Netradiční den

nálada:  co poslouchám: Asian Kung-Fu Generation - Naruto 2nd opening

Poslední dobou se začínám chovat divně. Po víc jak roce jsem si zase nalakovala nehty (černě, jak jinak). A většinu včerejška jsem dokonce strávila v nákupním středisku na Chodově, kde jsem byla s kámoškou Natálií. Abyste se nedivili - já obvykle chodim po nákupech, jen když mě k tomu dokope matka, protože nemám co na sebe, a i to je jen párkrát do roka.
Přes veškeré přesvědčování, že tentokrát přijdu včas, jsem vyjela až o patnáct minut později než jsem měla naplánováno. Stihla jsem to jen tak tak. To už se ke mně vrhla Naty, a začla tim, že její mamka čeká v nějakym obchodě a stráží tam rukavice, který jsem zrovna sháněla. Byly poslední. Uf, už jsem se bála, že je neseženu. Pak jsme si společně sedly na kafe v takový moc pěkný kavárně (škoda, že ji budou zavírat) a povídaly si o všem možnym.
Já vim, že to může znít dost nezáživně, ale pro mně je to docela novinka, poněvadž i přes svůj nick moc často do kaváren nechodim. A s kamarádkama už vůbec ne. Takže taková událost, jako je sobotní posezení u kávy a prošmejdění obchoďáku, je pro mne opravdu něčím vzácným a neopakovatelným. Jsem sama ze sebe nadšená - poslední dobou se snažim chovat se otevřeněji a společenštěji. Nevím, jestli se mi to tedy daří, ale snad jo, protože už příští víkend se chystám jít zase ven! Tentokrát na florbalový zápas, na který mě Naty pozvala.

Takže díky Naty, že jsi se mnou šla, a těšim se na sobotu :)

ty divné dny...

nálada:   co poslouchám: Gackt - Vanilla

Měli jste někdy zvláštní den? Připadalo vám, že jsou snad ostatní padlí na hlavu? Nedivte se, oni určitě jsou^^
Mně si sice nic zajímavýho obvykle neděje, ale kamarádka má někdy na exoty fakt štěstí. Tohle je přepis včerejšího rozhovoru:
N: hele,dneska byl nějakej divnej den,nemyslíš? stalo se mi hafo divnejch věcí...
K: například?
N: hele,začalo to tím,že mně po cestě ze školy v metru celou cestu balila nějaká slečna...
K: =-O
N: no...docela pěkná :P
K: :-D
N: ..pak jedu do hudebky a na opatově jde po schodech dolů nějaká typka a na celý metro řve: "jsem prdel! hihihi!! hahaá,já jsem PRDEEEL!!"
K: :-D *láme se smíchy*
N: nastoupila jsem na opatově do metra a naproti přes uličku seděla nějaká další typka,co se celou dobu cpala mandarinkama (pominu to,jak jí furt ta šťáva tekla po bradě) a smála se,sama od sebe,prostě psychicky narušená a furt na celý metro řvala: hihihihahahaaha! a pak si začala olizovat tu šťávu,což byla teda fakt chuťovka...
K: víš jistě, žes nebyla blízko bohnic? :-D
N: ne,opravdu ne... no a po cestě z hudebky mně zastavili dva mormoni a 20 minut mi kázali o tom,jak je důležité věřit v boha...a bla blaaa...když se ptali,jakého jsem vyznání,tak jsem jenom spolkla to "satanista",protože jsem se bála,že mně proklejou nebo tak...tak to už bylo fakt moc,jak mi tam mleli o životních zkouškách,kterými nás bůh testuje :D
K: :-D tak tos dnes měla zábavný den^^ to chce zopakovat:-P
N: pozooor...to ještě nekončí :D
K: ne? =-O co se ještě stalo???
N: seděla jsem v metru u okýnka a na kačáku vystoupila taková...ehm,podivná paní...zastavila se přímo vedle mně (za sklem), položila si batoh na zem,strčila mi svojí prdel doslova do ksichtu a začala se hrabat v tom báglu,lítaly jí tam papíry a ona byla FURT otočená tím zadkem ke mně!!!!!! asi minutu se tam ryla a pak se takovým šíleným způsobem narovnala,přehodila batoh a odkráčela *TIRED* už jsem se pak bála jít na zastávku,co mně tam čeká...
K: a čekalo tě tam něco??
(to už je skoro na knižní vydání XD)
N: ne,díky bohu ne (že by měli ti mormoni pravdu? :D )

poslední rozloučení (slibuju, že s těma chmurnejma tématama už přestanu)

nálada:   co poslouchám: Yui - Rolling star (Bleach x-tej ending)

