(stárnu)(a nadpisy se nezlepšují)(yay)
Jedno úžasné moudro na tumblr tvrdí: "I used to think that adulthood was one crisis after another. I was wrong. As it turns out, adulthood is multiple crises, concurrently, all the time, forever." (Vždycky jsem si myslel, že dospělost je jedna krize za druhou. Mýlil jsem se. Jak se ukázalo, dospělost je hromada krizí, všechny najednou, pořád a navždy) Já můžu dodat jen: ámen.
Showing posts with label seriály. Show all posts
Showing posts with label seriály. Show all posts
Saturday, 4 June 2016
Tuesday, 5 January 2016
Novoročně
A než jsme se nadáli, nový rok je tu (a já mám po dovolené a musím do práce -_-)
Ještě než se dostanu k tomu, co že jsem to na konci roku kutila, podíváme se nejdřív do budoucna. Jak už jsem psala loni (předloni? rok předtím?), na předsevzetí nemám trpělivost a výdrž. Přesto jsem se však zamyslela, co že bych to se svým mizivým volným časem chtěla letos udělat. Děsí mě totiž představa, že se takhle jednou zamyslím, co že jsem to celé ty předcházející roky dělala, a uvědomím si, že krom práce vlastně nic. To se musí změnit - víc volného času asi mít nebudu, ale třeba bych ho mohla nějak líp využít. Takže co že se to chystám dělat:
1) najít si lepší práci - míň přesčasů, míň dobrosrdečných, upovídaných kolegů, co všem tykají a mají pocit, že když jste asi o 20 let mladší, tak mají právo vám vnucovat své názory a dávat vám rady do života. Pokud možno nebýt součástí šedé ekonomiky a nevnucovat lidem podobné bullshity jako teď.
2) jít ven alespoň jednou za 3 měsíce - a tím "ven" nemyslím "do práce/na poštu/do obchodu". Trochu bez šance, jelikož většina mých známých je kdekoliv jen ne v Praze... a i kdyby v té Praze byli...*le sigh* Jsem prostě lemra líná, tak je to.
3) víc se věnovat šití - v obchodech maj kulový, takže si musím pomoct sama (alespoň v oblasti sukní a šatů).
4) vrátit se k překladu - alespoň pro radost (hahaha, určitě -_-)
5) nezabít své kytky - jejich sbírka se sice kapku rozrostla, ale moje schopnost udržet je naživu je stále stejná (= nulová)
6) číst. číst víc. Na Goodreads jsem si zadala 55 knih, což je sice o pět víc, než jsem si dala loni, ale taky o šest míň, než kolik jsem jich loni skutečně přečetla. Zahrajem si na sinology a budem plnit plán na 120 %! :D
7) učit se čínsky - dostat se alespoň na pasivní úroveň totálního imbecila typu "já nerozumět"
8) učit se švédsky (protože proč ne - jag talar inte svenska...zatím :D
K bodu 6 bych ještě ráda dodala podrobnosti:
1) alespoň 1x Kinga (furt ho jen syslím a nečtu)
2) alespoň 1x Sparkse (dám si aspoň pauzu od všeho tohoporna fanfikcí - trocha té heterosexuální romantiky ještě nikoho nezabila)
3) alespoň 5 japonských knih. v japonštině (jen makej, holka)
4) klasiku (anglickou či americkou, to je fuk)
5) něco původně českého (musím si rozšířit obzory a dokázat si, že ne všichni čeští spisovatelé jsou takoví patlalové jako Viewegh)
6) něco delšího než 500 stran (ale pokud možno na mobilu - že bych takovou bichli s sebou musela tahat do práce, to se mi nechce)
7) něco, co bych si normálně nepřečetla (třeba scifi nebo fantasy nebo detektivku nebo cojávim)
Tak uvidíme, jak mi to půjde - poslední dobou čtu docela dost (asi jak se snažím utéct před realitou); momentálně mám rozečtenou jednu japonskou a jednu antologii povídek s asexuální tematikou *krčí rameny*
Když už jsme u těch knížek...
Dostala jsem - mimo jiné - Noční cirkus od Erin Morgensternové a hrozně se těším, až si to v té češtině přečtu. Anglická verze byla nádherná, tak si držím palce, aby ani český překlad nezklamal.
Jinak bych se chtěla zmínit o Stolen: A Letter to My Captor od Lucy Christopherové (to jsem sice nedostala, ale četla jsem to). Psáno napůl v první a napůl v druhé osobě z pohledu unesené šestnáctileté Britky, která se nedobrovolně ocitne uprostřed australské pouště pouze se svým únoscem (a všelijakou jedovatou havětí protože Austrálie). Bylo poměrně zajímavé sledovat myšlenkový posun protagonistky od strachu, přes nedůvěru, až po něco, co by se mohlo nazvat náklonností. Její věznitel je zároveň poněkud nespolehlivým vypravěčem, takže ani dívka, a přeneseně ani my, čtenáři, si nemůžeme být jistí tím, co se vlastně stalo a čemu věřit.
Přes svátky jsem taky konečně našla čas došít si sukni. Už poměrně dlouhou dobou jsem toužila po skládané sukni. Jestli jste se však rozhlíželi po krámech, je vám jasné, že s takovou u nás nepochodíte (ono vůbec najít nějakou sukni, která není mini nebo super úzká). Takže zase nezbývalo než si sednout k šicímu stroji a vyrobit si jednu svépomocí. Pro začátek bych se zeptala, jestli existuje někdo, kdo si předem vypočítal rozměry látky, šířku záhybů i mezer mezi nimi, zrealizoval to a vyšlo mu to? Já počítala jak divá a stejně jsem to nakonec dělala podle oka a modlila se. Nejhorší bylo, že záhyby musely být v pase větší než přes boky, a tudíž ne rovné, ale rozšířené. Když jsem překonala tenhle problém, zbývalo našít kapsy (dvě! středně velké!), přičemž jedna sousedila se zipem, který je na straně. Chudák zip ovšem furt cestoval nahoru dolu, protože - jak se ukázalo - přesnost není zrovna mojí silnou stránkou. Nakonec se však přeci usadil a já se mohla vrhnout na pásek. Nikdo mi neřekl, jak se takový pásek dělá, takže jsem na to šla po svém a mamku málem braly mdloby ("Tam musíš dát pasovku! A proč to máš tak nízko, to musíš mít výš!"). Trvalo to sice věčnost, ale v neděli večer jsem konečně dopřišila podsazení, sukni přežehlila a v pondělí si ji hned vzala na sebe. Sice jsem lehce zmatená skutečnou délkou (je to po kolena? pod kolena?), ale je kostková a skládaná a teplá! Ňuf! <3
Přestože před Vánocema byla v práci honička, nakonec se veškeré vánoční přípravy stihly (i když ten úklid byl odbytej až hrůza) - cukroví bylo, dárky se sehnaly (tentokrát už 22., heč!), strom se zdobil tradičně za poslechu Popcorn Live Tour od Araši. Krom nepostradatelných knih jsem dostala i žlutou šálu! (zkoušeli jste sehnat jemnou žlutou šálu?? to je bez šance - jako by žlutá, a potažmo i jakákoliv jednobarevná šála byly nějakým zázrakem O_o). Hned po Vánocích jsem si střihla další návštěvu příbuzenstva (kde jsem byla nucena koukat na jakousi pohádku, kde princezna furt prohlašovala, že je Mádl hezkej - asi měla horší zrak, než se zdálo). Silvestr jsem i letos věnovala poslechu interpretů na Kóhaku uta gassen (letos nic moc), z Johnny's Countdown jsem toho kvůli moc vysoké sledovanosti a s tím spojených výpadků signálu moc neměla a zachraňovala to konkurenční CDTV, kde se zpívalo až do pěti do rána (těch japonských). Následující den jsem si náhodou vzpomněla, že mají vysílat nového Sherlocka, což však nebyl chytrý krok, jelikož jsem dosud neviděla třetí řadu, takže jsem byla celou dobu jen zmatená (a upřímně mě to moc nebavilo). Co jsem si však nechala ujít, to byl každoroční den Araši, kdy se Fudži TV rozhodla, že fanynky a fanoušci potřebují nový rok začít asi sedmihodinovou dávkou této japonské skupiny. Ano, potřebujeme, ale čeho je moc, toho je příliš, takže jsem to letos vzdala a zkouknu to ze záznamu.
Vcelku ten konec roku utekl nějak moc rychle, a než jsem se nadála, už jsem zase musela do práce. Do práce, kde sedím celý den sama v místnosti, kterou i když pomocí klimatizace vytopím na 30°C, tak mi mrznou nohy, protože to blbý teplo se drží u stropu. Stále ještě nemám to slibované dpp. Stále se mi nedaří přesvědčit potenciální zaměstnavatele, že nejsem lemra líná a že nejsem naprosto neschopná. Možná přeci jen jsem. Možná je potřeba, aby krom úžasně úspěšných lidí byli i takoví ztroskotanci jako já, aby byl svět v rovnováze. Asi se odsud nedostanu. Ale jestli si myslí, že mě dotáhnou na novoroční večírek, tak se šeredně mýlí!
Takže všem zpětně šťastný nový rok a hodně pohody a spokojenosti :)
Ještě než se dostanu k tomu, co že jsem to na konci roku kutila, podíváme se nejdřív do budoucna. Jak už jsem psala loni (předloni? rok předtím?), na předsevzetí nemám trpělivost a výdrž. Přesto jsem se však zamyslela, co že bych to se svým mizivým volným časem chtěla letos udělat. Děsí mě totiž představa, že se takhle jednou zamyslím, co že jsem to celé ty předcházející roky dělala, a uvědomím si, že krom práce vlastně nic. To se musí změnit - víc volného času asi mít nebudu, ale třeba bych ho mohla nějak líp využít. Takže co že se to chystám dělat:
1) najít si lepší práci - míň přesčasů, míň dobrosrdečných, upovídaných kolegů, co všem tykají a mají pocit, že když jste asi o 20 let mladší, tak mají právo vám vnucovat své názory a dávat vám rady do života. Pokud možno nebýt součástí šedé ekonomiky a nevnucovat lidem podobné bullshity jako teď.
2) jít ven alespoň jednou za 3 měsíce - a tím "ven" nemyslím "do práce/na poštu/do obchodu". Trochu bez šance, jelikož většina mých známých je kdekoliv jen ne v Praze... a i kdyby v té Praze byli...*le sigh* Jsem prostě lemra líná, tak je to.
3) víc se věnovat šití - v obchodech maj kulový, takže si musím pomoct sama (alespoň v oblasti sukní a šatů).
4) vrátit se k překladu - alespoň pro radost (hahaha, určitě -_-)
5) nezabít své kytky - jejich sbírka se sice kapku rozrostla, ale moje schopnost udržet je naživu je stále stejná (= nulová)
6) číst. číst víc. Na Goodreads jsem si zadala 55 knih, což je sice o pět víc, než jsem si dala loni, ale taky o šest míň, než kolik jsem jich loni skutečně přečetla. Zahrajem si na sinology a budem plnit plán na 120 %! :D
7) učit se čínsky - dostat se alespoň na pasivní úroveň totálního imbecila typu "já nerozumět"
8) učit se švédsky (protože proč ne - jag talar inte svenska...zatím :D
K bodu 6 bych ještě ráda dodala podrobnosti:
1) alespoň 1x Kinga (furt ho jen syslím a nečtu)
2) alespoň 1x Sparkse (dám si aspoň pauzu od všeho toho
3) alespoň 5 japonských knih. v japonštině (jen makej, holka)
4) klasiku (anglickou či americkou, to je fuk)
5) něco původně českého (musím si rozšířit obzory a dokázat si, že ne všichni čeští spisovatelé jsou takoví patlalové jako Viewegh)
6) něco delšího než 500 stran (ale pokud možno na mobilu - že bych takovou bichli s sebou musela tahat do práce, to se mi nechce)
7) něco, co bych si normálně nepřečetla (třeba scifi nebo fantasy nebo detektivku nebo cojávim)
Tak uvidíme, jak mi to půjde - poslední dobou čtu docela dost (asi jak se snažím utéct před realitou); momentálně mám rozečtenou jednu japonskou a jednu antologii povídek s asexuální tematikou *krčí rameny*
Když už jsme u těch knížek...
 |
| Vánoční nadílka |
Jinak bych se chtěla zmínit o Stolen: A Letter to My Captor od Lucy Christopherové (to jsem sice nedostala, ale četla jsem to). Psáno napůl v první a napůl v druhé osobě z pohledu unesené šestnáctileté Britky, která se nedobrovolně ocitne uprostřed australské pouště pouze se svým únoscem (a všelijakou jedovatou havětí protože Austrálie). Bylo poměrně zajímavé sledovat myšlenkový posun protagonistky od strachu, přes nedůvěru, až po něco, co by se mohlo nazvat náklonností. Její věznitel je zároveň poněkud nespolehlivým vypravěčem, takže ani dívka, a přeneseně ani my, čtenáři, si nemůžeme být jistí tím, co se vlastně stalo a čemu věřit.
