Za divadelním představením do Londýna

Když jsem si v dubnu kupovala lístky na divadelní představení – jediné, které jsem v poslední dekádě měla v plánu navštívit, netušila jsem, že tou dobou mi to nebude moc chodit. Na operaci vazů jsem byla v červenci a doba rekonvalescence měla být 4-6 týdnů. Měla, no, ale ani po 4 měsících jsem nebyla schopna jít bez hole, což teda nejsem ani teď, po 5 měsících. V letošním roce jsem normálně chodila asi jen 2-3 měsíce před operací a začínám si říkat, jestli se mi to třeba jen nezdálo. Ale určitě ne – na operaci jsem opravdu přišla po svých a i schody jsem tehdy jako jediná ze všech pacientů toho dne vyšlápla.

Každopádně jsem si v dubnu koupila lístky do londýnského divadla s tím, že si udělám výlet. Časově to mělo být trochu napínavé – představení bylo v sobotu odpoledne a já měla odpoledne předtím asi do 5 odpoledne organizovat promoce, na kterých nesmím chybět, takže jsem rovnou z práce měla jet na letiště, tam přespat v hostelu a ráno v 7 mi mělo letět letadlo.

Jak se přiblížil termín, nevěděla jsem, z čeho se mám stresovat víc – jestli z promoce, kde se jedna z fakult nemohla rozhodnout, jestli vyšle nějakého svého zástupce či nikoliv, takže jsem pořád předělávala rozpis míst, a kde mám mimo jiné vést studenty aulou dolu po schodech na jeviště, přičemž jsem si ještě na poslední chvíli dodělávala nové šaty, nebo z cestování, když nemůžu jet bez hole.

Co se promoce týče, šaty jsem den předem zdárně došila, ale už jsem v to skoro ani nedoufala, jelikož mi vůbec nešlo začišťování výstřihu, který se prostě krabatí, ať dělám, co dělám. Celý víkend jsem strávila přišíváním a zase páráním a znovu přišíváním, až jsem fakt měla chuť to vzít a zahodit. Taková blbost a všechna práce na těch šatech by kvůli tomu přišla vniveč. A že jsem si s nima dala práci – jsou červené z mikrosaténu a přes ně černá krajka a krajkové rukávy. Ani na kapsy jsem nezapomněla.

Šaty jsem tedy nakonec dodělala, ale studenty jsem dolu aulou nevedla, páč tam není zábradlí a já to prostě nijak důstojně nesejdu. Kolegyně to musela zvládnout sama, já se připojila až dole, kde jsem se snažila předstírat, že můžu chodit, a zbytek jsme zdárně zvládly.

Jeden úkol z krku, takže jsem se mohla vydat na letiště. Původně jsem měla letět s kufrem, ale mít kufr a hůl není dobrá kombinace, páč pak vám chybí ruce, abyste se třeba mohli držet v metru nebo tak. Pár dní před odjezdem jsem tak ještě sháněla sportovní tašku, kterou bych mohla nosit na zádech a kam by se mi vešly případné nákupy.

V pátek večer jsem tedy sfoukla promoci, ubytovala se na ubytovně poblíž letiště a byla připravena na odlet – až na to, že jsem si v práci zapomněla nabíjecí kabel na mobil. Takže jsem se musela sebrat a dopajdat si do blízkého obchoďáku pro nový.

Po takovém celodenním ťapání jsem se pak ráno v 5 sotva vlekla na bus, nemluvě o těch kilometrech na letišti. Ale kontrolou jsem s holí prošla v pohodě, což se mi docela ulevilo, páč jsem se furt bála, že mi ji zabaví a já nikam nepoletím. I se mi pak podařilo nastoupit do letadla přednostně, páč jsem asi fakt vypadala hodně blbě.

Divadlo začínalo až ve 2, takže jsem jako první zamířila na Edgware Road, poblíž kterého se nacházel Church Street market, kam jsem si šla koupit látky. V Londýně jsem už asi před 13 lety byla, takže takové ty profláklé turistické cíle už jsem viděla, i to muzeum Nacume Sósekiho jsem navštívila, dokud ještě existovalo. Tuhle cestu jsem tedy pojala spíš nákupně - látky, knihy, jídlo, případně něco na sebe, kdyby se povedlo.

Ale hlavní bylo divadlo. 
To jsem našla poměrně snadno - stačilo se chytit prvního Japonce v okolí, který mě tam v podstatě dovedl (chudák byl jedním asi ze dvou mužských, kteří byli v hledišti). Okolí divadla se totiž změnilo v japonskou čtvrť a já zas po dlouhé době slyšela japonštinu ze všech stran. Akorát teda - divadlo plné Japonek a já chytla sedadla vedle Španělek ¯\_(ツ)_/¯

Představení bylo takové... těžko popsatelné. Vycházelo z příběhu bratrů Karamazových (což jsem sice nečetla, ale přes léto jsem viděla japonskou moderní seriálovou adaptaci), odehrávalo se na konci druhé světové války v Nagasaki a byla to (většinu času) komedie (teda až na ten konec, že ano). Že to nejde moc dohromady? Nejde, ale tady to nějak fungovalo. Jako věřila jsem si, že titulky nebudu potřebovat, a snažila se to dát bez nich, ale herci mluvili extrémně rychle, což mi teda moc nepomáhalo a upřímně bych si to potřebovala pustit alespoň v 0,75x rychlosti, aby si můj mozek nepřipadal jako když to přehnal s kofeinem.

S kamarádkou jsme seděly blízko pódia a vidět bylo skvěle - mohla jsem si tak nerušeně prohlížet, jak je Eita ušatej :D Byl to trochu zvláštní pocit - ten herec, na kterého koukám maximálně tak na obrazovce noťasu, byl najednou ve stejné místnosti, co by kamenem dohodil daleko, a vypadal a zněl naprosto přesně tak, jak ho znám z té obrazovky. 

No a byl tam taky Matsujun (a prskal :D). 

Tož dva členy Arashi jsem už viděla na vlastní oči - ještě tři a mám celou skupinu :D

V dalších dnech jsem pak navštívila Camden Market (kde jsem sehnala kjůt náušnice a dala si fish&chips) a Bloomsbury (kde jsem sehnala knížku), pak Charing Cross Road od Oxford Street dolů (kolem knihkupectví, kde jsem si koupila další tři knihy včetně jedné v japonštině) do čínské čtvrti a a obchodu s japonským zbožím (kde jsem si dala karé raisu a nakoupila pár zásob), národní banku (kde jsem si vyměnila staré peníze za nové) a pěšky k Toweru, přes Tower Bridge a po nábřeží skrz knižní trh (který se za ta léta dost zmenšil) až k Big Benu a poslední den jsem si pak prošla okolí stanice Angel.

Přivezla jsem si tak 5 látek, 4 knihy, něco málo jídla (čúhai jsem radši vypila už tam) a náušnice. 

Několik dalších poznatků: 

- potkala jsem hromadu veverek a dokonce pár volně poletujících papoušku a trpce jsem litovala, že po kapsách nemám oříšky, které bych jim mohla nabídnout.

- místo vrabců se na drobky z jídla vrhají špačkové, bernešky a dokonce i volavka.

- jako já vím, že moje mluvená angličtina je špatná, ale s ne-angličanama si celkem rozumíme, s rodilými mluvčími skoro vůbec

- pryč jsou doby, kdy jsem po Londýně chodila pěšky. Všecko je strašně daleko a trávit hodiny na nohou bylo dost vyčerpávající, takže mě dost zachraňovalo metro, které jsem při minulé návštěvě téměř nepoužívala - a kde je všude miliarda schodů. Vracela jsem teda dost uchozená. Takže ano, dá se jet do Londýna i když se pajdáte o holi, ale holt je to docela záhul.

Tolik moje podzimní londýnské dobrodružství.

Letní rádoby odpočinek

Stihla jsem to! Nový příspěvek je dříve než po půl roce (i když jen o kousíček)! Haleluja! XD

Takže v bodech co máme nového:

• tož jsem přeci jen byla na operaci kolene
• snažím se promarodit celé léto
  
• (technicky) pokračuji v psaní fanfikce (jedn. č.)
• (technicky) šiju šaty
• plánuji dovolenou v Londýně
• zkoukávám víc seriálů, než je zdrávo 

 A teď podrobněji:

1) operace kolene

Sice se mi s příchodem jara zlepšilo koleno natolik, že jsem mohla odložit berli, ale úplně bolet nepřestalo a sejít schody nebo jít z kopce dolů bylo pořád docela nepříjemné. Magnetická rezonance odhalila celý odstavec věcí, co je s mým kolenem špatně, takže mě doktor poslal ke kolegovi, že mi to operačně vyčistí. V rámci konceptu jednodenní chirurgie jsem tedy věřila, že ráno přijdu a večer půjdu domů, nejlépe po svých. No a ono ne tak úplně docela.

Nástup jsem měla hned se začátkem prázdnin, což bylo skvělé načasování - v práci se stejně děje kulový a během rekonvalescence budu aspoň moct pracovat z domova a nebudu muset na nemocenskou. Na týden, kdy měla operace proběhnout, jsem si stejně vzala dovolenou, páč jsem netušila, jak moc to bude bolet, a babrat se s blbými dotazy uchazečů se mi fakt nechtělo. Ráno jsem se dostavila na oddělení; jako jediná bez holí a ještě jsem přišla po schodech. Na pokoj mě šoupli s podobně starou kolegyní, všichni ostatní byli o dost starší. 

