Za divadelním představením do Londýna

Když jsem si v dubnu kupovala lístky na divadelní představení – jediné, které jsem v poslední dekádě měla v plánu navštívit, netušila jsem, že tou dobou mi to nebude moc chodit. Na operaci vazů jsem byla v červenci a doba rekonvalescence měla být 4-6 týdnů. Měla, no, ale ani po 4 měsících jsem nebyla schopna jít bez hole, což teda nejsem ani teď, po 5 měsících. V letošním roce jsem normálně chodila asi jen 2-3 měsíce před operací a začínám si říkat, jestli se mi to třeba jen nezdálo. Ale určitě ne – na operaci jsem opravdu přišla po svých a i schody jsem tehdy jako jediná ze všech pacientů toho dne vyšlápla.

Každopádně jsem si v dubnu koupila lístky do londýnského divadla s tím, že si udělám výlet. Časově to mělo být trochu napínavé – představení bylo v sobotu odpoledne a já měla odpoledne předtím asi do 5 odpoledne organizovat promoce, na kterých nesmím chybět, takže jsem rovnou z práce měla jet na letiště, tam přespat v hostelu a ráno v 7 mi mělo letět letadlo.

Jak se přiblížil termín, nevěděla jsem, z čeho se mám stresovat víc – jestli z promoce, kde se jedna z fakult nemohla rozhodnout, jestli vyšle nějakého svého zástupce či nikoliv, takže jsem pořád předělávala rozpis míst, a kde mám mimo jiné vést studenty aulou dolu po schodech na jeviště, přičemž jsem si ještě na poslední chvíli dodělávala nové šaty, nebo z cestování, když nemůžu jet bez hole.

Co se promoce týče, šaty jsem den předem zdárně došila, ale už jsem v to skoro ani nedoufala, jelikož mi vůbec nešlo začišťování výstřihu, který se prostě krabatí, ať dělám, co dělám. Celý víkend jsem strávila přišíváním a zase páráním a znovu přišíváním, až jsem fakt měla chuť to vzít a zahodit. Taková blbost a všechna práce na těch šatech by kvůli tomu přišla vniveč. A že jsem si s nima dala práci – jsou červené z mikrosaténu a přes ně černá krajka a krajkové rukávy. Ani na kapsy jsem nezapomněla.

Šaty jsem tedy nakonec dodělala, ale studenty jsem dolu aulou nevedla, páč tam není zábradlí a já to prostě nijak důstojně nesejdu. Kolegyně to musela zvládnout sama, já se připojila až dole, kde jsem se snažila předstírat, že můžu chodit, a zbytek jsme zdárně zvládly.

Jeden úkol z krku, takže jsem se mohla vydat na letiště. Původně jsem měla letět s kufrem, ale mít kufr a hůl není dobrá kombinace, páč pak vám chybí ruce, abyste se třeba mohli držet v metru nebo tak. Pár dní před odjezdem jsem tak ještě sháněla sportovní tašku, kterou bych mohla nosit na zádech a kam by se mi vešly případné nákupy.

V pátek večer jsem tedy sfoukla promoci, ubytovala se na ubytovně poblíž letiště a byla připravena na odlet – až na to, že jsem si v práci zapomněla nabíjecí kabel na mobil. Takže jsem se musela sebrat a dopajdat si do blízkého obchoďáku pro nový.

Po takovém celodenním ťapání jsem se pak ráno v 5 sotva vlekla na bus, nemluvě o těch kilometrech na letišti. Ale kontrolou jsem s holí prošla v pohodě, což se mi docela ulevilo, páč jsem se furt bála, že mi ji zabaví a já nikam nepoletím. I se mi pak podařilo nastoupit do letadla přednostně, páč jsem asi fakt vypadala hodně blbě.

Divadlo začínalo až ve 2, takže jsem jako první zamířila na Edgware Road, poblíž kterého se nacházel Church Street market, kam jsem si šla koupit látky. V Londýně jsem už asi před 13 lety byla, takže takové ty profláklé turistické cíle už jsem viděla, i to muzeum Nacume Sósekiho jsem navštívila, dokud ještě existovalo. Tuhle cestu jsem tedy pojala spíš nákupně - látky, knihy, jídlo, případně něco na sebe, kdyby se povedlo.

Ale hlavní bylo divadlo. 
To jsem našla poměrně snadno - stačilo se chytit prvního Japonce v okolí, který mě tam v podstatě dovedl (chudák byl jedním asi ze dvou mužských, kteří byli v hledišti). Okolí divadla se totiž změnilo v japonskou čtvrť a já zas po dlouhé době slyšela japonštinu ze všech stran. Akorát teda - divadlo plné Japonek a já chytla sedadla vedle Španělek ¯\_(ツ)_/¯

Představení bylo takové... těžko popsatelné. Vycházelo z příběhu bratrů Karamazových (což jsem sice nečetla, ale přes léto jsem viděla japonskou moderní seriálovou adaptaci), odehrávalo se na konci druhé světové války v Nagasaki a byla to (většinu času) komedie (teda až na ten konec, že ano). Že to nejde moc dohromady? Nejde, ale tady to nějak fungovalo. Jako věřila jsem si, že titulky nebudu potřebovat, a snažila se to dát bez nich, ale herci mluvili extrémně rychle, což mi teda moc nepomáhalo a upřímně bych si to potřebovala pustit alespoň v 0,75x rychlosti, aby si můj mozek nepřipadal jako když to přehnal s kofeinem.

S kamarádkou jsme seděly blízko pódia a vidět bylo skvěle - mohla jsem si tak nerušeně prohlížet, jak je Eita ušatej :D Byl to trochu zvláštní pocit - ten herec, na kterého koukám maximálně tak na obrazovce noťasu, byl najednou ve stejné místnosti, co by kamenem dohodil daleko, a vypadal a zněl naprosto přesně tak, jak ho znám z té obrazovky. 

No a byl tam taky Matsujun (a prskal :D). 

Tož dva členy Arashi jsem už viděla na vlastní oči - ještě tři a mám celou skupinu :D

V dalších dnech jsem pak navštívila Camden Market (kde jsem sehnala kjůt náušnice a dala si fish&chips) a Bloomsbury (kde jsem sehnala knížku), pak Charing Cross Road od Oxford Street dolů (kolem knihkupectví, kde jsem si koupila další tři knihy včetně jedné v japonštině) do čínské čtvrti a a obchodu s japonským zbožím (kde jsem si dala karé raisu a nakoupila pár zásob), národní banku (kde jsem si vyměnila staré peníze za nové) a pěšky k Toweru, přes Tower Bridge a po nábřeží skrz knižní trh (který se za ta léta dost zmenšil) až k Big Benu a poslední den jsem si pak prošla okolí stanice Angel.

