O Vánocích a tak

"Vánoce jsou svátky klidu a míru, čas, kdy se sejde celá rodina."

Nedávno jsem dostala otázku, co pro mě znamenají Vánoce. Samozřejmě mi hlavou proletěla výše uvedená fráze, ale upřímně tomu nijak moc nevěřím a necítím to tak. Uvědomila jsem si, že Vánoce jsou pro mě vlastně jen volno, prázdniny. Žádný spešl pocit, žádná spešl atmosféra. Vždyť moje rodina sestává ze dvou členů - mamky a mě - a my se vidíme pokaždé, když přijedu na víkend. Rodinné svátky to pro mě tedy nejsou. Svátky míru to asi taky nebudou - pokaždé se s mamkou pohádáme kvůli úklidu, stromečku, jídlu atd. atd. Každoročně mi tečou nervy, protože mamka všechno bere moc vážně a já mám lepší věci na práci, než se pokoušet uspořádat si učení na stole, když ho stejně brzy budu zase potřebovat prohrabat. A o klidu ani nezačínejte - všechno honem honem, uklidit, ozdobit strom, připravit večeři, pár minut se radovat z dárků, pustit matce obligatorní thriller a další den odjezd za další částí příbuzenstva, s kterou si nemám moc co říct, a o den později návrat domů. Víte, jak já si po svátcích, když jde mamka do práce, odpočinu? Vánoce pro mě vlastně nic moc neznamenají - krom toho, že máme doma hodně jídla a je v pořádku trošku se rozšoupnout a dát si něco japonského (nekecám - předevčírem bylo takoraisu, včera oden a dneska okonomijaki; tolik k českým tradicím -_-;).

Vyznívám negativně, co? Tentokrát jsem ale fakt nechtěla - poslední dobou mám poměrně dobrou náladu a nerada bych si to pokazila. Po dlouhé době se mi totiž povedlo pořádně si promluvit se Sylvou - prostě jsem se tam nahemovala o konzultačkách pod záminkou, že nesu cukroví, a nechala si zlepšit náladu pokecem o všem možném. Jako poděkování jsem krom cukroví donesla i Sherlocka v originálním znění, co chtěla Sylva už dlouho vidět. Že mám naprosto senzační vyučující? :) (a to ještě nevíte o tom, že mám od druhé vyučující slíbeno, že mi z Japonska přiveze čúhai a pivo) :D

Taktéž se mi povedlo znovu začít chodit do naší milé psychologické poradny (kde se naše malé komunita divných lidí pomalinku rozrůstá), a přestože mám občas (celkem často, abych byla upřímná) pocit, že chodíme okolo horké kaše a vůbec se nevěnujem hlavnímu tématu, povídá a hlavně poslouchá se mi dobře. Teď mě třeba fascinovalo vidět pozitivní myšlení v praxi - procházeli jsme úspěchy a faily uplynulého roku a každý můj fail dokázal přeměnit v úspěch pohledem z jiného úhlu. Jak říkám - fascinující.
Pořád mi taky tvrdí, že trénink je velice důležitý a mám tedy trénovat, co to jen jde, takže mě dokázal přesvědčit, abych šla na sraz gymplu, což se ukázalo být poměrně příjemným zážitkem. Tedy až na skutečnost, že během těch 5 let od maturity nejspíš zavedli jako oficiální pozdrav polibek na tvář. Už jsem si jakž takž zvykla na podání ruky, ale tohle teda ne - jen jeden bývalý spolužák se pokusil a já nevědomky uhýbala, co to šlo. Brrr! Lepší na to nemyslet. Nicméně večer dopadl celkem přijatelně (pár hluchých míst tam bylo, ale to vem čert), takže jsem spokojená (a pár let ty lidi zase nemusím vidět).
Jo, a ještě jsem dneska poslala vánoční/novoroční pohled do Japonska, což mi taky z nějakého divného důvodu zvedlo náladu.

Těch důvodů se tedy sešlo víc, a přestože Vánoce pro mě nejsou něčím zas tak výjimečným, zatím je prožívám příjemně naladěná.
Doufám, že i Vy, moji milí čtenáři, jste příjemně naladěni, takže už Vám jen popřeji veselé Vánoce, hlavně hodně klidu a trpělivosti (zvláště se mnou, protože já lezu na nervy všem - především pak sama sobě) a samozřejmě i nějaký ten dárek :)

Vánoční večírek a další útrapy

A pokračujeme v depresivních příspěvcích (protože tenhle týden stál prostě za houby a to je teprv středa).

Late night thoughts

Bla bla bla depresivní bláboly. Být váma, tak to radši ani nečtu (teda pokud tu nejste proto, abyste se po přečtení mohli pochválit, že na tom tak bídně jako tenhle loser nejste, v tom případě klidně pokračujte)...

Jak se zbavit otravného pacienta

Krok 1: Zrušte naplánované setkání.
Nejlépe se hodí rodinné důvody - vinu hodíte na ostatní a vypadáte starostlivě. Udělejte to několikrát, ale s jistým odstupem, aby pacient neměl dojem, že se mu vyhýbáte schválně. Tím si zajistíte, že si nebude stěžovat či se vás pokoušet kontaktovat, až to uděláte naposledy.

Krok 2: Napište, že se ozvete s náhradním termínem.
Pacienta uklidníte a ujistíte, že je vše v pořádku.

Krok 3: Neozvěte se.
Hotovo.

Jednoduché, že?

Aneb příběh o tom, jak je kavi ztracený případ až do té míry, že s ní ani psychologové nechtějí mít nic společného...

Júsuke Kiši - Aku no kjóten

*následující text může, a nejspíš i bude, obsahovat spoilery*

Seidži Hasumi je učitelem angličtiny (a na japonské poměry dosti schopným - vždyť také studoval na Harvardu a pracoval v Americe), mezi žáky se těší obrovské oblibě díky přátelskému vztahu, který s nimi udržuje, ochotě naslouchat a pomoci a v neposlední řadě díky dynamickým hodinám, jež ve studentech i něco zanechají. I Hasumiho spolupracovníci ho mají v úctě, neboť je velice schopný a o všechno se vždycky postará. Kdo by tedy čekal, že právě Hasumi není tak úplně tím, kým se zdá.

 

Ano, další knížka/y od mého oblíbence Júsuke Kišiho, autora Ao no honó či Kagi ga kakatta heja. I tentokrát je protagonistou zločinec, tenhle je však oproti Šuičimu či Enomotovi přímo ztělesněním ďábla. Což ovšem nic nemění na tom, že si ho zpočátku nejspíš zamilujete (a pak už bude pozdě to měnit). Přeci jen je přesně tak úžasný, jak jste si ho představili při čtení předchozího odstavce - a ještě k tomu mladý a pravděpodobně i krasavec. Takového vyučujícího bych si taky nechala líbit. A pak přijde ten šok, kdy zjistíte, co je vlastně zač. Já osobně asi nejvíc nenáviděla tu scénu, kde více méně znásilní jednu svou studentku (která je do něj zakoukaná a tak trochu spolu sice chodí, ale stejně) - v ten okamžik jsem se začla stydět, že jsem ho kdy jako postavu měla ráda. Ale to je jen začátek, protože to hlavní drama se odehrává ve (větší části) druhé knihy. Nutno podotknout, že na to, jak Japonci preferují vše ostatní krom samotné akce, je tady akce až až. 

Tato knížka však není primárně o násilí, ale spíš přímo o postavě Hasumiho, tedy potažmo o jeho psychickém stavu. Hasumi je totiž psychopat a jako takový prostě nepociťuje emoce, chybí mu ponětí o morálce a mezilidských vztazích. Nicméně je chytrý, velmi chytrý, a proto je mu jasné, že proto, aby ve společnosti přežil a zachoval si svobodu, se musí naučit poznat a dopředu odhadnout lidské reakce na všelijaké podněty a sám se tvářit a chovat tak, jak by se zachovali ostatní. To mu také zároveň umožňuje ostatní lidi ovládat. Řekla bych tedy, že jde o psychologický thriller (a to dost děsivý, jen co je pravda).

Ovšem tentokrát mi to nedá a trošku si i zakritizuju, protože i když je to dobrá kniha, není to to nejlepší, co jsem od tohoto autora četla. Co mi především vadilo, byl fakt, že se Kiši snažil do téhle knihy nacpat co nejvíc typů podivných charakterů - máme tu učitele, co zabil svou manželku a pak vydíral svého nadřízeného, který mu ji pomáhal zahrabávat; máme učitele, co vydírá svou studentku a sexuálně ji obtěžuje; máme učitelku, co spí se svým žákem; učitele, co spí se studentem... wtf? Co je to za školu? Tohle snad není normální, ne? Jako pomáhá to potom obohatit děj a Hasumi má aspoň co dělat, ale přijde mi to trošku přehnané. Hasumiho postava pak v porovnání nevypadá zas až tak odlišně od ostatních individuí (i když rozhodně je).

Mimochodem, já vím, že Hasumi je skvělý, ale tak dobrý, aby zvládl všechno, co zvládl, snad ani být nemůže. Jako sorry, ale občas mi připadalo, že má oči všude a ví všechno, což mi přišlo děsně nadsazené.

Dále jsem měla obrovský problém si v té změti postav zapamatovat, kdo je kdo. Jasně, je to ze školního prostředí a dá se očekávat, že tam těch studentů je sakra hodně, ale ne všichni jsou stejně důležití - stejně si je nikdo nemůže všechny zapamatovat. Já jsem se pak celou knížku děsně trápila - ne kvůli jménům, to jsem vzdala rovnou, ale spíš kdo vlastně je ta daná postava, o které se zrovna mluví - student? učitel? žena?? muž?? @_@

A pak ještě ten velmi, ale opravdu velmi trapný okamžik ke konci druhé části, kde se dvě postavy z ničeho nic rozhodnou řešit svůj potenciální milostný život. Lidi, maniak s brokovnicí se vás snaží všechny zabít - nemůžete to řešit jindy? Jako Kiši si nejspíš na tyhle světlejší chvilky před depresivním koncem potrpí, ale tohle tam bylo vraženo takovým násilím, že mě to úplně praštilo a omráčilo. Ne. Prostě ne.
Jo a ten konec byl...vlastně hodně dobrý, jelikož to nebyl konec v pravém slova smyslu, ale ten náběh na happyend (tedy to, že výše zmínění idioti vyznávající si lásku to přežili) mě teda zrovna neohromil. Ale pro ten konec-nekonec přimhouřím oko a schválím to jako dobrý a svým způsobem velmi děsivý konec.

btw díky tomuhle poměrně rozsáhlému románu, který byl v paperbackové verzi rozdělen do dvou knih, jsem si zlepšila rekord v přečtených stránkách v japině (z dosavadních zhruba pětiset na osmset a něco)! :D

A ještě poznámku na konec: existuje film - v ájině pod názvem Lesson of the Evil. Pokud se chystáte číst knihu, možná bude lepší to zkouknout jako první (protože při zachování opačného pořadí budete celý film jen nadávat a práskat hlavou o stůl jako já). Jestli se to nechystáte číst, tak směle do toho - a pak dejte vědět, jestli vám to dávalo smysl, protože já to posoudit nedokážu. Každopádně se mi to velmi nelíbilo a nikomu bych to nedoporučila - knihu ovšem ano, tu si klidně přečtěte.

Jmenuji se Kavi a mám problém

Kdysi dávno jsem kdesi četla, že pokud trpíte nějakým problémem, je nejlepší najít si kamarádku, která má stejný problém. Potížím budete čelit společně, a protože jedna druhé rozumíte, nestane se, že byste skončili nepochopeni a opuštěni. Něco na tom bude - když se tak rozhlídnu kolem sebe, všechny moje kamarádky jsou svým způsobem zvláštní. Některé více (až si vedle nich občas přijdu nepatřičně, protože nestačím jejich myšlenkovým pochodům), některé méně (na první pohled vypadají obyčejně, ale když je poznáte blíž, zjistíte, že mají do obyčejnosti daleko), ale prapodivné jsou všechny.

Bohužel se musím přiznat, že jsem mezi nimi asi ta nejslabší a nejobyčejnější, takové to nedochůdče, které vyžaduje pozornost a péči, protože samo o sobě je k ničemu. Vždycky, když jsem na tom špatně, hodně mi pomůže, když si s nimi můžu promluvit a ony mě navrátí zpět do reality.

Ovšem nyní jsem si našla známou, která je na tom psychicky zhruba stejně špatně jako já. Poprvé tak musím řešit situaci, že tou, co potřebuje pomoc, nejsem (jen) já. A nevím si rady. Navzájem se snažíme vytáhnout z depky, ale když vidím její posty přetékající bezradností, sama si začnu říkat, jestli to všechno má vůbec cenu. Trpíme stejným problémem, ale tahle naše podobnost nám nijak zvlášť nepomáhá. Asi začínám chápat, že tahle snaha udržet někoho v realitě, je fakticky náročná a z dlouhodobého hlediska vyčerpávající. Proto mě mrzí, že se se mnou všichni mí známí musejí potýkat. A že jim to nijak neusnadňuji.

