Šití s Máňou

Taky máte pořád pocit, že je ještě říjen?
Netuším, co to způsobilo, ale ty vánoční písničky v rádiu mě celkem dost děsí.

Abych dodělala resty z minula: pořídila jsem si krejčovskou pannu. Jmenuje se Máňa a je děsně neforemná. Krejčovské panny samozřejmě nejsou univerzální velikost, to by nebylo zrovna použitelné. Existují různé velikosti, většinou v nějakém menším rozsahu, tř. velikost S je 36 - 42, M je 42 - 48 apod., kde si přesnou velikost můžete sami nastavit pomocí otočných koleček, které plášť panny roztahují nebo stahují. Zní to dobře, že?

Problém ovšem nastane, když zjistíte, že vaše míry jsou prostě zcela mimo tabulky, aneb co se obvodu prsou týče, jsem S, pas je M, a boky L. A teď babo raď.

Tož jsem se rozhodla jít zlatou střední cestou, protože když hodně přivřu oči (a vezmu si tu nejobjemnější podprsenku), spadám jen tak tak to velikosti M.

Jenže v tom případě bylo třeba Máně vycpat boky, což bylo jedno veselé odpoledne s molitanem, potravinovou fólií a spoustou sprostých slov. Nicméně to celé zatím nějak drží, takže to beru jako úspěch. Větší problém se však ukázal být s vrchní částí. Máňa je prostě příliš prsatá a vůbec taková objemná v hrudní oblasti, což mě úplně nepotěšilo a čehož já nedocílím, ani kdybych si podprsenku něčím vycpala. Obávám se, že až se jednou budu nudit, vezmu pilník a trošku jí zbrousím. Zkoušela jsem na ni dát šaty, které jsem před nedávnem došila a které mi normálně sedí, ale Máňa v nich byla hrozně nařvaná a jen tak tak je přes ty prsa dopla, takže ano, pilník ji nemine.

Zatím jsem naštěstí šila jen sukni, takže jsem to nemusela řešit. To jsem si takhle na podzim skočila do obchodu a uviděla žlutou manžestrovou sukni. Pěkná, moc pěkná, ale kraťounká a který normální člověk sakra v zimě nosí minisukně?! Takže jsem hned následující den zašla do látek, pořídila si manžestr a dala se do toho. Jen upozornění: z manšestru je všude hromada bordelu a v současnosti není vůbec nic, na čem by nebyly malé žluté kousíčky nití. NIC. Ani moje boty, ani obal na mobil, ani moje čepice, co jsem před pěti minutami vytáhla z hlubin skříně -_-

V průběhu prací jsem si uvědomila, že by nebylo špatné tu sukni něčím zvýraznit a nápad s tmavě hnědou paspulkou byl na světě. Jelikož to bylo o víkendu a mně se už nikam nechtělo, vyrobila jsem si jí z kousků hnědé látky a prádelní šňůry a olemovala jí kapsy a pas.

Všechno šlo celkem dobře do chvíle, kdy jsem se na sukni (nebo aspoň na ten kus látky, který již vzdáleně připomínal sukni) pořádně podívala za denního světla a ne jen pod žárovkou. A málem mě trefil šlak. Při stříhání se mi totiž povedla taková úžasná věc: v půlce jsem musela přestat a vrátila se k tomu později, to jsem ovšem zapomněla, na kterou stranu jsem to stříhala, a nenapadlo mě to ověřit. Začátečnická chyba. Takže jsem jeden díl sukně měla v tmavším odstínu než ten zbytek. Ono je to ostatně vidět i na tom obrázku - kapsy mají jiný odstín než zbytek sukně. To není schválně, to jsem prostě jen idiot (ale u těch kapes mi to nevadí).
Ještě že jsem té látky měla pořádný kus a mohla tedy ustřihnout nový díl (ale té práce navíc, grrr!). Sukni se nakonec podařilo dodělat a zítra si ji hned vezmu <3

A co s tím chybným dílem? No, látku ještě mám, takže prostě bude ještě jedna sukně. Trošku jiná, kratší, s knoflíky více na straně. Zatím jsem nevymyslela kam s kapsami (jestli vůbec budou). Uvidíme; zatím si musím užít to, že jsem zas jednou nějaký projekt dodělala do zdárného konce :)

Dozvuky léta vol. 2

Aby to nevypadalo, že všechen čas trávím jen rozhovory se svým mozkem, tady je pár novinek z poslední doby. Protože občas i něco dělám. Sem tam. Když nespím.