Přivezla jsem si tak 5 látek, 4 knihy, něco málo jídla (čúhai jsem radši vypila už tam) a náušnice. 

Několik dalších poznatků: 

- potkala jsem hromadu veverek a dokonce pár volně poletujících papoušku a trpce jsem litovala, že po kapsách nemám oříšky, které bych jim mohla nabídnout.

- místo vrabců se na drobky z jídla vrhají špačkové, bernešky a dokonce i volavka.

- jako já vím, že moje mluvená angličtina je špatná, ale s ne-angličanama si celkem rozumíme, s rodilými mluvčími skoro vůbec

- pryč jsou doby, kdy jsem po Londýně chodila pěšky. Všecko je strašně daleko a trávit hodiny na nohou bylo dost vyčerpávající, takže mě dost zachraňovalo metro, které jsem při minulé návštěvě téměř nepoužívala - a kde je všude miliarda schodů. Vracela jsem teda dost uchozená. Takže ano, dá se jet do Londýna i když se pajdáte o holi, ale holt je to docela záhul.

Tolik moje podzimní londýnské dobrodružství.

Pracovní cesta do Lovaně

Jedna z výhod mého zaměstnání byla možnost vyjet na pracovní cestu do zahraničí. Před covidem jsem jezdila každý rok, což bylo hrozně fajn. Někdy na pracovní setkání, někdy na jazykové kurzy. Pak do toho ale hodil vidle covid, ale letos to vypadalo docela nadějně. Kolegyně, co nastoupila těsně před covidem, chtěla někam vyjet za každou cenu, jelikož ještě nikde nebyla, tak využila volnější program a našla nám nějaký přijemně vypadající staff week někde ve Španělsku.

Jenže letos došlo ke změně vedení, takže se nám změnil i nadřízený. Náš bývalý nadřízený byl naprosto v pohodě s jakýmkoliv našim výmyslem, ale tenhle moc ne, takže plán padl. Jelikož jsme nevěděli, co od něj čekat, říkala jsem si, že se na to letos vykašlu. Navíc už byl květen a to mám vždycky příliš práce na to, abych řešila něco dalšího. Jenže kolegyně byla odhodlaná, takže nám něco přesto našla - něco, co by vyhovovalo požadavkům nadřízeného. Nezkoumala jsem to, prostě jsem vyplnila dotazník, co po mně kolegyně hodila, a sepsala jim motivační dopis, aniž bych vlastně věděla, na co se to hlásím.

No a oni nás vybrali, takže přes léto jsme zoufale sháněly potřebné podpisy a sepisovaly smlouvy a cesťáky a sháněly ubytování, které nebylo, a letenky, které měnily ceny každým dnem, a já nevim co všechno, a to v době dovolených. Víte, co je jednodušší? Doslova všechno! Několikrát jsme měly chuť s tím seknout a jediné, co nás zachránilo, byla tvrdohlavost kolegyně, která prostě mermomocí chtěla někam jet. Já bych to asi dávno odpískala. Tímto jí ještě jednou děkuji, že vytrvala :)

Nakonec jsme tedy v září vyrazily. Do Lovaně v Belgii, na research staff week na místní univerzitě. Odlet jsme měly v pondělí někdy po 6 ranní, takže jsme vstávaly okolo 4 - ideální začátek týdne -_- Jely jsme jen s příručními zavazadly, protože tohle léto bylo podle zpráv cestování prý dost mizerné. Já měla teda krom tašky ještě noťas, takže jsem byla okšírovaná a připadala si jak vánoční stromeček, ale naštěstí jsem s sebou ani tentokrát neměla žádnou kudlu či pistol, takže mě na kontrole nechali projít (ani boty jsem si tentokrát nemusela sundavat! Zato při minulém letu mě pro jistotu dělali stěry na drogy :D ).

Odpoledne nám začínal program, takže jsme stihly jen krátkou procházku v centru, ale to nám později vynahradili v rámci programu včetně průvodkyně. 

Většinu dne jsme poslouchali prezentace, případně diskutovali u kafe. Já teda hlavně poslouchala, takže můžu s naprostou jistotou říct, že si mě absolutně nikdo nezapamatoval :D Jeden den pak zahrnoval i prohlídku bruselskýho kampusu, včetně následné prohlídky centra města s průvodcem. Ve 4 nás vypustili, ať se do Lovaně vrátíme, kdy chceme. A kam asi Kavi vyrazila? Ano, správně, na látky :D

Kolegyně se chudák táhla se mnou, respektive hledala cestu, protože moje mapa byla trochu chabá. A víte, kde jsme našly látky? V arabské čtvrti. Kolegyně se nervózně rozhlížela a pořád na mě vrhala nevěřícné pohledy, ale já jsem směle vešla do obchodu a sehnala tři krásné květované viskózy za hubičku *-*

Byly jsme v Lovani celý týden až do soboty do rána, ale vzhledem k nabitému programu bylo složité se někam dostat ještě v otevírací době. Předposlední den jsem tedy využila čas pro kulturní vložku v programu, návštěvu pivovaru, a místo toho vyrazila na nákupy. Samozřejmě to zahrnovalo látky, knihy, hadry, náušnice a protože jsem byla v Belgii - pralinky. Poslední den jsme končili brzo, takže jsme se s kolegyní šly podívat do botanické zahrady a pak si daly vafle. Vafle jsem za ten týden měla asi třikrát a všechny byly výborné! Taky jsem musela vyzkoušet hranolky, o kterých Belgičani tvrdí, že je vynalezli.

Na zpáteční cestě jsme si ještě užily krásné několikahodinové zpoždění - v tomhle roce nic neobvyklého - na cestě z Mallorky jsem měla taky zpozdění a dorazila někdy okolo půlnoci. Tentokrát jen odpoledne místo dopoledne. Pak už nás čekalo jen vyúčtování, které kupodivu proběhlo bez problémů a závěrečná zpráva, za kterou nám nadřízený hlavu neutrhl. Kdo ví, třeba se příští rok zas někam podíváme :)

 

Dovolená na Mallorce

Minule jsem psala, že bych ráda na dovolenou k moři. Tehdy jsem si ale ještě říkala, že je to spíš jen zbožné přání a jako každé léto pojedu do prčic. Tož sedla jsem jednoho všedního rána k pracovnímu noťasu, že jako budu pracovat a otevřela e-maily. Už nevím, co mě tam tak nakrklo, ale každopádně to vedlo k tomu, že jsem si našla zájezd na Mallorcu a než jsem se nadála, měla ho objednaný a zaplacený.