Druhou knihou, kterou bych ráda zmínila, je Bedtime Eyes od Eimi Jamadové, mladé japonské spisovatelky, která se řadí k nové generaci, jež se věnuje tématům sexuality, násilí apod. Zmíněná knížka je vlastně sbírkou obsahující tři kraťoučké novely, přičemž první dvě se věnují sexuálnímu vztahu Japonky a černošského přítele (= spousta sexu, málo příběhu, nic pro Kavi). Důvodem, proč se o téhle knížce zmiňuju, je třetí příběh s jednoduchým názvem Jesse. Na rozdíl od předchozích je sexuální vztah zmíněn jen okrajově a děj se soustřeďuje na vývoj vztah protagonistky a syna jejího přítele. Procházíme tak spolu s postavami fázemi nesnášenlivosti, vzájemného poznávání, ignorace a pochopení. Podle mě je to pro toto psychologické vykreslení nejzajímavější ze všech tří novel a rozhodně stojí za pozornost.
Tolik ke knihám. Dalším žroutem času (alespoň v průběhu vánočních svátků) byl švédsko-dánský seriál Most, který mi byl doporučen vzdálenější částí příbuzenstva. Na mostě mezi Švedskem a Dánskem je nalezena mrtvola a na vyšetřování musí obě země spolupracovat. Dánským zástupcem je bodrý Martin Rohde, který ovšem svádí každou ženskou na potkání (a má zhruba 7 dětí - plus mínus), jeho švédským protějškem je poněkud svérázná Sága Norénová, skvělá policistka, která ovšem naprosto nepobírá sociální normy a nepsaná pravidla, nezná empatii, neumí jednat s lidmi, nehledá žádné dlouhodobé vztahy, netouží po rodině. Upřímně je jednou z nejzajímavějších ženských postav za velmi, velmi dlouhou dobu. Už kvůli ní má cenu tento seriál sledovat - a on se vám odmění vskutku napínavým a důsledně propracovaným příběhem. Druhá řada je stejně napínavá a zajímavá jako ta první (ale doporučuji balení kapesníků), třetí je slabší, ale zato temnější. Jestli mi nenatočí čtvrtou, asi někoho uškrtím. Popularita tohohle seriálu je tak vysoká, že remake natočili nejen Američani/Mexičani, ale i Francouzi/Britové. A já jen lituji, že neexistuje knižní předloha, protože bych se na ni okamžitě vrhla.
Přes svátky jsem taky konečně našla čas došít si sukni. Už poměrně dlouhou dobou jsem toužila po skládané sukni. Jestli jste se však rozhlíželi po krámech, je vám jasné, že s takovou u nás nepochodíte (ono vůbec najít nějakou sukni, která není mini nebo super úzká). Takže zase nezbývalo než si sednout k šicímu stroji a vyrobit si jednu svépomocí. Pro začátek bych se zeptala, jestli existuje někdo, kdo si předem vypočítal rozměry látky, šířku záhybů i mezer mezi nimi, zrealizoval to a vyšlo mu to? Já počítala jak divá a stejně jsem to nakonec dělala podle oka a modlila se. Nejhorší bylo, že záhyby musely být v pase větší než přes boky, a tudíž ne rovné, ale rozšířené. Když jsem překonala tenhle problém, zbývalo našít kapsy (dvě! středně velké!), přičemž jedna sousedila se zipem, který je na straně. Chudák zip ovšem furt cestoval nahoru dolu, protože - jak se ukázalo - přesnost není zrovna mojí silnou stránkou. Nakonec se však přeci usadil a já se mohla vrhnout na pásek. Nikdo mi neřekl, jak se takový pásek dělá, takže jsem na to šla po svém a mamku málem braly mdloby ("Tam musíš dát pasovku! A proč to máš tak nízko, to musíš mít výš!"). Trvalo to sice věčnost, ale v neděli večer jsem konečně dopřišila podsazení, sukni přežehlila a v pondělí si ji hned vzala na sebe. Sice jsem lehce zmatená skutečnou délkou (je to po kolena? pod kolena?), ale je kostková a skládaná a teplá! Ňuf! <3
Přestože před Vánocema byla v práci honička, nakonec se veškeré vánoční přípravy stihly (i když ten úklid byl odbytej až hrůza) - cukroví bylo, dárky se sehnaly (tentokrát už 22., heč!), strom se zdobil tradičně za poslechu Popcorn Live Tour od Araši. Krom nepostradatelných knih jsem dostala i žlutou šálu! (zkoušeli jste sehnat jemnou žlutou šálu?? to je bez šance - jako by žlutá, a potažmo i jakákoliv jednobarevná šála byly nějakým zázrakem O_o). Hned po Vánocích jsem si střihla další návštěvu příbuzenstva (kde jsem byla nucena koukat na jakousi pohádku, kde princezna furt prohlašovala, že je Mádl hezkej - asi měla horší zrak, než se zdálo). Silvestr jsem i letos věnovala poslechu interpretů na Kóhaku uta gassen (letos nic moc), z Johnny's Countdown jsem toho kvůli moc vysoké sledovanosti a s tím spojených výpadků signálu moc neměla a zachraňovala to konkurenční CDTV, kde se zpívalo až do pěti do rána (těch japonských). Následující den jsem si náhodou vzpomněla, že mají vysílat nového Sherlocka, což však nebyl chytrý krok, jelikož jsem dosud neviděla třetí řadu, takže jsem byla celou dobu jen zmatená (a upřímně mě to moc nebavilo). Co jsem si však nechala ujít, to byl každoroční den Araši, kdy se Fudži TV rozhodla, že fanynky a fanoušci potřebují nový rok začít asi sedmihodinovou dávkou této japonské skupiny. Ano, potřebujeme, ale čeho je moc, toho je příliš, takže jsem to letos vzdala a zkouknu to ze záznamu.
Vcelku ten konec roku utekl nějak moc rychle, a než jsem se nadála, už jsem zase musela do práce. Do práce, kde sedím celý den sama v místnosti, kterou i když pomocí klimatizace vytopím na 30°C, tak mi mrznou nohy, protože to blbý teplo se drží u stropu. Stále ještě nemám to slibované dpp. Stále se mi nedaří přesvědčit potenciální zaměstnavatele, že nejsem lemra líná a že nejsem naprosto neschopná. Možná přeci jen jsem. Možná je potřeba, aby krom úžasně úspěšných lidí byli i takoví ztroskotanci jako já, aby byl svět v rovnováze. Asi se odsud nedostanu. Ale jestli si myslí, že mě dotáhnou na novoroční večírek, tak se šeredně mýlí!
Friday, 29 May 2015
いらない必要のない人はいない
Uběhl měsíc, ale nic moc se nezměnilo.
Stále pracuju tam, kde pracuju. Stále si připadám naprosto mimo, většinu času nevím, co mám vlastně dělat, takže se tvářím, jako že něco dělám, a přitom čtu fanfikce/překládám Sósekiho/cosi sleduju. Občas sepíšu nějaký ten blábol, aby se neřeklo. Někdo v podniku utrousil, že mi jde psaní, takže cokoliv se má napsat, hodí mně. Já sice o tématu většinou nevím ani prd, ale díky vynikající šestileté přípravě na VŠ jsem schopná splácat blábol na libovolné téma (bonusové body za výrazy "kterýž", "pakliže", "jakožto" apod.). Nejlepší bylo, když mi tuhle napsali email, že mám něco napsat pro nějakou kampaň, ale já naprosto netušila, co a o čem to mám vlastně psát. Nevím to dodnes, ale píšu, píšu.
Přišla nám kontrola z pracáku pozeptat se, jak se nám daří. Instrukce zněly jasně: usmívat se. Tak jsem se usmívala a s tím samým úsměvem jí vyprávěla, co že to vlastně ve skutečnosti dělám. Paní pracovnice se rozhodně neusmívala. Spíš se tvářila hodně zaskočeně. Těžko říct, jestli z toho bude průser - to se teprv uvidí.
Co se týče průserů, tak jsem si svůj první větší už odbyla. V pátek těsně před koncem pracovní doby mi bylo nakázáno otestovat testovací aplikaci. Já, která jsem to v životě neviděla. Ok, proč ne. Tak jsem testovala, zatímco zbytek osazenstva šel vesele domů, a krom dvou téměř identických otázek jsem na nic nepřišla, jelikož jsem netušila, co že to vlastně testuju. No a v pondělí byl ostrý test a ukázalo se, že aplikace nefunguje. Takže průser. Teprve po pár dnech mi někdo byl schopen vysvětlit, jak a co že se to vlastně testuje. Tak dík -_-;
Dostala jsem první výplatu (ale výplatní pásku jsem si musela doslova vydupat - kolegyně tu svou prý ještě nikdy neviděly), kterou jsem využila tím nejlepším způsobem, který znám - šla jsem si koupit knížky :) Jelikož jsem se v poslední době dala na šití, přičemž jsem v téhle oblasti naprostý amatér, tak jsem si řekla, že by bylo fajn mít doma nějakou publikaci, v níž bych mohla hledat rady. Internet se sice fajn, ale přeci jen je občas lepší sáhnout po tištěném materiálu. Pořídila jsem dvě knížky, díky kterým snad i cosi ušiju tak, aby to drželo pohromadě. (Tedy ne že by ty šaty, co teď šiju, nedržely pohromadě, ale tak mohlo to být lepší. Už se blížím ke konci, takže brzy už vás snad čeká report a obrázky.)
Mimochodem, docela mě překvapilo, že jsem viděla přeloženou Fangirl od Rainbow Rowell - až jsem skoro měla chuť si ji koupit.
Co se týče čtení, tak to teď provozuju celkem dost (to víte, dlouhé hodiny strávené naháněním lidí). Přečetla jsem celou trilogii Hunger Games (takže nad nadpisem "Víme, co se stane v posledním filmu ze série" se můžu už jenom ušklíbnout). Konečně jsem taky přelouskala Janu Eyrovou a uznávám, že Brönteovy psaly daleko líp než Austenová, jejíž veledílo Pýcha a předsudek mě vůbec nevzalo. Velkou novinkou je pak to, že jsem si po letech konečně zřídila kartičku do knihovny. Hip hip hurá! Na doporučení T'Sal, se kterou jsem se mimochodem nedávno sešla, jsem si pak společně se štosem časopisů Burda (ano, šití mě vážně vzalo) odnášela z knihovny i Zpěv drozda od Waltera Tevise. Já sice na sci-fi moc nejsem, ale T'Sal o tom moc hezky vyprávěla, takže jsem si asi poprvé v životě z takovýchto doporučení i něco málo zapamatovala. Víc než na techniku se totiž autor zaměřuje na lidský aspekt v budoucnosti, ukazuje nám, jak lidstvo zdegradovalo v pouhá zdrogovaná individua, ale zároveň naznačuje, že je přeci jen ještě nějaká malá naděje na záchranu (a Kavi se to líbilo, tak to zaslouží zvýraznění, aby vás to praštilo do očí a abyste měli chuť si to taky přečíst).
