Přežila jsem 2020! :)

Já vím, že si na něj všichni stěžují, ale pro mě osobně nebyl příliš odlišný od jiných. Jsou věci, na které si můžu postěžovat, ale na druhou stranu jsou i věci, které mě potěšily, takže celkově vzato pohoda.

Práce byla letos ...jiná. Hlavně jí bylo hodně, což je zvláštní, protože kvůli covidu odpadly oboje promoce a s tím spojená práce. Až jednou ty promoce povolí, bude to neskutečnej průser, páč se mi tam ti absolventi nevejdou. Na druhou stranu jsme ale začali pracovat na projektu zlepšení interní grantové soutěže, což byla spousta práce (naštěstí jsem neschytala plnou nálož jako kolegyně, ale stejně to bylo náročné). Do toho všechny evaluační, výroční a bůhvíjaké zprávy a prezentace, kterých každoročně přibývá a upřímně si myslím, že jsou naprosto k ničemu a nikdo to nečte. Kvůli tomuhle všemu jsem za celý rok neměla víc jak tři dny volna v kuse - celé léto a teď i prosinec jsem strávila v režimu víkend + jeden den dovolené. 

momentálně
rozpracované šaty

Moje nejdelší dovolená byla teprve teď mezi Vánocema a Novým rokem, což byla první a poslední příležitost v roce si odpočinout, vykašlat se na e-maily a vypnout. Krása! ♡

Teprve teď jsem si pořádně uvědomila, jak unavená jsem byla - pořád myslet na práci, pořád kontrolovat e-mail, jestli mě někdo nutně neshání, dodělávat práci v deset večer, protože někdo zrovna zaslal odpověď, na kterou jsem čekala. U nás totiž práce normálně bývá nárazová, takže po náročných týdnech jsou zase týdny, kdy je málo práce a můžeme si odpočinout a věnovat se nedůležitým úkolům typu statistiky (hlavně léto je takové pomalé), ale letos se tyhle pauzy nekonaly - letos se prostě jelo furt. 

Na druhou stranu jsem docela často pracovala z domova, takže odpadlo dojíždění a já se mohla víc vyspat. Na jaře se mi ještě před všemi těmi lockdowny povedlo vymámit z práce noťas, takže si všemi těmi pracovními nesmysly nezasviňuju svůj. Vždycky večer si připadám trošku trhle, když zavírám pracovní noťas a vzápětí otevírám soukromý.

I přesto musím říct, že z hlediska duševního zdraví byl tenhle rok kupodivu jedním z nejstabilnějších a kromě pár drobných výchylek, kdy na mě padla úzkost z toho, jak jsem neschopná a že mě zaručeně vyhodí z práce, jsem se držela fakt dobře a musím se pochválit :)

A jinak? 

• Četla jsem (goodreads tvrdí, že jsem zvládla 57 knih, ale pouze 3 v japonštině, což teda mohlo být lepší, a jednu ve španělštině, což byl boj, neboť lekci španělštiny jsem měla naposledy někdy vloni), 
• šila jsem, i když docela málo,
• splácala jsem pár fanfikcí (člověk se půl roku píše s 35k a pak má stejně větší ohlas věc o necelých 2k sesmolená za dva večery -_- Ale tak oboje jsem chtěla sepsat hlavně pro sebe a upřímně jsem na sebe za obě hrdá, páč jsem je v té anglině úspěšně dopsala, i když kvalita to teda není. Chybí mi víc příležitostí komunikovat v anglině, a proto se nijak extra nezlepšuju a furt mi to zní uměle a kostrbatě...). 
• kvůli covidu jsem letos nevytáhla paty z Prahy, ale naštěstí kamarádky přijely za mnou, takže jsem si přes léto splnila svou socializační kvótu. 
• vylejzám na procházky o dost častěji než dřív a moje trasy mají vždycky po cestě alespoň jednu knihobudku,
• osobně mě letos potěšilo, že když už se mi někam musí ten tuk ukládat, tak si konečně vybral i prsa (alespoň trošinku) :D 
• jinak asi nic extra výjimečného - asi jako každý rok.

Arashi a část zásob kapesníků

Vánoce byly letos takové zajímavé - mamka se rozhodla místo úklidu vyprázdnit špajsku, vyndat celou konstrukci poliček a začít malovat. A několik vrstev, co musejí samozřejmě vždy přes noc proschnout. Necelé dva týdny před Štědrým dnem. Proč ne   ̄ \_(ツ)_/ ̄

Všechno se ale stihlo a Vánoce proběhly v relativním klidu (pokud úklid ještě na Štědrý den považujete za klid) a pohodě. Dostala jsem knihu (jak jinak), ale nejlepší dárek jsem si nadělila sama - lístek na poslední koncert Arashi, než se rozpadnou si dají pauzu. 

Koncert proběhl živě včera, ale stresovala jsem už týden předem - co když padne internet? Co když stránky nepoznají, že mám lístek? Co když bude nějaký problém s noťasem? Všechno ale proběhlo v pořádku, zásoba kapesníků vystačila (ale že jsem jich po skončení vyhazovala plnou náruč! A to ani nehráli ty nejvíc devastující písničky typu Hatenai Sora, 5x10 nebo Still). A pro velký úspěch si to příští víkend zopakuju při repríze, takže budu moct dobrat zatím nevyužité balíčky kapesníků. Yay!

Tolik můj rok 2020 a jeho konec. A jaký rok jste měli vy?

Tak zas sbohem, Tokio

Můj jubilejní desátý let (všechny během posledních tří let) z Kagošimy do Tokia proběhl v pořádku, vlastně až docela nudně. V Kagošimě se sice rozpršelo, tak jsme to vzali skrz mraky, ale byla to krása - jako by všude kolem vás byla vata <3 Měli jsme však menší zpoždění, což znamenalo, že jsem musela urychlit svou cestu na hostel. Dorazila jsem tedy v rekordním čase, vyšplhala s kufrem všechny schody (Nádhera měla jen 14,5 kila; všechny knihy jsem totiž nacpala do báglu a jsem si stopro jistá, že ten vážil víc než celý kufr -_-) a ubytovala se. No, ubytovala - odhodila jsem zavazadla, převlíkla se a utíkala zpátky na metro. Měla jsem totiž jen asi hodinu, abych se dopravila do Tokyo Dome City Hall na promítání Pikanči 2.5, na které jsem si horkotěžko vybojovala lístky v červenci. Hodina je dost času, říkáte si, ale já věděla kulový, kde to je, a povedlo se mi zrovna narazit na přestup, kde od sebe dvě linky byly vzdálené asi 350m, takže jsem zmateně běhala po ulici a hledala vstupy do metra. Hned na to jsem zase zmateně hledala ten správný barák (není Tokyo Dome jako Tokyo Dome) a nakonec jsem ještě zmateně hledala svoje sedadlo. Všecko se však našlo a já se mohla pokochat japonskými fanynkami Araši. Ne že by se nenašel žádný mužský, to zas ne, ale vždycky to byl jen doprovod. Mimochodem, čekala jsem lidi v mém věku, avšak věkové rozpětí bylo daleko větší - od šedivějících babiček po děti, které při natáčení prvního filmu nejspíš ještě ani nebyly na světě. Cizinky jsem tam viděla jen dvě - kamarádky s hidžáby na hlavách (věřte mi, že mezi těma Japonkama vyloženě svítily - stejně jako já; hned jsme se zpozorovaly).

