6 důvodů, kterýma se obhajuju, že nejsem magor

Opakuju svoji výzvu: nachází-li se tu někdo studující FF v Olomouci, obor Japonská filologie, nebo P(řírodovědeckou)F tady v Praze, obor Geografie, nechť mi prosím napíše o tom, jak se mu studuje, jak náročná škola je atp. Mockrát díky!

nálada: je mi všechno jedno co poslouchám: Orange range

Podle Šári dnes dělám velkej krok zpátky. Dnes se totiž koná "náš" maturiťák. On je opravdu náš, jelikož jsme čtvrťáci, takže ty uvozovky by tam být neměly, ale já o maturiťáku neuvažuju jako o "našem" - spíše jako o "tom" nebo "tom vašem" (potažmo jejich, ale to jste určitě pochopili). Zkrátka já si ho nepřivlastňuju, protože mě se stejně netýká. Já tam nejdu.
A to je podle Šári ten krok zpátky v mym procesu socializace. Zase se stranim kolektivu, zase jsem na okraji, zase si radši zalezu doma ke kompu. Za poslední tejden se mě aspoň pět lidí zeptalo, proč tam nejdu, a dalších pár mi poradilo tam přeci jen jít (včetně mý matky). Vypadá to, že takovej ples je pro všechny hrozně důležitá událost, a když tam někdo nejde, je nejspíš marťan (tímto se omlouvám Martině, která s tím nemá nic společného...). Co si o mně asi myslej? Myslej si vůbec něco? Třeba se jen hrozně přeceňuju, když si myslim, že by mi věnovali byť jen jedinou myšlenku. Samozřejmě, že někteří si něco myslej - zas tak mimo nejsem, abych si myslela, že jsem vzduch. A zajímá mě vůbec, co si myslej? Nejspíš jo, protože pokaždý, když se mě někdo zeptal, proč tam nejdu, bezmyšlenkovitě jsem nasadila obrannou reakci a začala se obhajovat, aniž by mě z něčeho vinili. Mám pocit, že mám pravdu - ne, mám určitě pravdu: ples není důležitou událostí v životě středoškoláka. No dobře, tak pro někoho asi ano, ale pro mě ne.
Proč ne, ptáte se? (neptáte, ale to je vcelku jedno; dneska se potřebuju vykecat a neni komu, jelikož všichni jsou na tom plese a matka v práci, takže jsem zase kompletně sama) Tak prvním důvodem je to, že je to škoda peněz. Slyšíte dobře; vyhodit pár tisíc za šaty, který si vezmu jen jednou na sebe, nebo za půjčovnu mi přijde nezodpovědný. K tomu připočítejte kabelku (protože pochybuju, že bych tam šla se školním báglem) a boty (kromě tý ceny vemte v úvahu shánění plesovejch bot velikosti 43...uh). A to nepočítám kadeřníka (česat se ještě dokážu sama, děkuju mockrát), manikúru (nehty si taky umim nalakovat; co myslíte, že jsem dělala na základce?!) a nějakýho maníka na mejkap (prostě podmáznu oči černou tužkou a jdu).
Za druhý: má to cenu, když si každej zve celý příbuzenstvo včetně tetiček ze čtvrtýho kolena a kamarády, a já nemám nikoho, kdo by přišel? Kromě spolužáků jiný kamarády nemám, matka musí pracovat a zbytek rodiny je buď dávno pod kytkama a nebo je nesnášim. Komu bych se tam asi tak předváděla? Spolužákům? Na co? Vždyť se s nima vidim téměř denně a ano, mám je ráda, ale sami nejspíš budou dost zaměstnaný předvést se před těmi, koho si pozvali. A jako kůl v plotě můžu bejt i doma, nemusim se kvůli tomu vláčet do Lucerny.
Když už jsem u těch lidí, tak je tu - tadá - třetí důvod: nemám ráda lidi! Zvláště když jich je moc. To si vždycky (nejen) v duchu říkám: Zabít! Postřílet! Ukamenovat! Nemůžu za to, že jsem z nich děsně nervózní a nejradši bych se schovala v koutku, kam by na mě nemohli. A vsadim se, že na takovym plese je jich hodně. Tak proč bych tam lezla?
Čtrtý důvod:....počkejte, něco vymyslim....dobře, když vynechám, že v šatech vypadám fakticky děsivě, tak mi zbývá...ano! už to mám! Děsně bych se tam nudila. Ne, vážně. Nechodila jsem totiž ani do tanečních, takže tancovat neumim (to pro případ, že by se někdo ožral do té míry, že by si se mnou zatancoval), a jinak nevim, co bych tam dělala. Napadlo mě, že bych si vzala knihu, ale ukažte mi někoho, kdo jde na ples si číst. Vždyť to můžu i doma.
A speciální důvodu ohledně afterparty: nechci se ožrat na veřejnym místě, jelikož sama nevim, co bych prováděla, a na ztrapňování mám talent i bez alkoholu; navíc je to na mě příliš dlouho, mamka by strachem o mě snad ani nespala (ne, to beru zpátky; ona by klidně spala, ale druhej den by se mnou nejspíš ani nepromluvila, protože bych jí jen přidělávala starosti).
Myslim, že to je vše k důvodům. Potvrďte je, nebo je vyvraťte, je mi to fuk. Stejně mám podle sebe pravdu, ať už řeknete cokoliv. Proč to sem teda píšu? A proč ne, vždyť je to můj blog a přece nebude jen tak zevlovat.
...Vidíte, už zase obranný postoj *achjo*. Asi jsem magor...

...

nálada:  co poslouchám: Orange Range - Sayonara

Většinou sem píšu, když mě něco potěší, nebo rozčílí. Tentokrát se chci především zeptat, jestli tu náhodou není někdo, kdo studuje FF v Olomouci, obor Japonská filologie, nebo Přírodovědeckou f. tady v Praze, obor Geografie, a jestli by mi mohli říct, jaká ta škola je, jestli to k něčemu je a jestli je to baví. Díky mockrát :-)
A teď se ještě vrátim k pátku, protože to byl den, kdy můj pocit, že konečně začínám zapadat do třídního kolektivu, utržil obrovskou ránu. Představte si situaci: je plná třída lidí a hlasuje se o tom, co koupit třídní za dárek; debatu vede spolužák, kterého znáte ze všech těch lidí nejdýl, jelikož s váma chodil i na základku; no a ten se každýho člověka jmenovitě (po lavicích jak jdou za sebou) ptá na jeho názor. Dojde k lidem, kteří sedí za váma, ti mu hezky odpovědí a on uzavře téměř vyrovnané hlasování. Bez vás. A to sedíte v první lavici, víceméně jemu před nosem. Všimne si vás až tehdy, když se ho jinej spolužák, se kterým jste vy snad nikdy nemluvili, dvakrát důrazně zeptá, jestli se opravdu zeptal všech přítomných.
Nějak jsem po tomhle ztratila chuť podílet se na třídnickejch věcech...

Deprese nastupuje

nálada:  co poslouchám: rozhodně ne to, co bych chtěla :(

Depresivní víkend. Jinak se to snad ani nazvat nedá.
Hned v pátek jsme vedly noční debatu s Naty, která by se jinak než pesimistickou nazvat nedala. Zabrečely jsme si, postěžovaly jsme si jedna druhé, a nevím, jak ona, ale já se ještě pro dobrej pocit pokusila opít kombinací rum-vodka-vaječnej likér. Nic moc, ani to nezkoušejte.
Sobota byla ve znamení učení, takže jsem se nijak nemohla odreagovat. A večer jsem si přečetla nějakou lehce depresivně-hororovou povídkou.
No a dneska už samotný probuzení nic moc. To víte, vlezu do kuchyně a klec, kde obvykle vyřvává Pepík, je prázdná. A to jako úplně. Umřel dneska v noci. Když jsem si uvědomila, jak jsem na něj vždycky ječela, když mi ohryzával sešity z matiky a slintal mi na myš, bylo mi do breku. Nějak jsem si na něj za těch 9 let zvykla a teď mě už nikdo nebude vítat, až se připlazim domů z toho ústavu pro slabomyslný :'-(
Takže tu můžu jen napsat Rest in peace...

Exkurzní den

nálada:  co poslouchám: Porno Graffiti - Melissa

Jestliže se ve škole chystá exkurzní den a vás upoutá nabídka návštěvy skleníku Fata Morgana s šílenou profesorkou biologie, důrazně vás varuji: nechoďte tam! Je to past na ubohý studenty.
Nic proti skleníku, ten byl fajn a bylo tam teplo, což je vzhledem k počasí příjemná změna. Navíc jsme jako bonus viděly (ano, samé holky, jedinej kluk, kterej tam měl být, to radši zapích) jednoho zatoulanýho obrovskýho motýla. Sice jsme dostaly na vyplnění asi milion papírů, ale vem to čert. A ještě k tomu to bylo zadara =)
Problém nastal až potom; z toho nádhernýho teploučka nás poslaly do tý kosy venku na tříhodinovou procházku okolí. Nutno dodat, že s tím nikdo z nás nepočítal, takže jedna holka přišla v sukni a nějaký obdobě balerín. Zato průvodkyně si mohla vyskakovat; měla i rukavice. Táhla nás do kopce, z kopce, bahnem, na skálu, do polí... bože, my byly zmrzlý!
Ale přežily jsme a když byl čas jít domů, profesorka nadhodila, že kdo chce, může se ještě jít podívat do japonský zahrady. Jak se dalo čekat, všichni zamířili k autobusový zastávce. Musim říct, že jedinej blázen jsem tu já, jelikož jsem prohlásila, že budu odvážná, a vyrazila přesně opačnym směrem než zbytek skupiny. Musim uznat, že červený javory jsou takhle na podzim překrásný. Zákaz nezákaz jsem si pár listů odnesla domů.
Teplotní rozdíly minimálně o 15 stupňů ale přeci jen nejsou pro mě, jelikož tu teď sedim obložená kapesníkama a místo kafe se napájim čajem s citronem, protože mě bolí v krku... Měla jsem vědět, že je to past.

Katastrofický týden

nálada: co poslouchám: Oh! Naruto Nippon!

