Antistresové šití

To, že jsem si před 8 lety - toho času bez práce a s nervama v háji - vzpomněla, že bych mohla vyzkoušet šití, ačkoliv jsem nikdy předtím nedělala nic složitějšího než přišití knoflíku, považuju za jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě. Je to někde na úrovni toho, že jsem v jedenácti přečetla prvního Kinga a že jsem šla studovat japonštinu. Kdo ví, kde bych bez tohoto koníčku dnes byla. Rozhodně bych neměla tolik sukní a šatů ve skříni a ani to duševní zdraví by možná nebylo v tak obstojném stavu jako nyní je. Sice jsem nikdy na žádné terapii nebyla a vím o problematice kulový, ale věřím, že by lidé měli mít nějaké manuální koníčky, aby se z dnešního světa nezbláznili. Alespoň já se u toho šití odreaguju, soustředím se na to, co dělám, mám nějaký daný postup a nějaký cíl, ke kterému bych se ideálně měla dohrabat. A ještě si u toho můžu pouštět podcasty, protože to je asi jediná doba, kdy se na ně dostatečně soustředím a myšlenky mi furt neutíkají kamsi. 

Než jsem odjela na dovolenou, kterou jistě taky někdy popíšu (ale ne dnes), pachtila jsem se s viskózovými lehkými šaty. Chtěla jsem je stihnout do odjezdu, ale zároveň jsem si vymyslela, že musí mít podšívku. Respektive to za mě rozhodla sama látka, která byla jaksi příliš průhledná a já fakt nejsem tak odvážná, abych šla ven v něčem, v čem je vidět každá piha. Tož jsem si dala podšívku pod přední vrchní díl (a nemusím tak pod tím mít podprsenku - v létě výborná věc!), což mi rozhodilo původní uspořádání jednotlivých dílů vršku a zvýšilo obtížnost o hvězdičku nahoru. Ještě jsem si udělala krátkou podšívkovou sukni, ale to byla v porovnání s vrškem pohoda. Dokončit se mi to podařilo den před odjezdem, když už jsem ani nedoufala. Sice nejsou tak hezky rozevláté, jak jsem doufala, ale špatné taky nejsou.

Díky tomu jsem se před odjezdem absolutně nestresovala (takže jsem tentokrát ani nemusela řešit překvapivý příchod krámů jako vloni, kdy přišly o týden dříva a ještě se z obvyklých 4 dní protáhly na rekordních 8 tak, aby mi vykryly celou dovolenou. Super, 1/10, pokud možno neopakovat).

Stres tentokrát přišel až s koncem dovolené a po ní, kdy jsem se vrátila do prázdného bytu, páč mamka byla v nemocnici. Hned následující den jsem začla šít sukni z jednoho menšího zbytku látky, bleskově vybranou z modelů z Burdy. Má samozřejmě kapsy a udělala jsem si ji o něco delší. Věděla jsem totiž, že budu potřebovat rozptýlení. Když člověk šije (a poslouchá u toho podcast), nemá čas ani prostor příliš přemýšlet nad čímkoliv dalším. Soustředí se jen na tu jednu věc (respektive dvě), a vyčistí si hlavu. Čas utíká a pod rukama vzniká něco užitečného, něco, co má smysl, co si člověk může vzít na sebe a na co může být hrdý. 

Sukně mi s obkreslením modelu zabrala čtyři odpoledne po pracovní době a byly by to tři, kdybych doma měla růžovou nit v tom správném odstínu. Je to jedna z nejrychleji ušitých věcí, co mám.

Jelikož je mamka furt v nemocnici, vrhla jsem se rovnou na další věc. Tentokrát kalhotová sukně podle modelu ze staré, ještě německy psané Burdy. S kalhotami žádnou zkušenost nemám, takže pro mě naprostá novinka a já na to koukám jak tele na nový vrata. Vzala jsem na to tedy další zbytek látky; nejsem si jistá, jak to dopadne, tak radši ať na to nevyplýtvám nějakou pěknou látku, které by pak bylo škoda. Nový model, nový podcast. Už tomu celému začínám přicházet na kloub (modelu, podcastu ne, tam nevím ani fň *mává na tvůrce Mabel*). Dnes jsem si k tomu koupila knoflíky, tak doufám, že se mi to během týdne podaří dokončit (tedy ty kalhoty, podcast je příliš dlouhý, ale kdo ví).