Tour de Morava a další podzimní zábavy

Člověk se na chvíli zamyslí a už je listopad. Pořád čekám, že jen ještě dodělám tuhle věc a už bude v práci klidněji – a ono pořád nic. Teď jsem řešila brožury, zítra máme promoci, pak zase informační schůzku… Furt něco.

Do toho nám minulý týden pro velký úspěch opět nahlásili bombu, tak jsme mohli přezkoušet, zda se umíme zdárně evakuovat – pokud zdárně znamená, že si ještě skočíte na záchod, vytisknete si podklady, které potřebujete naštudovat, a samozřejmě o tom dáte vědět na twitter, že jo. No, moc úspěšné to bylo, zvláště ta část, kdy vás o tom informuje chlapík z vrátnice místo rozhlasu či jiného poplašného systému a jako ověření vám volá kolegyně z rektorátu z vedlejší budovy, kde se informace šíří poněkud rychleji. Tak víte co – jsme zvyklí, jen po covidové pauze trochu zrezivělí.

Posledně jsem zmiňovala, že se chystám na Tour de Morava – to Vám panečku byla jízda. Tři města během tří dnů – Pardubice, Olomouc, Ostrava – s tím, že jsem vyjela v pátek po práci a vrátila se v neděli v noci, páč kdo by si kvůli mně bral dovolenou, že jo. A nejlepší bylo, že zrovna ten víkend se příšerně ochladilo a já jela velmi nalehko jen v podkolenkách a svetříku.

V pátek mě teda čekaly Pardubice, kde jsem se měla sejít se spolužačkou/kóhaikou, co dělá v japonské firmě. Ta mi ovšem den předem napsala, jestli by mohla s sebou přitáhnout japonskou kolegyni. Jasně, já japinu aktivně nepoužila 7 let a ani předtím to nebylo s mluvenou japonštinou žádné terno, to bude děsná prča. No byla, no... *chjo* Dala jsem dohromady tak pět vět pochybné kvality, ale rozuměla všechno (děkuji ti, japonská televize a má sbírko japonských knih). Dortíky měli výborné, ale frustrace se šplhala do závratných výšin, gin s tonikem nepomáhal a jediné, co mě zachránilo, byl fakt, že já toho obvykle moc nenamluvím ani v češtině, zvláště když je tam víc jak jeden člověk - T'Sal a Xan by mohly vyprávět a nejen o nedávném setkání v Praze.

Sobotu jsem trávila v Olmu, kde jsem se potkala s další spolužačkou/kóhaikou a zkoumaly jsme novou hipsterskou kavárnu, která nám nahradila oblíbenou 87ičku a shledaly, že to nebyl krok správným směrem (dortíky! nemaj dortíky! T_T). Od kamarádky jsem si ukořistila voskovku, kterou jsem nikde nemohla sehnat od té doby, co ta moje chudinka umřela, když jsem byla na vejšce. No a pak zabíjela čas pobíháním po Olmu, protože v sobotu odpoledne je samozřejmě všechno zavřeno a čajovna otvírala až v 17. A poprvé po letech měli zase výborné Vanilkové nebe, tak jsem tam strávila večer - ale v celé čajce úplně sama O_o To se mi snad ještě nikdy nestalo, ani mimo semestr... Tak jsem si aspoň dokoupila zásoby čaje a na rok mám zase vystaráno.

V neděli jsem ráno běhala po zoo, protože ♡MRAVENEČNÍCI♡! A LENOCHODI! ♡ A nově i červené pandy! ♡♡ Já tu zoo prostě miluju! ♡

V poledne jsem se přesunula do Ovy, kde jsme s kamarádkou taky zakotvily v čajce a večer už jsem zase svištěla dom (a chvilku se bála, že mě vyhodí někde v půlce cesty, páč jsme dva měli jízdenku na stejné místo ve vlaku - nakonec vykopli maníka a ne mě, uff). Ještě že jsem měla v pondělí volno - přeci jen to byla spousta socializace a já byla vyřízená.