A tak jsem na konci srpna hodila práci za hlavu a na týden se odporoučela na ostrůvek za sluncem a mořem. Samozřejmě jsem jako na potvoru přesně na celý ten týden dostala krámy, ale ani to mě nezastavilo. Letěla jsem na noc, takže jsem doletěla unavená a měla před sebou ještě skoro dvouhodinovou cestu autobusem. Naštěstí Mallorca je v podstatě jedna dálnice se spoustou kruhových objezdů, takže jsme to stihli mnohem rychleji. Na hotelu jsme byly jen tři Češky a zbytek samí Němci, což znamenalo, že na mě všichni furt mluvili německy. Před odjezdem jsem litovala, že jsem se víc neučila španělsky; tam jsem ovšem zjistila, že němčina by mi byla daleko prospěšnější -_-;;
Nakonec se můj mozek rozhodl, že v krizi je nejlepší použít japonštinu, která mi automaticky naskakovala, jakmile jsem otevřela pusu. V Japonsku by to jistě byla skvělá výhoda, na poněmčelém španělském ostrově už míň *headdesk*

Na začátku týdne jsem sebou plácla na pláž a vstala až na jeho konci. No, víceméně. Kromě koupání a večerních procházek po pláži jsem stihla i výlet do jeskyní a do hlavního města. Přeci jen když už někam jedu, tak je mi blbý zakotvit na pláži a nehnout se na krok. 

Delegátka nám nabízela různé výlety včetně těch lokací, kam jsem se chystala, ale já moc nejsem na organizovanou zábavu a navíc to prostě bylo dost drahé (ano, jsem na Mallorce, ale to neznamená, že jsem nějak extrémně zazobaná - našetřit si občas může i chudák státní zaměstnanec, představte si). Odrazovala mě od samostatného výletování, jak jen mohla, ale já jsem sama neprojela skoro celé Japonsko, abych se teď nechala vozit jak bohatí důchodci.

První byly tedy jeskyně. 

Když jsem předem vyhledávala možné lokace, podle recenzí jsem zjistila, že ty největší jeskyně jsou příliš profláklé a návštěvníky tam prý ženou jak dobytek na porážku bez jakéhokoliv výkladu. Takže jsem si to nechala ujít a raději jela do menších jeskyní Cuevas dels Hams. Ty ode mě byly jen asi čtvrt hodinu autobusem, takže jsem věřila, že nebude problém se tam dostat. Jenže jsem udělala tu chybu, že jsem si hledala informace o hromadné dopravě jen večer před odjezdem. A nedozvěděla jsem se moc pěkné věci - zpoždění prý naprosto běžná, občasné vynechání a pokud je autobus plný, prý na zastávce ani nezastaví. Neusínalo se mi teda moc dobře - představa, že někde uvíznu a nedostanu se zpátky na hotel, mě docela děsila. Ráno jsem tedy vyrážela tak brzy, abych stihla otevření jeskyní. Ráno jsem vybrala i proto, že odpoledne prostě bylo děsné vedro a v tom jsem se nikam moc táhnout nechtěla. Autobus měl zpoždění, takže mě hned začlo spalovat slunce a společnost mi dělala parta Poláků, kteří vtipkovali o tom, že tu snad ani žádný autobus nejezdí. Vzhledem k tomu, jak vypadaly jízdní řády a že se lišily ty na netu a ty na zastávce, bych tomu i věřila. 

Nicméně autobus fakt přijel! A dokonce měl uvnitř obrazovku s názvy nadcházejících stanic! Krása - oproti Edinburghu úplný luxus. Trefila jsem tedy do správného městečka, vystoupila na správné zastávce a vydala se pěšky k jeskyním, které byly asi 20 minut vzdálené. Pod tím rozpáleným srpnovým sluncem bez náznaku stínu to bylo trošku plahočení, během kterého jsem potkala akorát dva rádoby-běžce, kteří se místo běhu už jen pomalu sunuli.

Jeskyně jsem úspěšně našla a musím říct, že byly moc pěkné. Měli to moc hezky nasvícené, nikdo mě nehonil, takže jsem si mohla vše prohlížet, a výklad byl v různých jazycích, tak jsem si to docela užila. Navíc tam bylo chladněji než venku, takže to bylo příjemné osvěžení.

Druhým výletem byl celodeňák do hlavního města. Sice jsem den začala rychlochůzí, jelikož jsem neodhadla vzdálenost zastávky od hotelu a měla jsem co dělat, abych stihla bus, ale to byl asi největší zádrhel z toho dne. Nejdřív jsem si prošla centrum a jukla na největší zajímavosti (katedrálu, královský palác). Pak jsem se vydala za nákupy - což znamená, že jsem vyrazila na látky, páč jestli po něčem (nejen) v zahraničí jdu, jsou to látky (sehnala jsem dvě - z jedné už je sukně, z druhé zrovna šiju šaty). Cestou jsem skoupila všechna ledová kafe, které jsem potkala, potkala nějaký pěkný dřevěný vláček a dala si pauzu v parku, kde jsem konečně jednou něčemu rozuměla - poblíž se totiž vyskytla skupinka Japonců :-D

Odpoledne jsem se vydala do akvária a strávila tam pár hodin zíráním na rybičky, krevety, chobotnice a další mořské potvory. Nejhezčí byly malí rejnočci - ty bych si nejradši vzala s sebou <3 Mají to tam moc hezké, jen by nebylo na škodu dát do některých nádrží víc rostlinstva - chudáci mořští koníci se pomalu neměli čeho držet a museli se držet sebe navzájem T_T
Taky tam mají takový tunýlek, kde můžete rybičky pozorovat i nad hlavou, a když říkám rybičky, myslím tím žraloky :D
Pak už jen skoro dvouhodinová cesta busem zpátky a ještě jsem jen tak tak stihla večeři.

Měla jsem polopenzi a jak snídaně, tak večeře byly formou bufetu, což moje mlsná huba ocenila - ráno jsem jim tam žrala hlavně ovoce a jogurty, večer ryby. Mňam! Ale taky jsem si po večeři musela dát procházku po pláži, abych to rozchodila :D

V místním supermarketu jsem si nakoupila horčatu a víno a v pauzách mezi koupáním zevlovala na balkoně. I počasí skvěle vyšlo - celou dobu krásně a teplo, jen předposlední den jsme chytli jednu bouřku s trochou deště - tak jsem si mezitím dala šlofíka. Prostě pohoda! Ani vracet se mi nechtělo.

Tour de Morava a další podzimní zábavy

Člověk se na chvíli zamyslí a už je listopad. Pořád čekám, že jen ještě dodělám tuhle věc a už bude v práci klidněji – a ono pořád nic. Teď jsem řešila brožury, zítra máme promoci, pak zase informační schůzku… Furt něco.

