Kujašikute namida ga koboreta

Mohla jsem včera jít spát v 11 a konečně dospat ten deficit - ne, já musela tři hodiny smolit mejl a pak, ve dvě ráno, jsem považovala za dobrý nápad začít sepisovat tenhle příspěvek. Jasně, proč ne *rozhodí rukama*

Nejdřív dobré zprávy:
Pamatujete, jak jsem posledně zmiňovala, že mě čeká pohovor kvůli tomu stipendiu na Taiwan? Tak jsem se tam teda následující den vydala a snažila se nevypadat příliš nervózně z toho, že se po mně chce mluvit v angličtině. Kupodivu jsem zjistila, že jakmile se pěkně oblečete, zapůsobí to i na vaše sebevědomí; takže jsem dokonce i mluvila (sice hovadiny, ale to je vedlejší). Čekala jsem teda spíš otázky proč chci studovat na Taiwanu a tak, nicméně hlavním předmětem zájmu bylo moje současné studium a pan velvyslanec či kdo to je měl tolik otázek o japanologii na upolu, že tam snad chce jít studovat (nebo tam hodit bombu, kdo ví). Těžko říct, jestli mi to spíš pomůže, nebo uškodí - výsledky ještě nejsou už jsou a nedotáhla jsem to ani na náhradníka. No, alespoň se nebudu muset zase učit znaky, to je docela pozitivní.
btw bych chtěla pogratulovat mé kolegyni japanoložce, která se mi minule ozvala v komentářích, k úspěchu při výběru lidí na magisterské studium na Taiwanu!

Další poměrně dobrou zprávou je obhajoba diplomky. Možná si ještě vzpomínáte, že jsem si jako téma dala překlad a analýzu první kapitoly Sósekiho Wagahai wa neko de aru (Jsem kocour). Samotné psaní byl boj do posledního dechu a snaha nevypadat jako naprostý trotl, který ničemu nerozumí. Minulý týden mi Sylva poslala oba posudky - oba za A (přičemž za jazyk A+ a prý jsem jediná, které kdy takové hodnocení dala O_O). Obhájení by tedy nemělo být tak složité, ale přesto jsem se hlavně ty poslední dny před obhajobou děsila, že to určitě zvorám a neprojdu. Zvlášť když jsem zjistila, že tam budu půl hodiny! No nakonec to uteklo jako voda, zvládla jsem se moc neztrapnit a odpustila jsem si i prohlášení, že je to vlastně celé jeden velký blábol. Sylva i Nakaya byly moc milé a párkrát jsme se tam i zasmály :)

No a tady začíná problém: obě se mě snaží přesvědčit, abych v tom překladu pokračovala, že mi to jde, a bylo by fajn, kdyby se česká veřejnost dočkala překladu tohoto díla. Já s nimi souhlasím v tom, že by to ten překlad chtělo, nemyslím si však, že bych na roli překladatelky byla zrovna vhodný kandidát. Ačkoliv mám Sósekiho strašně ráda, nejsem ani zdaleka žádný odborník, a při překladu jsem si kolikrát vůbec nebyla jistá tím, co se nám to vlastně snaží sdělit. Podle mě by se toho spíš měl ujmout někdo, kdo ví, co dělá, protože já to zaručeně nevím.
V deset večer ten samý den mi pak přišel e-mail od Sylvy s tím, že všechnu tu chválu myslej opravdu vážně a že bych tu kniha měla dopřekládat. A já jí s těžkým srdcem musela odepsat, že se omlouvám, ale že jsem opravdu příliš blbá a příliš neschopná něco takového udělat. Zabralo mi to tři hodiny (ok, většinu času jsem si to jen četla pořád dokola a sledovala u toho Teen Wolf, tak to zas tak náročné nebylo) a nejsem si jistá, jestli je dobrý nápad říkat 11 dní před státnicema jedné z vyučujících, že jsem vlastně úplně blbá a nic nevím. Ale když ono to tak je. Nebo tomu alespoň věřím. Což je ten problém. Protože si začínám uvědomovat, že můj život třeba vůbec není tak černý, jak ho vidím. Můj život je vlastně vcelku fajn, žádné větší problémy. A třeba nejsem tak úplně neschopná nebo alespoň na ostatní působím dojmem, že zvládnu víc než jen ráno dopoledne vylézt z postele. Není přeci možné, abych nevědomky oklamala tolik lidí - když mám navíc ve zvyku hned od prvopočátku rozhlašovat, jak jsem naprosto k ničemu. Problém je, že i když tohle vím, nevěřím tomu. Nevěřím, že bych mohla něco dokázat, že bych mohla být v něčem dobrá. A nikdy tomu asi věřit nebudu, což znamená, že jediné, co mě čeká, je zbytek života v tomhle pesimistickém oparu, kdy mi nezbývá než brečet nad vlastní neschopností. A nejhorší je, když musím někoho přesvědčovat, že chápu, že to se mnou myslí dobře, ale že se omlouvám, protože jsem ztracený případ a budižkničemu. Mrzí mě, že nedokážu splnit jejich očekávání. Mám ty nejlepší předpoklady, ale neumím je využít, takže je mi to vlastně všechno k ničemu. Já jsem k ničemu.

Včera jsem po dlouhé době opět usínala s myšlenkami na to, jak by to asi vypadalo, kdybych se to rozhodla skoncovat, a co - a jestli vůbec něco - by na to řekli lidi z mého okolí...