným testem a ještě závěrečným pohovorem. Kde je v Praze nějaký hezký sklad, chci si tam zarezervovat pracovní místo...

Prší, prší, jen se leje

Japonsko si vzpomnělo, že mu jeden tajfun nestačí, a tak tu teď máme pro jistotu dva - č. 11 a č. 12. Což v praxi znamená, že leje jak z konve, fouká silný vítr, leje, je hrozný dusno a vlhko, takže se potíte 24/7. A zmiňovala jsem už, že leje, jako by nikdy nemělo přestat? Já se svým deštníčkem nemám šanci - spíš si říkám, že by nebylo od věci začít stavět archu. Od té doby, co jsem dorazila do Nobeoky, jsem byla venku přesně jednou, když mě paní Aojama zavezla autem do obchodu. Toť vše. Dneska jsem skončila s úklidem dřív, připravila si tašku a chtěla jít ven - a zase začlo lejt, takže místo vycházky už zase sedím u kompu a zkoukávám Amačan (protože mi vše ostatní došlo a nevím, co nového si pustit - doporučte mi něco).

Takže co tu dělám ten zbytek času, když zrovna neuklízím nebo nečučim do kompu? Uplynulé dva dny jsem četla - do ruky se mi totiž dostala knížka Hómuresu čúgakusei od Hirošiho Tamury. Je to vlastně autorova autobiografie, která začíná tím, že dvanáctiletý Hiroši a jeho dva starší sourozenci dorazí domů ze školy a zjistí, že jejich byt už není jejich, jejich otec od nich uteče a je jen na nich si nějak poradit a postarat se o sebe. Hiroši nechce být svým sourozencům přítěží a pod záminkou, že zůstává u svého kamaráda, se rozhodne přebývat v parku. Postupně se dozvídáme, jak řešil takové věci jako jídlo, mytí, praní, záchod atd. Druhá polovina knihy nám pak dává nahlédnout na jeho život po tomto období - na střední školu a na kariéru, kterou si nakonec zvolil. Zajímavá knížka, dobře se čte, slovník jsem potřebovala přesně třikrát a vůbec se nedivím, že se jí prodalo přes milion a půl (podle obálky). Jestli mě paměť nešálí, vznikly podle toho snad i dva filmy (v jednom z nich hrál děsně kjůt Koike Teppei, mně se ovšem víc líbilo to druhé zpracování), takže i když to neseženete v tištěné podobě, můžete se na to podívat.

(o několik hodin později)

Tak jsem se přeci jen odhodlala vyjít ven. Samozřejmě mi jako na potvoru téměř okamžitě umřel deštník (wtf dude, vždyť tě mám teprv rok!), takže i když jsem se vyhla té největší průtrži mračen, byla jsem stejně zmoklá jak slepice (a děti na mě mohly nechat oči). Jako první mě zaujala řeka. Řeky v Japonsku totiž běžně připomínají spíš naše potoky - vody málo, spousta ostrůvků či dokonce více méně suchá řečiště s pár kalužema. To se ovšem v současnosti o místní řece Gokase opravdu říct nedá. Čím to je, že pokaždé, když jsem na Kjúšú, tak leje a zvedají se řeky? Už před dvěma roky jsem se kvůli dešťům a sesuvům půdy nedostala do Takačihó. Holt smůla :(

Udělala jsem si teda jen krátkou vycházku místo té delší, kterou jsem plánovala (a která by vedla do místního BookOffu - příště). Zamířila jsem jen do nějakého místního sekáče, kde měli moc pěkné tričko se Snoopym, ale bohužel příliš průhledné... no a
to je tak všechno, co měli. S nepořízenou jsem teda šla do Aeonu, kde je i supermarket, no a já když se dostanu k japonskému jídlu, tak to nekončívá plnou peněženkou... (ale chápete - mačča čokoláda, kafe ore, mačča jókan, čúhai, mačča latte...) A to si tak jdu okolo časopisů a z obálky jednoho z nich se na mě usmívá Aiba - tomu se nedá říct ne. Já už snad radši ani nebudu lízt ven...