Co se práce týče, s příchodem září jsme skočili z nulové vytíženosti na 80 %, což mě omráčilo natolik, že jsem si ani nevšimla, že už je zase říjen. Uvědomila jsem si, že už chápu, proč se bývalý správce informačního systému nenamáhal dělat víc, než bylo životně důležité – každý den se totiž objeví nový problém tam, kde byste ho nečekali, a následuje zjišťování, proč tomu tak je, co s tím lze udělat a jestli vůbec mám dostatečná oprávnění, abych s tím něco udělala, nebo se to musí předat výš. Už na to prostě nemám nervy a obávám se, že jestli výše postavenému pošlu ještě nějaké další prosby o pomoc, osobně sem nakráčí vyhodit mě z okna. Teď momentálně mám v záloze 3 další úkoly, ale tvářím se, že to nespěchá a že to u mě ještě vydrží. Takže tak.

S mírným překvapením jsem zjistila, že mám vlastně úvazek 1,1. Víte, jak jsem na to přišla? Když mi oznámili, že mi ho navýšej na 1,5, což je povolené maximum v operačních programech. Operativní slovo je tady „oznámili“. Žádný chceš – nechceš, prostě to tak bude. Já nejsem workoholik, to ani omylem. Nejsem ani kariérně-orientovaná. Prostě mám jednoduchou práci, kterou by nejspíš zvládnul i středoškolák, vím přesně, v kolik každý den končím, a o víkendech si na práci ani nevzpomenu. (Fun fact: kvůli novým výkazům práce musím vyplňovat pracovní dobu i za vedlejšák, která se nesmí krýt s běžnou pracovní dobou, takže oficiálně pracuju od 7 do 17. Wau.) Žádný kariérní posun tu snad ani není možný, pokud bych se v daleké budoucnosti nechtěla stát vedoucí oddělení, a to teda v žádném případě nechci. Chci si jen udělat svoji práci a jít domů. Pozici integrátora informačního systému jsem ke své normální práci přibrala jen proto, abych se mohla víc rejpat v systému, protože mě to fascinovalo a bavilo (A když jsem něco potřebovala, bylo rychlejší si to udělat sama, což už teď oficiálně můžu – alespoň na nějaké úrovni. Sice většinou netuším, co vlastně dělám, ale to se nedá nic dělat *krčí rameny*).

Administrátorem projektu operačního programu být nechci. Zaprvé netuším, co vlastně dělá, a za druhé to vypadá jako spousta nevděčné práce, kdy když něco zvorám, budou z toho sankce. A známe se, že jo – já zvorám, na co šáhnu. Nejsem nijak nadšená, že mi přibude práce. Jako ano, placená bych měla být z projektu, takže prachy budou, ale já bych možná radši ty volné víkendy.

V rámci odpočinku jsem si spíchla další letní šaty – teď na zimu přímo ideální, že ano. Hned za tepla jsem využila jakousi viskózu s příměsí čehosi z Polska. S viskózou už jsem předchozí zkušenost měla a věřte mi, že ta zkušenost nebyla moc dobrá. Div jsem si u toho nervala vlasy – asi tak příjemný zážitek to byl. Takže ano, pociťovala jsem nervozitu. Ta se přelila do obav, když jsem zjistila, že mi na tom nedrží žádná křída, takže nějaké značky nebo nedej bože samotný obrys původního papírového střihu nepřicházel v úvahu. Jenže pak už bylo všechno v pohodě: látka se netřepila jak vzteklá, nekrabatila se, neklouzala. Trošku jsem bojovala s vykrojením výstřihu, kde mi začišťovací šikmý proužek příliš pnul (protože jsem blbá a nenechala mu prostor se natáhnout), ale jinak pohoda. Takhle spolupracující šaty jsem už dlouho neměla <3

Jediný opakující se problém, kterému musím zas a znova čelit, je zajistit, aby spodní záložka sukní či šatů nebyla příliš asymetrická. Aby to prostě nevypadalo, že jsem byla naprosto sťatá, když jsem to začišťovala, takže jedna strana je o pět cenťáků delší. Což jde dost ztěžka, když to máte na sobě a vidíte kulový. Jednou – to když jsem dělala svou žakárovou sukni do půl lýtek – jsem ukecala mamku, až si to vezme na sebe a já to budu měřit. Dopadlo to tak, že sukni měla až na zem, takže jsem to zase musela hodit na stůl a vzít podle oka -_-

Trpělivost došla a za letní bonus jsem si pořídila krejčovskou pannu. Teda zatím jen objednala, doma ji ještě nemám. Ale těším se <3 Pak poinformuji (a dodám obrázek šatů - na ramínku totiž vypadají jak kus hadru a sebe fotit vážně nehodlám).

