It's a beautiful day ♪

A je to!
Dnešek je v japonském kalendáři označen jako dai'an, což se dá přeložit jako "velký klid", ale spíš než klidem bych to nazvala úspěchem. Ráno jsem se konečně po víc jak měsíci odhodlala zajít na poštu a poslat dopis, jehož odeslání jsem pořád jen odkládala. Následně jsem měla v plánu vytisknout si zápisový list, který se musí odevzdávat na studijním při kontrole studijních výsledků. Ale ejhle! Portál hlásí chybu. Bylo 8:30, otevíralo se studijní. Ve Zbrojnici se zatím pomalu ale jistě hromadili studenti, kteří si stejně jako já chtěli vytisknout daný papír. A nic. Pak pro jistotu padnul celý portál, což člověku náladu fakt nezlepší. Někdy okolo 9:15 se u mého kompu objevila známá tvář - Ayuku a její kamarádka Lucka, obě třeťačky, a následně jsem se konečně setkala i s Ely, jejíž blog už nějakou chvilku stalkuju, ale furt jsme se nějak v reálu nepotkaly, i když studujem na stejném místě. Zaplať pánbůh za ně, protože nejen že byly lépe informované o tom, co všechno je potřeba k odevzdání diplomky a uzavření studia, ale ještě jsme pak šly všechny spolu, tak jsem se aspoň nebála. Portál tedy nakonec naběhl, tak jsem vše vytiskla (samozřejmě fronta jak kráva, jak jinak) a už se šlo na studijní, kde ale kupodivu téměř nikdo nebyl (zato včera to bylo až děsivé). Nechala jsem se seřvat, že mám blbé zadání a že mi chybí jeden papír, nicméně razítka jsem do diplomek dostala. Znova jsem si tedy odběhla do knihovny, získala další papír a na studijním jsem se znovu nechala seřvat, že nemám nahrazený předmět. No, nemám, no. Ten tlumočnický seminář je prostě mor a kavi to nezvládá ani psychicky, ani znalostně. U mého jména si tedy referentka napsala otazník a to je asi tak to jediné, co jsem se dozvěděla ohledně toho, jestli teda budu letos státnicovat či nikoliv. Uvidíme... *krčí rameny*

že to jsou ale krasavice, viďte :D

Holky si mezitím odskočily na anglistiku popohnat některé vyučující, aby jim zapsali splněné předměty do stagu, ale i tak jsem je nechala čekat (holt mi všechno strašně dlouho trvá). Každopádně pak jsme se s o něco lehčím srdcem vydaly na katedru odevzdat ty naše těžce vydřené práce, což jsme taky zvládly (jelikož jsme fakt skvělé :D). A šlo se slavit; já a mé fanynky Ely a Ayuku - ohohó, slyšíte? já mám fanynky! (které si to teď přečtou, najdou si mě a zmlátí mě za šíření pomluv) - jsme se vydaly do kavárny, Lucka se vydala nakupovat (škoda, ještě jsem neměla příležitost s ní kdy pokecat). A když se sejdou upolácké japanoložky, co si myslíte, že je tématem hovoru? No jistě - W-sensei! To je prostě naše modla a lidé se většinou dělí do dvou skupin - na ty, co ho k smrti nenávidí, a ty, kteří ho zbožňují. My tři jsme z té druhé skupiny, což je fajn, protože občas má člověk chuť trochu fangirlit (no dobře, tak možné ne "trochu", ale spíš "sakra hodně"). A W-sensei je dobré téma k hovoru - občas se vyskytne i v hovoru s lidmi, kteří ho vlastně vůbec neznají (ale to vůbec nevadí - alespoň ho poznají :D). Tak jsme probraly, jaký je vlastně W-sensei zlatíčko, jak má slabost pro zraněné či nemocné lidi, jaké má úžasné ruce, jak v kápi vypadá jak permoníček... :D
Občas mě mrzí, že na náš obor chodí lidi ze všech koutů republiky - po skončení studií se totiž rozutečem a bude mnohem složitější se se všemi potkat - takovéto rozhovory mi budou chybět.