Na řadu jsem přišla asi čtvrtá někdy okolo 10, kdy mě odvezli do předoperační místnosti, zavedli mi kanylu a nechali mě tam koukat do stropu a přemítat o životě. Bála jsem se, jestli umřu? Trošku jo, jsem srab. Ale aspoň mi tam k tomu stylově hráli Evanescence - Bring me to Life :D

Uspání bylo záležitostí vteřiny a pak už jsem se jen probudila na pokoji, drkotaly mi zuby tak strašně, že jsem se je marně snažila zastavit rukou přes pusu, a tekly mi slzy, co nešly zastavit, zatímco mě sestra furt sekýrovala, že mám dýchat. Muselo to trvat tak půl hodiny, ale mně to připadalo jako věčnost. Takovéhle probuzení byl to fakt humus a vlastně i nejhorší zážitek z celého mého pobytu tam.

Jakmile jsem zjistila, že je půl třetí, byla jsem naprosto dezorientovaná - já čekala, že bude tak maximálně 12 a ono kulový. Kolegyně na pokoji šla na sál přede mnou, a tudíž i byla rychleji probuzena z narkózy, rychleji ji dokapala kapačka a dříve dostala napít a najíst - piškoty a jablečné pyré, náš oběd. Před operací jsem samozřejmě nesměla ani pít ani jíst, takže jsem jen zelenala závistí, zatímco sestra mi pořád měřila tlak, protože se jí nezdálo, že je tak nízký.

Nakonec jsem se jídla a pití taky dočkala, ale zas se přede mnou objevil další úkol. Dostala jsem berle a pokyn, že si mám dojít na záchod, aniž bych na operovanou nohu byť jen položila na zem. Takže v podstatě doskákat tam po jedné noze, což teda nebyla žádná prča. Navíc mi ještě z nohy čouhal dren, který teda hlavně překážel, což - jak se ukázalo, byla jeho jediná funkce, protože narozdíl od kolegyně mi z rány nevyteklo ani fň (zato spolupacientka měla asi půl lahve čehosi dost hnusného, co jsem jí teda fakt nezáviděla). K večeři jsem dostala vysočinu a jogurt - výborná kombinace, odvahu jsem na ni ale neměla, zvlášť když se uvážilo, jakou rychlostí bych byla schopná doskákat na záchod.

Super, ale kvůli nemožnosti použít nohu padnul můj plán jet domů autobusem a já mohla začít přemýšlet, jak se sakra dostanu domů. Na to jsem měla času dost - protože mi koleno "jen" nečistili, ale rovnou mi udělali plastiku vazu, což znamenalo, že si mě tam nechali přes noc. Moc jsem toho sice nenaspala, protože jsem se bála, že se blbě pohnu a vytrhnu si dren, ale aspoň to nebolelo - ani prášky na bolest jsem nepotřebovala. 

Ráno mi pak dren sestra vytáhla, ale avizovaná úleva se nedostavila - teda krom toho, že jsem se už aspoň nemusela bát, že si ho omylem vytrhnu. V půl 7 mě vyzvedla mamka a chtě nechtě jsme domů musely jet taxíkem, protože jsem uskákala jen pár metrů. Když jsem před barákem vystupovala, už jsem se viděla doma, ale to byla chyba. Zrovna tady se objevil nečekaný soupeř - obrubník! Jak jsem tam tak stála na silnici a zírala na něj, zdál se mi čím dál tím vyšší a vyšší a já už se viděla, že když se pokusím na něj vyskočit, rozplácnu se a už mě nikdy nikdo nezvedne. Div jsem se nerozbrečela. Řidič taxíku na mě divně koukal, ale já prostě nemohla nahoru. Nakonec jsem si vzpomněla, že o kus dál u popelnic je nájezd na chodník, který jsem s vypětím všech sil zdolala a konečně byla na chodníku. Vítězství!

Hopsání mi vydrželo týden a nenáviděla jsem každou sekundu. Dohopsala jsem tak maximálně na záchod a zpátky do postele, na jedné noze jsem nevydržela stát dost dlouho ani na to, abych si vyčistila zuby a v noci se s tím nedalo moc spát. Navíc byla vedra, noha mi natekla a já musela furt ležet. Do břicha jsem si píchala injekce proti srážení krve. Na kontroly jsem musela jezdit taxíkem, což byla pořádná díra do rozpočtu. Informaci, že už můžu na nohu přenášet trochu váhy, jsem oslavila se slzou v oku - jenže jsem mezitím zapomněla, jak mám vlastně chodit a trvalo mi to půl dne, než jsem na to přišla. Obrečela jsem to. Zdolala jsem obrubník. To jsem taky málem obrečela.

Pak mi vytáhli stehy a já tu ránu a vlastně celé (úplně fialové) lýtko poprvé pořádně viděla. To jsem obrečela taky. Ty ranky na koleni jsou taková malá pluska, to je v pohodě, ale po drenu mi zůstala asi sedmicentimetrová rána s obrovským černým strupem, která je fakt hnusná, a nosím jí dál přelepenou, páč se na to nechci dívat ani já, natož aby mi na to někdo zíral.

Teď chodím na rehabilitace, protože nohu plně nenatáhnu, což jsem nedokázala ani před tou operací. Doktor tvrdil, že to musí jít, ale nejde - neudělám to ani s druhou nohou, natož s touhle. Takže mi do svalu pouští elektřinu a já si připadám jak kulhající powerbanka. Nohu jsem zatím nenatáhla.

Do budoucna mě asi čeká výměna kolene, páč prý to mám vevnitř tak rozvorané, že měl doktor pocit, že kouká na koleno sedmdesátnice. A to ještě neví, že mám i druhé...

2) nemoc

Jakmile jsem se jakž takž vyhrabala z problémů s kolenem, postihla mě nějaká střevní chřipka či co. Prozvracela jsem celou neděli, kdy jsem stihla jen snídani, než to začalo, a pak už jsem neudržela ani vodu. Do toho jsem dostala průjem a chvílemi jsem nevěděla, co dřív. To mě odrovnalo a já se jen snažila co nejvíc pít, což bylo celkem k ničemu, protože to prostě šlo všechno ven. Mamka do mě furt hučela, ať si zavolám sanitku, ale já byla odhodlaná to zvládnout doma. V noci ve mně teda byla malá dušička, když jsem furt zvracela samou vodu, ale vydržela jsem. V pondělí jsem už naštěstí přestala zvracet, ale stejně šlo nejdřív všechno ven, tak jsem zůstala zase jen o vodě. V úterý už jsem si myslela, že to bude dobrý, ale nebylo, takže jsem musela zrušit rehabilitaci a začít třetí den o vodě. Nakonec mamka donesla hromadu léků a já se dokonce odhodlala dát si suchou rýži. Přežila jsem to, zavodnila jsem organismus a od té doby se to zlepšuje. 

V podstatě celý červenec jsem tedy promarodila.

3) fanfikce

Píšu. No, teda spíš vždycky otevřu soubor s rozepsanou fanfikcí, šťouchnu do něj klackem s nadějí, že se něco stane, a nakonec ho zase zavřu. Má to 10 kapitol, z toho 6 publikovaných, 25+ tis. slov. Já blázen jsem se totiž pustila do multi-chapterové fanfikce, což zase byla velká blbost. Krátké věci většinou zvládnu dokončit, ale u delších věcí neudržím myšlenku, sklouzávám k suchému popisu, tempo mi nic neříká, prostě děs a to ani nepočítám to, že publikování kapitoly po kapitole mi podkopává sebevědomí a vytváří očekávání, která nejsem schopná naplnit. Ugh :/ 

Tentokrát jsem si dokonce sepsala osnovu, abych se měla čeho držet, jenže když mi osnova došla, zjistila jsem, že příběh ještě neskončil. No a tak se v tom plácám, trnu hrůzou, že každá další kapitola bude ta, co všechny zklame, a lituju, že to nepíše někdo, kdo to umí a kdo tomu rozumí, protože by to mohla být tak dobrá fanfikce, jen kdyby ji napsal někdo jiný T_T

4) šití

Před létem jsem rychle spíchla jednu sukni a začala šít červené šaty s černou krajkou. Asi na promoce vzhledem k jejich stylu. Sice jsou dle návodu jednoduché, ale já jsem si tam přidala kapsy, čímž jsem si zvýšila náročnost zpracování. Momentálně mám spodek v jednom kuse a vršek bez rukávů se zipem zatím jen nastehovaným. Ale od začátku léta jsem na ně ani nešáhla. Snad v druhé půlce.

5) dovolená

Letní dovolená letos z pochopitelných důvodů nepřichází v úvahu, ale naskytla se příležitost jet v listopadu na pár dní do Londýna. To jsem takhle jednou v dubnu zaznamenala poprask v Arashi komunitě, když vyšel článek, že Matsujuna čeká nastudování divadelní hry, která bude mít pár závěrečných představení i v Londýně. Zbystřila jsem hlavě pro to, že jednu z dalších rolí měl mít Eita a toho já teda fakt můžu. Jelikož britským představením měla předcházet ta v Japonsku, myslela jsem si, že budu muset udržet myšlenku a hlídat, abych zkusila sehnat lístky, až budou k dispozici. To bylo večer - no a ráno koukám, že už je oznámeno konkrétní divadlo a pak během mé obědové pauzy najednou začal prodej lístků. Mizely rychle, ale naštěstí ne tak rychle, jak jsem se obávala, protože nejspíš zasáhl moment překvapení. Takže mám lístek! Pojede se do Londýna! Uvidím Eitu naživo! Uslyším Eitu naživo! Kyaaaaa! *fangirlí*

Letenku už mám, ubytování taky. Ale aby to nebylo tak jednoduché, tak představení je ve 2 odpoledne a já mám odpoledne předtím promoce, na kterých musím být. Takže rovnou ze školy pojedu na letiště, tam přespím a ráno v 7 mi to letí. Snad nebudou žádná zpoždění, protože jestli se něco posere, nestihnu to. Kamarádka jede taky, ale každá letíme jindy, každá bydlíme jinde a sejdeme se vlastně jen na to představení. 