Tuhle měla kamarádka narozeninovou oslavu. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem si řekla, že se pokusím být společenská a půjdu tam. Dokud jsme tam byli jen my dvě a její přítel, šlo to, ale jakmile přišli další lidé, snažila jsem se být co nejmenší a upřímně jsem byla ráda, když už jsem mohla odejít, protože mi jel vlak.

O pár dní později následovala další oslava a to byl průser na celé čáře - ačkoliv jsem dost lidí znala (včetně kamarádky, kterou jsem víc jak půl roku neviděla), netušila jsem, o čem si s nima povídat, takže večer skončil tak, že jsem seděla, usrkávala ne zrovna dobré víno, asi čtyři hodiny mlčela a v duchu přemítala, jak moc nevhodné by bylo vytáhnout si tam knihu a začít číst. Chudák oslavenkyně - tohle si fakt nezasloužila. Nejspíš mě momentálně nesnáší a ani se jí nedivím. Já sebe taky nesnáším. Je mi to líto, ale obávám se, že kdybych tam šla znova, skončilo by to úplně stejně. Nemůžu si pomoct - jsem prostě beznadějný případ.

Momentálně jsem pozvaná na oslavu Halloweenu, která je za dva týdny, ale říkám si, že by to nejspíš dopadlo stejně jako ty předchozí oslavy, takže to asi odmítnu. Přestože jde o mé kamarádky, už ani s nimi nedokážu komunikovat a postupně mě setkání s nimi začíná děsit. Takhle jsem se odřízla od jedné kamarádky z gymplu prostě jen proto, že jsem nevěděla, o čem si s ní povídat. Vždycky si říkám, že všichni mají dost svých vlastních problémů a určitě bude lepší, když je nebudu zatěžovat svou neschopností.

Omlouvám se tedy všem, kterým svým nevděčným chováním ztrpčuju život.

Šedý průměr

Když jsme ještě malí, dospělí nám namluví, že až vyrosteme, můžeme dělat cokoliv, že můžeme být čímkoliv. Postupně posloucháme, jak Janička úžasně kreslí, takže z ní bude paní malířka, a Davídek pěkně píše, takže z něj bude pan spisovatel. Mají totiž TALENT. A začínáte si všímat, jak se na vás rodiče zaujatě dívají a snaží se přijít na to, v čem jste dobří, co z vás asi bude. Postupně vás přihlašují na různé kroužky ve snaze objevit právě ten váš TALENT. Třeba to bude hra na piáno. Nebo basketbal. Co třeba keramika? Zpěv? Počítače?
Ale zatímco ostatní se začínají profilovat, vy pořád pátráte. Na základce to ještě jde, tam nemusíte nijak extra excelovat. Jenže pak přijde střední, kde se poprvé objevují semináře pro ty, kterým ten daný předmět jde dobře. A vy se do nějakého musíte přihlásit, i když jsou vaše známky ze všech předmětů tak nějak stejné. Vaše rozhodnutí pak povede k tomu, jaké předměty si zvolíte na maturitu, takže je lepší nad tím pořádně zauvažovat. Smutně sledujete, jak spolužáci mají lehkou volbu, protože jim jde fyzika a naopak propadají z dějepisu, zatímco vy se ukousáváte nejistotou, jestli radši humanitní obory nebo ty technické. Nevynikáte totiž v ničem, ale zase se v ničem ani totálně neplácáte. Nevěříte? Já maturovala jak z humanitních oborů (čeština a angličtina), tak z těch techničtějších (matika, zemák) a výsledek byl tak nějak stejný. Nic úchvatného, ale taky nic hrozného. Prostě průměr.
A právě v tento čas musí člověk uskutečnit to největší rozhodnutí v dosavadním životě - vybrat si obor studia na vysoké. To pak totiž určuje, na co se člověk zaměří v dalších třech až pěti let života a možná i déle. Dalo by se očekávat, že si člověk vybere to, na co má talent, což v mém případě tak úplně nešlo. Já osobně doufala, že tohle rozhodnutí za mě vyřeší ti druzí, protože jsem tápala - podala jsem si přihlášky jak na humanitní obor, tak na technický a věřila, že se vyselektuje jen jedno místo, kam mě budou ochotní vzít. Musí mi přeci něco jít lépe než jiné věci, musím přeci na něco mít TALENT. No a pak jsem zjistila, že jsem prošla přijímačkama všude a že mě tedy všude chtějí. Přirozený výběr se tedy nekonal. Talent stále neobjeven.
Vždycky jsem si říkala, že stačí jen trochu počkat, že se něco určitě objeví. Každý je přeci v něčem dobrý - někdo umí úžasně vyprávět, další zpívat, kreslit, oblékat se, sladit barvy, nalíčit se atd. Nemusí to být ani nic velkého či světoborného, stačil by i jen malinkatý talentíček. Jenže ani teď na výšce se žádný neprojevil - nevynikám ve svém oboru, nehodím se na učení ostatních, mluvení není zrovna moje parketa. Neumím se hezky obléci, nedokázala bych se namalovat, ani kdyby na tom závisel můj život, všechny příhody vyprávim děsně nezáživně a paměť mi taky neslouží zrovna špičkově. Na nic se nehodím, nic mi nejde, v ničem nevynikám. Naopak jsem daleko neschopnější než mé kamarádky, která si jedna po druhé úspěšně hledají práci. Já ani netuším, co bych tak mohla dělat, co bych mohla zvládnout. A pak se samozřejmě bojím i toho, že přestože by byla reálná šance, že bych danou práci zvládla, nebudu si dostatečně věřit, abych to aspoň zkusila. Na našem oboru máme šanci najít si praxi v nějaké japonské firmě a vyzkoušet si, co to obnáší, ale já ani nevím, jak si  takovou praxi domluvit a co od toho očekávat. Víceméně jsem to odbyla s tím, že tlumočit nedokážu a ve firmě se po mně určitě bude chtít tlumočit, na což nemám. Nejsem ani schopná si sehnat obyčejnou brigádu, jak mám sehnat práci, kde bych využila japonštinu? Existuje vůbec taková? Nebylo těch posledních pět let studia úplně zbytečných? Nejsem ztracený případ?

Plus bonusová otázka: myslíte, že má cenu teď po té letní pauze pokračovat v návštěvách naší malé univerzitní psychologické poradny, nebo je to ztráta času?

Japonské vrtochy II.

Další várka věcí, co Japonci běžně dělají a nám obyčejným smrtelníkům to připadá zvláštní, nepochopitelné či nás to přímo štve.

1) Knihkupectví
Jestli nějaký obchod zbožňuju a zajdu tam pokaždé, když jdu okolo, tak je to knihkupectví. Ani nemusím mít v úmyslu něco koupit, prostě se jen ráda dívám, co vyšlo nového, o co je zájem a co nám prodejci doporučují jako nejlepší novinky. Japonská knihkupectví jsou v tomto ohledu skvělá, protože jak mají knížky vyrovnané do komínků, tak hned poznáte, co se prodává a o co naopak nikdo nestojí. Momentálně mě třeba fascinuje, že ze dvoudílné Akuten no kjoši se víc prodává druhá část. Ale o tom mluvit nechci. Co mě na těchto knihkupectvích fascinuje (a co mě neskutečně sere), je fakt, že knížky nerovnají (jen) podle žánru a autora, ale hlavně podle nakladatelství. Takže když netušíte, pod kterým nakladatelstvím vyšla knížka, o niž máte zájem, jste s prominutim v prdeli. Pokaždé se snažím najít své oblíbené autory a pokaždé selhávám. Pokud ta knížka není vyloženě vystavená, nenajdu ji, ani kdybych se zbláznila. A nejhorší je, když chci vědět, co od toho autora všechno mají - to je předem prohraná bitva; pár kousků je tady, pár támhle, pár někde úplně jinde...
Nedivte se, že mám radši Book OFF - tam to rovnají podle příjmení autora (a já jim za to div nelíbám ruce).

2) Mluvící záchody
Asi nikdy nepochopím, co vedlo Japonce k tomu, aby vymysleli mluvící záchody. Kdyby skončili u vyhřívaného prkýnka, úplně by to podle mě stačilo. Ale oni ne - oni si musí vymyslet víc funkcí, než kolik zvládá můj mobil, samosklápěcí prkýnko, automatické splachování a ještě vám pustí zvuk proudící vody, aby náhodou někdo neslyšel, jak vykonáváte svou potřebu. No a teď na mě ten záchod i promluvil a to už jsem si řekla, že to je moc.
Na druhou stranu pořád lepší, než typický japonský záchod a lá díra v zemi...

3) Čtyři roční období a tříbarevné kočky
Když jsem v Japonsku byla prvně, stočil se jednou rozhovor na podnebí a já se nestačila divit, když mi dotyčná osoba tvrdila, že Japonsko je naprosto úchvatné v tom, že má jako jediná země na světě čtyři roční období. Asi jsem na základní škole ten den zrovna chyběla, ale mám takovou mlhavou představu, že u nás taky máme jaro, léto, podzim a zimu. Když jsem se to snažila protistraně sdělit, rázně to odmítala.
Stejný případ nastal, když mi kdosi tvrdil, jak je skvělé, že má Japonsko (jako jediné) tříbarevné kočky. To myslíte vážně? Japonsko si prostě rádo všechno přivlastňuje - asi nejvíc mě dorazilo, když jsem tuhle koukala na televizi a tam mi zarytě tvrdili, že pokrm, který známe pod názvem hemenex, pochází z Japonska. To už bylo příliš i na mě.
Mimochodem, opačným problémem je, jak jsou Japonci děsně překvapení, když jim řeknu, že to a to u nás nemáme - ať už je to takenoko, Moss Burger nebo Uniqlo. Holt nejsou tak světoví, jak si myslí.

4) Chodci, choďte vlevo 
Je celkem logické, že se na silnicích u nás v českých zemích obvykle chodí vlevo. Je přeci mnohem bezpečnější, když chodec vidí přijíždějící vozidlo a může se situaci přizpůsobit a naopak řidič vidí chodce a může se vyhnout. A zrovna Japonci si na bezpečnost potrpí - eskalátory, co vám hlásí, že se blíží jejich konec, tak abyste nezakopli; hlášení v metru, že mezi vagonem a nástupištěm je díra, tak abyste tam nespadli atd. Pak ovšem vyvstává otázka, proč se na japonských silnicích, přestože se jezdí vlevo, chodí taktéž vlevo. Chodci tak nemají možnost vidět auto přijíždět, což mi osobně na mých cestách dost vadilo. Někteří to řešili odrazkami a různými formami osvětlení (blikající náramek, lucernička na čele atd.), ale stejně si myslím, že by je měl někdo naučit chodit po druhé straně silnice. Jen pro jistotu.

5) Protikladnost
Tohle téma už jsem trochu nakousla v minulém příspěvku, tehdy pod názvem Plýtvání. Tentokrát se opět hodlám zabývat plýtváním, ale v jiném ohledu. Japonci věří, že by nic nemělo přijít nazmar. Proto maj dvě stě padesát kategorií na třídění odpadu a můžou se díky tomu poplácat po zádech, jak skvěle vše využívají a recyklují. Ovšem nikdo už nemluví o tom, že kdyby v obchodech nedostávali mrtě sáčků, papírových obalů, plastových obalů, izolep a všeho toho svinstva, nemuseli by mít tolik odpadu. Dnes jsem si třeba koupila takové ty nízké ponožky a co z toho bylo bordelu - tak nejdřív takový ten tvrdý papír, na který jsou navlečené, u toho plastový háček, díky kterému to na krámě viselo, pak plastová fólie, igeliťák, do toho mi hodili účtenku a celé to přelepili izolepou. Některé věci se pak před vložením do normální igelitky dají ještě do neprůhledné igelitky, aby jó nikdo neviděl, co jste si to koupili. Dalším příkladem jsou sladkosti - to máte ten hlavní obal, uvnitř další jednotlivé obaly a nejlépe ještě poslední vrstvu obalů, abyste toho smetí náhodou neměli málo. Nechtějte vědět, jak vypadá můj pokoj po celodenním nakupování. A nejhorší je to pak roztřídit. A roztřídit to musíte, jiné cesty není.
Napadlo vás, že kdybyste neměli tři sta padesát obalů, nemuseli byste mít tolik smetí a tolik toho třídit?

