Antistresové šití

To, že jsem si před 8 lety - toho času bez práce a s nervama v háji - vzpomněla, že bych mohla vyzkoušet šití, ačkoliv jsem nikdy předtím nedělala nic složitějšího než přišití knoflíku, považuju za jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě. Je to někde na úrovni toho, že jsem v jedenácti přečetla prvního Kinga a že jsem šla studovat japonštinu. Kdo ví, kde bych bez tohoto koníčku dnes byla. Rozhodně bych neměla tolik sukní a šatů ve skříni a ani to duševní zdraví by možná nebylo v tak obstojném stavu jako nyní je. Sice jsem nikdy na žádné terapii nebyla a vím o problematice kulový, ale věřím, že by lidé měli mít nějaké manuální koníčky, aby se z dnešního světa nezbláznili. Alespoň já se u toho šití odreaguju, soustředím se na to, co dělám, mám nějaký daný postup a nějaký cíl, ke kterému bych se ideálně měla dohrabat. A ještě si u toho můžu pouštět podcasty, protože to je asi jediná doba, kdy se na ně dostatečně soustředím a myšlenky mi furt neutíkají kamsi. 

Než jsem odjela na dovolenou, kterou jistě taky někdy popíšu (ale ne dnes), pachtila jsem se s viskózovými lehkými šaty. Chtěla jsem je stihnout do odjezdu, ale zároveň jsem si vymyslela, že musí mít podšívku. Respektive to za mě rozhodla sama látka, která byla jaksi příliš průhledná a já fakt nejsem tak odvážná, abych šla ven v něčem, v čem je vidět každá piha. Tož jsem si dala podšívku pod přední vrchní díl (a nemusím tak pod tím mít podprsenku - v létě výborná věc!), což mi rozhodilo původní uspořádání jednotlivých dílů vršku a zvýšilo obtížnost o hvězdičku nahoru. Ještě jsem si udělala krátkou podšívkovou sukni, ale to byla v porovnání s vrškem pohoda. Dokončit se mi to podařilo den před odjezdem, když už jsem ani nedoufala. Sice nejsou tak hezky rozevláté, jak jsem doufala, ale špatné taky nejsou.

Díky tomu jsem se před odjezdem absolutně nestresovala (takže jsem tentokrát ani nemusela řešit překvapivý příchod krámů jako vloni, kdy přišly o týden dříva a ještě se z obvyklých 4 dní protáhly na rekordních 8 tak, aby mi vykryly celou dovolenou. Super, 1/10, pokud možno neopakovat).

Stres tentokrát přišel až s koncem dovolené a po ní, kdy jsem se vrátila do prázdného bytu, páč mamka byla v nemocnici. Hned následující den jsem začla šít sukni z jednoho menšího zbytku látky, bleskově vybranou z modelů z Burdy. Má samozřejmě kapsy a udělala jsem si ji o něco delší. Věděla jsem totiž, že budu potřebovat rozptýlení. Když člověk šije (a poslouchá u toho podcast), nemá čas ani prostor příliš přemýšlet nad čímkoliv dalším. Soustředí se jen na tu jednu věc (respektive dvě), a vyčistí si hlavu. Čas utíká a pod rukama vzniká něco užitečného, něco, co má smysl, co si člověk může vzít na sebe a na co může být hrdý. 

Sukně mi s obkreslením modelu zabrala čtyři odpoledne po pracovní době a byly by to tři, kdybych doma měla růžovou nit v tom správném odstínu. Je to jedna z nejrychleji ušitých věcí, co mám.

Jelikož je mamka furt v nemocnici, vrhla jsem se rovnou na další věc. Tentokrát kalhotová sukně podle modelu ze staré, ještě německy psané Burdy. S kalhotami žádnou zkušenost nemám, takže pro mě naprostá novinka a já na to koukám jak tele na nový vrata. Vzala jsem na to tedy další zbytek látky; nejsem si jistá, jak to dopadne, tak radši ať na to nevyplýtvám nějakou pěknou látku, které by pak bylo škoda. Nový model, nový podcast. Už tomu celému začínám přicházet na kloub (modelu, podcastu ne, tam nevím ani fň *mává na tvůrce Mabel*). Dnes jsem si k tomu koupila knoflíky, tak doufám, že se mi to během týdne podaří dokončit (tedy ty kalhoty, podcast je příliš dlouhý, ale kdo ví).

Trable se spodničkou

Vloni jsem si dala za úkol ušít si nové šaty se spodničkou do letošních promocí. Promoce proběhly ve čtvrtek a co myslíte - stihla jsem to?

Stihla. 

hotové šaty i
se spodničkou (před
vypráním)

První jsem dodělala šaty, ale byl to boj. Tyhlety lehké, mírně pružné materiály jsou sice příjemné a pěkné, ale něco na nich vyznačit a nastříhat je tak, aby vystřihnutý kus opravdu odpovídal předloze a nikde se nenatahoval, je umění. Umění, které já teda neovládám.

Takže přední vrchní díl byl všechno jen ne podle předlohy, což mi udělalo trochu jiný tvar, než jsem zamýšlela. Navíc jsem měla neskutečný problém s límcem, což jsem si myslela, že bude jednoduché. Jenže nebylo, pořád se mi to krabatilo a já šílela. Takže když jsem konečně skončila s límcem, nějaký prapodivný tvar předního dílu mě teda už fakt netrápil. Naštěstí to u těhle šatů nijak zvlášť nevadilo, protože jsou takové volné - prostě se budu tvářit, že to byl záměr.

Ještě mě málem kleplo, když jsem se snažila vložit na záda zip, protože se to rovněž krabatilo a vytvářelo boule. To jsem nakonec trochu urovnala nažehlením výztuhy, ale samozřejmě to znamenalo celý nastehovaný zip zase vypárat, nažehlit výztuhu a znovu ho tam stehovat, pokud možno na stejné místo.

Zvládlo se i to a šaty byly na světě.

Teď ovšem přišla ta horší část - spodnička.

Když jsem naposledy šila spodničku, zoufalstvím a vztekem jsem ji odhodila do kouta, kde zůstala ležet několik let, než jsem se k ní vrátila a dodělala ji. Tentokrát jsem tolik času neměla.

Spočítala jsem si, kolik potřebuju metrů - a pak pokrčila rameny, zahodila papír s výpočty a šla a koupila 10 metrů. S tylem se netroškaří. Od minula jsem věděla, jak zhruba na to, tak jsem se do toho pustila. Zpočátku to šlo dost mizerně, neboť se mi nit, kterou jsem to pak měla řasit, každých asi 10 centimentrů trhala. Teď si představte, že takhle se snažíte obšít asi 6 metrů látky. Několikrát. Ugh >.<

Nicméně jsem vytrvala a pomalu přidávala vrstvy, jen mi to pořád připadalo příliš málo puf. Já potřebovala větší puf, aby šaty vytvořily přesýpací hodiny. Tak jsem přidávala a přidávala materiál a vytvořila něco, s čím jsem byla spokojená. 

Jako každou nově ušitou věc jsem to vyprala.

A to byla chyba.

spodnička před vypráním a po

Tyl byl totiž jemnější než ten, co jsem na spodničku použila posledně, slehnul a slepil se. A mě málem kleplo. Protože z krásné nadýchané spodničky byl takový slepený chudák a ač jsem se snažila vrstvy od sebe oddělovat a načechrávat je, takové široké nadýchanosti jako před vypráním jsem už nedosáhla. Na promoci jsem si ji stejně vzala, ale spíš pro dobrý pocit než pro to, že by mi opravdu pomohla sukni roztáhnout.

Dejme si tedy minutu ticha za mou chudinku spodničku, která byla krásná jen asi den T_T

Výtvory z uplynulého roku

Jakmile jsem věděla, že pojedu na dovolenou, spíchla jsem si jednoduché řasené sukně - sytě žlutou z mikrosaténu s kapsami na vrchu, bílou napůl skládanou z nějakého žakáru s květinovým vzorem (ta musela být trochu skládaná, abych do záhybů skryla nějaké dvě růžové tečky, které byly na látce a nešly vyprat) a bílou viskózovou se vzorem máků, což je jedna z látek, kterou jsem si přivezla z Polska. Všechny tři vznikly velmi rychle, abych je měla s sebou na dovolenou (ale i tak mají všechny kapsy :-P

Kromě toho jsem si zatraceně dlouhou dobu hrála s kolovými viskózovými šaty s volnými zády, zavazováním na šňůrky okolo krku, které ovšem jdou využít i jako dlouhá ramínka a zapnout vzadu na knoflíky. Vzor jsem vzala z nějaké staré Burdy z 80. let, která byla ještě v němčině. 

Jenže během šití jsem zjistila, že to celé bude potřeba upravit, protože narozdíl od modelky nemám zrovna pánské boky a nemůžu mít tak velký výstřih, jelikož do něj nemám co dát. Jako vždy když narazím na nějaký problém, jsem docela dost prokrastinovala, ale s vidinou jasného deadlinu jsem se do toho zase pustila. Úzké sedlo jsem dala výš a vyřešila problémy s podšívkou, která byla nutná kvůli vycpávkám, které jsem tam měla. 

I přes veškeré problémy jsem to stihla došít jen tak tak před dovolenou. Jako nápad to byl fajn mít šaty s volnými zády a na zavazování za krkem, na obrázku to vypadalo moc hezky, ale v realitě, když jsem si je vzala do práce, jsem trnula hrůzou, aby se mi to nerozvázalo, nebo aby někde omylem nevykukovalo něco co nemá. Asi je to celé ale jen o zvyku - na Mallorce jsem je měla a bylo mi v nich fajn.