Když jsme to nakonec rozpustily, šla jsem si ještě na katedru odchytit Nakayu a vrátit jí knížky, co jsem měla půjčené na diplomku. I s ní jsem pokecala - přeci jen není o tolik starší, je hrozně milá a asi mi bude i podruhé dělat oponentku. S ní zase fangirlíme nad Araši a Kimurou Takujou ze Smapu, kterého jsme naposled viděly v Ando Lloyd, což bylo podle mě i ní naprosto úžasné, i když si stěžovala, že její manžel na členy Smapu odmítá koukat. Doporučila mi zkouknout Smoking Gun, kde hraje Katori Šingo, a Džóó no kjóšicu o nějaké drsné paní učitelce. Ještě si postěžovala na studenstvo a pokecala o svém výzkumu a více méně mě donutila souhlasit s tím, že se na podzim zase přijedu podívat do Olmu. Pořád mám totiž od jejího manžela půjčenou knížku Wagahai wa neko de aru sacudžin džiken od Okuizumiho Hikarua, kde se kocour ze Sósekiho díla Jsem kocour pokouší vyřešit vraždu svého majitele. Bohužel (či bohudík, podle toho, jak na to nahlížíte) je to psáno přesně tím stylem, kterým psal Sóseki, takže slovník musím mít vždy po ruce a občas některé pasáže číst na několikrát, abych pochytila ten správný smysl (nebo alespoň doufám, že je to ten správný smysl). Protože to však má přes 600 stran, asi to do státnic fakticky nestíhám a budu to muset číst i přes léto - proto ta podzimní návštěva Olmu.

Následně jsem narazila na prváky magistry, kteří se sice chystali někam na oběd, ale Hanka měla chuť si jen tak někam sednout, tak jsme zašly do blízkého parku. Hanka je zvláštní člověk a dneska jsme přišly na to, proč tomu tak je. Všichni jsou totiž duchové mrtvých lidí (popř. psů) a ona je jediná živá osoba, která je vidí. Alespoň k tomu jsme při našem posezení dospěly. Krom toho nás tam minul jakýsi chlápek se psem, který se nás ptal, jestli je to ještě daleko do Zlína a jestli tu budem sedět i příští týden, až půjde zpátky, a pozval nás do kavárny O_o Taky jsem se konečně dočkala náčrtu slibované fanfikce na Jošicuneho a Benkeie, kterou mi lidi slibují už roky a furt nic (kdybyste se nudili, napište mi něco, prosíííím).

Dnes se pořádal i Majáles, ale kromě hluku hudebních skupin a pár placek od Japonského klubu, které jsem si ukořistila cestou přes park, se mě to nijak zvlášť nedotklo. Na takovéhle akce mě totiž nijak zvlášť neužije. Místo toho jsem si četla a pak si odseděla poslední hodinu čínštiny. Teď večer jsme na twitteru s T'Sal a Warrion probíraly naše studentské otp - pana Janderu a pana Suzukiho z našich skript japonštiny, protože zásluhou Ely už máme nejen  příběh, ale známe i jejich podobu. Tyhle dva shipujou snad všechny generace - lidi před námi, my, letošní třeťačky a snad i další (jen tak dál - třeba se jednou dočkáme fanfikcí a fanartů :D). Netuším, komu patří autorská práva, takže se s tím tady radši nebudu šířit, ale řekněme, že jsme se shodly, že i přes vysokou vysportovanou postavu a evil look Jandery je seme pan Suzuki :D A když jsme zjistily, že to bude mít i nahrávky, tak jsme začly i uvažovat o tom, kdo to bude namlouvat a jestli to bude W-sensei (já bych ho asi viděla spíš jako pana Janderu a pan Suzuki by byl manžel Nakayi-sensei; ale představit si tyhle dva jako pairing je jedno velké wtf). Tak vtipný rozhovor už jsem dlouho nevedla :D

Takže zkrátka a jednoduše další skvělý den :)