Den bez twitteru

Sobota 28. ledna byla vyhlášena dnem bez twitteru. Stalo se tak po prohlášení, že twitter začne cenzurovat určitý obsah v určitých zemích. Samozřejmě se hned objevil návod, jak tohle obejít, nicméně myšlenka cenzury je tu a proti tomu se musí zakročit - zavelel AnonOps a kavi poslušně zavřela stránku. Jenže jak k tomu přijde takový běžný uživatel, co má tak 20 tweetů denně, když se nebude moci vypsat na twitteru?

Takže mi nezbývá, než to, co bych napsala na twitter napsat sem. Dnes snad autocenzura nebude potřeba, ale nerada bych v tomto trendu pokračovala, jelikož na twitteru můžu napsat téměř cokoliv, zatímco tady tak úplně ne. Uvidíme, jak mi to půjde.


- Den bez twitteru - holy shit, jak já tohle přežiju?

- "Omladina, která se kouká na filmy, vám nepřipravuje pod zadkem revoluci." lol XDD

- 11 ráno, jaká je pravděpodobnost, že manžel ještě spí a že můžu jít na 2. pokus výroby čokolády?

- wau, hypochondrie má i fancy název - Munchausenův syndrom. Manžel to zaručeně má!

- Tak bych se třeba už mohla pustit do zašívání manželova svetru...

- něco mi říká, že kdybych vzala vlnu a upletla mu nový svetr, zabere mi to míň času -_-

- to s tim svetrem prošel válkou v Iráku nebo co? Tolik děr nemá ani ementál -_-

- Tentokrát mi čokoláda krásně ztuhla, chuť taky dobrá, ale chce to víc rumu ^^ #almostthere

- "S partnerem se velmi sblížíte. Tím není míněn pouze sex. Budete mít spoustu času vyjasnit si některé důležité věci." ^_^

- "Nepřipouštíte si první známky nachlazení ani únavy. V současné době jsou pro vás důležitější věci než fyzická pohoda." Přiznejte se, kdo jste mi ten horoskop napsal přímo na tělo?

- Manželovi se prý může vrátit astma. Mohlo by to vypadat nějak takhle, prosím prosím? *-*

- "Ai nante soko ja nakute, ikiteru dake ja tarinakute" aneb cesta BT od sexu k lásce <3

- Už budu muset jít na hodinu. A zrovna se mi chce zpívat (=vyřvávat s hudbou) >.<

- Ještě, že tu hrůzu nikdo neviděl... :X

- ...<3 (no words needed - I just came back from next door)

- Sledovat ho bezradně pobíhat po kuchyni je k nezaplacení! *-*

- "Have fun" To mi řekl poprvé. Oh my god, já vim, že se opakuju, ale vážně - marry me? *-*

- No to si děláte prdel - o 14 dní jsem prošvihla výstavu o Sósekim >.<

- Já se v té Jokohamě ztratím, já už to vidím X_x

- No nic, přežila jsem den bez twitteru. Jdu spát, dnes již bez manželova svetru :( XD

ACTA

Než začnu o čemkoliv jiném, dovolte mi zmínku o ACTA, protože ať chcete nebo ne, tohle je hlavní téma posledních dní.

Ještě minulý týden jsem sotva věděla, že něco takového existuje, neboť vůbec nikde se o tom nepsalo, v českých ani japonských médiích se nikdo slovem nezmínil a první článek jsem četla až po úspěšných protestech proti SOPA/PIPA. Když mi manžel tvrdil, že se proti tomu v Polsku silně protestuje, nechtěla jsem tomu věřit a zprávy o tom jsem nacházela pouze v polštině - jako by to ani nebyla pravda. Avšak když přišel s tím, že se to chystá podepsat i ČR, málem jsem se mu vysmála.

Bláhová jsem byla - dnes ráno mě čekal na fejsu šok, když jsem se dozvěděla, že naši milí zástupci to podepsali. Ani jsem netušila, že o tom uvažují, všechno bylo tajné, a kdyby se nezmínilo japonské ministerstvo zahraničí, pravděpodobně o tom nevíme ani teď. Podepsat něco, co se dotkne téměř každého z nás, naprosto v tichosti bez vědomí občanů - tomu se říká demokracie? Normálně mě politika nesere - a když, tak si postěžuju na twitteru a je to, ale tentokrát jde o něco, co mě fakt totálně dostalo. Už jen ta představa, že až odsud budu odjíždět, tak se mi někdo bude přehrabovat v kompu, v trosce či mobilu, jestli tam náhodou nemám něco, co by se jim nemuselo líbit, že mě někdo bude 24/7 kontrolovat, co dělám na netu a jaké stránky navštěvuju - to se mě sakra hodně dotýká. Copak člověk nemá právo na svobodu? Tohle svobodou nazvat nemůžu, ať se na to podívám z jakékoliv strany.

Sice se tvrdí, že se tím pomůže umělcům, kteří kvůli internetu přicházejí o zisky, ale ve skutečnosti jsou z tohoto zákona nadšené skupiny typu OSA či nahrávací společnosti, ale nikoliv samotní umělci (viz reakce Paulo Coelho na jeho blogu a otevřený dopis Neila Gaimana americké vládě). Protože co si budem povídat, tady nejde o nějaké duševní vlastnictví, které nám tu neustále vnucují, tady jen o jedno - o prachy. Protože OSA a jí podobné organizace jsou přeci děsně chudé a za svou práci (co že to vlastně dělají?) si zaslouží odměnu. Jako by nestačilo, že platíme daň za prázdná céda, dývka či exterňáky, a to i v případě, že si na ně chceme dát jen svoje vlastní věci, tedy naše (duševní) vlastnictví.

Pro bližší informace doporučuju nejnovější článek T'Sal na jejím blogu a posléze i odkazy, které se nacházejí na konci jejího článku. Já vám jen ještě doporučím tohle video na stránkách Anonymous, které jednoduše a přehledně vysvětluje ACTA a důsledky podepsání takového paskvilu.

A samozřejmě nejdůležitější odkaz vůbec - odkaz na petici proti ACTA. Postavte se za svobodný internet, řekněte o tom všem známým, šiřte informace, kde to jen půjde, aby se o tom všichni dozvěděli - protože nevědomost je možná blažená, ale v informovanosti je síla, a pouze když o nebezpečí budeme vědět, můžeme se mu postavit.

Umírající manžel, část 2.

Týden uběhl a manžel stále umírá. Přes den už je to o něco lepší, ale pokud nemusí, stále ještě nevylézá z pokoje (ale líbí se mi, jak mi po každém vyšetření zavolá, aby mě informoval ^^). Večer se to ale vždycky zhorší, takže zase nastupuju já, nosím mu vodu a dělám mu společnost. Když jsem se u něj ukázala včera, měl úplně rudé oči, takže je mi naprosto jasné, co dělal před mým příchodem...

Masku jsem si stále ještě nekoupila a popravdě o tom ani neuvažuju - věřím své imunitě. Čím to však manžel trpí, nikdo neví. V nemocnici mu dělali pár testů, z nichž poznali jen, že chřipka, zápal plic a meningitida to nejsou. Jenže odpověď na to, co to teda je, nám nedali. Včera jsem proto sedla k internetu (ale až poté, co jsem 4 hodiny zírala na zápas mezi Federerem a Nadalem - tenisová fanynka se ve mně holt nezapře) a hledala na vlastní pěst. Bolest hlavy, kloubů a svalů spolu s horečkou není vůbec neobvyklá kombinace, jenže téměř všude se vyskytuje buď problém s uzlinami nebo bolest v krku - a manžel ani jedno nemá. Zasypala jsem ho proto otázkami, co všechno ho to vlastně bolí, a bohužel jsem se nemohla vyhnout ani otázce, zda je možnost, že jde o sexuálně přenosnou chorobu. Nejspíš jsem byla rudá až za ušima, naštěstí manžel si toho těžko všiml (když byl tak zaměstnán tím umíráním). Díky tomu jsem se však dozvěděla zajímavou informaci - manžel je stále ještě nositelem kočičích oušek jako já :)

Ale žerty stranou - na manželově psychice se to docela dost podepisuje. Nejen že stále ještě poslouchá depresivní písničky a hledá si pohřební melodie, ale začal mi tam povídat o sebevraždě (nicméně si myslím, že byl mimo - taky mi totiž vykládal, že má v hlavě červy...-_-). Asi mu ta horečka ničí mozek - často se taky stává, že mu vypadávají anglická slovíčka a ví pouze japonské ekvivalenty (př. úplně jednoduché zhasnout - prostě si nevzpomněl, ať dělal co dělal).