Přesně na vteřinu se v sále setmělo, objevil se úvodní spot o tom, jak během filmu nemáme v sále telefonovat, prodávat jídlo či jezdit na skateboardu (s názornými ukázkami od členů Araši) a film začal. Upřímně musím říct, že to žádný úžasný příběh nemělo (mělo to vlastně vůbec nějaký?), na můj vkus se příliš vykrádali a na Araši to bylo příliš depresivní. Vždyť členové na konci, když se jich zeptali na slogan, svorně odpověděli: Džinsei wa curai, totemo unhappy (Život je těžký a velice nešťastný). Film to vystihuje - obzvlášť Bonova linie (Macudžun) a Čúova (Šó-čan) (ach, ta česká transkripce občas bolí, ale budu si za ní stát, i kdyby skály pukaly). Haru (Óno) měl ten příběh takový odfláknutý a Takuma (Nino) byl takový ehm... Aiba to odlehčil, a sice budu znít zaujatě, ale nejen že měl nejlepší příběh, ale byl i ze všech nejhezčí <3 Když se to vezme kolem a kolem, běžný člověk by na to zřejmě nešel, ale fanoušky to potěší. Ty japonské (a mě) obzvlášť, protože to vidí na velkém plátně - chápete to? Araši ne na malinkatém monitoru, ale na velkém plátně! Každý pór jsem jim viděla! XDD

Jako správná fanynka jsem si ten večer vzala jedinou věc, která křičí Araši, a to moje tričko loňské 24 džikan terebi, které navrhoval Óno. Takže jsem se zákonitě srazila s dívčinama, které ho měly taky, překvapeně jsme na sebe koukly a zasmály se tomu - no, víc se asi smály ony, ale i tak.
Pak už jsem jenom padla a spala.

Druhý den mě totiž čekala náročná cesta Šibuja-Haradžuku (crépes, chápete?)-Šindžuku-Ikebukuro, někdy také nazývaná Tour de BookOff. Následující den pak další, tentokrát Šinagawa, Akihabara, Ueno, Asakusa. Neptejte se, co všechno jsem koupila - bližší informace podám, až otevřu kufr a všechno to vysypu ven. Z těch podstatných věcí si vybavuju, že pašuju kudlu a rýžovar. A sukni z blešáku, která sice podle cenovky na stojaně mělá stát 500, ale babka chtěla 800, a já - mouchy snězte si mě - jsem jí na to nedokázala nic říct. Ale je pěkná. Pěkná a krátká! Jak si lidi můžou kupovat oblečení, když si ho nevyzkouší? wtf? Já to prostě neumím.

Zklamaly mě obchody s hudbou, neboť neměly, co jsem sháněla, ale slečna prodavačka ze Šindžuku má můj obdiv, neboť jen zaslechla Buck-Tick a hned věděla, co jim vyšlo za album, kdy, a co vyjde dalšího. Že by fanynka? Jo a byla jsem svědky japonského debutu nějakého korejského boybandu (a když to tu tak sepisuju, tak za mnou piští banda náctiletých, která se snaží zahlédnout nějakého člena korejské skupiny B.A.P., což sice neznám, ale Warrion jo, tak předpokládám, že jsou asi známí).

Všude jsou lidi, ale i přesto Tokio a Japonsko vůbec zbožňuju - i když mi někdy leze krkem *zle kouká na hodně blbě (ne)fungující wifi*. Ale mají mačču! A já mám teď jednu před sebou, ale nechávám si ji na ráno.

Hej, já se asi nezmínila, ale můj let má zpoždění zhruba 22 hodin, takže jsem vpodstatě vyfasovala den v Tokiu navíc. Má to ale háček - nemám ubytování a můj hostel i hostely v okolí jsou beznadějně plné. Můj kufr váží tunu, takže s ním ani nemůžu do mangakissa, takže jsem se rozhodla strávit noc na letišti Haneda. Mám trochu jídla, pití a momentálně i strategicky výhodné místo u zásuvky, které nehodlám hned tak opouštět. Do odletu mi zbývá ještě asi 13 a půl hodiny - doufám, že se alespoň trošičku vyspím, protože v noci na dnešek jsem toho moc nenaspala - zpráva z Lufthansy mi dorazila asi v půl čtvrtý ráno a já se kompletně probrala asi okolo páté (usnula jsem okolo půl jedný). A zítra toho taky moc nenaspím, protože mě čeká 11 hodin nad Ruskem. Jak to bude s navazujícím letem nemám tucha - snad se dozvím ráno, až si budu tisknout palubní lístek. Mé matce ani muk - kdyby věděla, že trávím noc na letišti, ještě by to s ní seklo.

Ve třech se to lépe táhne (?)

Jufuin ožil, neboť nám tu přibyli další dva dobrovolníci. S první z nich sdílím pokoj - jmenuje se Yin a přijela k nám z Hong Kongu. Je mladší, stále usměvavá, trošku plachá, rychle se učí a je fajn. A má obrovský problém s komáry, kteří se ji snaží sežrat. Druhým dobrovolníkem je o rok starší James ze Singapuru, který má moře všetečných otázek, nadužívá frázi "I see, I see, I see" a všechno mu trvá věčnost, protože je nejspíš perfekcionista (to nejspíš si škrtněte - dneska večer vyrovnával koření, aby bylo všechno v jedné linii, aniž se ho o to někdo prosil). Přivezl si s sebou nejen vlastní rukavice na umývání nádobí, ale i svoje názory na to, jak by se co mělo dělat. A znáte ten vtip, kdy se v Japonsku sejdou Češka, Singapurec a dívčina z Hong Kongu, a Češka je ta jediná, kdo umí japonsky? Ne, protože to není vtip - to je Kavi na Kjúšú. A jak jsou majitelé najednou rádi, že mluvím japonsky :D Díky této výhodě jsem povýšila na manažera a mým úkolem je nováčky zaučovat, všechno jim svou lámanou angličtinou vysvětlovat a tlumočit jim příkazy vedení. Já. Ha ha ha -_- Po dnešní ranní směně jsem byla totálně vyčerpaná a to jsme před sebou ještě měli úklid...