A když jsme u toho čtení, zjistila jsem, že jedna moje kolegyně čte! Knihy! *-* Sice ten sešítek měl asi jen 20 stránek a byla to ta nejjednodušší představitelná anglina, ale stejně! Občas si člověk musí vystačit s malými radostmi.
Z filmového průmyslu jsem toho poslední dobou moc nestíhala, jelikož jarní sezóna japonských seriálů je v plném proudu a já navíc ještě dokoukávám věci z minulé sezóny. Nakonec z celé té hromady jdoram stojí za to akorát tak Aibovo Jókoso wagaja e(protože Aiba, duh), I'm home s Kimurou Takujou (protože Kimura občas nasadí i nějaký ten výraz v obličeji ~(^o^~) a pravděpodobně i Algernon ni hanataba o s Jamapim, které si ovšem shromažďuju, než to celé zkouknu. A samozřejmě moje guilty pleasure - druhá řada Nekozamurai (protože drsný samuraj a kočička, co víc byste chtěli??). Co jsem ale viděla a co se mi dost líbilo, to je Kingsman: Tajná služba. Nejdřív jsem si říkala, že to bude něco jako Bond (= nuda), ale nebyla. Ani náhodou. Colin Firth v padnoucím obleku. Colin Firth v padnoucím obleku v akčních scénách. Já to snad zkouknu znova, jak to bylo dobrý (teda až na tu jednu událost zhruba uprostřed, která mě fakt šokovala a já tomu až do konce nechtěla uvěřit).
Poněkud větší radost sklidilo oznámení dovolených. Termín se sice už třikrát přesunul, ale tentokrát snad už vydrží. Pokud ano, tak se zhruba okolo 29.6. budu nacházet v Olomouci, takže pokud tohle čte někdo zainteresovaný a měl by chuť mě potkat (a vyslechnout si moje depresivní výlevy na téma shitty job), tak se neváhejte ozvat a zařídíme to. Momentálně mám na seznamu tři lidi s tím, že se ještě pokusím ukecat některou z bývalých vyučujících.
Jako úplně nejnovější novinku vám ještě oznámím, že klimatizace je sviňa a já umírám na kašlíček. A teď už půjdu s Debikuro-kun no koi to mahó a hrncem čaje umřít. Howgh!
PS. Jako bonus pro vás mám Busaiku pokoušející se o We will rock you a We are the champions od Queenů XDD (ano, to jsou moji oblíbenci a ano, to jsou Johnny's)
Stále pracuju tam, kde pracuju. Stále si připadám naprosto mimo, většinu času nevím, co mám vlastně dělat, takže se tvářím, jako že něco dělám, a přitom čtu fanfikce/překládám Sósekiho/cosi sleduju. Občas sepíšu nějaký ten blábol, aby se neřeklo. Někdo v podniku utrousil, že mi jde psaní, takže cokoliv se má napsat, hodí mně. Já sice o tématu většinou nevím ani prd, ale díky vynikající šestileté přípravě na VŠ jsem schopná splácat blábol na libovolné téma (bonusové body za výrazy "kterýž", "pakliže", "jakožto" apod.). Nejlepší bylo, když mi tuhle napsali email, že mám něco napsat pro nějakou kampaň, ale já naprosto netušila, co a o čem to mám vlastně psát. Nevím to dodnes, ale píšu, píšu.
Přišla nám kontrola z pracáku pozeptat se, jak se nám daří. Instrukce zněly jasně: usmívat se. Tak jsem se usmívala a s tím samým úsměvem jí vyprávěla, co že to vlastně ve skutečnosti dělám. Paní pracovnice se rozhodně neusmívala. Spíš se tvářila hodně zaskočeně. Těžko říct, jestli z toho bude průser - to se teprv uvidí.
Co se týče průserů, tak jsem si svůj první větší už odbyla. V pátek těsně před koncem pracovní doby mi bylo nakázáno otestovat testovací aplikaci. Já, která jsem to v životě neviděla. Ok, proč ne. Tak jsem testovala, zatímco zbytek osazenstva šel vesele domů, a krom dvou téměř identických otázek jsem na nic nepřišla, jelikož jsem netušila, co že to vlastně testuju. No a v pondělí byl ostrý test a ukázalo se, že aplikace nefunguje. Takže průser. Teprve po pár dnech mi někdo byl schopen vysvětlit, jak a co že se to vlastně testuje. Tak dík -_-;
Mimochodem, docela mě překvapilo, že jsem viděla přeloženou Fangirl od Rainbow Rowell - až jsem skoro měla chuť si ji koupit.
Co se týče čtení, tak to teď provozuju celkem dost (to víte, dlouhé hodiny strávené naháněním lidí). Přečetla jsem celou trilogii Hunger Games (takže nad nadpisem "Víme, co se stane v posledním filmu ze série" se můžu už jenom ušklíbnout). Konečně jsem taky přelouskala Janu Eyrovou a uznávám, že Brönteovy psaly daleko líp než Austenová, jejíž veledílo Pýcha a předsudek mě vůbec nevzalo. Velkou novinkou je pak to, že jsem si po letech konečně zřídila kartičku do knihovny. Hip hip hurá! Na doporučení T'Sal, se kterou jsem se mimochodem nedávno sešla, jsem si pak společně se štosem časopisů Burda (ano, šití mě vážně vzalo) odnášela z knihovny i Zpěv drozda od Waltera Tevise. Já sice na sci-fi moc nejsem, ale T'Sal o tom moc hezky vyprávěla, takže jsem si asi poprvé v životě z takovýchto doporučení i něco málo zapamatovala. Víc než na techniku se totiž autor zaměřuje na lidský aspekt v budoucnosti, ukazuje nám, jak lidstvo zdegradovalo v pouhá zdrogovaná individua, ale zároveň naznačuje, že je přeci jen ještě nějaká malá naděje na záchranu (a Kavi se to líbilo, tak to zaslouží zvýraznění, aby vás to praštilo do očí a abyste měli chuť si to taky přečíst).
A když jsme u toho čtení, zjistila jsem, že jedna moje kolegyně čte! Knihy! *-* Sice ten sešítek měl asi jen 20 stránek a byla to ta nejjednodušší představitelná anglina, ale stejně! Občas si člověk musí vystačit s malými radostmi.
Z filmového průmyslu jsem toho poslední dobou moc nestíhala, jelikož jarní sezóna japonských seriálů je v plném proudu a já navíc ještě dokoukávám věci z minulé sezóny. Nakonec z celé té hromady jdoram stojí za to akorát tak Aibovo Jókoso wagaja e(protože Aiba, duh), I'm home s Kimurou Takujou (protože Kimura občas nasadí i nějaký ten výraz v obličeji ~(^o^~) a pravděpodobně i Algernon ni hanataba o s Jamapim, které si ovšem shromažďuju, než to celé zkouknu. A samozřejmě moje guilty pleasure - druhá řada Nekozamurai (protože drsný samuraj a kočička, co víc byste chtěli??). Co jsem ale viděla a co se mi dost líbilo, to je Kingsman: Tajná služba. Nejdřív jsem si říkala, že to bude něco jako Bond (= nuda), ale nebyla. Ani náhodou. Colin Firth v padnoucím obleku. Colin Firth v padnoucím obleku v akčních scénách. Já to snad zkouknu znova, jak to bylo dobrý (teda až na tu jednu událost zhruba uprostřed, která mě fakt šokovala a já tomu až do konce nechtěla uvěřit).
Poněkud větší radost sklidilo oznámení dovolených. Termín se sice už třikrát přesunul, ale tentokrát snad už vydrží. Pokud ano, tak se zhruba okolo 29.6. budu nacházet v Olomouci, takže pokud tohle čte někdo zainteresovaný a měl by chuť mě potkat (a vyslechnout si moje depresivní výlevy na téma shitty job), tak se neváhejte ozvat a zařídíme to. Momentálně mám na seznamu tři lidi s tím, že se ještě pokusím ukecat některou z bývalých vyučujících.
Jako úplně nejnovější novinku vám ještě oznámím, že klimatizace je sviňa a já umírám na kašlíček. A teď už půjdu s Debikuro-kun no koi to mahó a hrncem čaje umřít. Howgh!
PS. Jako bonus pro vás mám Busaiku pokoušející se o We will rock you a We are the champions od Queenů XDD (ano, to jsou moji oblíbenci a ano, to jsou Johnny's)
Thursday, 19 March 2015
Březnové kydy
Přiblížil se nám konec března, což znamená - tradá - půl roku na pracáku! Wow, to mi to jde. Kdysi na střední, když jsme brali literaturu, jsem se dozvěděla, že nějaký z ruských realistů přišel na nový druh postav - typ zbytečného člověka, jehož jsem zářným příkladem, když si odmyslíte ty aristokratické kořeny. Očividně mě nikde k ničemu nepotřebují. Nepotřebují mě v kanclech jako asistentku, nepotřebují mě v překladatelské firmě, nepotřebují mě na třídění pošty, nepotřebují mě ani jako prodavačku. Za půl roku mám za sebou už desítky odeslaných životopisů, desítky odmítnutí, nepočítaně "bez odpovědi", čtyři pohovory (jeden horší než druhý, žádný delší než 10 minut) a dvoje testy. A stále nic. Těžko říct, co je příčinou - jestli můj ubohý životopis, mdlý průvodní dopis, mizerný ústní projev nebo prostě jen to, že jsem totálně k ničemu.
Na začátku tohohle týdne jsem byla na dalším takovém pohovoru a jaké bylo moje překvapení, když se druhý den dokonce i ozvali. Jenže místo avizované běžné kancelářské práce minimálně na rok, o které byla řeč jak v inzerátu, tak na pohovoru, mi nabídli externí spolupráci na jeden měsíc, která by souvisela s prokousáváním se odbornými farmaceutickými texty v japonštině (což nedávám ani náhodou). Upřímně, i přes to jsem to zvažovala, ale jelikož běžně žádné zakázky s Japonci nemají a prodloužení je tudíž krajně nepravděpodobné, nevzala jsem to. Těžko říct, jestli by mi to, co bych si vydělala, vůbec stálo za odhlášení se z pracáku, a kdybych se naopak neodhlásila a přišlo se na to, měla bych nejspíš průser. Takže jsme opět na bodě nula.
Začínám si říkat, že by možná bylo lepší pokusit se zatajovat titul - třeba jsou na tom lidi s "pouhou" maturitou líp (i když tomu moc nevěřím). Musí přeci existovat nějaká práce, kterou bych zvládla (a která by nebyla za pokladnou v kauflandu).
Když pomineme tohle depresivní téma, tak jsem poslední dobou o něco společenštější než na konci minulého roku - jinými slovy se mi už několikrát povedlo vylézt z bytu ven a zajít do čajovny. Konkrétně tedy jen třikrát (což je zhruba třikrát víc než loni na podzim). Po dlouhé době jsem tak zase viděla Warrion, jež se po dlouhé době opět ukázala v Praze (a kterou bych určitě viděla častěji, kdybych byla součástí té party, která se schází na Halloween, Silvestr a v létě - ale já né, já musím být těžký asociál, jak jinak -_-). Potkala jsem se i s T-Sal, která si cestování do ciziny vynahrazuje trajdáním po Česku a která pravděpodobně zná Prahu, a potažmo i ČR, líp než já. No a do třetice mě do čajovny dotáhla jedna dívčina, která měla zájem učit se japonsky. Ověřila jsem si tak, že fakt neumím učit, nejde mi vysvětlování, jsem chaotická a asi i příliš náročná. Dobře já, jen tak dál ¬_¬ Škoda, že mě to docela i baví...