Nakonec jsem svoje hledání pro včerejšek vzdala, protože už jsem byla fakticky unavená. Za poslední týden jsem se pořádně nevyspala, jakmile jsem se nevěnovala manželovi, musela jsem se pustit do úkolů (a stále ještě jsem nenapsala jedné vyučující, o čem že to chci psát závěrečnou práci, protože jsem to pořád ještě nevymyslela). A pokaždé když jsem si šla odpoledne na chvilku lehnout, vždycky mi někdo musel volat, kvůli čemuž začínám se svými sexy kruhy pod očima připomínat pandu.

Přestože je pátek, ani dnes se nevyspím - zítra totiž musím naklusat do školy, a ještě navíc mám prezentaci - upřímně jsem tu naši práci ani nečetla, protože moje anglistické já by muselo jít okamžitě spáchat sebevraždu. A víte co, je mi to úplně ukradené - svět se nezboří, ani když to bude práce na úrovni žáka prvního stupně základní školy. V neděli si zlepším náladu - jedu totiž do Jokohamy na koncert. Sice se mi příliš nelíbí nechávat manžela celý den o samotě, ale lístek nebyl levný a já tam opravdu moc chci. Což mi připomíná, že taky moc chci do Kanazawy, ale manžel mi nedokáže říct, jak to s ním bude - holt to když tak bude veliké dobrodružství: bez noclehu a bez zajištěné dopravy se vydáme do neznáma :D

Na závěr vás chci ujistit, že jsem na pokračování cesty do Tokia na konci roku nezapomněla, jen teď nemám ani čas ani náladu, tak ještě vydržte :)

Obyčejná chřipka... nebo ne?

Na zítra mám mít stránkovou esej, další na čtvrtek, prezentaci a rozhodnuté téma na závěrečnou práci. A ještě jsem ani jedno z toho nezačala. Ptáte se proč nejdu něco dělat? Odpověď je, že se stejně na nic nesoustředím. Už tři dny si tu hraju na ošetřovatelku, starám se o manžela, nosím mu čaj, vitamíny, vařím mu jídlo a jakmile si jdu jen na hodinku lehnout, už mi volá, takže jsem docela i nevyspalá. Hodilo by se mi OČR, protože fakt vůbec nestíhám dělat své věci do školy. Ale přestože to vypadá, že si jen stěžuju, vlastně to dělám ráda.

Dnes už manžel vypadal o něco líp, dopoledne jsme si skvěle pokecali a byl to zase on - usměvavý a vtipkující. Oddechla jsem si, že už to má za sebou. Odpoledne jsem byla přesvědčená, že už je úplně vyléčen, protože dokonce i vylezl z pokoje a vykecával se na chodbě s Itó-san, vedoucí kolejí (a mě si ani nevšiml, když jsem prošla kolem). Když jsem viděla, že je vše v pořádku, šla jsem si na hodinku lehnout, protože jsem dnes spala jen 5 hodin (a začíná mě bolet hlava - doufám, že jsem to od něj nechytla). Po probuzení mě čekalo 7 zmeškaných hovorů.

Protočila jsem oči v sloup a šla se na manžela podívat. Vypadal hrozně. Jako že fakt zle. Chvílema se mi zdálo, že je totálně mimo. Teplotu měl 38.5 a mluvení mu dělalo problémy. Udělala jsem, co bylo v mých silách, abych mu zajistila pohodlí, a doporučila mu jít spát. Klid mi vydržel půl hodiny - pak volal znovu. Tentokrát už málem brečel, tak mi nezbývalo než si k němu sednout a konejšit ho. Nakonec zavolal Itó-san a bylo rozhodnuto, že pojede do nemocnice.

Chtěla jsem jet s ním, ale odmítl to. Nejdřív jsem si myslela, že to je mužská pýcha nebo tak něco, ale když se později nabídl Taku, že s ním pojede, manžel souhlasil a mně došlo, že už předtím se mě snažil zatěžovat co nejmíň, jelikož ví, že mám na zítra tu esej. Co si však neuvědomuje je fakt, že stejně udělám velký kulový, protože se o něj akorát budu bát. Nesnáším nemocnice a jakmile tam někdo musí jít, vždycky to obrečím, i když v podstatě o nic nejde. Já sama v nemocnici byla tak maximálně na vyšetření, nikdy hospitalizována (*klepe to na dřevo*), ale oba prarodiče z matčiny strany mi umřeli krátce po přijetí do nemocnice.

Nicméně tak závažné to snad nebude - podle mého soukromého tipu je to jen chřipka. Podle vývěsky tu prý řádí a manžel je ten typ, co se jen projde okolo nemocného člověka ve vzdálenosti 10 metrů a už to chytne taky. Navíc rád přehání, věčně mi tu vnucuje, že umírá, ale já bych to tak černě neviděla. Ale musím říct, že jak jsem ho tam viděla, měla jsem sto chutí ho obejmout a už nikdy ho nepustit. Nakonec jsem se spokojila jen s konejšivým hlazením po zádech (kavi ví, že na to není vhodná doba, ale v skrytu duše si gratuluje).

Tak teď se pokusím něco sesmolit na zítra a přitom budu mít nastražené uši, abych ho slyšela, až se bude vracet (snaží se potlačit dovětek "jestli se bude vracet")...

Jakiniku a umírající manžel

Dnes nemám nic extra spešl, o co bych se chtěla podělit. Nic vyloženě převratného se nestalo, svět se stále točí. Jen jedna dívčina má ráda jednoho kluka o něco víc než včera.

Manžel se nám nastydl, takže včera jsem ho téměř neviděla. Večer pak byla v plánu jedna menší akce - Taku organizoval jakitori párty, a protože jsem jakitori ještě neměla, chtěla jsem tam jít. Když jsem se však ptala manžela, jestli půjde taky, nechtěl. Normálně by mě to asi odradilo, ale tentokrát jsem se rozhodla přeci jen jít. Jako na potvoru však zrovna ten večer začal padat sníh a byla děsná kosa. Většina lidí se místo jízdy na kole rozhodla jet taxíkem, já, Mira a Němec a ještě pár lidí, kteří se nevešli do taxíku, jsme však přeci jen jeli na kolech, a přestože to nebylo tak daleko, málem mi umrzly prsty (nemluvě o tom, že jsme jeli rychlostí umírajícího šneka, jelikož jsem se bála, že si rozbiju hubu - už jsem tenhle týden slítla jednou, koleno mám stále fialový a nerada bych si to zopakovala).

Dorazili jsme na místo a asi deset minut čekali na ostatní. A protože Taku nezařídil rezervaci, čekalo nás další hodinové čekání vevnitř, než se uvolní nějaké stoly. Během téhle doby jsem si stačila vyměnit telefonní čísla s Číňanem Kaihonem a s Itó-san, vedoucí kolejí, která tam šla s námi. Konečně jsem se taky naučila používat infračervený přenos dat, což tu každý používá místo starého známého "dej mi číslo a já tě prozvoním, abys měl to moje." A taky jsem se nudila, tak jsem manželovi poslala japonskou smsku, že to venku klouže, tak aby dával pozor, jestli půjde ven. Manžel mi pak odpověděl, že už se vrátil z obchodu, že to fakt klouže, tak abych si na zpáteční cestě dávala pozor a vrátila se v pořádku :)

totálně narvaný stůl jídla

Ve čtvrt na deset jsme se usadili u dvou sousedních stolů a začali si objednávat. Všichni jsme měli tabehódai, takže jsme si mohli objednat prakticky cokoliv a v jakémkoliv množství, takže stoly se za chvíli doslova prohýbaly pod množstvím masa a mořských plodů, které následně putovali na kulatý gril uprostřed stolu. Kleští na obracení se chopil Kaihon a Mira a za chvilku už jsme se nacpávali jak nevázaní. K tomu pivo, později i umešu, které jsem zde ochutnala poprvé. A nakonec kafe a dezert v podobě jahodového sorbetu, zmrzliny a pudinku.

A už je to nad ohněm

Zůstali jsme až do půlnoci, bavili se (a to i bez manžela), fotili se a hlavně jedli a pili, co to jen šlo. Kvůli téhle události jsem celý den téměř nic nejedla, takže se skoro i stydím, co jsem všechno snědla, a téměř jsem praskla. Rozhodně už si nemusím kupovat ten pásek, co jsem ještě včera tak nutně potřebovala XD A maso nějakou dobu nechci ani vidět (což vzhledem k cenám asi nebude takový problém). On ani ten tabehódai, nebyl nijak levný (nechala jsem tam 4 000 jenů!), ale popravdě kdybych si tolik masa chtěla koupit v obchodě, zaplatila bych daleko víc. Konečný účet pak byl 42 000 za 11 lidí a když jsem to viděla, docela mě to dostalo.

a to jsme my - velcí masozřavci XD

Venku mezitím roztála vrstva sněhu, ale stále pršelo, takže cesta zpátky byla taky velmi zajímavá. I tentokrát jsme se rozdělili na dvě skupinky - 6 lidí se vracelo na kolech, zbytek pokračoval na karaoke. Dorazili jsme kolem jedné - manžel ještě nespal a téměř okamžitě za mnou přišel a vyzvídal, co se dělo v restauraci. A samozřejmě umíral na to svoje nachlazení, tak jsem mu věnovala polívku a zakázala vycházet z pokoje.