Mimochodem, viděla jsem první fotky z představení a začínám si dělat starosti, na co že to vlastně jdu. Prý by to mělo být na motivy Bratrů Karamazových, což jsem sice nečetla, ale stáhla jsem si stejnojmenné jdrama, abych si udělala představu, o čem že to vlastně bude.

6) jdrama

Když na nic jiného, na sledování seriálů mám času dost. Momentálně jich mám rozkoukaných 7, pokud počítám i Buffy, kterou jsem rozkoukala v záchvatu čiré nostalgie, tak 8. Z poslední doby mohu doporučit Ossan no Pants ga Nandatte Ii Janai ka!, druhou řadu Tsukuritai Onna to Tabetai Onna a nedávno jsem konečně měla možnost zkouknout Vivant a to si teda dejte, to je nářez, že vás to položí hned v prvním díle XD

Long time no see

Jak ten čas letí. Člověk mrkne a půl roku v háji X_x

Tak asi vítejte v roce 2024, no... XD

Takhle zpětně už se mi nechce nic extra sepisovat, protože se stejně nic tak zásadního nedělo - můj život je pořád stejný. Ale tak alespoň ve zkratce:

- od posledního zápisu jsem ušila jedinou sukni, a to asi před dvěma týdny. Celou dobu nebyl čas/myšlenky/energie. Teď mám rozdělanou druhou, taky jen jednoduchou ze zbytku látky, ale až ji dodělám, tak se asi vrhnu na krajkové šaty.

- v srpnu byla mamka na operaci, takže jsem furt lítala do nemocnice, v září ji pustili domů, ale bylo jí dost mizerně, takže jsem zase běhala okolo ní, což byla taky dost zábava (třeba takové víkendové podezření na infarkt, které bylo nakonec spíš lehkou embolií, kvůli které jsme si udělaly výlet do Ikemu (mamka v sanitce, já později busem ji zase vyzvednout)

- celý podzim jsem dělala... něco. Netuším co. Dle storygraph jsem dost četla. Dle mé chabé paměti, na kterou bych nespoléhala, jsem únavou padala na hubu.

- já vs. katastrální úřad: 0:1

- v listopadu jsem měla výborný nápad jet na setkání absolventů katedry. Já a společenské akce, že ano. Dopadlo to přesně tak, jak čekáte - asi 3 hodiny jsem s nikým neprohodila jediné slovo, většinu času jsem dělala, že tam nejsem, a nakonec jsem si četla. Moc jsem se těšila, že uvidím svoji vedoucí diplomky, a nakonec jsem se bála se k ní byť jen přiblížit. Tenhle most tedy taky skončil spálenej na uhel. Absolutně nic se za ty roky nezměnilo, pořád jsem ta stará asociální kráva, co by neměla chodit mezi lidi a dělat ostudu. Cestu domů (myšleno vlakem do Prahy, páč jsem nechtěla kamarádce, u které jsem měla přespávat, kazit večer, a radši jsem se sbalila a zmizla) jsem komplet celou probrečela.

- s přicházející zimou se mi zhoršil stav kolene a od prosince chodím o berli. Když jsem se konečně dostala k ortopedovi, začlo se mi to samo od sebe zlepšovat a tento týden jsem berli mohla konečně odložit. Ortoped i tak navrhuje operaci, což mě děsí X_x

- kvůli té pitomé berli jsem nemohla v mhdéčku tolik číst >.< Možná proto jsem se radši zase naučila chodit :D

- letos jsem si vyzkoušela suchý únor. Když jsem si pak na začátku března dala skleničku vína k večeři, položilo mě to, takže jedu i suchý březen.

- po půlroční odmlce jsem zas našla chuť a čas psát fanfikce. Jen od ledna jich mám na kontě 12, z čehož 11 je na mini-fandom, který držím nad vodou já, banda Číňanek, dlouho nikdo a dívčina, s kterou si navzájem píšem nadšené komentáře, které jsou výborným zdrojem serotoninu.  

- knihy z poslední doby, co se mi líbily:

• Camp Damascus (Chuck Tingle) o tom, co vše může způsobit konverzní terapie a kdo je tady vlastně ten špatný.
• The Dance Tree (Kiran Millwood Hargrave) o tom, co vše musely zvládnout a s čím vším se potýkaly ženy v 16. století na pozadí tanečního moru a stále sílícího vlivu křesťanství.
• Jókame no semi (Micujo Kakuta) o tom, kam až dokáže zajít zhrzená žena a jak se mladá dívka dokáže vyrovnat s tím, že byla v mládí unesena.
• a korejská manhwa Murderous Lewellyn's Candlelit Dinner o maníkovi, jehož soused je sériový vrah.

 Když už jsem u knih, k Vánocům jsem si nadělila Mladíka, který se opozdil od Óeho, kterého jsem dlouho sháněla. Ještě jsem ho nečetla, ale těším se.

- seriály, co mě zaujaly:

• Ossan's Love Returns - je jedno, jestli jste předchozí řady viděli nebo ne (možná je i lepší, pokud ne), tohle je prostě POKLAD! Jako vážně, víc komediální wholesome věc těžko pohledáte. Tam je všechno - fluff, found family, komedie, vyrovnávání se se ztrátou blízkého člověka, vyrovnávání se se stárnutím bez partnera, upozornění na společenský tlak na pracující samoživitelky, ale hlavně - FLUFF. Hromady a hromady fluffu ♥ Jak mohl tvůrce první řady, na kterou se skoro ani nedalo koukat, vytvořit něco takhle skvělého, jde úplně mimo mě.
• Kinó nani tabeta - druhá řada je ještě o něco lepší než ta první ♥♥♥
• Paripi Kómei - příklad něčeho trhlého, co jsem si pustila jen proto, že tam hraje Osamu Mukai a mihnul se tam Dean Fudžioka, a ono to bylo překvapivě dobré. Je to příběh, kterak známý čínský generál z bůhvíjakého století skončí v moderním Japonsku a rozhodne se pomoci neznámé mladé zpěvačce na vrchol hudebního světa :D

Fascinující, jak se půl roku dá shrnout do pár vět. Tak zase příště, snad dřív než za půl roku :)

Malý klidný život

počeštělá tanabata

Stále ještě jsem v procesu šití svých žlutých viskózových šatů (dneska jsem si na ně koupila dvě šňůry na zavazování), takže s těmi se nepochlubím. Ale dělám i jiné věci než šití, páč kdyby ne, tak už jsem je dávno měla hotové. Teď momentálně začínám lehce panikařit, protože se mi blíží letošní dovolené a já nemám hotový cestovní plán. Jenže místo toho, abych seděla u mapy a hledala, co budu chtít všechno vidět, tak se plácám po venku, trošku nakupuju, trošku sedím u kafe a snažím se přečíst co nejvíc knih.

V práci bychom teď měli být v hibernačním módu, protože přes léto prostě nic nefunguje, nikdo ve škole není a nemělo by se vůbec nic dít. Prdlajs, mně pořád chodí nějaké e-maily od zahraničních studentů a uchazečů. Někteří chtějí víza, aby mohli studovat, další se chtějí odvolávat a ještě další chtějí přijet na zahraniční pobyt a já nestačím vše vyřizovat a přeposílat a odepisovat. Tak jsem si alespoň zpříjemnila pracovní prostředí a vyvěsila si přáníčka na oslavu svátku Tanabata, i když ne na bambus.

Letos se po dlouhé době konal třídní sraz s gymplem, kam jsem teda nešla, páč mě ani nehne tam jít a pak celý večer poslouchat, kdo má kolik dětí, kdo splácí jak velkou hypotéku a jak vysoko už vyšplhali na kariérním žebříčku. Ano, všichni si nejspíš pamatují, že jsem divná, ale nemusím je v tom svým životním stylem, který nezahrnuje ani jedno z uvedených témat, utvrzovat. 

nová vůně

Nicméně jednu spolužačku jsem potkat přeci jen chtěla, ale už asi 7 let nejsme v kontaktu. Využila jsem tedy tuhle příležitost, ozvala se jí a šup, šly jsme na kafe (a skončily u vína). Potěšilo mě, že se zas tolik nezměnila - tedy pokud to se svou fakt mizernou pamětí můžu tvrdit. Jestlipak jsem se změnila já? Jaká jsem vlastně jako středoškolák byla? Pořád jsem takový pitomý trdlo? Já si z toho moc nepamatuju - utápěla jsem se v depresích, snažila se mít dobré známky a stranila se davu. Jediná barva v mém šatníku byla černá. Už tehdy jsem otravovala s Japonskem a jeho kulturou (i když tehdy hlavně s anime). Moc jsem nemluvila, a to do té míry, že jsem to dotáhla k psychiatričce a vyfasovala antidepresiva. Asi se toho teda kromě oblečení moc nezměnilo. 

Taky jsem se byla podívat za další spolužačkou ze střední. Tam jsem se ocitla uprostřed chaosu, který dokážou způsobit dvě děcka mladší tří let a opět se ubezpečila, že to teda domů fakt nechci. Ten klid, když jsem pak přijela domů a jen tak ležela a neslyšela žádný jekot. Krása! Já jsem tak ráda, že můj největší problém je momentálně velice špatný stav mých jahod - nějaké potvory mi celé rostlinky docela vysály a ty teď usychají :-(

Já mám svůj malý klidný život tak ráda!