No, takže i nadále se věnuju sledování seriálů (konečně nám končí zimní sezóna, takže můžu vše zkouknout hezky na jeden zátah. Zatím mám za sebou Gakkó no kaidan, což bylo neuvěřitelně uřvané dorama, ale Kamiki Rjúnosuke to naštěstí udržel na sledovatelné úrovni. Mimochodem jsem poprvé zhlídla Zámek v oblacích v původním znění a úplně mě odrovnalo, že Howla namluvil Kimura Takuja a rovněž výše zmíněný Kamiki Rjúnosuke tam měl roli. Vyloženě fascinující (asi jako to, že Nino z Araši teď taky namlouvá nějakou animovanou postavu v live-action verzi Ansacu kjóšicu, což pak musím taky zkouknout, až se to ke mně dohrabe). Teď mám v plánu Zeni no sensó, kde hraje Tama z Kisumai. Doufám, že to bude stát za to - i když to zatím vypadá na nějakou napodobeninu Hanzawy Naokiho. No uvidíme... A pak samozřejmě Ouroboros (Oguri Šun a Ikuta Tóma - to si přeci nenechám ujít!) a Second Love s Kamem. A když zbyde čas, zajímá mě i Mondai no aru restoran, ale na to nijak nespěchám. To se radši podívám na něco z jarní sezóny - protože Aiba a jeho Jókoso wagaja e nemůžu nechat jen tak, že ano.
Nedávno jsem si uvědomila, že vlastně ani nevím, kdy jsem naposled viděla něco západního, tak jsem zapátrala a zjistila, že mi přibyly díly u věcí, co mám rozkoukané. Dorazila jsem proto White Collar, což byl dobrý nápad. Nové díly Suits mě ovšem nějak neoslovily a zůstaly tak u ledu (časem... možná...). Stále čekám na Hannibala, GoT, Orange is the new black a další, ale Teen Wolf jsem si škrtla - bez Dereka na to odmítám koukat. Už poslední sezóna stála za starou belu (a to tam Derek byl!), tak se asi spokojím s tím, že znovu zkouknu sezónu 3b a budu spokojená.
Taky máte pocit, že v podstatě furt jen čučím na seriály? Omyl! Stíhám i číst! XD Za leden jsem byla nějak moc nadšená, že už zase můžu číst, takže jsem sfoukla 9 knih. Doporučila bych zejména trilogii Legend od Marie Lu, která sice na první pohled může vypadat jako další obyčejná dystopická YA, ale vtáhne vás do děje takovou rychlostí, že se ani nenadějete a už budete dočítat třetí díl. Velice dobře napsané, úspěšně střídá POV protagonisty a antagonisty (ať už se tím označí kterýkoliv z hlavní dvojice) a ukazuje nám, že tráva někde jinde není o nic zelenější než ta naše.
Z dalších bych zmínila The Troop od Nicka Cuttera, která nedávno vyšla i v češtině pod názvem Oddíl. Když Stephen King zmíní, že to četl a líbilo se mu to, tak se neptáte a čtete, čehož jsem se držela a dostalo se mi velice dobrého hororu. Jen tak dál.
Z únorového čtení pak musím zmínit Fangirl od Rainbow Rowell, která zaujme hlavně ty, které se stejně jako protagonistka dají označit za fangirls (čtení/psaní slash fanfikcí je v tomto případě obrovské plus). Já osobně si to velice užila a těším se na volné pokračování, které by se mělo zaměřit přímo na v díle často zmiňovanou a citovanou fanfikci.
Nesmím zapomenout ani na The Night Circus od Erin Morgenstern, což je úžasně krásně napsaná magická historická romance. Já osobně tedy nemusím ani magii, ani historii, ale tohle by byla škoda vzdát už předem - tak skvělé to je! Jen se musíte přenést přes nechronologické pořadí kapitol, což hlavně ze začátku trochu kazí celkový zážitek, ale rozhodně se nenechte odradit a pokračujte ve čtení - knížka se vám odmění :)
A na konec zmíním, že Zlodějka knih stojí za všechnu tu pozornost, která je tomuto dílu věnována, a vřele ji doporučuju.
Mezi to vkládám čtení fanfikcí se sofistikovanými názvy typu "One Ass to Rule them All" a "Yokoo and the Tale of Cursed Laundry", téměř každodenní vaření a občas i pečení, šití povlaků na polštáře (to už bych pomalu zvládla i na kšeft) a když přijde nálada, tak i překlad. Psychicky jsem na tom líp než na konci minulého roku, ale pořád to není ono a asi ani nikdy nebude. Držím se.
Na začátku tohohle týdne jsem byla na dalším takovém pohovoru a jaké bylo moje překvapení, když se druhý den dokonce i ozvali. Jenže místo avizované běžné kancelářské práce minimálně na rok, o které byla řeč jak v inzerátu, tak na pohovoru, mi nabídli externí spolupráci na jeden měsíc, která by souvisela s prokousáváním se odbornými farmaceutickými texty v japonštině (což nedávám ani náhodou). Upřímně, i přes to jsem to zvažovala, ale jelikož běžně žádné zakázky s Japonci nemají a prodloužení je tudíž krajně nepravděpodobné, nevzala jsem to. Těžko říct, jestli by mi to, co bych si vydělala, vůbec stálo za odhlášení se z pracáku, a kdybych se naopak neodhlásila a přišlo se na to, měla bych nejspíš průser. Takže jsme opět na bodě nula.
Začínám si říkat, že by možná bylo lepší pokusit se zatajovat titul - třeba jsou na tom lidi s "pouhou" maturitou líp (i když tomu moc nevěřím). Musí přeci existovat nějaká práce, kterou bych zvládla (a která by nebyla za pokladnou v kauflandu).
Když pomineme tohle depresivní téma, tak jsem poslední dobou o něco společenštější než na konci minulého roku - jinými slovy se mi už několikrát povedlo vylézt z bytu ven a zajít do čajovny. Konkrétně tedy jen třikrát (což je zhruba třikrát víc než loni na podzim). Po dlouhé době jsem tak zase viděla Warrion, jež se po dlouhé době opět ukázala v Praze (a kterou bych určitě viděla častěji, kdybych byla součástí té party, která se schází na Halloween, Silvestr a v létě - ale já né, já musím být těžký asociál, jak jinak -_-). Potkala jsem se i s T-Sal, která si cestování do ciziny vynahrazuje trajdáním po Česku a která pravděpodobně zná Prahu, a potažmo i ČR, líp než já. No a do třetice mě do čajovny dotáhla jedna dívčina, která měla zájem učit se japonsky. Ověřila jsem si tak, že fakt neumím učit, nejde mi vysvětlování, jsem chaotická a asi i příliš náročná. Dobře já, jen tak dál ¬_¬ Škoda, že mě to docela i baví...
No, takže i nadále se věnuju sledování seriálů (konečně nám končí zimní sezóna, takže můžu vše zkouknout hezky na jeden zátah. Zatím mám za sebou Gakkó no kaidan, což bylo neuvěřitelně uřvané dorama, ale Kamiki Rjúnosuke to naštěstí udržel na sledovatelné úrovni. Mimochodem jsem poprvé zhlídla Zámek v oblacích v původním znění a úplně mě odrovnalo, že Howla namluvil Kimura Takuja a rovněž výše zmíněný Kamiki Rjúnosuke tam měl roli. Vyloženě fascinující (asi jako to, že Nino z Araši teď taky namlouvá nějakou animovanou postavu v live-action verzi Ansacu kjóšicu, což pak musím taky zkouknout, až se to ke mně dohrabe). Teď mám v plánu Zeni no sensó, kde hraje Tama z Kisumai. Doufám, že to bude stát za to - i když to zatím vypadá na nějakou napodobeninu Hanzawy Naokiho. No uvidíme... A pak samozřejmě Ouroboros (Oguri Šun a Ikuta Tóma - to si přeci nenechám ujít!) a Second Love s Kamem. A když zbyde čas, zajímá mě i Mondai no aru restoran, ale na to nijak nespěchám. To se radši podívám na něco z jarní sezóny - protože Aiba a jeho Jókoso wagaja e nemůžu nechat jen tak, že ano.
Nedávno jsem si uvědomila, že vlastně ani nevím, kdy jsem naposled viděla něco západního, tak jsem zapátrala a zjistila, že mi přibyly díly u věcí, co mám rozkoukané. Dorazila jsem proto White Collar, což byl dobrý nápad. Nové díly Suits mě ovšem nějak neoslovily a zůstaly tak u ledu (časem... možná...). Stále čekám na Hannibala, GoT, Orange is the new black a další, ale Teen Wolf jsem si škrtla - bez Dereka na to odmítám koukat. Už poslední sezóna stála za starou belu (a to tam Derek byl!), tak se asi spokojím s tím, že znovu zkouknu sezónu 3b a budu spokojená.
Taky máte pocit, že v podstatě furt jen čučím na seriály? Omyl! Stíhám i číst! XD Za leden jsem byla nějak moc nadšená, že už zase můžu číst, takže jsem sfoukla 9 knih. Doporučila bych zejména trilogii Legend od Marie Lu, která sice na první pohled může vypadat jako další obyčejná dystopická YA, ale vtáhne vás do děje takovou rychlostí, že se ani nenadějete a už budete dočítat třetí díl. Velice dobře napsané, úspěšně střídá POV protagonisty a antagonisty (ať už se tím označí kterýkoliv z hlavní dvojice) a ukazuje nám, že tráva někde jinde není o nic zelenější než ta naše.
Z dalších bych zmínila The Troop od Nicka Cuttera, která nedávno vyšla i v češtině pod názvem Oddíl. Když Stephen King zmíní, že to četl a líbilo se mu to, tak se neptáte a čtete, čehož jsem se držela a dostalo se mi velice dobrého hororu. Jen tak dál.
Z únorového čtení pak musím zmínit Fangirl od Rainbow Rowell, která zaujme hlavně ty, které se stejně jako protagonistka dají označit za fangirls (čtení/psaní slash fanfikcí je v tomto případě obrovské plus). Já osobně si to velice užila a těším se na volné pokračování, které by se mělo zaměřit přímo na v díle často zmiňovanou a citovanou fanfikci.
Nesmím zapomenout ani na The Night Circus od Erin Morgenstern, což je úžasně krásně napsaná magická historická romance. Já osobně tedy nemusím ani magii, ani historii, ale tohle by byla škoda vzdát už předem - tak skvělé to je! Jen se musíte přenést přes nechronologické pořadí kapitol, což hlavně ze začátku trochu kazí celkový zážitek, ale rozhodně se nenechte odradit a pokračujte ve čtení - knížka se vám odmění :)
A na konec zmíním, že Zlodějka knih stojí za všechnu tu pozornost, která je tomuto dílu věnována, a vřele ji doporučuju.
Mezi to vkládám čtení fanfikcí se sofistikovanými názvy typu "One Ass to Rule them All" a "Yokoo and the Tale of Cursed Laundry", téměř každodenní vaření a občas i pečení, šití povlaků na polštáře (to už bych pomalu zvládla i na kšeft) a když přijde nálada, tak i překlad. Psychicky jsem na tom líp než na konci minulého roku, ale pořád to není ono a asi ani nikdy nebude. Držím se.
Thursday, 6 June 2013
Červnové novinky
Venku je hnusně a kavi má zase přemýšlivou náladu. Co z toho vyplývá? Další příspěvek. Dnes se pokusím nebýt tak moc pesimistická :)
Asi nejdůležitější novinkou je, že jsem v úterý pásla tu jedinou ústní zkoušku, kterou jsem tenhle semestr měla. Byly to dějiny (které fakt nemám ráda a upřímně jsem na rozpacích z vývoje událostí po restauraci Meidži. Krom druhé světové nejsem v obraze a ty seznamy premiérů se fakt učit nehodlám - střídaj to častějc než já ponožky -_-;), ale naštěstí jsem si vytáhla téma ze zimního semestru - výpravy Evropanů do Východní Asie (zaplaťpánbůh, protože chytit něco z letňáku, tak to asi nedám - třeba politika jde totálně mimo mě a z tématu ultranacionalistické skupiny si pamatuju jen to, že nějaká Seinenša je spojena s jakuzou a staví majáky na ostrovech Senkaku a že Kokka šakai něco něco má docela zábavné stránky, kde tvrdí, že Einstein je jeden z těch, kteří jsou zodpovědní za atomové útoky na Hirošimu a Nagasaki, nebo že Dalajláma je velkým obdivovatelem Hitlera). No a navíc byla zkoušející Sylva, což je úplně nejlepší možnost, co mě mohla potkat. Což ale neznamená, že bych nestresovala - celý týden, kdy jsem se to šprtala, jsem se o tom nezapomněla šířit na twitteru, fakt jsem se bála, a když jsem na chodbě čekala na zkoušku, tak mi bylo docela špatně. Ale přežila jsem, mluvila jsem, vypadla odtamtud s lepší známkou, než si podle sebe zasloužím, a ještě jsem pokecala se Sylvou, která se nenápadně zmínila, že už dlouho nedostala žádný hezký pohled a že by se jí zase nějaký šiknul.