I když je nás nyní na práci víc, nedá se říct, že bychom s prací skončili dřív. Za to musíme poděkovat Singapurci. Tomu všechno trvá týden, a protože další práce je vázaná na tu jeho, zpožďuje nejen sebe, ale i ostatní (hlavně mě - a to nejsem nijak zvlášť rychlá, spíš naopak) - třeba dneska měl vyluxovat celé přízemí a já po něm měla tu podlahu vytřít. Víc času jsem strávila čekáním, až skončí alespoň nějakou část, abych mohla vytírat postupně, než samotným vytíráním. S nádobím na tom byl velmi podobně. Navíc nejspíš nechápe frázi "nacpi do té myčky co nejvíc nádobí" a nechával mezi jednotlivými talíři obrovské mezery (asi aby se necítily utěsňovaně). Zato při přebírání klíčků se snažil trhnout světový rekord, což ovšem mělo za následek, že téměř nekoukal, co dělá, a já to po něm musela přebírat znova. A příval divných otázek a názorů na všechno od lingvistiky, přes biologii, až po politiku neustává (což mi neuvěřitelně leze krkem). Kvůli tomu jsem se rozhodla mu říkat Přemoudřelá prdel XD Mimochodem, pan Přemoudřelá prdel prý studuje japonštinu (má prý N4), ale z toho, co jsem viděla, to nevypadá. Navíc má očividně pocit, že každý prostě musí umět anglicky; na majitelku vždycky spustí takovou litanii, že chudák ženská vypadá, že se každou chvilku rozbrečí. A měli jste vidět ten zděšený výraz, když zjistila, jaký je Přemoudřelá prdel žrout; nejen že snědl večeři, což je porce, co mi bohatě stačí, ale ještě se vrhl na zbylou rýži a sežral množství, které jsme měli mít všichni tři dohromady zítra k obědu. Majitelka nasadila výraz O_O a neměla slov XD A ta představa, že Přemoudřelá prdel tu má být až do konce srpna... Ti kvůli němu zbankrotují...

No dobře, to by stačilo. Z dalších zpráv: venku se udělalo hezky, takže občas i vylezu ven na sluníčko a opaluju se. No, možná se spíš pálim, ale to je fuk - hlavně, že jsem venku. Příští týden nám pak bylo slíbeno, že pojedeme kempovat někam k moři, tak jsem zvědavá, jak to vlastně dopadne.

Přestal mi zničehonic fungovat mezerník, což mě neuvěřitelně irituje. Zvlášť když mám psát něco delšího jako tohle. To bych prostě nedala. Tak mi nezbylo, než si zjistit, jaké jsou možnosti. Oprava tu nepřichází v úvahu (alespoň v současnosti) a aplikace Klávesnice na obrazovce mi taky nesedla. Jako nejlepší možnost se nabízelo nastavit klávesnici tak, abych funkci mezerníku vrazila nějaké jiné klávese. Naštěstí mám na klávesnici vedle ypsilonu ještě jednu spešl klávesu, kterou moc nepoužívám, takže jsem ji přinutila fungovat jako mezerník, na což si stále ještě zvykám (ale je to mnohem rychlejší, než vkládání mezer během psaní nebo na konci). Funguju, což znamená, že můžu dál sepisovat tyhlety moje kecy - to jste rádi, že? XD



A nakonec se ještě vrátím k předchozímu příspěvku z Jufuinu, kde jsem zmiňovala můj hon na lístek na film Pikanči, kde hrají Araši. Tak ho fakt mám! *-* Ještě stále tomu nevěřím, tím víc, že ty lístky byly fakt hned první den vyprodaný (všech 250 tisíc...). Dokonce to přimělo vedení Johnny's, aby pustili film i do dalších měst krom Tokia. Oh my god, já si to snad ani nezasloužím :) *fangirlí*

Sklepní skřítek

Zítra to bude týden, co jsem tady v Jufuinu jako wwoofer. Za tu dobu jsem vlastně nikde nebyla, nic moc jsem neudělala a po dnešku se dá říct, že jsem se vlastně nic nenaučila. Oproti loňské rodině z Izu jsem tady brána jen jako pomocná síla - není třeba se se mnou bavit krom udělování pracovních příkazů, není třeba mi sdělit např. to, že majitelé na půl dne zmizí, a já tu tak zůstanu trčet, neboť nemám klíče a odemčené to tu nechat nemůžu, není potřeba mi v podstatě nic moc sdělovat, protože se mě to stejně netýká. Já jsem tu jen od toho, abych prostřela, umyla nádobí a účastnila se úklidu pokojů - víc nikoho nezajímá. Třeba by to bylo lepší, kdyby nás tady alespoň bylo víc - práce je tu dost, ale místa asi málo - už takhle je ten můj sklepní pokojík dost maličký (a hlavně se rychle vydýchává vzduch, když to nemá okna). Kdybych tu byla ještě s někým, třeba by byly i chvíle u oběda či večeře zábavnější - takhle mi tady v kuchyni nechají pár mističek a zmizí a já musím vybalancovat umývání nádobí a jídlo. Jím vestoje, pokud možno co nejrychleji (a jak se mi teď má praxe coby zaneprázdněného vysokoškoláka hodí, že ano) a jakmile dožvýkám, už se musím vrhnout na nádobí, jinak to nestíhám. Stress-free život, jen co je pravda.

miliarda mističek a kdo to má jako umývat?! (no já, kdo jinej)

Ranní služby jsou peklo. Zvlášť, když jsem předtím u Moniky měla ve zvyku chodit spát okolo druhé v noci. O tom si tady můžu nechat jen zdát - čím dál tím víc si připadám jako zombie, a když zrovna nepracuju, tak pravděpodobně spím. Systém prostírání je pro mne stále záhadou - miliarda mističek a každá prý má své místo, ale já jsem krom hlavního chodu, rýže, polévky a skleničky naprosto ztracená. Dneska jsme měli na snídani 17 hostů a já myslela, že se z toho množství nádobí asi zvencnu. Což o to, mytí mi nevadí, ale všechno to odnosit do jídelny a nerozbít si přitom hubu, neshodit či nevylít to a pak to ještě naaranžovat jen proto, aby přišla majitelka a úplně to zpřeházela... Během pobytu tady si víc mrmlám pod vousy než skutečně mluvím - a je to poznat, protože pak mám problém dát dohromady jedinou větu a nedej bože, když se host na něco zeptá :x Jak jsem se zmiňovala, že mám hlásat, že je jídlo na stole? Tak to nedělám - můj panický strach je přesvědčil, že na tohle nejsem stavěná a hlásí radši oni, zatímco já se nenápadně uklidim do kuchyně, kde na mě hosti nemůžou. Upřímně - i na takovouhle práci jsem očividně naprosto levá a majitelé si jistě říkají, co tady vůbec pohledávám. Já to teda taky nevím. Snažila jsem si zodpovědět otázku, proč tu vlastně jsem, co mi pobyt tady v Japonsku přinese, ale odpověď jsem nenašla. Očividně to nedělám pro procvičování a zlepšování jazyka, protože za a) není s kým se bavit a za b) když už je s kým se bavit, tak se těch lidí příliš bojím a držím se zpátky.

