Malé radosti

Abyste si nemysleli, že si umím jen stěžovat, rozhodla jsem se tento příspěvek věnovat věcem, které mi dělají radost. Možná to tak z mých běžných keců nevypadá, ale zas tak špatně se nemám. Zásluhu na tom má především fakt, že za celý týden jsem tak unavená a mám v hlavě tolik nedořešených věcí, že prostě nemám čas přemýšlet o čemkoliv jiném (a dělám blbosti jako že zapomínám pin, zakusuju se do syrové dýně, protože si myslím, že je to meloun, sypu cukr do koše a papírový obal házím do kafe atd.).

Takže co že mi to během těchto podzimních dnů dělá radost?

1. Podzim je sezóna dýní - a já nemůžu žádnou sehnat (kdyby se někdo divil, že přeci dýně vidí na každém kroku, tak já hledám kaboču - prý je to dýně Hokkaidó zelená). Ne, to opravdu není to, co mi dělá radost. Ve své snaze nějakou zelenou dobrotu ulovit jsem prošla různé farmářské trhy, zajela do Sapy, a dokonce i do malešické tržnice. Cestou jsem chvílemi měla pocit, že už snad ani nejsem v Praze. Nicméně právě tam se mi podařilo sehnat relativně levné sake, půllitr mirinu (u kterého jsem musela oprášit svoje téměř neexistující znalosti korejského písma) a ovoce s názvem čerimoja, které jsem dosud viděla jen na obrázcích (zas tak úžasné nebylo, ale to je vedlejší). Vždycky když uvidím nějaké přísady používané v japonské kuchyni nebo rovnou nějaké japonské jídlo, hrozně mě to potěší! (tím víc, když jsou cenově dostupné) ♥ Když už jsme u těch japonských věcí - kdybyste náhodou věděli, kde sehnat japonské pivo Asahi (nebo jakékoliv jiné), dejte vědět (samozřejmě krom obchodů typu Japashop), budu vám neskonale vděčná :)
   
2. Když už jsme u těch japonských věcí (podruhé) a alkoholu, sehnala jsem levné umešu! ♥♥ A Cinzano! Ano, začla jsem pít Cinzano. Ano, za svou zásobu alkoholu se fakt nemusím stydět. Ne, nejsem alkoholik (zatím).
   

3. Když už jsme u těch japonských věcí (potřetí), po několika měsících jsem se zase dohrabala na bleší trh a s úspěchem ukořistila pár knih. Nejprve jsem viděla Zápisky z volných chvil, ale u těch byla cena vyšší, než jakou jsem za to ochotna zaplatit, takže nic. Včera se mi však poštěstilo s japonskýma knížkama. Jak říká moje mamka, každá pes jiná ves, ale já nejsem zas až tak vybíravá. Odnesla jsem si proto jakousi vtipnou knížku Můj manžel je FBI, pak cosi o vraždách/sebevraždách (že by detektivka?), strašidelné příběhy a vyprávění o maníkovi, co se rozhodl zaplavat si v indické řece Ganze. Opět děkuji stánku s milými Japonkami, na nichž jsem si mohla procvičit moji pomalu mizející japonštinu.
   
4. Když už jsme u těch japonských věcí (počtvrté), díky T-Sal jsem si vzpomněla, že jsem svého času poslouchala Buck Tick. Dokonce jsem se byla podívat i na jejich koncertě, takže bych třeba mohla dohnat zmeškanou diskografii a zjistit, s čím novým přišli. Stáhla jsem tedy alba Jume miru učú, Aruiwa anarchy a singly Love Parade-steppers  parade a Keidžidžó rjúsei a zjistila, že to vůbec není špatné. Nejposlouchanějšími skladbami se staly Dada disco, Melancholia, Keidžidžó rjúsei a koncertní podoba Mudai, protože to je prostě psycho a velice ráda bych to pustila někomu, kdo o japonské hudbě nemá ani ponětí, a se sadistickým uspokojením sledovala reakce :D Navíc je velmi vtipné pustit si svou sbírku hudby na random a pak vedle veselých písniček od Araši a Kisumai slyšet tohle XD
   

5. Když odhlédneme od japonských věcí (no konečně), tak mamka šla jednoho dne sbírat oříšky a vrátila se s ježkem. Podle nejrůznějších tabulek je moc malý na to, aby přežil zimní hibernaci, takže ho máme doma. Já vím o ježcích prd, mamka taky, takže spoléháme na nejrůznější stránky o ježcích. Všude píšou, jak mu máme dávat rýži a těstoviny a jablka - a on nic z toho nežere. Dává přednost kočičímu žrádlu, mrcha jedna vybíravá. Teď sledujeme, jestli přibírá na váze, a kdyby to vypadalo nadějně, půjde hezky zpátky do přírody.
   