Dnes dopoledne se mu ta jeho smrtelná nemoc zhoršila, takže jsem mu připravila polívku, věnovala mandarinku jako zdroj vitamínu C, uvařila vodu na čaj a nechala mu ji v mý termosce a nakázala mu zůstat v posteli. Mezitím mě ještě pověřil, abych mu hodila věci do pračky. Večer mi pak volal, že je to horší, tak jsem se stavila zas, donesla mu další vodu, citron a paralen, a připravila mu večeři. Pak jsem s ním zůstala, protože se očividně nudil, a byla jsem za to odměněna tím, že se na mě stále usmíval, důvěřivě se rozvaloval na posteli (s lehce vyhrnutým trikem, takže jsem se musela ovládat, abych nekoukala tím směrem moc často XD), a protože měl horečku, mohla jsem mu ji (častým) saháním na čelo kontrolovat. I když příšerně přehání a neustále mi přehrával pohřební blues a slavné scény z pohřbu, přeci jen mě baví se o něj starat, protože si alespoň přijdu užitečná. A on je mi za mou pomoc vděčný.

Když jsem dneska potkala Taku(a), tak mě požádal, abych se o manžela postarala, a já mám přesně tohle v plánu :)

Přípravy v plném proudu

Blíží se Valentýn a já poprvé v životě cítím potřebu tomu věnovat pozornost. Vždycky jsem tenhle překomercializovaný svátek spíš ignorovala a zhnuseně pozorovala vzrůstající počet výloh zaplavený srdíčky a růžovou barvou. Ale teď nastal čas zapomenout na tenhle přístup a začít se chovat jako běžná (japonská) puberťačka. Ano, Kavi se rozhodla dát manželovi k Valentýnu čokoládu ^_^

Ne však jen tak ledajakou - vlastnoručně vyrobenou. Což ovšem přináší jeden velký problém - Kavi ještě nikdy čokoládu nevyráběla. Taky na co - normálně jdete do obchodu a koupíte si, neprasíte si kvůli tomu půlku kuchyně. Našla jsem si recept, ale protože znám sebe a svoje kuchařský (ne)schopnosti, bylo mi jasné, že si to nejdřív musím vyzkoušet nanečisto. Problémem ovšem je i to, že kuchyňka se tu nachází naproti manželovu pokoji - a přece mu to nebudu vyrábět rovnou pod nosem. Nezbývalo než najít chvilku, kdy manžel buďto není doma, anebo spí. A protože z manžela se posledních pár dní stává hikikomori, musela jsem si jít v pátek brzy lehnout a v sobotu si přivstat.

A dopadlo to přesně, jak jsem čekala - budu potřebovat o něco víc pokusů, než bude výsledný produkt vypadat alespoň trochu k světu. Zatím jsem sice docílila dobré chuti, ale vzhled nic moc a navíc je to příliš řídké. Ale naučila jsem se pár věcí - čokoládu rozpouštět opravdu v nádobě ponořené do horké vody, nikdy v hrnci; mléko ohřívat pomalu a nespoléhat na mikrovlnku; jídelní fólie je nutnost nikoliv luxus; hořká čokoláda je sice dobrá na chuť, ale na tohle se nehodí. A navíc teď naše kuchyňka překrásně voní *-*

Teď jsem našla tenhle recept a vypadá to naprosto úžasně, ale co si budem povídat, tohle prostě nikdy nedokážu.

Nicméně manžel mi vytýká, že si málo věřím, takže se aspoň pokusím. To znamená dalších pár brzkých vstávání, ale co bych pro něj neudělala :)

A teď ten největší problém (ano, já vím, furt jenom samé problémy) - jsou totiž dva způsoby, jak mu to předat. Buďto anonymně, což by mi vyhovovalo asi daleko víc, nebo jako tzv. giri čoko, kterou se vyjadřuje poděkování za přízeň a za všechno, co ten daný člověk pro nás udělal. V žádnym případě se nechystám na kokuhaku, na to zapomeňte. Když mu to dám anonymně, nejen že ho může napadnout, že to byla Džo Džo nebo někdo podobný, ale taky nemůžu v něco doufat za měsíc na tzv. White day. Giri čoko mi sice na White day taky nic nezaručí, ale existuje alespoň minimální možnost, že by se třeba mohl překonat a něco mi dát. Nicméně se mi nezapomněl zmínit, že Valentýn vlastně děsně nesnáší, takže když mu teď něco dám, nemám tucha, jak to vezme. Dóšijó?

Na postranní panel jsem přidala hlasování, tak do toho, vyjádřete svůj názor :)

Věci, co mě fakt krkaj

Dnes zažívám fakticky blbej den, takže než se vrátím k cestě do Kamakury, trošku tady upustím páru a postěžuju si vám, co mi poslední dobou leze krkem.

Začneme něčím pro japonské studenty zcela netypickým - skupinovou prací. Ve skutečnosti netuším, jestli se japonští studenti během svého studia potýkají se skupinovými pracemi nebo ne, ale podle toho, jak se na náš projekt vrhly, s tím příliš zkušeností nemají. Brainstorming jsme si měly udělat každá sama a přijít s tématem (aniž bysme věděly, co dělají ostatní). Naštěstí se mi povedlo najít něco uceleného, co ostatní nenapadlo - rozdělení onomatopoeí na tři základní typy ze sémantického a gramatického hlediska + hledání vysvětlení, proč jich je tolik. Ostatní to ovšem nenapadlo jen proto, že žádná vlastně nepřišla s konkrétním tématem - ano, slyšela jsem něco o poetičnosti výrazů a rozdílu při použití katakany či hiragany, budiž, dejme tomu, proč ne - když to dokážou napsat na dvě stránky...

První problém nastal, když nám bylo zadáno, abychom každá sepsala dvě stránky. Bez vědomí, co dělají ty ostatní. Byl by zázrak, kdyby se nám povedlo napsat něco originálního, aniž bychom se trefili do toho, co dělá ta druhá. Takže nakonec to dopadlo tak, že se vlastně pořád opakujeme.

Co si budem povídat, skupinová práce je složitá, i když jednotliví členové vědí, co dělají, a jejich schopnosti jsou na stejné úrovni. O to těžší je to ale, když jsou ve schopnostech jednotlivých členů velké rozdíly. Japonci na vysoké škole nepíšou eseje - první a jediná esej, kterou sesmolí, je diplomka. Proto v životě neslyšeli o MLA, neví, co jsou věrohodné zdroje (well, oni vlastně ani moc nepobírají, co jsou zdroje a k čemu jsou). A vzpomeňte si na svoji vlastní první esej - pokud nejste rozený talent, do dokonalosti to jistě mělo daleko. To je normální, já to chápu, já na tom byla v prváku stejně. Jenže tehdy jsem nemusela svoji práci porovnávat s jinými a pokoušet se z prací rozdílných úrovní udělat jeden celek. To je velice těžké, i když jsou schopnosti všech vyrovnány - každý má totiž vlastní styl, kterým píše a který je pro něj charakteristický. Aby však společná práce působila celistvě, je potřeba ji upravit, což stejně nakonec padne na jednoho člověka. Ten se celou prací musí prohrabat a upravit ji tak, aby působila jako jeden celek jak obsahově, tak formálně.

Problém ovšem je, že tímhle člověkem je Mai, která je sice na japonské standardy na angličtinu dobrá, ale aniž bych se chtěla nějak chlubit, moje psaná angličtina je přeci jen o něco lepší a mám alespoň minimální zkušenosti s korekturami. Tím neříkám, že bych měla být lídr - to ani náhodou, to klidně přenechám jiným, ale alespoň ty nejzákladnější úpravy bych ráda udělala sama. Jenže když jsem se nabídla, bylo mi řečeno, že je to v pořádku, že to zvládne. A kdo jsem já, abych se hádala, přestože je mi jasné, že moji část bude mít možná problém i jen přečíst (holt jsem anglistikou vycvičená k akademické angličtině se spoustou k tomu patřících serepetiček).

Na druhou stranu nechci dopadnout jako mí spolužáci, kterým nezbylo, než aby si tu esej napsali sami. Tohle jsem udělala loni a nechci to opakovat. A protože nemůžu v podstatě nic a kvůli tomu, že spolužačky často špatně rozumí, co se po nich chce, takže já jediná vědoucí pak vypadám jako naprostej debil, jsem se rozhodla, že je mi do výsledku vlastně úplný prd - prostě to nějak dopadne, ať se o to zasloužím, nebo ne.

