Trable se spodničkou

Vloni jsem si dala za úkol ušít si nové šaty se spodničkou do letošních promocí. Promoce proběhly ve čtvrtek a co myslíte - stihla jsem to?

Stihla. 

hotové šaty i
se spodničkou (před
vypráním)

První jsem dodělala šaty, ale byl to boj. Tyhlety lehké, mírně pružné materiály jsou sice příjemné a pěkné, ale něco na nich vyznačit a nastříhat je tak, aby vystřihnutý kus opravdu odpovídal předloze a nikde se nenatahoval, je umění. Umění, které já teda neovládám.

Takže přední vrchní díl byl všechno jen ne podle předlohy, což mi udělalo trochu jiný tvar, než jsem zamýšlela. Navíc jsem měla neskutečný problém s límcem, což jsem si myslela, že bude jednoduché. Jenže nebylo, pořád se mi to krabatilo a já šílela. Takže když jsem konečně skončila s límcem, nějaký prapodivný tvar předního dílu mě teda už fakt netrápil. Naštěstí to u těhle šatů nijak zvlášť nevadilo, protože jsou takové volné - prostě se budu tvářit, že to byl záměr.

Ještě mě málem kleplo, když jsem se snažila vložit na záda zip, protože se to rovněž krabatilo a vytvářelo boule. To jsem nakonec trochu urovnala nažehlením výztuhy, ale samozřejmě to znamenalo celý nastehovaný zip zase vypárat, nažehlit výztuhu a znovu ho tam stehovat, pokud možno na stejné místo.

Zvládlo se i to a šaty byly na světě.

Teď ovšem přišla ta horší část - spodnička.

Když jsem naposledy šila spodničku, zoufalstvím a vztekem jsem ji odhodila do kouta, kde zůstala ležet několik let, než jsem se k ní vrátila a dodělala ji. Tentokrát jsem tolik času neměla.

Spočítala jsem si, kolik potřebuju metrů - a pak pokrčila rameny, zahodila papír s výpočty a šla a koupila 10 metrů. S tylem se netroškaří. Od minula jsem věděla, jak zhruba na to, tak jsem se do toho pustila. Zpočátku to šlo dost mizerně, neboť se mi nit, kterou jsem to pak měla řasit, každých asi 10 centimentrů trhala. Teď si představte, že takhle se snažíte obšít asi 6 metrů látky. Několikrát. Ugh >.<

Nicméně jsem vytrvala a pomalu přidávala vrstvy, jen mi to pořád připadalo příliš málo puf. Já potřebovala větší puf, aby šaty vytvořily přesýpací hodiny. Tak jsem přidávala a přidávala materiál a vytvořila něco, s čím jsem byla spokojená. 

Jako každou nově ušitou věc jsem to vyprala.

A to byla chyba.

spodnička před vypráním a po

Tyl byl totiž jemnější než ten, co jsem na spodničku použila posledně, slehnul a slepil se. A mě málem kleplo. Protože z krásné nadýchané spodničky byl takový slepený chudák a ač jsem se snažila vrstvy od sebe oddělovat a načechrávat je, takové široké nadýchanosti jako před vypráním jsem už nedosáhla. Na promoci jsem si ji stejně vzala, ale spíš pro dobrý pocit než pro to, že by mi opravdu pomohla sukni roztáhnout.

Dejme si tedy minutu ticha za mou chudinku spodničku, která byla krásná jen asi den T_T

Daydreaming

Asi každý si říká, co by chtěl jednou udělat, kdyby byla příležitost/víc času/peněz/čehokoliv jiného. I já mám věci, které bych chtěla udělat. U mě většinou tvoří problém to, že nejsem přiliš odvážná a nedej bože, abych se do nečeho pustila sama, bez někoho, koho bych se mohla držet a kdo by byl ten odvážnější.

Co za příšernosti se mi tedy honí hlavou? Co bych chtěla udělat, ale nejspíš se nikdy neodhodlám?

1. najít si kamarádku, se kterou bych mohla vyrazit na kafe víc jak jednou ročně
Proč všichni bydlí tak daleko? T_T Kupodivu se nejčastěji potkávám s kamarádkou, co bydlí v Ostravě - asi 2x ročně. Jak se v dospělosti hledají přátelé? Jak najít někoho, kdo by se mnou zašel na kafe a koho bych si vyslechla, když už na to mluvení moc nejsem? Jak najít extroverta, který by si mě přivlastnil, kterého bych se mohla držet a kterým bych se nechala dotáhnout na akce, které by mě zajímaly?

