Znáte tohle pořekadlo? Měli byste - 100% platí.
Nejen že mám dost problémů s tím Japonskem (btw napsali mi dlouhosáhlý mejl, dekódování mi zabere tak zbytek dne), ale teď se navíc můj dlouholetý kamarád noťas odporoučel. Už zase. Takže jsem včera v noci musela žhavit telefon, dnes ráno jsem nasedla na autobus směr Karlovy Vary a noťas je momentálně v opravně, nikdo neví, co mu je, ani jestli se z toho dostane. Upřímně bych mu raději přála už jen bezbolestnou smrt, neboť od poslední výměny disku už to nebyl on a v posledních měsících se vyloženě trápil.
Zatím se budu muset odmlčet a vůbec netuším, kdy zase budu online, tak se opatrujte a přejte mi hodně štěstí. Bez kompu se totiž, jakožto totální závislák, jen těžko obejdu a už vůbec ne v Japonsku.
Monday, 26 September 2011
Sunday, 25 September 2011
Ucunomija žije!
Chtěla jsem vás seznámit s pokrokem, který učinila moje komunikace s Ucunomijí, a ještě v půlce minulého týdne to vypadalo velmi nadějně, ale zas se nestalo nic převratného. A protože Kavi si ráda stěžuje, nejlépe všem okolo, kteří už ani nejsou ochotní poslouchat, to by bylo, abych si nepostěžovala i tady.
Minule jsem se zmiňovala o nové adrese do Ucunomije a mejlu, který jsem se chystala smolit. Ten jsem dokonce i víceméně úspěšně sesmolila, poslala a modlila se. A světe div se, dokonce mi tentokrát i přišla odpověď.
Bohužel informačně jsme se příliš neposunuli z výchozího bodu - ano, víme o vás a školní rok vám začíná 3. října (což doprovázelo velmi potřebné vysvětlení, že normálně začíná 1. října, ale letos to spadá na sobotu a v sobotu se kupodivu nechodí do školy -_-;). Ne, nevíme, kdy přiletíte, a protože už je dost pozdě a my si s vámi nevíme moc rady, další informace vám pošleme zítra mejlem. To "zítra" mělo znamenat čtvrtek. Koho překvapí, že "zítřejší mejl" nedorazil ani ve čtvrtek, ani v pátek? Tak já to chápu - konec týdne, navíc maj ještě spíše prázdninové než to pravé pracovní tempo. Ale není to moc příjemný pocit, když za 7 dní letíte přes půl zeměkoule kamsi, kde se se svou lehce neexistující japonštinou budete muset dostat se všema zavazadlama z letiště kamsi do Ucunomije, a přitom ani netušíte, kde budete bydlet, nebo kde vlastně ta škola je. Na Google mapách se to sice hezky hledá, ale v reálu už to taková sranda nebude.
Někde prostě došlo ke komunikačnímu šumu - Udai ani neví, kdy že to vlastně hodlám přiletět. Člověk by čekal, že si to spolu škola a ministerstvo vyřídí, ale očividně tam ta komunikace taky příliš neprobíhá. Takže jsem dnes smolila další mejl (mít víc feedbacku, tak už jsem přímo mástr v psaní mejlů v keigu XD) a upřímně doufám, že tenhle týden se třeba už podaří něco vyřešit. Přeci jen pociťuju první známky hysterie a ráda bych věděla, jestli by nebylo konstruktivnější prostě odjet do Olmu a začít chodit na hodiny, abych něco nepromeškala.
Něco mi říká, že jsem někde na přihlášce přehlédla malilinkatým písmem napsáno: Pozor, jedná se o velmi adrenalinový zážitek; nedoporučujeme osobám s poruchami krevního tlaku.
Minule jsem se zmiňovala o nové adrese do Ucunomije a mejlu, který jsem se chystala smolit. Ten jsem dokonce i víceméně úspěšně sesmolila, poslala a modlila se. A světe div se, dokonce mi tentokrát i přišla odpověď.