Po návratu jsem si zase ušila áčkovou sukni podle jedné staré, co mám doma, z látky, kterou jsem si jakožto zbytek dovezla z Mallorky. Ta se mi zase perfektně hodila na halloween :P

Teď momentálně pracuju na černých viskózových šatech s květinovým vzorem, které bych si mohla vzít na letní promoci, pokud dopadnou nějak obstojně. Teď momentálně si zoufám, že to nejde podle plánu, jelikož látka je jedna z těch, které jsou jako živé a nejdou pořádně naměřit. Takže mi to vlastně vůbec nikde nevychází podle původního nákresu a nevim, jak to zlepšit. Ale posunuje se - pomalu, ale jistě.

Až to někdy dodělám, další v plánu je černá spodnička. Tyl i satén už mám koupený a s trochou štěstí to třeba zvládnu rychleji než posledně, kdy jsem se s tím patlala několik let (respektive jsem to vzteky a bezmocí odhodila a vrátila se k tomu až za pár let). 

Deadline je letní promoce, tak mi držte palce. 

Změny a novinky

Sice jsem se s novinkami delší dobu neozvala, ale mrtvá ještě nejsem.

V práci nám proběhla změna vedení, což vedlo k mírnému chaosu, bezvládí, přidání práce a pocitu, že se plácám ve vzduchoprázdnu a nevím, co mám dělat. Jedna kolegyně byla odejita, což nás nikoho nepotěšilo, protože to zrovna byla ta osoba, co zvládla zařídit cokoliv, zázraky na počkání – vždyť to znáte. Naopak dvě nové síly byly na částečný úvazek nabrány a už nejsme čistě ženský kolektiv. Kolega má stůl u nás v kanclu a jestli si myslíte, že jsme se za ty asi dva měsíce, co tam je, víc jak pozdravili, tak jste na omylu. Zato Maruška od vedle je zlatíčko, ta k nám hned zapadla. Stále jsem nejmladší na oddělení, ale už mám aspoň kolegyni, která je jen o 7 let starší a ne těsně před důchodem! Yay! 

Jinak v práci jsme měli dalšího divného studenta, kterého jsem se nemohla zbavit a měla ho každý den v kanclu (na úřední hodiny nehledě). Tentokrát Rus na vládním stýpku, co dělal všechno pro to, aby tady mohl zůstat a nemusel se vracet do Ruska. Furt mi vykládal, že když se vrátí, tak skončí ve vězení, nebo že ho zabijou, odchytával mě na chodbě s nekončícími dotazy furt na to samé, posílal stížnosti na všechny strany (a tím myslím na VŠECHNY strany) a dělal si ze mě svou sekretářku. Mimo jiné po mě chtěl, ať mu zaplatím poplatek za přihlášku a pak dokonce letenku pro jeho rodiče kamsi na Balkán, páč on se ke svým penězům v Rusku nemohl dostat a české nechtěl použít, protože "by ho sledovali a pak to použili proti němu". Docela se vztekal, když jsem to odmítla udělat. Jako ke konci už jsem chtěla, ať už ho prostě vezmou, ať už je to problém někoho jiného. No nevzali. A báli se mu to říct. Chápu - já se pro jistotu ihned po přijímačkách zdejchla, a když mu to měli oznamovat, vzala jsem si dovolenou (a ano, podle kolegyň mi neodbytně ťukal na dveře a nemohl se smířit s tím, že tam taky jednou nejsem). Nakonec jsem to teda přežila a on ještě rozdal další vlnu stížností a odlétl kamsi fuč. Snad. Upřímně doufám, že už o něm nikdy neuslyším. Byl to s ním teda fakt náročný rok.

Abych odvedla myšlenky od práce, hecla jsem se a v březnu se zúčastnila tzv. March Flash Fiction, kde každý den dostanete nějaké slovo/větu a máte na to za ten den napsat nějakou krátkou fanfikci či vlastní povídku do 500 slov. A světe div se, to mi docela šlo. Jako co si budeme povídat – žádné zázraky to nejsou. Chybí mi jakákoliv představivost, slovní zásoba mizerná a žádné světoborné téma se ode mě nedá očekávat. Ale baví mě to. A to je asi to hlavní.

Až do poloviny jsem zvládala nějakou tu fanfikci za ten den fakt sepsat. Kupodivu to jde líp, když máte nějaký ten záchytný bod, kterého se máte držet; já měla vždycky problém něco vymyslet jen tak z ničeho – nikdy mě nenapadalo, co bych tak sesmolila a musela jsem čekat, až dostanu chuť přečíst si něco specifického, co mi nepůjde najít mezi již napsanými věcmi. V druhé půlce jsem se ovšem dostala do skluzu, ale i tak jsem to zdárně dokončila a něco i zveřejnila. V dubnu jsem na to navázala další writing challenge, ale tam už jsem začala se zpožděním a pak mě ještě odrovnala nemoc, takže se v ní stále ještě plácám, jsem teprve u čísla 19 a asi měsíc už jsem nenapsala ani čárku. Ale zato jsem spokojená s více výtvorama a skoro všechno jsem postla – a teď si užívám všechny ty kudos *-*

Jakýsi človíček se jen tak mimochodem proklikal na jednu moji ff z fandomu, který prakticky neexistuje na úplně neznámé korporátní jdrama a zanechal mi tam dlouhý komentář, který mi dodal dávku serotoninu alespoň tak na týden. A když už jsem si myslela, že líp být nemůže, ten samý někdo viděl, že jsem spatlala pár fanfikcí na japonský film, kde fanouškovskou základnu tvořím tak maximálně já a možná čísi houpací kůň po prababičce, a šel a zkouknul ho, aby si to mohl přečíst! Jako já nemám slov a toho někoho prostě a jednoduše miluju! <3

V květnu mě ale skolilo nějaké nachlazení a od té doby jsem se k psaní nevrátila – řešila jsem totiž skluz v práci, vrátila se po delší době k šití a rozečetla samé dlouhé fanfikce (po očku mrká na tu současnou – 900 stran), takže nezbyl čas. Ale mám před sebou léto, v práci snad bude klid a nikam na dovolenou se nechystám (ale jela bych – pojeďte se mnou někdo k moři, já se k tomu nemůžu dokopat T_T).

Konečně jsem se ale dokopala k tomu, že jsem si koupila první japonský e-book. Furt jsem to odkládala, furt jsem se toho bála a najednou bác – a mám knihu! Koupila jsem si Koisenu Futari od Eriky Jošidy, a páč jsem technologická konzerva a odmítám si instalovat aplikace do mobilu a online se mi to číst nechtělo, tak jsem si to celé printscreenovala, vytiskla, nařezala, slepila a mám z toho vlastnoručně udělaný paperback. Vypadá sice všelijak, ale drží pohromadě, a s trochou štěstí jsou stránky i ve správném pořadí :D

Tak to je, co mě teď čeká na čtení, a co zajímavého jsem četla?

Po nevídaném úspěchu Bídníků (doteď čtu fix-it fanfikce a odmítám přijmout cokoliv, co se stalo po barikádě; zato můžu vřele doporučit A Reflection of Starlight od AutumnGracy) jsem zkusila i Chrám matky boží v Paříži a jo, nebylo to vůbec špatný, ale je to prostě příliš depresivní s minimem postav, které byste si oblíbili (koza! Koza byla fajn!). Nadchnul mě Dámský gambit od Waltera Tevise, autora Zpěvu drozda. Očividně si od něj musím přečíst i další věci, jestli nějaké jsou, protože píše vážně dobře. A nemůžu nezmínit mého oblíbence, Sósekiho, od něhož jsem teď nedávno četla Horníka. Výborná věc, moc se mi to líbilo, jen ten konec byl takový hodně rychle utnutý.

Zapíchnutá Máňa

Co se šití týče, ještě stále se potýkám s viskózovými letními šaty ze staré německé Burdy, kde nejen že jsem návodu nerozuměla ani slovo, ale ještě jsem si to musela upravit k obrazu svému, páč původní model nebyl zamýšlen na někoho, kdo má boky. Už se blížím do finále, ale ještě stále mám dost práce, než to bude komplet hotové. A vyskytl se problém - Máňa se ukázala být příliš prsatá až do té míry, že tyhle rozdělané šaty už na ni nenatáhnu. A to je problém. Takže konečně došlo na hrubou sílu a Máňa momentálně podstupuje operaci zmenšování prsou. Už má pryč jedno a ještě zbývá druhé, ale jestli to bude stačit, to se teprve ukáže. Držte palce, ať do ní nemusím řezat víc, než je nutné - není to žádná sranda -_-

Předtím jsem jen stihla dodělat jednu lehkou sukni ze žlutého viskózového zbytku, ale to bylo už bůhví kdy. A teprve v polovině práce na těch viskózových šatech jsem si uvědomila, že jsem z té látky vlastně chtěla udělat kalhotovou sukni. No tak nic, no.

Tak to jsou asi všechny novinky z mého tichého života. Přejme si pěkné, klidné léto, abychom načerpali nové síly. Budou potřeba.

Tour de Morava a další podzimní zábavy

Člověk se na chvíli zamyslí a už je listopad. Pořád čekám, že jen ještě dodělám tuhle věc a už bude v práci klidněji – a ono pořád nic. Teď jsem řešila brožury, zítra máme promoci, pak zase informační schůzku… Furt něco.