2. naučit se mluvit
Prostě to neumím. Nejen small-talk, ale ani jiné konverzace. Nikdy netuším, co říct a jak to říct. Nejjednodušší je prostě mlčet a nechat mluvit protistranu. Když už mám mluvit, zapomenu absolutně všechno, co jsem kdy věděla, nevím, co chci říct, a vlastně mě celkem děsí, že je mi věnována něčí pozornost a snažím se jí zbavit co nejrychleji to jde. Jak to lidé dělají?

3. najít si někoho na procvičování japonské konverzace
Čtení a sledování seriálů je jedna věc, ale kdybych teď měla dát dohromady větu, asi bych selhala. A štve mě to - japonština je krásná řeč a já se kdysi byla schopná domluvit, i když se teď tomu těžko věří. Že už nejsem schopná ručně psát znaky z paměti, to jsem přijala, ale to mluvení...

4. najít si někoho, s kým bych mohla procvičit angličtinu, ať už psanou nebo mluvenou
Podobný příběh s tím rozdílem, že mluvení v angličtině vždycky stálo dost za houby. Tak teď je to ještě horší. A pak někomu vykládejte, že máte na starosti zahraniční studenty, když se s nima nedomluvíte jinak než písemně -_-;;

5. najít si psycholožku
Jen by mě občas zajímalo, jestli by život mohl být lepší...

 

No a protože se nic z toho nestane, tak tohle bylo hezké slohové cvičení a dovolte mi si povzdechnout, že bych možná měla větší šanci vyhrát v loterii, než uskutečnit cokoliv z výše uvedeného.

Uvítání v roce 2022

Vítám vás v novém roce!

Další přežitý rok – už se mi tu nějak hromadí J

Hang in there it's Friday soon

Rok 2021 byl… no, byl. Asi. Něco se určitě dělo. Ale páč ho nedokážu rozlišit od toho předchozího, který byl sám o sobě (s výjimkou celosvětové pandemie, že ano) celkem nevýrazný, tak to nejspíš nebylo nic extra důležitého. Asi. Práce, dovolená jen v podobě prodloužených víkendů, knihy, šití. Občas přijela některá kamarádka nebo jsem naopak někam jela já – třeba na podzim jsem absolvovala mini Tour de Morava, kdy jsem za tři dny navštívila tři města. To je ale tak zhruba vše, co se za celý rok odehrálo. Byl to tedy vcelku klidný rok, a to i co se zdraví – jak fyzického, tak psychického – týče. To oceňuji a prosím si i do budoucna.

Tak trošku čísel:

• 4 šaty ušité – troje letní, jedny na promoce (už i s páskem!)
• 2 sukně – jedna podzimní a jedna spodnička
• 56 knih přečtených – tentokrát celkem dobré tituly jako Annie on My Mind, Podivné počasí v Tokiu, Mrtvá a živá, The Scum Villain’s Self-Saving System nebo The Shape of Darkness.
• z toho 4 japonsky – tady teda výběr nic moc; nejlépe z toho vyšlo Diorama od Nacuo Kirino
• 4 fanfikce napsané (všechno oneshoty, celkem jen asi 12 tis slov)
• 10 jdram a 4 filmy zkouknuté (tvrdí mydramalist; a k tomu dost dropnutých, páč meh; zlaté Last Friends, co jsem zrovna teď znovu zkoukávala – takové věci už se dneska prostě netočí)

Moje džungle v práci 

Vzato kolem a kolem, vůbec nevím, co jsem vlastně dělala a co se kolem mě dělo. Asi nic. Asi jsem si prostě spokojeně četla, ignorovala realitu a spala. To mi, koukám, jde. Jo a na konci roku jsem se teda vybičovala k nějakým těm fanfikcím, za což se předně pochválím, protože jsem alespoň něco stvořila (pod záminkou procvičování angličtiny, jak jinak), a přestože nemám představivost ani schopnosti co se psaní a angličtiny týče, měla jsem odvahu to vypustit na AO3, za což si teda dávám obdiv. A vzápětí si postesknu, že nemám představivost ani schopnosti a všichni ostatní píšou daleko líp a já bych se vůbec neměla o cokoliv pokoušet a měla bych se jít radši zahrabat. A takhle je to se vším.

Tolik loňský rok. Letošek možná bude …jiný. Mění se nám vedení, tudíž i nadřízený, a nikdo netuší, co bude, jestli dojde ke změnám a jak velkým. Docela se toho bojím – do teď to bylo takové příjemné, že nadřízený se držel dál, všechno nám tlumočila vedoucí a vždycky se dalo nějak domluvit. Těžko říct, jaké to bude letos. Na rovinu říkám, že jakmile na mě někdo zvýší hlas, tak se mu tam rozbrečím.