Dozvuky léta

Někteří lidé se hrabou v životech druhých, rozebírají každý jejich krok a drbou kudy chodí *mává naší sousedce s otravným čoklem*. Já si už dávno uvědomila, že ostatní lidi nechápu, takže když už se mermomocí potřebuju v něčem hrabat, přehrabuju se sama v sobě a hledám, kde co zase drhne a proč.

Následuje další bezpředmětné přehrabávání se v mém chorém mozku v rámci snahy o psychologickou pseudoočistu svépomocí.

Poněkud akčnější léto než jsme čekali

kořist z Polska

Tohle léto je poněkud rozlétané. Jestli jsem si myslela, že si odpočinu a z nudy se vrátím k milovanému/nenáviděnému Sósekimu, tak ani omylem. V půlce července jsme s máti spáchaly návštěvu Krakova. Úspěšně jsme se vyhnuly všem turistickým cílům a místo toho jsme vybrakovaly obchody s látkama a pro jistotu i s oblečením.

K mému velkému překvapení se ukázalo, že dokážu být rozhazovačná mrcha, když něco fakt chci. Asi výhoda stálého platu a s tím spojený pocit finančního zabezpečení. Kam se asi poděla ta škudlivka, kterou normálně přes rok jsem a která si normálně radši ani nekoupí kafe z automatu? 

Prodavačky si s náma určitě užily děsnou srandu, když jsme se snažily česko-anglicko-polsky domluvit a čísla jsme si pro jistotu ukazovaly na prstech :D Látky ovšem měli vážně moc pěkné a já prostě neodolala. Nejsem si tedy u všech jistá, co že to vlastně je zač (zvláště ta jedna, která po praní ztuhla, jak kdybych ji nechala týden máchat ve škrobu, ale po žehlení se zase tváří jako normální bavlna), ale to je asi fuk.

Bohužel se nám tu rozjel takový nešvar, že kdykoliv si vyhlídnu látku, je to jen zbytek, který nemá mnou požadovanou délku. Takže si permanentně rvu vlasy, jak to udělat, aby mi to vystačilo (na druhou stranu Burda nadhodnocuje množství požadované látky, takže zatím mi to všechno tak nějak vychází).

 Ačkoliv jsem v některém z minulých příspěvků pořádně strhala viskózu, nedalo mi to a už tu mrchu mám doma zas – momentálně z ní dokonce šiju další šaty. Sice klouže jak vzteklá, ale na rozdíl od předchozího exempláře se skoro netřepí, nezůstávají v ní po jehle takové ošklivé díry a vůbec mi přijde taková lepší. Asi holt není viskóza jako viskóza.

Po Polsku jsem zase na týden jela na pracovní cestu jazykový kurz do Barcelony s kolegyní, což jsem opět pojala spíš nákupně. Ono když jste viděli ty davy před Sagradou Familiou nebo Casa Batlló, tak ani nic moc jiného nezbývalo. I zde jsem sehnala tři látky, všechno zbytky a i ukazování číslic na prstech ruky jsem si zopakovala.
A knížky, jak jinak. Sehnala jsem čtyři japonské autory v anglině a jednoho Higašina v japonštině, protože jsem prostě machr! :D

Pozdní odpoledne jsem trávila převážně na pláži. Nejlepší byl hned ten první den, kdy jsme se s kolegyní ocitly na poloviční nudapláži s barem s výmluvným názvem Be gay :D Jinak už to taková sranda nebyla – byly docela velké vlny, že se ani plavat nedalo, podařilo se mi si o šutr rozříznout nohu a těch zatracenejch pěknejch holek kolem. Ježiš, jak já bych si šla s někým sednout na víno (s někým, kdo není moje kolegyně, protože bavte se s někým, kdo dokáže celé odpoledne mlít jen o svým novým vnukovi).