Do toho nám minulý týden pro velký úspěch opět nahlásili bombu, tak jsme mohli přezkoušet, zda se umíme zdárně evakuovat – pokud zdárně znamená, že si ještě skočíte na záchod, vytisknete si podklady, které potřebujete naštudovat, a samozřejmě o tom dáte vědět na twitter, že jo. No, moc úspěšné to bylo, zvláště ta část, kdy vás o tom informuje chlapík z vrátnice místo rozhlasu či jiného poplašného systému a jako ověření vám volá kolegyně z rektorátu z vedlejší budovy, kde se informace šíří poněkud rychleji. Tak víte co – jsme zvyklí, jen po covidové pauze trochu zrezivělí.

Posledně jsem zmiňovala, že se chystám na Tour de Morava – to Vám panečku byla jízda. Tři města během tří dnů – Pardubice, Olomouc, Ostrava – s tím, že jsem vyjela v pátek po práci a vrátila se v neděli v noci, páč kdo by si kvůli mně bral dovolenou, že jo. A nejlepší bylo, že zrovna ten víkend se příšerně ochladilo a já jela velmi nalehko jen v podkolenkách a svetříku.

V pátek mě teda čekaly Pardubice, kde jsem se měla sejít se spolužačkou/kóhaikou, co dělá v japonské firmě. Ta mi ovšem den předem napsala, jestli by mohla s sebou přitáhnout japonskou kolegyni. Jasně, já japinu aktivně nepoužila 7 let a ani předtím to nebylo s mluvenou japonštinou žádné terno, to bude děsná prča. No byla, no... *chjo* Dala jsem dohromady tak pět vět pochybné kvality, ale rozuměla všechno (děkuji ti, japonská televize a má sbírko japonských knih). Dortíky měli výborné, ale frustrace se šplhala do závratných výšin, gin s tonikem nepomáhal a jediné, co mě zachránilo, byl fakt, že já toho obvykle moc nenamluvím ani v češtině, zvláště když je tam víc jak jeden člověk - T'Sal a Xan by mohly vyprávět a nejen o nedávném setkání v Praze.

Sobotu jsem trávila v Olmu, kde jsem se potkala s další spolužačkou/kóhaikou a zkoumaly jsme novou hipsterskou kavárnu, která nám nahradila oblíbenou 87ičku a shledaly, že to nebyl krok správným směrem (dortíky! nemaj dortíky! T_T). Od kamarádky jsem si ukořistila voskovku, kterou jsem nikde nemohla sehnat od té doby, co ta moje chudinka umřela, když jsem byla na vejšce. No a pak zabíjela čas pobíháním po Olmu, protože v sobotu odpoledne je samozřejmě všechno zavřeno a čajovna otvírala až v 17. A poprvé po letech měli zase výborné Vanilkové nebe, tak jsem tam strávila večer - ale v celé čajce úplně sama O_o To se mi snad ještě nikdy nestalo, ani mimo semestr... Tak jsem si aspoň dokoupila zásoby čaje a na rok mám zase vystaráno.

V neděli jsem ráno běhala po zoo, protože ♡MRAVENEČNÍCI♡! A LENOCHODI! ♡ A nově i červené pandy! ♡♡ Já tu zoo prostě miluju! ♡

V poledne jsem se přesunula do Ovy, kde jsme s kamarádkou taky zakotvily v čajce a večer už jsem zase svištěla dom (a chvilku se bála, že mě vyhodí někde v půlce cesty, páč jsme dva měli jízdenku na stejné místo ve vlaku - nakonec vykopli maníka a ne mě, uff). Ještě že jsem měla v pondělí volno - přeci jen to byla spousta socializace a já byla vyřízená.

V tuhle dobu mi twitter udělal hnusnej naschvál a odstřihl mě. Jelikož to je v podstatě jediný účet, kde si pamatuju heslo, tak mě to moc nepotěšilo, protože jsem ho ani nemohla odbloknout. Po návratu domů se ale ukázalo, že potvrzení e-mailu stačit nebude, a ten debil trval na tom, že chce telefonní číslo. K čemu mu sakra bude, když jsem ho tam nikdy nezadala a tudíž to nemůže sloužit k ověření, to tedy netuším. Pár dní jsem se neúspěšně pokoušela hádat s helpdeskem, ale nakonec mi stejně nic jiného nezbylo. Shame on you! >.<

Mimochodem, víte, jak jsem se posledně dušovala, že chci do promocí ušít nové šaty, abych si je na tu slávu vzala? No tak jsem je tak tak stihla – jen bez pásku. Všechno se dlouho tvářilo, že v pohodě, jen to složit a je hotovo. A ejhle – první problém nastal při pokusu sešít vrchní a spodní díl – tam se teda zasekávám pravidelně, chvilku je to křivé, pak zase moc volné, jinde to táhne a vždycky to sežere hromadu času, než to vypadá přijatelně. Jakmile jsem vyřešila tohle, nastala akce zip, která teda taky nic moc. Tam to teda nejdřív bylo moc volné, pak to táhlo, pak to zase bylo volné… no prostě sranda jako vždy. A nejhorší je, že ta látka je krásně splývavá, takže každá chyba je perfektně vidět a bije do očí, jako by říkala: „Podívejte se, jak to ten blb zprasil!“ Závidím všem, co mají konfekční velikost a stačí jim jet podle vyznačených linií a pohoda.

Nakonec jsem to teda dala dohromady s tím, že nejsem spokojená se zipem, ale na promoce si je vezmu a zip dořeším potom. A pásek dodělám. Ten pásek, co celému modelu přidal aspoň dvě hvězdičky obtížnosti. Jestli tohle dosavadní snažení bylo jednoduché, nechci vidět tu složitější část >.<

A pak hurá na něco dalšího! ♡

Letní odpočinek

Nedávno jsem si v knihovně půjčila knihu, kde jsem si přečetla: "Jen cibule dokáže pochopit vaše utrpení a osamělost." 

Chudák cibule! Vůbec jsem netušila, že je tak nevyspalá a věčně unavená a že nedokáže udržet pozornost dýl jak 5 minut.

Aneb prázdniny skončily, alou zpátky do práce.

Tedy ne že bych o prázdninách nepracovala, to jako ne, ale aspoň jsme většinou dělaly z domova a do kanclu zašly jednou za týden zalít kytky. Jó, to byla krása a já mohla spát až sladkých 8 hodin. A pondělky jsem měla dovolenou – prodloužené víkendy! Nádhera!

Takže jsem zvládla i takové věci jako sesmolit 15stránkovou hodnotící zprávu, aniž bych si nějak moc stěžovala (jen trošičku; fakulty si totiž čísla cucaly z prstu a neměly o nic lepší představu, co tam psát, než já). Co na tom, že se ukázalo, že žádná taková zpráva není třeba a já ji pak měla stáhnout na 3 strany, které se kamsi založí a budou sloužit jako podklad, kdyby někdy někdo chtěl nějakou jinou podobnou zprávu sepisovat… *headdesk*

Díky kratší pracovní době jsem stíhala i šít – dodělala jsem tu dlouhé roky rozdělanou spodničku! Je to puf, to jo, ale trochu divné puf. Ale je to puf! Původně jsem chtěla ještě takový zlepšovák – našít na tu spodní vrstvu saténu patentky, jejichž pomocí by bylo možné spodničku operativně zkrátit tak, aby se vešla i pod kratší sukně. Z toho zatím sešlo, ale určitě to není nic, co by nešlo v budoucnu dořešit, pokud by to bylo třeba. Zatím tedy jen pod dlouhé sukně a pod šaty (pod úplně prvními motýlkovými to vypadá skvěle! <3)

Dál jsem se zbavila kousků černého žakáru a žluté dekorační látky, které mi tu ležely, a vytvořila z nich užší sukni na jaro/podzim. Výsledek sice žádný sláva, ale stejně to byly jen takové jinak nepoužitelné kousky, takže mi to ani není líto.

Mimochodem, někdo mi vysvětlete ty velikosti v Burdě – sukně ve velikosti 42 musím zužovat, páč je to na mě široký, ale živůtky v té samé velikosti musím naopak zvětšovat, páč mi to v pase není – jako wtf? Tady u té sukně jsem musela dělat záševky navíc, takže proto to vypadá tak podivně nafoukle, jak to vypadá. Moje tělesný proporce jsou prostě peklo! >.< V následujícím modelu jsem ale zase musela záševky zužovat, jinak bych to nedopla. Ta samá velikost! Jak?!

Poslední, co jsem zatím dokončila, jsou zapínací šaty s límečkem z tmavě modrého popelínu. Ten jsem si na jaře vyhlédla na internetu, ale v prodejně jsem ho nenašla, což mě teda dost zklamalo, protože na obrázku vypadal fakt hezky. Ale látky přes net kupovat fakt nebudu – barvy na mém monitoru bývají dost mimo a já si na to prostě musím šmátnout. Někdy na začátku léta jsem ovšem na látku náhodou přeci jen narazila a okamžitě ji koupila. Tehdy jsem ještě netušila, co z toho bude, ale líbila se mi. V průběhu léta jsem pak procházela různé modely a zaujala mě myšlenka zapínacích šatů se širokou sukní ve stylu 50. let. Jenže model jsem na to neměla, tak jsem projela stránky Burdy a narazila na jeden takový, jen pár let starý. Ani to nebylo moc náročné; sehnala jsem správné knoflíky, přidala si kapsu, zvorala přišití zipu, páč to bych nebyla já, abych něco nezvorala, že jo, vyděsila se, že to nezapnu (páč velikosti jsou prostě random, nebo mám blbou postavu), a šaty byly na světě! Bála jsem se, že už je ani neunosím, že bude příliš zima, ale nakonec jsem je přeci jen jednou měla a zítra si je plánuju vzít zas, protože to prostě všichni musí nutně vidět!! :D

Teď si šiju šaty na promoce a nejsložitější je na tom pásek, který tomu normálně přidává celé dvě hvězdičky. Snad to do toho listopadu stihnu – všechno na to mám nakreslené, nastříhané, zip mám, kapsy mám, jen to složit. Ale ten čas není! Proč nejde šít, číst, spát, koukat na seriály, pracovat, poslouchat podcasty a chodit na procházky a to všechno najednou?!