Tak tohle byl ten nejhorší tejden, co pamatuju! Stihla jsem získat celou stupnici známek, předvíst jazykářům, že jsem beznadějnej případ atd. atd. Já věděla, že do tý školy nemám lízt...
V pondělí jsem přišla po nemoci do školy a angličtinářka se vytasila s jakýmsi testem, o kterym jsem neměla tucha. Čtyřka. A hned o hodinu později jsem získala jedničku z testu ze zemáku. To ještě bylo fajn.
V úterý na mě čekalo zkoušení z fyziky, který jsem tušila, takže jsem se na látku ze třeťáku dokonce i koukla. Jenže při zkoušení to vypadalo, že to ve mně nezanechalo ani stopu. Trojka. Nezasloužená, moje znalosti polarizace světla se rovnaj nule, takže z ní mám pořád špatnej pocit. A na odpoledním tělocviku jsem si narazila prst, kterej mi opisování sešitů nijak neusnadňuje.
Ve středu jsme psali opakovací test z češtiny, na kterej jsem se učila celej zatracenej víkend. To nebylo zlý, až na Jamese Joyce, jehož literárnímu odkazu pro svět jsem se nějak vyhnula. Ovšem španělština byla totální katastrofa. Opakujeme rozkazy, kterým docela i rozumím, ale když mě nechal časovat nějakou frázi, najednou jsme měla v hlavě vzduchoprázdno. Nic novýho, to se mi stává často, ale já byla tak nervózní, že jsem si u toho ještě zlomila tužku, s kterou jsem si hrála. Profesor koukal dost divně :-/ Pak ještě následovala konverzace v angličtině, kde jsem úspěšně dokázala, že nějaká posloupnost časů mě nepoznamenala. Při poslední hodině, zase ájina, jsme dostali zpátky eseje, co jsme psali v pondělí. Dvojka. To není zlý. Jen mě trošku rozhodilo, když profesorka napsala na tabuli největší chyby, který se vyskytly, a všechny byly moje, ani o jednu víc...*zlej pohled*
No a dneska jsem to fakt stylově zakončila. Protože vím, že profesorka na děják nesnáší, když si někdo chce dojít pro učebnici do skříňky, tak jsem se radši ani neobtěžovala zeptat. Jenže pak nás nechala dělat výpisky a ti, co neměli z čeho, byli zkoušení. Chytla jsem to jako první a vůbec jsem to nečekala. Pětka. Pak jsme ještě psali fyziku, která mi kvůli blbýmu mínusu nevyšla ani jen přibližně, takže do dalšího tejdne už mám čtyřku jistou.
Já se snad půjdu odprásknout....

Nový strávník ^^

nálada: co poslouchám: Prince of Tennis - Make you free

O své mamce vim, že sbírá všelicos, ale dneska mě fakt dostala. Domů donesla ptáče rorýse. Ten nezbeda po mně okamžitě začal šplhat jak po větvi. Takový probuzení jsem fakt nečekala. Ještě v polospánku jsem se snažila dát mu napít, což nebylo zas tak těžký. Horší je to s hmyzem. V takovym vedru jsem nenašla jedinýho brouka, všechno se to někam schovalo. Tak jsem aspoň nachytala pár berušek, ale moc se na ně nehrne :-(
Vždycky když sleduju přírodopisný pořady, tak to vypadá hrozně jednoduše postarat se o takový ptáče, ale je to dřina. Ten malej lotr by nejradši zdrhnul a taky by strašně rád lítal, jenže to ještě neumí. Ale je hrozně roztomilej! Tak pěknej kukuč už jsem dlouho neviděla.
Za pár dní ho plánuju vrátit do přírody, a tak doufám, že se mu zlepší pravá nožka, která je nějaká trošku nešikovná. Snad mi mezitim nezdrhne a snad se mu nic nestane...

edit. 18.7.07:
Tak už jsme ho vypustily. O něco dřív než jsem čekala, ale nejspíš je to dobře. Po neúspěchu berušek jsem mu dneska ráno přizabila mouchu a vynaložila veškeré sebeovládání na to, abych ji chytila za křídlo, když ještě třepetala nožičkama, ale stejně si nevzal. Donesly jsme ho na louku za barákem a pustily ho. Nejdřív jenom koukal, nejspíš nevěřil, že je už vážně volný, a pak najednou frnk a byl pryč. Doufám, že se mu nic nestane a že se o sebe dokáže postarat sám. Ale dýl už jsem ho mít nemohla, protože kdyby nežral, nejspíš by nám doma chcípnul. Snad si dokáže něco chytit sám.
No, samozřejmě jsem to obrečela. I za tu krátkou chvíli mi přirost k srdci a bylo mi líto, že už ho neuvidim. Ale potřeboval svobodu, a tu mu nemůžu odepřít...

Sobotní setkání se spolužačkou

nálada:  co poslouchám: Frekvenci 1

Fuj, takový vedro dneska a já se celejch pět hodin plahočim v lesích na houbách. To by se mělo zakázat!
Aspoň že včerejšek byl fajn. Po dlouhý době jsem šla s Naty "opít se frappém." Můj pojem o čase se odporoučel, takže jsem dorazila asi o 20 minut pozdějc, což ale bylo vlastně dobře, protože jsem v metru potkala Šári, která šla s rodiči do kina na Piráty. No, a Naty zas říkala, že viděla Dominiku od nás ze třídy.
To je hrozně zajímavý: já jsem dva tejdny na prázdninách, nepotkám ani nohu a jednou vylezu ven a hned se tam všichni shromažďujou. Fakt zajímavý.
S Naty jsme probraly všechny její tak trochu vypatlaný kámoše (nic proti nim, ale taky někdo máte pocit, že byste měli odjet do Himalájí, jelikož je tam halucinogenní vzduch a rostou tam modrý rostlinky??), prohlídly si všechny možný botky na léto ale pouze v nelidskejch velikostech, prohledaly knihkupectví ve snaze najít knihu o rakovině (optimistické, že?) a taky zkoukly nejnovější bižuterii (sdílíte někdo názor, že lidé, co vymýšlejí módní trendy, jsou krvežízniví komunisti - lebky a třešně - ?). Pak jsme to naše uskupení zas rozpustily s tím, že se zas někdy uvidíme...:-)

Otaku u nás ve škole?!

nálada: co poslouchám: Gotta knock a little harder - Cowboy Bebop OST

Dnešek probíhal kupodivu velmi podobně jako včerejšek s tím rozdílem, že jsme na kafe šly ještě se Šári a hospoda se nekonala. Ale to není to nejpodstatnější z dneška.
Se třídou a s druhou D jsme byli na Portheimce na takový minipřednášce o překladatelství. Přednášející, profesorka z literární akademie, se nás zeptala, kdo má zkušenosti s překládáním. Já se ke svejm pokusům nepřiznala, nějaká dívčina v první řadě však ano. Na otázku co překládala, odpověděla "takovej komiks". Všecky alarmy mi v hlavě spustily pořádnej brajgl. Ono když se řekne komiks, tak si pod tím okamžitě představim mangu. Jenže já stále žila v domnění, že u nás na škole žádnej blázen do anime či mangy není, protože prostě nikdo nereagoval na vzkazy na lavicích, které si vždycky čmářu, když se nudim. Když jsem jednou někam napsala sloku písničky od linkinů, další tejden byla lavice popsaná texty a iniciálami LP. Když jsem zas napsala jméno Takeshiho Kaneshira, nějaká dívčina se ozvala s tim, že ho prostě miluje a asi měsíc jsme si takhle dopisovaly. Ale s tímhle jsem neměla štěstí.
Celou dobu mi teda vrtalo hlavou, jestlipak tahle "Markéta Nevimjakdál" je taky fanda. Nejspíš jsem tim lezla Šári krkem, protože ta se pak prostě sebrala a šla se jí zeptat. A ono jo! Dívčina přiznala, že tím "komiksem" opravdu myslela mangu. Dokonce Loveless. Já vim, vypadá to nedůležitě, ale jakmile objevím někoho, kdo má stejný zájmy, vždycky mě to hrozně ohromí a rozveselí.
Po příchodu domů jsem jukla na mangacesky.wz.cz v domnění, že tam určitě bude, jenže ejhle - ono nic. Po menšim průzkumu jsem žádnej českej překlad Loveless nenašla.
Ale i tak jsem ráda, že jsem objevila nějakýho toho cvoka u nás na škole :-)

Konečně jsem zas vytáhla paty z domu

nálada:  co poslouchám: L's theme B

Už se vám stalo, že jste přišli do školy a tam nikdo?
Dneska ráno jsem totálně nic nestíhala, na autobus jsem běžela, metro mi ujelo... Připadalo mi trošku divný, že směrem k naší škole skoro nikdo nejde, ale říkala jsem si, že ještě spim, tak se mi to zdá. Jenže ani ve škole nikdo nebyl. Třídy prázdný, učitelů pomálu. Na nástěnce bylo u naší třídy napsáno mimoškolní akce. No bezva. Tak volám Naty, co se jako děje, a ona že máme sraz až v devět na zastávce tramvaje. Nevadí, hodinu jsem strávila na školních kompech, a teprve pak se vydala zpátky k metru, u kterého je tramvajová zastávka. A tam zase nikdo!
Nakonec se tedy objevili, Naty snad jako poslední. Vyrazili jsme na Mrázovku, i když to vypadalo, že bude lejt. Nelilo, což bylo jedině dobře. Při čekání na třídní profesorku si šla elita třídy hrát beach volejbal a spolek milovníků fantasy trénoval. Zbytek holek (mezi nimi i já) dělal čumily, což nám šlo perfektně. Kluci se oblíkli do úžasnejch oblečků, vzali po domácku vyrobené meče a mlátili se hlava nehlava. Naty si zatím našla luk a šípy s molitanovými konci a začala se učit střílet, což jí ze začátku vůbec nešlo, ke konci se ale rozhodně zlepšila - šíp odletěl asi metr a půl daleko XD (btw já na tom byla jen kapánek líp - dva a půl metru^^)
Profesorka nikdy nedorazila, takže jsme se po nějakých dvou hodinách sebrali a odešli. Říkala jsem si, že ten den teda dost rychle skončil a že už zase pojedu domů. Jo, tůdle. Odtáhla jsem Naty na kafe, kde jsme strávily dost dlouhou dobu povídáním, a to především o výletě naší třídní elity na spolužákovu chatu, kam Naty jela; já to privilegium neměla. Když jsme to po nějaké době zabalily, znova jsem si začla říkat, že to bylo nějaký krátký, ale to už mě Naty táhla do H&M, kde viděla slevy. Ono ostatně kdekoliv bylo napsáno slevy, tam jsme vlezly. Pak jsem ji zatáhla do knihkupectví, kde jsme narazily na Adama, což je náš spolužák. Ten hledal nějakou vhodnou knihu k narozeninám jiného našeho spolužáka, a protože ji v tom knihkupectví nenašel, zatáhl nás do jiného. A zatímco tam Naty s Adamem hledali bůhví co, já narazila na Deník pána démonů, od kterého jsem se nechtěla ani hnout, dokud mě neodtáhli pryč.
Pak Naty zavelela, že nám musí ukázat "kurevský boty", a zatáhla nás do obuvy, kde si zkoušela jasně červený botky na podpatku, ze kterejch jí lezly příliš dlouhý ukazováčky XD. Asi dvacetkrát se nás ptala, jestli jsou pěkný, a když jsme jí to konečně odkejvali, zase si je zula a vyrazili jsme do hospody. Naty sice tvrdila, že je od rána abstinent, ve vypití půllitru piva jí to ovšem nezabránilo. Spíš to vypadalo, že jedinej abstinent jsem tam já, protože pivo nepiju. A zase jsme se zakecali. Nikdy bych nečekala, že se s Adamem dá tak skvěle bavit. Uteklo to celý hrozně rychle a najedou koukám - ono půl třetí. Tak jsme se teda zvedli. Natálii ovšem to pivo nějak vlezlo do hlavy (nebo že by to bylo to frappé?), takže jsem s ní jela na Florenc, a pak céčkem až na Kačerov, odkud se sice dostanu domů, ale je to docela zajížďka. Domů jsem se dostala někdy po půl čtvrtý. Což je fajn, protože jsem furt měla strach, že ten den bude hrozně krátkej a já nebudu mít do čeho píchnout.