Trable se spodničkou

Vloni jsem si dala za úkol ušít si nové šaty se spodničkou do letošních promocí. Promoce proběhly ve čtvrtek a co myslíte - stihla jsem to?

Stihla. 

hotové šaty i
se spodničkou (před
vypráním)

První jsem dodělala šaty, ale byl to boj. Tyhlety lehké, mírně pružné materiály jsou sice příjemné a pěkné, ale něco na nich vyznačit a nastříhat je tak, aby vystřihnutý kus opravdu odpovídal předloze a nikde se nenatahoval, je umění. Umění, které já teda neovládám.

Takže přední vrchní díl byl všechno jen ne podle předlohy, což mi udělalo trochu jiný tvar, než jsem zamýšlela. Navíc jsem měla neskutečný problém s límcem, což jsem si myslela, že bude jednoduché. Jenže nebylo, pořád se mi to krabatilo a já šílela. Takže když jsem konečně skončila s límcem, nějaký prapodivný tvar předního dílu mě teda už fakt netrápil. Naštěstí to u těhle šatů nijak zvlášť nevadilo, protože jsou takové volné - prostě se budu tvářit, že to byl záměr.

Ještě mě málem kleplo, když jsem se snažila vložit na záda zip, protože se to rovněž krabatilo a vytvářelo boule. To jsem nakonec trochu urovnala nažehlením výztuhy, ale samozřejmě to znamenalo celý nastehovaný zip zase vypárat, nažehlit výztuhu a znovu ho tam stehovat, pokud možno na stejné místo.

Zvládlo se i to a šaty byly na světě.

Teď ovšem přišla ta horší část - spodnička.

Když jsem naposledy šila spodničku, zoufalstvím a vztekem jsem ji odhodila do kouta, kde zůstala ležet několik let, než jsem se k ní vrátila a dodělala ji. Tentokrát jsem tolik času neměla.

Spočítala jsem si, kolik potřebuju metrů - a pak pokrčila rameny, zahodila papír s výpočty a šla a koupila 10 metrů. S tylem se netroškaří. Od minula jsem věděla, jak zhruba na to, tak jsem se do toho pustila. Zpočátku to šlo dost mizerně, neboť se mi nit, kterou jsem to pak měla řasit, každých asi 10 centimentrů trhala. Teď si představte, že takhle se snažíte obšít asi 6 metrů látky. Několikrát. Ugh >.<

Nicméně jsem vytrvala a pomalu přidávala vrstvy, jen mi to pořád připadalo příliš málo puf. Já potřebovala větší puf, aby šaty vytvořily přesýpací hodiny. Tak jsem přidávala a přidávala materiál a vytvořila něco, s čím jsem byla spokojená. 

Jako každou nově ušitou věc jsem to vyprala.

A to byla chyba.

spodnička před vypráním a po

Tyl byl totiž jemnější než ten, co jsem na spodničku použila posledně, slehnul a slepil se. A mě málem kleplo. Protože z krásné nadýchané spodničky byl takový slepený chudák a ač jsem se snažila vrstvy od sebe oddělovat a načechrávat je, takové široké nadýchanosti jako před vypráním jsem už nedosáhla. Na promoci jsem si ji stejně vzala, ale spíš pro dobrý pocit než pro to, že by mi opravdu pomohla sukni roztáhnout.

Dejme si tedy minutu ticha za mou chudinku spodničku, která byla krásná jen asi den T_T

Daydreaming

Asi každý si říká, co by chtěl jednou udělat, kdyby byla příležitost/víc času/peněz/čehokoliv jiného. I já mám věci, které bych chtěla udělat. U mě většinou tvoří problém to, že nejsem přiliš odvážná a nedej bože, abych se do nečeho pustila sama, bez někoho, koho bych se mohla držet a kdo by byl ten odvážnější.

Co za příšernosti se mi tedy honí hlavou? Co bych chtěla udělat, ale nejspíš se nikdy neodhodlám?

1. najít si kamarádku, se kterou bych mohla vyrazit na kafe víc jak jednou ročně
Proč všichni bydlí tak daleko? T_T Kupodivu se nejčastěji potkávám s kamarádkou, co bydlí v Ostravě - asi 2x ročně. Jak se v dospělosti hledají přátelé? Jak najít někoho, kdo by se mnou zašel na kafe a koho bych si vyslechla, když už na to mluvení moc nejsem? Jak najít extroverta, který by si mě přivlastnil, kterého bych se mohla držet a kterým bych se nechala dotáhnout na akce, které by mě zajímaly?

2. naučit se mluvit
Prostě to neumím. Nejen small-talk, ale ani jiné konverzace. Nikdy netuším, co říct a jak to říct. Nejjednodušší je prostě mlčet a nechat mluvit protistranu. Když už mám mluvit, zapomenu absolutně všechno, co jsem kdy věděla, nevím, co chci říct, a vlastně mě celkem děsí, že je mi věnována něčí pozornost a snažím se jí zbavit co nejrychleji to jde. Jak to lidé dělají?

3. najít si někoho na procvičování japonské konverzace
Čtení a sledování seriálů je jedna věc, ale kdybych teď měla dát dohromady větu, asi bych selhala. A štve mě to - japonština je krásná řeč a já se kdysi byla schopná domluvit, i když se teď tomu těžko věří. Že už nejsem schopná ručně psát znaky z paměti, to jsem přijala, ale to mluvení...

4. najít si někoho, s kým bych mohla procvičit angličtinu, ať už psanou nebo mluvenou
Podobný příběh s tím rozdílem, že mluvení v angličtině vždycky stálo dost za houby. Tak teď je to ještě horší. A pak někomu vykládejte, že máte na starosti zahraniční studenty, když se s nima nedomluvíte jinak než písemně -_-;;

5. najít si psycholožku
Jen by mě občas zajímalo, jestli by život mohl být lepší...

 

No a protože se nic z toho nestane, tak tohle bylo hezké slohové cvičení a dovolte mi si povzdechnout, že bych možná měla větší šanci vyhrát v loterii, než uskutečnit cokoliv z výše uvedeného.

Co přinesl rok 2022

Asi mi to po takové době neuvěříte, ale jsem stále ještě naživu :)

A vše je tak nějak stále stejné - pracuju, čtu, šiju, píšu fanfikce. Ale hezky popořadě:

Tady je něco málo o mé dovolené na Mallorce.

Tady zase něco o pracovní cestě do Belgie.

Kromě toho jsem šila. Letos mám na kontě 5 sukní a jedny šaty, ze kterých jsem šílela. Snad ty právě rozdělané budou jednodušší.

Letos jsem se taky snažila psát. Za letošek mám na svědomí 37 publikovaných fanfikcí (+ 1, kterou zapřu, pokud mě s ní někdo někdy bude konfrontovat), ale všechno one-shoty a valná většina je kraťoučká, takže celkem "jen" 30 tis. slov. Už jsem zmiňovala, že jsem se účastnila March Flash Fiction a pak i části April Writing Challenge, kterou jsem ale nedokončila. Přes léto jsem měla výpadek, ale teď v uplynulém měsíci to doháním, protože jsem narazila na pairing, který si zaslouží ten nejfluffovitější fluff, který jsem schopná jim vnutit, takže je zahrnuji láskou a náklonností. Já, která kdykoliv píšu, tak sklouzávám k angstu, mám teď mezi nejpoužívanějšími tagy "Affection", "Fluff" a "Comfort". No dobře, občas mi to ujede (zrovna dnes mi tu přistál koment k nejnovější fanfikci: "oh ow that hurt! The pain!"), ale nemůžete mít Comfort, když nemáte to předcházející Hurt *krčí rameny*.

V rámci self-care musím říct, že jsem na sebe pyšná, přestože většinu času trávím spíš pochybnostmi. Já vím, že píšu dost mizerně a představivost mám nulovou, ale sobecky mě to přesto baví. No a pak si přečtu nějakou fanfikci někoho jiného a můžu se jít zahrabat, protože vždycky jsou oproti těm mým skvělé a propracované a mají lepší angličtinu T_T

Když už jsme u těch přečtených věcí, s oslímu ušima jsem zvládla 52 knih, což je můj každoroční cíl. Z toho 8 v japonštině, z toho 4 mangy. Ráda bych jich pár vyzvedla, protože si zaslouží více lásky. 

Nemůžu nezačít tvorbou Natashy Pulley. K té jsem se dostala náhodou, protože jedna její povídka byla obsažena v kolekci záhadných příběhů, kde byla i povídka jedné mojí oblíbené autorky. Když vám lehce načrtnu zápletku, bude vám hned jasné, proč jsem si okamžitě běžela přečíst celou její knihu - píše se cca rok 1880 a v Anglii se nachází mladý telegrafista, který se "shodou náhod" setká s japonským hodinářem/původně samurajem, který mu učaruje, začne se učit japonsky (a v druhém dílu s ním odjede do Japonska). Jasný jak facka, že jo? Njn, jsem předvídatelná a lehce ovlivnitelná. První díl se jmenuje The Watchmaker of Filigree Street a druhý je The Lost Future of Pepperharrow. První mi přišel slabší a na jednu postavu jsem dosud nakrknutá (páč je to husa sobecká), ale druhá kniha je výborná (a koupila jsem si ji k Vánocům). Obrečela jsem "jen" posledních 70 stránek *vítězoslavně máchá pěstí ve vzduchu*.
Jinak taky můžu doporučit The Kingdoms, ale to je trochu víc zmatečné kvůli časovým rozdílům a poněkud temnější čtení (ne že by dvojka Watchmakera byla procházka růžovou zahradou).