Z dalších zpráv:

• promoce se konaly, všechno se nakonec zvládlo, ale já byla s nervama v háji.
• přijímačky se konaly, všechno se pokazilo, měla jsem den-blbec a ztrapnila jsem se před kde kým, ale konaly se.
• měla jsem prezentaci na semináři ohledně fungování informačního systému, který imrvére nefunguje, a stálo to za prd – rada do života: nikdy mě nenechávejte mluvit!
• byla jsem pozvána na svatbu, asi už třetí, kam jsem teda fakt nešla, protože lidi.
• nechala jsem se očipovat a mohla jsem se tak znovu setkat s kamarádkami – koho jsem ještě nestihla, je na řadě (teď o víkendu hned tři v rámci víkendové Tour de Morava). Kupodivu tu, která bydlí nejblíž, se mi zatím nepodařilo odchytnout (ale zapracuju na tom, slibuju).

 

Proplouvání časem

Taky máte pocit, že všechny dny jsou stejné? Je vcelku jedno, jestli je únor nebo duben, pondělí nebo čtvrtek; jediné, co poznám, je víkend, páč nemusím otevírat e-mail.

Od posledně se nic moc nezměnilo - pořád pracuju převážně z domova. Stejně jako jiní zaměstnanci i na nás padla povinnost se testovat, což byla ze začátku fakt bojovka, protože nikdo neměl kompletní informace, postup se měnil ze dne na den a co platilo jeden týden, už ten další zase neplatilo a NIKDO VÁM TO NEŘEKL!! Pro představu: nejdřív jsem se z opatření rektorky dozvěděla, že si mám testy vyzvednout v podatelně. Tam mi ale řekli, že je to jen pro akademiky a já musím využit testovací místnost, kde test dostanu. A že bude plivací, takže nesmím jíst a pít. Zpruzená, neboť jsem musela jet do práce bez snídaně a bez čaje, jsem se následující týden v testovací místnosti otestovala šťouracími testy do nosu (a všechny nenáviděla, protože jsem se v klidu mohla najíst) a bylo mi řečeno, že tam můžu zase přijít, že je to rychlejší než si dělat samotest před příchodem do školy. Když jsem se následující týden vydala do školy, bylo mi sděleno, že testovací místnost se dá využít jen jednou a že jsem si měla vyzvednout testy v podatelně, že mě do školy nepustí. Fakt super komunikace, jen tak dál -_-

Ale nebuďme pořád jen negativní (u antigenních testů tedy pokud možno ano). K narozkám jsem si udělala radost a koupila si knížku - další, v pořadí již čtvrtou od spisovatelky Laury Purcell, která píše historické horory. Dvě mám od ní přečtené, dvě mě čekají a já si je schovávám, protože budou určitě skvělé a já si nechci vyčerpat zásobu výborných knih. Ne že by jiné nebyly - z poslední doby bych vyzdvihla singapurskou Impractical Uses of Cake od Jo-Ann Yeoh o učiteli, co se po letech setká s bývalou přítelkyní, z které se stala bezdomovkyně, což ho přinutí přehodnotit svůj dosavadní život. Další je japonská Sweet Bean Paste od Duriana Sukegawy o prodavači dorayaki, který zaměstná starou ženu, jejíž pasta anko je výborná, ale později vyjde najevo, že kdysi trpěla leprou, což se nesetká s pochopením okolí. A nakonec Navrátilka od Donatelly Di Pietrantoniové o dívce, kterou její adoptivní rodiče ve třinácti letech z ničeho nic vrátí původní rodině.

Ve volných chvílích jsem došila další šaty; takové volné pokračování těch předchozích, bílých. Stejný vršek, ale bez podšívky, protože alespoň tahle látka nebyla průsvitná. Zato černá bavlna, ze které je spodní část, je průsvitná až až, takže tam jsem podšívku dát musela. Ještě než zavřeli galanterie a obchody s látkami, jsem stihla koupit černý satén, což mě zachránilo, protože jinak by mi tu chudinky visely nedokončené. 

Největší problém jsem tentokrát ale zažívala s výstřihem, který pořád někde podivně odstával. Tak jsem párala a znova přišívala a párala a znova přišívala a párala... A v mezidobí pátrala na internetu, čím to může být - a nepřišla jsem na to! >.<

Přísahám, že mi to ubralo alespoň tři roky života a stejně netuším, jak se takový problém vyřeší - najednou to prostě přestalo dělat takovou paseku, tak jsem to nechala být. Protože mi zbyla ještě látka, tak jsem si dolu udělala proužek a hned to vypadá mnohem líp. A samozřejmě mají kapsy! Už se docela těším, až si je budu moct někam vzít *-*

Pak se ale zavřely obchody, takže jsem shledala, že je načase si udělat v nasyslených zásobách pořádek, a udělala jsem si seznam, čeho mám kolik, abych věděla, co mám k dispozici. Při tomhle velkém jarním úklidu jsem narazila na zbytek tylu, který jsem si kdysi dávno koupila na spodničku, co jsem ovšem nikdy nedodělala. A protože jsem po dokončení výše zmíněných šatů netušila, do čeho nového se pustit, vytáhla jsem svůj několik let starý pokus s tím, že je načase ho dokončit.

"Dokončit" v tomhle případě ovšem znamenalo valnou většinu vypárat a udělat skoro celé znova, jelikož jsem zjistila, že jsem to tehdá dělala úplně blbě (není divu, že jsem to nedokončila). Tentokrát jsem na to šla trochu jinak, ale v době psaní příspěvku se bohužel ještě nemůžu podělit o výsledek, jelikož ještě není hotovo - pořád ještě na tom pracuju, i když v tuhle chvíli si myslím, že mi toho moc udělat nezbývá. Víc puf, než je to teď, už to nebude, jelikož došel tyl (subjektivně to byly kilometry, objektivně jen pár metrů), takže jediné, co můžu ještě udělat, je přišít to k saténové vnitřní vrstvě a upravit délku. A pak se taky modlit, aby to nakonec vypadalo dobře. Výsledek si tedy ukážeme až příště, protože teď se k tomu nějak nemůžu dokopat.

...

Tenhle příspěvek jsem sepsala před dvěma týdny a uložila s tím, že ho ještě něčím doplním. Pak jsem dva týdny žila v domnění, že jsem ho postla, což jsem očividně neudělala. A ani teď po dvou týdnech mě nenapadá, co bych doplnila, tak tady to je a když tak zase příště.

Zápisky ze začátku roku

Dny houm-ofisové pokračují i v novém roce, takže momentálně sedím zachumlaná v posteli, vedle mě konvice kafe a ve vedlejším okně setkání ak. ředitelů a koordinátorů cizojazyčných programů. Neptejte se, co projednáváme - nemám tušení a stejně se mě to pravděpodobně netýká (*zaposlouchá se* Den otevřených dveří Bc a Mgr programů - jop, to se mě určitě netýká).

Možná to vypadá, že se flákám (jak tvrdí zpravodajské weby a asi polovina twitteru), ale já ten pocit moc nemívám. Zvlášť když zase nedokážu dodržovat pracovní dobu a protahuju ji občas až do sedmi místo čtyř *headdesk* Třeba zrovna minulý týden jsem se zúčastnila schůze vědecké rady - spíš jako morální podpora než cokoliv jiného a splácávala prezentaci č. 27. Na konci týdne jsem zase marně pátrala po zaprášených znalostech html, abych dala dohromady novou verzi školních webovek. To víte, fakulta informatiky si něco vymyslí a chudák japanolog s nulovou znalostí kódů to má dávat dohromady. (Ono to funguje! Ono to má jednotlivé oddíly na stránce a jsou tam tlačítka a skrytý text, který se rozbalí, když na něco kliknete <3 Takového nadšení, takové práce s něčím, čemu absolutně nerozumím - A ON TO NIKDO NEOCENÍ! TT_TT

Teď se zase plácám ve studentských anketách a statistikách, páč někdo to dělat musí, pokud garanti chtějí mít na čem založit hodnotící zprávy o svých programech, ale nikdo se do toho nežene (chápu - já se už několik dní prohrabávám informačním systémem, sbírám data a vždy na konci dne mám chuť si vyškrábat oči, přičemž na množství získaných dat to není moc vidět).

No nic, práce není všechno. Tak co dělám jiného?

Na začátku roku jsem se rozjela a četla jednu knihu od druhé plus dlouhé fanfikce, které jsem si tu schovávala, až bude čas, ale teď jsem se nějak zasekla. Mám rozečtenou jednu bichli od Mišimy, kde ten pomalý postup naprosto chápu, ale u knihy od tvůrce Magnus Archives mě to překvapilo - u té jsem čekala, že bude hodně dobrá, ale nějak... není *krčí rameny*

Došila jsem šaty. Konečně. Ještě teda přemýšlím, jestli si k nim udělám pásek, abych si ho mohla uvazovat na mašli, ale jinak jsou kompletní, finito, owari. Poslední kroky byly olemování výstřihu a průramků, což jsem nakonec přišívala ručně, aby to vypadalo co nejlépe. Jsem s výsledkem celkem spokojená, zvlášť s nápadem dát do horní poloviny podšívku, aby nebyly průhledné. Nechápu, že je takový problém sehnat bílou látku, která by nebyla naprosto průhledná. V létě fakt nechci mít víc vrstev jen proto, že jinak je mi přes šaty/halenku vidět každá piha - to je hnus, tohleto - to maj chlapi u košil taky?? To by mělo nebejt!