zdejší okolí - rýže, rýže, základna jednotek džieitai, rýže

Ale zpět k poměrům tady. Jelikož jde o Japonce, je mi jasný, že na všechno mají svůj systém. Ale ten jejich je prostě trochu čotto. Řekněme jen tolik, že veškeré povrchy (stoly, umyvadla, zrcadla atd.) utírají ručníkem. Podle všeho použitým, který některý návštěvník odevzdal při odhlašování se z pokoje. Umyvadla se umývají jen rukama (a vodou, žádný saponát - povrch je přeci antibakteriální, ten to snese). O umývání nádobí mezi horama odřezků jsem se už zmiňovala, že jo? A o červech v koši (kteří rostou a batolí se už i kolem koše, jenž je naštěstí venku) taky, že? Mimochodem, mají tady u vchodu zlaté rybičky, ale něco mi říká, že je nikdo moc nekrmí. A mají tu onsen, o jehož čistotě radši nic vědět nechci. Ještě bych ráda dodala, že tu všechno příšerně vrže a systém "nejdřív vyluxujem a teprve pak setřeme prach a utřeme stoly, aby ty drobky mohly zase hezky zasvinit podlahu" jsem přešla pokrčením ramen. Stejně tak systém "začneme úklid, ještě než se hosti odhlásí, takže pokud umyješ umyvadla a host je ještě použije, no tak si to zopakuješ" už mě nezaskočí. Já nejsem systematický člověk, to ani omylem, ale občas by to alespoň nějaký náznak fungování schopného systému chtělo.

Nenechte se mýlit - lidi jsou to fakt příjemní, majitel je upovídaný extrovert, který se dokáže bavit se všemi o čemkoliv a majitelka je strašně milá a trpělivá osoba (vždyť má taky tři děti - to ani jinak nejde). Problémem je, že jsou příjemní spíš na ostatní. Tím nechci říct, že se ke mně chovají hrozně nebo tak něco, to ne, jen mě spíš tak ignorují, takže dny trávím ve své sklepní skrýši a cítím se tu jak nevítaný host, kterého z neznámého důvodu musí všichni strpět ve svém domě. Jako takový zlý skřítek. Prostě si nesedneme - oni jsou takoví ti sportovní nadšenci, co ve volném čase lozí po horách, a když jsem jim oznámila, že sport jde mimo mě, tak jsem v jejich očích určitě klesla. Oni v mých taky, když jsem zjistila, že nikdo z rodiny nečte (ano, mají tři děti a dvě z nich už umí číst). Zaplať pánbůh, že aspoň vědí, kdo je Sóseki.

jídelna

Dnešek byl fakt špatný den - nejen že jsme ráno měli fofr a já to prostě nestíhala, ale ani úklid mi dneska nešel, všechno mi padalo, luxovat jsem musela dvakrát, protože poprvé se majitelce zdálo, že jsem to odflákla, a podruhé mi zase vytkla, že se s tím moc patlám. Když mi pak konečně skončila směna, dostala jsem do zítra do večera volno. Jenže majitelé odjeli, takže stejně nikam nemůžu - tak jsem strávila den ve sklepě. Večer jsem navíc zjistila, že není divu, že mám volno, jelikož tu prostě nikdo není - ani majitelé ani hosti. Jen já. A jsem bez večeře, protože se na mě asi zapomnělo. Ještě že tu mají kafe a čaj (mačču a je fakt výborná! *-*). Ale zítra bych ráda ven, tak doufám, že tu někdo bude a že mě pustí.

Ještě si chci postěžovat, že dnes začínal prodej lístků na nový film Araši a hádejte, kdo tu beznadějně klikal na refresh několik hodin a nic z toho? Správně, já. Krucinál! Chjo, ale aspoň jsem včera viděla kousky Music Day, kde vystupovali. Mimochodem, nikdo tu není fanouškem. Koukala jsem na sbírku cédéček v kuchyni a je to všechno rock... a jedno album Girls Generation :D

další fotky jako vždy zde: http://kavi3.rajce.idnes.cz/Japan_2014

Edit.: Nedala jsem stránkám l-tike pokoj a vytrvale jsem klikala a teď, téměř v jednu ráno, se na mě usmálo štěstí a hádejte co? MÁM REZERVOVANÝ LÍSTEK!! Omg, já ten film snad dokonce i uvidim! ^__^ *jde umřít blahem*

Lednové novinky

I když to z mého blogu může vypadat, že poslední dobou snad nic jiného než četbu neprovozuju, opak je pravdou. Kdybyste viděli to množství seriálů, filmů a zábavných show, co jsem posledních pár měsíců viděla, tak by to s váma možná seklo. I teď, když tohle sepisuju, tak mám puštěný speciál seriálu Ataru, za sebou  díl Lucky Seven a první epizodu Aibovy nové doramy Last Hope (kterou si asi pustím znova, až mi Ataru skončí). Ale ani tak dnes nechci psát o seriálech - to bych tu byla příliš dlouho.

Svůj dnešní příspěvek bych začala zmínkou o další knížce. Tentokrát je to Zrůda od Kirino Nacuo, která nedávno vyšla v češtině (spolu s OUT, které jsem četla ještě v anglině před cca dvěma lety) a kterou jsem dostala k Vánocům. Hlavní hrdinkou je dnes už čtyřicetiletá žena, která nám více méně celou knihu vypráví o svém životě, předkládá nám deníky své sestry Jukiko a spolužačky Kazue a výpověď jednoho vraha a vše komentuje. Z předchozí knížky OUT jsem byla natěšená na další skvělé počtení. Jenže přestože je kniha prezentovaná jako detektivka, žádnou detektivní zápletku jsem v knize nenašla. Stejně tak jsem neobjevila, která část knihy se amíkům natolik nelíbila, že ji museli cenzurovat. Chápala bych to u OUT, ale tady? Většinu knihy vlastně jen čtete o životě jedné japonské holky, jejíž rodiče jsou Japonka a Švýcar, o tom jak nesnáší svou mladší sestru, protože je příliš krásná, o jejích problémech na prestižní škole a o životě s dědečkem, co je blázen do bonsají. Ne že by to nebylo zajímavé, ale po OUT jsem čekala přeci jen něco trošku jinačího. Nemluvě o tom, že kniha je docela depresivní, ukazuje postavy a vůbec lidi v tom nejhorším světle a ani Japonsko jako takové a život v něm se nevyhne nějaké té kritice. Ale upřímně, táhne se to jak smrad. Jsem ráda, že jsem to dočetla a mám to aspoň z krku (nezbývá než vyděšeně koukat na hromádku knížek od stejné autorky, co mi nepřečtené ještě leží na poličce). Ale abych jen nekritizovala - velmi se mi líbil český překlad. Už hrozně dlouho jsem česky nic nečetla, tak jsem byla ráda, že jsem si vybrala zrovna takhle hezkou ukázku překladatelských schopností. Jistě, pár chyb či spíše překlepů se našlo, ale kompenzovaly to srozumitelné a přece originálu věrné překlady jap. reálií.