Ačkoliv jsem nešla do školy, stejně jsem dneska vstávala v šest ráno. Nebyla jsem z toho nijak zvlášť nadšená, ale co se dá dělat - autobus do Varů mi jel v 8:00 a já jsem známá tím, že chodím všude pozdě. Nicméně jsem alespoň tenhle autobus chytla. Jelo nás fakt hodně - asi 7 ^^
Celé ty dvě hodiny jsem poslouchala všelijaké písničky prokládané třetím dílem Harryho Pottera v angličtině (takovej Snape teda dokáže zvednout náladu^^) a říkala si, že až tam přijedu, najdu si záchod. Jenže rovnou ze zastávky jsem se posunula jen o pár metrů dál na další zastávku a autobusem pak na nějakou zapadlou zastávku. Nakonec jsem se teda dohrabala ke krematoriu. Celou dobu jsem byla docela v pohodě, ne přímo usměvavá, to ne, ale v klidu. Pak jsem ale viděla těch deset lidí v černém oblečení před budovou krematoria a úsměv, pokud nějaký byl, zmizel docela. Pozdravila jsem těch pár lidí, které ani moc neznám. Stále dobrý. Potom se rozhodli nás pustit dovnitř, což byl dobrej nápad - venku totiž mrzlo. Jenže při pohledu na ty urny se mi už slzy začaly vrážet do očí. Nezbývalo než začít zatínat ty nehty, které zůstaly jakž takž dlouhé, do ruky. Nejdřív jen tak opatrně, protože včera jsem si po víc jak půl roce nalakovala nehty (černě, jak jinak), ale pak jsem postupně přidávala na síle. Nechtěla jsem brečet.
Nahnali nás do malý bílý místnůstky s černým nábytkem. Nejdřív probíhala jakž takž nějaká konverzace, ale postupně slábla a slábla až nakonec odumřela. Neznám snad horší pocit než to napjaté ticho, když se bojíte i polknout. Jenže jestliže jsem z tohohle cítila úzkost, tak v druhé místnosti jsem už byla bez sebe. Znovu bílá místnost, znovu černý nábytek. Na stolcích umělé květiny, převládající prvek černá. Já chápu, že krematorium není dům duhových barev, ale v té chvíli jsem si říkala, že být ten stolek růžový, rozesměju se. Vlastně jsem k tomu neměla daleko ani tak, ale radši jsem se zdržela veškerých těchto projevů, jelikož pak by si ještě někdo mohl myslet, že jsem třeba zešílela.
A potom už jsme konečně mohli do té síně. Vpředu na katafalku bylo velkými písmeny jméno mé babičky, dole věnec s nějakým nápisem typu "Vzpomínáme, manžel a syn" a všude okolo květiny. Umělé. Na zdi za touhle nádherou plno zářivek jaké máme ve škole. Sedla jsem si a upřeně vejrala na jednu umělou lilii. Pomalu jsem si začínala připadat nepatřičně, protože většina osazenstva si otírala oči a já pořád nic. Pak mi ale oči zabloudily nahoru, a tam ležel další věnec. Už nevím přesné znění nápisu, ale bylo to něco o posledním rozloučení a za tím mé jméno. A tehdy už mi zatínání nehtů nebylo absolutně nic platné. Rozbrečela jsem se. Soustřeďovala jsem se na tu pitomou umělou kytku a snažila se příliš neposlouchat smutnou písničku, co hrála. Pak nastoupil funebrák a šíleně znuděnym hlasem s naprosto slyšitelně hranou soustrastí začal předříkávat nějaké naučené kecy. Bylo mi z něj špatně a měla jsem chuť to jít kopnout do hlavy. Mezitím na bílou růži hned vedle mý lilie přistála moucha. Hlavou mi proběhlo, že mamka říká, že moucha si sedá jen na mrtvoly a na ...ehm...výkaly. Už jsem nevěděla, jestli se smát nebo brečet. A pak začaly chodit lidi se stále stejným "upřímnou soustrast", která ne vždy byla upřímná.
Před krematoriem se pak všichni známí zdravili a tak, ale já většinu v životě neviděla. Dále následoval kávový dýchánek u dědy v bytě, kde byla zabijákem hovoru věta "no vidíte, a ona mi odešla". Takovýhle hovor nebyl pro mne. Odešla jsem asi dvě hodiny potom na autobus a jela domů...A zítra zase do školy, jako by se nic nestalo.

Dnešek...

nálada:  co poslouchám: Gackt - Sekiray

Dnes odpoledne jsem seděla u školního počítače a říkala si, že bych potřebovala něco, o čem bych sem mohla napsat. V té chvíli se ovšem nic nedělo, tak jsem si šla radši číst fanfiction.
Po návratu domů mi ale mamka oznámila, že mi přišlo úmrtní oznámení. Nejdřív jsem si nemyslela vůbec nic. Jako by se mě to netýkalo. Pak jsem uviděla obálku a poznala písmo na ní jako dědovo, což znamenalo, že ten neumřel. Tak kdo?
Byla to moje babička. Pořád tomu ještě nevěřím, protože to není ani dva týdny, co jsem tam byla na návštěvě. Vypadala zdravě; sice jí trápila bolest nohy a měla náběh na zelený zákal, ale jinak v pohodě. Tohle pondělí zemřela. Ani nevim na co. Příští pondělí má pohřeb nebo kremaci nebo jánevimco. Nikdy jsem nikde na pohřbu nebyla (a popravdě mi to nijak nevadí). Nechci tam jet. I děda říkal, že nemusím, ale já vím, že musím. Čert vem test z osmé lekce angličtiny. Jen asi bude opruz to vlečení se sem a tam, ale to se přežije. Aneb co tě nezabije, to tě posílí.

Takže, babičko, odpočívej v pokoji.