Z části tímhle přístupem a z části mnoha nedorozuměními jsem se nakonec stala černou ovcí naší malé skupinky. Dnes to navíc bylo umocněno tím, že jsme se dnes měly setkat, ale když jsem pak potkala jednu z holčin, řekla mi, že setkání je až příští týden. Přišlo mi to divné, ale říkala jsem si, že ona asi ví víc než já. Tak jsem se spakovala a jela na koleje. Venku byla fakt kosa a sněžilo s deštěm, takže jsem se těšila na horké kafe. Jenže po příjezdu koukám na mobil a tam zpráva, že setkání je a kde se flákám. Tak mi nezbylo než sednout na kolo a jet zase zpátky. A nejlepší bylo, že když jsem tam dojela, bylo mi řečeno, že kvůli nedorozumění nikdo neudělal to, co měl, takže setkání se přesouvá na úterý. Tanya na mě byla naštvaná, i když to moje chyba nebyla - na místě setkání jsem byla, dokud mi dívčina neposkytla mylnou informaci, a materiály měla poslat Mai, tak nevím, proč zase jako ta špatná vypadám jen já. Každopádně jsem byla fakticky naštvaná, protože jsem se víceméně mohla otočit a jet zase zpátky na koleje. Tomu říkám naprosto zbytečná cesta, takže jsem své frustraci dávala volný průchod tím, že jsem nadávala jak špaček (což mi samozřejmě nijak nepomohlo, ale trochu se mi ulevilo) :)

Další věc, co mi leze krkem, je zpráva z dnešního rána - Megaupload je fuč. Přiznám se, že to byl šok a nějak jsem neměla slov. Říkala jsem si, že je to blbej vtip, ale když se stránka nenačetla, věděla jsem, že tohle není předčasný apríl. A došlo k tomu jen den po tzv. blackoutu, ke kterému se připojila mimo jiné i wiki, aby tak bojovali proti přijetí SOPA/PIPA americkou vládou (nechť je na tento den vzpomínáno jako na den, kdy byl na twitteru ten nejlepší trend ever - Save Porn XD). Nebudu předstírat, že do toho nějak extra vidím, protože opak je pravdou - určitě jste však tohle téma postřehli a něco si k tomu načetli sami. Stejně jako většině, ani mně se to nelíbí, a ještě míň se mi líbilo náhlé a naprosto nepředvídatelné zrušení megauploadu. Ano, nelegálního obsahu tam bylo hafo, ale to neznamená, že tam nebyla i spousta legálního obsahu, zálohy dat, soubory příliš velké, než aby se daly posílat mejlem, a podobné věci. Celé mi to přišlo jen jako snaha amerických úřadů ukázat, že se protestů nebojí a že si můžou dělat, co chtějí. O to víc jsem pak ocenila následující reakci skupiny Anonymous, která shodila vládní weby a stránky amerického zábavního průmyslu. Jen tak dál, nenechte se zastrašit a ukažte jim, že si nemůžou dělat, co se jim zachce. Tohle není jen porušování autorských práv, tohle začíná být omezování svobody projevu a když to nezastavíme teď, bude to postupovat a za chvilku bude internet fakticky zcenzurován. Představte si internet bez YouTube, Fejsu, Twitteru, Livejournalu, Blogspotu a mnoha mnoha dalších. O co pak bude Západní svět lepší než třeba taková Čína?

Původně jsem chtěla připojit i další, tentokrát ryze japonské věci, co mi lezou krkem, ale vzhledem k délce příspěvku, který se mi trochu vymkl z rukou, to tady radši utnu. Tak zase příště, tentokrát snad již s veselejšími tématy.

Udaiská telenovela, díl 256.

Po sto letech jsem se dohrabala k pokračování novoroční cesty, ale než si dáme další díl s názvem Kamakura a Enošima, je potřeba zařadit mezihru v podobě aktuální situace ohledně naší staré známé Udaiské telenovely.
Poslední příspěvek je z úterka (vlastně noci z úterka na středu) - nakonec to dopadlo tak, že dívčina se manželovi už neozvala a setkání se nekonalo. I přes to jsem ale byla stále ještě nakrknutá, takže jsem si šla odpoledne lehnout, abych s ním nemusela mluvit.
A zdál se mi sen - velmi, ale opravdu velmi živý sen, že mi v polospánku vlezl do pokoje manžel, sednul si na kraj postele a urovnával mi deku, ale než jsem se stihla úplně probudit, utekl. To byla ta hezká část, problém byl, že jsem se v tu chvíli vážně probudila a hrozně se vyděsila, protože jsem vůbec netušila, jestli se mi to fakt jenom zdálo nebo ne a jestli to vážně byl manžel nebo někdo cizí... :/ Po probuzení jsem ještě dlouho lapala po dechu a snažila se uklidnit, zatímco mozek se chudinka namáhal přijít na to, jestli to opravdu byl jen sen nebo ne. Tenhle sen si tak vysloužil označení Nejkrásnější noční můra, kterou jsem kdy měla.

Později se ukázalo, že manžel měl taky noční můru - zdálo se mu, že je někdo v pokoji, a taky nedokázal rozlišit, jestli je to jen sen nebo skutečnost. Tak nějak celkově jsem si všimla, že jsme naladěni na stejné vlně - začalo to tím, že jsme původně oba spali hlavou k oknu a později jsme se ve stejnou dobu rozhodli otočit se hlavou ke zdi. Krom těchto nočních můr jsme následně (včera, abych byla přesná) měli oba romantický sen a předtím se nám oběma zdálo, že je zemětřesení (podle netu ale žádné nebylo).

No ale zpět k událostem posledních dní - večer přišel pokecat. Na pár hodin; a já téměř zapomněla, že jsem na něj kdy byla naštvaná.

Celý čtvrtek jsem ho neviděla a strávila příjemný večer s fanfictions, knihou a seriály. V pátek mi odpadla škola, na což jsem ale zapomněla a vzpomněla si, až když jsem ráno došla k botníku (tak jsem se otočila a šla zase zpátky...). Když ten den konečně vylezl z pokoje, první, o čem mluvil, bylo to, že to bylo poprvé, co jsme se neviděli déle jak 24 hodin (takže si všímá ^^). Většinu večera jsme zase strávili u něj probíráním muziky, ale tu noc měl naplánovanou další návštěvu klubu - a světe div se, pozval mě taky. Jenže stylem "tak teda pojď, ale každý je zodpovědný sám za sebe, nelez za mnou a nestěžuj si, když se ti něco stane." Chtěla jsem jít, opravdu moc jsem chtěla, ale nakonec jsem uznala, že to radši nechci vidět - protože jak ten večer oznamoval můj fejsbukovej status: Co oči nevidí, srdce nebolí.
Kluci se opili ještě než vůbec vyrazili, tak jsem se o ně docela bála, ale vrátili se v pořádku (i když Mira měl menší nehodu na kole). Šla jsem spát asi ve dvě a najednou koukám, ono půl čtvrtý a zvoní mi mobil. No samozřejmě, že to byl manžel, jenže než jsem to stačila zvednout, zavěsil. Zvážila jsem, jestli zavolat zpátky, ale nakonec jsem si řekla, že je nejspíš namol, a usnula. V půl pátý volal zas, ale to jsem zaspala, a když jsem ráno před osmou vstávala, všimla jsem si, že mi v noci lajknul můj status na fb. Tak jsem se děsila, co to zase vyváděl. Nijak mě neuklidnilo, že když jsem ho šla vzbudit kvůli tomu, aby si šel koupit lístky na koncert, otevřel mi furt v tom samém oblečení, vlasy na všechny strany, oči podlité krví a první, co mi řekl, bylo: "K ničemu nedošlo." 

Nakonec si ten lístek koupit nešel, takže výlet do Niigaty se ruší. Já nicméně šla, takže 29. uvidím v Jokohamě Orange Range, CN Blue a Sekai no Owari na Ontama Carnival *-*

V sobotu se taky konala menší párty s místníma středoškolákama a obyvatelema kolejí - já se celé ráno vařila s palačinkama a protože manžel nevaří, měl jít něco koupit. V půl dvanáctý mi Ósan nakázala jít manžela vzbudit, což byl docela problém - ťukala jsem jak o život a nakonec musela i zavolat, protože jinak bych ho ven nedostala. Nakonec však vylezl, skočil něco koupit a párty mohla začít. Jenže párty to byla opravdu mrňavá, dorazily jen 4 středoškolačky (a hafo lidí z koleje). Manžel si však stále stěžoval, že pořád cítí v krvi ten alkohol, jak to minulou noc přehnal, na holčiny se ani nepodíval (lucky me), jako první se ze všeho jídla vrhnul na moje palačinky, které chválil (tak dobré zas nebyly, moje kuchařské schopnosti se rovnají nule), a celou párty vlastně trávil jen se mnou :D

Odpoledne jsme zase prospali a pak si udělali filmový večer s Eyes Wide Shut (velmi zajímavý zážitek sledovat to vedle manžela, který se mi rozvaloval na posteli) a Broken Flowers.