Další doporučení je The Miner od Sósekiho (protože Sóseki ♥) a The Queen's Gambit ot Waltera Tevise, autora Zpěvu drozda. Výborná kniha; ačkoliv šachům nerozumím ani zbla, vtáhlo mě to do děje (skoro jak kdysi dávno Hikaru no go).

Co naopak nedoporučuji je The Cat Who Saved Books, o čemž jsem se rozhořčovala už dříve. Na podobné úrovni je pak Call Me by Your Name od André Acimana, kde jsem nervově vydržela jen do půlky - celé to byly jen emoční výlevy nadrženého teenagera, takže jako "naučná" literatura, popisující jak vypadají sexuální touhy, možná dobrý, ale pro mě jakožto sex-repulsed asexuála to teda nebylo. Navíc jsem pak podle recenzí ještě ze zvědavosti dohledala scénu s broskví, která vypadá, že je nechvalně proslulá, a jsem velmi ráda, že jsem s tím neztrácela víc času, protože jako wtf? X_x

Když přejdu na zkouknuté věci, mám na kontě 5 filmů a 28 seriálů. Což zní trošku děsivě, ale dost z toho byly kraťoučké věci. Japonci už se přes 12 dílů nedostanou a často jich mají spíš už jen 8. Nejdelší, co jsem viděla, bylo thajské dorama o 14 dílech, které vám rovnou můžu i doporučit - Not Me, najdete to celé s titulkama na youtube. Obsahuje kritiku společnosti a politického systému a partu maníků, co to chtějí občanskou neposlušností změnit. Trochu napínavé, trochu dramatické, trochu zamilované - výborná věc. 

Jednoznačně musím doporučit Koisenu Futari o dvou (!) aroace lidech, co spolu chtějí vytvořit netradiční rodinu (existuje i kniha, už ji mám přečtenou :-)), a z filmů Cherry Maho (30sai made dótei da to mahócukai ni nareru rašii), o maníkovi, který se na své 30. narozeniny vzbudí a zjistí, že dokáže ostatním číst myšlenky, což je teda i seriál a tím rozhodně začněte. Film jsem si chytře nechala na Vánoce, abych si ho užila, a užila jsem si ho sakra hodně! *-*

Takhle shrnuto to vypadá, jako bych furt něco dělala, i když já ten pocit teda nemám - naopak se mi zdá, že jsem se pořád jen flákala. 

Tak na další takový rok :)

Pracovní cesta do Lovaně

Jedna z výhod mého zaměstnání byla možnost vyjet na pracovní cestu do zahraničí. Před covidem jsem jezdila každý rok, což bylo hrozně fajn. Někdy na pracovní setkání, někdy na jazykové kurzy. Pak do toho ale hodil vidle covid, ale letos to vypadalo docela nadějně. Kolegyně, co nastoupila těsně před covidem, chtěla někam vyjet za každou cenu, jelikož ještě nikde nebyla, tak využila volnější program a našla nám nějaký přijemně vypadající staff week někde ve Španělsku.

Jenže letos došlo ke změně vedení, takže se nám změnil i nadřízený. Náš bývalý nadřízený byl naprosto v pohodě s jakýmkoliv našim výmyslem, ale tenhle moc ne, takže plán padl. Jelikož jsme nevěděli, co od něj čekat, říkala jsem si, že se na to letos vykašlu. Navíc už byl květen a to mám vždycky příliš práce na to, abych řešila něco dalšího. Jenže kolegyně byla odhodlaná, takže nám něco přesto našla - něco, co by vyhovovalo požadavkům nadřízeného. Nezkoumala jsem to, prostě jsem vyplnila dotazník, co po mně kolegyně hodila, a sepsala jim motivační dopis, aniž bych vlastně věděla, na co se to hlásím.

No a oni nás vybrali, takže přes léto jsme zoufale sháněly potřebné podpisy a sepisovaly smlouvy a cesťáky a sháněly ubytování, které nebylo, a letenky, které měnily ceny každým dnem, a já nevim co všechno, a to v době dovolených. Víte, co je jednodušší? Doslova všechno! Několikrát jsme měly chuť s tím seknout a jediné, co nás zachránilo, byla tvrdohlavost kolegyně, která prostě mermomocí chtěla někam jet. Já bych to asi dávno odpískala. Tímto jí ještě jednou děkuji, že vytrvala :)

Nakonec jsme tedy v září vyrazily. Do Lovaně v Belgii, na research staff week na místní univerzitě. Odlet jsme měly v pondělí někdy po 6 ranní, takže jsme vstávaly okolo 4 - ideální začátek týdne -_- Jely jsme jen s příručními zavazadly, protože tohle léto bylo podle zpráv cestování prý dost mizerné. Já měla teda krom tašky ještě noťas, takže jsem byla okšírovaná a připadala si jak vánoční stromeček, ale naštěstí jsem s sebou ani tentokrát neměla žádnou kudlu či pistol, takže mě na kontrole nechali projít (ani boty jsem si tentokrát nemusela sundavat! Zato při minulém letu mě pro jistotu dělali stěry na drogy :D ).

Odpoledne nám začínal program, takže jsme stihly jen krátkou procházku v centru, ale to nám později vynahradili v rámci programu včetně průvodkyně. 

Většinu dne jsme poslouchali prezentace, případně diskutovali u kafe. Já teda hlavně poslouchala, takže můžu s naprostou jistotou říct, že si mě absolutně nikdo nezapamatoval :D Jeden den pak zahrnoval i prohlídku bruselskýho kampusu, včetně následné prohlídky centra města s průvodcem. Ve 4 nás vypustili, ať se do Lovaně vrátíme, kdy chceme. A kam asi Kavi vyrazila? Ano, správně, na látky :D

Kolegyně se chudák táhla se mnou, respektive hledala cestu, protože moje mapa byla trochu chabá. A víte, kde jsme našly látky? V arabské čtvrti. Kolegyně se nervózně rozhlížela a pořád na mě vrhala nevěřícné pohledy, ale já jsem směle vešla do obchodu a sehnala tři krásné květované viskózy za hubičku *-*

Byly jsme v Lovani celý týden až do soboty do rána, ale vzhledem k nabitému programu bylo složité se někam dostat ještě v otevírací době. Předposlední den jsem tedy využila čas pro kulturní vložku v programu, návštěvu pivovaru, a místo toho vyrazila na nákupy. Samozřejmě to zahrnovalo látky, knihy, hadry, náušnice a protože jsem byla v Belgii - pralinky. Poslední den jsme končili brzo, takže jsme se s kolegyní šly podívat do botanické zahrady a pak si daly vafle. Vafle jsem za ten týden měla asi třikrát a všechny byly výborné! Taky jsem musela vyzkoušet hranolky, o kterých Belgičani tvrdí, že je vynalezli.

Na zpáteční cestě jsme si ještě užily krásné několikahodinové zpoždění - v tomhle roce nic neobvyklého - na cestě z Mallorky jsem měla taky zpozdění a dorazila někdy okolo půlnoci. Tentokrát jen odpoledne místo dopoledne. Pak už nás čekalo jen vyúčtování, které kupodivu proběhlo bez problémů a závěrečná zpráva, za kterou nám nadřízený hlavu neutrhl. Kdo ví, třeba se příští rok zas někam podíváme :)

 

Dovolená na Mallorce

Minule jsem psala, že bych ráda na dovolenou k moři. Tehdy jsem si ale ještě říkala, že je to spíš jen zbožné přání a jako každé léto pojedu do prčic. Tož sedla jsem jednoho všedního rána k pracovnímu noťasu, že jako budu pracovat a otevřela e-maily. Už nevím, co mě tam tak nakrklo, ale každopádně to vedlo k tomu, že jsem si našla zájezd na Mallorcu a než jsem se nadála, měla ho objednaný a zaplacený.

A tak jsem na konci srpna hodila práci za hlavu a na týden se odporoučela na ostrůvek za sluncem a mořem. Samozřejmě jsem jako na potvoru přesně na celý ten týden dostala krámy, ale ani to mě nezastavilo. Letěla jsem na noc, takže jsem doletěla unavená a měla před sebou ještě skoro dvouhodinovou cestu autobusem. Naštěstí Mallorca je v podstatě jedna dálnice se spoustou kruhových objezdů, takže jsme to stihli mnohem rychleji. Na hotelu jsme byly jen tři Češky a zbytek samí Němci, což znamenalo, že na mě všichni furt mluvili německy. Před odjezdem jsem litovala, že jsem se víc neučila španělsky; tam jsem ovšem zjistila, že němčina by mi byla daleko prospěšnější -_-;;
Nakonec se můj mozek rozhodl, že v krizi je nejlepší použít japonštinu, která mi automaticky naskakovala, jakmile jsem otevřela pusu. V Japonsku by to jistě byla skvělá výhoda, na poněmčelém španělském ostrově už míň *headdesk*

Na začátku týdne jsem sebou plácla na pláž a vstala až na jeho konci. No, víceméně. Kromě koupání a večerních procházek po pláži jsem stihla i výlet do jeskyní a do hlavního města. Přeci jen když už někam jedu, tak je mi blbý zakotvit na pláži a nehnout se na krok. 

Delegátka nám nabízela různé výlety včetně těch lokací, kam jsem se chystala, ale já moc nejsem na organizovanou zábavu a navíc to prostě bylo dost drahé (ano, jsem na Mallorce, ale to neznamená, že jsem nějak extrémně zazobaná - našetřit si občas může i chudák státní zaměstnanec, představte si). Odrazovala mě od samostatného výletování, jak jen mohla, ale já jsem sama neprojela skoro celé Japonsko, abych se teď nechala vozit jak bohatí důchodci.

První byly tedy jeskyně. 