V tuhle dobu mi twitter udělal hnusnej naschvál a odstřihl mě. Jelikož to je v podstatě jediný účet, kde si pamatuju heslo, tak mě to moc nepotěšilo, protože jsem ho ani nemohla odbloknout. Po návratu domů se ale ukázalo, že potvrzení e-mailu stačit nebude, a ten debil trval na tom, že chce telefonní číslo. K čemu mu sakra bude, když jsem ho tam nikdy nezadala a tudíž to nemůže sloužit k ověření, to tedy netuším. Pár dní jsem se neúspěšně pokoušela hádat s helpdeskem, ale nakonec mi stejně nic jiného nezbylo. Shame on you! >.<

Mimochodem, víte, jak jsem se posledně dušovala, že chci do promocí ušít nové šaty, abych si je na tu slávu vzala? No tak jsem je tak tak stihla – jen bez pásku. Všechno se dlouho tvářilo, že v pohodě, jen to složit a je hotovo. A ejhle – první problém nastal při pokusu sešít vrchní a spodní díl – tam se teda zasekávám pravidelně, chvilku je to křivé, pak zase moc volné, jinde to táhne a vždycky to sežere hromadu času, než to vypadá přijatelně. Jakmile jsem vyřešila tohle, nastala akce zip, která teda taky nic moc. Tam to teda nejdřív bylo moc volné, pak to táhlo, pak to zase bylo volné… no prostě sranda jako vždy. A nejhorší je, že ta látka je krásně splývavá, takže každá chyba je perfektně vidět a bije do očí, jako by říkala: „Podívejte se, jak to ten blb zprasil!“ Závidím všem, co mají konfekční velikost a stačí jim jet podle vyznačených linií a pohoda.

Nakonec jsem to teda dala dohromady s tím, že nejsem spokojená se zipem, ale na promoce si je vezmu a zip dořeším potom. A pásek dodělám. Ten pásek, co celému modelu přidal aspoň dvě hvězdičky obtížnosti. Jestli tohle dosavadní snažení bylo jednoduché, nechci vidět tu složitější část >.<

A pak hurá na něco dalšího! ♡

Letní odpočinek

Nedávno jsem si v knihovně půjčila knihu, kde jsem si přečetla: "Jen cibule dokáže pochopit vaše utrpení a osamělost." 

Chudák cibule! Vůbec jsem netušila, že je tak nevyspalá a věčně unavená a že nedokáže udržet pozornost dýl jak 5 minut.

Aneb prázdniny skončily, alou zpátky do práce.

Tedy ne že bych o prázdninách nepracovala, to jako ne, ale aspoň jsme většinou dělaly z domova a do kanclu zašly jednou za týden zalít kytky. Jó, to byla krása a já mohla spát až sladkých 8 hodin. A pondělky jsem měla dovolenou – prodloužené víkendy! Nádhera!

Takže jsem zvládla i takové věci jako sesmolit 15stránkovou hodnotící zprávu, aniž bych si nějak moc stěžovala (jen trošičku; fakulty si totiž čísla cucaly z prstu a neměly o nic lepší představu, co tam psát, než já). Co na tom, že se ukázalo, že žádná taková zpráva není třeba a já ji pak měla stáhnout na 3 strany, které se kamsi založí a budou sloužit jako podklad, kdyby někdy někdo chtěl nějakou jinou podobnou zprávu sepisovat… *headdesk*

Díky kratší pracovní době jsem stíhala i šít – dodělala jsem tu dlouhé roky rozdělanou spodničku! Je to puf, to jo, ale trochu divné puf. Ale je to puf! Původně jsem chtěla ještě takový zlepšovák – našít na tu spodní vrstvu saténu patentky, jejichž pomocí by bylo možné spodničku operativně zkrátit tak, aby se vešla i pod kratší sukně. Z toho zatím sešlo, ale určitě to není nic, co by nešlo v budoucnu dořešit, pokud by to bylo třeba. Zatím tedy jen pod dlouhé sukně a pod šaty (pod úplně prvními motýlkovými to vypadá skvěle! <3)

Dál jsem se zbavila kousků černého žakáru a žluté dekorační látky, které mi tu ležely, a vytvořila z nich užší sukni na jaro/podzim. Výsledek sice žádný sláva, ale stejně to byly jen takové jinak nepoužitelné kousky, takže mi to ani není líto.

Mimochodem, někdo mi vysvětlete ty velikosti v Burdě – sukně ve velikosti 42 musím zužovat, páč je to na mě široký, ale živůtky v té samé velikosti musím naopak zvětšovat, páč mi to v pase není – jako wtf? Tady u té sukně jsem musela dělat záševky navíc, takže proto to vypadá tak podivně nafoukle, jak to vypadá. Moje tělesný proporce jsou prostě peklo! >.< V následujícím modelu jsem ale zase musela záševky zužovat, jinak bych to nedopla. Ta samá velikost! Jak?!