Pohled do budoucna

nálada: co poslouchám: linkiny

Jsem se byla juknout na maturity. Nejdřív jsem zkoukla zemák - ten vypadal vcelku dobře. Naše matikářka byla zkoušející a Libuška (tu máme na zemák) přísedící. Vypadalo to vcelku v pohodě, Libuška se občas smála, občas kulila oči, co to tam ta dívčina mele. Řekla jsem si "to zvládnu". Následovala angličtina. To byl taky zážitek. Já nejsem nijak zvlášť ukecanej tvor - na konverzaci jsem dosud řekla snad pět vět celkem, a to jí máme každej pátek od začátku školního roku. Takže tohle je zákonitě předmět, kterýho se děsim nejvíc, jelikož ta čvrthodina se táhne jak smrad. Holka dostala téma "transport". Nechci být zlá nebo tak něco a vím, že u ní hodně působila nervozita, ale věřim, že bych dala dohromady kapku sofistikovanější věty (jen počkejte za rok - budu ráda, když jim povim alespoň něco nehledě na sofistikovanost).
Jen tak pro zajímavost jsem se byla podívat i na maturitě ze španělštiny, jelikož na naší škole dlouho působila učitelka, která nikoho nic nenaučila. Vážně; po třech letech nejsem schopná dát dohromady větu - na druhou stranu docela úspěšně sleduju Naruta se španělskejma titulkama. Tak jsem chtěla vidět ty odvážlivce. A fakt, ta holka normálně mlela španělsky jako by se nechumelilo. Kristýna od nás ze třídy, která z toho chce taky maturovat, jen zírala.
Pak mě čekalo asi dvouhodinový čekání ve škole, než začnou odpolední maturity. Chtěla jsem totiž vidět i matiku, abych viděla, do čeho to polezu. První holka mě totálně dostala. Naklusala k tabuli a už to jelo. Ani jsem ji snad nestačila sledovat, jak tam psala logaritmy a pak i nějaký integrály....Prostě senzační (budu držet palce, ať je to jednička). Pak už se kvalita jen zhoršovala, takže po posledním maturujícím z matiky jsem šla domů a češtinu si nechala na zítra.
P-Á-N-I! Jak to ti všichni zvládaj, to vůbec nechápu. Ale doufám, že se jim to povedlo/povede (i když Libuška už prozradila, že dva včera dostali za 4 ze zemáku. chudáci *hug*). No, a za rok tam budu já a všichni ti otravní třeťáci budou okukovat, jak mi to nepůjde...

Návštěva v Domě světla

nálada:  co poslouchám: Ima made nandomo (z Naruta)

Světe, div se, dneska jsme se třídou byli zas na jedné přednášce o aids. Pomalu mi začíná připadat, že už jsem jich za život viděla až až a můžu si je odpustit, což si řekla i spousta lidí ze třídy, a zdejchli se. No jo, ale já, vytrvalec, jsem samozřejmě zůstala.
Tahle "přednáška" ale byla trošinku jiná. Ze všeho nejdřív si přednášející vybral moji spolužačku, Renatu, která měla za úkol vyjmenovat ochranu před HIV v sexuálním životě. Renata, značně rudá, si ovšem nevzpomněla na sexuální abstinenci, takže ji Láďa (myslim, že se tak jmenoval) přinutil sehrát scénku, ve které ho žádá o sex. Věřim, že hódně holek si říkalo "že já jsem sem lezla". Já bych na jejím místě rozhodně nechtěla bejt; Renča chudák připomínala raka a bylo na ní vidět, že by se nejraději vypařila.
Pak následovala druhá část, ve který Láďa vybral dvě dívčiny - obě byly jakoby nakažené HIV, jedna ovšem od narození, druhá (Terka z naší třídy) byla jakoby bývalá feťačka. A ten zbytek si měl stoupnout buď na jednu, nebo na druhou stranu. Nic proti, ale od Terezy jsem se odklidila hezky na druhou stranu. Další otázku už si tak docela nevybavim - důležitý ale je, že přibližně 6 lidí si smělo sednout a zbytek utvořil řadu. Tereza si sedla na židli a my jí postupně měli říct "můžeš si za to sama". To šlo docela dobře. Pak ovšem Láďa povídá, že teď si na tu židli sedne bývalej feťák, co má už 7 let AIDS. A dřepnul si tam sám. A znovu měla následovat od každého z nás věta "můžeš si za to sám" plus vysvětlení, jak jsme se přitom cítili. Můj rádoby sebevědomý hlas se zdejchnul. Nějak mě nic nenapadalo, co bych řekla, takže jsem v podstatě jinými slovy zopakovala názor Adama, co stál přede mnou.
Docela zajímavý. Doporučuju zajít si tam a poslechnout si to na vlastní uši.