Teď mě čekají černé - tam by se problém s průhledností mohl objevit taky a to už mě asi klepne...

Mimochodem, věděli jste, že existuje víc velikostí cívek do šicích strojů? Já taky ne, takže jsem si je v obchodě normálně koupila a pak zjistila, že se mi do stroje nevejdou. Nejen že jsou nižší, ale hlavně jsou širší a prostě to tam nenacpu. Ještě že jsou plastové, to je pak problém, který jde vyřešit - pilníkem. Ale štve mě, že cívky, které používala na šlapací šicí stroj někdy z roku jedna dvě moje babička, mi do mého současného elektrického perfektně pasují, ale běžně koupené v obchodě ne. Kterej kretén viděl cívky a řekl si, že bude fajn udělat taky jinou velikost, asi aby se lidi při shánění nenudili? A ještě mi vysvětlete, co je na takovém kousku plastu tak drahýho? >.< 

zdroj:dumlatek.cz

Doufala jsem, že si aspoň spravím chuť tím, že si koupím nějakou hezkou látku. Na stránkách jsem viděla tenhle modrý popelín s kytkama a vypadá naprosto úžasně. To by byla sukně! Jenže jsem byla ve dvou prodejnách a nikde není :( A po internetu si to koupit fakt netroufnu, páč barvy na obrazovce se můžou lišit od skutečnosti a hlavně si na to potřebuju šmátnout, protože není popelín jako popelín. Ale ona není T_T Pláču tu nad ní už asi dva týdny, ale nedá se nic dělat - sukně nebude :(

A ještě jedna věc, trochu mimo mísu. Občas tak u lidí, co mají problém se vztekem nebo naopak depresemi, vídám doporučení zkusit jógu. Většinou se to nesetká s pochopením a naopak to ty lidi docela navzteká. Jelikož jsem nabyla dojmu, že je to taková univerzální reakce, jednou jsem dokonce hledala fanfikci, kde by protagonistovi na jeho vztek doporučili jógu, což jsem doufala, že bude celkem zábavné si přečíst (a nenašla, kruci!). Každopádně mě čistě ze zvědavosti zajímalo, co je na tom tak strašného, že to lidi tak nenávidí. 
Jop, našla jsem si videa na youtube a jala se to zkusit. Abych měla zážitky z první ruky, chápeme. No a tak jsem asi v polovině nějakého 30denního programu pro začátečníky a není to vůbec špatný, jen moje kolena teda občas fakt protestují, tak sem tam něco flákám, protože to prostě nejde. Že by mi to vyléčilo depresi, to asi nehrozí, ale občasné protažení taky není úplně špatné, takže to nejspíš dojedu. A pak si možná najdu i další podobná videa.

Takže tak. A teď si jdu udělat kafe, dát si něco dobrého a strávit zbytek dne něčím příjemným :)

Co mi dělá radost

Pokud jste v poslední době nebyli v kómatu nebo cíleně neignorujete většinu zpráv, asi budete souhlasit, že moc radostných věcí se zrovna neděje. Zdravotnická situace stojí za starou belu, ekonomika podle všeho bude brzy stát za houby též, člověk ani nikam nemůže odjet, herci, které si člověk oblíbí, to vzdávají a končí se životem *mává směr Miura Haruma a Takeuči Júko*…

Aby se jeden nezbláznil nebo nerozšířil řady všech těch lidí, kterým se zrovna moc dobře psychicky nevede, je třeba nacházet alespoň nějaké malé radosti. Nic spešl, nic extra skvělého, jen něco malého co člověka přeci jen potěší.

Mě třeba včera potěšilo, že jsem konečně sehnala kaboču. U nás tomu říkají zelená dýně Hokkaidó. 
Tedy ne že by se nějak moc vyskytovala; většinou potkávám pouze ty oranžové, ale to prostě není ono. Třeba si to jen namlouvám, ale kdybych měla vypíchnout jeden rozdíl, tak je to ten, že oranžová se prostě roz… šmelcovává (á, to je to správné slušné slovo), zatímco kaboča drží tvar. V mých očích je kaboča prostě kaboča a nic ji nenahradí. Jen ji sehnat není ani trochu jednoduché. To je všude ta oranžová a máslová a špagetová, ale kaboču aby člověk pohledal. Před pár lety jsem ji sehnala na trzích na Andělu, ale letos jsem teda štěstí neměla. Zkoušela jsem i Jiřák a Náplavku, ale nakonec mě zachránil Tylák. Takže jsem zajásala a koupila hned dvě a teď tu na ně vrhám zamilované pohledy, než je rozkrájím a zpracuju.

Další, co mi udělalo radost, je to, že jsem sehnala další knihu od Laury Purcellové – Bone China. Na spisovatelku jsem narazila úplnou náhodou v anglické sekci v knihovně. Anotace zněla skvěle, kniha byla ještě lepší, takže jsem zakoupila, dokoupila i druhou, kterou knihkupectví nabízela, a pak už jen netrpělivě vyčkávala na tuhle, která vyšla někdy loni, ale k nám se furt ne a ne dostat. Obě předcházející už mám přečtená a na tohle se hrozně těším, ale schovávám si to na pozdější dobu, protože by byla škoda sfouknout všechny tři letos a nenechat si nic na příští rok. Sice má vyjít další, ale to zas bude věčnost, než se to sem dostane. Tak mám zatím všechny tři jen pěkně vystavené :)

Koupila jsem si nové zimní boty. Moje staré jsem skoro prošlapala (nj, kvalitní podrážky, jen co je pravda), tak jsem si pro jistotu pořídila nové, kdyby se mi vážně povedlo tu podrážku po cestě někde nechat. Kdo by řekl, že sehnat šněrovací boty je takovej problém. Všechno je natahovací nebo se zipem a já nevim jak vám, ale mě v tom ta noha kloktá, když se to nedá ničím stáhnout. Jenže sehnat něco v mé velikosti je vždycky tak trochu horor a do pánské sekce se chodím dívat celkem pravidelně. Tentokrát mě ovšem rovněž zklamala, páč ty boty, na které jsem měla zálusk, měli jen ve 40 a pak rovnou ve 44. Hm -_- 

Tak jsem oblezla asi miliardu obchodů, než jsem našla svou velikost, a docela jsem si oddechla, že to nebylo třeba v brčálově zelené barvě. Tož letos žlutá ♥

A nakonec šití; vrhla jsem se na černo-bílé šaty - a zjistila, že by moje zamýšlená kombinace byla příliš divoká. Tak jsem si šla koupit jednobarevnou černou a bílou látku a šaty budou dvoje. No a když už jsem tam byla, tak jsem si koupila i modro-bílo-růžové proužky a zbytky bílé a tmavě modré látky s heřmánky. To abych těch látek neměla málo, že ano. 

Teď tedy pracuju současně na černých i bílých šatech - u jednoho se rýsuje vršek, u druhého spodek. Tak teď ještě ty zbývající části a zas budu mít něco nového na sebe.

Tolik moje malé radosti :)

Co jsem všechno stihla v létě (zas tak moc toho nebylo)

Nevěřícně koukám na kalendář a divím se, kam že se to léto podělo. Teda teplé počasí si pamatuju, taky to, jak jsem se na balkoně slunila a zmrzlinu – spoustu zmrzliny, protože jsem dospělá a po práci si můžu zajít na zmrzku, kdy se mi zachce, ale celkově mi to připadá, že to byl jen okamžik a že jsem to sotva postřehla.

Doba (po-)covidová

poslední výtvor, který
ještě stál za to

Všechna sranda jednou končí, takže i já musela zpátky do práce. A že té práce najednou bylo, když už se mi všichni byli schopní dovolat -_-

Nejdřív jsem si říkala, že toho alespoň zase víc přečtu, když budu jezdit sem tam, a že mi tyhle časové prodlevy umožní odpoutat se od pracovních záležitostí a naladit se na odpočinek. Při home office se mi totiž rozmohl takový nešvar, že se mi setřel rozdíl mezi pracovní dobou a volným zbytkem dne, takže jsem práci prokládala šitím, když zrovna nebylo do čeho píchnout, a večer jsem naopak seděla u e-mailu a řešila blbosti, které mohly klidně počkat do dalšího dne.

Zatímco při kompletní práci z domova jsem docela zvládala se s tím nějak vypořádat a vybalancovat to, po postupném návratu k práci z kanceláře jsem se nedokázala od pracovního nastavení mysli odpoutat a často jsem po návratu domů pokračovala v práci, protože jsem něco zapomněla udělat, nebo jsem to chtěla mít rychleji hotové, nebo prostě proto, že jsem čekala na čísi odpověď a chtěla vědět, jestli už dorazila a jestli můžu problém dál řešit..

Zatím jsem se toho ještě úplně nezbavila, ale už se aspoň zlepšuju. Zakázala jsem si mimo práci otvírat e-mail, rozečetla jsem dvě bichle a moře fanfikcí, poslouchám The Magnus Archives znova od začátku (páč při druhém poslechu chytám víc souvislostí a holy shit, proč jsem si nikdy neuvědomila, že Gerry je tam tak často?), nasyslila jsem si něco na sledování a snažím se doma vypnout a na práci nemyslet.

do pouti daleko, ale
chodské koláče už jsou :)

Ale teda byla jsem víc v pohodě, když jsem nemusela nikam mezi lidi a veškerá interakce byla pouze po emailu. Takový klid mysli jsem teda nezažila ani nepamatuju. Nic moc mě netrápilo, nic mi nechybělo a ještě mě škodolibě hřálo vědomí, že o nic nepřicházím, protože nikdo nemohl do zavřených hospod, kaváren, divadel a já nevím čeho všeho. Je celkem vtipné vyplňovat všechny ty dotazníky a studie, které zkoumají, jak situace okolo covidu ovlivnila psychiku lidí. Asi čekají, že všichni byli ve stresu a trpěli depresemi a helemese, mně nikdy nebylo líp :D Teď už to teda taková pohoda není a moje spotřeba čokolády na nervy roste přímo úměrně tomu, kolikrát za den se mi ozve jeden nejmenovaný profesor.