Do toho nám minulý týden pro velký úspěch opět nahlásili bombu, tak jsme mohli přezkoušet, zda se umíme zdárně evakuovat – pokud zdárně znamená, že si ještě skočíte na záchod, vytisknete si podklady, které potřebujete naštudovat, a samozřejmě o tom dáte vědět na twitter, že jo. No, moc úspěšné to bylo, zvláště ta část, kdy vás o tom informuje chlapík z vrátnice místo rozhlasu či jiného poplašného systému a jako ověření vám volá kolegyně z rektorátu z vedlejší budovy, kde se informace šíří poněkud rychleji. Tak víte co – jsme zvyklí, jen po covidové pauze trochu zrezivělí.

Posledně jsem zmiňovala, že se chystám na Tour de Morava – to Vám panečku byla jízda. Tři města během tří dnů – Pardubice, Olomouc, Ostrava – s tím, že jsem vyjela v pátek po práci a vrátila se v neděli v noci, páč kdo by si kvůli mně bral dovolenou, že jo. A nejlepší bylo, že zrovna ten víkend se příšerně ochladilo a já jela velmi nalehko jen v podkolenkách a svetříku.

V pátek mě teda čekaly Pardubice, kde jsem se měla sejít se spolužačkou/kóhaikou, co dělá v japonské firmě. Ta mi ovšem den předem napsala, jestli by mohla s sebou přitáhnout japonskou kolegyni. Jasně, já japinu aktivně nepoužila 7 let a ani předtím to nebylo s mluvenou japonštinou žádné terno, to bude děsná prča. No byla, no... *chjo* Dala jsem dohromady tak pět vět pochybné kvality, ale rozuměla všechno (děkuji ti, japonská televize a má sbírko japonských knih). Dortíky měli výborné, ale frustrace se šplhala do závratných výšin, gin s tonikem nepomáhal a jediné, co mě zachránilo, byl fakt, že já toho obvykle moc nenamluvím ani v češtině, zvláště když je tam víc jak jeden člověk - T'Sal a Xan by mohly vyprávět a nejen o nedávném setkání v Praze.

Sobotu jsem trávila v Olmu, kde jsem se potkala s další spolužačkou/kóhaikou a zkoumaly jsme novou hipsterskou kavárnu, která nám nahradila oblíbenou 87ičku a shledaly, že to nebyl krok správným směrem (dortíky! nemaj dortíky! T_T). Od kamarádky jsem si ukořistila voskovku, kterou jsem nikde nemohla sehnat od té doby, co ta moje chudinka umřela, když jsem byla na vejšce. No a pak zabíjela čas pobíháním po Olmu, protože v sobotu odpoledne je samozřejmě všechno zavřeno a čajovna otvírala až v 17. A poprvé po letech měli zase výborné Vanilkové nebe, tak jsem tam strávila večer - ale v celé čajce úplně sama O_o To se mi snad ještě nikdy nestalo, ani mimo semestr... Tak jsem si aspoň dokoupila zásoby čaje a na rok mám zase vystaráno.

V neděli jsem ráno běhala po zoo, protože ♡MRAVENEČNÍCI♡! A LENOCHODI! ♡ A nově i červené pandy! ♡♡ Já tu zoo prostě miluju! ♡

V poledne jsem se přesunula do Ovy, kde jsme s kamarádkou taky zakotvily v čajce a večer už jsem zase svištěla dom (a chvilku se bála, že mě vyhodí někde v půlce cesty, páč jsme dva měli jízdenku na stejné místo ve vlaku - nakonec vykopli maníka a ne mě, uff). Ještě že jsem měla v pondělí volno - přeci jen to byla spousta socializace a já byla vyřízená.

V tuhle dobu mi twitter udělal hnusnej naschvál a odstřihl mě. Jelikož to je v podstatě jediný účet, kde si pamatuju heslo, tak mě to moc nepotěšilo, protože jsem ho ani nemohla odbloknout. Po návratu domů se ale ukázalo, že potvrzení e-mailu stačit nebude, a ten debil trval na tom, že chce telefonní číslo. K čemu mu sakra bude, když jsem ho tam nikdy nezadala a tudíž to nemůže sloužit k ověření, to tedy netuším. Pár dní jsem se neúspěšně pokoušela hádat s helpdeskem, ale nakonec mi stejně nic jiného nezbylo. Shame on you! >.<

Mimochodem, víte, jak jsem se posledně dušovala, že chci do promocí ušít nové šaty, abych si je na tu slávu vzala? No tak jsem je tak tak stihla – jen bez pásku. Všechno se dlouho tvářilo, že v pohodě, jen to složit a je hotovo. A ejhle – první problém nastal při pokusu sešít vrchní a spodní díl – tam se teda zasekávám pravidelně, chvilku je to křivé, pak zase moc volné, jinde to táhne a vždycky to sežere hromadu času, než to vypadá přijatelně. Jakmile jsem vyřešila tohle, nastala akce zip, která teda taky nic moc. Tam to teda nejdřív bylo moc volné, pak to táhlo, pak to zase bylo volné… no prostě sranda jako vždy. A nejhorší je, že ta látka je krásně splývavá, takže každá chyba je perfektně vidět a bije do očí, jako by říkala: „Podívejte se, jak to ten blb zprasil!“ Závidím všem, co mají konfekční velikost a stačí jim jet podle vyznačených linií a pohoda.

Nakonec jsem to teda dala dohromady s tím, že nejsem spokojená se zipem, ale na promoce si je vezmu a zip dořeším potom. A pásek dodělám. Ten pásek, co celému modelu přidal aspoň dvě hvězdičky obtížnosti. Jestli tohle dosavadní snažení bylo jednoduché, nechci vidět tu složitější část >.<

A pak hurá na něco dalšího! ♡

Poněkud akčnější léto než jsme čekali

kořist z Polska

Tohle léto je poněkud rozlétané. Jestli jsem si myslela, že si odpočinu a z nudy se vrátím k milovanému/nenáviděnému Sósekimu, tak ani omylem. V půlce července jsme s máti spáchaly návštěvu Krakova. Úspěšně jsme se vyhnuly všem turistickým cílům a místo toho jsme vybrakovaly obchody s látkama a pro jistotu i s oblečením.

K mému velkému překvapení se ukázalo, že dokážu být rozhazovačná mrcha, když něco fakt chci. Asi výhoda stálého platu a s tím spojený pocit finančního zabezpečení. Kam se asi poděla ta škudlivka, kterou normálně přes rok jsem a která si normálně radši ani nekoupí kafe z automatu? 

