Další rok za námi. Nikdy bych netušila, jak úžasný rok se z toho vyklube. Teda ne že bych si mohla stěžovat na ten předchozí - ten byl neméně pozoruhodný. Spíš by mě mělo překvapovat, že se mě to štěstí tak dlouho drží, nicméně jsem za to ráda. I díky tomu jsem byla schopná dokončit bakaláře z obou oborů, strávit nezapomenutelný rok v Japonsku, potkat spoustu nových lidí, navázat nová přátelství, zjistit, jaké to vlastně je být do někoho zamilovaná (a následné zklamání), cestovat, začít studovat už pouze jeden jediný obor, přečíst si knížku v japonštině (a ne jen jednu) a celkově být spokojenější než dosud. Nezbývá než doufat, že příští rok bude stejně skvělý, ne-li lepší než ten letošní. A kdo ví, třeba se vše vydaří a já se v létě zase podívám do Japonska ^^
Tak zábavného silvestra, pokud možno bez kocoviny a bez zranění.
Detektiv Reidži Asama má privilegium dozvědět se o zbrusu nové vyšetřovací metodě. Speciální tým vedený Takašim Šigou a jeho podřízeným Rjúheiem Kagurou mu představí nový systém, který využívá DNA a nejenže určí pachatelovu krevní skupinu, rasu, věk, výšku, barvu očí a vlasů atd., ale taky na základě těchto informací vytvoří jeho 3D podobiznu. A i když jeho DNA není obsažena v databázi, pokud je tam vzorek někoho z příbuzenstva, program je schopen to zjistit a oznámit. Jenže nic není perfektní.
Asama momentálně vyšetřuje případ vraždy tří mladých žen, které byly zastřeleny, jenže tenhle úžasný systém ukazuje pouze ,,Not found 13." Kagura si říká, že je to jen otázka času, protože v systému ještě chybí informace spousty lidí. V té době mu Kósaku Tatešina, bratr dívčiny, co tento senzační systém vytvořila, poví, že s ním chce mluvit ohledně NF13. Jenže než to stihne, jsou on i jeho sestra zavražděni. Rozběhne se vyšetřování a Kagura nechá testovat DNA nalezeného vlasu. Jenže ze systému vyleze jeho vlastní podobizna. A Kagura nemá alibi, protože v době vraždy nebyl při vědomí, jelikož vládu nad jeho tělem převzala jeho druhá osobnost Rjú...
Jediný důvod, proč jsem si tuhle knížku koupila, je fakt, že příští březen bude v japonských kinech filmová adaptace s Ninem v hlavní roli. Příběh zněl zajímavě a trailer vypadal dobře, tak jsem se na to docela i těšila. Jenže...
Nějak jsem nepobrala, proč je Keigo Higašino momentálně v Japonsku tak populární. Tohle je sice zatím jediná kniha, kterou jsem od něj četla, ale stejně - postavy jsou vyloženě prkenné a chovají se velice nepochopitelně (uvěříte v mžiku člověku, kterého neznáte ještě ani 24 hodin a který je hledaný jako zločinec? Když zjistíte, že člověk, s kterým pracujete gackt ví kolik let, je možná vrah, taky se od něj okamžitě distancujete, aniž byste se nad tím zamysleli? Pokud vám někdo tvrdí, že vás našel pomocí telepatie, přejdete to jen tak? Jakožto detektiv, věřili byste ihned člověku, jehož DNA se našlo na místě činu? A když vám někdo řekne, že jste cestovali s dívčinou, která je vlastně jen přelud a vůbec neexistuje, taky byste to přešli jen tak? Já bych o všem z toho aspoň chvíli přemýšlela, byla zmatená, nevěděla, co si myslet, nebo tak něco, ale postavy z téhle knihy mají nejspíš v hlavě jasno *krčí rameny*). Příběh sice začíná zajímavě, ale někde v průběhu se totálně ztrácí (jste na útěku, jde po vás tak půlka města, ale hlavně že máte čas si s dívkou, o které nic nevíte, natrénovat svatbu. Jo, to dává smysl -_-). Autor má nejspíš spoustu poselství, co se nám snaží sdělit, ale dohromady to prostě nefunguje a vše vyzní naprosto do ztracena.
O čem ta kniha vlastně byla? Že počítače jsou zlo? Že se máme vrátit k takovým základním věcem jako je uplácávání si nádobí z hlíny? Že nemáme předstírat, že jsme něco, co nejsme? Že máme věřit jen sami sobě a že silnější vždy vyhrává? Wtf?! Fakt doufám, že další jeho knihy jsou daleko lepší než tohle, protože jich na mě v mé knihovničce čeká ještě celkem dost...