Animefest 2007

V pátek, den odjezdu, jsme si pobyly ve škole jen dvě hodiny, protože na Václaváku se konala demonstrace a všichni šli "demonstrovat" (takže se většina lidí rozjela spokojeně domů proflákat den). My dvě jsme si daly sraz v 17:45; protože však moje mamka byla daleko nervóznější než já a nejmíň šestkrát mi volala, abych už vyjela, nebo přijdu pozdě, byla jsem na Florenci už o hodinu dřív^^
Přesně v udaný čas Šári přijela, společně jsme došly na nástupiště, kde už stál bus. Našly jsme si místa, Šári stačila vypít přidělenou flašku vody ještě před samotným odjezdem a pak už se konečně vyrazilo na dvou a půl hodinovou štreku. Cesta probíhala v klídku, kecaly jsme o všem možným. Přijely jsme ke Grand hotelu, když už se stmívalo. A tady začalo naše bloudění Brnem, na které jsme ovšem měli jen asi hodinu, protože kdybychom do hodiny nedorazily na koleje, tak bychom neměly kde spát. Nejdřív jsme se daly směrem k poště, kde jsme narazily na zastávku tramvaje. Tam nám jeden přívětivý mladík poradil cestu aniž bychom se ho ptaly. Řekly jsme si, že to nebude tak daleko, a daly přednost cestě pěšky, která započala takovou malinkou nehodou s knoflíčky na Šárčině halence a dvěma lehce pohoršenými kluky. Štrádovaly jsme si to až na Moravské náměstí, kde jsme opustily trasu tramvaje jedničky a sledovaly pětku. Celá cesta tak byla doprovázena mými výkřiky "Pětka! Za ní!" Trochu jsme byly vedle ze skutečnosti, že tamější semafory nemají mačkátko a neklapou jako ty pražské. Jak cesta pokračovala a Kohoutova ulice stále v nedohlednu, naše nadšení se šupem řítilo k nule. Po hodinu dlouhé a neskutečně nudné procházce jsme tu zatracenou ulici našly, přičemž jsme prošly minimálně půlku města. V bloku C kolejí J.A.Komenského jsme ale narazily na dost nepříjemnýho dědka, jenž nás poslal na blok D. Tam jsme zas trávily mládí, než si dědula na recepci pořádně prohlíd naše občanky. A znovu nás poslal na blok C. To už jsem si začínala připadat jak pitomec. Dědek nás zaved do chodby, která se objevuje v takových těch nočních můrách, kdy máte všude hromadu dveří a světlo až na vzdáleném konci. Devatenáctka byla naše. Upřímně lituju všechny, kdo bydlí na kolejích, které vypadají takhle - malej kamrlík, kde jsou namačkány dvě postele, stolek, židle, skříň a umyvadlo, ze kterého teplou vodu nedostanete ani výhružkami. Ještěže jsme tam byly jen přes noc.
V sobotu asi v půl sedmé jsme vstávaly, sbalily si věci a vyrazily do zamračeného a deštivého Brna. Sehnaly jsme si jízdenku a autobusem dojely zpátky na Moravské náměstí, kde jsme přestoupily na tramvaj. Tam byly i tři holky, které očividně šly tam co my - jedna totiž měla takovou tu čelenku se znakem Konohy, co nosí Naruto. Kdosi v tramvaji jim poradil, kde se nachází kino Art, takže když vystoupily, šly jsme za nima.
Kupodivu jsem to i našly, což je při našem orientačním smyslu malej zázrak. A čekala nás fronta, která silně připomínala frontu na oběd v naší jídelně - ta se taky hýbe spíše zápornou rychlostí. A ještě ten déšť k tomu - fakt nádhera. Ještě že za mnou stál nějakej kluk s deštníkem, kterej ho držel tak šikovně, že na mě nepršelo^^ Přibližně po deseti minutách se to tedy konečně pohlo, my se dostaly až k provizorní pokladně, kde jsme zaplatily, dostaly tzv. Festovní ziny a přívěšky (mám Vincenta!). Následně jsme se nahrnuli do Velkého sálu, kde se právě začínalo promítat Zero no Tsukaima. Asi v polovině druhého dílu se vedle nás na schody posadilo blonďatý stvoření a o kus dál cosi černovlasýho - Dia a Cloud (s těma se nám nepodařilo příliš mluvit a ani moje pozvání na kafe je neobměkčilo T_T). Potom následoval v tom samém sále Beck, kterej mě docela zaujal. V deset jsme se přesunuly do přecpanýho Malýho sálu, kterej se potýkal s jistým zpožděním, takže jsme přečkaly asi 15 minut na zemi těsně u plátna, kde pobíhali nějací japonští vojáci. Jakmile toto skončilo a lidi se zvedli k odchodu, zabraly jsme zadní místa a vyčkávaly na Kanon. Tam si vedlesedící všiml mého skvěle vypracovaného plánu. Bože, já byla snad jedinej cvok, co si překresloval program a vyznačoval si tam barvičkama na co se jít podívat. Hned jak to začlo, přepadlo mě deja vu - až příliš to animací připomínalo AIR. Trošku mi vadil ve výhledu jeden přerostlej mladík, tak jsem si párkrát řekla, co by se mi asi stalo, kdybych ho šla trošinku zarazit do země. Naštěstí se mi povedlo natáhnout krk pěkně do vejšky, takže jsem viděla na titulky (a aspoň jsem si protáhla záda^^). Pak v našem programu následovala asi dvouhodinová pauza, kdy jsme se šly projít ven. Hledaly jsme mekáč nebo něco podobnýho, ale bez úspěchu. Tak jsme se usadily v parku, vytáhly zásoby jídla, přičemž mi Šári už asi počtvrtý nabídla sekanou v housce, který se ne a ne zbavit. Nenašly jsme mekáč zato jsme alespoň našly cestu zpátky (po dlouhosáhlém bloudění mého oblíbeného typu zahnem-sem-a-uvidíme-kam-dojdem). V jednu začínal cosplay; bohužel sál byl tak přecpanej, že jsme si horkotěžko našly místečko u dveří v přední části sálu. Zato jsme senzačně viděly, což někteří - zvláště ti, co vzadu viseli na zdi - říci nemohli. Některý ty převleky byly fakticky moc pěkný (např. ti dva kluci, co cosplayovali Aizena a Gina z Bleache, loňská vítězka v kostýmu Ichigo z Tokyo Mew Mew, ale i Dia a Cloud coby Misa a L z Death Note), ovšem nad jinejma jsem jen kroutila hlavou (třeba ti dva roboti nebo vlk s větráčkem^_^). Moc pěkná byla i ukázka bojového umění se špejlí v podání "neznámého jounina" (zásadně čti "jonýn" XD). Po cosplayi jsme zůstaly v sále, jelikož se změnil program a následovalo sci-fi anime PlanetES, který mě moc nezaujalo, ale aspoň už jsem měly kde sedět. Na to navázalo Claymore, u kterýho jsem měla neodbytný pocit, že mi to připomíná Trinity Blood. Pak nám tam vznikla asi necelá hodina pauzy, kdy jsem si v místním baru skočily na kafe, tousty, zmrzlinovej pohár a colu. Tedy většinu toho měla Šári, ale já si vždycky kousek ukradla. Taky jsme si koupily trička, v kterejch ve středu vyrazíme do školy. Odpočinutý jsme napochodovaly zpátky do velkého sálu, zabraly dvě místa a zkoukly Bokurano, Phantom the animation, Spriggan, kterej nás k smrti nudil, a komedii Iriya no Sora, což v podstatě znamenalo, že jsem se ze sálu nehly přes pět a půl hodiny! Nakonec asi v půl jedný jsme vypadly na vzduch, jelikož v sále se prostě dýchat nedalo, jak tam bylo přeplněno, lidi na schodech, pod pódiem, ve dveřích...
Tady mě přepadlo asi to největší vyčerpání. Hlava mi neuvěřitelně třeštila, oči mě pálily, nohy jsem měla zdřevěnělý, záda a krk jsem necejtila, spát se mi chtělo a přitom jsem věděla, že se tam musím vrátit, protože jsem neměla kam jinam jít. Následoval ovšem menší problém: chtěla jsem vidět Haruhi, ta ovšem začínala ve stejnou dobu co Ghost Hunt. Ten jsem tedy oželela a našla si ve dveřích velkého sálu místo. Později jsem se přesunula těsně pod pódium na zem. Tam se později objevila i Šári. Musim uznat, že Haruhi je fakticky moc pěkný a zajímavý anime, jenže ve tři ráno už jsem u toho stejně usínala. Pak nastaly tzv. AMV budíčky, což byl v podstatě šíleně hlasitej zvuk budíku, při kterym se půlka sálu vždycky probudila (i když někteří vytrvalci spali dál). Dva takoví kluci to asi napočtvrtý vzdali, sebrali se a odešli, takže jsem si místečko zabrala pro sebe. Jenže jsem díky tomu taky usnula a asi čtyři díly Haruhi jsem spokojeně prospala. Jsem si myslela, že lidi budou ubývat, ale ono ne; kino stále přeplněný k prasknutí. V 7 ráno se začali zpátky trousit lidi, kteří to předtím vzdali a odešli. Já věděla, že vedle v malym sále začíná NHK, ale moje síla vůle se vypařila a já prostě nedokázala vstát a ujít těch třicet kroků, abych to viděla. Takže jsem jednoduše zůstala sedět a sledovala Zone of Enders. Trošku mě to mrzí, ale co se dá dělat. Pak začalo Death Note a já měla pocit, že to kino pod náporem lidí praskne. Už jsem ani nerozlišovala, jestli je den nebo noc, bylo mi to v celku jedno. Po romantický slátanině Romeo x Juliet už následovalo jen zakončení, kde jsme se dozvěděli, že počet návštěvníků se pohyboval okolo osmi stovek, což mi kapku vyrazilo dech. A potom jsme už byly volné. A mrtvé. Takové dvě zombie. Naprosto bez nadšení, nálady, úsměvu, mozek v kómatu. Dokonce když Šári pronesla něco, co by jinak můj mozek za normálních okolností dokonale překroutil a já bych dostala záchvat smíchu, tak se vůbec nic nestalo. Fakt jsem byla dokonale vyčerpaná - psychicky i fyzicky. Přitom nás čekalo ještě asi 7 hodin flákání se po Brně, jelikož jsme si velice neprozíravě koupily jízdenky až na 19:15. A zase pršelo. Nakonec jsme se uhnízdily v kavárně Vladimíra Menšíka, kde jsme dokázaly zůstat asi čtyři hodiny při dvou kafích, jež mi znovu restartovaly mozek. Ta číšnice z nás nejspíš rostla. Zbývající čas jsme pochodovaly ulicemi a prohlížely si tabla místních čtvrťáků. Pak už jsme jen počkaly na autobus, který měl zpoždění, a další 2 a půl hodiny frčely domů.
Rozsáhlý, že? To víte, můj první fest. Stálo mě to fůru peněz, totálně mi to zamíchalo s vnímáním času, fyzicky i psychicky to se mnou pořádně zamávalo a celý pondělí jsem prospala, ale v každým případě to stálo za to. Taky to má nepříjemný efekt, že když teď kouknu na anime na kompu, tak je to děsně mrňavý, ale z toho se určitě dostanu.
Jsem z toho tak nadšená, že to ani neumim popsat. Páni! Prostě super zážitek a já jen doufám, že se mi příští rok poštěstí dostat se tam znovu ^^
btw první fotky už jsou na netu (škoda, že my neměly foťák): http://anime-world.wz.cz/animefest.htm a http://sweb.cz/zlapetra/Animefest.html a taky http://animefest.otakuland.cz/

Cestovní horečka

nálada:  co poslouchám: Schnappi, das kleine Krokodil

Tak zítra jedem do Brna.
Už se docela těšim, i když vlastně nevim, do čeho to lezu. Taky doufám, že co nejdřív dostanu výplatu, jelikož mi takovej vejlet pěkně provětrá peněženku. Nicméně už mám sbaleno (trvalo mi to rekordních 6 minut). Ani jsem se neučila na zítra, jelikož stejně většina třídy jde demonstrovat na Václavák, takže test z bižule asi psát nebudem. Ještě že tak.
A taky jsem ráda, že v pondělí je volno, poněvadž se aspoň vyspim. Plánujem totiž vydržet vzhůru celou noc a velice neprozíravě jsme si koupily zpáteční lístky až na 19:15. No nic, chybama se člověk učí.
Tak to je pro dnešek vše, ozvu se zas v... pondělí (?) s VELICE podrobným popisem, co všechno jsme zažily a provedly. Jestli taky jedete, možná se tam uvidíme :-)