Tak s tímhle já vstupuju do nového roku a držme si palce, abychom na konci roku ještě nějakou práci měli.

Strach z budoucnosti

"Kde se vidíte za 5 let?"

Taky tuhle otázku nesnášíte? Tak to jsme na tom stejně. Podívejte, já ani nevím, co budu dělat zítra, natož za rok, za dva, za pět. 

Že by to samé, co dělám teď? Bydlet u mámy, pracovat ve státní sféře, věnovat volný čas noťasu, čtení a šití. Nikdy jsem o budoucnosti nepřemýšlela. Většinu života jsem ani nevěřila, že se nějaké dožiju. Ale než jsem se nadála, překonala jsem třicítku a furt jsem tady - tak trochu zázrak, ne?

Jak jsem měla co dělat, abych přežila pubertu a svá 20. léta, nenaučila jsem se plánovat dopředu. Na otázku, jak si představuju své stáří, stále odpovídám, že tou dobou už žádné důchody nebudou. V duchu si ovšem říkám, že tou dobou tady hlavně už nebudu já. 

Asi jsem divná, ale představa, že se na to kdykoliv můžu vykašlat, mě v podstatě uklidňuje.

Co mě ovšem děsí je to, že nějaká budoucnost bude. Děsí mě, že bych se toho důchodového věku měla fakt dožít. Takže když jsem byla dotlačena k tomu, abych si zařídila penzijní spoření, všechno se ve mně začalo svírat. Spořím si na důchod. Já. Na důchod, kterého se nechci dožít. Ale všichni na něj přeci spoří, byla by blbost neudělat to taky, zvlášť když na to zaměstnavatel přispívá. A přesto mi to přijde příšerně děsivé, uznat, že nějaká taková budoucnost by přeci jen mohla nastat. Uznat, že za třicet let tady ještě budu. Bojím se toho. Bojím se, že si nalhávám, že se tu na to můžu kdykoliv vykašlat, ale ve skutečnosti bych to nedokázala.

Bojím se přemýšlet o budoucnosti. Ještě by nějaká mohla nastat.

Jak po třicítce přijít ke kamarádkám?

Běžní lidé mého věku řeší vztahy, svatby a děti (ti normálnější pak kočky, počítačové hry a fantasy) a já tu sedím a přemítám, jak se hledají přátelé.

Ale vážně - jak se po třicítce hledají přátelé? A kde?

Já jsem teda dosud všechny kamarádky potkala na školách a za pomoci obrovské dávky štěstí se mi podařilo udržet se v jakéms takéms kontaktu s nimi i po skončení školy. Občas to teda probíhá stylem "rok jsem o tobě neslyšela, tak zajdem na kafe a pak o sobě zase další rok nedáme navzájem vědět", (no, spíše často než občas), ale já je teda za kamarádky považuju, i když od nich po tak dlouhou dobu vlastně vůbec nemám žádnou zprávu a nejsme v kontaktu.

Ale školní docházka je nenávratně za mnou a co si má chudák introvert teď počít?

Jednou možností je zaměstnání. Teda bylo by, kdyby věkový průměr mých kolegyň nebyl 50+. Naštěstí jedna z referentek byla mého věku a navíc extrovert, což je obdoba zlatého dolu. Takoví lidé si s vámi prostě chtějí popovídat a tak trochu si vás přivlastní, což jako nemluvný introvert prostě ocením. Po těch pár letech příliš dlouhých rozhovorů v pracovní době a občasných společných obědů už jsme zhruba někde na úrovni kamarádek - ona mi posílá fotky svého zvířectva a upletených věcí, já jí posílám své šicí výtvory.

No a dnes jsem se dozvěděla, že ženská, za kterou zaskakovala, když byla na mateřské (dvakrát po sobě), se má v září vrátit a kamarádka u nás teda asi končí. Je to moje jediná kamarádka z práce a co já si bez ní sakra počnu? S dalšími kolegyněmi sice taky vycházím dobře, ale to jsou všechno pracovní vztahy - ve volném čase bych s nimi na kafe asi nešla, protože kromě pracovních věcí si nemáme co říct. Ony mají většinou před důchodem/už jsou v důchodu a zabývají se úplně jinými věcmi než já. Společného (kromě práce) nemáme prakticky nic.

Najít si kamarádky v práci tedy padá. Co tu máme dál? Internet?