Bohužel informačně jsme se příliš neposunuli z výchozího bodu - ano, víme o vás a školní rok vám začíná 3. října (což doprovázelo velmi potřebné vysvětlení, že normálně začíná 1. října, ale letos to spadá na sobotu a v sobotu se kupodivu nechodí do školy -_-;). Ne, nevíme, kdy přiletíte, a protože už je dost pozdě a my si s vámi nevíme moc rady, další informace vám pošleme zítra mejlem. To "zítra" mělo znamenat čtvrtek. Koho překvapí, že "zítřejší mejl" nedorazil ani ve čtvrtek, ani v pátek? Tak já to chápu - konec týdne, navíc maj ještě spíše prázdninové než to pravé pracovní tempo. Ale není to moc příjemný pocit, když za 7 dní letíte přes půl zeměkoule kamsi, kde se se svou lehce neexistující japonštinou budete muset dostat se všema zavazadlama z letiště kamsi do Ucunomije, a přitom ani netušíte, kde budete bydlet, nebo kde vlastně ta škola je. Na Google mapách se to sice hezky hledá, ale v reálu už to taková sranda nebude.
Někde prostě došlo ke komunikačnímu šumu - Udai ani neví, kdy že to vlastně hodlám přiletět. Člověk by čekal, že si to spolu škola a ministerstvo vyřídí, ale očividně tam ta komunikace taky příliš neprobíhá. Takže jsem dnes smolila další mejl (mít víc feedbacku, tak už jsem přímo mástr v psaní mejlů v keigu XD) a upřímně doufám, že tenhle týden se třeba už podaří něco vyřešit. Přeci jen pociťuju první známky hysterie a ráda bych věděla, jestli by nebylo konstruktivnější prostě odjet do Olmu a začít chodit na hodiny, abych něco nepromeškala.
Něco mi říká, že jsem někde na přihlášce přehlédla malilinkatým písmem napsáno: Pozor, jedná se o velmi adrenalinový zážitek; nedoporučujeme osobám s poruchami krevního tlaku.
Monday, 19 September 2011
Začátek semestru je tu!
19. září bylo pro tento rok určeno jako první školní den. V praxi se to vyznačuje hlavně tím, že na studijním jsou neuvěřitelné megafronty táhnoucí se až ven, všude pobíhají zmatení prváci, přátelé se opět po dlouhé době setkávají a probírají novinky, vyučující ještě srší dobrou náladou, studenti už míň...
Já dnes šla do školy zcela dobrovolně, protože letos prostě nic nemusím. Jako první jsem si odvážně střihla japonská jazyková cvika s W-senseiem. Včera jsem si přes 3 hodiny vpisovala čtení znaků do skript, abych nebyla za losera, ale stejně jsem cítila mírné obavy, že to zvorám a že W-sensei bude ve špatné náladě. Nijak tomu nepomohlo, že jsem kvůli kočkám nestíhala a navíc nevěděla, kde vlastně hodina bude, jelikož avizovaná učebna je stále ještě v rekonstrukci. Když jsem se přihnala ke škole, narazila jsem hned ve vchodu na kupu spolužáků, z nichž někteří i věděli, jaký je plán. Počkali jsme na W-senseie na nádvoří a pak ho následovali. Tedy spíš za ním mírně poklusávali. Nikdo mi nebyl schopen vysvětlit, jak se něco tak malého může pohybovat tak rychle. Navíc W-sensei je přímo BAMF (uživatelé tumblr vědí) - na dveřích do K12 byly hned dva nápisy Nevstupovat. A W-sensei prostě otevřel dveře a šel XD
Byla jsem dost překvapená, jak málo nás tam bylo - všehovšudy 10, z mého ročníku jen 3 (a 2 jsou z Brna). Upřímně jsem docela ráda, že si na tyhle hodiny ještě rok počkám, a třeba na ně budu chodit s někým, koho dokonce i znám.
Co se týče hodiny, byl dnes W-sensei samé překvapení - měl dobrou náladu a bylo to sakra hodně vidět. Celá dvouhodinovka spočívala v tom, že jsme si přečetli názvy kapitol, co nás během semestru čekají, a vyložil nám svůj starý známý systém hodnocení. Toť vše. Pak se tedy ještě trošku rozpovídal o Nórjoku šiken, ale taky nijak dlouhosáhle. Ještě stačil vtipkovat, a světe div se, sundal si svetr. Teď si říkáte "A co má bejt?" Tak to neznáte W-senseie - venku může být 30° ve stínu a W-senseiovi je zima. Dnes dokonce otevřel okno, a to byla docela kosa. Pak už následovalo staré známé ošimai. Já jsem si teda ještě počkala, až se ostatní lidi s dotazama zdejchnou, protože přeci neodjedu na rok někam do prčič, aniž bych se rozloučila. W-sensei byl vážně příjemnej, přál mi hodně štěstí, řekl, že mu můžu kdykoliv napsat, když bude nějaký problém, a mně bylo hrozně líto, že ho rok neuvidim (a jestli někdy budu zas vyšilovat, že mě všichni nesnáší, doufám, že si tohle přečtu).