Úplně mimo mísu: když perete prádlo v pračce, je po vyprání opravdu čisté, nebo se spokojíte s tím, že to prostě prošlo pračkou a jestli je to čisté nebo ne je vám celkem fuk? Víte, my doma totiž nemáme pračku a všechno pereme ručně, takže o pračkách nic moc nevím. Používám ji jen když jsem v Japonsku a strašně by mě zajímalo, jestli je normální, že se vždycky najde nějaký kus oblečení, který to schytá a je po vyprání špinavější než před ním, nebo je to specifikum japonských praček. Každopádně mě to vždycky příšerně nakrkne :-/

Nobeocký harém

Když jsem byla mladší, říkávala mi maminka, že když se nebudu učit, bude ze mě paní uklízečka.
Milá mami, asi jsem se přeci jen učila málo; už je to tady - jsem uklízečka.

Moje druhá hostitelská rodina tohoto léta se nachází ve městě Nobeoka v prefektuře Mijazaki. Když jsem se na jaře snažila dohodnout zdejší působení, přišlo mi velmi podivné, že se mi nikdo neobtěžoval říct, o jakou práci se vlastně jedná. V kategorii Typ působiště bylo uvedeno Ubytování - jiné a při vyměňování emailů mi bylo sděleno, že je zde spousta vysokoškoláků, ale jen kluků. Jinými slovy jsem byla lehce zmatená, kam že to vlastně jedu. Nepomohl ani poslední email, kde jsem konečně našla název zdejšího působiště a díky tomu i internetové stránky. Až když jsem se dostala na místo, zjistila jsem, že se víceméně jedná o vysokoškolské koleje pouze pro kluky.
Tak jsem si myslela, že budu dělat to, co dělají uklízečky u nás na kolejích v Olmu - vytírat chodby, schody, jednou týdně koupelny, umývat nádobí, popř. když to bude hodně špatné, tak i uklízet pokoje ubytovaných studentů. Omyl, přátelé. Vypadá to, že většina mé práce se týká úklidu bytu vedoucí koleje, paní Aojamy, která obývá vrchní, tedy třetí patro budovy, a když prý budu mít čas, můžu jít pomoct umývat nádobí. Paní Aojama totiž na ten úklid asi moc nebude soudě podle stavu bytu a množství prachu prakticky všude. Ještě že nemá děti, o které bych se musela starat - to už bych byla úplná au-pair. Na druhou stranu zdejší práce zabere tak dvě tři hodinky času a zbytek se flákám. Tomu říkám velké plus.

můj pokoj

Další plus je krásně prostorný pokoj s vysokým stropem a oknem! Kdo by čekal, že něco takového je vlastně luxus *vzpomíná na předchozí vlhké sklepení* Už jsem objevila i kafe (bylo v mrazáku - který inteligent dává kafe do mrazáku?? O_o) a obědy i večeře jsou hrozně fajn. Večeře je stejná, jakou mají studenti - tedy hlavní chod, rýže, misoširu a dvě různé přílohy, z nichž jedna se snaží připomínat salát. Oběd dostávám ve formě benta, které by teda mohlo být krapet větší, ale já si nestěžuju. Akorát snídani jsem vypustila, neboť ta se podává někdy před osmou a abych vstávala v sedm jen kvůli snídani (práce mi začíná tak okolo 11), tak na to se můžu vybodnout a radši si přispím. Jelikož se vaří vlastně pro klučičí osazenstvo, v každém jídle je maso. Tomu teda říkám luxus. Ti kluci jsou vůbec strašně zhýčkaní - nemusí po sobě mýt nádobí ("Jsou to přeci kluci"), nemusí si vařit, bydlí na pokoji sami, nemusí si uklízet pokoje - to za ně dělají jejich rodiče, kteří za nimi přijíždějí tak jednou dvakrát měsíčně, a než se nastěhují, jedou se sem podívat i s rodiči. Já prostě nestačím zírat. Tohle že jsou vysokoškoláci? Víceméně dospělí lidé? Jak hodlají přežít, až přestanou být vysokoškoláky, stanou se šakaidžiny a budou se muset postarat sami o sebe? A neříkejte, že si najdou holku -  Japonci na to randění zas tak nejsou.