magická fontána

Cíl cesty, tedy jazykový kurz, za moc nestál. Ještě než jsme odjížděly, chtěl po nás vyučující text o 500 slovech. Mohlo to být cokoliv - fikce, tlachání o rodině, o práci, o čemkoliv. Nejdřív jsem zpanikařila, co že mám jako psát, ale protože poslední dobou mám v hlavě jenom jednu věc *ehmGoodOmens*, tak jsem celkem rychle dospěla k závěru, že nic jiného než fanfikci prostě nevykouzlím. Tož poslala jsem svou skromnou tvorbu a trnula strachem, že někdo pozná, co to je. Bát jsem se teda fakt nemusela. Jelikož kvůli nedostatku studentů byla jen jedna skupina, skončila jsem se svou kolegyní a čtyřmi dalšími lidmi, kteří za a) byli starší než já, za b) nikdo nevypadal, že by na podobné seriály koukal a za c) na tom byli s angličtinou všichni hůř než já. Mnohem hůř. Tak hůř, že jsme probírali věci typu pravidelný minulý čas, číslovky apod. Děsná švanda. Pět hodin denně. Celý týden.
Tak jsem si kreslila, tajně četla na mobilu fanfikce a tak. Při životě mě drželo jen to, že jsem v těsné blízkosti objevila obchůdek, kde prodávali mačča frappé a koncem týdne už jim stačilo jen mě zahlédnout a už ho začali připravovat :D

Jako krásné zakončení cesty mi zaměstnanci barcelonského letiště zapomněli naložit kufr (přestože jsme s letadlem čekali hodinu na nějaká potvrzení či co, než nás pustili na ranvej), takže jsem trnula hrůzou, jestli své nové látky a zbytek svých věcí ještě uvidím, ale naštěstí se mi hned následující večer ozval maník z letiště, že se kufr našel.

úlovky ze Španělska a odsud

Minulý týden byl konečně trošku čas si  odpočinout - a začít šít (a psát fanfikci, protože mi mrcha leží v hlavě). A jelikož jsem tohle léto ve společenské náladě, přemlouvám kde koho k setkání. Minulý týden jsem se tak s kamarádkou setkala u čaje a šly jsme na akci v rámci týdne Prague Pride, příští týden mě zase čeká cesta na otočku do Brna, než se vydám k příbuzenstvu na Plzeňsko.

Kdybyste měli někdo chuť se potkat (třeba už konečně u toho vína), dejte vědět :)

Léto! Prázdniny! Míň práce! Víc času na čtení/šití/filmy!

Čekala bych, že čím víc času mám na koníčky, tím lepší budu mít náladu, ale takhle to holt nefunguje. Jaké to asi je, když člověk nezažívá nahodilé změny nálady, kdy jeden den má chuť se s někým potkat nebo jen tak oxidovat v čajovně a druhý se chce zahrabat do postele a už nikdy nevyjít z bytu? Před týdnem jsem se nedokázala zbavit pocitu, že jestli si s někým honem nezajdu na kafe, tak asi zešílím, a dneska jsem zpět u přesvědčení, že nemá cenu se se mnou bavit, poněvadž jsem příšerná společnice, co neudrží nit hovoru, ani kdyby na tom závisel její život. Už hezkou řádku let nejsem teenager, takže by se tyhle výkyvy mohly sebrat, vzít s sebou akné a rychle se mastící vlasy a už sakra zmizet!

Na druhou stranu jsem se ve slabé chvilce dokázala rozhoupat a ozvat se kamarádce, kterou jsem asi dva roky neviděla. A to se počítá, ne? Stálo to za ty nervy, jestli vůbec budu mít co říct a jestli si kamarádka nepomyslí, že jsem ztracený případ? Ale jo, asi stálo, protože tím, že bych se dál držela v ústraní bych si asi moc nepomohla.

Celou dobu jsem si říkala, že hlavně nesmím vyznít příliš depresivně a snažila jsem se rozhánět ty černé mraky, co mám permanentně kolem sebe, nicméně výsledek byl stejně trochu rozpačitý. Nu, lepší už to se mnou asi nebude a extrovertního optimistu ze mně nikdo neudělá.

Je načase ozvat se i další kamarádce, se kterou jsem taky asi dva roky nemluvila, a udělat si výlet do Brna. Najde si na mě čas? Budeme si mít co říct?  Kdo ví, ale když to nezkusím, tak to asi nezjistím.