Poslední, co jsem zatím dokončila, jsou zapínací šaty s límečkem z tmavě modrého popelínu. Ten jsem si na jaře vyhlédla na internetu, ale v prodejně jsem ho nenašla, což mě teda dost zklamalo, protože na obrázku vypadal fakt hezky. Ale látky přes net kupovat fakt nebudu – barvy na mém monitoru bývají dost mimo a já si na to prostě musím šmátnout. Někdy na začátku léta jsem ovšem na látku náhodou přeci jen narazila a okamžitě ji koupila. Tehdy jsem ještě netušila, co z toho bude, ale líbila se mi. V průběhu léta jsem pak procházela různé modely a zaujala mě myšlenka zapínacích šatů se širokou sukní ve stylu 50. let. Jenže model jsem na to neměla, tak jsem projela stránky Burdy a narazila na jeden takový, jen pár let starý. Ani to nebylo moc náročné; sehnala jsem správné knoflíky, přidala si kapsu, zvorala přišití zipu, páč to bych nebyla já, abych něco nezvorala, že jo, vyděsila se, že to nezapnu (páč velikosti jsou prostě random, nebo mám blbou postavu), a šaty byly na světě! Bála jsem se, že už je ani neunosím, že bude příliš zima, ale nakonec jsem je přeci jen jednou měla a zítra si je plánuju vzít zas, protože to prostě všichni musí nutně vidět!! :D

Teď si šiju šaty na promoce a nejsložitější je na tom pásek, který tomu normálně přidává celé dvě hvězdičky. Snad to do toho listopadu stihnu – všechno na to mám nakreslené, nastříhané, zip mám, kapsy mám, jen to složit. Ale ten čas není! Proč nejde šít, číst, spát, koukat na seriály, pracovat, poslouchat podcasty a chodit na procházky a to všechno najednou?!

Z dalších zpráv:

• promoce se konaly, všechno se nakonec zvládlo, ale já byla s nervama v háji.
• přijímačky se konaly, všechno se pokazilo, měla jsem den-blbec a ztrapnila jsem se před kde kým, ale konaly se.
• měla jsem prezentaci na semináři ohledně fungování informačního systému, který imrvére nefunguje, a stálo to za prd – rada do života: nikdy mě nenechávejte mluvit!
• byla jsem pozvána na svatbu, asi už třetí, kam jsem teda fakt nešla, protože lidi.
• nechala jsem se očipovat a mohla jsem se tak znovu setkat s kamarádkami – koho jsem ještě nestihla, je na řadě (teď o víkendu hned tři v rámci víkendové Tour de Morava). Kupodivu tu, která bydlí nejblíž, se mi zatím nepodařilo odchytnout (ale zapracuju na tom, slibuju).

 

Strach z budoucnosti

"Kde se vidíte za 5 let?"

Taky tuhle otázku nesnášíte? Tak to jsme na tom stejně. Podívejte, já ani nevím, co budu dělat zítra, natož za rok, za dva, za pět. 

Že by to samé, co dělám teď? Bydlet u mámy, pracovat ve státní sféře, věnovat volný čas noťasu, čtení a šití. Nikdy jsem o budoucnosti nepřemýšlela. Většinu života jsem ani nevěřila, že se nějaké dožiju. Ale než jsem se nadála, překonala jsem třicítku a furt jsem tady - tak trochu zázrak, ne?

Jak jsem měla co dělat, abych přežila pubertu a svá 20. léta, nenaučila jsem se plánovat dopředu. Na otázku, jak si představuju své stáří, stále odpovídám, že tou dobou už žádné důchody nebudou. V duchu si ovšem říkám, že tou dobou tady hlavně už nebudu já. 

Asi jsem divná, ale představa, že se na to kdykoliv můžu vykašlat, mě v podstatě uklidňuje.