Včera jsem se musela učit, ale objevil se nápad, že bychom příští měsíc mohli společně jet do Kanazawy. Takže jsem zahájila průzkum, co všechno v té oblasti je, jak se tam dostat, kde spát atd. Držte mi palce, ať nám to vyjde (a ať zase seženeme společný pokoj) :D

Ale abych nebyla pořád tak veselá - pokud mě máte na fb nebo twitteru, čekejte ve čtvrtek a pátek angsty statusy, neboť manžel se ve čtvrtek jde potkat s tou vdanou holčinou.

年末年始, část 2. - Koncert

Čtvrteční dopoledne jsem trávila sama na Asakuse, jelikož manžel přitáhl domů až v 6 ráno a odmítal vstávat před 13 hodinou. Znovu a tentokrát pomaleji a důkladněji jsem si prošla zdejší tržiště, koupila si přívěšek na mobil a mamce maneki neko. Došla jsem až k chrámu Sensódži (vsuvka: mám problém poznat, co je chrám a co svatyně. Myslela jsem, že když to má bránu torii, je to svatyně, ale ouha, brány torii jsou občas i v chrámech) a zatímco jsem se snažila nenechat se převálcovat davem lidí, pořizovala jsem fotky (vzhledem k celkovému počtu fotek mám pocit, že jsem nic jiného než focení nedělala :D). Taky jsem si řekla, že když už tam teda jsem, mohla bych napodobit ostatní a jít si něco přát. Nevzpomínám si, kdy a kde to bylo, ale jednou jsem slyšela, že když si jde člověk něco přát, nejideálnější je hodit do tzv. saisenbako (dřevěná truhla na milodary s mřížkou na vrchní straně, abyste si to nemohli rozmyslet a vzít si peníze zpátky) vhodit pětijen. Tak jsem vylovila příslušnou minci a šla si něco přát (nehodlám psát co, protože by se to nesplnilo, ale Vám, věrným čtenářům, je to nejspíš jasné ;)

Sensódži

Zabrousila jsem i do okolních uliček se spoustou malinkatých obchůdků a restaurací a cestou se i stavila v jednom mini-obchoďáku, kde jsem manželovi schrastila ručník, protože on přijel bez něj a byl příliš línej, než aby si ho sehnal sám *protáčí oči v sloup*
Asi ve dvě jsem se vrátila na pokoj, vzbudila manžela a dala si oběd, zatímco on se pomalinku rozkoukával - a tím myslím OPRAVDU pomalinku; trvalo mu víc jak půl hodiny, než vůbec slezl z postele, a další čtvrt hodinu, než se odhodlal jít objevovat tajemství koupelny. Když si vzpomenu, že právě ten den jsme původně chtěli jet do Kamakury, musím se smát - nezvládli bysme to ani omylem. Místo toho jsme se vydali zpět na Omotesando, abychom zkoukli Haradžuku ve dne (manžel totiž chtěl vidět lolity). Oproti předchozímu dni bylo v ulicích daleko víc lidí, což ale nebylo nic proti té malé nenápadné Takešita dóri, která doslova praskala ve švech.

Prý "zadní ulička" - pche! Takhle nacpáno není ani na Václaváku

Nesnáším místa s vysokou koncentrací lidí, ale manžel tam prostě chtěl, tak jsme se zařadili do proudu a nechali se unášet davem. Rozdělení bylo nevyhnutelné - zatímco já skončila u stánku s palačinkami v kornoutu, na kterých jsme si předchozí večer pochutnávali, manžela to odvleklo až kamsi na konec uličky, takže mi volal a já ho poslala zase zpátky, že si ho v davu odchytnu. Při čekání poblíž obchůdku s lolita módou Body Line jsem si ale říkala, že to možná nezvládnu - těch lidí bylo příliš moc a ani jeho světlá barva vlasů by mi moc nepomohla. Naštěstí jsem ho zahlédla, tak jsem se prodrala davem na druhou stranu, odchytla ho a prodrala se zase zpět (ta ulička má na šířku asi tři kroky, ale byl to fakt téměř neřešitelný problém, dostat se z jedné strany na druhou). Vystáli jsme si kilometrovou frontu na palačinky (no dobře, tak tak dlouhou zase ne, ale rozhodně byla pořádná) a já si velmi neprozíravě dala jahodovou se zmrzlinou. V prosinci, když jsem na sobě měla sukni - opravdu výborný nápad.
Cestou zpět k parku Jojogi jsme i pár lolit zahlédli (tedy hlavně já - manžel má pocit, že lolity nosí jen přeslazenou růžovou, takže jsem mu vždycky musela dát vědět, když se nějaká, která v žádném případě neodpovídala manželově představě, mihla kolem). Přešli jsme ulici k nádraží Haradžuku a vydali se do parku za ním, kde se nachází svatyně Meidži. Původně jsem si říkala, jestli má cenu tam chodit, protože jsme se tam stejně chystali jít na Silvestra, ale zpětně jsem ráda, že jsem tam byla i předtím a viděla svatyni v "normálním" stavu. Měli jsme vlastně obrovské štěstí, protože bylo lehce před čtvrtou odpolední a ve čtyři se zavírá. Rychle jsme vpluli dovnitř k nelibosti místního strážce, který už pomalu dával zábrany na svá místa. Cestu k samotné svatyni jsme vzali metodou žaves a ještě cestou slyšeli hlášení, že se park uzavírá.

vstup do svatyně Meidži

Tady jsem si taky koupila svoje první omikudži. Stojí to většinou 100 jenů a jde o malý kousek papíru s nějakou věštbou, doporučením či jiným moudrem. Obsah může být jednak dobrý, ale i špatný; ta dobrá omikudži si necháte, ta špatná přivážete na vyhrazená místa či stromky. Já chytla špatné - něco o tom, že svět se hýbe kupředu a mě nechává za sebou. Jenže když jsem to chtěla někam uvázat, všimla jsem si, že není kam. Bylo mi řečeno, že v zájmu zachování čistoty přírody si svoji věštbu musím odnést s sebou. Cestou zpátky jsme si udělali neplánovanou okružní jízdu po místním (leso)parku. Po úzké silničce jsme šli jen sami dva, nikde nikdo a začínalo se stmívat. Po asi čtvrt hodině jsme se začali bát, že nás tam zavřou, protože cesta nám trvala až příliš dlouho a absolutně jsme netušili, kde to vlastně jsme. Naštěstí jsme se nakonec našli a s ještě poměrně velkým množstvím návštěvníků jsme prošli brankou ven.

prodej omikudži (a omamori a dalších)

Po Omotesando jsme se vydali zpět k metru, kde jsme se rozdělili. Manžel mířil na Šindžuku, já k parku Kitanomaru. Vystoupila jsem kdesi poblíž císařských zahrad a rozhodla se zbytek cesty dojít pěšky. Venku tma, já sama v sukni, úzká cesta podél vodního příkopu s občasnými běžci... no paráda. A ještě jsem si celou cestu říkala, jestli jdu vůbec na tu správnou stranu...

Omotesandó s novoroční výzdobou

Ovšem já, velká průvodkyně po Tokiu, se přeci neztrácím - jakmile jsem došla poblíž Kitanomaru, už jsem viděla ty davy fanynek a fanoušků - ano, v parku Kitanomaru se totiž nachází hala Budókan, kde se ten večer měl odehrát koncert Buck-Tick. Na tváři se mi rozlezl nadšený úsměv a strašně jsem se těšila. Přeci jen B-T nevidíte každý den, a navíc tohle byl můj teprve třetí koncert v životě. Přišla jsem před šestou, takže jsem si mohla prohlédnout nejen stánky s různými předměty s logem B-T, ale hlavně lidi kolem. Strašně mě překvapilo, jak různorodé fanoušky tahle skupina má - byly tam žáci základní školy, ale i babičky v kimonech, cizinky a cizinci z různých států, holky oblečené normálně, gotičky, takové ty přeslazené lolity (manžel by předl blahem), jedna postarší Japonka v jakýchsi obrovských barokních šatech a s blonďatými lokýnkami, kluci ve fracích, kluci připomínající fanoušky heavy metalu... prostě na co si vzpomenete. A hlavně těch lidí bylo strašně moc! Později jsem zjistila, že hala má kapacitu 14 tisíc lidí - a byla plná. Dokonce jsem cestou do haly viděla dost lidí s cedulemi, že by rádi od někoho koupili lístek - smůla, pochybuju, že by se takového pokladu někdo vzdal.

průčelí a víceméně jediná fotka - pak mi sebrali foťák :(

(škoda, dokážete si představit ty fotky s mým úžasným zoomem 14?)