Normální člověk by byl rád, že se mu to tak povedlo a zvedlo by mu to náladu. Můj mozek mě ale fakt nemá rád, takže mi v noci poslal tak hnusnou noční můru, jakou jsem už dlouho neměla. Sice se mi občas noční můry zdají, ale většinou je to něco mírného jako zombie apokalypsa nebo vyhození z předmětu. Tohle však bylo o několik levelů výš. Bude to znít jako hovadina, ale skupina lidí včetně mě utekla z vlaku, který směřoval k něčemu hroznému, a ukryli se na nějakém ostrůvku. No a abych to zkrátila, nějaká mladá dívčina podpořená celou skupinou na mě vyjela, že jsem k ničemu, že jen zbytečně zabírám místo a že jsem tam vůbec neměla co dělat, že jsem radši měla umřít, a uškrtila mě.
Víte, jak se v amíckých filmech vždycky lidi vzbudí z noční můry stylem posadí-se-na-posteli-a-lapají-po-dechu? Vždycky jsem si říkala, jak nereálné to je. Už si to nemyslím, protože přesně takhle jsem se vzbudila, akorát mi teda ještě proudem tekly slzy. Musela jsem utéct do koupelny, abych nevzbudila spolubydly, a tam to celé obrečela. Chvíli mi trvalo, než jsem se dala jakž takž dohromady a než jsem byla schopná si uvědomit, že to byl jen sen. Takhle zpětně už to možná tak hrozně nezní, ale v tu chvíli jsem si říkala, že už nikdy nepůjdu spát. Bylo půl páté ráno a já si musela pustit jeden z prvních dílů Merlina, abych na to furt nemusela myslet. Nakonec mi to trvalo přes 2 hodiny, než jsem byla zase v pohodě, spát jsem ale už nešla - radši jsem šla kamarádce dělat psychickou podporu u státnic.
Jinak jsme ty její státnice a mou úterní zkoušku včera večer oslavily několika litry vína, kdy jsem zase nezapomněla být na ostatní hnusná, když jsem prohlásila, že mám pocit, že vlastně žádné hodně blízké kamarády nemám. Dobrá práce, kavi - jen tak dál a už ty kamarádky fakt mít nebudeš -_- Asi bych neměla tolik chlastat - stejně mi to náladu nelepší (naopak je mi druhej den psychicky dost mizerně) a ani na japonštinu už nepřepínám, takže je to vlastně k ničemu...
A jak jsem si celý ten týden, co jsem šprtala na tu zkoušku, říkala, kolik toho zkouknu, až budu mít po zkoušce, tak se mi najednou nechce nic moc dělat. Před tím jsem ale stihla rozkoukat dva nové seriály - spolužačkou doporučený Once upon a time a úplnou náhodou nalezený Hannibal. Once upon a time je v podstatě o pohádkových postavách, které byly začarovány do našeho světa a nepamatují si to. Nejsem si tak úplně jistá, kam to vede, ale tak proč ne (pořád lepší volba než Teen Wolf, u kterého jsem vydržela jeden díl a už to bylo moc). No a pak je tu Hannibal...
Stačil jeden díl a bylo mi jasné, že jsem našla nový fandom, do kterého chci patřit - já sice Hannibala Lectera moc nemusím a nemám ráda přehnaně krvavé filmy (nemluvě o hromadě vnitřních orgánů, tvářích rozříznutých doslova od ucha k uchu či odhalených hlasivkách, na které můžete hrát jak na basu). Ale tenhle seriál má jednu nepřekonatelnou výhodu:
Mimochodem, už mi zbývají jen dva týdny do odletu - a já jsem zase nervózní jak pes. Co když...? Co když...? Geez, nesmím na to myslet, nesmím se bát, dopadne to dobře!
PS. Jsem si vzpomněla, že mám ještě jednu věc, o kterou se chci podělit, a to první zjištěný drb, který o mně koluje. Netušila jsem, že se mě vůbec něco takového bude týkat, protože většinou mám pocit, že jsem všem příliš ukradená na to, aby o mně něco šířili. Ale jelikož jsem to slyšela už z několika zdrojů, tak to asi nebude jen moje představivost. Nevím, jak někoho něco takového napadlo a proč měl potřebu se s tím šířit dál, nicméně lidi teď věří, že umím dobře psát, a vnucují mi, že ze mě bude spisovatelka. Ne, fakt. Nechápu, kde takovouhle kravinu vzali a proč tomu vlastně věří - očividně neznají tenhle můj blog, protože kdyby si přečetli, co jsem schopná vyplodit za bláboly, už by se tomu drbu leda tak zasmáli. Příště se musím zeptat, co ode mě četli tak zajímavého, že maj pocit, že je na tom špetka pravdy :)
Asi nejdůležitější novinkou je, že jsem v úterý pásla tu jedinou ústní zkoušku, kterou jsem tenhle semestr měla. Byly to dějiny (které fakt nemám ráda a upřímně jsem na rozpacích z vývoje událostí po restauraci Meidži. Krom druhé světové nejsem v obraze a ty seznamy premiérů se fakt učit nehodlám - střídaj to častějc než já ponožky -_-;), ale naštěstí jsem si vytáhla téma ze zimního semestru - výpravy Evropanů do Východní Asie (zaplaťpánbůh, protože chytit něco z letňáku, tak to asi nedám - třeba politika jde totálně mimo mě a z tématu ultranacionalistické skupiny si pamatuju jen to, že nějaká Seinenša je spojena s jakuzou a staví majáky na ostrovech Senkaku a že Kokka šakai něco něco má docela zábavné stránky, kde tvrdí, že Einstein je jeden z těch, kteří jsou zodpovědní za atomové útoky na Hirošimu a Nagasaki, nebo že Dalajláma je velkým obdivovatelem Hitlera). No a navíc byla zkoušející Sylva, což je úplně nejlepší možnost, co mě mohla potkat. Což ale neznamená, že bych nestresovala - celý týden, kdy jsem se to šprtala, jsem se o tom nezapomněla šířit na twitteru, fakt jsem se bála, a když jsem na chodbě čekala na zkoušku, tak mi bylo docela špatně. Ale přežila jsem, mluvila jsem, vypadla odtamtud s lepší známkou, než si podle sebe zasloužím, a ještě jsem pokecala se Sylvou, která se nenápadně zmínila, že už dlouho nedostala žádný hezký pohled a že by se jí zase nějaký šiknul.
Normální člověk by byl rád, že se mu to tak povedlo a zvedlo by mu to náladu. Můj mozek mě ale fakt nemá rád, takže mi v noci poslal tak hnusnou noční můru, jakou jsem už dlouho neměla. Sice se mi občas noční můry zdají, ale většinou je to něco mírného jako zombie apokalypsa nebo vyhození z předmětu. Tohle však bylo o několik levelů výš. Bude to znít jako hovadina, ale skupina lidí včetně mě utekla z vlaku, který směřoval k něčemu hroznému, a ukryli se na nějakém ostrůvku. No a abych to zkrátila, nějaká mladá dívčina podpořená celou skupinou na mě vyjela, že jsem k ničemu, že jen zbytečně zabírám místo a že jsem tam vůbec neměla co dělat, že jsem radši měla umřít, a uškrtila mě.
Víte, jak se v amíckých filmech vždycky lidi vzbudí z noční můry stylem posadí-se-na-posteli-a-lapají-po-dechu? Vždycky jsem si říkala, jak nereálné to je. Už si to nemyslím, protože přesně takhle jsem se vzbudila, akorát mi teda ještě proudem tekly slzy. Musela jsem utéct do koupelny, abych nevzbudila spolubydly, a tam to celé obrečela. Chvíli mi trvalo, než jsem se dala jakž takž dohromady a než jsem byla schopná si uvědomit, že to byl jen sen. Takhle zpětně už to možná tak hrozně nezní, ale v tu chvíli jsem si říkala, že už nikdy nepůjdu spát. Bylo půl páté ráno a já si musela pustit jeden z prvních dílů Merlina, abych na to furt nemusela myslet. Nakonec mi to trvalo přes 2 hodiny, než jsem byla zase v pohodě, spát jsem ale už nešla - radši jsem šla kamarádce dělat psychickou podporu u státnic.
Jinak jsme ty její státnice a mou úterní zkoušku včera večer oslavily několika litry vína, kdy jsem zase nezapomněla být na ostatní hnusná, když jsem prohlásila, že mám pocit, že vlastně žádné hodně blízké kamarády nemám. Dobrá práce, kavi - jen tak dál a už ty kamarádky fakt mít nebudeš -_- Asi bych neměla tolik chlastat - stejně mi to náladu nelepší (naopak je mi druhej den psychicky dost mizerně) a ani na japonštinu už nepřepínám, takže je to vlastně k ničemu...
A jak jsem si celý ten týden, co jsem šprtala na tu zkoušku, říkala, kolik toho zkouknu, až budu mít po zkoušce, tak se mi najednou nechce nic moc dělat. Před tím jsem ale stihla rozkoukat dva nové seriály - spolužačkou doporučený Once upon a time a úplnou náhodou nalezený Hannibal. Once upon a time je v podstatě o pohádkových postavách, které byly začarovány do našeho světa a nepamatují si to. Nejsem si tak úplně jistá, kam to vede, ale tak proč ne (pořád lepší volba než Teen Wolf, u kterého jsem vydržela jeden díl a už to bylo moc). No a pak je tu Hannibal...
Stačil jeden díl a bylo mi jasné, že jsem našla nový fandom, do kterého chci patřit - já sice Hannibala Lectera moc nemusím a nemám ráda přehnaně krvavé filmy (nemluvě o hromadě vnitřních orgánů, tvářích rozříznutých doslova od ucha k uchu či odhalených hlasivkách, na které můžete hrát jak na basu). Ale tenhle seriál má jednu nepřekonatelnou výhodu:
To je ta výhoda - Will Graham v podání britského herce Hugha Dancyho. Nechápu, jak ho můžou navlíct do takového obyčejného oblečení a on stejně vypadá jak model <3 Ale to, co mě na něm zaujalo, není to, jak vypadá, ale to, jakou roli hraje. Jeho Will Graham je totiž ne zrovna společenský, vyhýbá se očnímu kontaktu, žije na samotě daleko od lidí, snaží se dělat vše pro to, aby se ho studenti na nic neptali, a celkově je dost psychicky nestabilní člověk. A já ho za to zbožňuju! <3 Asi tak do půlky série se ovšem díky péči psychiatra začal lepšit a už se občas i usmívá. Nutno podotknout, že zmiňovaný psychiatr je právě Hannibal Lecter. Momentálně mi ovšem další události, ke kterým došlo, lámou srdce a já mám chuť tohle zlatíčko obejmout a ujistit ho, že všechno bude dobré (i když mi vývoj příběhu i spoilery naznačují, že nebude a že to určitě obrečím ;_;)
Když už tak hezky skáču od tématu k tématu, tak bych se ještě ráda zmínila o další návštěvě naší malé poradny. Poslední dobou trénuju oční kontakt (na zkoušce u Sylvy mi to však příliš nešlo - zato její hrnek jsem si prohlédla VELMI důkladně), pokec ve třech se spolubydlícími (teda když tu jsou) či kamarádkami (což mi teda taky nejde tak skvěle, jak jsem doufala) a teď i koukání na lidi při chůzi městem (taky žádná sláva). Asi jsem holt fakticky ztracenej případ. Každopádně to nevzdávám, ale nějak si nedokážu představit, že bych příští semestr nakráčela do školy a třeba i mluvila *krčí rameny* Tentokrát mě ale překvapilo, kam se diskuze na sezení ubírala - k mojí matce. Nevím jak ani proč. A vlastně ani nevím, jak mi tohle všechno má pomoct. Ale věřím, že alespoň někdo ví, co dělá (protože já rozhodně ne). Příští týden mám poslední sezení před prázdninami. Bylo mi řečeno, že se mám během prázdnin ozvat mejlem, ale všichni víme, jaká jsem, když dojde na psaní mejlů.