Co mě ovšem děsí je to, že nějaká budoucnost bude. Děsí mě, že bych se toho důchodového věku měla fakt dožít. Takže když jsem byla dotlačena k tomu, abych si zařídila penzijní spoření, všechno se ve mně začalo svírat. Spořím si na důchod. Já. Na důchod, kterého se nechci dožít. Ale všichni na něj přeci spoří, byla by blbost neudělat to taky, zvlášť když na to zaměstnavatel přispívá. A přesto mi to přijde příšerně děsivé, uznat, že nějaká taková budoucnost by přeci jen mohla nastat. Uznat, že za třicet let tady ještě budu. Bojím se toho. Bojím se, že si nalhávám, že se tu na to můžu kdykoliv vykašlat, ale ve skutečnosti bych to nedokázala.

Bojím se přemýšlet o budoucnosti. Ještě by nějaká mohla nastat.

Jak po třicítce přijít ke kamarádkám?

Běžní lidé mého věku řeší vztahy, svatby a děti (ti normálnější pak kočky, počítačové hry a fantasy) a já tu sedím a přemítám, jak se hledají přátelé.

Ale vážně - jak se po třicítce hledají přátelé? A kde?

Já jsem teda dosud všechny kamarádky potkala na školách a za pomoci obrovské dávky štěstí se mi podařilo udržet se v jakéms takéms kontaktu s nimi i po skončení školy. Občas to teda probíhá stylem "rok jsem o tobě neslyšela, tak zajdem na kafe a pak o sobě zase další rok nedáme navzájem vědět", (no, spíše často než občas), ale já je teda za kamarádky považuju, i když od nich po tak dlouhou dobu vlastně vůbec nemám žádnou zprávu a nejsme v kontaktu.

Ale školní docházka je nenávratně za mnou a co si má chudák introvert teď počít?

Jednou možností je zaměstnání. Teda bylo by, kdyby věkový průměr mých kolegyň nebyl 50+. Naštěstí jedna z referentek byla mého věku a navíc extrovert, což je obdoba zlatého dolu. Takoví lidé si s vámi prostě chtějí popovídat a tak trochu si vás přivlastní, což jako nemluvný introvert prostě ocením. Po těch pár letech příliš dlouhých rozhovorů v pracovní době a občasných společných obědů už jsme zhruba někde na úrovni kamarádek - ona mi posílá fotky svého zvířectva a upletených věcí, já jí posílám své šicí výtvory.

No a dnes jsem se dozvěděla, že ženská, za kterou zaskakovala, když byla na mateřské (dvakrát po sobě), se má v září vrátit a kamarádka u nás teda asi končí. Je to moje jediná kamarádka z práce a co já si bez ní sakra počnu? S dalšími kolegyněmi sice taky vycházím dobře, ale to jsou všechno pracovní vztahy - ve volném čase bych s nimi na kafe asi nešla, protože kromě pracovních věcí si nemáme co říct. Ony mají většinou před důchodem/už jsou v důchodu a zabývají se úplně jinými věcmi než já. Společného (kromě práce) nemáme prakticky nic.

Najít si kamarádky v práci tedy padá. Co tu máme dál? Internet?

Potkali jste mě někdy na netu? Nejsem zrovna přátelská osoba - s cizími lidmi se prakticky nebavím, chaty mě nikdy nebraly a vrchol mé socializace je odpověď na komentář na blogu (a občas ani to ne). Twitter mám uzavřený, na ao3 zásadně na nic neodpovídám a na tumblru jsem komentovala věci jen u dvou dívčin, z čehož jedna před pár lety zmizela z netu a druhé píšu jen povzbuzující komentáře, když zápolí se školou/hledáním práce/životem obecně. Absolutně nechápu, jak si lidé hledají kamarády na internetu. Tedy teoreticky ano - začnou se bavit o společném zájmu a nějak se pak prostě baví dál. To je kapku problém, když toho člověk moc nenamluví (v tomhle případě asi spíš nenapíše). Já raději čtu hovory ostatních a tiše proplouvám nepozorována okolo. To mi vyhovuje a asi i proto jsem nikdy neměla moc problém s nějakými agresivními anonymy nebo něco podobného. Nikdo proti mě nic nemá, když se prakticky nikdy nevyjadřuju.

Takže internet taky ne.

No a tady končíme - nic dalšího, co by vyžadovalo alespoň minimální socializaci, nedělám. 

Tož asi žádné kamarádky pro mě. Musím si vystačit s tím, co mám; nic dalšího už nebude. 