Prodavačky si s náma určitě užily děsnou srandu, když jsme se snažily česko-anglicko-polsky domluvit a čísla jsme si pro jistotu ukazovaly na prstech :D Látky ovšem měli vážně moc pěkné a já prostě neodolala. Nejsem si tedy u všech jistá, co že to vlastně je zač (zvláště ta jedna, která po praní ztuhla, jak kdybych ji nechala týden máchat ve škrobu, ale po žehlení se zase tváří jako normální bavlna), ale to je asi fuk.

Bohužel se nám tu rozjel takový nešvar, že kdykoliv si vyhlídnu látku, je to jen zbytek, který nemá mnou požadovanou délku. Takže si permanentně rvu vlasy, jak to udělat, aby mi to vystačilo (na druhou stranu Burda nadhodnocuje množství požadované látky, takže zatím mi to všechno tak nějak vychází).

 Ačkoliv jsem v některém z minulých příspěvků pořádně strhala viskózu, nedalo mi to a už tu mrchu mám doma zas – momentálně z ní dokonce šiju další šaty. Sice klouže jak vzteklá, ale na rozdíl od předchozího exempláře se skoro netřepí, nezůstávají v ní po jehle takové ošklivé díry a vůbec mi přijde taková lepší. Asi holt není viskóza jako viskóza.

Po Polsku jsem zase na týden jela na pracovní cestu jazykový kurz do Barcelony s kolegyní, což jsem opět pojala spíš nákupně. Ono když jste viděli ty davy před Sagradou Familiou nebo Casa Batlló, tak ani nic moc jiného nezbývalo. I zde jsem sehnala tři látky, všechno zbytky a i ukazování číslic na prstech ruky jsem si zopakovala.
A knížky, jak jinak. Sehnala jsem čtyři japonské autory v anglině a jednoho Higašina v japonštině, protože jsem prostě machr! :D

Pozdní odpoledne jsem trávila převážně na pláži. Nejlepší byl hned ten první den, kdy jsme se s kolegyní ocitly na poloviční nudapláži s barem s výmluvným názvem Be gay :D Jinak už to taková sranda nebyla – byly docela velké vlny, že se ani plavat nedalo, podařilo se mi si o šutr rozříznout nohu a těch zatracenejch pěknejch holek kolem. Ježiš, jak já bych si šla s někým sednout na víno (s někým, kdo není moje kolegyně, protože bavte se s někým, kdo dokáže celé odpoledne mlít jen o svým novým vnukovi).

magická fontána

Cíl cesty, tedy jazykový kurz, za moc nestál. Ještě než jsme odjížděly, chtěl po nás vyučující text o 500 slovech. Mohlo to být cokoliv - fikce, tlachání o rodině, o práci, o čemkoliv. Nejdřív jsem zpanikařila, co že mám jako psát, ale protože poslední dobou mám v hlavě jenom jednu věc *ehmGoodOmens*, tak jsem celkem rychle dospěla k závěru, že nic jiného než fanfikci prostě nevykouzlím. Tož poslala jsem svou skromnou tvorbu a trnula strachem, že někdo pozná, co to je. Bát jsem se teda fakt nemusela. Jelikož kvůli nedostatku studentů byla jen jedna skupina, skončila jsem se svou kolegyní a čtyřmi dalšími lidmi, kteří za a) byli starší než já, za b) nikdo nevypadal, že by na podobné seriály koukal a za c) na tom byli s angličtinou všichni hůř než já. Mnohem hůř. Tak hůř, že jsme probírali věci typu pravidelný minulý čas, číslovky apod. Děsná švanda. Pět hodin denně. Celý týden.
Tak jsem si kreslila, tajně četla na mobilu fanfikce a tak. Při životě mě drželo jen to, že jsem v těsné blízkosti objevila obchůdek, kde prodávali mačča frappé a koncem týdne už jim stačilo jen mě zahlédnout a už ho začali připravovat :D

Jako krásné zakončení cesty mi zaměstnanci barcelonského letiště zapomněli naložit kufr (přestože jsme s letadlem čekali hodinu na nějaká potvrzení či co, než nás pustili na ranvej), takže jsem trnula hrůzou, jestli své nové látky a zbytek svých věcí ještě uvidím, ale naštěstí se mi hned následující večer ozval maník z letiště, že se kufr našel.

úlovky ze Španělska a odsud

Minulý týden byl konečně trošku čas si  odpočinout - a začít šít (a psát fanfikci, protože mi mrcha leží v hlavě). A jelikož jsem tohle léto ve společenské náladě, přemlouvám kde koho k setkání. Minulý týden jsem se tak s kamarádkou setkala u čaje a šly jsme na akci v rámci týdne Prague Pride, příští týden mě zase čeká cesta na otočku do Brna, než se vydám k příbuzenstvu na Plzeňsko.

Kdybyste měli někdo chuť se potkat (třeba už konečně u toho vína), dejte vědět :)

Hola, amigos!

Člověk furt přemýšlí, kam že by měl jet na tu dovolenou, a nakonec vlastně ani nemusí, poněvadž ho pracovně vyšlou do Španělska. Dvakrát. Co já si sakra s tou dovolenou počnu??

Jak se Kavi ocitla ve Skotsku, část druhá

Edinburgh je krásné a pro pěšky cestující turisty přívětivé město, kde vedle sebe uvidíte nádhernou starou architekturu a moderní skleněné budovy, někdy dokonce zakomponované do sebe. Kromě budov se ovšem vyplatí i všímat si drobností typu vyzdobené vchody obytných domů. Nejlepší je prostě se vydat do města a čekat, na co narazíte. Pár tipů, co si (ne)nechat ujít jsem si však přivezla, takže tady je máte:

Dean Village

V podstatě první místo, kam jsem se vypravila, jelikož jsem to měla blízko, ale určitě není k zahození si to nechat až na dobu, kdy budete zhnusení z toho množství lidí všude a z města obecně. Tohle je totiž příjemná procházka po břehu Water of Leith. Na začátku od Stockbridge je cesta z větší části skrz (leso)park, který je sice oddělen plotem, ale sem tam nějakou tu lavičku pro odpočinek najdete. Jako plus se projdete kolem St Bernard’s Well a nad sebou uvidíte oblouky Dean Bridge. Když půjdete pořád dál, měli byste dojít až k Národní galerii Moderního umění. Až tak daleko jsem nedošla, ale určitě je to moc pěkné.