Přiblížila se šestá, tak jsem si našla tu správnou frontu a zařadila se. Kdybych nebyla nadšená, že mě po x-letech čeká koncert, připadala bych si kvůli všem těm zábranám skoro jak ovce na porážce. Ale Japonci byli spořádaní - když začali pouštět dovnitř, nikdo se nestrkal, nikdo mi nedupl na nohu ani do mě nevrazil loktem, jak jsem zvyklá z domova. Po kontrole lístků mi zabavili foťák, takže bylo po srandě. Vlezla jsem dovnitř a marně si lámala hlavu, kam mám jít. S tím souvisí i můj problém s neznalostí japonských koncertů - nevím jak vy, ale já když jdu na koncert, tak si radši seženu lístek na stání a jdu se probojovávat k pódiu. Tady to tak ale nefunguje - tady jsou všude místa k sezení, i před pódiem. Že jste viděli záznamy z koncertů a lidi před pódiem stojí? No ano, stojí, ale hezky na svých místech a mají možnost si sednout (kterou ovšem nijak zvlášť nevyužívají). Místa na stání samozřejmě existují taky - jenže jak jsem na vlastní kůži zjistila, jsou v úplně poslední řadě nahoře, za všema ostatníma. Měla jsem však neuvěřitelné štěstí a chytla to nejlepší místo z těch nejhorších - hned u uličky. Při čekání na začátek jsem si ještě stihla pokecat s vedle stojící (v tu chvíli však na zemi sedící) holčinou. Zjistila jsem, že je z Polska (ti Poláci jsou rozlezlí úplně všude >.<), ze stejného města v kterém studuje manžel, že na rok studuje v Tokiu a že při nakupování lístků udělala stejnou chybu jako já. Narozdíl ode mě ale byla o něco menší, a kdyby zůstala na svém místě, pravděpodobně by neviděla ani ťuk. Vyřešily jsme to ale chytře - obě jsme si stouply do uličky (k nelibosti kluka z druhé strany uličky) a viděly jsme perfektně ^_^

Budókan zevnitř - během koncertu byl totálně narvaný

(foceno mobilem za halasného vyřvávání, že máme vypnout mobily)

B-T začli asi s pětiminutovým zpožděním, ale jakmile po intru začli, všichni si okamžitě stoupli, ruce nahoru (přičemž poslední řada s výjimkou mě a dívčiny neviděla ani prd) a halou se rozezněly první tóny. Atsushimu to v těch černých kalhotách a delší jakoby krajkové košili strašně seklo a ani s mejkapem to tentokrát nepřehnal *kavi přede blahem*, Hisashi tam v té modré zářil na celou halu a předváděl "úžasné" "taneční" kreace XD, Hide zářil jen díky sytě červené kytaře, s kterou se pravidelně procházel na vzdálené konce pódia. Došlo i na nějaký ten fanservis (s Yutou, který se jinak stále držel vzadu) a jinak spousta velmi "zajímavých" pohybů našeho milého Atchana >:D
Nakonec B-T překonali mé očekávání a vydrželi na pódiu dvě a půl hodiny, po dlouhém skandování se po skončení i třikrát vrátili pro přídavek a zahráli dalších 5 písniček - já znala tak zhruba polovinu, většinou ty novější jako Alice in Wonder Underground, Dokudanjo no Beauty, Umbrella, ale i Angelic Conversation, Love letter či Jupiter. Atmosféra byla naprosto skvělá a vůbec se mi nechtělo jít domů - na můj vkus to uteklo až moc rychle. Naštěstí na konci mi B-T dali naději, že tohle nebyl poslední jejich koncert, co uvidím - podle závěrečného sestřihu nás čeká 25. výročí, krom kompilace největších hitů i nové album a s tím samozřejmě i další koncerty! Zařekla jsem se, že jestli to bude jen trochu možné, půjdu zas.
Pak už se ale světla opravdu rozsvítila a lidi se začali pakovat. V tom davu jsem bohužel ztratila svůj lístek, což mě dosud mrzí, zato jsem si venku stačila koupit B-T tričko :)

Cestu do metra řídili policisté, protože pod takovým návalem by ta jediná stanice metra asi zkolabovala - já si  naštěstí na metro chvilku počkala, protože mi volal manžel, že na Šindžuku už skončil a že jede domů. Celou cestu metrem jsem se zase usmívala jak magor a ještě po návratu jsem stále byla ve velmi dobré náladě, kterou ani manželův nezájem nezkazil. Nakonec jsme si ještě docela dlouho povídali už při zhasnutém světle a já měla pocit, že to byl jeden z nejlepších dní tady vůbec.

Fotky jsou - jak už jsem minule říkala - tady: http://kavi3.rajce.idnes.cz/Tokyo%2C_Kamakura%2C_Enoshima_28.12.11_-_2.1.12/

Temná strana Ucunomije

Jako další příspěvek jsem chtěla pokračovat s Tokiem, ale události posledních dní si prostě nemůžu nechat pro sebe, protože bych jinak začla házet věcma na dveře.
Minule jsem se rozepsala, jak jsem na manžela naštvaná. Vydrželo mi to celé tři dny, což je rekord. Většinou s ním stačí chvilku být a vztek mě přejde. Tentokrát však nastala opačná situace - čím víc jsem ho viděla, tím naštvanější jsem byla. Kvůli tomu jsem se vykašlala na nedělní párty, která byla v plánu - jednoduše jsem neměla náladu tam jít. Včera okolo poledne se manžel stavil, ale já byla furt ještě naštvaná, takže jsem mu jen pootevřela a odsekávala mu ve snaze ukončit hovor co nejrychleji. A světe div se, on poznal, že jsem naštvaná (což by poznal každý, ale že to pronikne i do té jeho duté hlavy, to mě překvapilo). Jen nevěděl proč a já byla příliš nakrknutá, abych mu to vysvětlovala lopatismem, takže jsem mu jen odsekla, ať si dá tu námahu a přemýšlí o tom a přibouchla jsem mu dveře před nosem.
Jenže už nejsme na základce a není mi patnáct - přeci jen bylo načase začít se chovat jako dospělá osoba. Večer jsem se tak sebrala a šla to urovnat. Manžel na můj odpolední výstup nic neřekl a bavili jsme se, jako by se nic nestalo. V tu chvíli mi to připadalo jako nejlepší řešení (jenže jak se později ukázalo, do ideálního stavu to mělo sakra daleko).
Vyprávěl mi o tom klubu, kde byl, co tam viděl a zažil, ale jen velmi obecně, bez podrobností. A nebyly to ani trochu hezké věci - v podstatě mi vyložil, jak vypadá temná strana Ucunomije, jak je zdejší společnost zvrácená a její praktiky jsou přinejmenším nechutné. Asi nejlíp to ilustruje příklad, že když tam byl Taku s tou svou Číňankou Tókecu, lidi se ho ptali, jestli by se s ní mohli vyspat... Takovouhle Ucunomiji jsem ještě neviděla a upřímně doufám, že ani neuvidím. A to byl taky hlavní manželův argument, proč mě nikam nevzal - prý nechce, abych tohle viděla, že by mě to akorát znechutilo. Musela jsem mu dát za pravdu - s takovouhle společností nechci mít nic společného. Rozhodně ne po tom, co jsem viděla, co to udělalo s manželem - ten večer byl nejpesimističtější, jakého jsem ho kdy viděla, až jsem o něj trochu začala mít strach a prosila ho, ať už tam víckrát nechodí.
Stejně tam půjde - chce si totiž hrát na detektiva a zjistit, co se tu všechno děje. Zmínil se třeba o spojení mezi velice bohatými lidmi, kteří chodí do toho klubu, s tzv. Cat café skrz majitelku - ve volném čase pornoherečku. Neptejte se, nic bližšího nevím (a ani nechci).
Co mi však už neměl říkat bylo to, že tenhle klub je prý nic proti tomu, co se stalo potom. A co víc, on je do toho nějak zapletený. Víc mi odmítl říct a já musela krotit svou představivost, ale přestat na to myslet jsem nemohla. Napadla mě spousta věcí, co mohl udělat, ale nakonec jsem vyházela všechny fakt hrozné věci, protože mi bylo jasný, že manžel rád přehání. Ustálila jsem to na představě, že si pravděpodobně něco začal s nějakou vdanou holkou - protože tohle je pro něj něco nemyslitelného. Bála jsem se zeptat, ale jsem od přírody zvědavý tvor - ne, prý s ní nespal. Oddechla jsem si. A ještě víc jsem si oddechla, když jsem slyšela, že tyhle lidi si vždycky jen vezmou číslo a už se neozvou. Tím líp pro mě.
Dneska jsem mluvila s Mirou, který s manželem na tyhle místa chodí, a poprosila ho, aby na něj dával pozor, protože co si budem povídat, manžel je blb a občas vůbec nepřemýšlí a jedná impulzivně. A všechno bylo fajn. S manželem jsme probděli noc nad úkolama, dali si spolu oběd a večer prokecali na chodbě.
A pak se to zase všechno zvrtlo - manželovi zazvonil telefon. Poslední dobou je tohle fakt špatné znamení. Byla to ta vdaná holka, se kterou se zapletl, že prý se chce sejít. Manžel tuhle novinku hned volal Mirovi, aby to s ním prodiskutoval. A já vím, že kdybych věřila v Boha, shořím za to v pekle, ale seděla jsem na posteli s uchem přitisknutým na zdi, abych slyšela, co se děje. A ten blb se s ní fakt jde sejít. Teď, v půlnoci, v Mordoru (docela nebezpečné centrum města), po tom, jak mi včera vyprávěl, že kdyby to pokračovalo a někdo se to dozvěděl, minimálně by ho za to pořádně zmlátili.
...
Má cenu to komentovat? Co k tomu dodat? Jsem naštvaná a nejradši bych ho kopla sama, kdyby tu byl. Bojím se o něj, protože tohle nemusí skončit dobře. A především jsem zklamaná - manžel celý večer nadával na to, jak je tu společnost zkažená, a teď jde a udělá takovou hovadinu.