NSZ

nálada:  co poslouchám: úryvky ze Stargate

Je sobota a já vstávala v pět ráno a šla jsem do školy.
Ne, vážně. Na našem gymplu se dělaly Národní srovnávací zkoušky a já byla jedním z administrátorů. Byla jsem ve dvojici s Naty v naší kmenový třídě. Všichni jsme dostali několikastránkový manuál a včera po škole jsme zhlédli instruktážní film. Říkali jsme si, že na tom se nedá nic zkazit. Navíc dobře platěj, tak co.
Když jsem dorazila do školy, to bylo v půl osmý, už tam postávali účastníci zkoušek, a to i přes to, že samotná zkouška začínala až v devět. Vylezla jsem schody a vidim, že na lavičce sedí Naty a vedle ní někdo leží. Byl tam chudák tak zachumlanej, že jsem ho poznala pouze podle zelených botasek. Ondra, nejegoističtější člověk co znám. Ležel, pod hlavou svůj bágl, oči zavřený. Dospával. Jak jsem se pak dozvěděla, zrovna přišel z noční v Makru, kde vykládá zboží. Bohužel mi nesnesitelně klapou boty, takže jsem ho vzbudila. A představte si to - on mě pozdravil! (to nikdy nedělá a já už vlastně taky ne) Mně ho bylo tak hrozně líto, jak tam schoulenej ležel *rozplývá se*
Ehm *významné odkašlání*, zpět k tématu.
V aule jsme dostali jmenovky, vodu a dvě obálky - Kerberos a Calisto, ty neproblematičtější věci, jaký jsem dnes viděla. Rozdělili jsme se do tříd, já tedy byla s Naty v prvním patře. Ještě že tak. Si nedokážu představit, že bych byla ve druhym patře a když tak musela lidem vysvětlovat, že jestliže chtějí na záchod, tak klučičí na patře vůbec nejsou...*pokrčí rameny* Na tabuli jsem sepsala seznam, jak kdo bude sedět, a pak už se začali trousit účastníci. Naty je se seznamem v ruce posílala do lavic. Připadaly jsme si konečně jednou strašně důležité :-P Když odbyla devátá, Naty začla svůj proslov už třetím zopakováním, že si maj všichni dojít na záchod. Nikdo ani ťuk (ňoumové tvrdohlaví!). Následovala kontrola OP, což jsem měla na starost já a docela mi to i šlo, než jsem se dostala ke klukovi s pasem odněkud z Ukrajiny. Já po něm chtěla rodný číslo a on na mě, že rodný číslo nemá O_O
Pak jsme jim rozdaly totálně zvorané dotazníky, což Naty docela rozhodilo - chyběla totiž druhá strana...
Naty přečetla pravidla a pak jsme se vrhly na protokolární rozpečetění obálky. Svědkem nám byli takoví dva kluci z první lavice. Hlavně David Lajpert byl nezapomenutelnej. Všichni se totiž oblíkli tak nějak běžně (až na jednoho hošana v pastelově zelenym tričku s bílým svetříkem přes ramena), ale on měl skejťácký boty s červenejma a žlutejma tkaničkama, skejťáckou mikinu, kalhoty i kšiltovku. Navíc nám stále připomínal, že má špatně napsaný jméno. Úplně jsme si ho oblíbily^^
Rozdaly jsme záznamový archy a pak i zadání a Naty vydala pokyn "Můžete začít pracovat" - vyvrcholení celý akce!
A tak začali. Jako administrátorka jsem musela pochodovat mezi nima a dohlížet na ně. Protože mám ty klapavý boty, musela jsem je zout a chodit jen v ponožkách, abych je nerušila. Tyhle testy se mi líbily asi jen proto, že jsem je nepsala já, nýbrž jsem dohlížela na ostatní. Naty se zatim starala o administrativu a vyplňování všech protokolů. Ale byli hodní, nezlobili a neopisovali. Po 105 minutách jim Naty oznámila konec. Krutě to nestíhali. Až mi jich bylo trošku líto (hlavně Lajperta, ale to je přeci jasný). Všechno jsme od nich vybraly a zase protokolárně zapečetily za asistence našich dvou oblíbených účastníků. Hotovo!
Rozprchli se jak stádo ovcí a my až pozdě zjistily, že nám dva podpisy ještě chybí. Začaly jsme nahánět ty zbytky, co nám ještě zůstaly v dosahu, a dobře to dopadlo. Ještě vše dodělat podle manuálu, odevzdat obálky ředitelce, a jde se domů. Docela mě z toho pochodování sem tam bolely nohy, i když ta zkouška netrvala nijak zvlášť dlouho...
No, máme to za sebou, snad přijdem i k nějakým těm financím (které v mém případě stejně kompletně padnou na Animefest).
Musím ještě poděkovat Naty, že do toho šla se mnou, že oddřela všechnu tu práci, že mluvila, protože to je asi moje největší slabost, a že se o vše postarala, poněvadž já jsem neschopná. Díky 

Úspěch

nálada:  co poslouchám: rádio Bonton

Máme ubytování!
Samozřejmě mluvím o ubytování v Brně na ten chystaný Animefest. Sice to vypadalo docela bídně, ale nakonec to (snad) dobře dopadne. Budem bydlet na koleji v Kohoutově ulici XD *skrytý vtip* Teď ještě nějaký ten autobus a můžem frčet^^
Včera u nás na škole byla taková podivná akce jakýchsi studentů z Finska, VB aj., kteří vymýšleli "zábavné" hry ve stylu zdrhej-nebo-tě-převálcuje-obrovskej-míč. Fakt paráda, ale aspoň jsme přišli o nějaké ty hodiny.
V noci na dnešek jsem spala jen 4 hod, protože jsem se prostě musela naučit 16 stránek základů společenských věd a zemák a dneska tu mám zbývajících 16 stránek ZSV. Tak já se mizim vzdělávat, abych věděla, že stát se dá rozdělit podle státního zřízení, národnostních menšin, vnitřní struktury a nositele státní moci *bored*

Zas další pondělí...

nálada:  co poslouchám: Ichirin no Hana - HIGH and MIGHTY COLOR

Dneska se konaly přijímačky na střední školy, což nám vyneslo den volna *děkuje všem deváťákům, kteří to umožnili*. I když ne tak úplně.
Byli jsme na exkurzi v Národní knihovně v Klementinu. Z celý prohlídky jsem si neodnesla ani ťuk, jelikož se Naty vrátila z Anglie, takže musela povinně poreferovat, a já neposlouchala průvodkyni - žádná škoda, stejně si tam něco šeptala pro sebe. Jedinej zážitek, který to s sebou přineslo, byl výstup na docela vysokou věž po takovejch zatraceně točitejch schodech, z nichž se mi pak točila hlava.
Kromě tohohle jsem pak ještě byla ve městě, kde jsem se - podotýkám, že marně - snažila sehnat červeno-černý náušnice. Bez šance. Něco takovýho se snad ani nevyrábí. Grr! To mě naštvalo, protože to ani nemělo být pro mě, ale jako dárek.
Po proběhaném dni mi aspoň přišlo vhod vystoupení bůhvíjaké kapely přímo ve stanici metra B - Smíchovské nádraží. Fakt nemám tucha, o koho šlo, jediné vodítko byl transparent s nápisem "Majáles Underground". A zpívali docela pěkně. Tahle myšlenka hrát v metru se mi líbila - a docela dost lidí se zastavilo, aby se aspoň na chvilku zaposlouchalo. A bylo jedno, jestli šlo o středoškolskou mládež nebo podnikatele s kravatou. Škoda že mi jel autobus :-(
Vtip na konec: (vyprávěla nám ho profesorka češtiny, abychom lépe pochopili surrealismus) Představte si poušť a uprostřed té poušti stojí obchod. Přijede tam žirafa na kole. Vejde, pozdraví a ptá se: ,,Máte modré rohlíky?" Prodavač odpoví: ,,Ne, máme jen červené." A žirafa na to: ,,To nevadí, já jsem tady na kole."
To je vše 

Nuda, škola a víkend na venkově

nálada:  co poslouchám: L's theme

Zase jsem tu dlouho nebyla; nějak na to zapomínám 
O víkendu jsem byla u dědy na venkově. Přesně jak jsem předpokládala - bylo to tam až děsivě depresivní. Ačkoliv v poslední době jsem pořád dobře naladěná, tam tomu tak nebylo. Nejenže hovory byly zabíjeny větami typu: "tu zahrádku vždycky plela babička, proto vždycky byla taková pěkná, ale letos se k ní ještě nikdo nedostal..." GRRR! Jak se na takovýhle věci odpovídá?! Měli by sepsat nějakou knihu, kde by zábavnou formou uvedli, jak se v takových situacích zachovat, jak se tvářit a hlavně co říkat.
Takže jsem to vyřešila tím, že jsem si tam s sebou přivezla tříkilovou hromadu učebnic a sešitů, kycla jsem si na sluníčko a dala se do úkolů. Nějak mi přitom nedošlo, že když tři hodiny dělám výpisky z 18 stránek dějepisu na přímym slunci, spálim se jak prase. No jistě, že jsem rudá jak rak, ale odnesla to jen pravá ruka, pravá strana krku a obličeje. Příště se aspoň musim točit jak kuře na rožni, aby to bylo rovnoměrný.
Nicméně jsem zpět v každodenním koloběhu. Dneska jsme psali písemku z matiky (těžká, moc mi nešla, ale to neva), zítra píšem z matematického semináře (snad bude lepší). Ještě že se můžu odreagovat u Naruta...
Mimochodem, právě jsem ve stavu hledání levného ubytování v Brně na Animefest. Kdybyste někdo měli nějaký pěkný tip, sem s ním :D
btw tohle mi přišlo zajímavý :-P  http://204.157.1.121/~n/news.bbc.co.uk/2/hi/asia-pacific/6483897.stm.htm

*gotta love it*--->  (by acidicicons)

Ne, dnes se opravdu nic neděje ;P

nálada:   co poslouchám: Bleach - 5th Opening

To by bylo, abych tady dneska něco nesesmolila! Sice mě žene čas, jelikož chci ještě vidět dva díly Bleach, než se přiřítí mamka z práce, ale to se přežije.
Jestli jste mě dneska potkali, mohli jste si všimnout, že se usmívám (tedy pokud jste mě nepotkali, když jsem odpoledne letěla domů že školy, abych stihla Hvězdnou bránu, to jsem se trochu mračila). Nevyhrála jsem ve Sportce ani jsem nestáhla další díl Heroes. Ne-e. Tomu se říká vyrovnanost. A ta přichází s čím? No s čím?......No s věkem přeci. Oficiálně mám tedy pubertu za sebou a jsem adolescent. Já ovšem něco takového říct nemůžu (to pozná každý, kdo se mnou mluví víc jak pět minut, protože za tu dobu se v hovoru jistě objeví něco, na co můj mozek najde nějakou asociaci, kvůli který dostanu záchvat smíchu).
Vždycky jsem slýchala, že až budu dospělá, tak budu mít rozum. ....Ne, pořád nic :D
- budu umět vařit (podívá se na večeři, kterou měla za úkol jen ohřát, ale nějak zčernala). ...Ne, ani omylem 
- budu pořádnější (*topí se v bordelu a pro ten binec skoro nevidí klávesnici*). ....Ne-e -_-
- budu zodpovědná (*má nohy na stole, je u compu a kašle na úkoly na zítra*). ....Hihi ^^;;
Takže suma sumárum - někdo udělal v kalendáři chybu a mně ještě není 18. Ne-e, ani zdaleka *kroutí hlavou*

Všem, kteří mají mnohem lepší paměť než já a vzpomněli si -> ARIGATOU 

 

A Naty, tohle udělám jako první věc až zítra přijdu do školy --> *hug*

Ještě dodatek k našemu výletu

nálada:   co poslouchám: smyčku loituma

Tady jsou ty slíbené fotky z výletu! Všechny jsou Naty (jelikož já nevlastním foťák)...