Potkali jste mě někdy na netu? Nejsem zrovna přátelská osoba - s cizími lidmi se prakticky nebavím, chaty mě nikdy nebraly a vrchol mé socializace je odpověď na komentář na blogu (a občas ani to ne). Twitter mám uzavřený, na ao3 zásadně na nic neodpovídám a na tumblru jsem komentovala věci jen u dvou dívčin, z čehož jedna před pár lety zmizela z netu a druhé píšu jen povzbuzující komentáře, když zápolí se školou/hledáním práce/životem obecně. Absolutně nechápu, jak si lidé hledají kamarády na internetu. Tedy teoreticky ano - začnou se bavit o společném zájmu a nějak se pak prostě baví dál. To je kapku problém, když toho člověk moc nenamluví (v tomhle případě asi spíš nenapíše). Já raději čtu hovory ostatních a tiše proplouvám nepozorována okolo. To mi vyhovuje a asi i proto jsem nikdy neměla moc problém s nějakými agresivními anonymy nebo něco podobného. Nikdo proti mě nic nemá, když se prakticky nikdy nevyjadřuju.

Takže internet taky ne.

No a tady končíme - nic dalšího, co by vyžadovalo alespoň minimální socializaci, nedělám. 

Tož asi žádné kamarádky pro mě. Musím si vystačit s tím, co mám; nic dalšího už nebude. 

Na druhou stranu nepatřím zrovna k nejsdílnějším lidem a mnohem raději poslouchám, jak se ostatní baví, než abych se zapojovala. Ideální je, když se sejdou tak dvě až tři kamarádky a já jim dělám takové to páté kolo u vozu. To nemluví zrovna v můj prospěch a někdy si tak říkám, proč by se mnou vůbec někdo chtěl kamarádit, když nemám co nabídnout...

Chjo, já jsem fakt samotář až to bolí.

(Tento příspěvek vznikl jen proto, že jsem si chtěla postěžovat, že přijdu o kamarádku/kolegyni.)

Co jsem všechno stihla v létě (zas tak moc toho nebylo)

Nevěřícně koukám na kalendář a divím se, kam že se to léto podělo. Teda teplé počasí si pamatuju, taky to, jak jsem se na balkoně slunila a zmrzlinu – spoustu zmrzliny, protože jsem dospělá a po práci si můžu zajít na zmrzku, kdy se mi zachce, ale celkově mi to připadá, že to byl jen okamžik a že jsem to sotva postřehla.

Doba (po-)covidová

poslední výtvor, který
ještě stál za to

Všechna sranda jednou končí, takže i já musela zpátky do práce. A že té práce najednou bylo, když už se mi všichni byli schopní dovolat -_-

Nejdřív jsem si říkala, že toho alespoň zase víc přečtu, když budu jezdit sem tam, a že mi tyhle časové prodlevy umožní odpoutat se od pracovních záležitostí a naladit se na odpočinek. Při home office se mi totiž rozmohl takový nešvar, že se mi setřel rozdíl mezi pracovní dobou a volným zbytkem dne, takže jsem práci prokládala šitím, když zrovna nebylo do čeho píchnout, a večer jsem naopak seděla u e-mailu a řešila blbosti, které mohly klidně počkat do dalšího dne.

Zatímco při kompletní práci z domova jsem docela zvládala se s tím nějak vypořádat a vybalancovat to, po postupném návratu k práci z kanceláře jsem se nedokázala od pracovního nastavení mysli odpoutat a často jsem po návratu domů pokračovala v práci, protože jsem něco zapomněla udělat, nebo jsem to chtěla mít rychleji hotové, nebo prostě proto, že jsem čekala na čísi odpověď a chtěla vědět, jestli už dorazila a jestli můžu problém dál řešit..

Zatím jsem se toho ještě úplně nezbavila, ale už se aspoň zlepšuju. Zakázala jsem si mimo práci otvírat e-mail, rozečetla jsem dvě bichle a moře fanfikcí, poslouchám The Magnus Archives znova od začátku (páč při druhém poslechu chytám víc souvislostí a holy shit, proč jsem si nikdy neuvědomila, že Gerry je tam tak často?), nasyslila jsem si něco na sledování a snažím se doma vypnout a na práci nemyslet.

do pouti daleko, ale
chodské koláče už jsou :)

Ale teda byla jsem víc v pohodě, když jsem nemusela nikam mezi lidi a veškerá interakce byla pouze po emailu. Takový klid mysli jsem teda nezažila ani nepamatuju. Nic moc mě netrápilo, nic mi nechybělo a ještě mě škodolibě hřálo vědomí, že o nic nepřicházím, protože nikdo nemohl do zavřených hospod, kaváren, divadel a já nevím čeho všeho. Je celkem vtipné vyplňovat všechny ty dotazníky a studie, které zkoumají, jak situace okolo covidu ovlivnila psychiku lidí. Asi čekají, že všichni byli ve stresu a trpěli depresemi a helemese, mně nikdy nebylo líp :D Teď už to teda taková pohoda není a moje spotřeba čokolády na nervy roste přímo úměrně tomu, kolikrát za den se mi ozve jeden nejmenovaný profesor.