Díky zkrácené pracovní době a delším dnům se můžu nejen potkat s kamarádkami, ale taky se zase o něco víc věnuju šití. Po dvou letech jsem se odhodlala k výměně zipu na jedněch z mých prvních šatů. Tehdy jsem se ještě naivně pokoušela všude propašovat skryté zipy. Ty mi bohužel nikde moc dlouho nevydržely a rozbily se při první příležitosti, takže jsem se s nimi pak už jen rozčilovala a marně s nimi zápasila, abych je zapla. Tož jsem ho tedy konečně vypárala, ale kdybych tušila, co problémů budu mít s přišitím nového zipu, asi bych se na to vykašlala. Dva týdny jsem se s tím mořila. Dva! Ke konci už jsem měla sto chutí to prostě zahodit a to jsou to jedny z mých nejoblíbenějších šatů, leč nakonec se jako zázrakem povedlo. Ještě jednou bude potřeba někde vyměnit zip a já se asi půjdu nabodnout na nůžky. Opakovaně :)

Přes státní svátky jsem se pustila do jednoduché lehce nabírané sukně. Látku, tentokrát popelín (který se příšerně muchlá a do hladka ho nevyžehlím, ani kdybych se zbláznila X_x), jsem pořídila mezi zbytky a pořád mi tu ležela ve skříni, jelikož jsem nevěděla, co s ní.
Původně jsem chtěla udělat tuhle sukni úplně z něčeho jiného a kapánek jinak, ale pak jsem si řekla, že na to kašlu, že to prostě bude pokus, jestli tenhle model vůbec za něco stojí, a nic se nestane, když se to nepovede. Nebylo na tom ovšem co zkazit, jen délka je o něco kratší než originální střih, jelikož se mi nedostávalo látky. A naučila jsem se díky tomu vázat motýlka, kterého jsem převazovala asi hodinu, než jsem s ním byla spokojená.

mašle á la motýlek

Sukně si rovněž zaslouží cenu za nejčistší začištění švů, jaké jsem kdy provedla (když nepočítám francouzské švy). Začišťování totiž vždycky odfláknu (a pak nad tím brečím a nadávám si), ale tohle se třepilo jak vzteklý, tak se holt nedalo dělat nic jiného, než vzít šikmý proužek a olemovat to.

Doma jsme nadhodily otázku, copak za látky asi mají v jiných státech, slovo dalo slovo, no a v úterý odjíždíme s mamkou do Krakova zjistit, zda tam mají něco lepšího než u nás. Někdo má rád památky, mně se zachtělo látek (a knih; knihy vyhledávám vždy a všude).

Mimochodem, když už jsme u knih, s politováním a údivem jsem zjistila, že doma nemám žádné vyloženě zábavné knihy. Četla jsem teď totiž Good Omens od Prachetta a Gaimana (protože seriál - už jste viděli? To MUSÍTE vidět!) a chtěla jsem něco podobně vtipného, u čeho bych se v metru mohla smát jako magor, a ono nic. Samá dramata a King a japonská literatura a u toho se člověk teda vážně nezasměje.

Doporučte mi něco! Já se chci něčemu po ránu uculovat v autobuse a prudit tím spolucestující.

Riku Onda: Joru no picnic

Kolegyně běhá půlmaratony, já čtu knihy o pochoďácích.

Joru no picnic má velice jednoduchý děj – jedna střední škola každoročně pořádá místo obvyklého výletu do Kjóta či podobné destinace čtyřiadvacetihodinový pochod. Ačkoliv se zúčastňuje celá škola, nejvíc to přeci jen prožívají studenti třetích ročníků, pro něž je to symbolické zakončení jejich studia. Zatímco první polovina výletu se nese ve znamení společného pochodu v rámci třídy, druhou polovinu může každý jít, s kým se mu zachce. Takako se těší na pochod se svou až příliš dokonalou kamarádkou Miwako, a ke štěstí jí chybí jen jejich bývalá spolužačka Anna, která se s rodiči přestěhovala do Ameriky. Spolužáci Tóru a Šinobu zase plánují závěrečnou část uběhnout spolu. A každý z nich má takové malé tajemství, které vyplave na povrch, než pochod skončí. Zkráceně řečeno: všichni jdou, řeší vše od počasí až po drby, přemýšlejí o všem možném a občas si postěžují, kde je co bolí.

Víte, co mi to připomíná?

Dlouhý pochod od Kinga.

Hola, amigos!

Člověk furt přemýšlí, kam že by měl jet na tu dovolenou, a nakonec vlastně ani nemusí, poněvadž ho pracovně vyšlou do Španělska. Dvakrát. Co já si sakra s tou dovolenou počnu??