              

Když elita 3.D vyrazí na venkov

nálada: &  co poslouchám: Jpop (nespecifikováno)

Dnes se konal ten ne příliš dlouho očekávaný výlet. Sraz byl v půl osmý před školou; já si to špatně vypočítala a už 7:05 jsem podupávala před vchodem. Naštěstí chvilinku po mně dorazila i spolužačka Bára a pak i nějací kluci, takže jsem tam alespoň nestála jak tvrdý Y. Kluci ale jeli do Temelína, takže se po nějaký době zdejchli a já už je neviděla. Přifařila jsem se tedy ke skupince holek. Pak se okolo přehnala naše profesorka na zeměpisnej seminář, že jsou ještě dvě volný místa na Temelín. V tu chvíli se blížila Šári s Luckou. Tahle novinka je chytla dřív než já, a protože návštěva jaderné elektrárny je jedním z jejich velkých snů, hned po pozdravu se mě Šári zeptala, jestli chci jet s Vojtou na Kuks (jen tak pro upřesnění: Vojta je náš velice "oblíbený" spolužák). Rezolutně jsem prohlásila, že ano, tak se holky zbalily a běžely na bus do Temelína samy.
O chvíli později začalo i naše naloďování. Nám, jakožto 3.D, bylo dáno privilegium, že 15 lidí může jet mikrobusem (tzn. bez dozoru profesorek). To byste koukali, jak se po těch místech zaprášilo. Byla jsem jednou z těch šťastlivců. Nejdřív to byla celkem prča, protože Bára vyprávěla příhody ze života, jenže asi po hodině cesty všichni usnuli, tak mi nezbývalo než se vytasit s empétroskou a začíst se do knížky.
První zastávkou byl Kuks. Připojila jsem se tady k Naty a Martině a společně jsme se doslova hnaly k hospitalu, abychom tam byly první (jsme hold aktivní děvčata^^). Náš průvodce sršel vtipem, takže už asi po pěti minutách jsem se trochu v rozpacích nad výkladem řehnila jak magor. Byla to asi ta nejlepší prohlídka, na jaký jsem byla, a to i přes to, že nebylo zas tolik věcí, na kolik se zírá při jinejch prohlídkách. Celou tu dobu jsem poslouchala každý slovo a tlemila se. Když nás potom pustili na sluníčko, necítila jsem už konečky prstů, jaká tam byla kosa. Rychlochůzí jsme zase s holkama štrádovaly k busu, kde se mezitím inteligence z 3.B vozila na kolotoči a zkoušela houpačky.
Další zastávka Hradec Králové. Řeknu vám, že tam chci bydlet. Ne, vážně. Maj tam kafe za 25 Kč! Já tu za něj platim nehoráznou sumu kolem pajsky. A není tam zas tak moc lidí (i když to mohlo být způsobeno tím, že jsme tam byli ve všední den okolo poledne). Chvilku jsme se motaly různejma uličkama a zjistily, že tam maj tolik kaváren, hospod a restaurací, až oči přecházejí. Vůbec na nás nebylo poznat, že jsme jen turistky; Naty se vrhala ke každýmu cukrářství, který jsme míjely, a nadšeně si fotila trolejbus XD. Zvláště si oblíbila obchůdek s roztomilým názvem Mňam Mňam ;-) Taky jsme narazily na obchod Koh-i-noor, což bylo docela fajn, protože v Praze o něčem takovým nevíme. Zjistilo se, že Naty má úchylku na gumy a já zase na obyčejný tužky (jsme to ale divný lidi). Chvíli jsme se motaly jak nudle v bandě, střihly jsme to okolo divadla (myslim, že bylo Klicperovo nebo tak nějak) a dostaly se zpět na nábřeží. Holky si v nějaký restauraci daly oběd. Já měla svůj oblíbený nudlový salát z domova, který jsem tam ale nechtěla vytahovat, takže jsem seděla nad kafem a trošku závistivě slintala (přiznám, že jsem jim pár hranolek ukradla^_~). A potom jsme vzali Mňam Mňam útokem! Ještě jsem stihla poslat pohled a už se jelo dál.
Poděbrady. To bylo jen tak na otočku, takže jsme se vrhly na oplatky (já zas jen ukusovala ostatním), proběhly šíleně nevzhledným parkem či co a ozkoušely dost nechutnej minerální pramen. Potom jsem vrhla smutný oči na spolužáka Vaška a psychickou manipulací ho donutila si se mnou vyměnit místo, takže jsem se dostala do busu. Zase jsem obrala holky o nějaký jídlo a konečně už jsem se mohla pustit i do svýho oběda - bylo půl pátý. Pak jsme zkejsli v šílený zácpě na Jižní spojce a rozjeli se až za hódně dlouho.
Protože jsem nechtěla jet domů sama, zavrhla jsem metro a jela tramvají s pár spolužákama, včetně Naty a Báry. S Naty jsem se rozloučila na Kačerově, s Bárou o pár zastávek autobusu dál. Dotrmácela jsem se domů po šestý hodině.
Musim říct, že mě bolej nohy jako svině. Ale rozhodně to stálo za to; takovou srandu už jsem dlouho nezažila a i počasí se vydařilo.
PS: Snad budou i fotky ^_~

Jsem zpět...

nálada:  co poslouchám: Candy Lo & Wang Lee Hom - Hao Xin Fen Shou

Poslední příspěvek 18.3.?? No ty bláho, to jsem byla mimo docela dost dlouho.
No jo, byl to bláznivej měsíc, ten březen. Všichni učitelé se rozhodli, že teď je ta pravá chvíle vrhnout se na studenty a požadovat, aby něco dělali. Příkladem za všechno budiž seminární práce ze zeměpisu. Zadání znělo napsat esej o světovém problému na 5 stránek. Termíno odevzdání: březen 2007. Však to znáte; něco máte udělat a máte na to móře času. Co uděláte?
Správně, necháte to na poslední chvíli XD A pokud byl někdo tak línej jako já (a že nás bylo hodně *smirk*), tak tu seminárku dělal až tenhle víkend. I když po pravdě jsem začla už někdy v půlce března - postahovala jsem si všechny možný články o kácení deštných lesů v Amazonii a v knihovně si půjčila náklaďák knih. A četla jsem a četla a četla. V jednu chvíli jsem dokonce měla pocit, že bych se měla přidat ke Greenpeace a přivázat se někam ke stromu ;-)
Každopádně jsem to teda včera smolila až do půl druhý ráno - to bude krása, až otevře tu moji disketu a tam čas 1:36 XD
Jen tak pro zajímavost, dnes profesorka prohlásila, že to nemělo být 5 stránek, ale 1800 znaků včetně mezer. Že já se s tim patlala!
Jenže to není vše. Ještě jsme, jakožto zeměpisný seminář, měli udělat nějaký výtvor vstahující se k projektu Abeceda OSN. Když jsem si zapisovala téma, tak jsem asi byla duševně mimo - nášlapné miny. Fakt nádhera. Takže jakmile jsem včera dodělala tu prokletou seminárku, začala jsem kreslit miny (jelikož už jsem nebyla schopná kloudně psát). Spala jsem asi tři a půl hodiny a jsem skoro mrtvá - při životě mě drží kafe a skutečnost, že po víc jak dvou týdnech se zas můžu dívat na anime. Sláva! Jediný, co jsem totiž viděla, bylo Okane ga nai (ale o tom až jindy, ju).
PS: nebudete tomu věřit, ale dostala jsem dvojku z chemie! To nejspíš bude můj životní úspěch!
BTW Zítra jedeme na výlet! Dostali jsme na vybranou, jestli na Kuks (Šári rozhlásila, že jedeme do koksáren a překvapivý množství lidí tomu i uvěřilo) nebo do Temelína. Já dávám přednost Kuksu, což je spojený ještě s Poděbrady a Hradcem Králové.

Sobotní nákupy

nálada:   co poslouchám: co mptroska dá^^ (momentálně Fountains of Wayne - Red dragon tatoo)

V pátek jsem vyhrožovala, že se v sobotu budu učit a udělám si úkoly, jenže člověk míní a osud mění. Celej den jsem běhala s mamkou po městě a sháněla botasky. Vůbec to není tak jednoduchý úkol, jak se může zdát. Nejprve se totiž musí najít nějaký ten obchod, kde se ceny nešplhaj do astronomických výšek (tzn. od 800 výš). Když už něco takovýho najdu (a nejsou to zrovna vietnamci), tak nastává další potíž. Tou je moje nelidská noha. No, která holka má v 17 letech nohu číslo 42/43?? To mě rovnou staví do pozice, že dámskou obuv zdaleka přehlížim jak rodný lány. Ani to však není konec; poštěstilo se mi mít vysoký nárt a široký chodidlo, takže zpočátku jednoduchý úkol sehnat botasky se protahuje na celodenní pochoďák.
Z nudy už jsem se byla podívat i do Paláce knih Luxoru (ne kvůli botám - na knihy samozřejmě). Výběr knih od Stephena Kinga celkem dobrý, zásoby mangy mě nijak neuchvátily (především proto, že první díly prostě neexistují, a pak také pro nedostatečnou pestrost titulů - no jo, co bych taky v Čechách chtěla, že?).
Ale jedním úlovkem se pochlubit můžu. Vlastně dvěma. V dost odpudivě vyhlížejícím krámku s optimistickým názvem Bankrot jsem našla přívěšky s Narutem. Ta prodavačka si musela myslet, že jsem se asi pomátla, když jsem se tam začla nadšeně přehrabovat v těch desítkách, ne-li stovkách věciček za účelem vybrat si něco. Celý jsem jim to tam přehrabala vzhůru nohama a nakonec jsem spokojeně odcházela s dvěma přívěšky - na jednom je Sasuke a Naruto v ne příliš přátelském postoji a na druhym Shikamaru. Marně jsem se snažila vyhrabat třeba Kakashiho nebo Leeho; nanejvýš tak Sakuru, kterou moc nemusim, nebo - a to byl fakt vrchol mého hledačského umu - Iruku. Mamka jen povytáhla obočí a raději nic neřekla, zato já se celou cestu tlemila jak dement. Hned v pondělí se vrhnu na každýho, koho ve škole potkám, abych jim ukázala, co jsem sehnala, a protože to ani jednomu nic neřekne, tak ještě přidám dlouhosáhlý vysvětlení, na koho to vlastně zíraj a proč, a budu až do zničení mlít tak, že už se mi pro příště radší vyhnou. 