Bonus: Co štve Hanku - nerovnoprávnost
Když se mluví o Japoncích, tak se každému asi vybaví, že jsou přehnaně slušní. Ti trošku znalejší zase vědí, že Japonci se vyhýbají očnímu kontaktu - třeba v metru nebo tak. Všichni kývem, jako že známe, no a pak sem přijedem a nestačíme se divit, že si pro pohledy okolí najednou připadáme jako zviřátka v zoo. Že prý se Japonci na nikoho nedívají - pche! Jakmile jste cizinec, existují jen dvě možnosti - koukají na vás, dokud nemáte pocit, že sem nepatříte, anebo vás zcela ignorují a přehlížejí jak rodné lány. Druhá možnost se zdá být přijatelnější, ale třeba v situaci, kdy jde o starou babičku, kterou pouštíte sednout (protože japonská mládež ten svůj línej zadek nezvedne), a ona vaši snahu o upoutání její pozornosti ignoruje, čímž způsobí, že na vás ostatní koukají, tak si připadáte značně nepatřičně a máte chuť se propadnout do země.
Japonci se vyhýbají očnímu kontaktu a na lidi nekoukají - ale vy, jakožto cizinec, se mezi "lidi" neřadíte. Nejste na stejné úrovni jako běžní Japonci a dokud budete mít evropské rysy, tak na stejné úrovni nikdy nebudete. Já jsem si zvykla, protože na lidi nekoukám, a tudíž o jejich pohledech nevím. Co oči nevidí... Ale taky jsem si prošla fází, kdy mě tohle neuvěřitelně zvedalo mandle, takže Hanku chápu. Holt jsme si všichni rovni. Ale někteří jsou si rovnější...

Japonské vrtochy

Japonsko a Japonci jsou svým způsobem zvláštní. Nejspíš je to tím, že jakožto Evropan pocházím z naprosto odlišného kulturního prostředí, a tudíž to nedokážu pochopit. Ale při setkání s Taiwanci a dalšími Asiaty se ukázalo, že nejen Evropani jsou z některých japonských způsobů a zvyků trochu nesví.

1) Komunikace
Co mě dokáže neskutečně vytočit, je především to, že i když při každém svém pobytu mluvím pouze japonsky, existují Japonci, kteří mi nejspíš nevěří, že vážně umím japonsky a zarytě se drží angličtiny. Ano, procvičování angličtiny je fajn, ale já nejsem rodilý mluvčí angličtiny, a i kdybych byla, nejspíš by mi ta jejich výslovnost dělala problém i tak. Zkrátka a dobře, musím zatraceně hodně přemýšlet, co se mi to ten někdo snaží říct. A přitom kdyby mi to řekl japonsky, bylo by všechno v pohodě. Jistě existuje spousta cizinců, kteří konverzaci v anglině ocení, ale já mezi ně nepatřím.

S tím pak lehce souvisí i zvyk, který ovšem mají nejen Japonci, ale i my Češi - jsou/jsme přesvědčení, že když budeme tím svým jazykem mluvit hodně, ale hodně pomalu, cizinec porozumí. Neporozumí, jen mluvčí bude vypadat jako duševně zaostalý.

Občas, když jsem s nějakým Asiatem, se pak objeví lidé, kteří mají potřebu se mě na něco zeptat, ale protože jsem Evropanka, zeptají se mého asijského kolegy, protože Evropani přece japonsky neumí. Co na tom, že ten někdo je třeba Taiwanec a nikde není dáno, že všichni Asiaté musí umět japonsky. Do extrému to dotáhl jakýsi děda, který se zeptal Štěněte, odkud jsem, Štěně odvětilo, že se může zeptat přímo mě, já mu odpověděla, že z Čech, a děda jako by měl pocit, že ho uši klamou, pokračoval v rozhovoru se mnou skrz Štěně.

2) Plýtvání energií
Upřímně, Japonsko na tom s energií nikdy nebylo zrovna nejlíp - spotřebuje jí totiž zatraceně hodně na to, jak málo vlastních nerostných zásob má. A teď, když je v módě být proti jaderným elektrárnám, si každý stěžuje, jak je elektřina drahá. Ano, nejspíš je - tak proč jí sakra spotřebováváte tolik?! Jako příklad si uveďme klimatizaci. Jasně, léto v Japonsku je zatraceně horké - za dva měsíce, co tu jsem, tu bylo příjemně teplo jen jeden den - ostatní jsem se pekla ve vlastní šťávě. Větráky byly prostě nutností, jinak bych asi fakt umřela. (Mimochodem, podle televizních zpráv toto léto v Japonsku zemřelo na ta vedra 338 lidí a 53 000 bylo hospitalizováno.)
Klimatizace je tedy nezbytná - ale proč ji nastavujete na 18°C, když je venku 35°C?? Proč ne třeba 25°C, to se přeci dá v pohodě vydržet. Nejen, že zbytečně plýtváte, ale ještě z toho člověk chytí tak akorát rýmu.
Další příklad je pak přímo ze Šiinokijamy - venku vedro, slunce pálí a rodinka suší prádlo v pokoji, kde má celé odpoledne puštěný větrák namířený na pověšené prádlo. Proč proboha?
O nadměrném osvícení snad ani nemá cenu mluvit...(jen pro zajímavost: v Šiinokijamě nebylo veřejné osvícení, takže když jste se někam v noci vydali, museli jste mít baterku. Tedy pokud jste nešli do přilehlého parku, kde byl automat na pití, který svou září osvítil celý park. Ne, nedělám si srandu, myslím to naprosto vážně.)

3) Cyklisti vs. chodci
Odvěký problém, kterému Japonci musí čelit, neboť je zde povoleno jezdit po chodnících. Dochází tak ke konfliktu - cyklisti si stěžují, že jsou chodci neukáznění, vrhají se jim do cesty, skupinky zabírají celou šířku chodníku atd. atd.; chodci si stěžují, že se cyklisti z ničeho nic vynoří těsně vedle nich a polekají je, nedokáží se vyhnout, jezdí jako cvoci atd. atd. Jelikož jsem docela dlouhou dobu byla cyklistka a nyní jsem chodkyně, znám postavení obou stran a uznávám, že vše z toho je pravda. V obou táborech jsou totiž neukáznění lidé, jejichž vinou je pak na všechny vrháno špatné světlo. Dnes jsem třeba šla po chodníku, kde je pruh vyhrazený pro cyklisty. Ještě je od normálního pruhu oddělen kytičkami a sloupy, aby nedocházelo k žádným problémům. No kudy myslíte, že cyklisté jezdili? Samozřejmě pruhem pro chodce, že ano. A ještě se divili, že jim neuskakuju z cesty. Takhle se nemůžou divit, že je mezi těmito dvěma tábory zlá krev.

4) Černoši, co vás lákají do obchodů
Než mě obviníte z rasové nesnášenlivosti, musím se ohradit, že proti černochům jako takovým nic nemám. Tady jde spíš o to, že v Japonsku jsou často zaměstnáváni jako takoví ti naháněči, co se vás snaží dostat do toho kterého obchodu, abyste tam utratili své úspory za hiphopové hadry a tak. Běžní japonští naháněči mají tendenci jen postávat před krámkem, třeba s nějakou cedulí, a vyřvávat. Trhá to uši, ale dá se. Jenže černoši nevyřvávají - ti se k vám vrhají jak prodejci Týmobajlu a nedají vám pokoj. Tím hůř, pokud jste cizinec. Ihned předpokládají, že prostě za každou cenu umíte anglicky, takže se k vám přitočí, chovají se jako vaši staří známí, hučí do vás, jak musíte jít do toho a toho obchodu, a kus cesty jdou s vámi, div že se na vás fyzicky nepřilepí. Nesnáším to - jako každý člověk mám určitý osobní prostor a fakt nesnášim, když se mi do něj někdo nacpe a ještě se tváří, že je to přeci naprosto v pohodě, že je v tomhle prostředí plném Japonců váš spojenec. Vytváří to ten nejhorší možný dojem na potenciální zákazníky, takže vůbec netuším, proč takové jednání Japonci schvalují a ještě za tímto účelem někoho zaměstnávají. Nejhorší to vždy je na Haradžuku, protože v té mrňavé uličce Takešita prostě nemáte kam utéct. A věřte mi, že kdyby tam nebylo Paris Kids a ty úžasné crépes (nechce se mi psát palačinky, protože to prostě palačinky nejsou), tak bych tam nechodila.

5) Nedostatek eskalátorů a výtahů na nádražích a naopak jejich přebytek jinde
Nikdy mě to nesralo tak jako teď, když se musím táhnout se svým kufrem přezdívaným Kráva. Kráva totiž dělá čest svému jménu a je až nechutně těžká. Takže když před sebou vidím miliardu schodů (což bylo při cestě z Izu do Tokia všude), tak všechny okolo proklínám až po pátou generaci. Samozřejmě mi nikdo nepomůže a ještě mi náhodní chodci skáčou do cesty a pak se diví, že se jim ladně nevyhnu. Jak bych mohla - dělám, co můžu, abych z těch schodů pod váhou Krávy nesletěla (a měli byste vidět ty modřiny na nohách a předloktí). Neříkám, že by eskalátory měly být všude, ale proboha, když jde o nějaké místo, kde je velká pravděpodobnost, že se tam vyskytnou turisti s kuframa (třeba Asakusa), tak jim tam proboha ty eskalátory dejte.
Naopak nad eskalátory ke svatyni mi zůstává rozum stát. Nedej bože eskalátory do parku...

6) Závisláci na mobilech
V Japonsku se technologie tak rozšířila, že když vlezete na nástupiště nebo do vlaku, všude okolo vás lidi čumí na displeje a zběsile cosi vyťukávají, popř. jezdí prstem sem tam. Japonské metro jim ještě vyšlo vstříc tím, že zavedlo wi-fi i v podzemí, o čemž si běžný Čech může nechat jen zdát (ovšem nevyzkoušeno - nevlastním nic, čím bych se připojila). Je fajn, že si při cestě do práce můžete přečíst zprávy, ale nic se nemá přehánět. Lidi čučí na ten displej prakticky nonstop, a to i když jdou po nástupišti. A pak samozřejmě nekoukají kam jdou, ostatní se jim musí vyhýbat, v horším případě jsou tak zažraní, že padají pod vlaky. Že nejde jen o ojedinělé případy dokazuje i nejnovější plakátová kampaň, která před tímto chováním varuje. Jenže když lidi nezvednou oči od mobilu, tak si takových plakátů jen těžko všimnou.
Extrémem jsou pak lidi, co se neodlepí od mobilu ani ve chvíli, kdy jedou na kole. To už je na přesdržku, protože nejen, že si můžou rozbít hubu sami, ale ještě můžou ublížit i ostatním.
Trochu myslete, lidi! Všechny ostatní tímto chováním neskutečně krkáte. On vám ten net neuteče - mejly si můžete vyřídit i jindy. Nudíte se? Vemte si knihu!

Na druhou stranu mě těší fakt, že je ve vlacích zakázáno telefonovat. Taky vás tak neskutečně sere, když jedete v přeplněném autobuse či metru a někdo se rozhodne zavolat své hluché babičce? A dokážete si představit, že by se tady v Japonsku půlka metra rozhodla komusi volat, protože si prostě nemůžou pomoct? (a pomoct si fakt nemůžou - viz předchozí odstavec o používání mobilů kdykoliv a kdekoliv) Tohle by se mělo prosadit i u nás a to co nejdřív!

7) Kampaně nacionalistických skupin
Japonci občas na nějakém rušném místě zaparkují své černé autíčko s japonskou vlajkou a jakýmsi nečitelným nápisem, postaví si vedle něj malinkaté pódium, kolem si vyvěsí prapory a daj se do vyřvávání o tom, jak je Japonsko nádherné, že je zde mír a všichni se maj dobře, ale tuto poklidnost narušují ostatní státy (zvláště pak Čína a Západ), které se serou do věcí, do kterých jim nic není. Japonsko přeci patří Japoncům a cizinci sem vnášejí jen neklid a zločinnost (že večer předtím bylo ve zprávách, jak Japonec umlátil manželku hrnkem, protože vydělávala víc jak on, to je každýmu šumák). Nikdy nevím, jak se mám tvářit, když - jakožto Zápaďan - procházím okolo. A jsou hluční! Prosazujte si ten svůj individualismus někde, kde je ho potřeba - žádný stát přeci nemůže existovat jen sám pro sebe. Tím víc Japonsko, které dováží, co se dá. Ano, máte rádi svůj stát, to je hezké, ale čeho je moc, toho je příliš.

8) Kašel
Ne vážně, kašel. Tedy ne samotné kašlání, ale to, že si Japonci prostě nedávají ruku před pusu, když kašlou. To vás v mládí neučili, že nemáte prskat bacily na ostatní?! Fakt jsem přemýšlela, co ty hygienou posedlé lidi, co mají dezinfekci v každém obchodě a na poště a bůhví kde všude, vede k tomu, že takhle bezmyšlenkovitě ohrožují zdraví ostatních. Jediné, co se zdá jako dostatečné vysvětlení, je fakt, že Japonci mají roušky. Jsou tedy zvyklí, že si můžou kašlat do aleluja a nic se neděje. Jenže jak nemají dávání si ruky před pusu zažité, netrkne je, že by to měli udělat, když jim rouška v ten okamžik chybí. Proboha, naučte se to! Příště tím nakaženým můžete být vy.