   
   
6. Sem tam se mi podaří dostat se do komunikativní nálady (málokdy, opravdu jen málokdy) a to mám pak chuť si s někým pokecat nebo psát. Problémem je, že planety musejí být v určitém vzájemném postavení a ještě musí být určitý počet skvrn na slunci, abych někomu sama od sebe napsala. Takže pokaždé ocením, když se mi někdo trefí do nálady a napíše zrovna v téhle fázi. Tentokrát se mi ozvali hned tři lidi - a to po roce, dvou letech a třech letech bez kontaktu. Wau, prostě wau. Všem moc děkuji, co já bych si bez Vás všech počala (i když u jedné osoby mám pocit, že toho budu dřív nebo později litovat *mává směr Polsko*). A dostala jsem pohled z Anglie! *-* Ještě jednou děkuji! :-*
   
7. Příspěvek by nebyl kompletní, kdybych nezahrnula i práci, že? Takže tentokrát zapomeneme na neplacené přesčasy, to že mě tahají do práce v horečkách, když můžu stejně tak dobře pracovat doma z postele, a to, že veškerou práci házejí na mě a ještě mám vymýšlet nějaké nedůležité úkoly pro kolegu, kterému nechtějí nic svěřit. Co mě tedy na práci baví a co se mi líbí? Minimálně jedna kolegyně je strašně fajn (technicky mám akorát jednu kolegyni, ale tenhle detail pomineme). Pracoviště se po přestěhování ocitlo blíže k mému domovu, takže mi to do kanclu trvá jen asi půl hoďky oproti předcházející hodině. Pokud pomineme základní administrativní úkoly (typu kopírování, skenování, vaření kafe pro vedoucí...), tak mám velice zajímavou práci. Kolikrát v životě se mi podaří stát u zrodu VŠ, že ano? Vymýšlet anotace předmětů, sestavovat školní řády, dlouhodobé záměry - nic takového jsem nikdy nedělala a už nejspíš nikdy nebudu (musíme pominout fakt, že jsem zjistila, že potenciální vyučující požadovali za vytvoření žádosti 100 táců, a já to dělám za běžný plat a zároveň s veškerou běžnou administrativou). Teď mám mimo jiné vymyslet redakční plán pro budoucí časopis! Musíme si však přiznat, že vše se týká oborů, o kterých nevím ani zbla, ale to je detail. A telefonovat musím jen minimálně! *-* Jaká krása!
   
   A tímto se s vámi pro tentokrát rozloučím a budu si užívat prodlouženého víkendu - třikrát hurá za státní svátky ^^

Den, kdy jsem se podrobila

Nejhorší na pomalém vstupování do pasti je to, že než se tam dostanete, nevšimnete si, kam to vlastně směřujete. Teprve až když se za vámi zaklapnou dvířka, zjistíte, že jste se dostali někam, kam vůbec nechcete. A zpátky už to nejde.
Já jsem si velice šikovně odstřihla všechny únikové cesty a než jsem se nadála, všichni se mi ztratili v dáli a já tu zůstala zavřená. A teď za mnou sklapnou další mříže a já se ještě víc vzdálím nejen ostatním, ale především tomu, co jsem vlastně chtěla dělat. Co že to vlastně bylo, co jsem to tak moc chtěla dělat, že jsem studovala, co jsem studovala? Teď už je to asi jedno - stejně se k tomu nedostanu.

Moje druhé šúšoku kacudó skončilo ještě dřív, než vlastně začalo. Vedoucí mě uháněla minimálně třikrát týdně s dotazem, jak to bude dál, až jsem podlehla. Ještě se nedohodly podrobnosti, ale více méně jsem kývla, že zůstanu. Skvělé, můžu si hrát na poskoka o pár měsíců déle, vždyť to je přeci to, kvůli čemu jsem šest let studovala vysokou školu - abych skenovala, kopírovala a vařila kafe.
Jenže to je asi tak vše, co zvládnu. Závidím úspěšnějším spolužačkám, ale uvědomuju si, že to, co ony, bych nikdy nezvládla. Neprobojuju se ani ve frontě na autobus - jak se mám asi probojovat na trhu práce? Není, co bych dokázala a zároveň mě to bavilo. Nezbývá než nechat si zábavu na doma (= zírat na japonskou TV, číst si japonské autory a vůbec se zabývat Japonskem - btw lituju, že jsem se nemohla jet podívat na japanologickou konferenci v Brně, ale ta cesta je přeci jen drahá, a navíc to začínalo v pátek -_-) a v práci se věnovat jiným, reálnějším věcem. Nemůžu si dovolit nemít práci - kdo by platil účty? Můžu být jen ráda, že se mě někoho zželelo a že mě zaměstnal.
Uvědomuju si to, realisticky chápu, že prostě žádná jiná alternativa tu pro mě není, ale to neznamená, že mě to nemrzí - čím více úspěchů ostatních vidím, tím hůř se cítím (a nijak tomu nepomáhá ani jistý Polák, který se ozve po dvou letech a kterému jsem potupně přiznala, že se japonštině po všech těch letech studia vlastně vůbec nevěnuju...).