A teď mi řekněte, co jsem komu udělala, že mám za manžela takovýho idiota?

年末年始 aneb jak Kavi slavila zimní prázdniny, část 1. - výlet po Tokiu

Na rozdíl od českých zemí, v Japonsku je 26. prosince běžný den, takže i já jsem se musela vydat do školy - a to dokonce o dvě hoďky dřív, protože jsem měla náhradní hodinu a později i test (který jsem jaksepatří zmrvila přímo na jedničku). Na přípravě na ikkjú testy (slibuju, že ten článek o mých hodinách sepíšu - až bude čas) jsme dělali zase poslech a já už podruhé pásla (náhoda...). Ještě v úterý jedna hodina a konečně vytoužené volno. Jenže ten den jsem taky zaznamenala první příznaky nachlazení. Snažila jsem se tak vyléčit dostatečně na to, abych druhý den ráno mohla s manželem vyrazit na naši vytouženou cestu do Tokia.
Ráno jsem vstávala už v 6, abych si stihla umýt hlavu, dobalit a napsat email jedné vyučující a říkala jsem si, že to je v pohodě, protože stejně vyrazíme pozdě, jelikož manžel chtěl vzbudit až v 7. Jenže tentokrát mě překvapil - já si ještě vesele smolila mejl, když zaklepal, že už jdeme. A v tu chvíli se yahoo rozhodlo nefungovat, tak jsem manžela musela poslat napřed a mejl psát znovu. Při všem tom shonu jsem doma zapomněla oběd a kafe. Navíc se mi na nádraží jelo dost blbě, protože nachlazení neustoupilo, a já se nemohla zbavit horečky. Stihli jsme to ale v pohodě, ve vlaku byli první, a pak už jsme ozářeni sluncem a zabraní do četby ujížděli směr Tokio.

Poslední půl hodinu jsme prospali, protože jsme byli unavení a ve vlaku se krásně topilo. V Uenu jsme byli ještě celí zpitomělí, tak jsme z nedostatku lepších nápadů zapadli do parku, prochodili ho skrz naskrz, a pak se vydali do Jodobaši kamera na Akihabaře. Manžel si chtěl koupit nový denshi jisho, tak zpovídal jednoho zaměstnance, co který model dokáže, a já zatím okukovala flashky. Nakonec se pro jeden rozhodl, ale koupit ho chtěl až jindy. Vydali jsme se zpět na hlavní ulici Akihabary, cestou  prozkoumali Book Off (to jednou bude moje smrt) a pokračovali směr císařský palác (nebo jsme se tak alespoň domnívali). Nicméně se stala jedna velmi neblahá věc - poprvé jsem si v Tokiu spletla cestu a šla přesně na opačnou stranu. Vynadala jsem manželovi, že mi přináší smůlu, a otočila nás zpět na správnou trasu (tehdy jsem to ještě nevěděla, ale stala jsem se hlavním průvodcem po Tokiu, protože díky předešlé návštěvě ho mám docela prochozené, v mapě se orientuju rychlostí blesku, docela si pamatuju rozmístění všech důležitých bodů, čtvrtí, obchodů a stanic metra a pomalu si vytvářím podvědomí o linkách metra a vlakové lince Jamanote. Takže když se kamkoliv šlo, vedla jsem manžela já a pokaždé jsme to našli :)

vstup do císařských zahrad

Po dalších pár neznámých ulicích jsme se nakonec k tomu parku dohrabali, jen abychom zjistili, že je právě od toho dne pro veřejnost uzavřen. Tak jsme se prošli okolo, udělali pár fotek a zamířili do centra, abychom našli metro vedoucí na Asakusu, kde se nacházel náš hostel. Hezky jsme se svezli až na konečnou a vydali se ho hledat. Ani jsme se nemuseli moc snažit - cestou jsme potkali hned několik lidí, kteří tam mířili též. Vystáli jsme si frontu na recepci (tedy já si ji vystála - manžel si chudinka musel sednout), dostali pokoj (zaplať pánbůh, už jsem se bála, protože s tou rezervací byly fakt jenom problémy), vyfasovali klíče a povlečení a šli se ubytovat. Hostel to byl přibližně stejně velký jako ten předchozí, ale pokoje byly menší a celkově tu bylo víc lidí. A to by nebyl manžel, aby si nestěžoval - tentokrát na povlékání postele a jestli to prý nechci udělat já. Nechci.

Asakusa

Když bylo hotovo, vydali jsme se zpět na Asakusu, manžel se šel najíst, já se vydala hledat slavnou Kaminari mon. Samozřejmě to bylo tam, kde manžel řekl, že to určitě nebude (další důvod, proč jsem se radši stala průvodcem já - svěřit to jemu, skončíme na Hokkaidu...). Díky množství lidí to bylo takřka nepřehlédnutelné, tak jsem to vyblejskla, prošla si dlouhou řadu stánků vedoucí až ke svatyni Sensódži a zase rychle zpátky, protože jsme s manželem měli namířeno na Ginzu, Roppongi a Šibuju. Ani do jedné z těchto čtvrtí jsem během svého předchozího putování nedostala, takže jsem byla docela zvědavá.

Kaminari mon

Vím, že to bude znít děsně nevděčně, ale Tokio vlastně není vůbec nic spešl - prvních pár dní jste nadchnutí, všechno je zajímavé a vy nevíte, kam koukat dřív, ale čím víc času tam trávíte, tím víc máte pocit, že už jste tuhle ulici někde viděli, že už jste tam byli, všechny baráky vypadají stejně a pocit nadšení už se nedostaví. Prostě další normální město - pravda, trochu větší, ale pořád jen město.

Ginza

Stejně to dopadlo i s Ginzou - prostě jen další ulice se spoustou drahých obchodů. Hezká na focení v noci, ale příliš drahá na nakupování a nudná jen na okukování. Odtamtud jsme si to namířili do Roppongi - pěšky, protože jsem na to zvyklá a je to mnohem zajímavější, než se vozit podzemkou. Cestou se mi konečně povedlo vidět Tokyo Tower, která byla strašně krásně nasvícená, a ani manželovo krafání, že je to jen hromada kovu, mi tenhle zážitek nijak nezkazilo. A nakonec si ji fotil taky, a dokonce jsem zaslechla i něco o tom, že v noci je i docela pěkná :)

A tady ji máte - krasavici :)

Cesta z Ginzy na Roppongi nám nakonec trvala něco přes hodinu a půl, ale díkybohu jsme se neztratili a vlastně to byla docela zábava. Na Roppongi ovšem také nebylo něco extra zajímavého - spousta zábavních podniků, spousty světel, jeden zverimex s děsně kjůt štěňaty a spousta lidí. Tak jsme to tam trochu obešli, manžel se mezitím s mobilem u ucha domlouval s Mirou ohledně nějakého koncertu a já tehdy ještě věřila, že se ten týden dokonce i podívám do nějakého japonského klubu.