Ještě že mám tolik dovolené. Tenhle měsíc dočerpávám po jednotlivých dnech loňskou a v létě to vidím nějak podobně – žádných 14 dní v kuse, ale prodloužené víkendy a náhodné volné dny. 

Alespoň mi odpadne problém s těžkým přizpůsobováním se pracovnímu režimu po dlouhé dovolené. Místo toho budu velmi zmatená, co je vlastně za den, ale to je normální stav už i teď, takže se vlastně nic neděje J

Taky by nebylo úplně od věci, kdybych měla alespoň jedno odpoledne týdne jen pro sebe – jako co si budeme povídat, já bych ho nejspíš stejně prospala, ale víte co – pár hodin bez dozoru, abych mohla zkouknout něco míň PG (třeba i jen ten seriál Dickinson – je to historický, takže většinu času dobrý, žádné nepřístojnosti, ale pak se tam dívčiny občas docela ocucávaj a to už mamka fakt vidět nemusí). Nebo se chvilku trápit nad svou fanfikcí, kterou stejně nikdy nedopíšu, ale aspoň bych si ji pročetla, aniž by mi někdo pořád koukal přes rameno.

nezdařený pokus :(

Utekla bych k šití, ale mám nějaké špatné období a nic se mi nedaří. Můj pokus o retro šaty s obtížností čtyři ťupky ze čtyř ztroskotaly na nejasném manuálu a mé neschopnosti přišít dva kusy látky k sobě nějak alespoň trochu inteligentně. Držela jsem se pokynů, fakt jsem se jich držela – zuby nehty – a stejně to nestačilo. Stejně tam prostě ty kousky nesedí k sobě a vytvářejí dost podivnou kompilaci, která se absolutně nepodobá té úhledné nádheře na obrázku. A zrovna je to na bocích, které teda vážně nepotřebuju rozšiřovat. Meh.

Tak jsem se mezitím chtěla odreagovat u jiných, jednoduchých šatů – dvě ťupky ze čtyř; žádné složité konstrukce, žádné propracované detaily a navíc podobné mým šatům na promoce, tedy něčemu, co jsem už sakra dělala. Tam jsem zase ztroskotala na přílišné pružnosti materiálu, který mě nebetyčně sejří, a už jsem se zmiňovala, že nesnáším pružné látky?!

Ugh, já už chci ty prázdniny...

Dozvuky léta vol. 2

Aby to nevypadalo, že všechen čas trávím jen rozhovory se svým mozkem, tady je pár novinek z poslední doby. Protože občas i něco dělám. Sem tam. Když nespím.

Co se práce týče, s příchodem září jsme skočili z nulové vytíženosti na 80 %, což mě omráčilo natolik, že jsem si ani nevšimla, že už je zase říjen. Uvědomila jsem si, že už chápu, proč se bývalý správce informačního systému nenamáhal dělat víc, než bylo životně důležité – každý den se totiž objeví nový problém tam, kde byste ho nečekali, a následuje zjišťování, proč tomu tak je, co s tím lze udělat a jestli vůbec mám dostatečná oprávnění, abych s tím něco udělala, nebo se to musí předat výš. Už na to prostě nemám nervy a obávám se, že jestli výše postavenému pošlu ještě nějaké další prosby o pomoc, osobně sem nakráčí vyhodit mě z okna. Teď momentálně mám v záloze 3 další úkoly, ale tvářím se, že to nespěchá a že to u mě ještě vydrží. Takže tak.

S mírným překvapením jsem zjistila, že mám vlastně úvazek 1,1. Víte, jak jsem na to přišla? Když mi oznámili, že mi ho navýšej na 1,5, což je povolené maximum v operačních programech. Operativní slovo je tady „oznámili“. Žádný chceš – nechceš, prostě to tak bude. Já nejsem workoholik, to ani omylem. Nejsem ani kariérně-orientovaná. Prostě mám jednoduchou práci, kterou by nejspíš zvládnul i středoškolák, vím přesně, v kolik každý den končím, a o víkendech si na práci ani nevzpomenu. (Fun fact: kvůli novým výkazům práce musím vyplňovat pracovní dobu i za vedlejšák, která se nesmí krýt s běžnou pracovní dobou, takže oficiálně pracuju od 7 do 17. Wau.) Žádný kariérní posun tu snad ani není možný, pokud bych se v daleké budoucnosti nechtěla stát vedoucí oddělení, a to teda v žádném případě nechci. Chci si jen udělat svoji práci a jít domů. Pozici integrátora informačního systému jsem ke své normální práci přibrala jen proto, abych se mohla víc rejpat v systému, protože mě to fascinovalo a bavilo (A když jsem něco potřebovala, bylo rychlejší si to udělat sama, což už teď oficiálně můžu – alespoň na nějaké úrovni. Sice většinou netuším, co vlastně dělám, ale to se nedá nic dělat *krčí rameny*).