Mimochodem, dnešek byl obzvláště zlý, jelikož kvůli zachování legálních office na noťasu jsem musela komusi mně neznámému umožnit vzdálený přístup k mému počítači. Upřímně jsem se na to nemohla dívat a kdybych si v hlavě do zblbnutí neopakovala, až jsem v klidu a dýchám, asi by mě skolil záchvat paniky. Můj noťas je můj poklad, moje všechno a nikdo na něj nesmí ani šáhnout, natož se v něm hrabat. Je mi jasné, že jeho úmyslem nebylo mi prohrabat všechny soubory, ale stejně jsem se po skončení cítila (pro nedostatek lepších slov) violated. Jako by mě někdo napadl a nutil k nevýslovným věcem. Už dlouho jsem neměla tak strašnou chuť se napít něčeho ostřejšího. (Náhodou byste někdo nevěděl, jestli se u nás dá sehnat pivo Asahi za nějaké relativně přístupné ceny, že ne?)

V takových chvílích jsem za svůj obor ráda - nic mi tak nezvedne náladu, jako pořady Araši či Kisumai či něco jiného japonského. Co já bych si bez té japiny počala?

A každý pracovní den začínám a končím čtením v autobuse, čímž se krásně odreaguju. Tím víc, jedná-li se o japonskou knihu.
Haruki Murakami je jeden z těch spisovatelů, kteří u mně dobře začli, ale špatně skončili. Kdysi dávno na střední jsem se dostala k Norskému dřevu, které mi záhadným děním osudu padlo do noty a stalo se tak jedním z mnoha důvodů, proč jsem se nakonec rozhodla studovat japonštinu. Jenže čím víc věcí jsem od něj četla, tím horší image si u mě vytvářel, až jsem po přečtení knížky Po otřesech neměla ani chuť mu dávat další šance. Uzounká knížka Spánek se však vyplatila - i když, jak se to vezme.
Doslova na pár stránkách se rozvíjí příběh mladé ženy, která zničehonic přestane spát, čas využívá na čtení knih a pomalu si začíná uvědomovat, jak se její život po svatbě změnil. Teprve tato její nespavost jí pomyslně otevírá oči a ona se tak po dlouhé době opět cítí naživu.
Celé je to vyprávěno z perspektivy protagonistky (plusové body!) a nabízí nám tak její pěkně zachycené psychologické vykreslení (další plusové body). Je až s politováním, že konec je tak násilně neukončený (mínusové body - hodně mínusových bodů). Pointa tak vyznívá do ztracena a člověk si říká, jestli to má vůbec zapotřebí...

U Murakamiho č.2 (tedy Rjúa) to zapotřebí rozhodně nemám - po Piercingu jsem sáhla z povinnosti jakožto (bývalé?) japanoložky, ale udělala bych líp kdybych si tu ruku usekla. Postavy čotto, příběh čotto, vyvrcholení příběhu taky čotto a konec, tak ten byl úplně mega divný a vlastně nijaký. Sdělil někdo současným japonským autorům, že závěr je také ještě součástí knihy? Měl by...

Tentokrát mě nepotěšila ani filmová produkce. Šingeki no kjodžin live action je něco, na co jsem byla na jednu stranu docela zvědavá, ale čeho jsem se na druhou stranu docela bála. Přeci jen manga byla hit, anime taky, takže se dalo předpokládat, že filmová verze bude co nevidět. A víte co? Stálo to za starou belu, přesně jak jsem se obávala. Jako titáni fajn, proč ne, ale kdo proboha schválil ty unneccessary romantické scény a tu podivnou odbočku v příběhu Mikasy?? Mikasa (a Armin, na toho nezapomínat!) je moje nejoblíbenější postava a oni asdfjlk (nebudeme spoilerovat, ale prostě wtf). Každopádně už po 30 minutách jsem toho měla dost a dokoukala jsem to s největším sebezapřením a spoustou rozhořčených výkřiků směrem k monitoru. A přitom to obsazení vypadalo skvěle - Miura Haruma, Mizuhara Kiko, Hongó Kanata, Išihara Satomi (ta mi na roli Handži neseděla a jako jediná mě příjemně překvapila). Jenže kde je blbá a naprosto emocionálně chudá storyline, tam ani známá jména nepomůžou. Upřímně, v tomhle filmu byste našli víc brambor než smyslu a krom zklamání to ve mně žádný pocit nezanechalo. Možná jen lehké znechucení z množství tělesných tekutin... Věřím, že by z toho šlo vykřesat mnohem víc! Trošku emocí! (čímž nemyslím ten pokus o sexuální scény -_-) Trošku citu! Trošku lidskosti místo bezduchého vraždění!

víkendová chvilka pohody