Royal Botanic Garden

Když už jsme u těch odpočinkových míst, tak musím zmínit i botanickou zahradu se spoustou cestiček a tematicky rozdělených zahrádek – luční kvítí, stromy, rododendrony, skalničky, rostlinstvo čínských hor… Mně osobně se líbila jakási výzkumná zahrádka, která je schovaná dost stranou a člověk si může počíst o pokusech, které na rostlinkách provádějí typu míchání barevných kombinací, přežívání kytiček v rozdílně stíněných místech apod. Je tu i malý rybníček a jak je to chráněno hradbou stromů, můžete si sem v klidu zalézt a odpočinout si od lidí J

Holyrood Park

Arthur's Seat, který se tyčí nad městem

Méně odpočinkový je tenhle „park“, a to hlavně proto, že je to docela prudce do kopce a cestičky nejsou vždy nejjednodušší. Ale ten výhled na město na konci za to stojí – pokud zrovna neprší, jako se to povedlo mně. Takový námahy a všechno je v mlžným oparu – to je k vzteku. V dešti tam nelezte – kameny kloužou a vy si akorát tak rozbijete hubu (vlastní zkušenost). A vemte si dobrý boty, abyste nebyli jako ten jeden maník, co se tam odvážně vydal v žabkách (a určitě toho okamžitě litoval).

Zoo

A milovníci zvířátek si nenechají ujít zoologickou zahradu. Mají tam (spící) pandy (červené i černobílé), (spící) koaly, (kjůt) mravenečníky a (pekelně dobře schované) tapíry. A když přijdete ve správnou dobu, bude hezké počasí, hvězdy vám budou přát a dotyční nebudou líní nebo přežraní, dočkáte se i procházky tučňáků. To je velice oblíbená akce, takže všude miliarda lidí (hlavně kvílících harantů), ale zase můžete využít své výšky a čumět jim přes hlavy. To je zážitek – když ošetřovatele tučňákům otevřou dveře od výběhu a všichni napjatě očekávají, jestli někdo vyleze, nebo ne. Při mé návštěvě bylo celkem vedro, takže se našli jen dva odvážlivci. A ti vzali to svoje vycházkové kolečko kolem hřiště fakt hopem, takže se člověk mohl bavit tím, jak se na těch kratičkých nožičkách ženou kolem, křídla pěkně od těla, aby prorážela vzduch, a šup zpátky do výběhu. Celkově je to pěkná zoo; drahá a furt do kopce, ale hezká, zvířátka mají poměrně velké výběhy a málo mříží, i když je pořád co zlepšovat. A někdo by měl najít ty zatoulané vydry – bůhví kam se poděly, ale jejich výběh zatím obsadily obávané divoké větve a kvůli nim do Edinburgu fakt jezdit nemusím – dostatek jich je i v Olmu.

Cramond Island

pohled z nejvyššího bodu ostrůvku zpět na pevninu

Pokud máte čas a odliv stojí na vaší straně, můžete si udělat výlet na malinký neobydlený ostrůvek Cramond. Když je příliv, je od pevniny odříznut vodou, ale za odlivu k němu vede cestička. Okolo sebe můžete pozorovat vodní ptactvo, kterak doluje chudáky mlže, můžete si nasbírat mušle a škebličky a projít se po ostrůvku kolem dokola. Když je hezky, jsou odsud trochu vidět i mosty v Queensferry. Cesta na pevninu ovšem trvá asi čtvrt hodiny, tak s tím počítejte a nevyrážejte zpátky až na poslední chvíli – vždycky se najde nějaký blb, který tam buď zůstane úplně, nebo se posledních pár metrů doslova brodí (spolužačka z kurzu měla prý vodu až nad kolena, když konečně došla ke břehu).

Edinburgh má i pláž – Portobello, ale taková vedra, aby se šel člověk koupat, tu asi moc často nejsou. Já jsem vyrazila v docela teplý den, ale po pár minutách brouzdání se ve vodě jsem necítila prsty. Takže pláž slouží spíš jen na procházky – hlavně s psími mazlíčky.

Hrad

Dost bylo přírody, je čas se podívat na památky. Jako první vás praští do očí hrad. Ten je na vyvýšené skále a dme se tam nad městem, takže ho máte furt na očích, když jste v centru. Je fakticky moc pěkný a fotogenický, takže ho najdete i na většině pohledů. Problém ovšem je, že je mnohem hezčí zvenku než zevnitř. Hlavně asi proto, že v něm žádný panovník vlastně moc dlouho nepobýval a spíš to zabralo vojsko (které tam trčí doteď). Jako ano, podíváte se na pár budov (hlavně zvenku), které vydržely, poslechnete si, jak to tam dlouho chátralo, a s trochou štěstí vyfasujete průvodce, kterému rozumíte alespoň polovinu výkladu, ale jediným hajlajtem jsou pomalu rezivějící korunovační klenoty, na které si musíte vystát příšernou frontu a nakonec si je stejně nemůžete ani pořádně prohlédnout, protože vás plynule zase ženou východem ven, natož vyfotit. A pokud máte smůlu a zrovna ten den přijede šest autobusů čínských turistů, tak se už jen těšíte někam do klidnějších míst (případně zvažujete, jestli by jeden z těch vystavených kanónů nešel použít k rozehnání davů). Za ty prachy to holt asi úplně nestojí…

Holyrood Abbey.

O něco lepší je Holyroodhouse Palace. Tam teda nevyfotíte ani prdlajs (alespoň tedy vevnitř, venku je to ok), ale výklad si můžete poslouchat v klidu ve sluchátkách (ve srozumitelné angličtině), sunete se svou vlastní rychlostí, a dokonce i něco vidíte, protože zde dokonce i někdo bydlel/bydlí. A máte to i se zahradou a krásným, i když polorozpadlým Holyrood Abbey, které svého času muselo být fakticky překrásné.

Lauriston Castle

Osobně bych doporučila i menší výlet do Lauriston Castle, což tedy není hrad, ale i tak je to moc pěkný baráček s rozlehlým volně přístupným parkem a japonskou zahradou. Pokud máte rádi serepetičky, mramor a vázičky, zúčastněte se i prohlídky, kterou vedou dobrovolníci. Domeček je totiž přeplněný vším možným od obrázků, lamp, nábytku, až po suprmoderní topení a koupelnu (na tehdejší dobu), tajné chodby a pěknou zastrčenou knihovnu, kam bych se chtěla usadit a nenechat se rušit.

Naopak si můžete nechat ujít National Museum, teda pokud nemáte rádi technické vymoženosti, protože těch je tam většina. Zbytek expozic je taková nesourodá směska porcelánu, oblečení, vycpaných zvířátek či skotské historie (dobře, ta jediná je asi taková ucelenější a místy i zajímavá).