Protože jsme však skončili tak brzo, neměla jsem tři čtvrtě hodiny co dělat. Záhy jsem ale narazila na Dianu, která mířila do Ponorky na jídlo, a odtáhla mě s sebou. Nakonec jsem docela ráda, že jsem ji zas potkala, naštěstí však jen krátce. Pak následovala další, pro dnešek už i poslední hodina - Staré dějiny pro druháky s mojí milovanou magistrou M. Sice jsem na to už stará a veškerou probíranou látku znám (bych měla znát...), tak mě to baví a chodila bych tam každý rok - i literku jsem si dobrovolně odchodila dvakrát. I když jsem čekala jen úvodní hodinu, nakonec jsem byla ráda, že hodina byla celá - Sylva se očividně naučila pracovat s PowerPointem, takže letošní druháci už mají i obrázky - my si to museli jen v duchu představovat. Navíc neztratila nic ze své vtipnosti a se Sašou jsme se tam pořád pohihňávaly kdejaké ptákovině.
To byl sice konec studijních věcí, ale ještě mě čekala jedna událost - kafe se Sylvou. Teprve na Kasu jsem si uvědomila, že netuším, kde má Sylva pracovnu, a musela jsem se jít zeptat W-senseie - a přitom jsem stihla potkat (teď už) třeťačky a Helču (se všema se jdu zítra někam rozloučit (= čti "pít")). Nakonec jsem tu pracovnu našla, a dokonce jsem poprvé viděla posilu naší katedry (a moji oponentku bakalářky) magistru Nakayu. Doufám, že se s ní zítra stihnu seznámit - dneska to ani mě, ani Sylvu nenapadlo.
Každopádně jsme se odebraly do 87, což je děsně blbej název pro kavárnu, protože tomu stejně každej říká jinak - 68, 89 atd. Abych to zkrátila - strávila jsem se Sylvou úžasné 2 hodiny, během nichž jsme projely vše od vdávajících se spolužaček, přes krásy klasické japonštiny, až po popisování mátožného bloudění Tokiem v horečkách (a až zas někdy budu prudit s tim, že mě nemá ráda, odkažte mě na tenhle příspěvek). Nevím, jako shodou náhod se mi povedlo získat si přízeň tak milé osoby, ale jsem za to neskonale vděčná (a ochotná utéct z Prahy a žít v Olmu).
Mimochodem, už si toho našeho "vztahu" všímají i nezaujatí pozorovatelé z řad druháků (jak jsem se dozvěděla od Saši), takže si to opravdu nevymýšlím v záchvatu euforiie (pozn. pro autorku, až si to budu po dlouhé době číst: nekecám, je to fakt) XD
Zítra se ještě skočím podívat na klasickou japonštinu (se Sylvou ~ ^_^) a čekají mě hned 3 setkání se spolužačkama/kóhajema. Kdy já stihnu jít do drogerie je mi záhadou...
Nicméně příjemný den byl narušen jednou drobností. Nejdřív však trošku kontextových informací.
Co se týče mého pobytu v Japonsku, tak vízum mám (i když se zpožděním), itinerář taky, ale vyskytl se menší problém - Utsunomiya mlčí jak zařezaná.