Na druhou stranu nepatřím zrovna k nejsdílnějším lidem a mnohem raději poslouchám, jak se ostatní baví, než abych se zapojovala. Ideální je, když se sejdou tak dvě až tři kamarádky a já jim dělám takové to páté kolo u vozu. To nemluví zrovna v můj prospěch a někdy si tak říkám, proč by se mnou vůbec někdo chtěl kamarádit, když nemám co nabídnout...

Chjo, já jsem fakt samotář až to bolí.

(Tento příspěvek vznikl jen proto, že jsem si chtěla postěžovat, že přijdu o kamarádku/kolegyni.)

Proplouvání časem

Taky máte pocit, že všechny dny jsou stejné? Je vcelku jedno, jestli je únor nebo duben, pondělí nebo čtvrtek; jediné, co poznám, je víkend, páč nemusím otevírat e-mail.

Od posledně se nic moc nezměnilo - pořád pracuju převážně z domova. Stejně jako jiní zaměstnanci i na nás padla povinnost se testovat, což byla ze začátku fakt bojovka, protože nikdo neměl kompletní informace, postup se měnil ze dne na den a co platilo jeden týden, už ten další zase neplatilo a NIKDO VÁM TO NEŘEKL!! Pro představu: nejdřív jsem se z opatření rektorky dozvěděla, že si mám testy vyzvednout v podatelně. Tam mi ale řekli, že je to jen pro akademiky a já musím využit testovací místnost, kde test dostanu. A že bude plivací, takže nesmím jíst a pít. Zpruzená, neboť jsem musela jet do práce bez snídaně a bez čaje, jsem se následující týden v testovací místnosti otestovala šťouracími testy do nosu (a všechny nenáviděla, protože jsem se v klidu mohla najíst) a bylo mi řečeno, že tam můžu zase přijít, že je to rychlejší než si dělat samotest před příchodem do školy. Když jsem se následující týden vydala do školy, bylo mi sděleno, že testovací místnost se dá využít jen jednou a že jsem si měla vyzvednout testy v podatelně, že mě do školy nepustí. Fakt super komunikace, jen tak dál -_-

Ale nebuďme pořád jen negativní (u antigenních testů tedy pokud možno ano). K narozkám jsem si udělala radost a koupila si knížku - další, v pořadí již čtvrtou od spisovatelky Laury Purcell, která píše historické horory. Dvě mám od ní přečtené, dvě mě čekají a já si je schovávám, protože budou určitě skvělé a já si nechci vyčerpat zásobu výborných knih. Ne že by jiné nebyly - z poslední doby bych vyzdvihla singapurskou Impractical Uses of Cake od Jo-Ann Yeoh o učiteli, co se po letech setká s bývalou přítelkyní, z které se stala bezdomovkyně, což ho přinutí přehodnotit svůj dosavadní život. Další je japonská Sweet Bean Paste od Duriana Sukegawy o prodavači dorayaki, který zaměstná starou ženu, jejíž pasta anko je výborná, ale později vyjde najevo, že kdysi trpěla leprou, což se nesetká s pochopením okolí. A nakonec Navrátilka od Donatelly Di Pietrantoniové o dívce, kterou její adoptivní rodiče ve třinácti letech z ničeho nic vrátí původní rodině.

Ve volných chvílích jsem došila další šaty; takové volné pokračování těch předchozích, bílých. Stejný vršek, ale bez podšívky, protože alespoň tahle látka nebyla průsvitná. Zato černá bavlna, ze které je spodní část, je průsvitná až až, takže tam jsem podšívku dát musela. Ještě než zavřeli galanterie a obchody s látkami, jsem stihla koupit černý satén, což mě zachránilo, protože jinak by mi tu chudinky visely nedokončené. 

Největší problém jsem tentokrát ale zažívala s výstřihem, který pořád někde podivně odstával. Tak jsem párala a znova přišívala a párala a znova přišívala a párala... A v mezidobí pátrala na internetu, čím to může být - a nepřišla jsem na to! >.<

Přísahám, že mi to ubralo alespoň tři roky života a stejně netuším, jak se takový problém vyřeší - najednou to prostě přestalo dělat takovou paseku, tak jsem to nechala být. Protože mi zbyla ještě látka, tak jsem si dolu udělala proužek a hned to vypadá mnohem líp. A samozřejmě mají kapsy! Už se docela těším, až si je budu moct někam vzít *-*

Pak se ale zavřely obchody, takže jsem shledala, že je načase si udělat v nasyslených zásobách pořádek, a udělala jsem si seznam, čeho mám kolik, abych věděla, co mám k dispozici. Při tomhle velkém jarním úklidu jsem narazila na zbytek tylu, který jsem si kdysi dávno koupila na spodničku, co jsem ovšem nikdy nedodělala. A protože jsem po dokončení výše zmíněných šatů netušila, do čeho nového se pustit, vytáhla jsem svůj několik let starý pokus s tím, že je načase ho dokončit.