Když jsem předem vyhledávala možné lokace, podle recenzí jsem zjistila, že ty největší jeskyně jsou příliš profláklé a návštěvníky tam prý ženou jak dobytek na porážku bez jakéhokoliv výkladu. Takže jsem si to nechala ujít a raději jela do menších jeskyní Cuevas dels Hams. Ty ode mě byly jen asi čtvrt hodinu autobusem, takže jsem věřila, že nebude problém se tam dostat. Jenže jsem udělala tu chybu, že jsem si hledala informace o hromadné dopravě jen večer před odjezdem. A nedozvěděla jsem se moc pěkné věci - zpoždění prý naprosto běžná, občasné vynechání a pokud je autobus plný, prý na zastávce ani nezastaví. Neusínalo se mi teda moc dobře - představa, že někde uvíznu a nedostanu se zpátky na hotel, mě docela děsila. Ráno jsem tedy vyrážela tak brzy, abych stihla otevření jeskyní. Ráno jsem vybrala i proto, že odpoledne prostě bylo děsné vedro a v tom jsem se nikam moc táhnout nechtěla. Autobus měl zpoždění, takže mě hned začlo spalovat slunce a společnost mi dělala parta Poláků, kteří vtipkovali o tom, že tu snad ani žádný autobus nejezdí. Vzhledem k tomu, jak vypadaly jízdní řády a že se lišily ty na netu a ty na zastávce, bych tomu i věřila. 

Nicméně autobus fakt přijel! A dokonce měl uvnitř obrazovku s názvy nadcházejících stanic! Krása - oproti Edinburghu úplný luxus. Trefila jsem tedy do správného městečka, vystoupila na správné zastávce a vydala se pěšky k jeskyním, které byly asi 20 minut vzdálené. Pod tím rozpáleným srpnovým sluncem bez náznaku stínu to bylo trošku plahočení, během kterého jsem potkala akorát dva rádoby-běžce, kteří se místo běhu už jen pomalu sunuli.

Jeskyně jsem úspěšně našla a musím říct, že byly moc pěkné. Měli to moc hezky nasvícené, nikdo mě nehonil, takže jsem si mohla vše prohlížet, a výklad byl v různých jazycích, tak jsem si to docela užila. Navíc tam bylo chladněji než venku, takže to bylo příjemné osvěžení.

Druhým výletem byl celodeňák do hlavního města. Sice jsem den začala rychlochůzí, jelikož jsem neodhadla vzdálenost zastávky od hotelu a měla jsem co dělat, abych stihla bus, ale to byl asi největší zádrhel z toho dne. Nejdřív jsem si prošla centrum a jukla na největší zajímavosti (katedrálu, královský palác). Pak jsem se vydala za nákupy - což znamená, že jsem vyrazila na látky, páč jestli po něčem (nejen) v zahraničí jdu, jsou to látky (sehnala jsem dvě - z jedné už je sukně, z druhé zrovna šiju šaty). Cestou jsem skoupila všechna ledová kafe, které jsem potkala, potkala nějaký pěkný dřevěný vláček a dala si pauzu v parku, kde jsem konečně jednou něčemu rozuměla - poblíž se totiž vyskytla skupinka Japonců :-D

Odpoledne jsem se vydala do akvária a strávila tam pár hodin zíráním na rybičky, krevety, chobotnice a další mořské potvory. Nejhezčí byly malí rejnočci - ty bych si nejradši vzala s sebou <3 Mají to tam moc hezké, jen by nebylo na škodu dát do některých nádrží víc rostlinstva - chudáci mořští koníci se pomalu neměli čeho držet a museli se držet sebe navzájem T_T
Taky tam mají takový tunýlek, kde můžete rybičky pozorovat i nad hlavou, a když říkám rybičky, myslím tím žraloky :D
Pak už jen skoro dvouhodinová cesta busem zpátky a ještě jsem jen tak tak stihla večeři.

Měla jsem polopenzi a jak snídaně, tak večeře byly formou bufetu, což moje mlsná huba ocenila - ráno jsem jim tam žrala hlavně ovoce a jogurty, večer ryby. Mňam! Ale taky jsem si po večeři musela dát procházku po pláži, abych to rozchodila :D

V místním supermarketu jsem si nakoupila horčatu a víno a v pauzách mezi koupáním zevlovala na balkoně. I počasí skvěle vyšlo - celou dobu krásně a teplo, jen předposlední den jsme chytli jednu bouřku s trochou deště - tak jsem si mezitím dala šlofíka. Prostě pohoda! Ani vracet se mi nechtělo.

Změny a novinky

Sice jsem se s novinkami delší dobu neozvala, ale mrtvá ještě nejsem.

V práci nám proběhla změna vedení, což vedlo k mírnému chaosu, bezvládí, přidání práce a pocitu, že se plácám ve vzduchoprázdnu a nevím, co mám dělat. Jedna kolegyně byla odejita, což nás nikoho nepotěšilo, protože to zrovna byla ta osoba, co zvládla zařídit cokoliv, zázraky na počkání – vždyť to znáte. Naopak dvě nové síly byly na částečný úvazek nabrány a už nejsme čistě ženský kolektiv. Kolega má stůl u nás v kanclu a jestli si myslíte, že jsme se za ty asi dva měsíce, co tam je, víc jak pozdravili, tak jste na omylu. Zato Maruška od vedle je zlatíčko, ta k nám hned zapadla. Stále jsem nejmladší na oddělení, ale už mám aspoň kolegyni, která je jen o 7 let starší a ne těsně před důchodem! Yay! 

Jinak v práci jsme měli dalšího divného studenta, kterého jsem se nemohla zbavit a měla ho každý den v kanclu (na úřední hodiny nehledě). Tentokrát Rus na vládním stýpku, co dělal všechno pro to, aby tady mohl zůstat a nemusel se vracet do Ruska. Furt mi vykládal, že když se vrátí, tak skončí ve vězení, nebo že ho zabijou, odchytával mě na chodbě s nekončícími dotazy furt na to samé, posílal stížnosti na všechny strany (a tím myslím na VŠECHNY strany) a dělal si ze mě svou sekretářku. Mimo jiné po mě chtěl, ať mu zaplatím poplatek za přihlášku a pak dokonce letenku pro jeho rodiče kamsi na Balkán, páč on se ke svým penězům v Rusku nemohl dostat a české nechtěl použít, protože "by ho sledovali a pak to použili proti němu". Docela se vztekal, když jsem to odmítla udělat. Jako ke konci už jsem chtěla, ať už ho prostě vezmou, ať už je to problém někoho jiného. No nevzali. A báli se mu to říct. Chápu - já se pro jistotu ihned po přijímačkách zdejchla, a když mu to měli oznamovat, vzala jsem si dovolenou (a ano, podle kolegyň mi neodbytně ťukal na dveře a nemohl se smířit s tím, že tam taky jednou nejsem). Nakonec jsem to teda přežila a on ještě rozdal další vlnu stížností a odlétl kamsi fuč. Snad. Upřímně doufám, že už o něm nikdy neuslyším. Byl to s ním teda fakt náročný rok.

Abych odvedla myšlenky od práce, hecla jsem se a v březnu se zúčastnila tzv. March Flash Fiction, kde každý den dostanete nějaké slovo/větu a máte na to za ten den napsat nějakou krátkou fanfikci či vlastní povídku do 500 slov. A světe div se, to mi docela šlo. Jako co si budeme povídat – žádné zázraky to nejsou. Chybí mi jakákoliv představivost, slovní zásoba mizerná a žádné světoborné téma se ode mě nedá očekávat. Ale baví mě to. A to je asi to hlavní.

Až do poloviny jsem zvládala nějakou tu fanfikci za ten den fakt sepsat. Kupodivu to jde líp, když máte nějaký ten záchytný bod, kterého se máte držet; já měla vždycky problém něco vymyslet jen tak z ničeho – nikdy mě nenapadalo, co bych tak sesmolila a musela jsem čekat, až dostanu chuť přečíst si něco specifického, co mi nepůjde najít mezi již napsanými věcmi. V druhé půlce jsem se ovšem dostala do skluzu, ale i tak jsem to zdárně dokončila a něco i zveřejnila. V dubnu jsem na to navázala další writing challenge, ale tam už jsem začala se zpožděním a pak mě ještě odrovnala nemoc, takže se v ní stále ještě plácám, jsem teprve u čísla 19 a asi měsíc už jsem nenapsala ani čárku. Ale zato jsem spokojená s více výtvorama a skoro všechno jsem postla – a teď si užívám všechny ty kudos *-*

Jakýsi človíček se jen tak mimochodem proklikal na jednu moji ff z fandomu, který prakticky neexistuje na úplně neznámé korporátní jdrama a zanechal mi tam dlouhý komentář, který mi dodal dávku serotoninu alespoň tak na týden. A když už jsem si myslela, že líp být nemůže, ten samý někdo viděl, že jsem spatlala pár fanfikcí na japonský film, kde fanouškovskou základnu tvořím tak maximálně já a možná čísi houpací kůň po prababičce, a šel a zkouknul ho, aby si to mohl přečíst! Jako já nemám slov a toho někoho prostě a jednoduše miluju! <3

V květnu mě ale skolilo nějaké nachlazení a od té doby jsem se k psaní nevrátila – řešila jsem totiž skluz v práci, vrátila se po delší době k šití a rozečetla samé dlouhé fanfikce (po očku mrká na tu současnou – 900 stran), takže nezbyl čas. Ale mám před sebou léto, v práci snad bude klid a nikam na dovolenou se nechystám (ale jela bych – pojeďte se mnou někdo k moři, já se k tomu nemůžu dokopat T_T).