9) Strach z opálení
V evropských reklamách vidíte nádherně opálené modelky; v těch japonských vidíte modelky s pletí tak bílou, až si říkáte, jak dlouho ji drželi v místnosti bez oken. Připadá mi až zcestné, jak Japonky (a Japonci) touží po bělostné pleti - zatímco my máme opalovací krémy, oni mají bělící. Ne fakt. Když jsem matce vykládala, že běžný japonský opalovací krém má faktor 50, smála se mi. Když jsem pak Japonci vyprávěla, jak máme opalovací krémy s faktorem 8, smál se mi. Japonci se prostě neopalují - a kdo se opálí, na toho je pohlíženo jako na někoho, kdo se před sluncem nedostatečně chránil (= ňouma). Buď to, anebo je to zemědělec. Když jsem tedy tohle léto vytáhla na pláži osušku a rozplácla se na ni ve snaze nachytat bronz, zděšeně na mě všichni koukali ze svého místa ve stínu. Navíc, jestli jsem to tedy dobře pochopila, Japonci ani nemají slovíčko pro "opalovat se" - místo toho používají "spálit se", takže jsem si pokaždé vyslechla, jak jsem se zase spálila, i když jsem nikde nezaznamenala žádné červené místo.
Dobře, nechcete mít přirozenou barvu, chápu, ale že jdete do takových extrémů jako dlouhé nohavice, mikiny, popřípadě rukavice (!!) při teplotách vysoko nad 30°C, to se potom nemůžete divit, že na vás koukám jak na magory. A vy se divíte, proč tolik lidí kolabuje vedrem *nevěřícně kroutí hlavou*.

Na víc si momentálně nevzpomenu, tak snad příště. Jestli máte nějaké rozumné vysvětlení některého ze zmíněných jevů, sem s ním, ráda se poučím.

Ocukaresama dešita, wataši aneb sbohem, Šiinokijamo

A je to tady, milí zlatí. Léto končí. Uteklo to jako voda. Ještě pořád mám pocit, jako by byl začátek července a já měla všechnu tu práci před sebou. Vůbec se mi nechce věřit, že jsem si už svůj díl odpracovala a teď mám to týdenní volno, které jsem kdysi v únoru, když jsem tohle plánovala, tak strašně chtěla.

Poslední týden v Šiinokijamě byl sice fajn, ale stále ho provázel stín toho, že už tam není Štěně. Naštěstí Ó-kun i Miko byli přátelští a většinou i ochotní přiložit ruku k dílu, když bylo třeba (teda Miko zas tolik ne a stala se tak první osobou, která nás při úklidu chatek nechala ve štychu - ale my to zvládli i ve dvou, protože jsme prostě příliš awesome).
Ještě dvakrát jsme se jeli koupat do moře, což bylo děsně fajn a viděla jsem takové tvory jako murénu, rejnoka či olihně (a ty mrchy medúzy, co mě kdysi na začátku srpna šlehly a pálilo to jak čert).
Večery jsme trávili buďto noční procházkou do přilehlého parku a zpátky (v naprosté tmě pouze s baterkou a po silnici, kde auta nemají důvod zpomalovat - naprosto adrenalinový zážitek, to vám povím). Ve středu jsme ale byli líní, a navíc byla jasná obloha, tak jsme přitáhli plachtu před barák, lehli si a pozorovali padající hvězdy. Nevzpomínám si, jestli jsem za celý svůj život viděla padající hvězdu - no tak teď už ano. Přeci jen jak bydlím ve městě, vidím tak maximálně Velký vůz a tím to hasne. Teď jsem ale měla příležitost vidět krásné hvězdné nebe, Mléčnou dráhu a spoustu souhvězdí, které vůbec neznám (a ten zatracený Velký vůz jsem v té spleti vůbec nenašla >.<). Tehdy jsem taky měla jednu z posledních příležitostí pokecat s Ó-kunem. O budoucnosti, o nadcházejícím roku, o tom, jak tady v Šiinokijamě je naší jedinou starostí, kolik chatek budeme následující den uklízet, a až se vrátíme, budeme muset opět čelit běžným problémům života (a že se nám vůbec nechce).
 Čtvrtek jsme pak věnovali poznávání krás jižního Izu, protože Ó-kun za ty tři týdny vlastně vůbec nikde nebyl. Byli jsme se tedy podívat v Rjúgúkucu (potřetí; poprvé se Štěnětem, podruhé se Štěnětem a Hailey), v Jumigahamě, kde je spousta toulavých koček (podruhé; poprvé se Štěnětem, když to ještě bylo štěně s malým š. Tehdy mu tam cosi spadlo do oka a on při mnutí ztratil kontaktní čočku), na místě, jehož jméno si sice nevybavuju, ale je odtamtud krásně vidět Nakagi (potřetí, poprvé se Štěnětem, z čehož vznikla jeho současná profilová fotka na fejsu, podruhé se Štěnětem a Hayley). Nebylo toho zas tak moc, ale Ó-kun o víc stejně asi ani nestál - přeci jen jsme ten den uklízeli obě chatky a bylo to poměrně náročné.

Miko, Aho a já 

Ten večer jsme pak měli rozlučkovou párty - k večeři byla omuraisu a tzv. Ise ebi pasta s krevetami a Tomato reisei pasta aneb chlazené těstoviny s rajčatovou omáčkou. A hromada čúhai(ů). Ó-kun odjížděl následující ráno těsně před 7 ranní, což znamenalo, že musíme vstát fakt brzo (teda že bysme vyloženě museli, to jsme nemuseli, ale přeci jen jsme spolu ganbarimasovali tři týdny a já jsem si ho přes počáteční nevraživost vůči němu docela oblíbila. Byl to přeci jen milý kluk, který mě dokázal rozesmát kdejakou vylomeninou. Rozloučení to bylo zase poměrně rychlé (a víceméně bezbolestné) - prostě odfrčel a konec.

Když se pak mama v poledne vrátila, vyprávěla nám ještě jednu, poslední zábavnou příhodu, která nádherně ilustruje Ó-kunovu schopnost člověka rozesmát: mama ho pozvala na snídani do Sukiji, kde prodávají gjúdony a tak, a on si objednal gjúdon se sýrem (což je jídlo, co má z nabízeného menu asi největší kalorickou hodnotu). Když se ho pak mama ptala, jestli nechce nějaké pití nebo polévku miso, tak odvětil že ne, že je na dietě XDD

Ten den jsme tedy válčily s Miko jen ve dvou, ale tak nějak se dalo. Večer nás pak čekaly okonomijaki, protože já je prostě miluju a tohle byl můj poslední večer. I tentokrát jsme si udělaly procházku do parku a zpátky. Ta naprostá tma je prostě fascinující. A ten výhled na moře, kde jsou spousty rybářských lodiček se světýlky, je taky nádherný. Nijak zvlášť jsem si nepřipouštěla, že je to naposledy. Ráno mě pak čekal úklid, při kterém jsem s láskou vzpomínala na dobu, kdy jsme si se Štěnětem navzájem pomáhali, i když jsme neměli službu (protože Miko se mě rozhodla ignorovat a radši pařit na kompu, zatímco já dřela jak mezek, mrcha). A než jsem se nadála, nastala půl jedenáctá - čas mého odjezdu. Trochu mě rozčarovalo to, že ačkoliv ten den byla restaurace od 12 otevřená, nebyl ten den check-out a tudíž ani úklid a ani snídani nikdo nechtěl - všichni tudíž měli hromadu času, ale aby mě s Krávou vzali na nádraží, to ne. To mě radši nechají hodinu se kodrcat místním busem. No budiž. Následovala poslední fotka, pak poslední Osewa ni narimašita a Ocukaresama dešita atd. (Kavi si u toho zase pobrečela - já jsem fakt nakimuši až to bolí) a pak už ta zmiňovaná cesta busem, kde jsme zastavovali ve všech těch koncích světa, co jich na jižním Izu je. Já si samozřejmě vybavovala dobu, kdy jsem tuhle trasu jela naposled, což bylo se Štěnětem na začátku července, když nám končilo čtyřdenní volno. To mi od toho pláče zrovna nepomáhalo.
V Šimodě jsem pak chvilku poseděla na nádraží než mi pojede vláček (a vzpomínala, že naposledy jsem tu byla, když jsme vyprovázeli Štěně - to mi situaci taky zrovna neulehčilo). A pak už cesta vláčkem do Atami, tam přestup na vláček do Tokia a samotné Tokio. Holy shit, tady je ale lidí! Teď jsem byla zvyklá na to naše mrtvo v horách a najednou tohle. Brr!

Hostel jsem v pohodě našla, ale po těch dvou měsících jsem fakt zhýčkaná, takže mi moje nynější ubytování, kde jsem na osmilůžkovém pokoji se samýma klukama (který se včera večer rozhodli probírat svůj sexuální život tady v Japonsku - btw příhoda se dvěma klukama, dvěma Japonkama a jedním kondomem je fakt nezapomenutelná >.<), jsou tu samí cizinci, co maj pocit, že jako Evropan prostě zaručeně musím umět anglicky a zaručeně neumím japonsky, a kde se chlapi producírují jen v trenkách, připadá fakt děsivé. A nejhorší na tom všem je, že vlastně nevím, co si tu počít. Do teď měl můj život smysl - uklidit chatky, vypomoct v kuchyni a vůbec se snažit ulehčit hostitelské rodině život - ale teď najednou nic nemusím, nikdo na mě nečeká, nikdo mě nepotřebuje. Nemám co dělat a připadám si strašně bezradně. Nijak mi nepomohlo ani včerejší omikudži - poprvé jsem si totiž vytáhla nešťastnou předpověď, kde prakticky každý řádek křičel Tvůj život nemá smysl, radši to ukonči co nejdřív. Vzpurně jsem ho pověsila na provázek před svatyní a v duchu si říkala, že se ještě uvidí.

Dnes v noci jsem prospala 13 hodin s tím, že to pomůže. Nepomohlo. Vydala jsem se odsud z Asakusy pěšky na Akihabaru jen abych vůbec vylezla ven a zabila čas. Nakonec to nebylo tak špatné - jen to vedro je fakt k nevydržení. Sehnala jsem další knížku do sbírky a zašla na mačča latté, protože ho prostě miluju. Akihabara navíc dnes byla pěší zónou, takže se to docela i dalo (na to, že je neděle a všichni prostě musí být venku). Po návratu je mi o něco líp (moje pata však protestuje, protože jsem si ji krásně sedřela do krve), mám nakoupenou večeři (rýži, nattó a melounové ramune - připomeneme si krásné dny se Štěnětem), před sebou čaj a vyhnula jsem se frontě na koupelnu (tomu se říká úspěch).

dnešní Akihabara

Zítra mě čeká velmi dlouhá a velmi únavná tour de Ikebukuro, Šindžuku, Haradžuku a Šibuja. Má být o něco chladněji, což je moc fajn, protože se někde promenádovat v těch 35°C není žádná sranda. Na seznamu věcí, co chci koupit figuruje jedna kniha, náušnice, BB cream a něco na sebe - to by snad mohlo jít. A celou dobu přemýšlím, jak to udělat, abych se sem do Japonska zase vrátila. Protože já se sem prostě vrátím a když už tu budu, podívám se i na ten zatracený Taiwan. Člověk holt musí trochu ganbarimasovat.

Loučení

Opět se vám hlásím ze Šíinokijamy. Je pondělí, což znamená, že mi zbývá necelých 5 dní do odjezdu. Tak nějak si to vůbec nepřipouštím a nejradši bych tu zůstala. Konečně jsem se toho tolik naučila a práce mi docela i jde a já mám odjet?! No way! T_T Ale na druhou stranu kdybych tu zůstala, jen bych si připadala víc a víc jako vykopávka. Už jsem viděla odjíždět tři lidi a v pátek vyprovodím dalšího. Han-kun mi byl celkem jedno - znala jsem ho jen čtyři dny; Hailey tu taky byla příliš krátce na to, aby se mi po ní nějak extra stýskalo. Ale jinak...
Pondělí totiž taky znamená, že je to 5 dní od odjezdu Štěněte. Můžete být rádi, že jsem se k napsání dalšího příspěvku nedohrabala o něco dřív, protože i když tenhle příspěvek bude velmi patetický, mohlo to být daleko horší.
Vraťme se o týden zpátky.