Když jsem dneska svůj problém líčila W-senseiovi, nachomýtnul se k tomu i jeden čtvrťák z japanologie, který teď bydlí s T'Sal a Sašou a loni byl v Utsunomiyi. Nabídl se, že se večer staví a pokusí se mi pomoct, za což jsem neskonale vděčná, protože za dva týdny letím a nevím ani ň. Třeba až dnes jsem se od W-senseie dozvěděla, že vůbec nebudu bydlet na kolejích, ale kdesi na privátě (což mě samozřejmě ještě víc vyděsilo). No každopádně se teda stavil, a i když jsem říkala, že mi Utsunomiya vůbec nenapsala, bral to tak, že už nějaká komunikace proběhla, ale někde se zadrhla. Takže když se dozvěděl, že žádná komunikace ani nezačala, dost ho to zaskočilo. Tohle asi není normální, řekla jsem si a zbledla. A to byl jen začátek. Pak jsem se dozvěděla, že do Utsunomiye se mám dopravit sama a že mám komusi do školy zavolat, že už jedu. Problém číslo jedna - komu mám asi tak volat, když nemám na nikoho číslo; problém číslo dvě - je velmi pravděpodobné, že přijedu do Tokia a hned budu vědět, kam mám jít, odkud a kdy mi co jede, kde si mám koupit jízdenky apod.
Holky se tu celou dobu pohihňávaly, já se dopracovávala k hysterickému záchvatu. Pak jsem se dozvěděla, že rozvrh si z části určuju sama, načež si tak říkám, kdy si ho asi budu tvořit a kdo mi s tim sakra helfne, když 3. října má začínat školní rok. Maj pro mě privát, nebo si ho musím hledat sama? T'Sal poznamenala, že touhle dobou už by rušila letenku, a já jí musím dát za pravdu. Naštěstí jsem však vyfasovala i novou emailovou adresu do Utsunomiye, takže zbytek večera se hodlám věnovat smolení dalšího velmi patetického a trapného mejlu v keigu.
Jestli jsem někdy zažila nějaké dobrodružství, tak to bude oproti tomuhle čajový dýchánek...
Já dnes šla do školy zcela dobrovolně, protože letos prostě nic nemusím. Jako první jsem si odvážně střihla japonská jazyková cvika s W-senseiem. Včera jsem si přes 3 hodiny vpisovala čtení znaků do skript, abych nebyla za losera, ale stejně jsem cítila mírné obavy, že to zvorám a že W-sensei bude ve špatné náladě. Nijak tomu nepomohlo, že jsem kvůli kočkám nestíhala a navíc nevěděla, kde vlastně hodina bude, jelikož avizovaná učebna je stále ještě v rekonstrukci. Když jsem se přihnala ke škole, narazila jsem hned ve vchodu na kupu spolužáků, z nichž někteří i věděli, jaký je plán. Počkali jsme na W-senseie na nádvoří a pak ho následovali. Tedy spíš za ním mírně poklusávali. Nikdo mi nebyl schopen vysvětlit, jak se něco tak malého může pohybovat tak rychle. Navíc W-sensei je přímo BAMF (uživatelé tumblr vědí) - na dveřích do K12 byly hned dva nápisy Nevstupovat. A W-sensei prostě otevřel dveře a šel XD
Byla jsem dost překvapená, jak málo nás tam bylo - všehovšudy 10, z mého ročníku jen 3 (a 2 jsou z Brna). Upřímně jsem docela ráda, že si na tyhle hodiny ještě rok počkám, a třeba na ně budu chodit s někým, koho dokonce i znám.
Co se týče hodiny, byl dnes W-sensei samé překvapení - měl dobrou náladu a bylo to sakra hodně vidět. Celá dvouhodinovka spočívala v tom, že jsme si přečetli názvy kapitol, co nás během semestru čekají, a vyložil nám svůj starý známý systém hodnocení. Toť vše. Pak se tedy ještě trošku rozpovídal o Nórjoku šiken, ale taky nijak dlouhosáhle. Ještě stačil vtipkovat, a světe div se, sundal si svetr. Teď si říkáte "A co má bejt?" Tak to neznáte W-senseie - venku může být 30° ve stínu a W-senseiovi je zima. Dnes dokonce otevřel okno, a to byla docela kosa. Pak už následovalo staré známé ošimai. Já jsem si teda ještě počkala, až se ostatní lidi s dotazama zdejchnou, protože přeci neodjedu na rok někam do prčič, aniž bych se rozloučila. W-sensei byl vážně příjemnej, přál mi hodně štěstí, řekl, že mu můžu kdykoliv napsat, když bude nějaký problém, a mně bylo hrozně líto, že ho rok neuvidim (a jestli někdy budu zas vyšilovat, že mě všichni nesnáší, doufám, že si tohle přečtu).
