Nomikai

Nejdřív zmíním, že tento příspěvek píšu spíš sama pro sebe než pro někoho jiného, a to z toho důvodu, že se bude v budoucnu hodit, až zase budu potřebovat povzbudit.

Včera nám skončil týden přednášek japonského profesora Minegawy a večer se konal rozlučkový nomikai. No a kavi měla zase jeden ze svých chytrých nápadů - jít tam. Abych byla upřímná, šla jsem tam asi jen proto, že to byla po dlouhém čase jediná příležitost vidět W-senseie v hospodě a protože jsem doufala, že budu mít příležitost pokecat s Nakayou-sensei.

Jak je u kavi zvykem, přišla pozdě a skončila tak na rohu stolu hned vedle Vero. Bylo to však poměrně blízko W-senseie, tak jsem tak trochu odposlouchávala. Jenže s přibývajícím alkoholem se zvedla hladina hluku a já slyšela prd, takže přišel čas na plán B. Po první sklence vína jsem sebrala dostatek odvahy a požádala asi 5 lidí, zda by se o jedno místo neposunuli, abych si sedla vedle spolužačky o kus dál, která se pořád dávala do řeči s naproti sedícím W-senseiem (ano, občas jsem děsně vypočítavá mrcha) XD
To samozřejmě vedlo k tomu, že jsem byla vtahována do rozhovoru, nakonec z W-senseiovy strany až natolik, že spolužačka neměla najednou co řešit a šla si odsednout někam jinam. Stydět bych se měla, že jsem jí ho takhle sebrala, ale nestydim - přeci jen tolik příležitostí jen tak pokecat s W-senseiem není a já bych byla blbá, kdybych si ji nechala proklouznout mezi prsty.

Ano, bez mučení přiznávám, že ho mám fakt ráda. Na rozdíl od ostatních totiž o mně nikdy nepochyboval (ani když jsem mu tenkrát odevzdala úplně prázdný test), vždycky byl děsně milej, chválil mě (!) a vůbec jsem tak trochu spešl případ (předpokládám, že kdyby mu někdo jiný na tlumočnickym semináři odmítal tlumočit, asi by hodně rychle letěl). Včerejšek v tomhle jeho přístupu nebyl výjimkou, takže jsem si vyslechla, jak jsem úžasná, jak všechno umím, jak mi jdou sakubuny a jestli nechci být spisovatelka nebo aspoň zkusit psát básně tanka XD Jen si na to vzpomenu a už se tlemím od ucha k uchu ^^

Uvědomuju si, že to není pravda, že jsem úplně blbá a ani zdaleka neumím tolik, kolik se všichni včetně mě samotné tváří, že umím, že strašně přehání a že je prostě jen příliš hodnej na to, aby mi do očí řekl, jak jsem úplně k ničemu, ale pro tentokrát si dovolím tuto racionalitu odsunout stranou a aspoň chvilku mít dobrou náladu. Stejně tak odsunuju stranou i myšlenku, že mi zbývá poslední rok studia (během něhož už W-senseie asi na nic mít nebudu) a pak že už jeho ani tuhle katedru asi nikdy neuvidím. Nejradši bych tu - ve společnosti takových úžasných lidí, kteří mě vždy podpoří - zůstala napořád.