Nechci být přehnaně pozitivní, ale vypadá to, že jsem pro letošek z nejhoršího venku *klepe na dřevo*. Moje mysl se rozhodla, že už jaro skončilo, a tudíž by nejspíš bylo nadmíru neprofesionální, kdyby to moje jarní deprese ignorovala a zdržela se o něco déle. Ani nevíte, jak jsem ráda. Letos to trvalo extrémně dlouho a bylo to docela intenzivní... a já jsem fakticky nadšená, že to mám za sebou, protože mě to fakt děsilo.
Školu jsem sice většinou zatahovala, ale vypadá to, že z toho žádný průser nebude. Z tlumočnického semináře jsem se však opravdu nechala vyhodit a zopakuju si to příští rok. Kaiwa a učení céčkařů je stále v jednání. Nakonec jsem sesmolila i ten motivační dopis, i když s týdenním zpoždění. Teď je načase sesmolit všechny překlady, seminárky a tak podobně, takže se přestávám flákat a začínám makat. Momentálně jsem kdesi uprostřed překladů na klasickou japinu (btw stále si myslím, že by měla shořet v pekle). Ale mám i dobrou zprávu - dokopala jsem se k tomu, že jsem šla za Sylvou zjišťovat, jestli se mi vysměje či mě uškrtí, když ji požádám, aby vedla mou diplomku. Naštěstí se nekonalo jedno ani druhé - a já mám vedoucí \(^.^)/
Pomineme skutečnost, že toho Sósekiho asi jen těžko přeložím, natož abych to pak zanalyzovala... ale nebudeme pesimističtí.
Jak jsem neměla chuť nic dělat, tak se mi ani číst nechtělo, což mělo neblahý dopad na knížku Kirišima, bukacu jamerutte jo, kterou jsem odložila na neurčito. Zato jsem se při cestě vlakem vysloveně donutila přečíst si knihu s výmluvným názvem Speak od Laurie Halse Andersonové, jež vypráví o dívce, která přestala v důsledku traumatické události mluvit. Celé to bylo vyprávěno z pohledu hlavní hrdinky, která čtenáři dává nahlédnout do své mysli, a přestože nepromluví, má hodně co říct. Fascinující knížka, zvlášť proto, že se s jednáním protagonistky ztotožňuju, věřím, že člověk má právo mlčet, a že to z něj nedělá žádného vyvrhela, delikventa a neměl by kvůli tomu být znevýhodňován. Byl podle toho, mimochodem, natočen i film - vřele doporučuju.
Co se týče dalších novinek, z úzkostné poruchy jsem se vypracovala až na sociální fóbii, gratulujte mi. Věřím, že na katedře psychologie jsou ze mě nadšení. Já už míň. Každopádně jsem na dnešní konzultaci dostala dva úkoly - během následujících týdnů mám trénovat rozhovor minimálně ve třech osobách (jelikož ve dvou mi to problém nedělá, ve třech už mám tendenci mlčet - najděte mi někdo dvě kamarádky, které se navzájem znají a mají chuť a čas pokecat); a za druhé se mám pokusit o oční kontakt, což je věc, kterou v podstatě vůbec nevedu. Když si s někým povídám, většinou obhlížím povrch stolu, zjišťuju počasí venku či stav podlahy. Nekoukám do očí ani vlastní matce, takže to vidím jako zatraceně těžkej úkol. Děsí mě to, ale jestli mi to má pomoct, tak jsem ochotná ganbarimasovat.
Sama totiž vidím, jak moc jsem se za poslední dobu zhoršila v kontaktu s lidma. Začíná mi dělat problém i vejít do obchodu. Pokud má otevřené dveře, tak ještě, ale jakmile mám před sebou zavřené dveře, radši to vzdávám. Chtěla bych navštívit jednu zdejší kavárnu, ale sama se tam prostě nedokopu. Stejně tak vím, že mám ráda tancování v patnáctce a už tři dívčiny se nabídly, že se mnou půjdou, ale já se tam najednou bojím. Nevím, co se stalo, že jsem se tak zhoršila - v Japonsku jsem měla pocit, že je vše v pohodě, ale teď je všechno špatně. Děsím se toho, že jestli takováhle zůstanu, bude návrat domů, kde nebudu mít denní kontakt s kamarádkama, peklo a já se ještě víc uzavřu do sebe. Škoda, že nejsem Japonka - byla by ze mě skvělá hikikomori :)
Ganbarimas!
ReplyDelete