Tehdy jsme tu byli tři dobrovolníci - já, Štěně a Ó-kun - a trávili jsme spolu co nejvíc času. Po večeři jsme si vždy udělali tzv. gjúnjú pátí, kdy jsme jako ti největší rebelové pili mléko, které je kvůli naší spotřebě téměř na příděl, a pak jsme večery trávili u kluků na pokoji. Probírali jsme kdejakou hovadinu a sledovali, kolik různých pleťových krému na sebe Štěně napatlá (vysloužil si tak přezdívku Ohime-sama; Ó-san je šicudži - sluha). Jó, to byly skvělé časy. Postupně se však objevovaly věci, které se v souvislosti se Štěnětem označovaly jako "poslední." Poslední koupání v moři. Poslední návštěva onsenu. Poslední karé od Miki-sana v Nakagiri. Poslední macuri. Nejvíc mě vyděsil jeden okamžik, kdy bylo navrhnuto, že se Štěně pojede koupat ještě jednou, ale může si s sebou vzít jako doprovod jen jednoho z nás. V tu chvíli jsem popadla svou sklenici piva, na ex ji vypila a zaryla oči do stolu. Nechtěla jsem slyšet, koho si vybere, protože já bych to nebyla. Naštěstí bylo Štěně na stejné duševní vlně (asi jako téměř vždycky) a odmítl si vybrat, za což jsem mu neskonale vděčná.

Ačkoliv jsme byli stále v dobré náladě, jeho odjezd se blížil jako černý mrak. Nakonec jsem to nevydržela a asi tři dny předem jsem to obrečela (a tak nějak v náhodných intervalech brečím dodnes). Počet fotek Štěněte se mi náhle znásobil (jsem někde na 70), jako bych doufala, že čím víc fotek budu mít, tím snazší pro mě bude to období po jeho odjezdu (ne, není to snazší).

sweet dreams (are made of this)

A najednou nastal den, kdy přijela další dobrovolnice - dívčina z Taiwanu, která nám měla Štěně nahradit. Její příjezd označoval jeho poslední den. Poslední večeři tvořily jídla podle jeho přání - omuraisu a těstoviny s rajčatovou omáčkou a sýrem (a jejich studená podoba). Hostina jak vyšitá. Následovala gjúnjú pátí a poslední večer strávený tentokrát již v mém pokoji. Řekněme, že jsem si Štěně na celý večer přivlastnila a nikomu ho nepůjčila >:D (ne že by ho Ó-san a Miko nějak zvlášť postrádali - očividně si velmi dobře rozumí)

Další den ráno následovala poslední snídaně a pak poslední úklid, kdy se Štěně na poslední chvíli snažilo Ó-kunovi vtlouct do hlavy co nejvíc pravidel a postupů, aby jsme si poradili i po jeho odjezdu, a zároveň zaučoval Miko-san, která se však učí opravdu hodně rychle. Zatímco ti dva dokončovali úklid, my se Štěnětem jsme seděli u větráku a nevím jak on, ale já se snažila nemyslet na to, že je to naposled, co ho vidím. Když pak padnul dotaz, jestli někdo pojede doprovodit Štěně na nádraží, neváhala jsem ani na sekundu. Nakonec jsme jeli s Ó-kunem jen my dva, jelikož Miko ho vlastně ani neznala. Celou cestu jsme byli ticho - nebylo co si říct. V Šimodě jsme ještě zašli na oběd, kde nám mama vyprávěla o nějaké její kamarádce, která se vdala, a hned tři měsíce po svatbě její manžel náhle zemřel a ona litovala toho, že se s ním to ráno pořádně nerozloučila. Tehdy jsem se za ten den rozbrečela prvně, protože kdoví, jestli tohle není naposled, co se vidíme.
A najednou to bylo tady - ten okamžik, kdy jsme přijeli na nádraží a byl čas se rozloučit. Naštěstí jsme to zbytečně neprodlužovali, protože bych nechtěla, aby mě naposled viděl brečet. Nepřipravovala jsem si, co mu řeknu, protože mi bylo jasné, že bych to ze sebe stejně nedostala. Pouze jsme se naposledy objali. Vydržela jsem nebrečet, dokud nezmizel na nástupiště. Jenže pak už se nedalo nic dělat a probrečela jsem vlastně celou cestu zpátky na Šiinokijamu.

Mama nám chtěla spravit náladu, tak nás vzala na zmrzlinu - a světe div se, pomohlo to. Možná to bude tím, že jsem si vybrala příchuť wasabi, která byla tak strašně odporná, že jsem na chvilku zapomněla na vše ostatní. Ale ta náhlá změna se prostě nedala přehlédnout - jako by se veškerá radost vytratila. Zbytek dne jsem radši prospala, protože bych se stejně na nic nedokázala soustředit. U večeře jsem zabrala jeho místo u stolu, protože bych nechtěla znovu a znovu sklouzávat pohledem na to místo a vidět tam někoho jiného. Přestože jsem stále na stejných místech a dělám stále tu samou práci, on už tu není, aby mi pomohl s povlékáním postelí, aby za mě vzal obsluhu hostů, zatímco já myju nádobí, ráno už nevídám jeho ospalou tvář u umyvadla. Zpočátku jsem však stále čekala, že se někde objeví, že když třeba budu sedět v obýváku, přijde se zeptat, jestli si nedám kafe nebo tak něco.
Je mi jasné, že se to nestane. Naše bezstarostné dny v Šiinokijamě skončily a už nikdy nenastanou. Odmítám se však smířit s tím, že už ho nikdy neuvidím. Popravdě jsem to vydržela jeden den, než jsem se rozhodla mu napsat. Nejdřív jsem zkoumala, jestli neexistuje verze komunikačního programu LINE pro počítače, protože Štěně je na LINE furt. No nebylo mi přáno - bez registrace přes smartphone to nejde. Tak holt starý dobrý fb. Dosud mi však nepřišla odpověď, jelikož od svého odjezdu na fejsu ještě nebyl :(

Momentálně jsem se dala jakž takž dohromady, a pokud zrovna nekoukám na jeho fotky (nebo se nepíšu s tímhle příspěvkem), tak jsem v pohodě. Ale stýská se mi. S Ó-kunem i Miko je sranda, jsou přátelští a trávíme spolu spoustu času, ale není to ono. Štěně bylo jiné, lepší. Troufám si říct, že soulmate - první, na kterého jsem narazila (a upřímně doufám, že nebude poslední, protože to by mě jinak čekal velmi smutný život). Chybí mi a nechci, aby to tímhle skončilo. Chci s ním udržet kontakt co nejdéle to půjde, pokud možno do té doby, než se znovu potkáme. Protože já se na ten zatracenej Taiwan prostě dostanu, i kdybych tam měla jet otročit na pole. Momentálně vymýšlím, jak se tam dostat (případně jak se dostat do Japonska, z kterého bych si udělala výlet na Taiwan) - stipendia, víza, wwoof, cokoliv. Já se s ním prostě znovu setkám, i kdybych si měla postavit vor a přeplavit se přes oceán (doufám, že dopadnu líp než ten Čech, co se na voru plavil z Taiwanu do Japonska XD). Ale musím jednat buďto rychle (do příštího srpna), anebo pomalu (přespříští rok), protože Štěně čeká vojenská služba. Chudák Ohime-sama - vůbec si ho tam nedokážu představit. Doufám, že bude v pořádku, protože poté, co jsem o té jejich vojenské službě slyšela, bych se tam fakt bála.

Ale hlavně doufám, že se mi co nejdřív ozve, protože se mi fakt stýská a strašně mi chybí ;_;

V Šiinokijamě je opět veselo :)

Občas mám pocit, že všechno je dané a nic se nemůže změnit, ať dělám co dělám. Někdy to tak opravdu je, ale tentokrát se ukázalo, že čas od času stačí vyvinout trochu aktivity a vše může být naprosto jiné.
Minule jsem se rozepisovala o tom, jak mě tu všichni ignorujou a já si připadám děsně sama. Po jedné probdělé noci už jsem to fakt nevydržela a řekla si, že se Štěnětem promluvím. Hezky mu povím, co mi vadí, a budu požadovat vysvětlení, co se stalo, že se celá tahle situace takhle vyvinula. Přeci jen se čas krátí a nebude trvat dlouho a Štěně odjede, takže jsem to chtěla vyřešit co nejdříve.

Protože kluci jsou prakticky pořád spolu a já chtěla odchytit jen jednoho z nich, řekla jsem si, že si ho odchytím ráno před prací. Ten den jsem toho stejně moc nenaspala a asi od 5 ráno jsem byla na nohou, takže mi to vlastně ani nijak nevadilo. Jen jsem byla příšerně nervózní a v hlavě si furt opakovala, co že mu to hodlám říct - to proto, abych to nezapomněla a abych co nejlíp vyjádřila, jak celou situaci vnímám. Pět minut před sedmou ranní jsem seděla v obýváku s knihou v ruce ale myšlenkama někde úplně jinde a nervozitou jsem nemohla ani dýchat. Přesně v 6:59 se otevřely dveře jeho pokoje a já okamžitě zapomněla všechny ty natrénované věty. Nicméně se mi podařilo ho zadržet, než seběhl schody, a pak nastal jeden z nejtrapnějších okamžiků tohoto roku, kdy jsem ze sebe horko těžko vymáčkla, co že to po něm chci. Naštěstí si to moc nepamatuju - vím jen, že z ospalého výrazu přešel v úsměv, pak se tam někde mihlo slovo gokai (nedorozumění) a příslib toho, že to potom probereme.

Ani nevíte, jak se mi ulevilo - dokonce jsem ještě na hodinku usnula.Ten den jsem poprvé po týdnu zvedla oči od země a opravdu ho viděla. A nejen jeho. Někde mezi ranním "rozhovorem" a snídaní to Štěně a Ó-san asi stihli probrat, protože jsem zase po dlouhé době slyšela japonštinu. Ne pořád, ale aspoň většinou. Což bylo fajn, protože když člověk ví, o čem se mluví, může se zúčastnit rozhovoru. Poprvé jsem tak pořádně mluvila s nové příchozím Ó-sanem a zjistila, že je to vážně docela milý kluk. Myslí mu to sice dost pomaleji a paměť taky nebude jeho silná stránka, ale dá se s ním normálně mluvit. Jen si musím dávat pozor, abych nemluvila moc rychle - světe div se, ale někdo je na japinu horší než já.

Štěně ve vypůjčených brýlích a Ó-san

Při úklidu bylo ten den hned veseleji a i večer, když jsem se pak vydala na pokec k nim na pokoj, byla sranda - až se hostitelská rodina druhý den divila, co jsme to večer vyváděli tak zábavného. A náš vztah se Štěnětem nijak neutrpěl; naopak to vypadá, že jsme si trošku bližší.
Už jsem se zmiňovala, že Štěně nemá žádný koncept osobního prostoru? To platí nejen s ohledem na ostatní, ale i když se jedná o jeho osobu - bude to znít perverzně, ale člověk si na něj může kdykoliv šáhnout a pohoda. Včera jsme jeli na další ohňostroj, což nám docela pozvedlo náladu, takže jsme pak večer na pokoji blbli. Řekněme, že součástí byla masáž zad, při které Štěně vydávalo prapodivné zvuky, objímání a zakončeno to vše bylo probíráním se mu vlasy, dokud Štěně neusnulo.

Ulevilo se mi. Fakticky jsem se bála, že věci zůstanou tak, jak byly. Už jsem si skoro začínala přát, aby Štěně co nejrychleji odjelo, ať mám pokoj. Beru to všechno zpátky. Nechci, aby kdy nastalo úterý, protože to je den, kdy nás Štěně opustí. Zítra je tak pravděpodobně poslední den, kdy se můžeme společně vydat k moři (a já se jako na potvoru nemůžu koupat, což vyústilo ve vyhledávání, co se s tím dá dělat, a po přečtení všech návodů a bůhví čeho všeho k používání tamponů jsem dost vyděšená, ale odhodlaná to zkusit.) Co bych pro své Štěně neudělala. Kde je ten obojek, když ho člověk potřebuje? Chci ho domů - do kufru by se mi zaručeně vešel <3

Minulý týden se nyní zdá jako dávná minulost. Náš tehdejší ranní rozhovor byl sice příšerně trapný, ale stál za to a já jsem za něj ráda. Ukázalo se, že občas stačí málo a mnohé se změní :)

Všechno hezké jednou končí

Už dlouho jsme tu neměli angsty příspěvek, že? Nuž, to je třeba teď hned napravit, neboť svět je plný idiotů, co mi lezou na nervy, a já bych vás o tento zážitek nerada připravila.

Posledně jsem se zmiňovala, že nám tu přibyl kamarád Štěněte a že si tak trochu nerozumíme či spíše nám tu dochází ke konfliktu zájmů ohledně opatrovnictví Štěněte. Za ty necelé čtyři dny, co tu je, jsem ztratila veškerý kontakt se Štěnětem, a když už s ním náhodou mluvím (jakože málokdy a jen odpovědi na přímé otázky), tak si nemůžu pomoct a používám fakt hnusný tón, za který bych se měla stydět. Nic mi nepřelítlo přes nos, jen jsem naštvaná, že si nějaký klučina přijede a s takovou jednoduchostí mi vyfoukne někoho, koho jsem považovala za kamaráda.