"Dokončit" v tomhle případě ovšem znamenalo valnou většinu vypárat a udělat skoro celé znova, jelikož jsem zjistila, že jsem to tehdá dělala úplně blbě (není divu, že jsem to nedokončila). Tentokrát jsem na to šla trochu jinak, ale v době psaní příspěvku se bohužel ještě nemůžu podělit o výsledek, jelikož ještě není hotovo - pořád ještě na tom pracuju, i když v tuhle chvíli si myslím, že mi toho moc udělat nezbývá. Víc puf, než je to teď, už to nebude, jelikož došel tyl (subjektivně to byly kilometry, objektivně jen pár metrů), takže jediné, co můžu ještě udělat, je přišít to k saténové vnitřní vrstvě a upravit délku. A pak se taky modlit, aby to nakonec vypadalo dobře. Výsledek si tedy ukážeme až příště, protože teď se k tomu nějak nemůžu dokopat.

...

Tenhle příspěvek jsem sepsala před dvěma týdny a uložila s tím, že ho ještě něčím doplním. Pak jsem dva týdny žila v domnění, že jsem ho postla, což jsem očividně neudělala. A ani teď po dvou týdnech mě nenapadá, co bych doplnila, tak tady to je a když tak zase příště.

Zápisky ze začátku roku

Dny houm-ofisové pokračují i v novém roce, takže momentálně sedím zachumlaná v posteli, vedle mě konvice kafe a ve vedlejším okně setkání ak. ředitelů a koordinátorů cizojazyčných programů. Neptejte se, co projednáváme - nemám tušení a stejně se mě to pravděpodobně netýká (*zaposlouchá se* Den otevřených dveří Bc a Mgr programů - jop, to se mě určitě netýká).

Možná to vypadá, že se flákám (jak tvrdí zpravodajské weby a asi polovina twitteru), ale já ten pocit moc nemívám. Zvlášť když zase nedokážu dodržovat pracovní dobu a protahuju ji občas až do sedmi místo čtyř *headdesk* Třeba zrovna minulý týden jsem se zúčastnila schůze vědecké rady - spíš jako morální podpora než cokoliv jiného a splácávala prezentaci č. 27. Na konci týdne jsem zase marně pátrala po zaprášených znalostech html, abych dala dohromady novou verzi školních webovek. To víte, fakulta informatiky si něco vymyslí a chudák japanolog s nulovou znalostí kódů to má dávat dohromady. (Ono to funguje! Ono to má jednotlivé oddíly na stránce a jsou tam tlačítka a skrytý text, který se rozbalí, když na něco kliknete <3 Takového nadšení, takové práce s něčím, čemu absolutně nerozumím - A ON TO NIKDO NEOCENÍ! TT_TT

Teď se zase plácám ve studentských anketách a statistikách, páč někdo to dělat musí, pokud garanti chtějí mít na čem založit hodnotící zprávy o svých programech, ale nikdo se do toho nežene (chápu - já se už několik dní prohrabávám informačním systémem, sbírám data a vždy na konci dne mám chuť si vyškrábat oči, přičemž na množství získaných dat to není moc vidět).

No nic, práce není všechno. Tak co dělám jiného?

Na začátku roku jsem se rozjela a četla jednu knihu od druhé plus dlouhé fanfikce, které jsem si tu schovávala, až bude čas, ale teď jsem se nějak zasekla. Mám rozečtenou jednu bichli od Mišimy, kde ten pomalý postup naprosto chápu, ale u knihy od tvůrce Magnus Archives mě to překvapilo - u té jsem čekala, že bude hodně dobrá, ale nějak... není *krčí rameny*

Došila jsem šaty. Konečně. Ještě teda přemýšlím, jestli si k nim udělám pásek, abych si ho mohla uvazovat na mašli, ale jinak jsou kompletní, finito, owari. Poslední kroky byly olemování výstřihu a průramků, což jsem nakonec přišívala ručně, aby to vypadalo co nejlépe. Jsem s výsledkem celkem spokojená, zvlášť s nápadem dát do horní poloviny podšívku, aby nebyly průhledné. Nechápu, že je takový problém sehnat bílou látku, která by nebyla naprosto průhledná. V létě fakt nechci mít víc vrstev jen proto, že jinak je mi přes šaty/halenku vidět každá piha - to je hnus, tohleto - to maj chlapi u košil taky?? To by mělo nebejt!