zas jeden obyč den...

nálada:   co poslouchám: Sukisyo Drama CD First limit Truth

Se školou jsme dneska byli na akci "Jeden svět" v Lucerně. Nejdřív jsem se těšila, že mi odpadne hodina angličtiny, takže si test napíšu až v pondělí, jenže nakonec bylo všechno jinak.
Po angličtině tedy většina lidí mířila spokojeně domů, zatímco zeměpisné semináře se plácaly k Lucerně. Termín byl při nejmenším šibeniční, takže to "plácání" vlastně bylo pěkně ostré tempo chůze bez nároku na zastávku.
Nicméně jsme to všichni stihli a film o afghánské ženě, kandidující do parlamentu, mohl začít. Před ním teda ještě reklamy, které většinu sálu rozesmály (prý jsou na www.ceskatelevize.cz/jedensvet/ , kdyby to někoho zajímalo), a pak už film samotný.
Slovo, které by ho vystihovalo, zní Působivý. A taky dlouhý, zvláště když sedíte na tvrdých sedačkách a za váma se baví banda znuděnejch výrostků. Jediné, co zkazilo dojem, a dílo tak dokonalo, byla následující debata. Táhla se půl hodiny, i když nikdo neměl nějak obzvláště kloudný dotaz.
A konečně vytoužená svoboda! Se dvěma spolužačkami jsme zamířily do bůhví jakého obchodu s bagetami (obsluha tam má takové fakt šik čepičky, že bych taky jednu chtěla). Pro obě to asi bylo docela normální, takhle někam zajít, ale já z něčeho takovýho mám vždycky svátek. I když teď už o něco častěji...
Celkově to byl docela fajn den, jen jsem dost unavená, a to mě ještě čeká ta zatracená chemie :-(

Na přednášce

nálada: co poslouchám: Sukisyo drama CD

Zase se mi povedlo někoho zmanipulovat. Včera jsem zatáhla Šari na přednášku o japonských svátcích a zvycích, a to dokonce až na Japonské velvyslanectví v Praze. Abyste se nedivili, proč říkám "až" - já tam ještě nikdy totiž nebyla. Mimochodem, maj to tam moc pěkný, i když tam, kde jsem byla, taky dost malý.
Se Šari jsme fakt super dvojka; já přijela na Anděl o pět minut dřív, ona o dvě a stejně to vypadalo, že přijdeme pozdě. Nepřišly, stihly jsme to. Pak jsme zjistily, že jsme zas až tak spěchat nemusely. Přednášející R. S. Heřman se totiž zpozdil o čtvrt hoďky, takže nám tam mezitím pouštěli nějaký video o bonsajích, endoskopu a sýrech ^^.
Když se tedy připlahočil, show začala. Nejdřív jsem měla pocit, že jsem vlezla někam, kam jsem neměla. Lidí tam totiž bylo docela dost, ale jen minimum v našem věku. Pak se také přednášející stále oháněl poznámkami "ale to jistě znáte". Neznala. A ani Šári. Takže jsem si připadala jako nevzdělanec, ale to mi zas až tak nevadí. Vždyť v hodinách dějepisu taky nevím, o co jde :-)
Z původně myšlené hodiny se rázem stala hodina a půl, venku se setmělo. Těsně před koncem nám ještě pan Heřman pustil oficiální video z oslav svátku aoimatsuri, jenže to už Šári asi nervově nevydržela (anebo někam spěchala, což jí nezazlívám, protože z tý školy jsme teď všichni unavení), takže zadupávání ďáblů do země jsem už hold nezkoukla. Žádná škoda. I když... Přednáška to byla zajímavá, to se musí nechat. Tolik poznámek si snad nepíšu ani o bižuli.
No a tim naše dobrodružství pro včerejšek více méně končilo, až na tu ujetou tramvaj - tedy ona nebyla ujetá, ona jen ujela (ujetý jsme my). Ale žádný strachy, domů jsme se úspěšne dostaly.
Jo, a pro zájemce: v dubnu začíná nový cyklus přednášek :-)

prázdniny zase v čudu...

nálada:  co poslouchám: Naruto - asi 4th opening (Go! - Fighting dreamers)

No teda, přijít po prázdninách do školy a hned mít zase 7 hodin včetně takových zabijáků, jakými jsou dějepis, bižule (snad celá třída už mým přičiněním ví, že poslední látkou v mém sešitě jsou zuby :P) či ZSV, to je tedy opravdu horor. Už první hodinu jsme tam všichni přeživší usínali, což se matikářce samozřejmě ani trochu nelíbilo.
Ale jak den postupoval, přestávalo to být takové peklo. O španělštině se rozdávaly testy, které jsme psali před prázdninama. Asi jsem měla nějaký záchvat inteligence - mám za jedna :-) Konečně začínám mít pocit, že vim, co se to v tý hodině děje (i když jen mlhavě).
Taky jsem zjistila, že v pátek máme školní akci s názvem "Vítězný únor", což zahrnuje takové ty nudné přednášky, tentokrát v duchu komunismu a o něm. Bezva. Sice se bojim, že tam usnu, ale zase nám tím odpadne konverzace, což je přímo zázrak a já za něj děkuju.
A to nejzajímavější na konec. Pořádá se taková celorepubliková akce, kde na základě pohovoru v angličtině bude vybrán jeden zájemce, který se účastní studijního kurzu japonštiny, a to přímo v zemi vycházejícího slunce (pro návštěvníky naší nedávné zeměpisné přednášky - ne, opravdu tím nemyslím Východní Timor :P). No, co říkáte, nestojí za to to zkusit? Šance je sice celkem mizivá, ale zkusit se prý má všechno^__^

...

nálada:   co poslouchám: NIGHT HEAD GENESIS ending - Kotoba

Tak jsem konečně viděla své vysvědčení. No žádná sláva to tedy nebyla - šest dvojek a jedna trojka (z chemie - ten předmět mě zničí). Ale na druhou stranu to zas není tak špatný - moji bývalí spolužáci se chlubí i čtyřkami (a hned několika).
Známky mě ale v tuhle chvíli zas tak moc netrápí. Ve třídě jsme byly čtyři kamarádky: já, Šári, Kamča a Lucka. Šári s Luckou se pohádaly, což u nich není nic neobvyklého, a přestaly spolu mluvit. No budiž, do toho je mi prd. Vím totiž, jak si pořád jedna na druhou stěžovaly, protože to občas šlo přese mne. A nejhorší na tom bylo, že jedna událost, slyšená od obou stran, vypadala pokaždé jinak, takže jsem nakonec stejně nevěděla, co je vlastně pravda a co už ne. Ale každá jejich hádka poměrně rychle vyprchala a tyhle dvě se zase daly dohromady. Jenže tentokrát ne. Šári si odsedla k třídnímu magorovi (to se jinak napsat nedá) a Lucka vypadá, že jí to příliš nevadí.
Tahle jejich hádka se udála, když jsem nebyla ve škole, takže s tim opravdu nemám nic společného. Jenže Lucka přestala mluvit i se mnou. Ne že bysme se předtím nějak zvlášť vybavovaly, ale teď se ani nenamáhá pozdravit, což mě docela mrzí. A přitom s Kamčou se baví normálně.
Tak jo, končim s těmahle výlevama, protože si tím stejně nepomůžu a Lucka se se mnou stejně bavit nebude. Někdo by mohl poznamenat, že to zas není taková škoda, ale ona dokázala být občas i milá, když zrovna měla dobrou náladu.

Víkend za námi

nálada:  co poslouchám: Naruto - 2nd opening (to je fakt návykový!)

O víkendu proběhl Pragocon. Bohužel vám o tom nějak zvlášť moc napsat nemůžu, jelikož jsem tam "oficiálně" nebyla. To ovšem neznamená, že jsem tam skutečně nebyla. Dia vyhrožovala, že u mě přespí, zůstalo však jen u toho vyhrožování. V pátek jsem jí neviděla vůbec, zato v sobotu jsme se večer měly sejít. Jenže po esemesce, že ještě dvacet minut bude na přednášce, jsem neměla zrovna ideální náladu. Takže jsem ven vytáhla Šári, která bydlí kousek odtamtud. Nejdřív jsme si daly kolečko okolo jejího baráku (^^) a pak procházely sídliště při příležitostných pohledech na hvězdy.
Potom (o hodinu později - to byla sakra dlouhá přednáška) jsme tedy přišly k osvětlené škole a za pomoci Dii jsme se se Šari dostaly dovnitř, ani jsme nevěděly jak. Ještě jsme stihly konec nějaké přednášky o mecha (ne, fakt netuším o co šlo, pointou však bylo, že se to dá postavit XD). Chtěla jsem se rozepisovat, jak to ti lidi úplně hltali a já nevěděla, jestli jsem divná já nebo oni, ale to si nechám na jindy. Zato poznamenám, že jsem se konečně setkala s jednou z mých menších božstev - gladness.
Chvilku jsme tam pobyly a pak se zase rozešly, já s 34 dývýdýčkama v tašce, z čehož dvě byly moje, zbytek Dii. Hned jak jsem přišla domů, začala jsem vypalovat a vydrželo mi to celou noc až do devíti do rána, kdy si pro ně Dia zase přišla. Řeknu vám, že jsem se asi nejvíc bála, že to můj compík nevydrží. Vydržel, zato já měla v sedm ráno dojem, že na mě ta obrazovka mává O_o. Každopádně jsem si nasyslila nějaký to anime do zásoby, takže nemusim pořád hltat toho Naruta (btw víte, že od pondělka 12. bude Naruto na Jetixu? jsem zvědavá, jak ten překlad zase zmrvěj...)
Ale teď už musim zase padat, jelikož se dneska psala školní slohovka, každej to krásně stihnul a já tam nemám ani čárku :-/