Další knížka, kterou momentálně čtu, je Voice od Tamocua Furusawy, což je novelizace stejnojmenného japonského dorama v hlavní roli s Eitou, Ikutou Tomou a Išiharou Satomi. Tenhle seriál jsem viděla jako jednu z prvních doram vůbec a děsně se mi to líbilo, takže když jsem viděla knihu, prostě jsem ji musela mít. Teď se tím postupně prokousávám a vzpomínám přitom na seriál (což mi taky dost pomáhá v pochopení). Zatím jsem asi v půlce, a tudíž vše, co jsem přečetla, odpovídá seriálu, nicméně na zadní straně slibovali i originální příběhy, tak se těším, až se k nim dohrabu (co bych dala za to, kdybych uměla číst rychleji).

Tak tolik ke knížkám. Následují postřehy z prvního dílu Last Hope, kde hraje Aiba a na který jsem čekala tak zatraceně dlouho (a teď to nemám s kým probrat, tak to hodím sem). Když jsem prvně slyšela, že Aiba-chan má hrát doktora, tak jsem se buď rozesmála nebo to brala jako vtip - možná taky oboje. Aiba je asi ten poslední z Arashi, ke kterému by mi pasovala role doktora. Ten věčně usměvavý hloupoučký Aiba-chan (měli jste vidět pondělní Nep league, kde po něm chtěli znalost znaků - to byl přímo epic fail a být to já, tak se už někde v půlce rozbrečím a jdu se zavřít domů a už nikdy nevylezu). Asi mi to nikdo neodpustí, ale upřímně jsem čekala, že ta role bude fail (asi jako v případě Mikeneko Holmese - ta role byla prostě špatná, to chudák Aiba nemohl zachránit). O to víc mě překvapilo, že to tentokrát autoři nevzali jako vtip, napsali tu roli naprosto seriózně a Aiba to dokázal skvěle zahrát. Jako sorry, ale už dlouho jsem neviděla nikoho tak kakkoii a kawaii zároveň (nemluvě o tom, jak mu to úžasně sluší *.*). Místo aby se Aiba pokoušel hrát nějakého vážného a cool týpka, přizpůsobil si roli tak, že se nepřestane usmívat, nepřestane být sám sebou, a přesto mu věříte, že je špičkový doktor. Tak kde jsou teď ty lidi, co pomlouvali Aibovy herecké schopnosti, hm?
Dostávalo mě, jak se mu radostně blýskaly oči, jak se cpal sladkostma (poslední dobou nějak hubne, měl by se proto cpát i nadále) a hlavně jak vypouštěl z pusy medicínské termíny, jako by se nechumelilo (a já plakala, protože jsem nerozuměla ani slovo - musím si počkat na titulky, alespoň ty japonské, abych si mohla vyhledávat slovíčka - některé termíny se sice objevují napsané v rohu, ale i tak; btw té medicínské hatmatilky je tam příšerně moc - Aiba má můj respekt, že si to všechno pamatuje). Ráda bych vám něco řekla o obsahu, ale upřímně - nemám tucha, o co šlo. Vím jenom, že to bylo naprosto super! ^^
(btw na druhé zhlídnutí, při kterém mám čas dohledávat slovíčka, je to o něco srozumitelnější, nicméně stejně netuším, co měl chudák pacient za nemoc)
A nemůžu nezmínit hudební stránku - samozřejmě opening s novým songem Arashi s názvem Calling. Stejně jako Face Down je to něco pro Arashi netypického, ale zatraceně dobře poslouchatelného - ten začátek, kde zpívají Aiba s Ninem poměrně hlubokým hlasem zní zatraceně dobře :) Ale není to vše jen o novém songu Arashi - hudbu k tomuhle dorama složil Ken Arai, ano, ten, co složil hudbu pro Kagiheya. No neříkejte, že se netěšíte XD

Já vím, že jsem říkala, že nebudu psát o doramách, a vzápětí jsem napsala málem celou esej o Last Hope, tak už toho nechám. Poslední dnešní téma zní letní prázdniny. Neklepejte si na čelo, že je ještě brzo - když nebudu jednat hned, nebudu jednat vůbec. Můj plán pro tento rok zněl: odjet na tři měsíce do Japonska, najít si místo pomocníka v hostelu (tzn. ubytování zadara) a k tomu nějakou brigádu. Jenže tento plán zhatilo velvyslanectví. Naše země totiž nemá dohodu o tzv. working holidays programu, který by toto umožňoval - když chcete pracovat v Japonsku, potřebujete pracovní vízum, a pracovní vízum nedostanete, dokud nemáte dohodnutou práci. Jinými slovy je to bez šance. Po zvažování možností typu "kašlu na to, jedu na Nový Zéland... ale tam je vlastně léto v zimě, tak nic" a "hm, working holidays program pro Kanadu... a co tam?" jsem objevila jiskřičku naděje v podobě programu wwoof, kde se podle stránek zaregistrujete (zahrnuje poplatek), najdete si v seznamu hostitelskou rodinu, která vás ubytuje a dá vám najíst a vy jim za to vypomůžete na poli nebo tak něco. Výhodou je, že nedostáváte peníze, takže nepotřebujete vízum. Ovšem nulový příjem je i nevýhodou - potřebujete se tam nějak dostat, nějak tam cestovat atd. a to něco stojí. Plus jsem nikdy nedělala na poli a ještě k tomu v těch nehorázně vysokých letních teplotách. Ale je to možnost, jak se tam dostat. Otázkou zůstává, jestli nemám letos spíš sedět na zadku a schovat si peníze na příští rok  pro případ, že bych se chtěla pokusit najít si práci v Japonsku.
A teď babo raď...

Fangirlení nad Kagiheya a další novinky z Utsunomiye

Byť se to zdá neuvěřitelné, stále ještě žiju. Arashi-mánie nepolevuje, takže stále zkoukávám staré díly VSArashi, HnA či AnS a samozřejmě pravidelně v pondělí a sobotu usedám před televizí, abych zkoukla nejnovější Kagiheya a Mikeneko Homese. Ale upřímně, to druhé sleduju jen kvůli Aibovi - dorama samotné mě nijak zvlášť nebaví a nejnadšenější jsem byla u minulé a předminulé epizody a to jen proto, že to byly ty, které se natáčely tady v Utsunomiyi.