Ustálení

Konečně chvilka klidu.
Celé dva týdny se potýkáme s podklady pro šílené tabulky, které nemají konce, já patlám seznamy a počítám podíly autorství článků jak vzteklá, vedle v kanclu se plácají v bůhvíčem a pan řídící si sedí ve svém pohodlném křesílku a ptá se, jestli už to bude.

Díky bohu, že mi před tímhle peklem přinesla jedna zahraniční studentka úplatek ve formě obrovské bonboniéry, protože čokoláda a kafe je můj recept na přežití (kdo potřebuje obědy, že jo…).

Genki Kawamura: Sekai kara neko ga kieta nara

Anotace zněla tuctově: Mladý pošťák jde s bolestmi hlavy k doktorovi, načež ten mu oznámí, že má nádor a moc času mu nezbývá. On však uzavře dohodu s ďáblem, že za každou věc, kterou nechá zmizet ze světa, získá den života.

Výborně, další z těch rádoby dramatických děl, které mají inspirovat mladé, že je nutné žít naplno každý den, získat si spoustu přátel a nejlépe umřít s úsměvem. Ale když v tom filmu hrál Takeru Sató a na plakátu měl v náručí kočku, tak jsem to riskla. A kupodivu se mi to líbilo a obrečela jsem to. Tak jsem si pořídila knižní předlohu, protože žiju v přesvědčení, že knihy bývají lepší než jejich filmové adaptace.

Z téhle knihy jsem ovšem dost rozpačitá. Psané je to velice jednoduchým stylem, ke kterému jsem snad ani nepotřebovala slovník, a celé jsem to sfoukla během pouhých devíti dní, když jinak japonské knihy čtu tak zhruba měsíc. Delší čas si však ani nezasloužila. Rozhovory byly takové slaboduché až infantilní, postavy prkenné a celé to postrádalo hloubku. Třeba postava bývalé přítelkyně – od té doby, co ji protagonista viděl naposledy, se vůbec nezměnila, nenašla si za ta léta žádného nového přítele, o protagonistu už taky nestojí, ale jakmile jí zavolá, hned se s ním ochotně sejde, přestože neprojeví sebemenší náznak sympatií a nijak ji nevyvede z míry, když jí oznámí, že umírá. Já nevim jak vy, já bych mu ten telefon ani nezvedla.

Maníka ovšem taky nepobírám – vzdorovitě nechce umřít, ale vlastně ten svůj získaný čas nijak zvlášť nevyužívá k tomu, aby se s tím vším pokusil vyrovnat, nebo se vztekal, nebo cokoliv a nejspíš ani není nic, co by vlastně tak urgentně chtěl udělat. Prostě se jen plácá kolem, jako kdyby mu o nic nešlo. Že se na to nevykašle. Stejně mu to k ničemu není, nic moc neřeší (až úplně na konci se odhodlá uklidit si byt a zajistit si pohřeb), radost mu to nepřináší, tak proč to proboha ještě prodlužuje?!

Já vím proč – aby nám mohl naservírovat spoustu rádoby zásadních flashbacků, díky kterým si uvědomíme, že třeba jednou měl i nějaký život. Ty s matkou a kočkama chápu, ty byly fajn, milé a sympatické a pozvedly mé hodnocení na celé tři hvězdičky z pěti (i když ono je to spíš 2,5 zaokrouhleno nahoru). Ale výlet do Buenos Aires a s tím související pomíjivost všech věcí (lidí) byl téměř utrpením (božíčku, všichni můžeme kdykoliv zemřít, to je teda pech).

Jako ano, hlavní myšlenka asi byla, že si maník před smrtí uvědomil, na kom mu vlastně záleží (spoiler: na kočce!), a jal se jít spravovat vztah s otcem, což je mimochodem jedno z neustále se opakujících témat, která mi už lezou krkem, a třeba by krucinál nebylo potřeba, kdyby se otcové uměli zachovat jako normální bytosti se špetkou selského rozumu a kapkou empatie (ano, Kavi tohle téma fakt nebere a už vůbec neschvaluje, že se jim ve filmech vše odpouští. Jen tak. Lusknutím prstu je najednou vše v pořádku *headdesk*). Ale to provedení, kde si veškerou hloubku postav musíte domyslet sami a k protagonistovi si s velkým úsilím vytvoříte vztah jen díky tomu, že si ho furt představujete jako jeho filmového představitele Takeru Satóa, tak to autorovi teda fakticky vyčítám.