Oni fakt furt mluví jen čínsky a vůbec jim nedochází, že já se nechytám. Pozvou mě k nim na pokoj a po úvodních pozdravech a zdvořilostech přepnou na čínštinu. Přijdou za mnou na pokoj a během minuty přejdou do čínštiny. Poslední kapka byla to, že dnes během úklidu ohlásil Ó-san hostitelům situaci a vyslechl si další instrukce, které nám však předal jen v čínštině. Když jsem se nezvedala ze svého místa, tak se na mě Štěně otočilo jako že co to dělám, vždyť se hosté z druhé chatky již odhlásili. A já toho měla už dost a odsekla jsem jen chladné "a, só" a šla napřed. Chápu, že jsou oba z Taiwanu a asi by bylo divné, kdyby spolu za všech okolností mluvili japonsky, ale když jsem u toho já, tak je přeci slušnost mluvit v jazyku, kterému všichni přítomní rozumí. Upřímně si nevzpomínám, kdy jsem od nich naposledy slyšela japonštinu.

Štěně mi tvrdilo, že Ó-san je přátelský a milý kluk, který se s každým hned skamarádí. No teda jako sorry, ale to asi mluvil o někom jiném (popřípadě o sobě, protože na něj to sedí), protože Ó-san, jak ho znám, je spíš nemluvný a víc jak pozdrav z něj nedostanu. Navíc nemáme jediné společné téma, takže jsme se spolu vlastně nikdy nebavili. Ne že bych se nesnažila - za uplynulé tři dny jsem dvakrát šla na pokec k nim na pokoj, což se ale pokaždé zvrhlo v konverzace v čínštině a mé trapné mlčení, kdy jsem si vyčítala, že jsem si s sebou nevzala něco na čtení.

Je mi líto, že jsem na Štěně hnusná, ale fakt mě to neskutečně sere. A nejhorší je, že ti dva si vlastně vůbec neuvědomují, že dělají něco špatně. A když už mě sere tohle, tak se k tomu samozřejmě přidávají i další maličkosti, které mě vytáčí. Jako třeba to, že po večeři se dlouhosáhle vybavují, než aby umývali nádobí. Jako nevím jak oni, ale já na to nemám celý den a ráda bych se před spaním třeba ještě podívala na net. Takže se musím probojovat ke dřezu a všechno si to umýt sama, protože jinak bych tam čekala asi až do půlnoci. Stejně tak při úklidu pokojů - součástí úklidu je, že všechno, s čím se dá hýbat, se vynese na terasu - stoly, židle, křesla. No co myslíte, že vezmou oni a co nechají tahat holku? Samozřejmě - židle vezmou oni a pak sledují, jak se táhnu s křesly a se stoly. Typičtí chlapi. Nebo nedokážu pochopit, jak někdo může čistit koupelnu třetí den po sobě, strávit u toho hodinu a stejně u toho potřebovat podporu kamaráda, když já to zvládám za půl hoďky sama. A na povlíkání postelí, na které jsou potřeba dva, tak na to mě nechají samotnou. Pokaždý tak mám pocit, že jsem obklopena samýma idiotama, sama sebe se ironicky ptám, co bych bez těch chlapů dělala, a pak dávám za pravdu své matce, která mi vždycky říkala, že co si ženská neudělá sama, to nemá.

A úplně nejvíc mě asi sere, že mě takhle zrazuje někdo, kdo mi byl jen před pár dny oporou, komu jsem se svěřila s tím, jaká fakt jsem, s čím se potýkám atd. Věřila jsem mu, říkala jsem mu, že nejvíc se bojím toho, že mě lidi opustí a já budu sama, a on jde a udělá tohle. Cítím to jako zradu, neboť tohle není poprvé, co jsem někomu věřila a on mě vzápětí nechal ve štychu. Akorát je to pokaždé o něco bolestivější, protože si krom současné zrady vybavuju i ty předchozí. Pokaždé si říkám, že se lidem nedá věřit, a pak jdu a při prvním náznaku laskavosti se k někomu upnu, jen aby mě dotyčný pak odkopl, když už mě nepotřebuje. Ach, jak neskutečně naivní dokážu být.

Nechápejte to špatně, já jsem ráda, že je poslední dobou Štěně tak nadšené, ale na druhou stranu mě mrzí, že já toho nemůžu být součástí, a naopak kvůli tomu trpím. Bylo to úžasných šest týdnů, jen to skončilo moc rychle - o dost dřív, než jsem čekala. Tak nějak jsem doufala, že vydržíme mít přátelské vztahy až do konce, a jestli to pak vyšumí jako vždy, tak budiž, ale že to takhle náhle utnem, to jsem nečekala.

Zatímco ti dva utužují vztahy, já se vracím ke svému životu o samotě - sleduju svoje seriály (Doctor Who ftw), nosím si svojí muziku k práci, čtu si. Nic nového - jsem zvyklá být sama. Jen pokaždé bolí se k tomuto životnímu stylu vracet poté, co jsem poznala, že může být i něco jiného. Dlouhosáhle analyzuju, co jsem udělala špatně tentokrát - měla jsem být přátelštější? Víc mu pomáhat? Řekla jsem něco špatně? Na nic jsem však nepřišla - dělala jsem, co jsem mohla, a stejně jsem zase skončila tam, co vždycky - sama a v slzách.
こんな人生いらない……

Šťastné shledání Štěněte a jeho páníčka

S Hailey jsme se nakonec dost skamarádily a každý den si dlouho do noci povídaly. Ukázalo se, že je křesťanka (takže rozšířila řady osob, které se mě snažily převést na víru - ne, díky) a že má přítele, s kterým se budou příští léto brát. Hailey byla děsně kamarádská, milá a občas trošinku naivní, ale mohly jsme probírat kde co včetně sexuální orientace Štěněte (která mimochodem zůstává záhadou i po jeho vehementním popírání, že s klukama fakt nic nikdy neměl).

Než jsme se s Hailey rozloučili, stihli jsme ještě všichni tři zajet na místní festival svíček zvaný Candle Macuri v Šimodě, asi 30 km odsud. Při této příležitosti se paní hostitelka rozhodla navléct nás do jukaty, abychom si připadaly víc japonsky. Bylo nám striktně nakázáno, že ačkoliv západ zdůrazňuje křivky, tady musíte být rovní jak válec (takže nám okolo pasu omotali ručníky, což mi teda sebevědomí zrovna nezvedlo).
Nevím jak Hailey, ale já si spíš připadala jak divnej gaidžin, nemluvě o tom, jaký v tom bylo vedro, dřely mě boty, do schodů jsem chodila jak postižená a zajít si na záchod bylo nemožné. Nicméně to nakonec byla přeci jen sranda a koukala jsem, že se naše fotka dostala i na nějaké místní stránky o Izu.
Jen pro představu, do čeho že mě to navlíkli:

V Šimodě jsme se tedy vydali na Perry Road (pojmenovanou po admirálovi Perrym, jehož zásluhou se Japonsko v druhé polovině 19. století otevřelo světu), která je sama o sobě moc hezká, a když ji navíc ještě osvítí stovky svíček, tak je to fakt pastva pro oči.

Celé jsme to tam procházeli, občas si nás nějaký z davu fotografů vyblejsknul (no jo, gaidžin v jukatě, to musíte vyblejsknout, to už v takové díře hned tak neuvidíte XD), ale jinak jsme spíš fotili my. Zase mám mrtě fotek, tak když tak jukněte: http://kavi3.rajce.idnes.cz/Candle_Cafe_2013_Shimoda/

Líbilo se nám, jak některé svíčky měly malované plastové fólie, tak jsme se rozhodli, že si taky takovou nakreslíme. Původně bylo v plánu, že všichni se budem podílet na jedné fólii, ale nakonec jsme dostali prostor každý sám za sebe. Otázkou zůstalo, co namalovat. Já se vrhla na českou vlajku, která upoutala pozornost tří mladých Japonek, které se tak šokovaně zeptaly, jestli jsem fakt z Čech, tak jsem horlivě kývala, že jo.
Když mi pak došly nápady, co namalovat, tak jsem se tak sama sebe zeptala, co mám ráda, co bych mohla nakreslit, takže z toho nakonec vzešla zelená ovce, která všechny pobavila :D
A tohle je výsledek:

Mimochodem se s vámi musím podělit ještě o jednu fotku, která se mi líbí:

Tolik k radovánkám a teď ta pro mě ne zrovna příjemná novinka. Po Haileyině odjezdu dorazil další dobrovolník - spolužák a kamarád Kjú-kuna jménem Ó-kun (prý: "Ó jako ódžisama" -_-). Je to trochu prosťáček, který nejdřív jedná a až pak přemýšlí (jestli teda přemýšlí) a pořád se něčemu směje, i když mi to nepřijde byť jen trošinku legrační. Jelikož jsem s ním mluvila akorát v rámci výměny pozdravů, tak vám toho o něm víc nepovím. O kom vám ale můžu povědět, to je Štěně. Štěně bylo vždycky příjemné a kamarádské, ale momentálně si ho představte jako opravdové štěně, kterému se zrovna vrátil páníček po velice dlouhém dni - poskakuje okolo, vrtí ocasem, div páníčka neporazí, jak na něj skáče, a jakmile se páníček někam hne, přilepí se na něj jako klíště. Tak tohle je teď moje Štěně. Až na to, že není moje. Našlo svého dlouho ztraceného páníčka a já musím uznat, že takhle šťastného jsem ho ještě neviděla. Doslova mu září oči. Takže rapidně ubylo času, kdy ho vidím (při práci, u společných jídel), a taky rapidně ubylo japonštiny - furt slyším jen čínštinu. 

Když tu byla Hailey, tak jsem je vždycky zasypala přívalem češtiny, abych rozhovor udržela jakž takž v japonštině - tady už to nemá cenu, tak jsem to vzdala. Jestli něco umím, tak vydržet nemluvit.
Dneska jsem se radši rozhodla zůstat doma a spát, než abych s nimi dvěma jela na pláž a užírala se závistí, že ti dva se baví a já jsem pátý kolo u vozu.

Ano, jsem hnusná závistivá a sebestředná mrcha, která se nerada o něco dělí, a jestli jsem v něčem fakt dobrá, tak je to být protivná na lidi, co mám ráda. Určitě jste to ode mě už zažili, tak se vám omlouvám a vězte, že já to tak nemyslím. Jen se bojím, že když pro vás někdo bude důležitější než já, zapomenete na mě a já zůstanu sama. A samoty se bojím ze všeho nejvíc.

Rodinka se rozrostla

Naše malá rodinka tady na jihu Izu se rozrostla. V sobotu jsme posílili o Hailey, učitelku čínštiny z Hong Kongu, s kterou momentálně sdílím pokoj. Ačkoliv je z nás nejstarší (26), vypadá jako nejmladší, je děsně kjůt a mrňavá a upovídaná. Na rozdíl od nás nestuduje japinu, což je na jejím ústním projevu vidět, její anglině nijak zvlášť nerozumím a nejlepší cestou, jak se s ní domluvit, je čínština, kterou neovládám. Štěně ale jo, takže se stává, že se ti dva ponoří do čínského rozhovoru a já si připadám jak pátý kolo u vozu.
Nejdřív jsem z ní nebyla nadšená, protože má pořád potřebu se na něco ptát, ale teď už to celkem jde. Jak je tu nová, tak mi připadá jako dítě, o které se tu se Štěnětem máme postarat. A ono to tak v podstatě je - pořád slyším Nauč Hailey tohle a nauč ji tamto a ona na mě pořád kouká těma velkýma zvědavýma očima a potřebuje poradit, kam co patří a co má dělat. Chudák Štěně ji dneska vyfasovalo na úklid chatky a to, co stíháme tak za hoďku a tři čtvrtě s přestávkama, tak to jim dneska trvalo 3 hodiny. Nikdo nebyl nadšen.