*následující text může obsahovat spoilery na Kagiheya*

Kagiheya je ovšem jiné kafe - je to chytré, vtipné a velice zajímavé - sice většinou odhadnete, kdo je pachatelem, ale zůstává otázka, jak to sakra udělal, což mi přijde mnohem lepší než se "jen" honit za pachatelem. Uchvátilo mě to natolik, že jsem neváhala jít do knihkupectví a koupit si 590-stránkovou japonskou bichli, která byla předlohou - The Glass Hammer od Kishi Yuusukeho, kterou jsem v neděli zdárně dočetla. Příběh je stejný jako poslední dva díly doramy (takže teď vím, jak to příští týden, kdy je poslední díl, dopadne), ale přesto se to od seriálu dost liší. Zvlášť postava Enomota, což mě - přiznávám se - trochu zklamalo. Většinou totiž kniha bývá lepší než film, ale tady přestože je kniha velmi dobrá, uznávám, že dorama je lepší. V knize je např. Enomoto vykreslen jako rádoby obyč majitel krámku se zabezpečovacími zařízeními, který si za své služby nechává platit horentní sumy (a to i za předpokladu, že by to, nedejbože, nevyřešil). Jako chápu, zadarmo ani kuře nehrabe, ale Enomoto v podání Oh-chana je se svou zálibou v řešení tajemství mnohem víc "likeable" - připomíná mi tím totiž Sherlocka Holmese :)

A když už jsem u tohohle blábolení na téma Kagiheya, ráda bych se zmínila i o změně postavy Aoto Junko - ta seriálová je taková mile nešikovná a zcela závislá na Enomotovi, ale na druhou stranu je k němu velmi milá a vůbec se k němu dost má (Y U no end up together?); ta knižní mi přišla taková víc průbojná a samostatnější - ale zatím o Enomota žádný zájem :( (zato on ji pozval na večeři O_o) O postavě Serizawy se moc rozepisovat nebudu - v knize není a proti té seriálové podobě vůbec nic nemám - je to naopak velmi vtipné :D

Co mi na knize však vadilo nejvíc je fakt, že v polovině knihy se najednou přehoupne úhel pohledu a Enomoto a spol na nějakých 120 stránek úplně zmizí. Pravděpodobně by to nebyl takový problém, kdybych to dokonce i četla v nějakém čitelném jazyce jako je anglina nebo čeština, ale v té japonštině jsem z toho málem měla infarkt, jelikož napětí se najednou vypařilo a já stála před úkolem prodrat se těma stránkama bez jakékoliv motivace a navíc zmatená, kdo je kdo. Bála jsem se, že to nevydržím a odpadnu, ale nakonec jsem to překonala a teď jsem za to ráda. Jakkoliv bylo těch 120 stránek dlouhých a složitých, získala jsem důležitý náhled na život a myšlení jedné z hlavních postav. Díky tomu se vše krásně vysvětlilo, a i když vím, že ta postava byla pachatelem a chladnokrevně někoho zabila, nemůžu ho nenávidět - prostě měl jen v životě smůlu :( A v tomhle ohledu se kniha liší od doramy. Těžko říct, jestli nám i tam ukážou v příštím díle tuhle epizodu v životě pachatele, ale i kdyby ano, nebude to stejné. Přeci jen už nám byl pachatel představen a je vykreslen jako evil mastermind, který svede s Enomotem bitvu o to, kdo je mazanější. Takový však v knize vůbec nebyl. A proto jsem ráda, že jsem knihu dočetla dřív, než byl tenhle díl odvysílán. Horší to bude se zbývajícími dvěma knihami, jejichž příběhy jsem už nejspíš viděla, ale co se dá dělat. Uznávám, že tohle dorama se vážně povedlo (jen ještě připomínka k Oh-chanovu Enomotovi - trochu víc emocí by ho nezabilo. Ten kamenný výraz je možná ze začátku v pohodě, ale dost rychle se to ohraje a upřímně si nemyslím, že by Enomoto byl až tak moc zvyklý třeba na to, že na něj někdo míří pistolí - tam bych nějakou reakci očekávala. Nicméně jeho stydlivost v přítomnosti Aoto je děsně kjůt - a prakticky jediná příležitost, kdy se Enomoto zbaví té masky a použije obličejové svaly).
Ještě bych se chtěla zmínit, že soundtrack je naprosto úžasný a já ho pravidelně prostřídávám s písničkama od Arashi :)
Tak tolik ke Kagiheya (musela jsem se vypsat, chápete; normálně to nemám s kým probrat).

*konec případných spoilerů*

Jinak dnes tu máme tajfun, takže se zrušila dámská jízda, kde jsme měly sledovat Jane Eyre s holkama z kolejí a vedoucí z kavárny, kde makám. A včera jsem místo sledování Kagiheya vyrazila s lidma z kolejí na karaoke - bylo to poprvé, co mě tam někdo dotáhl, a to jen pod příslibem alkoholu. Bylo nás tam asi 8 (počet se průběžně měnil) a zatímco všichni zpívali známější i úplně neznámé písničky, já testovala nabídku nápojového lístku XD Po umešu a třech různých koktejlech jsem to ustálila na kahlúa milk, u kterého jsem vydržela až do konce (stihla jsem jich za ten večer 6). Někdo by mohl namítat, že karaoke bez zpívání není sranda, ale nenechte se mýlit - byla to sranda dost velká na to, abych chtěla jít znova. Trošku to tedy kazili lidi, kteří nevědí, kdy maj přestat chlastat (měli jsme válejícího se opilce, objímajícího opilce - a to jsem prosím nebyla já! - zvracejícího opilce i spícího opilce), ale za tu srandu vidět Kaihonga pokoušet se jet na kole, když vlastně ani není schopen stát rovně, to stálo. A musím poděkovat mým genům a žaludku, že mají se mnou takovou trpělivost - přestože jsem toho tolik vypila, byla jsem schopná jet rovně, v 6 ráno si jít lehnout a ve 12:50 stihnout hodinu korejštiny bez jakýchkoliv známek opice (jen se mi zatraceně chtělo domů a spát).

Za foto díky Thajce Min :)

A vím, že budu znít jako hnusná nepřející osoba, ale musím zmínit, že včera, když jsem se tak úžasně bavila, pila a vůbec byla ráda na světě, "slavil" soused narozeniny - tedy jestli se sezení o samotě ve vlastním pokoji bez jakékoliv vyhlídky na nějakou zábavu dá nazvat slavením. A já se mu v duchu škodolibě směju - já se na své narozeniny taky nehorázně nudila, zatímco on se bavil, a bylo to jen a jen jeho vinou, takže včera jsme to otočili. Tomu říkám karma :D

Z dalších zpráv - kvůli prezentaci závěrečných prací (kterou jsem mimochodem ještě ani nezačala a vlastně jsem ani neviděla svou vedoucí) nemůžu jít na koncert Sekai no Owari, což mě nebetyčně krká >.<

Nesehnala jsem lístky na Waku Waku Gakkó, co pořádali Arashi v Tokiu minulý víkend, což mě taktéž nebetyčně krká, a závistivě čtu reporty z akce a prohlížim fotky těch šťastnějšich. Nicméně se pokusím ještě jednou, tentokrát o lístky do Ósaky. Držte mi palce.