Kostely

vnitřek kostela St. John's

Jestli je něčeho v Edinburgu hodně tak racků kostelů. Ať jdete kamkoliv, nějaký zaručeně minete, ale ne všechny bývají otevřené. V průvodcích se nejčastěji zmiňuje katedrála St. Giles na Royal Mile (ulici vedoucí od hradu k Holyrood Palace), která je sice obrovská, ale že by byla tak děsně úžasná, to mi teda nepřišlo. A taky je furt plná lidí, což není něco, co bych vítala. Mnohem hezčí byl „nenápadný“ kostelík na západním konci Princess Street zvaný St. John's. Na kostel byl fakt prosvětlený, laděný do černobíla s krásně zdobeným stropem a barevnými vitrážovými okny. Vstup je zdarma, ale za focení musíte přispět dvěma librami (podobně to funguje i v dříve zmíněném St. Giles a asi i jinde; radši jsem ale investovala sem než do St. Gilese – ten byl tmavý a ne moc fotogenický).

A to je, milí zlatí vše. Doufám, že jste si něco pěkného vybrali, a pokud máte trpělivost na 531 fotek (pracně vybraných z původních 1100), tak hurá na https://kavi3.rajce.idnes.cz/Edinburgh/.

Nejlepší dovolená je ta, kterou vám platí někdo jiný, aneb jak se Kavi ocitla ve Skotsku, část první

Občas si tak říkám, čím se mi to poštěstilo, že mám tak hodného zaměstnavatele, obzvláště když tu vorám, co mi přijde pod ruku.

Vzpomínky na září

Pro začátek si dovolím podotknout, že jakmile se v rádiu objevila ta písnička, že je venku na nule, tak se okamžitě ochladilo a je (krom skromných výjimek) hnusně. Doufám, že ten song zahrnou do kampaně jak přilákat víc zahraničních cizinců – takové krásné vyhlídky na zdejší podnebí je zajisté ohromí, že zapomenou i na dechberoucí destinace typu Sibiř.

Už je to tak – odbyla jsem si svou první pracovní cestu a – světe div se – přežila jsem ji ve fyzickém i duševním zdraví.

Hurá na Moravu!

A než jsme se nadáli, měsíc byl už zase pryč. Ne že by mi ty dny tak rychle ubíhaly - většinou si říkám, že musím přežít už jen týden/4/3/2/1 dní do víkendu, dva dny spím/zkoukávám seriály/projevuju sem tam nějakou činnost a zase začínám odpočítávat.

Takže: co že se to za ten měsíc zas seběhlo?

Přečetla jsem asi šest knih, načala tři další (a jednu vzdala) a stejně mám pocit, že čtu málo a měla bych přidat. Třeba je to taky tím, že jsem zrovna narazila na dvě skvělé knihy ve stejnou dobu, obě o 400 stranách, jedna z knihovny, druhá japonská A ZABOHA NEMŮŽU ČÍST OBĚ NAJEDNOU, protože se prostě nerozkrájím, což mě neskutečně krká, a jedna tak musí počkat, až dočtu tu druhou! Taková hrůza! To drama! XD (moje problémy byste chtěli mít, že jo? :D)

Byla jsem nakupovat v Sapě a v jednom malém krámku narazila na dvě Japonky, které jsem využila k tomu, aby mi potvrdily, že to, co si chci koupit, je opravdu renkon - lotosový kořen. Nikdy jsem si ho vcelku nekupovala, tak jsem si nebyla jistá - ještě, že tam byly :D Chudinky byly asi víc vyjevený, že jsem na ně promluvila japonsky, než já XD Ale mám renkon a jsem spokojená :)

Po roce jsem se konečně rozhoupala ke dvěma věcem: 1) navštívila jsem zubařku, což dopadlo docela špatně - pomocí rentgenu mi objevila dva kazy uvnitř zubů, které zvenku nebyly vůbec vidět. To je ale podraz! Zub se tváří hezky (relativně) bíle a vevnitř ta mrcha kaz! Takže mám o dvě půlky zubů míň a pobolívalo mě to ještě dva týdny po vrtání. Tímhle tempem bych si už měla šetřit na umělý chrup :-/

rekordních 20 cm!

2) Nechala jsem se okudlat! Poprvé v životě jsem fakt neměla čas (a chuť) se nechat ostříhat dřív, takže mi má nepříliš bujná kštice dorostla délky 20 cm! (fakt, měřila jsem to pravítkem XD) Bohužel, moje přehnaně jemné vlasy nejsou dělané na takovéhle závratné délky, takže svým zplihlým zjevem nikoho neokouzlily, a ještě mi furt překážely při veškerých činnostech včetně spaní. Tak jsem se jednou hecla a objednala se ke kadeřnici. Ta se zalekla, že to chci nakrátko, ale já si trvala na svém, takže teď připomínám oškubané kuře XD Na svou obranu musím říct, že přesně ten den se na netu objevily obrázky ostříhaného Macudžuna a já měla přesně ten samý účes (ale co si budeme povídat - na něm vypadal mnohem líp).

Nasněžilo. Můj výhled z okna se rapidně zlepšil, moje prochozené podzimní boty s dírama na podrážkách však neměly zrovna radost. A popadalo dost stromů, které mě dost mrzí, jelikož u nás nikdo nevyvíjí snahu zasadit místo nich nové. My chceme stromy! (a i když to tak z třetího obrázku nevypadá, tak nebydlím na vesnici - opravdu jsem z Prahy)

Pod tou tíhou sněhu se nám před barákem složil strom

Když už jsem se zmínila o svých úžasných botách, tak vám i povím, k čemu mě dohnalo to, že prostě nemůžu sehnat boty. Jelikož mám na obou podrážkách na stejném místě díru skrz, koupila jsem si takové malé lepící gumovité věci, které se prý lepí na nohy od židle nebo tak, aby nedělaly rýhy do podlahy. Ty jsem nalepila ze spodní i vnitřní strany (takže mě to teď moc hezky tlačí do chodidla), takže podrážka vypadá, jako by měla záplatu. Nevyřešil se tím ale problém odpadávajícího opatku. Ten už jsem si jednou nechala spravovat, protože celá pata se mi rozbila asi po měsíci chození (tomu říkám kvalita -_-). Vzala jsem tedy nějaké staré pantofle, odřízla jim podrážku a tu vteřinovým lepidlem nalepila na patu boty (takže jsem teď o půl centimetru vyšší, heč! :D). Podrážka pantoflí ovšem byla bílá, takže jsem si ji musela černou lihovkou vybarvit a kam lihovka nedošáhla (tj. do mezer mezi původní patou a novou podrážkou), jsem nalila tmavou sojovku (protože ten šmejd obarví všechno - prověřeno praxí). Ano, jsem divná a moje boty tvoří z 0,1 % sojovka XD