Ještě že mám tolik dovolené. Tenhle měsíc dočerpávám po jednotlivých dnech loňskou a v létě to vidím nějak podobně – žádných 14 dní v kuse, ale prodloužené víkendy a náhodné volné dny. 

Alespoň mi odpadne problém s těžkým přizpůsobováním se pracovnímu režimu po dlouhé dovolené. Místo toho budu velmi zmatená, co je vlastně za den, ale to je normální stav už i teď, takže se vlastně nic neděje J

Taky by nebylo úplně od věci, kdybych měla alespoň jedno odpoledne týdne jen pro sebe – jako co si budeme povídat, já bych ho nejspíš stejně prospala, ale víte co – pár hodin bez dozoru, abych mohla zkouknout něco míň PG (třeba i jen ten seriál Dickinson – je to historický, takže většinu času dobrý, žádné nepřístojnosti, ale pak se tam dívčiny občas docela ocucávaj a to už mamka fakt vidět nemusí). Nebo se chvilku trápit nad svou fanfikcí, kterou stejně nikdy nedopíšu, ale aspoň bych si ji pročetla, aniž by mi někdo pořád koukal přes rameno.

nezdařený pokus :(

Utekla bych k šití, ale mám nějaké špatné období a nic se mi nedaří. Můj pokus o retro šaty s obtížností čtyři ťupky ze čtyř ztroskotaly na nejasném manuálu a mé neschopnosti přišít dva kusy látky k sobě nějak alespoň trochu inteligentně. Držela jsem se pokynů, fakt jsem se jich držela – zuby nehty – a stejně to nestačilo. Stejně tam prostě ty kousky nesedí k sobě a vytvářejí dost podivnou kompilaci, která se absolutně nepodobá té úhledné nádheře na obrázku. A zrovna je to na bocích, které teda vážně nepotřebuju rozšiřovat. Meh.

Tak jsem se mezitím chtěla odreagovat u jiných, jednoduchých šatů – dvě ťupky ze čtyř; žádné složité konstrukce, žádné propracované detaily a navíc podobné mým šatům na promoce, tedy něčemu, co jsem už sakra dělala. Tam jsem zase ztroskotala na přílišné pružnosti materiálu, který mě nebetyčně sejří, a už jsem se zmiňovala, že nesnáším pružné látky?!

Ugh, já už chci ty prázdniny...

Ozvěny z domova

Taky se poslední dobou plácáte kdesi na odlišné úrovni existence, kde vám připadá, že nic není reálné, asi jako to mezidobí bezvládí mezi Vánocemi a Silvestrem, kdy předstíráte, že čas ubíhá normálně, ale není tomu tak?

Od té doby, co nám zavřeli školu a my najely na home office, ztratila jsem veškeré pojetí o čase. Netuším, co je za den, pracovní doba je buďto extrémně krátká (to když není do čeho píchnout a já akorát odpovídám na mejly v záblescích pracovitosti v 8, v 16 a ve 22 hodin), nebo naopak mega dlouhá (asi jako teď, když zpracovávám tabulky a dělám na tom do půl 7 do večera, přestože pracovní doba mi normálně končí ve 4). V kanclu jsem byla asi dvakrát, většinou jen něco vyzvednout (noťas! dostala jsem pracovní noťas! *-* Ale ajťáci mají smysl pro humor - dali mi ho úplně prázdný, stylem Zařiď si sám, tak jsem jim to omlátila o hlavu a už mám systém i programy a funguju ^^), případně něco vytisknout, a liduprázdná škola i mhd navozují atmosféru letních prázdnin, což je v rozporu s teplotami venku. Jsem z toho nějaká zmatená.

Ale to je asi tak veškerá změna, kterou jsem zaznamenala. Očividně má své výhody být in-doorovým introvertem, co nikdy nikam nechodí a nemá téměř žádné známé, které by potkával častěji než jednou ročně - aspoň mi teď nic neschází. Co víc - nemusím mezi lidi! *-* Akorát si teda nemá moc cenu brát dovolenou, když jsem stejně tak jako tak doma - mám tam ještě osm dní dovolené z loňska a co s ní mám teď jako dělat??


I tu zavřenou knihovnu ustojím - doma mám čtiva až až a asi bych s ním vydržela pár let. Ještě než všechno tohle šílenství začalo, rozečetla jsem další z Kišiho hororů, jenže jelikož jsem zvyklá číst v dopravních prostředcích a teď nikam nejezdím, prokousávám se tím obzvláště pomalu a čtu do toho další věci, které po mně nevyžadují takovou soustředěnost jako ty zpropadené znaky. Zatím jsme s autorem stihli projít různé druhy opic, léčbu AIDS, tanatofobii neboli strach ze smrti a další zábavná témata se spoustou neznámých složenin. Jop, už jenom to číst je horor (kecám, prý to má být hodně dobré, jen se těmi úvodními kecy musím prokousat).


A nesměly by mě tolik lákat fanfikce. A podcasty. Rada do života - nezačínejte s The Magnus Archives, pokud nechcete trávit hodiny přikovaní k noťasu ve snaze poslechnout si všech dosavadních 160 epizod v co nejkratším čase.

Látek na šití mám taky dost (a galanterie jsou očividně páteřními obchody v téhle době, takže i když mi něco dojde - zipy, knoflíky atd. - můžu si je v klidu koupit. A ano, využívám prodlužující se dny - dodělala jsem vínovou manžestrovou sukni se svítivě zelenými knoflíky (podle stejného modelu jako tu žlutou manžestrovou, ale tahle je z o něco lehčí látky, takže spíš na podzim/jaro) a během minulého pátku a soboty ušila letní proužkovanou sukni s kapsami, kterou jsem měla v plánu už alespoň rok. V mezičase jsem si střihla pár roušek ze zbytků látek jako asi každý v tomhle státě.

Teď mě čekají rozevláté letní šaty a po všech těch hnusných tabulkách (které mě budou trápit ještě alespoň měsíc) se na to teď o víkendu těším. V zásobě mám další zapínací sukni na knoflíky, tentokrát letní, z lehkého viskózového materiálu, co jsem sehnala loni v Barceloně, a dál potom šaty z dvou různých, ale barevně sladěných látek, které jsem sehnala ve výprodeji, líbily se mi, ale pořád jsem nevěděla, co s nimi. Když jsem však tuhle dělala pořádek ve skříni s látkami, objevila jsem našpendlený zkušební model, na který jsem úplně zapomněla, ale byl připraven tak dobře, že stačí změřit a můžu začít šít na čisto. Jop, asi se v následujících týdnech/měsících nudit nebudu.

A upeču si mazanec - záviďte, sehnala jsem droždí, krájené, heč :P

Mimochodem, když začínalo nákupní šílenství a všichni se vrhali na mouku a těstoviny, já sháněla sojovku, protože ta moje litrovka mi zrovna docházela. Priority... *krčí rameny*

Tak pevné nervy a ať to všichni ve zdraví přežijeme :)

Vstup do 2020

Nějak jsem se odmlčela, že? Nechtěně, prostě jen pořád bylo co dělat. Ne že bych měla nějak extra akční život, to u mě nehrozí, ale vrhla jsem se na čtení, páč jsem si napůjčovala samé bichle z knihovny a musela jsem je co nejdřív přečíst. Znáte to – přijdete do knihovny vrátit knihu a je blbý odejít jen tak s prázdnou. Tak se mrknete, co mají, a hele, tohle vypadá zajímavě. A o támhletom jsem slyšela. No a nakonec odcházíte s nákladem, který když jdete vrátit, tak se situace zopakuje. Takhle jsem se dostala ke knihám typu Kvásek (Robin Sloan) o programátorce, co se rozhodne péct si chleba (ta byla teda zrovna tenká), Girls Burn Brighter (Shobha Rao) o životech dvou indických kamarádek, které se chtějí po letech znovu najít, nebo The Corset (Laura Purcell), kde viktoriánská dívčina dokáže do oblečení, co šije, vtisknout prokletí způsobující samé zákeřné věci lidem, kteří ho nosí. Nebo si to aspoň myslí. Ještě jsem se ani nedostala ke knihám z Vánoc – a to tam mám skoro samé japonské autory, včetně Sósekiho s jeho majstrpísem Horník. Určitě to bude přímo epickej nářez, vedle něhož vybledne i Zlatý pavilon :D

Do toho hory fanfikcí, protože fandom Good Omens je poklad a mají naprosto všechno, co si moje srdéčko přeje. (A když to náááhodou nemají, tak si to napíšu sama, ale pšššt. Teď zrovna zápolím s čímsi, co mělo být krátké h/c a mám z toho 20k dost pofiderního angstu – nechtějte vidět mou historii vyhledávání – a konec v nedohlednu. Šišmarjá.) No a protože Oxford Learner’s Dictionary má letos novou zásobu slov dne (konečně!), tak je využívám a každý den si píšu drabble. Na Sósekiho. Se slovíčky typu „bandicoot“ či „Adonis“ -_-