Tuhle jsme s Ósan, Mongolkou a klukem z Myanmaru vyrazili na yakiniku, ztratili se a skončili v malinké restauraci asi pět minut od kolejí XD

Dnes jsem se učila hrát shogi - začali jsme dětskou verzí s obrázky slonů a lvů a další havěti a mně se nějakým zázrakem podařilo vyhrát O_o

Máme tu tajfun. Je to hnus - leje, je tam vichr, a jak je nízký tlak, tak je mi blbě a nesmím moc vstávat, protože se mi točí hlava. Horší než kocovina >.< Ale Udai právě vydala zprávu, že kvůli tomu tajfunu se zítra a ve čtvrtek se ruší veškerá výuka! Lucky~ ^___^

V kuchyňce si pěstujeme novou plíseň. Říkám jí Ágnes. Má se čile k světu a prozkoumává hranice svého obydlí v podobě plastové misky :D

V sobotu odjíždím na 10 dní na Okinawu (záviďte :P). Vracím se 2.7. ale zůstávám přes noc v Tokiu, neboť 3. mám koncert Orange Range. Pak se vracím, ale 6. jedu zpět do Tokia na koncert Buck-Tick, večer pak (když Midorikawa-sama a JR Higaši Nihon dají) stihnu konec kolejní párty a 7.7. slavíme svátek Tanabata :)

Nechci to zakřiknout, ale nejspíš mi na konci července přijede návštěva z Čech. Už se těšíííííím :))

A na konec koťata:

Další víkend v Tokiu

Nejvíc mě na téhle cestě baví, že aniž bych si něco dopředu plánovala, vždycky se objeví nějaká příležitost něco vidět, něco zažít, někam jít. Jako moje víkendová cesta do Tokia.

Araši jsou všude!

Na sobotu jsem měla naplánovanou akci v Jokohamě - nějaký Tales of Festival event, kde měl vystupovat můj milovaný bůh Midorikawa Hikaru-sama. Myslela jsem si, že odpoledne se sbalím, vyrazím do Jokohamy a po akci se zase vrátím. Jenže asi ve čtvrtek jsem objevila, že jedna z mých oblíbených skupin - Sekai no Owari - má na neděli naplánovaný koncert v Tokiu a to zcela zdarma. Jelikož netuším, jestli se ještě na další jejich koncert dostanu, chtěla jsme tam samozřejmě jít. A aby toho nebylo málo v sobotu v 10 ráno se měly začít prodávat trička k 35. výročí NTV, na kterých se letos podílel Ó-čan z Araši. Jenže s ubytováním to vypadalo bledě - v sobotu se holt všichni rozhodli jet do Tokia a nikde nebylo jediné volné cenově dostupné místo.

Okinawa days v Sunshine City, Ikebukuro

Tak nezbývalo než se v sobotu ráno sbalit a vyrazit jen tak "na blind". Na Ueno jsem dorazila v 10, na stanici Tokyo, kde byl obchod NTV, jsem se dostala v 10:10. A pak už jsem jen odevzdaně prošla kolem několikametrové fronty až na konec, kde jsem se bez jakékoliv naděje zařadila. Moje vysněné modré tričko už bylo vyprodáno, a než jsem se dostala alespoň do poloviny, vyprodali mi i můj záložní plán - růžovou. Zbývala jen žlutá a já se modlila, aby alespoň ta na mě zbyla. Zbyla, takže jsem se s nadšením po téměř dvouhodinovém čekání vřítila na toalety, kde jsem se hned převlékla, abych mohla provokovat všechny, na které se nedostalo :D

Méďu to zmohlo :D

Akce v Jokohamě měla začít až v 16:30, takže jsem přemýšlela, co do té doby budu dělat. Nakonec jsem se vydala na Ikebukuro, kde jsem samozřejmě hned zapadla do BookOFF a odnesla si pár knížek. Pak jsem prolezla Sunshine City, koupila si tužku na oči a prolezla bazar BL cédéček, jestli tam nemají něco zajímavého. Pak jsem si všimla, že dost holčin vchází do podzemního obchůdku Mandarake, tak mi to nedalo a šla jsem být zvědavá. A vyplatilo se - krom stohů doujinshi, cédéček a asi miliardy obrázků všech možných idolů či mang jsem objevila i Araši koutek! Mé srdce zaplesalo a já si po dlouhém vybírání odnášela plakát Aiby. Sice jsem chtěla ještě prolézt dódžinši sekci, ale radši jsem to vzdala - bůhví jestli bych odtamtud ještě někdy vylezla (btw koutkem oka jsem zahlédla víc Ninoai dódžinši, než jsem věřila, že existuje - já myslela, že preferované dvojice jsou Ómija a Sakuraiba O_o).

Aiba-čan na mých dveřích <3

No každopádně jsem se tedy vydala přes Šinagawu do Jokohamy. Už jsem tam jednou byla, tak jsem věřila, že trefím. Jenže dostat se do Šin-Jokohamy nebyla taková sranda, jak jsem doufala, takže když jsem se konečně dohrabala k hale, už se téměř začínalo. Rychle jsem našla své místečko (nebyla to poslední řada!) a pak už jen slintala nad mým bohem a dalšími hosty jako Fukujama Džun (který s novým účesem vypadá jak korejský idol), Toriumi Kósuke, Hoši Sóičiró, Kojasu Takehito, Mijano Mamoru či Sugita Tomokazu.

Midorikawa-sama v černém, v modrém svetru Fukujama Jun,
nahoře v hnědých kalhotách Hoši Sóičiró

Celé to bylo zaměřeno na hry Tales of (doplňte si názvy jako Xilia, Destiny, Innocence atd), které jsem nikdy nehrála, ale upřímně - já tam fakt šla jen kvůli mému bohu. Event to byl dlouhý, Midorikawa-sama se zase pokaždé převlékal a já roztávala při pohledu na jeho úsměv a hlavně při poslechu jeho hlasu. Při závěrečném: "Anata no koto ga suki dža nai. Daisuki demo nai. Aišiteru jo!" jsem málem umřela blahem ^^ A celou dobu si tam cosi špitali s Hoši Sóičirem, s kterým tvořili ústřední dvojici v sérii Sukišo, kterou doteď miluju, každoročně v létě ji poslouchám a už jsem ji sehnala i na cédéčkách <3
Když jsem po 9 večer odcházela, držela jsem si všechny palce, abych sehnala nějaké místo, kde bych mohla strávit noc, protože do Ucunomije se mi vážně táhnout nechtělo. Usmálo se na mě štěstí a mangakissa na Šibuji měla volno, takže jsem poprvé strávila noc v místnosti 1,5 x 1 m s počítačem, telkou, kanapíčkem a free kafem. Měla jsem soukromí, vyspala jsem se a ráno jsem i stihla sprchu, takže se tenhle způsob přenocování stal docela oblíbeným.

Džimbóčo - čtvrť knihkupectví

Lehce po 8 jsem dorazila na stanici Tokio, kde jsem si šla odvážně vystát tu zatracenou frontu na trička znova, protože jsem to modré fakt chtěla. A i když obchod otvíral až v 10, už tam byla fronta. Tak jsme se na sebe s dalšími fanynkami usmály - "Tak vy taky? Já vám rozumím, pojďte k nám" - já vytáhla knihu a necelé dvě hodiny se snažila nepodlehnout snaze sednout si na zem. Naštěstí obchod otevřel asi o 20 minut dřív (zaplať pánbůh, vůbec jsem takovouhle obětavost u Japonců nečekala), takže jsem ukořistila trička a uvažovala, co dál. Ve 13 a 15:30 měly být ty koncerty Sekai no Owari, ale co do té doby? Tak jsem se sebrala a jela zpět na Šibuju, kde je úžasný BookOFF, který ovšem otvírá až v 11. Takže jsem se poflakovala kolem, zašla do H&M a pak zaútočila na knihy. Konečně jsem objevila pokračování Glass Hammer od Kiši Júsukeho s názvy Kicunebi no ie a Kagi no kakatta heja, podle kterých je natočeno Oh-chanovo dorama Kagiheja.