Konečně jsem se ale dokopala k tomu, že jsem si koupila první japonský e-book. Furt jsem to odkládala, furt jsem se toho bála a najednou bác – a mám knihu! Koupila jsem si Koisenu Futari od Eriky Jošidy, a páč jsem technologická konzerva a odmítám si instalovat aplikace do mobilu a online se mi to číst nechtělo, tak jsem si to celé printscreenovala, vytiskla, nařezala, slepila a mám z toho vlastnoručně udělaný paperback. Vypadá sice všelijak, ale drží pohromadě, a s trochou štěstí jsou stránky i ve správném pořadí :D

Tak to je, co mě teď čeká na čtení, a co zajímavého jsem četla?

Po nevídaném úspěchu Bídníků (doteď čtu fix-it fanfikce a odmítám přijmout cokoliv, co se stalo po barikádě; zato můžu vřele doporučit A Reflection of Starlight od AutumnGracy) jsem zkusila i Chrám matky boží v Paříži a jo, nebylo to vůbec špatný, ale je to prostě příliš depresivní s minimem postav, které byste si oblíbili (koza! Koza byla fajn!). Nadchnul mě Dámský gambit od Waltera Tevise, autora Zpěvu drozda. Očividně si od něj musím přečíst i další věci, jestli nějaké jsou, protože píše vážně dobře. A nemůžu nezmínit mého oblíbence, Sósekiho, od něhož jsem teď nedávno četla Horníka. Výborná věc, moc se mi to líbilo, jen ten konec byl takový hodně rychle utnutý.

Zapíchnutá Máňa

Co se šití týče, ještě stále se potýkám s viskózovými letními šaty ze staré německé Burdy, kde nejen že jsem návodu nerozuměla ani slovo, ale ještě jsem si to musela upravit k obrazu svému, páč původní model nebyl zamýšlen na někoho, kdo má boky. Už se blížím do finále, ale ještě stále mám dost práce, než to bude komplet hotové. A vyskytl se problém - Máňa se ukázala být příliš prsatá až do té míry, že tyhle rozdělané šaty už na ni nenatáhnu. A to je problém. Takže konečně došlo na hrubou sílu a Máňa momentálně podstupuje operaci zmenšování prsou. Už má pryč jedno a ještě zbývá druhé, ale jestli to bude stačit, to se teprve ukáže. Držte palce, ať do ní nemusím řezat víc, než je nutné - není to žádná sranda -_-

Předtím jsem jen stihla dodělat jednu lehkou sukni ze žlutého viskózového zbytku, ale to bylo už bůhví kdy. A teprve v polovině práce na těch viskózových šatech jsem si uvědomila, že jsem z té látky vlastně chtěla udělat kalhotovou sukni. No tak nic, no.

Tak to jsou asi všechny novinky z mého tichého života. Přejme si pěkné, klidné léto, abychom načerpali nové síly. Budou potřeba.

Uvítání v roce 2022

Vítám vás v novém roce!

Další přežitý rok – už se mi tu nějak hromadí J

Hang in there it's Friday soon

Rok 2021 byl… no, byl. Asi. Něco se určitě dělo. Ale páč ho nedokážu rozlišit od toho předchozího, který byl sám o sobě (s výjimkou celosvětové pandemie, že ano) celkem nevýrazný, tak to nejspíš nebylo nic extra důležitého. Asi. Práce, dovolená jen v podobě prodloužených víkendů, knihy, šití. Občas přijela některá kamarádka nebo jsem naopak někam jela já – třeba na podzim jsem absolvovala mini Tour de Morava, kdy jsem za tři dny navštívila tři města. To je ale tak zhruba vše, co se za celý rok odehrálo. Byl to tedy vcelku klidný rok, a to i co se zdraví – jak fyzického, tak psychického – týče. To oceňuji a prosím si i do budoucna.

Tak trošku čísel:

• 4 šaty ušité – troje letní, jedny na promoce (už i s páskem!)
• 2 sukně – jedna podzimní a jedna spodnička
• 56 knih přečtených – tentokrát celkem dobré tituly jako Annie on My Mind, Podivné počasí v Tokiu, Mrtvá a živá, The Scum Villain’s Self-Saving System nebo The Shape of Darkness.
• z toho 4 japonsky – tady teda výběr nic moc; nejlépe z toho vyšlo Diorama od Nacuo Kirino
• 4 fanfikce napsané (všechno oneshoty, celkem jen asi 12 tis slov)
• 10 jdram a 4 filmy zkouknuté (tvrdí mydramalist; a k tomu dost dropnutých, páč meh; zlaté Last Friends, co jsem zrovna teď znovu zkoukávala – takové věci už se dneska prostě netočí)

Moje džungle v práci 

Vzato kolem a kolem, vůbec nevím, co jsem vlastně dělala a co se kolem mě dělo. Asi nic. Asi jsem si prostě spokojeně četla, ignorovala realitu a spala. To mi, koukám, jde. Jo a na konci roku jsem se teda vybičovala k nějakým těm fanfikcím, za což se předně pochválím, protože jsem alespoň něco stvořila (pod záminkou procvičování angličtiny, jak jinak), a přestože nemám představivost ani schopnosti co se psaní a angličtiny týče, měla jsem odvahu to vypustit na AO3, za což si teda dávám obdiv. A vzápětí si postesknu, že nemám představivost ani schopnosti a všichni ostatní píšou daleko líp a já bych se vůbec neměla o cokoliv pokoušet a měla bych se jít radši zahrabat. A takhle je to se vším.

Tolik loňský rok. Letošek možná bude …jiný. Mění se nám vedení, tudíž i nadřízený, a nikdo netuší, co bude, jestli dojde ke změnám a jak velkým. Docela se toho bojím – do teď to bylo takové příjemné, že nadřízený se držel dál, všechno nám tlumočila vedoucí a vždycky se dalo nějak domluvit. Těžko říct, jaké to bude letos. Na rovinu říkám, že jakmile na mě někdo zvýší hlas, tak se mu tam rozbrečím.

Tak s tímhle já vstupuju do nového roku a držme si palce, abychom na konci roku ještě nějakou práci měli.

Tour de Morava a další podzimní zábavy

Člověk se na chvíli zamyslí a už je listopad. Pořád čekám, že jen ještě dodělám tuhle věc a už bude v práci klidněji – a ono pořád nic. Teď jsem řešila brožury, zítra máme promoci, pak zase informační schůzku… Furt něco.

Do toho nám minulý týden pro velký úspěch opět nahlásili bombu, tak jsme mohli přezkoušet, zda se umíme zdárně evakuovat – pokud zdárně znamená, že si ještě skočíte na záchod, vytisknete si podklady, které potřebujete naštudovat, a samozřejmě o tom dáte vědět na twitter, že jo. No, moc úspěšné to bylo, zvláště ta část, kdy vás o tom informuje chlapík z vrátnice místo rozhlasu či jiného poplašného systému a jako ověření vám volá kolegyně z rektorátu z vedlejší budovy, kde se informace šíří poněkud rychleji. Tak víte co – jsme zvyklí, jen po covidové pauze trochu zrezivělí.

Posledně jsem zmiňovala, že se chystám na Tour de Morava – to Vám panečku byla jízda. Tři města během tří dnů – Pardubice, Olomouc, Ostrava – s tím, že jsem vyjela v pátek po práci a vrátila se v neděli v noci, páč kdo by si kvůli mně bral dovolenou, že jo. A nejlepší bylo, že zrovna ten víkend se příšerně ochladilo a já jela velmi nalehko jen v podkolenkách a svetříku.

V pátek mě teda čekaly Pardubice, kde jsem se měla sejít se spolužačkou/kóhaikou, co dělá v japonské firmě. Ta mi ovšem den předem napsala, jestli by mohla s sebou přitáhnout japonskou kolegyni. Jasně, já japinu aktivně nepoužila 7 let a ani předtím to nebylo s mluvenou japonštinou žádné terno, to bude děsná prča. No byla, no... *chjo* Dala jsem dohromady tak pět vět pochybné kvality, ale rozuměla všechno (děkuji ti, japonská televize a má sbírko japonských knih). Dortíky měli výborné, ale frustrace se šplhala do závratných výšin, gin s tonikem nepomáhal a jediné, co mě zachránilo, byl fakt, že já toho obvykle moc nenamluvím ani v češtině, zvláště když je tam víc jak jeden člověk - T'Sal a Xan by mohly vyprávět a nejen o nedávném setkání v Praze.

Sobotu jsem trávila v Olmu, kde jsem se potkala s další spolužačkou/kóhaikou a zkoumaly jsme novou hipsterskou kavárnu, která nám nahradila oblíbenou 87ičku a shledaly, že to nebyl krok správným směrem (dortíky! nemaj dortíky! T_T). Od kamarádky jsem si ukořistila voskovku, kterou jsem nikde nemohla sehnat od té doby, co ta moje chudinka umřela, když jsem byla na vejšce. No a pak zabíjela čas pobíháním po Olmu, protože v sobotu odpoledne je samozřejmě všechno zavřeno a čajovna otvírala až v 17. A poprvé po letech měli zase výborné Vanilkové nebe, tak jsem tam strávila večer - ale v celé čajce úplně sama O_o To se mi snad ještě nikdy nestalo, ani mimo semestr... Tak jsem si aspoň dokoupila zásoby čaje a na rok mám zase vystaráno.

V neděli jsem ráno běhala po zoo, protože ♡MRAVENEČNÍCI♡! A LENOCHODI! ♡ A nově i červené pandy! ♡♡ Já tu zoo prostě miluju! ♡

V poledne jsem se přesunula do Ovy, kde jsme s kamarádkou taky zakotvily v čajce a večer už jsem zase svištěla dom (a chvilku se bála, že mě vyhodí někde v půlce cesty, páč jsme dva měli jízdenku na stejné místo ve vlaku - nakonec vykopli maníka a ne mě, uff). Ještě že jsem měla v pondělí volno - přeci jen to byla spousta socializace a já byla vyřízená.

