vánoční svátky jsou všechno jen ne klidné...

nálada: co poslouchám: Gackt - Vanilla

Čas vánoční, samá radost, pohoda... jj, to by bylo moc pěkný. Kdyby to ovšem tak skutečně bylo. I když odhlédnu od předvánočního shonu, pořád zbývá ten povánoční. Návštěvy babiček, děděčků, strýčků, tetiček, bratranců ze čtvrtého kolena... Jen dojíte bramborový salát, už se nasedá do auta (v horším případě autobusu, či dokonce snad musíte po svých), které vás odveze nejméně přes půl republiky, kde vás čeká někdo, na koho se musíte usmívat a kdo vás zahltí otázkami jestli už máte chlapce (popřípadě dívku) či zda už víte kam na školu (a samozřejmě neopomenou být nápomocni svojí radou, že ekonomické vzdělání je nejlepší krok k zajištěné budoucnosti). Naservírují před vás ohromný tác s cukrovím, i když vám se už samým cukrem kazí jindy tak pečlivě udržované zuby, nebo ještě lépe chlebíčky s - moment překvapení - bramborovým salátem. No páni, tak to jste rozhodně nečekali!
Pak začnou obvyklé stížnosti, že zdravíčko už není to, co bývalo, kolena se nechtějí ohýbat, záda pobolívají, a když se pohne rukou, asi takhle, tak z lokte vystřeluje bolest do celé ruky. A jak tak posloucháte o všech nemocech, co vaše příbuzné postihly, začnete se pomalu obávat té občasné bolesti na palci u nohy (to přece nemůže být jen zarůstající nehet, i když na něj trpíte). Později se při povídání dostane i na všetečné sousedy, kteří slídí kolem, aby měli co nejvíce drbů na rozdávání, přičemž vás tetička ujistí, že takové chování je pod její úroveň. A za deset minut už posloucháte, jak si ta stará paní z druhého patra musela den před Vánocemi dojet pro manžela do hospody, který se příšerně opil a pustil se do nesmyslné rvačky se svým spolupracovníkem.
Postupně přestanete vnímat čas, pak i to, o čem se mluví, a nakonec se letargie rozšíří i na vnímání okolí. Jestli máte jen jedny příbuzné, kteří vás takhle zahrnují svojí starostlivou péčí, pak jsme na tom stejně; máte-li jich však více a celé svátky jen jezdíte od tetiček k babičkám, potom Vám přeji místo pohody spíše pevné nervy.