Což samozřejmě nevyšlo - sorry za vsuvku: celou dobu, co tu jsem, říkám manželovi a vlastně komukoliv, kdo je ochoten poslouchat, že bych někam šla si zatancovat. Každý normální člověk by pochopil, že po někom požaduju, aby když se na nějaké takové místo bude chystat, mi dal vědět, že bych šla taky. Jenže manžel je prostě zabedněnej idiot, takže něco podobného mu říkat je jako házet hrách na stěnu. Samozřejmě ten večer šel do klubu a myslíte, že mě vzal s sebou? Ani omylem. A tenhle pátek to samý - prostě jde a ani ho nenapadne, že bych třeba šla taky. A nemyslete si, že mu svou touhu jít tancovat naznačuju nějak nedostatečně - vyzkoušela jsem "víš, že bych šla někam tancovat?" "taky bych někam šla" a "další nudný večer - škoda, že není kam jít." Nezabralo ani jedno - vždycky jen kývne a změní téma hovoru. Dnes to ale dotáhl na úplně nový level - když mi vyprávěl, že byl včera pít, zeptala jsem se ho, jestli si uvědomuje, že bych taky ráda někam šla. A jeho odpověď "ono je lepší, že jsi nešla - stejně by se ti to nelíbilo." Wtf? O_o No dobře, naštvala jsem se, ale zkousla jsem to. A to jsem byla naštvaná už předtím, protože jsem se 3 hodiny vařila s obědem, o který jsem měla v plánu se rozdělit s manželem - a on mi odmítl otevřít dveře! I tohle jsem přežila. Co mě však vytočilo úplně k nepříčetnosti bylo to, že když se konečně uráčil večer vyjít, zeptala jsem se ho, jestli si se mnou dá ten pitomej oden, a on že jo, tak jsem to hodila na vařič ohřát. A v tu chvíli mu zazvonil telefon, jeho reakce na volajícího byla: "what? WHAT? you wanna kiss me? what?" Ve mně začala vřít krev, načež on se sebral, zapad do pokoje (asi abych náhodou neslyšela něco, co mi není určeno) a za chvíli vyšel už s bundou, šálou a čepicí, řekl mi, že jde na další párty a zmizel. Kdyby s těma pitomejma dveřma šlo prásknout, udělám to. Takhle jsem jen nadávala, mlátila polštářem a mrskla botama na dveře, jelikož jsem měla potřebu s něčím praštit. Tohle byl můj tweet bezprostředně poté:

Uznávám, že jsem to asi trošku přehnala, ale čekala jsem na něj celý den, dala si práci s obědem (protože mi věčně předhazoval, jak je švorc a nemá co jíst), ještě mu ho spešl ohřála a jemu je všechno totálně ukradený. Takže ho dnes už nechci vidět (což se taky nestane, protože někde venku paří a zas se vrátí až ráno) a na zítřek je sice naplánovaná párty (a když se ho Ósan ptala, jestli jde, nejdřív se zeptal mě, a teprve když jsem potvrdila svou účast, tak souhlasil) ale nevím nevím... (no jak se znám, tak mu odpustím - holka holka, proč máš tak měkký srdce?)

Ok, zpět k Tokiu. Z Roppongi jsme se metrem dostali na Haradžuku, kde manžel viděl první lolitu v životě, prošli jsme si nenápadnou uličku Takešita dóri (ze které se později vyklubala přímo hlavní dopravní tepna), dali si skvělou obdobu palačinek (kam jsme se v následujících dnech pravidelně vraceli pro další dobrůtky) a vydali se pěšky na Šibuju.

noční Šibuja

Ta mě pořádně vyděsila množstvím lidí i přes pokročilou noční hodinu. Kdybych se při své první návštěvě Tokia dostala až sem, viděla bych úplně jiné Tokio, než jaké jsem viděla posledně - žádné tmavé a mrtvé ulice, ale ten pravý noční život. Všude okolo nádraží byly spousty obchodů, spousty světel, spousty lidí. Manžel mě požádal, ať mu pomůžu najít jeden klub, kam se chtěl podívat (a já s batohem jako kráva měla zase smůlu). Bohužel jsem netušila, že mě kvůli tomu protáhne čtvrtí lovehotelů. Manžel vše vesele fotil a prozkoumával, já vždy nervózně postávala opodál a je mi naprosto jasné, co si kolemjdoucí asi mysleli... Navíc mě začali děsit chlápci, postávající uprostřed silnice, kteří asi měli lákat zákazníky, protože nešlo o běžné vyhublé Japonce, ale vyloženě vazby, které docela i naháněly strach. Odmítala jsem se vrátit na nádraží sama, jelikož jsem si vzpomněla na slova naší vyučující, že konec roku tu může být nebezpečný a že holky by radši v noci neměly nikde chodit samy. A co myslíte? No jasně, že jsem se vracela sama - on by chudák nenašel cestu zpátky, kdyby šel se mnou *facepalm*
Tak jsem si alespoň vyfotila sochu psa Hačikó, který mi tehdy přišel jako strážce téhle úděsné čtvrti plné lovehotelů, opilých a divných lidí. Šibuja je holt zábavní čtvrtí, ale mně nějak do oka nepadla (určitě hlavně kvůli množství lidí - tehdy jsem si asi poprvé pořádně uvědomila, že jsem v Tokiu) a přísahala jsem si, že už se tam nevrátím. Kdybych jen tušila...

fotky zde: http://kavi3.rajce.idnes.cz/Tokyo%2C_Kamakura%2C_Enoshima_28.12.11_-_2.1.12/

Trapný citový výlev jedné duševně nevyrovnané studentky

Měla bych si smolit příspěvek na blog o cestě do Tokia, popř. odpovědět na bago mejlů, co se mi nahromadily. Místo toho sleduju seriál, čtu si fanfiction a teď se chystám na velmi trapný výlev připomínající kravské slintání (zdravím Sylvu a děkuji za její úžasné hodiny japonské literatury :D), za který bych se nejradši kopla a možná to v budoucnu i udělám, až si to zpětně budu číst.
Samozřejmě se to týká manžela, takže mi držte palce, aby se náhodou nestalo, že by se velice nudil a chtěl mě projet googlem...

O tom, že mě nikdy ani ve snu nenapadlo, že bych se o někoho zajímala, jsem se už zmiňovala. A taky že mě nynější vývoj nějak ani nepřekvapuje. Co mě však překvapuje je to, jak moc jsem si na jeho přítomnost zvykla. Tím víc, že jsme teď spolu v Tokiu trávili tolik času, měli společný pokoj a spali na sousedních postelích. Myšlenka sdílení pokoje s klukem mě vždycky děsila, teď jsem si to ale užívala a začínám litovat, že nemůžeme bydlet spolu i tady na kolejích. Mohli jsme se totiž bavit těsně před usnutím, každý zachumlaný pod dekou a s displeji mobilů jako jediným zdrojem světla. Tyhle pro něj celkem nepodstatné okamžiky se pro mě staly jedním z nejlepších zážitků celé cesty. A taky možnost ráno ho osobně budit a sledovat, jak mu trvá celou věčnost, než si uvědomí, kde je a co se děje, s rozespalým výrazem a vlasama totálně rozcuchanýma :D

A ještě jedna věc, které si poslední dobou všímám - vždycky je to on, kdo se odděluje ode mě, nikdy já od něj, protože i když to zkusím, trvá na tom, abych ještě nechodila, abych s ním ještě zůstala. Co tím sleduje? Ví vůbec, co mi takovým chováním dělá? Stále prohlašuje, že si chce vzít Asiatku, chytrou holku s odlišným oborem než má on. A pak přijde, usměje se na mě, vypráví mi, co celý den dělal, škádlí mě a nechce mě nechat jít a já vždycky znova uvěřím, že třeba i mám nějakou šanci, jen aby mi příště zas připomněl, že nemám.

Ale už je pozdě - nedokážu si představit, co bez něj budu dělat. Já vim, že je to dost narychlo a že znim jak z přitroublý červený knihovny, ale jakmile ho jeden den nevidím, nudím se, nic mě nebaví a stále jen sleduju fejsbuk, jestli tam je, případně mám nastražené uši, abych ho slyšela, až se bude vracet. Asi už jsem ztracený případ. A když jsem na tom takhle po pouhých 3 měsících, co budu dělat za dalších 8 měsíců? Jedno vím jistě - probrečím týdny a při nejbližších prázdninách se - škola neškola - vydám do Polska, i kdybych měla měsíc hladovět, abych na to našetřila. Nechci o něj přijít, na to ho mám příliš ráda. I když je to blb (jak prohlašuji nejen já, ale i většina mého okolí). Je sice blb, ale dala bych všechno za to, aby to byl můj blb.

Jenže nikdy nebude. Co si budem povídat, nejsem ani hezká, ani chytrá, ani zajímavá. Nemám co nabídnout, nezasloužím si ho. Jsou to sice hezké měsíce, co spolu trávíme, ale v září to končí, stejně jako celé tyhle prázdniny - já se vrátím zpět do Olmu, zpět k zaběhnutému řádu, zpět k životu bez něj, ale tentokrát s vědomím, že existuje něco lepšího, co jsem až donedávna měla a o co jsem nenávratně přišla a už to nikdy mít nebudu.



btw věděli jste, že je podle čínského horoskopu ovce? A netvrďte mi, že tohle není osud XD