V tuhle dobu mi twitter udělal hnusnej naschvál a odstřihl mě. Jelikož to je v podstatě jediný účet, kde si pamatuju heslo, tak mě to moc nepotěšilo, protože jsem ho ani nemohla odbloknout. Po návratu domů se ale ukázalo, že potvrzení e-mailu stačit nebude, a ten debil trval na tom, že chce telefonní číslo. K čemu mu sakra bude, když jsem ho tam nikdy nezadala a tudíž to nemůže sloužit k ověření, to tedy netuším. Pár dní jsem se neúspěšně pokoušela hádat s helpdeskem, ale nakonec mi stejně nic jiného nezbylo. Shame on you! >.<

Mimochodem, víte, jak jsem se posledně dušovala, že chci do promocí ušít nové šaty, abych si je na tu slávu vzala? No tak jsem je tak tak stihla – jen bez pásku. Všechno se dlouho tvářilo, že v pohodě, jen to složit a je hotovo. A ejhle – první problém nastal při pokusu sešít vrchní a spodní díl – tam se teda zasekávám pravidelně, chvilku je to křivé, pak zase moc volné, jinde to táhne a vždycky to sežere hromadu času, než to vypadá přijatelně. Jakmile jsem vyřešila tohle, nastala akce zip, která teda taky nic moc. Tam to teda nejdřív bylo moc volné, pak to táhlo, pak to zase bylo volné… no prostě sranda jako vždy. A nejhorší je, že ta látka je krásně splývavá, takže každá chyba je perfektně vidět a bije do očí, jako by říkala: „Podívejte se, jak to ten blb zprasil!“ Závidím všem, co mají konfekční velikost a stačí jim jet podle vyznačených linií a pohoda.

Nakonec jsem to teda dala dohromady s tím, že nejsem spokojená se zipem, ale na promoce si je vezmu a zip dořeším potom. A pásek dodělám. Ten pásek, co celému modelu přidal aspoň dvě hvězdičky obtížnosti. Jestli tohle dosavadní snažení bylo jednoduché, nechci vidět tu složitější část >.<

A pak hurá na něco dalšího! ♡

Letní odpočinek

Nedávno jsem si v knihovně půjčila knihu, kde jsem si přečetla: "Jen cibule dokáže pochopit vaše utrpení a osamělost." 

Chudák cibule! Vůbec jsem netušila, že je tak nevyspalá a věčně unavená a že nedokáže udržet pozornost dýl jak 5 minut.

Aneb prázdniny skončily, alou zpátky do práce.

Tedy ne že bych o prázdninách nepracovala, to jako ne, ale aspoň jsme většinou dělaly z domova a do kanclu zašly jednou za týden zalít kytky. Jó, to byla krása a já mohla spát až sladkých 8 hodin. A pondělky jsem měla dovolenou – prodloužené víkendy! Nádhera!

Takže jsem zvládla i takové věci jako sesmolit 15stránkovou hodnotící zprávu, aniž bych si nějak moc stěžovala (jen trošičku; fakulty si totiž čísla cucaly z prstu a neměly o nic lepší představu, co tam psát, než já). Co na tom, že se ukázalo, že žádná taková zpráva není třeba a já ji pak měla stáhnout na 3 strany, které se kamsi založí a budou sloužit jako podklad, kdyby někdy někdo chtěl nějakou jinou podobnou zprávu sepisovat… *headdesk*

Díky kratší pracovní době jsem stíhala i šít – dodělala jsem tu dlouhé roky rozdělanou spodničku! Je to puf, to jo, ale trochu divné puf. Ale je to puf! Původně jsem chtěla ještě takový zlepšovák – našít na tu spodní vrstvu saténu patentky, jejichž pomocí by bylo možné spodničku operativně zkrátit tak, aby se vešla i pod kratší sukně. Z toho zatím sešlo, ale určitě to není nic, co by nešlo v budoucnu dořešit, pokud by to bylo třeba. Zatím tedy jen pod dlouhé sukně a pod šaty (pod úplně prvními motýlkovými to vypadá skvěle! <3)

Dál jsem se zbavila kousků černého žakáru a žluté dekorační látky, které mi tu ležely, a vytvořila z nich užší sukni na jaro/podzim. Výsledek sice žádný sláva, ale stejně to byly jen takové jinak nepoužitelné kousky, takže mi to ani není líto.

Mimochodem, někdo mi vysvětlete ty velikosti v Burdě – sukně ve velikosti 42 musím zužovat, páč je to na mě široký, ale živůtky v té samé velikosti musím naopak zvětšovat, páč mi to v pase není – jako wtf? Tady u té sukně jsem musela dělat záševky navíc, takže proto to vypadá tak podivně nafoukle, jak to vypadá. Moje tělesný proporce jsou prostě peklo! >.< V následujícím modelu jsem ale zase musela záševky zužovat, jinak bych to nedopla. Ta samá velikost! Jak?!

Poslední, co jsem zatím dokončila, jsou zapínací šaty s límečkem z tmavě modrého popelínu. Ten jsem si na jaře vyhlédla na internetu, ale v prodejně jsem ho nenašla, což mě teda dost zklamalo, protože na obrázku vypadal fakt hezky. Ale látky přes net kupovat fakt nebudu – barvy na mém monitoru bývají dost mimo a já si na to prostě musím šmátnout. Někdy na začátku léta jsem ovšem na látku náhodou přeci jen narazila a okamžitě ji koupila. Tehdy jsem ještě netušila, co z toho bude, ale líbila se mi. V průběhu léta jsem pak procházela různé modely a zaujala mě myšlenka zapínacích šatů se širokou sukní ve stylu 50. let. Jenže model jsem na to neměla, tak jsem projela stránky Burdy a narazila na jeden takový, jen pár let starý. Ani to nebylo moc náročné; sehnala jsem správné knoflíky, přidala si kapsu, zvorala přišití zipu, páč to bych nebyla já, abych něco nezvorala, že jo, vyděsila se, že to nezapnu (páč velikosti jsou prostě random, nebo mám blbou postavu), a šaty byly na světě! Bála jsem se, že už je ani neunosím, že bude příliš zima, ale nakonec jsem je přeci jen jednou měla a zítra si je plánuju vzít zas, protože to prostě všichni musí nutně vidět!! :D

Teď si šiju šaty na promoce a nejsložitější je na tom pásek, který tomu normálně přidává celé dvě hvězdičky. Snad to do toho listopadu stihnu – všechno na to mám nakreslené, nastříhané, zip mám, kapsy mám, jen to složit. Ale ten čas není! Proč nejde šít, číst, spát, koukat na seriály, pracovat, poslouchat podcasty a chodit na procházky a to všechno najednou?!

Z dalších zpráv:

• promoce se konaly, všechno se nakonec zvládlo, ale já byla s nervama v háji.
• přijímačky se konaly, všechno se pokazilo, měla jsem den-blbec a ztrapnila jsem se před kde kým, ale konaly se.
• měla jsem prezentaci na semináři ohledně fungování informačního systému, který imrvére nefunguje, a stálo to za prd – rada do života: nikdy mě nenechávejte mluvit!
• byla jsem pozvána na svatbu, asi už třetí, kam jsem teda fakt nešla, protože lidi.
• nechala jsem se očipovat a mohla jsem se tak znovu setkat s kamarádkami – koho jsem ještě nestihla, je na řadě (teď o víkendu hned tři v rámci víkendové Tour de Morava). Kupodivu tu, která bydlí nejblíž, se mi zatím nepodařilo odchytnout (ale zapracuju na tom, slibuju).

 

Strach z budoucnosti

"Kde se vidíte za 5 let?"

Taky tuhle otázku nesnášíte? Tak to jsme na tom stejně. Podívejte, já ani nevím, co budu dělat zítra, natož za rok, za dva, za pět. 

Že by to samé, co dělám teď? Bydlet u mámy, pracovat ve státní sféře, věnovat volný čas noťasu, čtení a šití. Nikdy jsem o budoucnosti nepřemýšlela. Většinu života jsem ani nevěřila, že se nějaké dožiju. Ale než jsem se nadála, překonala jsem třicítku a furt jsem tady - tak trochu zázrak, ne?

Jak jsem měla co dělat, abych přežila pubertu a svá 20. léta, nenaučila jsem se plánovat dopředu. Na otázku, jak si představuju své stáří, stále odpovídám, že tou dobou už žádné důchody nebudou. V duchu si ovšem říkám, že tou dobou tady hlavně už nebudu já. 

Asi jsem divná, ale představa, že se na to kdykoliv můžu vykašlat, mě v podstatě uklidňuje.

Co mě ovšem děsí je to, že nějaká budoucnost bude. Děsí mě, že bych se toho důchodového věku měla fakt dožít. Takže když jsem byla dotlačena k tomu, abych si zařídila penzijní spoření, všechno se ve mně začalo svírat. Spořím si na důchod. Já. Na důchod, kterého se nechci dožít. Ale všichni na něj přeci spoří, byla by blbost neudělat to taky, zvlášť když na to zaměstnavatel přispívá. A přesto mi to přijde příšerně děsivé, uznat, že nějaká taková budoucnost by přeci jen mohla nastat. Uznat, že za třicet let tady ještě budu. Bojím se toho. Bojím se, že si nalhávám, že se tu na to můžu kdykoliv vykašlat, ale ve skutečnosti bych to nedokázala.

Bojím se přemýšlet o budoucnosti. Ještě by nějaká mohla nastat.