Události uplynulých dní by se daly shrnout slovy Everything happens so much. Znáte takové to pořekadlo, že když se něco sere, tak se to sere? Ne? Měli byste - je pravdivé.
Shodou náhod jsem sice pásla závěrečnou souborku na japině, která sestávala z překladu do češtiny, do japonštiny a eseje v japině. A že to bylo náročných 6 hodin - zopakovat bych si to fakt nechtěla >.< To ještě byla ta lepší část, jelikož to znamenalo, že zkouškové mám za sebou. O den později však zveřejnili výsledky jlpt a hádejte, kterej trotl to o pět bodů nedal? Z jednotlivých částí jsem prošla, ale celkově mi tam těch zatracenejch pár bodů scházelo, takže nic. Ok, jsem blbá, beru. Stejně nejspíš budu pracovat mimo obor a tam mi nějaký jlpt budou nanic.
Jen co jsem překonala tuhle špatnou zprávu, přišla další - mamce se po příchodu z práce udělalo špatně, tak šla na pohotovost a odtamtud ji s diagnostikovanou kýlou odvezli rovnou do nemocnice. Následující dva týdny tak nějak střídala nemocnici a domov, protože doufala, že to samo přejde. Nepřešlo, takže nakonec přeci jen podstoupila operaci. A byla děsná sranda, když mi zničehonic kleknul mobil tím stylem, že se tvářil v pohodě, ale nepřijímal ani neodesílal zprávy ani hovory, takže jsem celou dobu nevěděla, co se děje, proč mi nepíše a jestli se něco nezvrtlo >.< Dopadlo to ale dobře a v pátek ji pustili domů, nicméně při všemožných vyšetřeních jí našli pár dalších věcí, takže ji ještě čeká lítání po doktorech. Teprve za takových okolností si uvědomuju, kolik vlastně mamce je a že její přítomnost není samozřejmost...
Jakmile jsem si tedy mohla oddechnout, objevil se další strašák a tím je předzápis. Jsem v posledním ročníku, takže moc předmětů nemám. Jenže loni jsem si zapsala Překladatelský a tlumočnický seminář za čtyři kredity, který jsem nesplnila (duh, přece bychom po Kavi nechtěli mluvit, že ne). Nijak zvlášť jsem to neřešila a zapsala si tedy jiná béčka. Teprve až včera - v poslední den zápisu - mě napadlo to ještě jednou zkontrolovat a hele! Kreditově mi to vychází v pohodě, ale podle nějaké směrnice si člověk musí zapsat buďto ten samý předmět znovu, anebo nějaký jiný ve stejné nebo vyšší kreditové hodnotě. Jestli jste někdy viděli seznam béček na japině, už vám to došlo, jestli ne, tak vás musím obeznámit se skutečností, že béčko za čtyři (!) kredity je věc nevídaná a takřka nesehnatelná. Mám na výběr mezi PTS2, který jsem loni nedala a letos to nevypadá o nic lépe, Kantonštinou 2 a Indonéštinou 4. To je tak zhruba všechno. Jinými slovy jsem v prdeli. Takže jsem si v noci div neokousala všechny nehty hrůzou, že mě těsně před státnicema vyhodí, a dnes naklusala na studijní. Hodná paní ze studijního ze mě nebyla nadšená, ale uklidnila mě, že prý mi to proděkanka promine. Oddechla jsem si. Pak však začaly hryzat pochybnosti, co když to přeci jen nepůjde a oni mě před těma státnicema fakt vyrazí. Vypadá to, že tahle záležitost je takovou mini-časovanou bombou, a děsím se toho, že to za pár měsíců při uzavírání studijních povinností fakt bouchne. Takže tak.
A aby se Kavi nenudila, tak se ke mně před pár týdny dostala žádost, že nějaká firma shání kontakt na japonskou firmu, ale v té směsici znaků na oficiálních stránkách to nemůže najít. Tak jsem jim z dobroty srdce tu e-mailovou adresu z hlubin stránek vyhrabala, a tím jsem to považovala za uzavřené. Jenže ona japonská firma jim prý neodpovídá (což mě zas tak nepřekvapuje - já být Japonec, tak mě mejl v ájině pořádně vyděsí), tak jestli bych nebyla ochotná tam zavolat. (krátká pauza, abyste to mohli vstřebat) Ano, ZAVOLAT. Já. Hahaha. Ne! To bych teda nemohla. Napsat e-mail - klidně; zavolat - nikoliv. Proč krucinál Japonci, kteří bez osobního e-mailu nedají ani ránu, nejsou schopní odpovídat na firemní mejly? Proč nejsou schopní si nějaký pořídit a komunikovat přes něj? Proč dávají přednost telefonům? No a co mám teď jako dělat? Jak jim to mám slušně odmítnout? Dóšijó?
Občas si říkám, že by bylo nejlepší si prostě lehnout a umřít a nedělat si starosti s nejrůznějšíma hovadinama, které mi kousek po kousku znechucují život.