Minule jsem psala o žluté manžestrové sukni, kterou jsem si došila, ale při jejíž výrobě mi zbyl jeden „vadný“ díl. Tak jsem si řekla, že nic nepřijde nazmar a onen díl použila při výrobě další manžestrové sukně. Vzala jsem původní model, upravila ho a voilá, mám zavinovačku. Je jen ke kolenům, protože tolik látky mi zase nezbylo, ale zato má pěkné knoflíky, co šajnujou, a místo knoflíkových dírek mám očka ze splétané šňůry. To se ukázalo jako jedna z největších výzev na této sukni, jelikož to tam prostě nechtělo držet, jak je to tlustý. K tomu pár vrstev manžestru a můj šicí stroj úpěl. Za odměnu ho teď budu muset vyčistit a namazat – zaslouží si to, protože vydržel (téměř) vše (až na jedno krátké místo na začátku pasu, kde bylo poskládáno tolik vrstev, že se mi to pod tu patku prostě nevešlo). Jen jsem tedy nevyřešila kapsu, což mě mrzí, ale když bude nejhůř, přišiju si jednu dozadu, protože bez kapes se nedá žít. Včera jsem se vší slávou došila a dneska si sukni vzala do práce – a on si nikdo ani nevšim! Chjo, to abych byla celá nadšená zase jen já. Ale víte co – alespoň mám dnes dobrou náladu, protože jsem pěkně oblékla, i nehty jsem si nalakovala a mám ze sebe dobrý pocit. O to víc, když si uvědomím, že prakticky všechny zimní (a většina letních) sukní jsou mé vlastní výroby *-*

Žádné předsevzetí jsem si zase nedala, ale… To bylo tak: četla jsem fanfikci, kde se vytasili s takovými těmi self-help knihami pro překonání traumat (h/c ftw!), moje myšlenky se zatoulaly a začla jsem si pohrávat s otázkou, zda by existovalo i něco takového pro mě. Ne na trauma, ale na něco z té hromádky menších neduhů, které si tahám s sebou a které mi urputně ničí život. Já teda bytostně nesnáším všechny tyhle rádoby rádce typu Najděte své štěstí, Extrovertem snadno a rychle a podobné bláboly. Jednou (!) jsem jednu takovou zkusila číst a tak mi to lezlo krkem a celé mi to připadalo tak falešné a ubohé, že jsem ji zahodila a držela se dál. Ale zoufalé situace vyžadují zoufalá řešení, terapii odmítám a za zkoušku nic nedáš, že?

Po krátkém hledání jsem objevila dvě knížky, které se tvářily, že budou to pravé. Jedna z nich je The Power of Self-Compassion s podtitulem Using Compassion-focused Therapy to End Self-criticism and Build Self-confidence a druhá The Mindful Path to Self-compassion: Freeing Yourself from Destructive Thoughts and Emotions. Uf, to jsou teda názvy. Obě mají kolem tří set stránek a krom teoretických keců okolo mají i cvičení. Ta první si nebere moc servítky a už se jí podařilo mě rozbrečet (asi nějaká slabá chvilka…). Dnes mě tam čeká úkol formulovat své vlivy, problémy a strategie, na což se teda nijak zvlášť netěším. Ta druhá je taková milejší – ke čtenáři se chová příjemně, ukazuje pochopení a snaží se o změnu takovým nevtíravým způsobem. Zatím mám za sebou nácviky uvědomování si okolí, sebe sama a svých noh při chůzi, o což se snažím každé ráno při cestě do práce. Což je teda jediné, co mi jakž takž jde – u uvědomování si sebe sama jsem už několikrát usnula, takže se to za úspěch moc pokládat nedá. Když oni vám řeknou: Pohodlně si sedněte a zavřete oči, no, a jak se soustřeďuju na svůj dech, tak už spím, to se nedá nic dělat :D Momentálně jsem se tam zasekla asi na stránce 80 u cvičení, kdy si mám uvědomovat a rozebírat negativní pocity. Jenže – a považte to – já už víc jak týden na nějaký takový čekám a nic! Beru to jako dobré znamení :) 

Co bych vám ještě sdělila?

• Sehnat voňavku vonící po žlutém melounu je nadlidský úkol.
• Strkala jsem nos, kam jsem neměla, naštvala jsem šéfa tak, jak ho už dlouho nikdo nenaštval – a dostala jsem za to prémie :D
•  Velikost košíčků u podprsenek by neměla být přímo úměrná obvodu aneb chceme více Áček u větších obvodů a méně kostic a vycpávek (neboť mám doma 80 A, B, i C, ale do toho C si můžu strkat drobné, když zrovna nebudu mít žádnou kapsu -_-;)
• Body-positive fanfikce jsou ❤ Asexual relationship fanfikce jsou ❤❤ A oboje dohromady je ❤❤❤
• Dneska si dám mačča latté. Protože můžu :)

  

Šití s Máňou

Taky máte pořád pocit, že je ještě říjen?
Netuším, co to způsobilo, ale ty vánoční písničky v rádiu mě celkem dost děsí.

Abych dodělala resty z minula: pořídila jsem si krejčovskou pannu. Jmenuje se Máňa a je děsně neforemná. Krejčovské panny samozřejmě nejsou univerzální velikost, to by nebylo zrovna použitelné. Existují různé velikosti, většinou v nějakém menším rozsahu, tř. velikost S je 36 - 42, M je 42 - 48 apod., kde si přesnou velikost můžete sami nastavit pomocí otočných koleček, které plášť panny roztahují nebo stahují. Zní to dobře, že?

Problém ovšem nastane, když zjistíte, že vaše míry jsou prostě zcela mimo tabulky, aneb co se obvodu prsou týče, jsem S, pas je M, a boky L. A teď babo raď.

Tož jsem se rozhodla jít zlatou střední cestou, protože když hodně přivřu oči (a vezmu si tu nejobjemnější podprsenku), spadám jen tak tak to velikosti M.

Jenže v tom případě bylo třeba Máně vycpat boky, což bylo jedno veselé odpoledne s molitanem, potravinovou fólií a spoustou sprostých slov. Nicméně to celé zatím nějak drží, takže to beru jako úspěch. Větší problém se však ukázal být s vrchní částí. Máňa je prostě příliš prsatá a vůbec taková objemná v hrudní oblasti, což mě úplně nepotěšilo a čehož já nedocílím, ani kdybych si podprsenku něčím vycpala. Obávám se, že až se jednou budu nudit, vezmu pilník a trošku jí zbrousím. Zkoušela jsem na ni dát šaty, které jsem před nedávnem došila a které mi normálně sedí, ale Máňa v nich byla hrozně nařvaná a jen tak tak je přes ty prsa dopla, takže ano, pilník ji nemine.

Zatím jsem naštěstí šila jen sukni, takže jsem to nemusela řešit. To jsem si takhle na podzim skočila do obchodu a uviděla žlutou manžestrovou sukni. Pěkná, moc pěkná, ale kraťounká a který normální člověk sakra v zimě nosí minisukně?! Takže jsem hned následující den zašla do látek, pořídila si manžestr a dala se do toho. Jen upozornění: z manšestru je všude hromada bordelu a v současnosti není vůbec nic, na čem by nebyly malé žluté kousíčky nití. NIC. Ani moje boty, ani obal na mobil, ani moje čepice, co jsem před pěti minutami vytáhla z hlubin skříně -_-

V průběhu prací jsem si uvědomila, že by nebylo špatné tu sukni něčím zvýraznit a nápad s tmavě hnědou paspulkou byl na světě. Jelikož to bylo o víkendu a mně se už nikam nechtělo, vyrobila jsem si jí z kousků hnědé látky a prádelní šňůry a olemovala jí kapsy a pas.

Všechno šlo celkem dobře do chvíle, kdy jsem se na sukni (nebo aspoň na ten kus látky, který již vzdáleně připomínal sukni) pořádně podívala za denního světla a ne jen pod žárovkou. A málem mě trefil šlak. Při stříhání se mi totiž povedla taková úžasná věc: v půlce jsem musela přestat a vrátila se k tomu později, to jsem ovšem zapomněla, na kterou stranu jsem to stříhala, a nenapadlo mě to ověřit. Začátečnická chyba. Takže jsem jeden díl sukně měla v tmavším odstínu než ten zbytek. Ono je to ostatně vidět i na tom obrázku - kapsy mají jiný odstín než zbytek sukně. To není schválně, to jsem prostě jen idiot (ale u těch kapes mi to nevadí).
Ještě že jsem té látky měla pořádný kus a mohla tedy ustřihnout nový díl (ale té práce navíc, grrr!). Sukni se nakonec podařilo dodělat a zítra si ji hned vezmu <3

A co s tím chybným dílem? No, látku ještě mám, takže prostě bude ještě jedna sukně. Trošku jiná, kratší, s knoflíky více na straně. Zatím jsem nevymyslela kam s kapsami (jestli vůbec budou). Uvidíme; zatím si musím užít to, že jsem zas jednou nějaký projekt dodělala do zdárného konce :)

Dozvuky léta vol. 2

Aby to nevypadalo, že všechen čas trávím jen rozhovory se svým mozkem, tady je pár novinek z poslední doby. Protože občas i něco dělám. Sem tam. Když nespím.

Co se práce týče, s příchodem září jsme skočili z nulové vytíženosti na 80 %, což mě omráčilo natolik, že jsem si ani nevšimla, že už je zase říjen. Uvědomila jsem si, že už chápu, proč se bývalý správce informačního systému nenamáhal dělat víc, než bylo životně důležité – každý den se totiž objeví nový problém tam, kde byste ho nečekali, a následuje zjišťování, proč tomu tak je, co s tím lze udělat a jestli vůbec mám dostatečná oprávnění, abych s tím něco udělala, nebo se to musí předat výš. Už na to prostě nemám nervy a obávám se, že jestli výše postavenému pošlu ještě nějaké další prosby o pomoc, osobně sem nakráčí vyhodit mě z okna. Teď momentálně mám v záloze 3 další úkoly, ale tvářím se, že to nespěchá a že to u mě ještě vydrží. Takže tak.