Teď mě čekají černé - tam by se problém s průhledností mohl objevit taky a to už mě asi klepne...

Mimochodem, věděli jste, že existuje víc velikostí cívek do šicích strojů? Já taky ne, takže jsem si je v obchodě normálně koupila a pak zjistila, že se mi do stroje nevejdou. Nejen že jsou nižší, ale hlavně jsou širší a prostě to tam nenacpu. Ještě že jsou plastové, to je pak problém, který jde vyřešit - pilníkem. Ale štve mě, že cívky, které používala na šlapací šicí stroj někdy z roku jedna dvě moje babička, mi do mého současného elektrického perfektně pasují, ale běžně koupené v obchodě ne. Kterej kretén viděl cívky a řekl si, že bude fajn udělat taky jinou velikost, asi aby se lidi při shánění nenudili? A ještě mi vysvětlete, co je na takovém kousku plastu tak drahýho? >.< 

zdroj:dumlatek.cz

Doufala jsem, že si aspoň spravím chuť tím, že si koupím nějakou hezkou látku. Na stránkách jsem viděla tenhle modrý popelín s kytkama a vypadá naprosto úžasně. To by byla sukně! Jenže jsem byla ve dvou prodejnách a nikde není :( A po internetu si to koupit fakt netroufnu, páč barvy na obrazovce se můžou lišit od skutečnosti a hlavně si na to potřebuju šmátnout, protože není popelín jako popelín. Ale ona není T_T Pláču tu nad ní už asi dva týdny, ale nedá se nic dělat - sukně nebude :(

A ještě jedna věc, trochu mimo mísu. Občas tak u lidí, co mají problém se vztekem nebo naopak depresemi, vídám doporučení zkusit jógu. Většinou se to nesetká s pochopením a naopak to ty lidi docela navzteká. Jelikož jsem nabyla dojmu, že je to taková univerzální reakce, jednou jsem dokonce hledala fanfikci, kde by protagonistovi na jeho vztek doporučili jógu, což jsem doufala, že bude celkem zábavné si přečíst (a nenašla, kruci!). Každopádně mě čistě ze zvědavosti zajímalo, co je na tom tak strašného, že to lidi tak nenávidí. 
Jop, našla jsem si videa na youtube a jala se to zkusit. Abych měla zážitky z první ruky, chápeme. No a tak jsem asi v polovině nějakého 30denního programu pro začátečníky a není to vůbec špatný, jen moje kolena teda občas fakt protestují, tak sem tam něco flákám, protože to prostě nejde. Že by mi to vyléčilo depresi, to asi nehrozí, ale občasné protažení taky není úplně špatné, takže to nejspíš dojedu. A pak si možná najdu i další podobná videa.

Takže tak. A teď si jdu udělat kafe, dát si něco dobrého a strávit zbytek dne něčím příjemným :)

Přežila jsem 2020! :)

Já vím, že si na něj všichni stěžují, ale pro mě osobně nebyl příliš odlišný od jiných. Jsou věci, na které si můžu postěžovat, ale na druhou stranu jsou i věci, které mě potěšily, takže celkově vzato pohoda.

Práce byla letos ...jiná. Hlavně jí bylo hodně, což je zvláštní, protože kvůli covidu odpadly oboje promoce a s tím spojená práce. Až jednou ty promoce povolí, bude to neskutečnej průser, páč se mi tam ti absolventi nevejdou. Na druhou stranu jsme ale začali pracovat na projektu zlepšení interní grantové soutěže, což byla spousta práce (naštěstí jsem neschytala plnou nálož jako kolegyně, ale stejně to bylo náročné). Do toho všechny evaluační, výroční a bůhvíjaké zprávy a prezentace, kterých každoročně přibývá a upřímně si myslím, že jsou naprosto k ničemu a nikdo to nečte. Kvůli tomuhle všemu jsem za celý rok neměla víc jak tři dny volna v kuse - celé léto a teď i prosinec jsem strávila v režimu víkend + jeden den dovolené. 