 Šiinokijama v současnosti

Protože je tu Hailey jen na pár dní, jeli jsme s ní včera a předevčírem k moři. Ukázalo se, že je dalším zástupcem ostrovních národů, které mají moře kam se podívají, ale plavat neumí. Nechápu. Oba dva obdivují, jak úžasně plavu, a přitom kdybych se srovnala s průměrným Čechem, prohraju to na celé čáře. Místo pořádného plavání ji tedy Štěně učilo šnorchlovat, což mi nakonec nedalo a pustila jsem se do toho taky. Ale odmítám na sebe navlíkat těch x vrstev oblečení, když je venku takovej hic, takže šnorchluju jen v plavkách (ke všeobecnému pobavení Japonců). A připadám si s tím šnorchlem strašně pitomě (nemluvě o tom, co mi ta voda dělá s vlasama -_-). Nicméně jsem překonala počáteční strach, že když koukám pod vodu, tak absolutně netuším, kde se nacházím, a teď už mi to jakž takž jde. Viděla jsem tedy rybičky, miniaturní oliheň a ty zatracený šmejdy medúzy, který mě zase žahly. Nemám je ráda - bolí to jak svině! Ale jinak je to zábava - Štěně už to šnorchlování pořádně natrénovalo, takže si teď rádo hraje na žraloka a s Hailey nás pronásleduje. A protože já jsem asi přirozený talent (ještě se neutopila, tak se musí pochválit XD), tak se spolu občas vydáme ke skalám na rybičky, zatímco Hailey u břehu polyká hektolitry slané vody. Ten kluk fakt nemá žádný koncept osobního prostoru - to si tak plavu a najednou z ničeho nic otočím hlavu a on je asi pět cenťáků daleko (což mě zaskočí a musím na hladinu, abych se nadechla/uklidnila).

Jen pro představu, jak děsně kjůt Štěně je, vám sem hodím odkaz na video. Nemohla jsem si pomoct - byl prostě příliš kjůt! <3
I nadále spolu sledujeme Kimi ni Todoke a více méně každý večer se zdržíme v obýváku a kecáme. Hailey se zpočátku chtěla přidat, ale prý vedem příliš osobní řeči a míra našeho očního kontaktu ji znepokojila, tak to docela rychle vzdala. Mimochodem jsem se rozhodla, že jestli nám tenhle semestr otevřou čínštinu pro nesinology, zapíšu se tam.

Jinak jsme tu o víkendu měli večer s taiwanskou kuchyní, kdy Štěně vařilo a my mu s Hailey pomáhaly. Na to, že nikdy nevařil, to bylo překvapivě dobré a chci od něj recept na tu chlebovou rakev. Akorát teda neodhadl množství, takže jsme to dojídali ještě včera XD

Štěně v akci XD

 Taiwan Coffin Bread 棺材板 - Guan cai ban (?)
btw povšimněte si toho talíře - ten detail byl prostě k nezaplacení XD

V úterý jsem zas vařila já a Štěně pomáhalo. Zaplať pánbůh za něj - sama bych to asi nezvládla. Na rozdíl od Štěněte jsem toho zas ukuchtila jen tak tak že to stačilo. Měli jste vidět ten překvapený výraz hostitelské rodiny, když zjistili, že se brambory dají strouhat XD

Máme tu tedy srpen a naše dny posledních prázdnin ever pomalinku utíkají. Nechtěli byste si nás tady nechat? Já se nechci vrátit...

btw miluju slevy a ještě víc miluju zlevněný japonský podprsenky, který vám z áček udělají úžasná céčka, a ještě jsou děsně kjůt. V Čechách je to samá černá a bílá a béžová a tady jedou od pastelových barev po zvýrazňovače. Akorát teď mám prsa pořád v zorném úhlu, což je dost zvláštní pocit. Ale zase jsem poprvé zachytila, jak mi někdo kouká do výstřihu XD

btw nevím, jestli je to tím časovým rozdílem či co, ale stále mě pronásleduje pocit, že jsem odtržená od svého (nejen internetového) okolí - lidi, žijete vůbec ještě?

Zprávy z Izu

Opět se vám hlásím z Izu. Vše při starém, nic nového.
Každý den práce. Včera jsem měla v rozpise napsáno "celodenní volno" - no v praxi to vypadalo tak, že práce jako obvykle, žádná změna. Dnes mělo tohle "volno" Štěně, ale pokud si dobře vzpomínám, jediná změna oproti běžnému dni byla to, že jsem koupelnu uklízela já a ne on. Nicméně pak nás na dvě hodinky vzali k moři, ať se vyblbnem. My byli úplně mrtví, protože jsme dostali krkolomnou deadline něco málo přes hodinu na úklid chatky, kterou běžně uklízíme tak dvě hodiny, takže jsme se doplahočili k moři a měli chuť padnout a umřít. Přemohli jsme se a zapadli do vody, ale zas taková úžasná zábava to nebyla. Navíc jsem si kdesi krásně sedřela nohu, na kamenech jsem si narazila kotník a postel mi spadla na prst na noze, kde jsem přišla o půlku nehtu, a pár dní mě odmítá poslouchat koleno, takže si připadám jak důchodce a mořská voda  mým zraněním nijak neprospívá. Mimochodem jsme tam byli bez oběda - ten se konal až po návratu ve 4 odpoledne. Říkala jsem si, jak se na půl hoďky natáhnu a pak půjdu něco dělat. Takže jsem prospala tři hodiny a udělala velký kulový.

Mimochodem, že se Japonci nesluní, to vím už dávno, ale že ani neplavou, to je novinka. Všichni totiž buďto sedí v onsenu na pobřeží a kochají se výhledem na moře, nebo šnorchlují kolem skal. Je vždycky velká sranda, když se Štěnětem jdeme k moři, protože on na sebe navlíká takovejch vrstev, až ho podezřívám, že se chystá kamsi na Sibiř do Arktického oceánu. No uznejte - plavky, přes to dlouhé kalhoty, triko s dlouhými rukávy, na to ještě nějakou zářivou vestu taktéž s dlouhými rukávy (z které musím Štěněti pomáhat, protože se to k němu přisaje jak pijavice), boty, rukavice, ploutve a brýle a šnorchl. To jako vážně? Já se zatím promenáduju v dvoudílných plavkách a vedle všech takto oblečených individuí se připadám jak laciná holka. A nejen vedle nich - očividně tu definují dvoudílné plavky jinak než u nás: tady je to tílko a kalhotky/sukně. A jen rychle namočit tak metr dva od břehu a honem zpátky do stínu. Nedej bože, aby se se jich slunce byť jen dotklo. To jsou na tom ještě dobře - ve městech totiž i v těch největších vedrech ženy nosí dlouhé rukavice a pokud možno několik vrstev oblečení. Jak jsou v tom schopny přežít, netuším. Fakt si v tom tílku a sukni připadám polonahá.

Dneska jsem se odhodlala své hostitelské rodince říct, že bych ráda na poštu, jelikož chci poslat pár pohledů. Vzali mě do nějaké zdejší minipidipobočky (vzdálené jen 15 min autem), kde se na mě zděšeně podívali jen jsem vešla, a pak se zděsili ještě víc, když jsem jim oznámila, že chci poslat pohledy do Evropy. Chudák pan pošťák už sice asi neměl daleko do důchodu, ale v životě nejspíš nevyřizoval posílání pošty za hranice Japonska. Asi třikrát se ujistil, jestli opravdu Evropa, a pak sednul k netu a gůglil, kolik to vlastně stojí :D To mu zabralo asi 5 minut, jelikož s počítačem taky nebyl zrovna kamarád. Nakonec jsem se známek dočkala, ale překvapilo mě, že mi bylo nakázáno vzít na to lepidlo - asi měl pocit, že kdybych ty známky jen olízla, tak to tak dalekou cestu nevydrží. Víte, mám vám takový špatný pocit, že ty pohledy asi nedojdou...

Co se Štěněte týče, předevčírem večer jsme si po práci sedli a poprvé za celou dobu si pořádně pokecali. O škole, o budoucnosti, o úskalích stydlivé povahy atd. atd. Štěně je na tom totiž podobně jak já, když jde o kontakt s lidma, takže si rozumíme a s obdivnými výrazy sledujem Rich Man Poor Woman či Kimi ni Todoke, kde jsou hlavní hrdinky "zachráněny" protagonistou (btw oboje jeho doporučení - on ty zamilovaný slaďáky fakt žere XD).
Štěně je fakt úžasné a mě mrzí, že jakmile odsud odjede, už si nejspíš nikdy nenapíšem. Mimochodem,čeká  mě to už za necelý měsíc - rozhodl se totiž odsud vypadnout dřív, než plánoval, aby ještě chvilku cestoval, než mu začne škola. Žertem se mě zeptal, jestli mi bude chybět, načež jsem mu (ne tak úplně žertem) odpověděla, že jo. Mimochodem, teď tu sedí asi pět cenťáků od mě a nakukuje mi přes rameno, co to tu smolím za blábol, a vytrvale do mě hučí, ať zkouknem ještě jeden díl Kimi ni Todoke.

Jen jsem dopsala předchozí odstavec a už jsme se jeli podívat na ohňostroj. Štěně mi asi třikrát zopakovalo, jak strašně romantický je sledovat ohňostroj a být přitom na pláži (a pak vytrvale zíral na displej mého foťáku, protože úvodní ceremoniál byl zatraceně daleko a on bez brýlí nic neviděl. zaplať pánbůh za ten zoom - btw u brýlí se mu porouchal kloub jedné té nožičky, takže je nemůže nosit - taková ztráta pro lidstvo T_T). V podstatě šlo o jakýsi dávnověký rituál, při kterém se nakonec spálí loď, ale přesnější detaily jsem jaksi nepobrala. Každopádně to byla parádní podívaná, avšak po celém dni už jsem tak unavená, že leda tak padnu do postele a umřu. A zítra další "volno." -_-

Mimochodem, koukala jsem na ranní zprávy a podle všeho tu někde na Izu natáčí dorama Ohno Satoshi z Arashi. Kéž by se mu tak zachtělo se k nám podívat...

Štěně a já

Půlka července za námi a já si poprvé uvědomila, jak ten čas letí. Tady se to ani nezdá - ta samá práce pořád dokola, že ani nevnímáte, co je za den. Já to rozlišuju jen podle toho, jestli jsou v telce Arashi nebo ne. Třeba tenhle týden jsem teprv odevzdávala poslední blábol do školy, abych získala zápočet, a ani mi nedošlo, jak pozdě už je. Trochu mě děsí, že jsem ještě ani nezačala dělat na diplomce, ale tady na to není ani moc čas. Když už konečně nějaké to volno během dne mám, tak ho většinou prospím, protože vstávám na sedmou či půl osmou a chodím spát po půlnoci. Navíc práce v tomhle vedru je fakt vyčerpávající.
Zaplať pánbůh, že na to nejsem sama - se Štěnětem jsme dobrá dvojka, práci máme v podstatě rozdělenou, takže každý ví, co dělat. Jen pro představu: společně vynášíme futony na verandu, Štěně pak odnese povlečení a ručníky zpět do baráku na vyprání zatímco já zbavuju koberce a křesílko chlupů, pak se vrhnu na kuchyň, zatímco Štěně s odevzdaným výrazem mizí uklízet ofuro (velmi ráda jsem se téhle části zbavila - to je asi ta nejvíc mendokusai práce ever a jakmile přijede ta nová dívčina, hodím to na ní, abych Štěně ušetřila). Já mezitím stihnu umyvadlo a záchod a společně pak povlékáme postele, já luxuju, on to pak přejede mopem a nanosíme zpět stolky a ostatní menší nábytek. Hotovo. Jedna chatka nám zabere tak hoďku a půl, když si neděláme moc pauz nebo když tam není fakt moc velký svinčík (a že ti Japonci dokáží být prasata). Nemáme rádio, takže si při práci povídáme, abysme se neunudili k smrti, a občas zažíváme úžasná dobrodružství typu obří chroust v popelníku či čmelák na přehozu, který se mermomocí odmítá pustit :D

Na to, že se s klukama zpravidla nebavím (nebo oni se mnou), tak jsme se skamarádili docela rychle. Když už máme nějaký ten volný čas a nespíme, tak se poflakujem v obýváku, koukáme na přiblblé televizní pořady a tak. Včera jsme si udělali seriálové odpoledne a zkoukli první díly Jókai Ningen Bem, Soredemo Ikite Juku a taiwanskou verzi Hana Kimi, což Štěně strašně překvapilo. Vůbec netušil, že bych mohla znát něco taiwanského, takže jste měli vidět jeho výraz, když se mi z repráků noťasu ozvalo Zen Me Ban od taiwanské popové skupiny S.H.E. :D

Včerejšek byl vůbec spešl, protože kempaři, co tu celý prodloužený víkend otravovali, konečně odjeli, takže není nikdo, kdo by přišel na oběd, a rezervace na ubytování taky žádná nebyla. Tak nás hostitelská rodina vyslala s brigádníkem k moři, aby od nás měli na chvíli pokoj. A my si rozhodně nestěžovali - na to, jak jsem tu dlouho a jaké je celou dobu vedro, tak jsem se ještě koupat nebyla. Nejdřív jsem si představovala písečnou pláž, kde se budu moct opalovat, a moře, kde si budu moct zaplavat. Brigádník měl ovšem jinou představu - vylezli jsme v jakési kamenité zátoce s tím, že se navlečem do potápěčských obleků a budem se šnorchlem pozorovat rybičky. Tak kvůli tomu jsem si ty nové plavky fakt nekupovala, blesklo mi hlavou. Nakonec jsem se z toho teda vymluvila, takže zatímco se Štěně horko těžko soukalo do extra miniaturního obleku, já mohla konečně poprvé v životě vyzkoušet dvoudílné plavky. Plácla jsem sebou do vody a půl hoďky mě z ní nikdo nedostal. Voda byla příjemně teplá, i když Štěně furt vyřvávalo, jak je to ledový, a fakt krásná. Bylo fajn si po dlouhé době zase zaplavat - rozhodně mnohem příjemnější než lokat vodu a snažit se neutopit při šnorchlování. Jak jsem zjistila, chudák Štěně sice žije na ostrově obklopeném vodou, ale neumí moc plavat, a jednou moc nechybělo a fakt se utopil. Dávala jsem na něj pozor, ale naštěstí už pak nelezl do moc velké hloubky, takže jsem si mohla i zaplavat, a ne se jen poflakovat okolo.
A to by nebylo Japonsko, aby tu neměli onsen - hned na břehu bylo jedno mrňavé rotenburo, kam si Štěně nalezlo se zahřát, zatímco já chytala bronz (nebo se snažila upéct zaživa, jak se to vezme - každopádně jsem se zase spálila -_-).