Mimochodem, už mi zbývají jen dva týdny do odletu - a já jsem zase nervózní jak pes. Co když...? Co když...? Geez, nesmím na to myslet, nesmím se bát, dopadne to dobře!
PS. Jsem si vzpomněla, že mám ještě jednu věc, o kterou se chci podělit, a to první zjištěný drb, který o mně koluje. Netušila jsem, že se mě vůbec něco takového bude týkat, protože většinou mám pocit, že jsem všem příliš ukradená na to, aby o mně něco šířili. Ale jelikož jsem to slyšela už z několika zdrojů, tak to asi nebude jen moje představivost. Nevím, jak někoho něco takového napadlo a proč měl potřebu se s tím šířit dál, nicméně lidi teď věří, že umím dobře psát, a vnucují mi, že ze mě bude spisovatelka. Ne, fakt. Nechápu, kde takovouhle kravinu vzali a proč tomu vlastně věří - očividně neznají tenhle můj blog, protože kdyby si přečetli, co jsem schopná vyplodit za bláboly, už by se tomu drbu leda tak zasmáli. Příště se musím zeptat, co ode mě četli tak zajímavého, že maj pocit, že je na tom špetka pravdy :)
Tuesday, 15 January 2013
Lednové novinky
I když to z mého blogu může vypadat, že poslední dobou snad nic jiného než četbu neprovozuju, opak je pravdou. Kdybyste viděli to množství seriálů, filmů a zábavných show, co jsem posledních pár měsíců viděla, tak by to s váma možná seklo. I teď, když tohle sepisuju, tak mám puštěný speciál seriálu Ataru, za sebou díl Lucky Seven a první epizodu Aibovy nové doramy Last Hope (kterou si asi pustím znova, až mi Ataru skončí). Ale ani tak dnes nechci psát o seriálech - to bych tu byla příliš dlouho.
Svůj dnešní příspěvek bych začala zmínkou o další knížce. Tentokrát je to Zrůda od Kirino Nacuo, která nedávno vyšla v češtině (spolu s OUT, které jsem četla ještě v anglině před cca dvěma lety) a kterou jsem dostala k Vánocům. Hlavní hrdinkou je dnes už čtyřicetiletá žena, která nám více méně celou knihu vypráví o svém životě, předkládá nám deníky své sestry Jukiko a spolužačky Kazue a výpověď jednoho vraha a vše komentuje. Z předchozí knížky OUT jsem byla natěšená na další skvělé počtení. Jenže přestože je kniha prezentovaná jako detektivka, žádnou detektivní zápletku jsem v knize nenašla. Stejně tak jsem neobjevila, která část knihy se amíkům natolik nelíbila, že ji museli cenzurovat. Chápala bych to u OUT, ale tady? Většinu knihy vlastně jen čtete o životě jedné japonské holky, jejíž rodiče jsou Japonka a Švýcar, o tom jak nesnáší svou mladší sestru, protože je příliš krásná, o jejích problémech na prestižní škole a o životě s dědečkem, co je blázen do bonsají. Ne že by to nebylo zajímavé, ale po OUT jsem čekala přeci jen něco trošku jinačího. Nemluvě o tom, že kniha je docela depresivní, ukazuje postavy a vůbec lidi v tom nejhorším světle a ani Japonsko jako takové a život v něm se nevyhne nějaké té kritice. Ale upřímně, táhne se to jak smrad. Jsem ráda, že jsem to dočetla a mám to aspoň z krku (nezbývá než vyděšeně koukat na hromádku knížek od stejné autorky, co mi nepřečtené ještě leží na poličce). Ale abych jen nekritizovala - velmi se mi líbil český překlad. Už hrozně dlouho jsem česky nic nečetla, tak jsem byla ráda, že jsem si vybrala zrovna takhle hezkou ukázku překladatelských schopností. Jistě, pár chyb či spíše překlepů se našlo, ale kompenzovaly to srozumitelné a přece originálu věrné překlady jap. reálií.
Další knížka, kterou momentálně čtu, je Voice od Tamocua Furusawy, což je novelizace stejnojmenného japonského dorama v hlavní roli s Eitou, Ikutou Tomou a Išiharou Satomi. Tenhle seriál jsem viděla jako jednu z prvních doram vůbec a děsně se mi to líbilo, takže když jsem viděla knihu, prostě jsem ji musela mít. Teď se tím postupně prokousávám a vzpomínám přitom na seriál (což mi taky dost pomáhá v pochopení). Zatím jsem asi v půlce, a tudíž vše, co jsem přečetla, odpovídá seriálu, nicméně na zadní straně slibovali i originální příběhy, tak se těším, až se k nim dohrabu (co bych dala za to, kdybych uměla číst rychleji).
Tak tolik ke knížkám. Následují postřehy z prvního dílu Last Hope, kde hraje Aiba a na který jsem čekala tak zatraceně dlouho (a teď to nemám s kým probrat, tak to hodím sem). Když jsem prvně slyšela, že Aiba-chan má hrát doktora, tak jsem se buď rozesmála nebo to brala jako vtip - možná taky oboje. Aiba je asi ten poslední z Arashi, ke kterému by mi pasovala role doktora. Ten věčně usměvavý hloupoučký Aiba-chan (měli jste vidět pondělní Nep league, kde po něm chtěli znalost znaků - to byl přímo epic fail a být to já, tak se už někde v půlce rozbrečím a jdu se zavřít domů a už nikdy nevylezu). Asi mi to nikdo neodpustí, ale upřímně jsem čekala, že ta role bude fail (asi jako v případě Mikeneko Holmese - ta role byla prostě špatná, to chudák Aiba nemohl zachránit). O to víc mě překvapilo, že to tentokrát autoři nevzali jako vtip, napsali tu roli naprosto seriózně a Aiba to dokázal skvěle zahrát. Jako sorry, ale už dlouho jsem neviděla nikoho tak kakkoii a kawaii zároveň (nemluvě o tom, jak mu to úžasně sluší *.*). Místo aby se Aiba pokoušel hrát nějakého vážného a cool týpka, přizpůsobil si roli tak, že se nepřestane usmívat, nepřestane být sám sebou, a přesto mu věříte, že je špičkový doktor. Tak kde jsou teď ty lidi, co pomlouvali Aibovy herecké schopnosti, hm?
Dostávalo mě, jak se mu radostně blýskaly oči, jak se cpal sladkostma (poslední dobou nějak hubne, měl by se proto cpát i nadále) a hlavně jak vypouštěl z pusy medicínské termíny, jako by se nechumelilo (a já plakala, protože jsem nerozuměla ani slovo - musím si počkat na titulky, alespoň ty japonské, abych si mohla vyhledávat slovíčka - některé termíny se sice objevují napsané v rohu, ale i tak; btw té medicínské hatmatilky je tam příšerně moc - Aiba má můj respekt, že si to všechno pamatuje). Ráda bych vám něco řekla o obsahu, ale upřímně - nemám tucha, o co šlo. Vím jenom, že to bylo naprosto super! ^^
(btw na druhé zhlídnutí, při kterém mám čas dohledávat slovíčka, je to o něco srozumitelnější, nicméně stejně netuším, co měl chudák pacient za nemoc)
A nemůžu nezmínit hudební stránku - samozřejmě opening s novým songem Arashi s názvem Calling. Stejně jako Face Down je to něco pro Arashi netypického, ale zatraceně dobře poslouchatelného - ten začátek, kde zpívají Aiba s Ninem poměrně hlubokým hlasem zní zatraceně dobře :) Ale není to vše jen o novém songu Arashi - hudbu k tomuhle dorama složil Ken Arai, ano, ten, co složil hudbu pro Kagiheya. No neříkejte, že se netěšíte XD
Já vím, že jsem říkala, že nebudu psát o doramách, a vzápětí jsem napsala málem celou esej o Last Hope, tak už toho nechám. Poslední dnešní téma zní letní prázdniny. Neklepejte si na čelo, že je ještě brzo - když nebudu jednat hned, nebudu jednat vůbec. Můj plán pro tento rok zněl: odjet na tři měsíce do Japonska, najít si místo pomocníka v hostelu (tzn. ubytování zadara) a k tomu nějakou brigádu. Jenže tento plán zhatilo velvyslanectví. Naše země totiž nemá dohodu o tzv. working holidays programu, který by toto umožňoval - když chcete pracovat v Japonsku, potřebujete pracovní vízum, a pracovní vízum nedostanete, dokud nemáte dohodnutou práci. Jinými slovy je to bez šance. Po zvažování možností typu "kašlu na to, jedu na Nový Zéland... ale tam je vlastně léto v zimě, tak nic" a "hm, working holidays program pro Kanadu... a co tam?" jsem objevila jiskřičku naděje v podobě programu wwoof, kde se podle stránek zaregistrujete (zahrnuje poplatek), najdete si v seznamu hostitelskou rodinu, která vás ubytuje a dá vám najíst a vy jim za to vypomůžete na poli nebo tak něco. Výhodou je, že nedostáváte peníze, takže nepotřebujete vízum. Ovšem nulový příjem je i nevýhodou - potřebujete se tam nějak dostat, nějak tam cestovat atd. a to něco stojí. Plus jsem nikdy nedělala na poli a ještě k tomu v těch nehorázně vysokých letních teplotách. Ale je to možnost, jak se tam dostat. Otázkou zůstává, jestli nemám letos spíš sedět na zadku a schovat si peníze na příští rok pro případ, že bych se chtěla pokusit najít si práci v Japonsku.
A teď babo raď...
Svůj dnešní příspěvek bych začala zmínkou o další knížce. Tentokrát je to Zrůda od Kirino Nacuo, která nedávno vyšla v češtině (spolu s OUT, které jsem četla ještě v anglině před cca dvěma lety) a kterou jsem dostala k Vánocům. Hlavní hrdinkou je dnes už čtyřicetiletá žena, která nám více méně celou knihu vypráví o svém životě, předkládá nám deníky své sestry Jukiko a spolužačky Kazue a výpověď jednoho vraha a vše komentuje. Z předchozí knížky OUT jsem byla natěšená na další skvělé počtení. Jenže přestože je kniha prezentovaná jako detektivka, žádnou detektivní zápletku jsem v knize nenašla. Stejně tak jsem neobjevila, která část knihy se amíkům natolik nelíbila, že ji museli cenzurovat. Chápala bych to u OUT, ale tady? Většinu knihy vlastně jen čtete o životě jedné japonské holky, jejíž rodiče jsou Japonka a Švýcar, o tom jak nesnáší svou mladší sestru, protože je příliš krásná, o jejích problémech na prestižní škole a o životě s dědečkem, co je blázen do bonsají. Ne že by to nebylo zajímavé, ale po OUT jsem čekala přeci jen něco trošku jinačího. Nemluvě o tom, že kniha je docela depresivní, ukazuje postavy a vůbec lidi v tom nejhorším světle a ani Japonsko jako takové a život v něm se nevyhne nějaké té kritice. Ale upřímně, táhne se to jak smrad. Jsem ráda, že jsem to dočetla a mám to aspoň z krku (nezbývá než vyděšeně koukat na hromádku knížek od stejné autorky, co mi nepřečtené ještě leží na poličce). Ale abych jen nekritizovala - velmi se mi líbil český překlad. Už hrozně dlouho jsem česky nic nečetla, tak jsem byla ráda, že jsem si vybrala zrovna takhle hezkou ukázku překladatelských schopností. Jistě, pár chyb či spíše překlepů se našlo, ale kompenzovaly to srozumitelné a přece originálu věrné překlady jap. reálií.