Dovolená na Moravě
Vzala jsem si na dva dny dovolenou (a třetím jsem nahrazovala přesčasy) a vyjela jsem směr Morava. Všemu předcházelo to, že nám odpadl kurz (jelikož se téměř nikdo nepřihlásil a pracáku se nechtělo schvalovat) a já uviděla šanci vzít si dovolenou a vypadnout někam pryč. Od půlky února byly mé dny ve znamení ustavičného hypnotizování stránek Japonského klubu Olomouc, který měl jako každý rok pořádat Japonské jaro. To bývalo vždy zhruba od začátku března tak na měsíc. Jenže tentokrát se nebezpečně přiblížil konec února - a kde nic tu nic. S přibývajícími dny jsem kontrolovala stránky častěji a častěji, až jsem nakonec nedělala téměř nic jiného - kromě nervózního okusování hrany stolu. Když už bych jela, chtěla jsem to všechno tak nějak synchronizovat a nepřijít o případnou přednášku Sylvy nebo W-senseie. Štěstí stálo při mně, program se nakonec objevil a já mohla rychle začít shánět mé moravské známé. I letos jsem si proto udělala kolečko Pardubice, Brno, Olomouc.

brněnská Spravedlnost aneb
Exekutor zabavuje pračku

Pardubice jsou vždycky tak na hoďku dvě a krom nádraží a kavárny hned u nádraží jsem vlastně z Pardubic nikdy nic neviděla. Třeba se jednou dostanu i někam na náměstí, jestli vůbec Pardubice nějaké náměstí mají :D

Naopak Brno už jsme s Triq prošly minulý rok a letos jsme tak zvolily vegetění v obývaku s kočkami a deskovkami. S těmi moc zkušeností nemám - zvládám maximálně Člověče nezlob se a ani to už jsem roky neviděla. Ano, přiznám se k tomu, že jsem asi nikdy nehrála Monopoly. Když pak vidím všechny ty v deskovkách sběhlé lidi, příšerně mě děsí, že se k nějaké takové hře odhodlám - a pak si nebudu vědět rady a budu všem spíš přítěží (těžký to život s úzkostnou poruchou). Takže i když se mi nějaká příležitost si zahrát naskytne, radši se tomu vyhnu.
S Triq však ne - takže už jsme si stavěly koleje napříč Amerikou, stavěly města a chovaly čuníky, pěstovaly bambus či pochodovaly z Eda do Kjóta a zpět :) Sice většinou hrajeme jen ve dvou, ale baví mě to asi mnohem víc, než kdyby kolem byla hromada lidí. Proč já nebydlím někde blíž?

Letos na mě byla Triq obzvláště hodná a nejen že mi uvařila (*.*), ale dokonce se se mnou projela do Olmu <3 Čím jsem si takovou úžasnou holčinu zasloužila? Jen doufám, že jsem nebyla moc na obtíž a že si Triq celý večer neříkala, že by šla radši spát...

V neděli jsem se tak ocitla v Olmu, kde jsem jako první zakotvila v Kratochvíli na obligatorní Vanilkové nebe (nope, furt nahořklý - chci zpátky tu holčinu, která jediná to dokázala připravit tak výborně nehořce). S vidinou spousty volného času jsem se začetla do knížky a statečně ignorovala hlasitý hovor od protějšího stolku, kde se nějaký maník chvástal, jak že je úžasný a milý k ženám, i drbání o prolhané kamarádce od vedlejšího stolu.
Okolo šesté jsem pak šla otravovat bývalou spolubydlící/kóhaie, která pro mě krom vyprávění o jejím půlroce v Japonsku měla i čerstvé vafle <3 a knížku! <3
Zhruba v deset jsem si pak na nádraží došla pro Hanku, která mě už druhým rokem nechává za mačču přespat u ní na bytě :D Přeji jí ještě spoustu let doktorského a dalšího studia, ať mám v Olmu kde přespávat XD

A co jsem tedy během těch pár dní v Olmu stihla?

Tuhle čmáranici fakt někdo přečte O_o
(foto Japonského klubu)

• Navštívit Sylvu a popovídat si s ní (hajlajt dne).
• Přednášku o bezdomovectví v rámci Japonského jara (moc pěkná, promyšlená, dobře podaná s kakkoii bonusem v podobě přečtení nečitelné věci, jako by se nechumelilo).
• Přednášku W-senseie o japonském školství, kde by se klidně mohly vynechat ty fucú informace a rovnou přejít k osobním zážitkům - třeba měsíční cesta na Hokkaidó z peněz učitelky byla opravdu fascinující. A W-senseiova nevraživost vůči studentům, kteří nemusejí v sobotu chodit do školy XD (ale raději si nebudeme moct připomínat můj chabý pokus o pozdrav - asi týden jsem si v hlavě vymýšlela různé otázky a odpovědi na ně, abych tentokrát byla připravená - a ono nic *headdesk*).
• Viděla jsem dvě zkoušky divadla (bohužel samotné představení jsem nestíhala) - a byla to bomba. Místy ne úplně safe for work, ale zábavné - zvlášť Aleš v roli těla rokurokubiho a Cukujomi/Sherlock (jméno odvážného herce však neznám - většina divadelníků už jsou tak vzdálení kóhaiové, že mi absolutně nic neříkají). Já už tam vlastně znám jen pár vyvolených a připadám si spíš jako vetřelec než absolvent.

• Navštívila jsem knihovnu Kasu a se zklamáním shledala, že výpůjční doba dva týdny je pro pracujícího Pražáka otřesná T_T
• Nakupovala jsem, jak kdybych před odjezdem dostala výplatu (nenechte se mýlit - na účet mi přišla až po dovolené -_-). Takže mám konečně Sósekiho Polštář z trávy, svoji první spodničku, novou podprsenku (siriusly, existují i jiné barvy než bílá, tělová a černá!), zapínání na sukni a šmajchlovačky, které doma prostě nemůžu sehnat. Zato boty byly ztracený případ - letos je ta kolekce dost nanic...X_x 
• Zkoukla jsem nový bufet ve Zbrojce (plus za kafe, mínus za málo pečivovitých věcí).

Jelikož počasí moc nepřálo a chvílemi i sněžilo, výlet do zoo jsem odvolala a radši jsem si v teple studovny četla. Snad se povede příště.

Každopádně mi ta dovolená hrozně rychle skončila a návrat do práce byl jako vždy bolestný. Ale dodalo mi to síly, a přestože můj negativní pohled na budoucnost se nezměnil, mám zase na co se těšit - další budoucí návštěva Pardubic/Brna/Olmu :)

PS.: už jsem se zmiňovala, že jsem k Vánocům dostala poukaz do japonské prodejny a využila ho tím nejlepším možným způsobem? XD