momentálně
rozpracované šaty

Moje nejdelší dovolená byla teprve teď mezi Vánocema a Novým rokem, což byla první a poslední příležitost v roce si odpočinout, vykašlat se na e-maily a vypnout. Krása! ♡

Teprve teď jsem si pořádně uvědomila, jak unavená jsem byla - pořád myslet na práci, pořád kontrolovat e-mail, jestli mě někdo nutně neshání, dodělávat práci v deset večer, protože někdo zrovna zaslal odpověď, na kterou jsem čekala. U nás totiž práce normálně bývá nárazová, takže po náročných týdnech jsou zase týdny, kdy je málo práce a můžeme si odpočinout a věnovat se nedůležitým úkolům typu statistiky (hlavně léto je takové pomalé), ale letos se tyhle pauzy nekonaly - letos se prostě jelo furt. 

Na druhou stranu jsem docela často pracovala z domova, takže odpadlo dojíždění a já se mohla víc vyspat. Na jaře se mi ještě před všemi těmi lockdowny povedlo vymámit z práce noťas, takže si všemi těmi pracovními nesmysly nezasviňuju svůj. Vždycky večer si připadám trošku trhle, když zavírám pracovní noťas a vzápětí otevírám soukromý.

I přesto musím říct, že z hlediska duševního zdraví byl tenhle rok kupodivu jedním z nejstabilnějších a kromě pár drobných výchylek, kdy na mě padla úzkost z toho, jak jsem neschopná a že mě zaručeně vyhodí z práce, jsem se držela fakt dobře a musím se pochválit :)

A jinak? 

• Četla jsem (goodreads tvrdí, že jsem zvládla 57 knih, ale pouze 3 v japonštině, což teda mohlo být lepší, a jednu ve španělštině, což byl boj, neboť lekci španělštiny jsem měla naposledy někdy vloni), 
• šila jsem, i když docela málo,
• splácala jsem pár fanfikcí (člověk se půl roku píše s 35k a pak má stejně větší ohlas věc o necelých 2k sesmolená za dva večery -_- Ale tak oboje jsem chtěla sepsat hlavně pro sebe a upřímně jsem na sebe za obě hrdá, páč jsem je v té anglině úspěšně dopsala, i když kvalita to teda není. Chybí mi víc příležitostí komunikovat v anglině, a proto se nijak extra nezlepšuju a furt mi to zní uměle a kostrbatě...). 
• kvůli covidu jsem letos nevytáhla paty z Prahy, ale naštěstí kamarádky přijely za mnou, takže jsem si přes léto splnila svou socializační kvótu. 
• vylejzám na procházky o dost častěji než dřív a moje trasy mají vždycky po cestě alespoň jednu knihobudku,
• osobně mě letos potěšilo, že když už se mi někam musí ten tuk ukládat, tak si konečně vybral i prsa (alespoň trošinku) :D 
• jinak asi nic extra výjimečného - asi jako každý rok.

Arashi a část zásob kapesníků

Vánoce byly letos takové zajímavé - mamka se rozhodla místo úklidu vyprázdnit špajsku, vyndat celou konstrukci poliček a začít malovat. A několik vrstev, co musejí samozřejmě vždy přes noc proschnout. Necelé dva týdny před Štědrým dnem. Proč ne   ̄ \_(ツ)_/ ̄

Všechno se ale stihlo a Vánoce proběhly v relativním klidu (pokud úklid ještě na Štědrý den považujete za klid) a pohodě. Dostala jsem knihu (jak jinak), ale nejlepší dárek jsem si nadělila sama - lístek na poslední koncert Arashi, než se rozpadnou si dají pauzu. 

Koncert proběhl živě včera, ale stresovala jsem už týden předem - co když padne internet? Co když stránky nepoznají, že mám lístek? Co když bude nějaký problém s noťasem? Všechno ale proběhlo v pořádku, zásoba kapesníků vystačila (ale že jsem jich po skončení vyhazovala plnou náruč! A to ani nehráli ty nejvíc devastující písničky typu Hatenai Sora, 5x10 nebo Still). A pro velký úspěch si to příští víkend zopakuju při repríze, takže budu moct dobrat zatím nevyužité balíčky kapesníků. Yay!

Tolik můj rok 2020 a jeho konec. A jaký rok jste měli vy?