Kam v pátek večer? Do kostela! aneb Gospel Night 2006

Když se vždycky zeptám spolužaček, co chystají na víkend, dostane se mi odpovědi, že za a) nic, b) učení, c) v pátek večer nějakej klub (většinou Futurum, ať už je to co chce). Nikdo se ovšem nemůže pochlubit tím, že by páteční večer trávil v kostele. Až na mě.
Na minulý pátek, 8.12. jsem totiž byla pozvaná na koncert tensingových skupin do kostela U Klimenta. Že nevíte, co je tensing? Z toho si nic nedělejte; až do pátku jsem o něčem takovym taky neměla ani ponětí. Přesto jsem šla, jelikož to pozvání nebylo jen tak od někoho. Bylo od Dii. Někteří z vás ji asi znají (a pokud ne, tak jste o hodně přišli); já ji poznala letos v dubnu, ale od té doby jsme se neviděly. Takže si dokážete představit, jak jsem se těšila. Taky jsem se snažila s sebou vzít Shari, jenže ta odmítla, takže jsem nakonec šla sama.
Dorazila jsem na Náměstí Republiky přeci jen trochu brzy, ale to jen z toho důvodu, že bývám šíleně nedochvilná, takže jsem se tomu chtěla vyhnout a jednou taky přijít včas. Což o to, včas jsem přišla, ale moje hrdost jakožto Pražačky mi nedovolila vzít si s sebou mapu, takže když jsem vylezla z metra, neměla jsem nejmenší ponětí, kudy se dát. Takže jsem vyzkoušela metodu "půjdu-tudy-a-uvidim-kam-dojdu." Povedlo se mi obejít blok domů a dostat se zpátky na náměstí :-)
Naštěstí jsem si všimla skupinky děvčat, z nichž jedna zrovna prohlašovala, že je tady nikdo nezná, což upoutalo mou pozornost. No, a koho to nevidim. Diu. Nějak jsem ji sice po tom půl roce nemohla poznat, ale povědomá se mi zdála.
Připojila jsem se tedy ke skupince a zamířily jsme ke kostelu, o kterém jsem ani nevěděla, že zde je. Já se rozkoukávala po ostatních, ale moje vrozená ostýchavost mi nedovolila příliš se vzdálit od jediný osoby, kterou jsem znala. Jak ubíhal čas, holky zašly do jedné z přilehlých uliček, kde se rozezpívávaly (zpívání něčeho jako "dojdem do sklepa pro pivo" přilákalo pohled nejednoho kolemjdoucího), protože se blížila zkouška sborů. A podle všeho dva členové ještě chyběli.
Pak se ukázalo, že Káťa netrefí ke kostelu (alespoň že kromě mě se tu ještě někdo nevyzná ;-) Dia a ještě jedna členka TS Náchod, Dita, se jí snažily vysvětlit cestu, což vypadalo dost beznadějně, a to i přes to, že Káťě strašně pěknym způsobem vysvětlily, jak vypadá vchod do metra ("to je ta velká díra v zemi" XD). Takže se Dia nakonec sebrala a letěla pro Káťu. No, a já s ní.
Jak jsme si tak razily cestu zpět na náměstí tím šíleným houfem lidí, co se v předvánoční době vždycky tak promenáduje po ulicích, zahlédla jsem zas jednu známou tvář - i když jen z fotek. Další člen souboru - Cloud (nebo radši Mišša?). Jak jsem později podotkla, bylo to takový poznávání za pochodu. Na vykecávání nebyl čas ani příležitost, takže jsme šly raději najít Káťu. Ta ale nikde. Pak se teprve něco přiřítilo a skočilo na Diu, a teprve když se od sebe odlepily, jsem zjistila, že i s Káťou už jsem se setkala - taky v dubnu.
Rychlochůzí jsme se zas dostaly do kostela, kde teda probíhaly ty zvukový zkoušky. S pár lidma jsem se teda pozdravila (vidíte? úplně se překonávám^^), ale byla jsem pořád nervózní - snad i víc než ti, kteří měli za pár hodin vystupovat na pódiu. Prostě nejsem společenskej typ... Pak teda přišla řada i na TS Náchod, tak jsem si sedla do jedný z těch kostelních lavic a poslouchala, jak jim to jde. Po Diině sólu jsem viděla i "vražednýho zvukaře", který jí vysvětloval, že mikrofon musí mít až u pusy. Chudák holka nevěděla, jestli se má nechat zabít zvukařem za to, že se vzdaluje od mikrofonu, nebo povraždit všechny lidičky v kostele, jelikož repráky byly fakt dost nahlas. No a pak tam všichni tak nějak pohromadě zpívali "Bůh je záštita má" (ne, to jsem taky neznala) a Die se strašně záhadným způsobem povedlo dostat mě na pódium, takže jsem si tam dokonce i chvilku zazpívala (ještě, že mě nebylo slyšet, protože i ten mixér chrčí líp než já).
Přiblížila se doba začátku koncertu, zapálily se svíčky podél kostelních lavic, Dia vypila svoje vanilkový kafe^^
A pak to začlo. Nikdy bych nečekala, že uvidim v kostele tolik lidí (kteří navíc nejsou důchodci). Vlastně se jim ani nedivim. Hrozně mě to bavilo, trochu jsem si tam sama pro sebe zpívala s vystupujícími, jako u vytržení sledovala improvizační divadlo. Jen to příliš rychle skončilo. Najednou byl všude zmatek, dav lidí se motal sem a tam, ale členové TS Náchod utvořili kroužek, dav nedav. Tak trochu jsem se k nim připojila a pořád sledovala lidi okolo, jelikož se mi ztratila Dia a já se bála, že odejde ještě než se rozloučíme. Káťa si otevřela chipsy, na které se všichni vrhli, jako by týden nejedli (hlavně teda Mišša ^_^). Potom se objevila i Dia, nastala zrychlená verze loučení, a potom jsem byla doslova odtažena z kostela. V plánu sice bylo jít na kafe, nakonec jsme ale došly až k Národnímu muzeu a zase zpátky. Byl čas se rozloučit.
Ale to bych nebyla já, kdybych se hned ráno druhýho dne neobjevila na nádraží rozloučit se pořádně. Ani jeden z nás nevypadal, že by se přiliš vyspal. Chvilku jsme postávaly v hale, holky začínaly být nervózní, že jim ujede vlak, ale vše nakonec stihly, protože se jako poslední objevil i Mišša (pořád mám sklon k tomu psát Cloud), znovu jsme se všichni rozloučili a zas na nějakou dobu se rozešli na opačné strany.
Snad zas za rok přijedou, budu se těšit. A letos snad i seberu trochu té dobrodružnosti, co nemám, a vyrazím někam na fest. Uvidíme.
A proč se takhle dlouhosáhle rozepisuju? Jelikož už jsem tyhle zážitky vykládala snad každýmu živýmu tvorovi ve třídě, který byl ochoten poslouchat (nebo to alespoň předstíral) a už nemám, komu bych to ještě řekla. Fakticky mě to hrozně vzalo, líbilo se mi to, jako už dlouho nic jinýho, a jsem jen ráda, že jsem šla.
btw fotky už najdete na www.ymca.cz