Moře nás oba docela nadchlo, takže když jsme pak u večeře slyšeli, že když si dneska pospíšíme s úklidem, můžem se tam zase na dvě hoďky zašít, nelenili jsme a makali jak ... no, jak Japonci :D Vysloužili jsme si tak další cestu na pobřeží, tentokrát jen my dva. Štěně vytrvale pokračuje v tréninku šnorchlování (dneska už prý nevypil tolik mořské vody jako včera - to ji nasával snad po litrech), zato se vytasil s neoprénem, což byla ještě větší sranda ho v tom vidět (zato ta zářivě žlutá svítila na dálku, takže jsem stále věděla, kde je a jestli se mi někde neutopil). Já se zas věnovala plavání (jako jediná - Japonci se na moře asi chodí jen dívat nebo nevím) a svedli jsme se Štěnětem i menší vodní bitvu. Celou dobu jsem si říkala, jestli ho mám požádat, aby mi namazal záda nebo (tak jsem to pak samozřejmě neudělala a teď tu trpím ;_;).

Se Štěnětem je prostě sranda. Proto mi docela zatrnulo, když se paní hostitelka dnes u večeře vyjádřila v tom smyslu, že už další společné volno mít nebudeme - pouze jednotlivá. Nepovažuju se za člověka, který by furt musel mít společnost, ale víte, jak je i ta návštěva pláže hned zábavnější, když tam nejste sami? Jako je fajn, že mě příští týden chtějí vzít na nějaký moc hezký ostrůvek, ale za a) jede se tam lodí, které bytostně nesnáším, a za b) Štěně se mnou nemůže a bez něj to není ono :( Docela jsem si na něj zvykla a ráda s ním trávím čas - je to takový mladší bráška, kterého jsem nikdy neměla. Vždycky mě strašně pobaví, jak v jednu chvíli dokážeme komunikovat jen pohledem a rozumíme si a v další se nedokážem pochopit, ať děláme co děláme. Vždycky, když se hostitelé na něco zeptají - na cokoliv - tak než jeden z nás odpoví, nejdřív se pohledem obrátí na toho druhého. Tahle blízkost mě baví - nikdy v životě jsem na žádného kluka ani nepromluvila (s výjimkou ex-manžela), takže je to něco nového, co mě nepřestává fascinovat (stejně jako jeho koncept osobního prostoru, či spíše jeho nedostatek). Nechápejte to špatně - žádná udaiská telenovela 2 (jak se včera vyjádřily kamarádky) se konat nebude. Hanka-kóhai mi sice fandí (prý: "skláť ho" (její slova), ale všichni víme, jak nerealistické to je (nemluvě o tom, že je to fakt štěně - jen ho dát na vodítko a je to ideální). Nicméně musím uznat, že by si občas potřeboval uvědomit, že se pohybuje v blízkosti velice frustrované holky, a jestli se hodlá při každé návštěvě onsenu tvářit, jako by právě zažíval orgasmus, tak se bude muset vypořádávat s následky... >:D

Hurá do Ucunomije

Dnes už se to zdá jako sen, ale ještě v pondělí jsem před sebou měla vidinu výletu do Ucunomije a setkání s přáteli, které jsem rok neviděla. Dostala jsem totiž velice nečekaně tři a půl dne volna a byla bych blbá, kdybych tu zůstala.
Sbalila jsem saky paky, narychlo jsem poprosila kamarádku o nocleh, oddřela si pondělní službu a těšila se pryč. I Štěně uvítalo nečekané prázdniny a rozhodlo se vyrazit za kamarádem do Tokia. No a jelikož já jela tamtéž, tak jsme jeli spolu :)

Cesta to byla dlouhá a docela umorná, a to i přes furt běžící klimatizaci. Původně jsem chtěla vystoupit už kdesi před samotným Tokiem, ale jelikož jsme nakonec stihli už předcházející vlak, tak jsem měla ještě asi hoďku a půl volno. Štěně se pořád ptalo, jestli si teda spolu neprohlídnem Šindžuku, a já teda nakonec kývla. Nevěděli jsme coby, tak jsem Štěně pozvala na kafe, no nakonec se z toho spíš vyklubala večeře v podobě gjúdonu a následná procházka po Šindžuku a jeho obchoďácích. Jelikož ale čas docela letěl, tak jsem Štěně zanechala svému osudu a vydala se kamsi do Setagaji.
Zaplať pánbůh, že mám teď v Japonsku tolik známých - Šárka-kóhai byla totiž tak hodná, že mě ubytovala, a dokonce jsem ráno dostala kafe *-* Sice jsem mohla jet rovnou do Ucunomije, ale dorazila bych tam v 11 večer a to se mi zrovna nechtělo. Minami Izu je prostě děsně daleko.

Druhý den jsem měla v plánu dojet na Šindžuku, přestoupit na linku Jamanote, dorazit na Ueno a jet do Ucunomije. Ale čirou náhodou jsem si vzpomněla, že ze Šindžuku jezdí Šónan Šindžuku line přímo do Ucunomije. Ušetřený čas jsem tedy věnovala své největší zálibě - návštěvě BookOFF <3 Momentálně tedy vlastním 11 nových knih, většina od Akagawy Džiróa, který sepsal Mikeneko Holmese.
Jak jsem se blížila k Ucunomiji, zvedala se mi nálada. Už jsem poznávala jména zastávek a odpočítávala, kolik zbývá. Dorazila jsem dřív, než jsem chtěla, takže jsem se ještě kochala okolím, protože jsem konečně opět byla v mém oblíbeném městečku.
Na třetí hodinu jsem pak měla domluvené setkání s Miki, kterou jsem už strašně dlouho neviděla. V kontaktu tak nějak pořád jsme, ale s dost dlouhými pauzami mezi jednotlivými mejly. Jako vždycky jsem si říkala, co když ji nepoznám. Nakonec si mě však našla sama. Zašly jsme do blízké kavárny na pokec a já si tehdy po dlouhé době opět uvědomila, jak je moje japonština zoufalá. Miki se očividně domů nijak nechtělo, tak jsme ještě prolezly blízký obchoďák a nakonec šly na gjózu s její kamarádkou, která taktéž byla rok studijně v Čechách. Večer jsem se pak vydala na koleje, kde jsem se chtěla pozdravit s další kóhaikou - Hankou. Asi jsem ji dost překvapila, když nic netušíc otevřela dveře a tam najednou já XD Naštěstí se pak ukázalo, že i ona mě u sebe nechá přespat. No nemám já to ale hodné kamarádky <3

Na středu jsem pak byla domluvená s dalšími dvěma lidmi, kteří se mnou pracovali v CommuniTEA, ale až na večer, takže jsem měla celý den volný. Využila jsem ho k zapůjčení kola a projížďkou po Ucunomiji. Navštívila jsem zdejší obchoďáky, Orion dóri, kde bývala naše kavárna, džindžu. Dvakrát jsem zmokla a zastihla mě bouřka (při které, jak jsem se pak dozvěděla, uhodilo do kolejí a rozbilo jim zámky a wifinu). Konečně jsem si taky mohla dát mačča laté a takojaki *mňam*

Večer jsem se pak s již dost těžkou taškou dotáhla na nádraží, kde jsem čekala na Asami-čan a Takua. Asami-čan si mě ale taky našla sama. Protože většina mých japonských známých jsou už zaměstnaní lidé, místo karaoke nebo baru se šlo na večeři. Čekalo mě ale překvapení - místo dvou lidí přišli nakonec čtyři - tedy i vedoucí CommuniTEA Naoko-san a další ze servírek Šino-čan. Rozhovor se točil okolo práce a já si najednou připadala dost nepatřičně, když jsem na otázku, co budu dělat po škole a kde hodlám pracovat, odpovídala, že nevím. Ale i tak to byl příjemný večer a jsem ráda, že jsem měla příležitost se do Ucunomije dostat o celé dva měsíce dřív, než jsem plánovala, protože dva z těchto lidí tu v září zaručeně nebudou a já bych je tak už neviděla. Konec setkání byl trochu uspěchaný tím, jak se všichni snažili stihnout své vlaky, protože je následující den čekala práce. Nakonec jsme zůstali jen já a Taku, který momentálně bydlí v ucunomijském hostelu kousek od nádraží. Přesto se ale se mnou táhnul celou tu cestu zpátky na koleje (což je zhruba 45 minut pěší chůze - protože autobusy už tak dlouho nejezdí). Bylo dost nezvyklé, že jsme konverzaci vedli v japině - běžně jsme se totiž spolu vždycky bavili anglicky. Mně je to teda tak nějak jedno, protože neumím mluvit ani jedním jazykem, ale uznávám, že jsem v případě japonštiny ještě mnohem tišší. To se holt někdo má, když je napůl Japonec a napůl Kanaďan -_- Zavzpomínali jsme na staré dobré časy, zhruba si sdělili, co kdo ze známých dělá, a postěžovali si, že už to v Ucunomiji není taková zábava.
Přeci jen mi to přišlo dost smutné - nic se sice nezměnilo, ale lidi se změnili. Nikdo si mě nepamatuje, nikdo mě tu nezná, můj pokoj už není můj, moje kolo už taky není moje. Starý rozbitý kufr mého souseda stále leží na mini skládce, kterou kdosi založil kousek od kolejí, ale on už tu taky není. Moje kavárna už neexistuje. Mí známí tu nejsou. Všichni se někam posunuli, jen my dva dinosauři jsme zbyli. Tak mi to připadalo.

I tenhle večer jsem zůstala u Hanky, a protože se mi díky předchozímu večeru změnily plány (aneb již nezůstal nikdo, koho bych ještě mohla potkat), rozhodla jsem se odjet zpět do Tokia a znovu otravovat Šárku. To šlo ale až večer, a protože bylo fakt strašný hic (jako ostatně celý týden) a já měla fakt těžkou tašku a málo chuti se někde plahočit, tak jsem se na to po návštěvě Sunshine City na Ikebukuru vykašlala, nasedla na Jamanote linku a dala si tři a půl kolečka, které mi zabraly něco okolo 4 hodin. Aspoň jsem měla čas na čtení. Pak jsem tedy vylezla na Šindžuku a přesedla na vláček na Kjódó, kde bydlí Šárka.
Pátek už byl ve znamení návratu - rozloučila jsem se a odjela do Odawary, kde jsem měla mít spicha se Štěnětem. Jelikož jsem však měla moře času, vyrazila jsem ještě na obhlídku hradu a pláže. Při zpáteční cestě jsem si chtěla koupit ten úžasný mangovo-maracujový jogurt, co prodávaj v Doutoru, ale nakonec z toho bylo zase mačča laté. S tím jsem šla na nádraží, že tedy mám ještě asi tři čtvrtě hodiny čas, než přijede Štěně. No stoupla jsem si ke zdi, hodila tašku na zem a najednou koukám - ono Štěně! Tak jsem se zase zvedla a šla se s ním přivítat. Štěně přijelo dřív, aby si při čekání na mě mohlo prohlédnout okolí. Což znamenalo, že jsme se tedy vydali ke hradu, od kterého jsem zrovna přišla XD Pláž už jsme teda nestihli, ale nedalo se nic dělat. Následovala další úžasná čtyřhodinová cesta vlaky a pak ještě hodinová autobusem, při které jsem napůl četla, napůl probírala zážitky se Štěnětem.

Odawara

No a tady jsme - zase v práci, která je dnes mnohem víc mendokusai než kdy dřív. Navíc jsme dnes při úklidu narazili na obrovského pavouka, takže jsem s ječením vyskočila na gauč a odmítala slézt, dokud se ho Štěně nezbaví. Naopak on zase mizel při pohledu na malou a děsně kjůt kudlanku, kterou jsem vynesla ven. My se teda hledali, až jsme se našli :D

ha, a mám ho s brýlema :)