To jsou ta úžasná trika, která se vyprodala během 10 minut a internetový obchod jejich prodej raději vzdal,
protože takové přetížení ještě nezažil - to bylo úplně jak stag v den předzápisu XD

Jenže jsem prošvihla první koncert a musela dvě a půl hoďky čekat na ten druhý, přičemž jsem se potýkala s problémem, že jsem si nebyla jistá, kde to vlastně je - v okolí Tokyo Dome totiž bylo nějak moc akcí a najít tu správnou nebyla vůbec sranda. Nakonec jsem šla po vějířích - SnO totiž rozdávali vějíře zdarma, takže jsem sledovala proud lidí a našla to (bohužel vějíře došly, než jsem dorazila :(
Stoupla jsem si na most asi do druhé řady a zase četla. Myslela jsem, že to ty dvě hoďky nevydržím, ale nakonec jsem se přece dočkala a odměnou mi byla hned první Starlight Parade a docela dobré místo k vidění. Potěšilo mě, že krom jedné písničky jsem všechny znala :) Na konci si střihli nový singl Nemureru Hime a vyřádili se s bublifukem, takže jsem odcházela v povznesené náladě a slíbila si, že jestli bude koncert, půjdu na něj.

A na konec ještě jedna radostná zpráva - toulavé kočky, co tu oblejzaj kolem kolejí mají koťata!

A na dveřích máme krásný vzkaz:

"They will come to get you!!" XDD

Do školy i v sobotu - a dobrovolně!

Občas mám pocit, že při mně stojí všechna božstva, a Japonsko se pro mě stalo zemí splněných snů. Už jen to, že tu jsem, je zázrak. A jako by to nestačilo, tak jsem měla šanci jít na koncerty svých oblíbených skupin, koupit si hromady knih, vidět boha Midorikawu-sama... a vidět Aibu-chana z Arashi!

Víte, jak jsem se minule zmiňovala, že byl v Ucunomiji, ale já se zrovna poflakovala v okolí Tokia, tak jsem ho propásla? Tak tenhle čtvrtek jsem měla šichtu v kavárně a přišla nám tam nějaká ženská, co tu organizuje zdejší kulturní akce. A protože nám tam právě vyhrávalo moje cédéčko Arashi a dáma si všimla, Naoko (vedoucí) jí prozradila, že jsem fanynka. A tahle milá paní se jen tak mimochodem zmínila, že Aiba-kun bude na Udai natáčet svou doramu Mikeneko Holmes no Suiri i tuhle sobotu.

V sobotu jsem sice byla dohodnutá na nákupech, ale čert vem nákupy - mám možnost vidět Aibu! Tak jsem vše zrušila a nemohla se dočkat. Včera jsem si uvařila bentó a připravila se na dnešní celodenní stalking. Chtěla jsem sice vyrazit už na osmou, ale nakonec jsem se vyhrabala až v půl 9. Jakmile jsem došla do školy, bylo mi jasné, že už TO začalo. Všude postávaly skupinky dívčin, které ovšem svým věkem ani zdaleka nepřipomínaly vysokoškolačky. Upřímně, byla jsem jedním z nejstarších čumilů. Chvilku jsem brousila kolem a marně vyhlížela, kde je můj idol. A pak se mi povedlo něco naprosto nečekaného - dostala jsem se přímo na plac! Natahovala jsem krk, kde že ten Aiba-kun je, a najednou jsem ho zahlédla - byl naprosto nenápadně asi 5 metrů ode mě!

Aiba-kun obhlíží plac

Jenom jsem zírala a myslela jsem, že se mi to snad zdá. Ale nezdálo - nachomýtla jsem se zrovna ke scéně, kde Katayama a Ishizu poslouchají vysvětlení nějaké ženské a sledují skupinku dívčin na lavičkách, takže jsem Aibu viděla fakticky zblízka, a dokonce ho i slyšela. Tuhle scénu točili několikrát, ale pořád to nebylo ono. Aiba-kun si pak šel na chvíli sednout a já byla vyhozena. Ještě chvilku jsem stalkovala zpovzdálí, ale pak nás vyhnali úplně. Tak jsem si odskočila koupit lístky na koncert Orange Range, a když jsem se vrátila, s nadšením jsem shledala, že se štáb přesunul naproti knihovně.

Katayama a Ishizu zahlédli něco podezřelého

Ještě nikdy jsem nebyla tak šťastná, že jsem Udaijský student - mávla jsem kartou jako by to byla kouzelná hůlka a dostala privilegium uhnízdit se u okna v druhém patře, odkud jsem mohla slintat blahem. Nejdřív jsme s dalšími přítomnými (přišlo mi vtipné, když se ke mně jedna Japonka přitočila a ptala se, co se to tu točí, a já - jediná cizinka široko daleko - jí pohotově sdělila, že to je Aibova dorama - nemůže mi upřít informovanost XD) sledovali scénu, kde nějaký doktor vybíhá z budovy a zastavuje jakousi ženskou, a pak přišel konečně na řadu zase Aiba-kun. S Ishizuem přikrčeně běželi okolo budovy, když tu se Katayama zastaví, narovná se a zahledí se dovnitř. Pak Ishizuovi něco řekne a oba vběhnou dovnitř. Tuhle scénu jsem viděla alespoň 10krát. Tou dobou bylo už poledne, venku děsivý pařák a Aiba-kun v saku. V přestávkách ho museli ovívat dvěma vějíři, ale Aiba se i tak dál usmíval a choval se děsně příjemně. Asi v půl druhé po dalších záběrech kdesi v budově si konečně sundal sako a jen v bílé košili se chvilku poflakoval venku, než pro něj přijelo černé auto s tmavými skly. To byla pauza na oběd, tak jsem si skočila koupit vodu a najíst se, ale než jsem vůbec stihla dojíst svoje malinké bentó, už nás zase vyháněli. Zalezla jsem opět do knihovny, kde jsem ještě další hodinu sledovala štáb a občas zahlédla teď už známé hnědé boty a kalhoty se záložkami.

Nikdy jsem nemilovala zoom svého foťáku tak jako teď XD

Nakonec Aiba-kun opět nasedl do auta, ale ještě předtím se, ač určitě strašně unaven, na nahromaděné davy fanynek usmál a zamával jim - a venku propukl povyk. Vylezla jsem před knihovnu a sledovala odjíždějící auto, zatímco Aiba ještě stáhl okénko a naposledy zamával - a fanynky opět propukly v jásot a provoz neprovoz ještě běžely za jeho autem.

Upřímně nevím, který sen by se mi (snad krom koncertu Arashi) ještě mohl splnit - splnily se mi totiž všechny, co jsem kdy měla :)