Administrátorem projektu operačního programu být nechci. Zaprvé netuším, co vlastně dělá, a za druhé to vypadá jako spousta nevděčné práce, kdy když něco zvorám, budou z toho sankce. A známe se, že jo – já zvorám, na co šáhnu. Nejsem nijak nadšená, že mi přibude práce. Jako ano, placená bych měla být z projektu, takže prachy budou, ale já bych možná radši ty volné víkendy.

V rámci odpočinku jsem si spíchla další letní šaty – teď na zimu přímo ideální, že ano. Hned za tepla jsem využila jakousi viskózu s příměsí čehosi z Polska. S viskózou už jsem předchozí zkušenost měla a věřte mi, že ta zkušenost nebyla moc dobrá. Div jsem si u toho nervala vlasy – asi tak příjemný zážitek to byl. Takže ano, pociťovala jsem nervozitu. Ta se přelila do obav, když jsem zjistila, že mi na tom nedrží žádná křída, takže nějaké značky nebo nedej bože samotný obrys původního papírového střihu nepřicházel v úvahu. Jenže pak už bylo všechno v pohodě: látka se netřepila jak vzteklá, nekrabatila se, neklouzala. Trošku jsem bojovala s vykrojením výstřihu, kde mi začišťovací šikmý proužek příliš pnul (protože jsem blbá a nenechala mu prostor se natáhnout), ale jinak pohoda. Takhle spolupracující šaty jsem už dlouho neměla <3

Jediný opakující se problém, kterému musím zas a znova čelit, je zajistit, aby spodní záložka sukní či šatů nebyla příliš asymetrická. Aby to prostě nevypadalo, že jsem byla naprosto sťatá, když jsem to začišťovala, takže jedna strana je o pět cenťáků delší. Což jde dost ztěžka, když to máte na sobě a vidíte kulový. Jednou – to když jsem dělala svou žakárovou sukni do půl lýtek – jsem ukecala mamku, až si to vezme na sebe a já to budu měřit. Dopadlo to tak, že sukni měla až na zem, takže jsem to zase musela hodit na stůl a vzít podle oka -_-

Trpělivost došla a za letní bonus jsem si pořídila krejčovskou pannu. Teda zatím jen objednala, doma ji ještě nemám. Ale těším se <3 Pak poinformuji (a dodám obrázek šatů - na ramínku totiž vypadají jak kus hadru a sebe fotit vážně nehodlám).

Dozvuky léta

Někteří lidé se hrabou v životech druhých, rozebírají každý jejich krok a drbou kudy chodí *mává naší sousedce s otravným čoklem*. Já si už dávno uvědomila, že ostatní lidi nechápu, takže když už se mermomocí potřebuju v něčem hrabat, přehrabuju se sama v sobě a hledám, kde co zase drhne a proč.

Následuje další bezpředmětné přehrabávání se v mém chorém mozku v rámci snahy o psychologickou pseudoočistu svépomocí.

Ustálení

Konečně chvilka klidu.
Celé dva týdny se potýkáme s podklady pro šílené tabulky, které nemají konce, já patlám seznamy a počítám podíly autorství článků jak vzteklá, vedle v kanclu se plácají v bůhvíčem a pan řídící si sedí ve svém pohodlném křesílku a ptá se, jestli už to bude.

Díky bohu, že mi před tímhle peklem přinesla jedna zahraniční studentka úplatek ve formě obrovské bonboniéry, protože čokoláda a kafe je můj recept na přežití (kdo potřebuje obědy, že jo…).

Všednost

Byla jsem informována, že můj minulý příspěvek mohl být vnímán jako poněkud fatální.

Já nevím, mně přijde většina mých hlodů depresivní a moc mezi nimi nerozlišuju. Jestli je tam nějaká tenká čára mezi „ještě normální“ a „to už je moc“, tak ji nevidím – pro mě je všechno tohle normální. Normální v tom smyslu, že to jsou věci, které mám běžně v hlavě. Možná ne každý den nebo každý týden, ale dost často na to, aby se z toho stala natolik všední věc, že když se objeví, neřeknu si „A kruci, tohle zavání průserem“, ale spíš něco jako: „Zase ty? Tebe už jsem přeci řešila minulý měsíc; já myslela, že už jsme si to řekly – co ještě chceš?“.