Netradiční den

nálada:  co poslouchám: Asian Kung-Fu Generation - Naruto 2nd opening

Poslední dobou se začínám chovat divně. Po víc jak roce jsem si zase nalakovala nehty (černě, jak jinak). A většinu včerejška jsem dokonce strávila v nákupním středisku na Chodově, kde jsem byla s kámoškou Natálií. Abyste se nedivili - já obvykle chodim po nákupech, jen když mě k tomu dokope matka, protože nemám co na sebe, a i to je jen párkrát do roka.
Přes veškeré přesvědčování, že tentokrát přijdu včas, jsem vyjela až o patnáct minut později než jsem měla naplánováno. Stihla jsem to jen tak tak. To už se ke mně vrhla Naty, a začla tim, že její mamka čeká v nějakym obchodě a stráží tam rukavice, který jsem zrovna sháněla. Byly poslední. Uf, už jsem se bála, že je neseženu. Pak jsme si společně sedly na kafe v takový moc pěkný kavárně (škoda, že ji budou zavírat) a povídaly si o všem možnym.
Já vim, že to může znít dost nezáživně, ale pro mně je to docela novinka, poněvadž i přes svůj nick moc často do kaváren nechodim. A s kamarádkama už vůbec ne. Takže taková událost, jako je sobotní posezení u kávy a prošmejdění obchoďáku, je pro mne opravdu něčím vzácným a neopakovatelným. Jsem sama ze sebe nadšená - poslední dobou se snažim chovat se otevřeněji a společenštěji. Nevím, jestli se mi to tedy daří, ale snad jo, protože už příští víkend se chystám jít zase ven! Tentokrát na florbalový zápas, na který mě Naty pozvala.

Takže díky Naty, že jsi se mnou šla, a těšim se na sobotu :)

ty divné dny...

nálada:   co poslouchám: Gackt - Vanilla

Měli jste někdy zvláštní den? Připadalo vám, že jsou snad ostatní padlí na hlavu? Nedivte se, oni určitě jsou^^
Mně si sice nic zajímavýho obvykle neděje, ale kamarádka má někdy na exoty fakt štěstí. Tohle je přepis včerejšího rozhovoru:
N: hele,dneska byl nějakej divnej den,nemyslíš? stalo se mi hafo divnejch věcí...
K: například?
N: hele,začalo to tím,že mně po cestě ze školy v metru celou cestu balila nějaká slečna...
K: =-O
N: no...docela pěkná :P
K: :-D
N: ..pak jedu do hudebky a na opatově jde po schodech dolů nějaká typka a na celý metro řve: "jsem prdel! hihihi!! hahaá,já jsem PRDEEEL!!"
K: :-D *láme se smíchy*
N: nastoupila jsem na opatově do metra a naproti přes uličku seděla nějaká další typka,co se celou dobu cpala mandarinkama (pominu to,jak jí furt ta šťáva tekla po bradě) a smála se,sama od sebe,prostě psychicky narušená a furt na celý metro řvala: hihihihahahaaha! a pak si začala olizovat tu šťávu,což byla teda fakt chuťovka...
K: víš jistě, žes nebyla blízko bohnic? :-D
N: ne,opravdu ne... no a po cestě z hudebky mně zastavili dva mormoni a 20 minut mi kázali o tom,jak je důležité věřit v boha...a bla blaaa...když se ptali,jakého jsem vyznání,tak jsem jenom spolkla to "satanista",protože jsem se bála,že mně proklejou nebo tak...tak to už bylo fakt moc,jak mi tam mleli o životních zkouškách,kterými nás bůh testuje :D
K: :-D tak tos dnes měla zábavný den^^ to chce zopakovat:-P
N: pozooor...to ještě nekončí :D
K: ne? =-O co se ještě stalo???
N: seděla jsem v metru u okýnka a na kačáku vystoupila taková...ehm,podivná paní...zastavila se přímo vedle mně (za sklem), položila si batoh na zem,strčila mi svojí prdel doslova do ksichtu a začala se hrabat v tom báglu,lítaly jí tam papíry a ona byla FURT otočená tím zadkem ke mně!!!!!! asi minutu se tam ryla a pak se takovým šíleným způsobem narovnala,přehodila batoh a odkráčela *TIRED* už jsem se pak bála jít na zastávku,co mně tam čeká...
K: a čekalo tě tam něco??
(to už je skoro na knižní vydání XD)
N: ne,díky bohu ne (že by měli ti mormoni pravdu? :D )

poslední rozloučení (slibuju, že s těma chmurnejma tématama už přestanu)

nálada:   co poslouchám: Yui - Rolling star (Bleach x-tej ending)

Ačkoliv jsem nešla do školy, stejně jsem dneska vstávala v šest ráno. Nebyla jsem z toho nijak zvlášť nadšená, ale co se dá dělat - autobus do Varů mi jel v 8:00 a já jsem známá tím, že chodím všude pozdě. Nicméně jsem alespoň tenhle autobus chytla. Jelo nás fakt hodně - asi 7 ^^
Celé ty dvě hodiny jsem poslouchala všelijaké písničky prokládané třetím dílem Harryho Pottera v angličtině (takovej Snape teda dokáže zvednout náladu^^) a říkala si, že až tam přijedu, najdu si záchod. Jenže rovnou ze zastávky jsem se posunula jen o pár metrů dál na další zastávku a autobusem pak na nějakou zapadlou zastávku. Nakonec jsem se teda dohrabala ke krematoriu. Celou dobu jsem byla docela v pohodě, ne přímo usměvavá, to ne, ale v klidu. Pak jsem ale viděla těch deset lidí v černém oblečení před budovou krematoria a úsměv, pokud nějaký byl, zmizel docela. Pozdravila jsem těch pár lidí, které ani moc neznám. Stále dobrý. Potom se rozhodli nás pustit dovnitř, což byl dobrej nápad - venku totiž mrzlo. Jenže při pohledu na ty urny se mi už slzy začaly vrážet do očí. Nezbývalo než začít zatínat ty nehty, které zůstaly jakž takž dlouhé, do ruky. Nejdřív jen tak opatrně, protože včera jsem si po víc jak půl roce nalakovala nehty (černě, jak jinak), ale pak jsem postupně přidávala na síle. Nechtěla jsem brečet.
Nahnali nás do malý bílý místnůstky s černým nábytkem. Nejdřív probíhala jakž takž nějaká konverzace, ale postupně slábla a slábla až nakonec odumřela. Neznám snad horší pocit než to napjaté ticho, když se bojíte i polknout. Jenže jestliže jsem z tohohle cítila úzkost, tak v druhé místnosti jsem už byla bez sebe. Znovu bílá místnost, znovu černý nábytek. Na stolcích umělé květiny, převládající prvek černá. Já chápu, že krematorium není dům duhových barev, ale v té chvíli jsem si říkala, že být ten stolek růžový, rozesměju se. Vlastně jsem k tomu neměla daleko ani tak, ale radši jsem se zdržela veškerých těchto projevů, jelikož pak by si ještě někdo mohl myslet, že jsem třeba zešílela.
A potom už jsme konečně mohli do té síně. Vpředu na katafalku bylo velkými písmeny jméno mé babičky, dole věnec s nějakým nápisem typu "Vzpomínáme, manžel a syn" a všude okolo květiny. Umělé. Na zdi za touhle nádherou plno zářivek jaké máme ve škole. Sedla jsem si a upřeně vejrala na jednu umělou lilii. Pomalu jsem si začínala připadat nepatřičně, protože většina osazenstva si otírala oči a já pořád nic. Pak mi ale oči zabloudily nahoru, a tam ležel další věnec. Už nevím přesné znění nápisu, ale bylo to něco o posledním rozloučení a za tím mé jméno. A tehdy už mi zatínání nehtů nebylo absolutně nic platné. Rozbrečela jsem se. Soustřeďovala jsem se na tu pitomou umělou kytku a snažila se příliš neposlouchat smutnou písničku, co hrála. Pak nastoupil funebrák a šíleně znuděnym hlasem s naprosto slyšitelně hranou soustrastí začal předříkávat nějaké naučené kecy. Bylo mi z něj špatně a měla jsem chuť to jít kopnout do hlavy. Mezitím na bílou růži hned vedle mý lilie přistála moucha. Hlavou mi proběhlo, že mamka říká, že moucha si sedá jen na mrtvoly a na ...ehm...výkaly. Už jsem nevěděla, jestli se smát nebo brečet. A pak začaly chodit lidi se stále stejným "upřímnou soustrast", která ne vždy byla upřímná.
Před krematoriem se pak všichni známí zdravili a tak, ale já většinu v životě neviděla. Dále následoval kávový dýchánek u dědy v bytě, kde byla zabijákem hovoru věta "no vidíte, a ona mi odešla". Takovýhle hovor nebyl pro mne. Odešla jsem asi dvě hodiny potom na autobus a jela domů...A zítra zase do školy, jako by se nic nestalo.

Dnešek...

nálada:  co poslouchám: Gackt - Sekiray

Dnes odpoledne jsem seděla u školního počítače a říkala si, že bych potřebovala něco, o čem bych sem mohla napsat. V té chvíli se ovšem nic nedělo, tak jsem si šla radši číst fanfiction.
Po návratu domů mi ale mamka oznámila, že mi přišlo úmrtní oznámení. Nejdřív jsem si nemyslela vůbec nic. Jako by se mě to netýkalo. Pak jsem uviděla obálku a poznala písmo na ní jako dědovo, což znamenalo, že ten neumřel. Tak kdo?
Byla to moje babička. Pořád tomu ještě nevěřím, protože to není ani dva týdny, co jsem tam byla na návštěvě. Vypadala zdravě; sice jí trápila bolest nohy a měla náběh na zelený zákal, ale jinak v pohodě. Tohle pondělí zemřela. Ani nevim na co. Příští pondělí má pohřeb nebo kremaci nebo jánevimco. Nikdy jsem nikde na pohřbu nebyla (a popravdě mi to nijak nevadí). Nechci tam jet. I děda říkal, že nemusím, ale já vím, že musím. Čert vem test z osmé lekce angličtiny. Jen asi bude opruz to vlečení se sem a tam, ale to se přežije. Aneb co tě nezabije, to tě posílí.

Takže, babičko, odpočívej v pokoji.