Což mě přivádí k myšlence, že jsem se chtěla podělit o jeden velice zajímavý dokument, o který se před nedávnem podělila Ely na svém blogu (http://shoutengai.blogspot.cz/2014/07/o-tom-jak-je-vlastne-nase-spolecnost.html) a já jsem měla příležitost ho zkouknout teprve dneska. Jmenuje se No Sex Please, We're Japanese a zkoumá soudobé společenské problémy v Japonsku v souvislosti se stárnutím populace, snižováním porodnosti a neochotou mladých Japonců randit. Rozhodně stojí za zhlédnutí, i když má něco přes 50 minut.

Člověk si říká, jak to mohli nechat zajít tak daleko a proč s tím někdo něco nedělá, ale nesmíme zapomenout, že se jedná o Japonsko, které vždycky začne něco dělat s křížkem po funuse a většinou to stejně dopadne dost blbě. Holt Japonci, co by od nich člověk chtěl, že ano.

Ale zpět k mému wwoofování. Hned první den, co jsem sem přijela, se mi stala taková ne zrovna záviděníhodná příhoda - dorazila jakási reportérka Mijazaki Ničiniči šinbun udělat rozhovor s lidmi z kolejí, aby o tom všem mohla napsat článek. No a dorazí na klučičí koleje a koho nevidí - cizinku! "Tak to se s ní musím dát do řeči, že ano. Ale nevím, jestli umí japonsky... no tak budu mluvit pomalu a zřetelně a ona se chytí." Přesně to si asi slečna řekla a jala se mě vyslýchat. Já samozřejmě sotva dorazila, tak jsem o zdejších poměrech věděla úplný kulový, ale ani to ji nezastavilo a furt se vyptávala. Úžasný pokec, jen co je pravda. A samozřejmě udělala mrtě fotek, takže se nicnetušící Japonci můžou těšit na můj ksicht v novinách *headdesk* -_-;;

moje bentó

Na druhou stranu si pár kluků večer udělalo čas a společně s paní Aojamou jsme pokecali, což bylo trochu víc fajn. A jsou docela i milí - jeden, jehož jméno jsem úspěšně zapomněla během tří vteřin (stejně jako jména všech ostatních) a jenž se podobá Takuovi, spolužákovi z Ucunomije, mi dokonce vynesl kufr do třetího patra a osvětluje mi, jak tady co funguje (mimochodem je to budoucí doktor). Takže tady v podstatě mám vlastní harém (a v něm i jednoho bišíka!), akorát je teda valná většina mladší než já.

Vypadá to, že dnes se poprvé podívám do města (a ano, je to město - z okna vidím Lawson, to mi stačí na definici města namísto vesnice). A jednou, až nebude lejt jako dneska, tak se snad i dostanu k moři.


PS.: Včera večer jsem se nudila, tak jsem si pustila film Battlefield Baseball (Džigoku kóšien) a to prostě musíte vidět! Strašně by mě zajímalo, co ten režisér šňupal za skvělej matroš, protože ten film je naprosto ulítlej - to tam máte baseball, školní gangstery, bojová umění, usekané hlavy, napůl androidy, muzikálová čísla, roztleskávačky, dlouho ztracené bratry, lásku a vše je vyprávěno psem alkoholika, který se nakonec přeci jen uchlastá k smrti. Prostě si to pusťte, protože to je naprosto špičkový a takový japonský :D