A taky doufám, že zmíněná filmová adaptace bude mnohem, mnohem lepší, protože tohle bylo fakticky strašné. Z traileru to vypadá, že páni scénáristi to alespoň trochu pozměnili, protože Platina Data vůbec nejsou to, čím se z toho traileru zdají být. Třeba to dobře dopadne.
Nino! Ty to zvládneš! Já ti věřím, nezklam mě!
(nechci vás podceňovat - třeba se to někdo z vás chystá číst)
Jošitaró Katajama je policejní detektiv, i když - jak sám přiznává - ne příliš dobrý. Tentokrát s parťákem Hajašim a nadřízeným Mitamurou řeší případ vraždy vysokoškolačky. Řekněme si upřímně, že Katajama z toho není zrovna nadšený - nesnáší pohled na krev, a navíc ho poslali vyšetřovat na vysokou, která je jen pro dívky. No a milý Katajama má krom moře dalších věcí strach z žen. Po příjezdu na univerzitu se setkává s vedoucím filosofické fakulty Morisakim, který mu poví o zvěstech, že se na školních kolejích provozuje prostituce a že by to mohlo souviset i s tímto případem. A zanedlouho je Morisaki nalezen mrtev, nechávaje za sebou jednu velmi inteligentní tříbarevnou kočku a studentku/přítelkyni Jukiko...
Tuhle knížku jsem si chtěla přečíst od té doby, co jsem viděla stejnojmenné dorama s Aibou v hlavní roli. Chtěla jsem totiž vědět, jestli je ta knížka taky tak špatná jako dorama (upřímně, doramu jsem dokoukala jen proto, že tam hrál Aiba, a přestože si většina lidí stěžuje, že to Aiba hrál fakt strašně, tak já namítám, že i kdyby to zahrál mistrovsky, přišlo by to u takovéhleho dorama vniveč). Po přečtení však můžu s radostí prohlásit, že kniha je mnohem lepší než zmíněné dorama. Je opravdu škoda, že se tvůrci více nedrželi předlohy - mohli jsme mít hned dvě úžasná dorama v jedné sezóně (tím prvním je samozřejmě Kagiheya).
Co se týče odlišností od seriálové verze, tak jako první je třeba zmínit Katajamovu rodinu - sestává totiž pouze ze dvou sourozenců - Jošitaróa a Harumi (jak tvůrci doramy přišli na postavu Hirošiho zůstává záhadou - btw když už jsme u těch postav, chybí v knížce i Išizu, ale ten se prý objevuje v navazujících dílech). Sourozenci žijí po smrti otce spolu (gackt ví, kam se poděla matka) a čas od času je otravuje babička, která se jim (hlavně tedy Jošitaróovi) snaží domluvit omiai (tedy smluvní manželství), ovšem bez většího úspěchu.
Další důležitou odlišností je i to, že Holmes se nemění v člověka, nemluví a Katajamovi pomáhá jen prostřednictvím maličkostí typu zírání z okna na jeřáb či poškrábání fotky. Je to takové jednodušší, opravdovější a asi i hlavní důvod, proč se mi to zamlouvalo mnohem víc, než jak to udělali v doramě. To a taky fakt, že Katajama není ani zdaleka takový neschopný ťulpas, jakého ho vykreslili v doramě. Většinu času jsem se divila, proč se vlastně tak podceňuje (třeba scéna, kde přišel na to, že se zvenku nedalo dovnitř nijak dostat a že je to tedy záhada uzamčené místnosti podle mě neměla daleko do samotného Kagiheya).
Nicméně se nedá popřít, že je občas jako slon v porcelánu, ale to je jedině dobře, protože kniha má jinak poměrně ponurou atmosféru (těch vražd!). A poměrně dlouhou dobu jsem držela palce, aby to Katajamovi a Jukiko spolu vyšlo, protože ti dva by se k sobě hodili a Katajama si zaslouží nějakou milou slečnu.
Abych to shrnula, tahle knížka se mi fakticky líbila (posledních 70 stránek jsem sfoukla naráz, což je docela co říct, jelikož v japině čtu hrozně pomalu (tak 15~20 stránek za hodinu) a po pár hodinách mi mozek odmítá rozpoznávat znaky). Docela lituju, že nemám i další knížky z téhle série :-(