S mírným překvapením jsem zjistila, že mám vlastně úvazek 1,1. Víte, jak jsem na to přišla? Když mi oznámili, že mi ho navýšej na 1,5, což je povolené maximum v operačních programech. Operativní slovo je tady „oznámili“. Žádný chceš – nechceš, prostě to tak bude. Já nejsem workoholik, to ani omylem. Nejsem ani kariérně-orientovaná. Prostě mám jednoduchou práci, kterou by nejspíš zvládnul i středoškolák, vím přesně, v kolik každý den končím, a o víkendech si na práci ani nevzpomenu. (Fun fact: kvůli novým výkazům práce musím vyplňovat pracovní dobu i za vedlejšák, která se nesmí krýt s běžnou pracovní dobou, takže oficiálně pracuju od 7 do 17. Wau.) Žádný kariérní posun tu snad ani není možný, pokud bych se v daleké budoucnosti nechtěla stát vedoucí oddělení, a to teda v žádném případě nechci. Chci si jen udělat svoji práci a jít domů. Pozici integrátora informačního systému jsem ke své normální práci přibrala jen proto, abych se mohla víc rejpat v systému, protože mě to fascinovalo a bavilo (A když jsem něco potřebovala, bylo rychlejší si to udělat sama, což už teď oficiálně můžu – alespoň na nějaké úrovni. Sice většinou netuším, co vlastně dělám, ale to se nedá nic dělat *krčí rameny*).

Administrátorem projektu operačního programu být nechci. Zaprvé netuším, co vlastně dělá, a za druhé to vypadá jako spousta nevděčné práce, kdy když něco zvorám, budou z toho sankce. A známe se, že jo – já zvorám, na co šáhnu. Nejsem nijak nadšená, že mi přibude práce. Jako ano, placená bych měla být z projektu, takže prachy budou, ale já bych možná radši ty volné víkendy.

V rámci odpočinku jsem si spíchla další letní šaty – teď na zimu přímo ideální, že ano. Hned za tepla jsem využila jakousi viskózu s příměsí čehosi z Polska. S viskózou už jsem předchozí zkušenost měla a věřte mi, že ta zkušenost nebyla moc dobrá. Div jsem si u toho nervala vlasy – asi tak příjemný zážitek to byl. Takže ano, pociťovala jsem nervozitu. Ta se přelila do obav, když jsem zjistila, že mi na tom nedrží žádná křída, takže nějaké značky nebo nedej bože samotný obrys původního papírového střihu nepřicházel v úvahu. Jenže pak už bylo všechno v pohodě: látka se netřepila jak vzteklá, nekrabatila se, neklouzala. Trošku jsem bojovala s vykrojením výstřihu, kde mi začišťovací šikmý proužek příliš pnul (protože jsem blbá a nenechala mu prostor se natáhnout), ale jinak pohoda. Takhle spolupracující šaty jsem už dlouho neměla <3

Jediný opakující se problém, kterému musím zas a znova čelit, je zajistit, aby spodní záložka sukní či šatů nebyla příliš asymetrická. Aby to prostě nevypadalo, že jsem byla naprosto sťatá, když jsem to začišťovala, takže jedna strana je o pět cenťáků delší. Což jde dost ztěžka, když to máte na sobě a vidíte kulový. Jednou – to když jsem dělala svou žakárovou sukni do půl lýtek – jsem ukecala mamku, až si to vezme na sebe a já to budu měřit. Dopadlo to tak, že sukni měla až na zem, takže jsem to zase musela hodit na stůl a vzít podle oka -_-

Trpělivost došla a za letní bonus jsem si pořídila krejčovskou pannu. Teda zatím jen objednala, doma ji ještě nemám. Ale těším se <3 Pak poinformuji (a dodám obrázek šatů - na ramínku totiž vypadají jak kus hadru a sebe fotit vážně nehodlám).

Poněkud akčnější léto než jsme čekali

kořist z Polska

Tohle léto je poněkud rozlétané. Jestli jsem si myslela, že si odpočinu a z nudy se vrátím k milovanému/nenáviděnému Sósekimu, tak ani omylem. V půlce července jsme s máti spáchaly návštěvu Krakova. Úspěšně jsme se vyhnuly všem turistickým cílům a místo toho jsme vybrakovaly obchody s látkama a pro jistotu i s oblečením.

K mému velkému překvapení se ukázalo, že dokážu být rozhazovačná mrcha, když něco fakt chci. Asi výhoda stálého platu a s tím spojený pocit finančního zabezpečení. Kam se asi poděla ta škudlivka, kterou normálně přes rok jsem a která si normálně radši ani nekoupí kafe z automatu? 

Prodavačky si s náma určitě užily děsnou srandu, když jsme se snažily česko-anglicko-polsky domluvit a čísla jsme si pro jistotu ukazovaly na prstech :D Látky ovšem měli vážně moc pěkné a já prostě neodolala. Nejsem si tedy u všech jistá, co že to vlastně je zač (zvláště ta jedna, která po praní ztuhla, jak kdybych ji nechala týden máchat ve škrobu, ale po žehlení se zase tváří jako normální bavlna), ale to je asi fuk.

Bohužel se nám tu rozjel takový nešvar, že kdykoliv si vyhlídnu látku, je to jen zbytek, který nemá mnou požadovanou délku. Takže si permanentně rvu vlasy, jak to udělat, aby mi to vystačilo (na druhou stranu Burda nadhodnocuje množství požadované látky, takže zatím mi to všechno tak nějak vychází).

 Ačkoliv jsem v některém z minulých příspěvků pořádně strhala viskózu, nedalo mi to a už tu mrchu mám doma zas – momentálně z ní dokonce šiju další šaty. Sice klouže jak vzteklá, ale na rozdíl od předchozího exempláře se skoro netřepí, nezůstávají v ní po jehle takové ošklivé díry a vůbec mi přijde taková lepší. Asi holt není viskóza jako viskóza.

Po Polsku jsem zase na týden jela na pracovní cestu jazykový kurz do Barcelony s kolegyní, což jsem opět pojala spíš nákupně. Ono když jste viděli ty davy před Sagradou Familiou nebo Casa Batlló, tak ani nic moc jiného nezbývalo. I zde jsem sehnala tři látky, všechno zbytky a i ukazování číslic na prstech ruky jsem si zopakovala.
A knížky, jak jinak. Sehnala jsem čtyři japonské autory v anglině a jednoho Higašina v japonštině, protože jsem prostě machr! :D

Pozdní odpoledne jsem trávila převážně na pláži. Nejlepší byl hned ten první den, kdy jsme se s kolegyní ocitly na poloviční nudapláži s barem s výmluvným názvem Be gay :D Jinak už to taková sranda nebyla – byly docela velké vlny, že se ani plavat nedalo, podařilo se mi si o šutr rozříznout nohu a těch zatracenejch pěknejch holek kolem. Ježiš, jak já bych si šla s někým sednout na víno (s někým, kdo není moje kolegyně, protože bavte se s někým, kdo dokáže celé odpoledne mlít jen o svým novým vnukovi).

magická fontána

Cíl cesty, tedy jazykový kurz, za moc nestál. Ještě než jsme odjížděly, chtěl po nás vyučující text o 500 slovech. Mohlo to být cokoliv - fikce, tlachání o rodině, o práci, o čemkoliv. Nejdřív jsem zpanikařila, co že mám jako psát, ale protože poslední dobou mám v hlavě jenom jednu věc *ehmGoodOmens*, tak jsem celkem rychle dospěla k závěru, že nic jiného než fanfikci prostě nevykouzlím. Tož poslala jsem svou skromnou tvorbu a trnula strachem, že někdo pozná, co to je. Bát jsem se teda fakt nemusela. Jelikož kvůli nedostatku studentů byla jen jedna skupina, skončila jsem se svou kolegyní a čtyřmi dalšími lidmi, kteří za a) byli starší než já, za b) nikdo nevypadal, že by na podobné seriály koukal a za c) na tom byli s angličtinou všichni hůř než já. Mnohem hůř. Tak hůř, že jsme probírali věci typu pravidelný minulý čas, číslovky apod. Děsná švanda. Pět hodin denně. Celý týden.
Tak jsem si kreslila, tajně četla na mobilu fanfikce a tak. Při životě mě drželo jen to, že jsem v těsné blízkosti objevila obchůdek, kde prodávali mačča frappé a koncem týdne už jim stačilo jen mě zahlédnout a už ho začali připravovat :D

Jako krásné zakončení cesty mi zaměstnanci barcelonského letiště zapomněli naložit kufr (přestože jsme s letadlem čekali hodinu na nějaká potvrzení či co, než nás pustili na ranvej), takže jsem trnula hrůzou, jestli své nové látky a zbytek svých věcí ještě uvidím, ale naštěstí se mi hned následující večer ozval maník z letiště, že se kufr našel.

úlovky ze Španělska a odsud

Minulý týden byl konečně trošku čas si  odpočinout - a začít šít (a psát fanfikci, protože mi mrcha leží v hlavě). A jelikož jsem tohle léto ve společenské náladě, přemlouvám kde koho k setkání. Minulý týden jsem se tak s kamarádkou setkala u čaje a šly jsme na akci v rámci týdne Prague Pride, příští týden mě zase čeká cesta na otočku do Brna, než se vydám k příbuzenstvu na Plzeňsko.

Kdybyste měli někdo chuť se potkat (třeba už konečně u toho vína), dejte vědět :)