A taky mu vyčítám, že si teď budu muset ten film pustit znova, abych zjistila, co že se mi na něm vlastně tak líbilo a u čeho jsem to sakra brečela, protože u knihy teda vážně ne.

Sajaka Murata: Konbini Ningen

*obsahuje spoilery*

Keiko Furukurová, 36 let, svobodná, bezdětná, celý život brigádničí v konbini (takové lepší 24hodinové večerce). A je spokojená. Ovšem její okolí nikoliv.

Tušila jsem, že to bude přinejmenším zajímavá, když už ne dobrá kniha. Doma v Japonsku vyhrála Akutagawovu cenu, což mě spíš kapku děsilo, ale zase kdyby se o ní nemluvilo, nikdy bych se o ní nedozvěděla, takže jsem k ní přistupovala opatrně, ale odhodlaně. A vyplatilo se.

Protagonistka není úplně běžným člověkem, což sama přiznává a snaží se „normální“ lidi napodobovat – chováním, mluvou, oblékáním atd. Z vyprávění vyplývá, že ani rodiče ani odborníci ji nechápou a snaží se ji „vyléčit“, aby se taky stala „normální“ a zapadla tak mezi ostatní. Skutečnou pomoc jí ovšem nabídne maximálně tak mladší sestra, která jí pomáhá vymýšlet věrohodné výmluvy, ovšem ani u ní se nedočkáme pochopení – i ona si přeje, aby sestra byla „normální“ a je ochotná při prvním náznaku uvěřit, že se sestra „uzdravuje“.

Keiko nevidí na svém životě nic špatného – v práci je spokojená, protože na všechno od vzhledu po hlasitost pozdravu existuje manuál, kterým se může řídit. Navíc si připadá užitečná a může se tak zapojit do chodu celé společnosti. V soukromí jí také nic nechybí – má kde bydlet, co jíst. Nic dalšího nepotřebuje, protože obchod, kde pracuje, v podstatě tvoří celý její život – vše co dělá, dělá proto, aby mohla spolehlivě fungovat v práci: jí, aby mohla pracovat, udržuje si zdraví a tělesnou kondici, aby mohla pracovat, spí, aby mohla pracovat. A tak jí to vyhovuje. Tak si připadá „normální“.

No a pak máte ten dav zvaný společnost, který jí do toho prostě kecá. Proč pořád ještě brigádničí? Proč si nenajde pořádnou práci? Proč si nenajde manžela? Proč nemá děti?

Keiko je z toho celá zmatená; vždyť se přeci snažila být normální – dodělala školu, šla na vysokou, našla si brigádu, osamostatnila se –, tak proč to nefunguje? Co je třeba udělat?

Odpověď se naskytne úplně nečekaně, když se jí shodou náhod do života připlete naprostý ztroskotanec Širaha a nastěhuje se k ní domů. Jakmile si okolí mylně domyslí, že má Keiko něco s nějakým mužem, je to, jako by vybuchla bomba a rozmetala dosavadní představy o všech kolem – kolegové z obchodu už nejsou těmi striktně profesionálními zaměstnanci se zájmem jenom o práci a nic jiného, sestra jí brečí do telefonu štěstím a mluví o svatbě, kamarádky si oddechnou, že přeci jen nemají ve svém středu nějakého soběstačného podivína, co nestojí o vztahy. Pro všechny je totiž mnohem jednodušší přijmout Keiko jako normálního člověka, co se trápí a má problémy, do kterých se zapletla, když se snažila zavděčit se okolí, než aby pochopili, že je prostě jiná, ale spokojená tak, jak je.

Nejvíc mě těší, že Keiko byla nakonec schopná přijít na to, že jí ten humbuk ohledně „normálnosti“ za to fakt nestojí a že radši bude „jiná“, ale spokojená. Upřímně jsem se totiž bála, že tomu tlaku společnosti prostě neunikne a že ji to úplně zničí. Naštěstí si uvědomila, že být „normální“ není v životě to nejdůležitější, a vážně jí závidím tu schopnost kašlat na to, co si o ní ostatní myslí. Asi bych se jí měla inspirovat, protože nejsem v zas až tak odlišné situaci a podle množství pozornosti, která se téhle knize věnovala, nejsem sama.