No ano, asi jsem v depresi – kdo v dnešní době není? A ano, asi se občas chci sprovodit ze světa, ale to už jsem chtěla někdy asi ve 14, takže pro mě se toho od té doby moc nezměnilo. Akorát jsem měla čas přemýšlet o tom, co bych jak udělala, takže z prvotního chaosu se postupně stává jakási ucelenější koncepce. To je to, o čem jsem posledně psala.

Víte, že je to docela uklidňující, tohle přemýšlení o přípravě na konec? Člověk nemá čas vyšilovat, když se snaží vymyslet, jak zajistit svým milovaným knihám budoucnost a předejít tomu, že je pak někdo s nezájmem vyhodí. Pálit se v žádném případě nebudou! (i když by si to některé možná i zasloužily *nevraživě kouká směr Higašinovy Platina Data*)

Nevím, asi je pro mě přijatelnější myšlenka, že to prostě zabalím brzo a po svém, než že budu čekat, co mě kdy kde skolí. Spíš mě fascinují lidi, kteří to tak nemají. Já, jelikož jsem nikdy moc nepočítala s tím, že vůbec nějaká budoucnost bude, jsem se nenaučila myslet dopředu. Prostě budu v krátkodobém horizontu pokračovat v dosavadní činnosti, nebudu příliš domýšlet důsledky a až to nepůjde, z jakéhokoliv důvodu, tak to nevadí – se vším seknu, odpravím se a bude mi všechno jedno. Takové věci jako důchodové připojištění – šmarjá, na co? Neumím si ani představit, že by se mě to nějak týkalo – tou dobou bude s trochou štěstí už po mně. Ne že by teda tou dobou ještě existovaly důchody, že ano… Ale ani to nemusí být zas až tak daleko do budoucnosti: ohavná schůze příští týden? Doufám, že mezitím mi stihne ve spánku prasknout žilka v mozku a už se neprobudím, abych tam nemusela. Kontrolní návštěva z partnerské univerzity za dva týdny? Třeba mezitím stihnu umřít na infarkt, to by nemuselo být tak špatné.

Jak to dělají lidé, co věří v budoucnost? Jak zvládají myšlenku, že dalších alespoň 30-40 let se každý den potáhnou do práce a pak budou v důchodu, když nějaký bude, a budou čekat na smrt? Pro mě je to sci-fi.

Nebo prostě nemám pro co žít. Rodinu nemám a nechci, práce není nic nebetyčného, co by mi dodávalo pocit zadostiučinění, a ani ve volném čase se nevěnuji ničemu, co by mi přišlo nějak extra důležité. Není takový rozdíl, jestli tu jsem nebo ne.

Tak jsme ani tentokrát neskončili na příliš optimistické vlně, co? Njn, kdybych vám tohle říkala osobně, asi bych se u toho aspoň usmívala. Takhle vám můžu poslat maximálně tak smajlíka :)

Stojí to za houby

Radši to ani nečtěte, jen jsem se potřebovala vypsat po mizernym víkendu...

Další bezpředmětné trápení se s blbostma

Už dlouho jsme tu neměli další z řady existenčních krizí, a co by to bylo za začátek roku, kdybychom ho nezačali s plnou parádou přetrvávající melancholie a dozvuků vánočních návštěvy příbuzenstva, které mě doslova uvítalo prohlášením „Už je načase se vdávat“. Ráda bych řekla, že jsem si už za ty roky zvykla, ale bohužel.

Ze života věčně zdeptaného cvoka

Po delší rádiové pauze jsme tu zpět u dalšího dílu pořadu Kavi se snaží hrát si na normálního člověka a moc jí to nejde. Dnes se podíváme, na co všechno si autorka dokáže vzpomenout, že jste od minule propásli (spoiler: moc toho není, paměť už slábne), zabrousíme k takovým zábavným tématům jako nemoci, a když zbyde čas, jukneme do Olomouce a taky na právě skončené Vánoce.
Tož máme málo času, jdeme na to.

Nadějné vyhlídky -_-

Občas si tak říkám, jestli to má vůbec nějaký smysl.

Ze života nudného patrona

Nejcitlivěji si uvědomíte, jak divní vlastně jste, když se stýkáte s někým, kdo má naprosto jiné smýšlení.

Já mám to štěstí, že na sebe nabaluju lidi, kteří mi jsou alespoň v nějakém směru podobní. A když říkám nabaluji, myslím tím, že ti druzí jsou tak hodní a laskaví, že si mě přivlastní, protože toho bohdá nebude, aby kavi někoho sama od sebe oslovila (T’sal budiž výjimkou potvrzující pravidlo, kterou sama sobě asi nikdy dostatečně logicky nevysvětlím). Tím, že jsme si všechny podobné (alespoň trošku, v něčem… snad…), jsem ukolébána vědomím, že je to dobré, že takhle prostě lidi fungujou.