Další knížka, kterou momentálně čtu, je Voice od Tamocua Furusawy, což je novelizace stejnojmenného japonského dorama v hlavní roli s Eitou, Ikutou Tomou a Išiharou Satomi. Tenhle seriál jsem viděla jako jednu z prvních doram vůbec a děsně se mi to líbilo, takže když jsem viděla knihu, prostě jsem ji musela mít. Teď se tím postupně prokousávám a vzpomínám přitom na seriál (což mi taky dost pomáhá v pochopení). Zatím jsem asi v půlce, a tudíž vše, co jsem přečetla, odpovídá seriálu, nicméně na zadní straně slibovali i originální příběhy, tak se těším, až se k nim dohrabu (co bych dala za to, kdybych uměla číst rychleji).
Tak tolik ke knížkám. Následují postřehy z prvního dílu Last Hope, kde hraje Aiba a na který jsem čekala tak zatraceně dlouho (a teď to nemám s kým probrat, tak to hodím sem). Když jsem prvně slyšela, že Aiba-chan má hrát doktora, tak jsem se buď rozesmála nebo to brala jako vtip - možná taky oboje. Aiba je asi ten poslední z Arashi, ke kterému by mi pasovala role doktora. Ten věčně usměvavý hloupoučký Aiba-chan (měli jste vidět pondělní Nep league, kde po něm chtěli znalost znaků - to byl přímo epic fail a být to já, tak se už někde v půlce rozbrečím a jdu se zavřít domů a už nikdy nevylezu). Asi mi to nikdo neodpustí, ale upřímně jsem čekala, že ta role bude fail (asi jako v případě Mikeneko Holmese - ta role byla prostě špatná, to chudák Aiba nemohl zachránit). O to víc mě překvapilo, že to tentokrát autoři nevzali jako vtip, napsali tu roli naprosto seriózně a Aiba to dokázal skvěle zahrát. Jako sorry, ale už dlouho jsem neviděla nikoho tak kakkoii a kawaii zároveň (nemluvě o tom, jak mu to úžasně sluší *.*). Místo aby se Aiba pokoušel hrát nějakého vážného a cool týpka, přizpůsobil si roli tak, že se nepřestane usmívat, nepřestane být sám sebou, a přesto mu věříte, že je špičkový doktor. Tak kde jsou teď ty lidi, co pomlouvali Aibovy herecké schopnosti, hm?
Dostávalo mě, jak se mu radostně blýskaly oči, jak se cpal sladkostma (poslední dobou nějak hubne, měl by se proto cpát i nadále) a hlavně jak vypouštěl z pusy medicínské termíny, jako by se nechumelilo (a já plakala, protože jsem nerozuměla ani slovo - musím si počkat na titulky, alespoň ty japonské, abych si mohla vyhledávat slovíčka - některé termíny se sice objevují napsané v rohu, ale i tak; btw té medicínské hatmatilky je tam příšerně moc - Aiba má můj respekt, že si to všechno pamatuje). Ráda bych vám něco řekla o obsahu, ale upřímně - nemám tucha, o co šlo. Vím jenom, že to bylo naprosto super! ^^
(btw na druhé zhlídnutí, při kterém mám čas dohledávat slovíčka, je to o něco srozumitelnější, nicméně stejně netuším, co měl chudák pacient za nemoc)
A nemůžu nezmínit hudební stránku - samozřejmě opening s novým songem Arashi s názvem Calling. Stejně jako Face Down je to něco pro Arashi netypického, ale zatraceně dobře poslouchatelného - ten začátek, kde zpívají Aiba s Ninem poměrně hlubokým hlasem zní zatraceně dobře :) Ale není to vše jen o novém songu Arashi - hudbu k tomuhle dorama složil Ken Arai, ano, ten, co složil hudbu pro Kagiheya. No neříkejte, že se netěšíte XD
Já vím, že jsem říkala, že nebudu psát o doramách, a vzápětí jsem napsala málem celou esej o Last Hope, tak už toho nechám. Poslední dnešní téma zní letní prázdniny. Neklepejte si na čelo, že je ještě brzo - když nebudu jednat hned, nebudu jednat vůbec. Můj plán pro tento rok zněl: odjet na tři měsíce do Japonska, najít si místo pomocníka v hostelu (tzn. ubytování zadara) a k tomu nějakou brigádu. Jenže tento plán zhatilo velvyslanectví. Naše země totiž nemá dohodu o tzv. working holidays programu, který by toto umožňoval - když chcete pracovat v Japonsku, potřebujete pracovní vízum, a pracovní vízum nedostanete, dokud nemáte dohodnutou práci. Jinými slovy je to bez šance. Po zvažování možností typu "kašlu na to, jedu na Nový Zéland... ale tam je vlastně léto v zimě, tak nic" a "hm, working holidays program pro Kanadu... a co tam?" jsem objevila jiskřičku naděje v podobě programu wwoof, kde se podle stránek zaregistrujete (zahrnuje poplatek), najdete si v seznamu hostitelskou rodinu, která vás ubytuje a dá vám najíst a vy jim za to vypomůžete na poli nebo tak něco. Výhodou je, že nedostáváte peníze, takže nepotřebujete vízum. Ovšem nulový příjem je i nevýhodou - potřebujete se tam nějak dostat, nějak tam cestovat atd. a to něco stojí. Plus jsem nikdy nedělala na poli a ještě k tomu v těch nehorázně vysokých letních teplotách. Ale je to možnost, jak se tam dostat. Otázkou zůstává, jestli nemám letos spíš sedět na zadku a schovat si peníze na příští rok pro případ, že bych se chtěla pokusit najít si práci v Japonsku.
A teď babo raď...
Tuesday, 19 June 2012
Fangirlení nad Kagiheya a další novinky z Utsunomiye
Byť se to zdá neuvěřitelné, stále ještě žiju. Arashi-mánie nepolevuje, takže stále zkoukávám staré díly VSArashi, HnA či AnS a samozřejmě pravidelně v pondělí a sobotu usedám před televizí, abych zkoukla nejnovější Kagiheya a Mikeneko Homese. Ale upřímně, to druhé sleduju jen kvůli Aibovi - dorama samotné mě nijak zvlášť nebaví a nejnadšenější jsem byla u minulé a předminulé epizody a to jen proto, že to byly ty, které se natáčely tady v Utsunomiyi.
*následující text může obsahovat spoilery na Kagiheya*
Kagiheya je ovšem jiné kafe - je to chytré, vtipné a velice zajímavé - sice většinou odhadnete, kdo je pachatelem, ale zůstává otázka, jak to sakra udělal, což mi přijde mnohem lepší než se "jen" honit za pachatelem. Uchvátilo mě to natolik, že jsem neváhala jít do knihkupectví a koupit si 590-stránkovou japonskou bichli, která byla předlohou - The Glass Hammer od Kishi Yuusukeho, kterou jsem v neděli zdárně dočetla. Příběh je stejný jako poslední dva díly doramy (takže teď vím, jak to příští týden, kdy je poslední díl, dopadne), ale přesto se to od seriálu dost liší. Zvlášť postava Enomota, což mě - přiznávám se - trochu zklamalo. Většinou totiž kniha bývá lepší než film, ale tady přestože je kniha velmi dobrá, uznávám, že dorama je lepší. V knize je např. Enomoto vykreslen jako rádoby obyč majitel krámku se zabezpečovacími zařízeními, který si za své služby nechává platit horentní sumy (a to i za předpokladu, že by to, nedejbože, nevyřešil). Jako chápu, zadarmo ani kuře nehrabe, ale Enomoto v podání Oh-chana je se svou zálibou v řešení tajemství mnohem víc "likeable" - připomíná mi tím totiž Sherlocka Holmese :)
A když už jsem u tohohle blábolení na téma Kagiheya, ráda bych se zmínila i o změně postavy Aoto Junko - ta seriálová je taková mile nešikovná a zcela závislá na Enomotovi, ale na druhou stranu je k němu velmi milá a vůbec se k němu dost má (Y U no end up together?); ta knižní mi přišla taková víc průbojná a samostatnější - ale zatím o Enomota žádný zájem :( (zato on ji pozval na večeři O_o) O postavě Serizawy se moc rozepisovat nebudu - v knize není a proti té seriálové podobě vůbec nic nemám - je to naopak velmi vtipné :D
Co mi na knize však vadilo nejvíc je fakt, že v polovině knihy se najednou přehoupne úhel pohledu a Enomoto a spol na nějakých 120 stránek úplně zmizí. Pravděpodobně by to nebyl takový problém, kdybych to dokonce i četla v nějakém čitelném jazyce jako je anglina nebo čeština, ale v té japonštině jsem z toho málem měla infarkt, jelikož napětí se najednou vypařilo a já stála před úkolem prodrat se těma stránkama bez jakékoliv motivace a navíc zmatená, kdo je kdo. Bála jsem se, že to nevydržím a odpadnu, ale nakonec jsem to překonala a teď jsem za to ráda. Jakkoliv bylo těch 120 stránek dlouhých a složitých, získala jsem důležitý náhled na život a myšlení jedné z hlavních postav. Díky tomu se vše krásně vysvětlilo, a i když vím, že ta postava byla pachatelem a chladnokrevně někoho zabila, nemůžu ho nenávidět - prostě měl jen v životě smůlu :( A v tomhle ohledu se kniha liší od doramy. Těžko říct, jestli nám i tam ukážou v příštím díle tuhle epizodu v životě pachatele, ale i kdyby ano, nebude to stejné. Přeci jen už nám byl pachatel představen a je vykreslen jako evil mastermind, který svede s Enomotem bitvu o to, kdo je mazanější. Takový však v knize vůbec nebyl. A proto jsem ráda, že jsem knihu dočetla dřív, než byl tenhle díl odvysílán. Horší to bude se zbývajícími dvěma knihami, jejichž příběhy jsem už nejspíš viděla, ale co se dá dělat. Uznávám, že tohle dorama se vážně povedlo (jen ještě připomínka k Oh-chanovu Enomotovi - trochu víc emocí by ho nezabilo. Ten kamenný výraz je možná ze začátku v pohodě, ale dost rychle se to ohraje a upřímně si nemyslím, že by Enomoto byl až tak moc zvyklý třeba na to, že na něj někdo míří pistolí - tam bych nějakou reakci očekávala. Nicméně jeho stydlivost v přítomnosti Aoto je děsně kjůt - a prakticky jediná příležitost, kdy se Enomoto zbaví té masky a použije obličejové svaly).
Ještě bych se chtěla zmínit, že soundtrack je naprosto úžasný a já ho pravidelně prostřídávám s písničkama od Arashi :)
Tak tolik ke Kagiheya (musela jsem se vypsat, chápete; normálně to nemám s kým probrat).
*konec případných spoilerů*
Jinak dnes tu máme tajfun, takže se zrušila dámská jízda, kde jsme měly sledovat Jane Eyre s holkama z kolejí a vedoucí z kavárny, kde makám. A včera jsem místo sledování Kagiheya vyrazila s lidma z kolejí na karaoke - bylo to poprvé, co mě tam někdo dotáhl, a to jen pod příslibem alkoholu. Bylo nás tam asi 8 (počet se průběžně měnil) a zatímco všichni zpívali známější i úplně neznámé písničky, já testovala nabídku nápojového lístku XD Po umešu a třech různých koktejlech jsem to ustálila na kahlúa milk, u kterého jsem vydržela až do konce (stihla jsem jich za ten večer 6). Někdo by mohl namítat, že karaoke bez zpívání není sranda, ale nenechte se mýlit - byla to sranda dost velká na to, abych chtěla jít znova. Trošku to tedy kazili lidi, kteří nevědí, kdy maj přestat chlastat (měli jsme válejícího se opilce, objímajícího opilce - a to jsem prosím nebyla já! - zvracejícího opilce i spícího opilce), ale za tu srandu vidět Kaihonga pokoušet se jet na kole, když vlastně ani není schopen stát rovně, to stálo. A musím poděkovat mým genům a žaludku, že mají se mnou takovou trpělivost - přestože jsem toho tolik vypila, byla jsem schopná jet rovně, v 6 ráno si jít lehnout a ve 12:50 stihnout hodinu korejštiny bez jakýchkoliv známek opice (jen se mi zatraceně chtělo domů a spát).