No a pak si sem nakráčí moje extrovertní kolegyně s tím svým pozitivním přístupem k životu a sklenicí vždy poloplnou, která s naprostou samozřejmostí vykládá o tom, že je přeci normální se často chválit i za maličkosti, že má pak ze sebe dobrý pocit a je díky tomu se vším spokojená, protože přece není reálně možné, aby člověk všechno jen voral a viděl jen svoje chyby a slabá místa, a vy sedíte naproti a říkáte si, co se ve vás kde porouchalo, že celý život vidíte jen tu negativní stránku a ani s lupou a partou detektivů byste na sobě nenašli nic pozitivního a ani nic, co by vám šlo, co byste bez problémů zvládli. Ani ten křečovitý úsměv, který jste při jejích slovech nasadili, protože jste nepřišli na nic, co byste na to řekli.

Also, když je člověk dospělý, je strašně ubíjející, jak se vůbec nic neděje. Největším vítězstvím dne je to, když se vám povede vyčlenit si hodinku času na odpolední spánek; největší odvaz týdne je nedělní procházka k nejbližší knihobudce a zpátky. A já mám takový klid docela ráda, ale ty dotazy potom: Co je novýho? a Co pořád děláš? Niiiiccc. Nedělám nic. Jakože vůbec nic. Spím, většinou. Rozčiluju se u k/j-doram. Vařím si do práce. Čtu (ale nic natolik zajímavého, že bych se o tom musela bavit nebo to nedej bože někomu doporučovat). Nebavím se s lidma.

Že většinu kamarádek vídám jednou ročně, beru jako běžnou věc a naopak jsem ještě ráda, že to nejsou delší intervaly. Ale stejně jim nemám, co vyprávět. Můj život je tak naprosto a totálně nudnej, že prostě není o čem mluvit. A to těch kamarádek mám jen asi pět a půl, valnou většinu rozuteklou po republice. Vždycky jsem se bála, že skončím sama a v izolaci, ale teď už si zvykám a jsou daleko děsivější věci – třeba to, že se dožiju stáří nebo že budu i nadále totálně k ničemu. Škoda že minimálně to druhé je dost pravděpodobné.

A teď pár děsně akčních a vysoce zajímavých okamžiků z poslední doby:

• Našla jsem první letošní pětilístek (čtyřlístky asi došly)
• Vypěstovala jsem si pár jahod (je to slabota – ty sucha a divné počasí stály za starou belu)
• Usychá mi jakási darovaná kytka, ale místo ní raší nějaký špunt.
• Zastavujou nám výhled na město hodněpatrovým barákem, šmejdi!
• Na balkoně nám přistála pěkná vážka.
• Každé ráno na mě v práci čeká duha díky pravítku, co mám na parapetu

S formuláři na věčné časy

Mám za sebou zábavný víkend – tedy pokud považujete hodiny strávené s call-centrem/zákaznickým oddělením a další hodiny strávené kontrolováním akreditačních spisů za zábavné.

Začneme tou prací, to byla větší sranda. 

Vysokoškoláci - elita národa

Dnes měly být na programu dvě hlavní věci: frustrace (nejen) s přihláškami a zmatení sama sebou (takže běžný stav) plus pár menších, ale nakonec jsem se u školních záležitostí natolik dopálila, že je radši ponechám jako samostatnou kapitolu a hrabat se v mém mozku budeme až někdy jindy.

Když jsem brala tuhle práci, nikdo mi neřekl, že budu i detektivem.

Tour de Morava se letos nekoná (alespoň zatím)

Letošní rok to prostě není ono. Hvězdy jsou nejspíš v nějakém špatném postavení či co. Nebo se posunulo magnetické pole země a narušilo mi cosi v hlavě. Nebo se můj počítač inspiroval banány a šíří kolem sebe vlny, které urychlují proces degenerace mozku. Kdo ví, ale prostě a jednoduše to stojí za houby.

Rychle a zmateně

Dnes si povíme pohádku, co vy na to? Tu o jasném rozdělení kompetencí a rychlém uskutečňování změn v informačním systému, jakožto páteřním systému školy. Tu, kde je rozhodnuto provést nějakou změnu v generovaném dokumentu, vy ji zadáte k vyřízení a do pár dnů (maximálně) hotovo. Všechno funguje, všechno je aktuální. Paráda.

A teď skutečná verze - my vs. Brno.