A vím, že budu znít jako hnusná nepřející osoba, ale musím zmínit, že včera, když jsem se tak úžasně bavila, pila a vůbec byla ráda na světě, "slavil" soused narozeniny - tedy jestli se sezení o samotě ve vlastním pokoji bez jakékoliv vyhlídky na nějakou zábavu dá nazvat slavením. A já se mu v duchu škodolibě směju - já se na své narozeniny taky nehorázně nudila, zatímco on se bavil, a bylo to jen a jen jeho vinou, takže včera jsme to otočili. Tomu říkám karma :D
Z dalších zpráv - kvůli prezentaci závěrečných prací (kterou jsem mimochodem ještě ani nezačala a vlastně jsem ani neviděla svou vedoucí) nemůžu jít na koncert Sekai no Owari, což mě nebetyčně krká >.<
Nesehnala jsem lístky na Waku Waku Gakkó, co pořádali Arashi v Tokiu minulý víkend, což mě taktéž nebetyčně krká, a závistivě čtu reporty z akce a prohlížim fotky těch šťastnějšich. Nicméně se pokusím ještě jednou, tentokrát o lístky do Ósaky. Držte mi palce.
Tuhle jsme s Ósan, Mongolkou a klukem z Myanmaru vyrazili na yakiniku, ztratili se a skončili v malinké restauraci asi pět minut od kolejí XD
Dnes jsem se učila hrát shogi - začali jsme dětskou verzí s obrázky slonů a lvů a další havěti a mně se nějakým zázrakem podařilo vyhrát O_o
Máme tu tajfun. Je to hnus - leje, je tam vichr, a jak je nízký tlak, tak je mi blbě a nesmím moc vstávat, protože se mi točí hlava. Horší než kocovina >.< Ale Udai právě vydala zprávu, že kvůli tomu tajfunu se zítra a ve čtvrtek se ruší veškerá výuka! Lucky~ ^___^
V kuchyňce si pěstujeme novou plíseň. Říkám jí Ágnes. Má se čile k světu a prozkoumává hranice svého obydlí v podobě plastové misky :D
V sobotu odjíždím na 10 dní na Okinawu (záviďte :P). Vracím se 2.7. ale zůstávám přes noc v Tokiu, neboť 3. mám koncert Orange Range. Pak se vracím, ale 6. jedu zpět do Tokia na koncert Buck-Tick, večer pak (když Midorikawa-sama a JR Higaši Nihon dají) stihnu konec kolejní párty a 7.7. slavíme svátek Tanabata :)
Nechci to zakřiknout, ale nejspíš mi na konci července přijede návštěva z Čech. Už se těšíííííím :))
A na konec koťata:
*následující text může obsahovat spoilery na Kagiheya*
Kagiheya je ovšem jiné kafe - je to chytré, vtipné a velice zajímavé - sice většinou odhadnete, kdo je pachatelem, ale zůstává otázka, jak to sakra udělal, což mi přijde mnohem lepší než se "jen" honit za pachatelem. Uchvátilo mě to natolik, že jsem neváhala jít do knihkupectví a koupit si 590-stránkovou japonskou bichli, která byla předlohou - The Glass Hammer od Kishi Yuusukeho, kterou jsem v neděli zdárně dočetla. Příběh je stejný jako poslední dva díly doramy (takže teď vím, jak to příští týden, kdy je poslední díl, dopadne), ale přesto se to od seriálu dost liší. Zvlášť postava Enomota, což mě - přiznávám se - trochu zklamalo. Většinou totiž kniha bývá lepší než film, ale tady přestože je kniha velmi dobrá, uznávám, že dorama je lepší. V knize je např. Enomoto vykreslen jako rádoby obyč majitel krámku se zabezpečovacími zařízeními, který si za své služby nechává platit horentní sumy (a to i za předpokladu, že by to, nedejbože, nevyřešil). Jako chápu, zadarmo ani kuře nehrabe, ale Enomoto v podání Oh-chana je se svou zálibou v řešení tajemství mnohem víc "likeable" - připomíná mi tím totiž Sherlocka Holmese :)
A když už jsem u tohohle blábolení na téma Kagiheya, ráda bych se zmínila i o změně postavy Aoto Junko - ta seriálová je taková mile nešikovná a zcela závislá na Enomotovi, ale na druhou stranu je k němu velmi milá a vůbec se k němu dost má (Y U no end up together?); ta knižní mi přišla taková víc průbojná a samostatnější - ale zatím o Enomota žádný zájem :( (zato on ji pozval na večeři O_o) O postavě Serizawy se moc rozepisovat nebudu - v knize není a proti té seriálové podobě vůbec nic nemám - je to naopak velmi vtipné :D
Co mi na knize však vadilo nejvíc je fakt, že v polovině knihy se najednou přehoupne úhel pohledu a Enomoto a spol na nějakých 120 stránek úplně zmizí. Pravděpodobně by to nebyl takový problém, kdybych to dokonce i četla v nějakém čitelném jazyce jako je anglina nebo čeština, ale v té japonštině jsem z toho málem měla infarkt, jelikož napětí se najednou vypařilo a já stála před úkolem prodrat se těma stránkama bez jakékoliv motivace a navíc zmatená, kdo je kdo. Bála jsem se, že to nevydržím a odpadnu, ale nakonec jsem to překonala a teď jsem za to ráda. Jakkoliv bylo těch 120 stránek dlouhých a složitých, získala jsem důležitý náhled na život a myšlení jedné z hlavních postav. Díky tomu se vše krásně vysvětlilo, a i když vím, že ta postava byla pachatelem a chladnokrevně někoho zabila, nemůžu ho nenávidět - prostě měl jen v životě smůlu :( A v tomhle ohledu se kniha liší od doramy. Těžko říct, jestli nám i tam ukážou v příštím díle tuhle epizodu v životě pachatele, ale i kdyby ano, nebude to stejné. Přeci jen už nám byl pachatel představen a je vykreslen jako evil mastermind, který svede s Enomotem bitvu o to, kdo je mazanější. Takový však v knize vůbec nebyl. A proto jsem ráda, že jsem knihu dočetla dřív, než byl tenhle díl odvysílán. Horší to bude se zbývajícími dvěma knihami, jejichž příběhy jsem už nejspíš viděla, ale co se dá dělat. Uznávám, že tohle dorama se vážně povedlo (jen ještě připomínka k Oh-chanovu Enomotovi - trochu víc emocí by ho nezabilo. Ten kamenný výraz je možná ze začátku v pohodě, ale dost rychle se to ohraje a upřímně si nemyslím, že by Enomoto byl až tak moc zvyklý třeba na to, že na něj někdo míří pistolí - tam bych nějakou reakci očekávala. Nicméně jeho stydlivost v přítomnosti Aoto je děsně kjůt - a prakticky jediná příležitost, kdy se Enomoto zbaví té masky a použije obličejové svaly).
Ještě bych se chtěla zmínit, že soundtrack je naprosto úžasný a já ho pravidelně prostřídávám s písničkama od Arashi :)
Tak tolik ke Kagiheya (musela jsem se vypsat, chápete; normálně to nemám s kým probrat).
*konec případných spoilerů*
Jinak dnes tu máme tajfun, takže se zrušila dámská jízda, kde jsme měly sledovat Jane Eyre s holkama z kolejí a vedoucí z kavárny, kde makám. A včera jsem místo sledování Kagiheya vyrazila s lidma z kolejí na karaoke - bylo to poprvé, co mě tam někdo dotáhl, a to jen pod příslibem alkoholu. Bylo nás tam asi 8 (počet se průběžně měnil) a zatímco všichni zpívali známější i úplně neznámé písničky, já testovala nabídku nápojového lístku XD Po umešu a třech různých koktejlech jsem to ustálila na kahlúa milk, u kterého jsem vydržela až do konce (stihla jsem jich za ten večer 6). Někdo by mohl namítat, že karaoke bez zpívání není sranda, ale nenechte se mýlit - byla to sranda dost velká na to, abych chtěla jít znova. Trošku to tedy kazili lidi, kteří nevědí, kdy maj přestat chlastat (měli jsme válejícího se opilce, objímajícího opilce - a to jsem prosím nebyla já! - zvracejícího opilce i spícího opilce), ale za tu srandu vidět Kaihonga pokoušet se jet na kole, když vlastně ani není schopen stát rovně, to stálo. A musím poděkovat mým genům a žaludku, že mají se mnou takovou trpělivost - přestože jsem toho tolik vypila, byla jsem schopná jet rovně, v 6 ráno si jít lehnout a ve 12:50 stihnout hodinu korejštiny bez jakýchkoliv známek opice (jen se mi zatraceně chtělo domů a spát).
 |
| Za foto díky Thajce Min :) |
Z dalších zpráv - kvůli prezentaci závěrečných prací (kterou jsem mimochodem ještě ani nezačala a vlastně jsem ani neviděla svou vedoucí) nemůžu jít na koncert Sekai no Owari, což mě nebetyčně krká >.<
Nesehnala jsem lístky na Waku Waku Gakkó, co pořádali Arashi v Tokiu minulý víkend, což mě taktéž nebetyčně krká, a závistivě čtu reporty z akce a prohlížim fotky těch šťastnějšich. Nicméně se pokusím ještě jednou, tentokrát o lístky do Ósaky. Držte mi palce.
Tuhle jsme s Ósan, Mongolkou a klukem z Myanmaru vyrazili na yakiniku, ztratili se a skončili v malinké restauraci asi pět minut od kolejí XD
Dnes jsem se učila hrát shogi - začali jsme dětskou verzí s obrázky slonů a lvů a další havěti a mně se nějakým zázrakem podařilo vyhrát O_o
Máme tu tajfun. Je to hnus - leje, je tam vichr, a jak je nízký tlak, tak je mi blbě a nesmím moc vstávat, protože se mi točí hlava. Horší než kocovina >.< Ale Udai právě vydala zprávu, že kvůli tomu tajfunu se zítra a ve čtvrtek se ruší veškerá výuka! Lucky~ ^___^
V kuchyňce si pěstujeme novou plíseň. Říkám jí Ágnes. Má se čile k světu a prozkoumává hranice svého obydlí v podobě plastové misky :D
V sobotu odjíždím na 10 dní na Okinawu (záviďte :P). Vracím se 2.7. ale zůstávám přes noc v Tokiu, neboť 3. mám koncert Orange Range. Pak se vracím, ale 6. jedu zpět do Tokia na koncert Buck-Tick, večer pak (když Midorikawa-sama a JR Higaši Nihon dají) stihnu konec kolejní párty a 7.7. slavíme svátek Tanabata :)
Nechci to zakřiknout, ale nejspíš mi na konci července přijede návštěva z Čech. Už se těšíííííím :))
A na konec koťata:
Sunday, 5 December 2010
Sherlock
Blíží se mi zápočťák, takže jsem na tom s časem dost na štíru, proto nebudu zabíhat do podrobností, ale minulý týden jsem na doporučení kamarádky zkoukla BBC verzi Sherlocka a totálně jsem se do téhle třídílné minisérie zamilovala. Nejen že je příběh hozen do 21. století, takže Sherlock vesele hackuje mobilní telefony a dr. Watson si píše blog, ale navíc jsou oba protagonisté poněkud mladšího vydání a jiskří to mezi nimi tak, že jsem kolikrát měla sto chutí skočit si na chodbu pro hasičák, aby nám nepodpálili koleje XD Vřele doporučuju ^^
A pro ukázku výběr ze seznamu videí, které mi tu hrají už celé dny furt dokolečka <3
A pro ukázku výběr ze seznamu videí, které mi tu hrají už celé dny furt dokolečka <3
Subscribe to:
Comments (Atom)