Protože jsme však skončili tak brzo, neměla jsem tři čtvrtě hodiny co dělat. Záhy jsem ale narazila na Dianu, která mířila do Ponorky na jídlo, a odtáhla mě s sebou. Nakonec jsem docela ráda, že jsem ji zas potkala, naštěstí však jen krátce. Pak následovala další, pro dnešek už i poslední hodina - Staré dějiny pro druháky s mojí milovanou magistrou M. Sice jsem na to už stará a veškerou probíranou látku znám (bych měla znát...), tak mě to baví a chodila bych tam každý rok - i literku jsem si dobrovolně odchodila dvakrát. I když jsem čekala jen úvodní hodinu, nakonec jsem byla ráda, že hodina byla celá - Sylva se očividně naučila pracovat s PowerPointem, takže letošní druháci už mají i obrázky - my si to museli jen v duchu představovat. Navíc neztratila nic ze své vtipnosti a se Sašou jsme se tam pořád pohihňávaly kdejaké ptákovině.
To byl sice konec studijních věcí, ale ještě mě čekala jedna událost - kafe se Sylvou. Teprve na Kasu jsem si uvědomila, že netuším, kde má Sylva pracovnu, a musela jsem se jít zeptat W-senseie - a přitom jsem stihla potkat (teď už) třeťačky a Helču (se všema se jdu zítra někam rozloučit (= čti "pít")). Nakonec jsem tu pracovnu našla, a dokonce jsem poprvé viděla posilu naší katedry (a moji oponentku bakalářky) magistru Nakayu. Doufám, že se s ní zítra stihnu seznámit - dneska to ani mě, ani Sylvu nenapadlo.
Každopádně jsme se odebraly do 87, což je děsně blbej název pro kavárnu, protože tomu stejně každej říká jinak - 68, 89 atd. Abych to zkrátila - strávila jsem se Sylvou úžasné 2 hodiny, během nichž jsme projely vše od vdávajících se spolužaček, přes krásy klasické japonštiny, až po popisování mátožného bloudění Tokiem v horečkách (a až zas někdy budu prudit s tim, že mě nemá ráda, odkažte mě na tenhle příspěvek). Nevím, jako shodou náhod se mi povedlo získat si přízeň tak milé osoby, ale jsem za to neskonale vděčná (a ochotná utéct z Prahy a žít v Olmu).
Mimochodem, už si toho našeho "vztahu" všímají i nezaujatí pozorovatelé z řad druháků (jak jsem se dozvěděla od Saši), takže si to opravdu nevymýšlím v záchvatu euforiie (pozn. pro autorku, až si to budu po dlouhé době číst: nekecám, je to fakt) XD
Zítra se ještě skočím podívat na klasickou japonštinu (se Sylvou ~ ^_^) a čekají mě hned 3 setkání se spolužačkama/kóhajema. Kdy já stihnu jít do drogerie je mi záhadou...
Nicméně příjemný den byl narušen jednou drobností. Nejdřív však trošku kontextových informací.
Co se týče mého pobytu v Japonsku, tak vízum mám (i když se zpožděním), itinerář taky, ale vyskytl se menší problém - Utsunomiya mlčí jak zařezaná.
Když jsem dneska svůj problém líčila W-senseiovi, nachomýtnul se k tomu i jeden čtvrťák z japanologie, který teď bydlí s T'Sal a Sašou a loni byl v Utsunomiyi. Nabídl se, že se večer staví a pokusí se mi pomoct, za což jsem neskonale vděčná, protože za dva týdny letím a nevím ani ň. Třeba až dnes jsem se od W-senseie dozvěděla, že vůbec nebudu bydlet na kolejích, ale kdesi na privátě (což mě samozřejmě ještě víc vyděsilo). No každopádně se teda stavil, a i když jsem říkala, že mi Utsunomiya vůbec nenapsala, bral to tak, že už nějaká komunikace proběhla, ale někde se zadrhla. Takže když se dozvěděl, že žádná komunikace ani nezačala, dost ho to zaskočilo. Tohle asi není normální, řekla jsem si a zbledla. A to byl jen začátek. Pak jsem se dozvěděla, že do Utsunomiye se mám dopravit sama a že mám komusi do školy zavolat, že už jedu. Problém číslo jedna - komu mám asi tak volat, když nemám na nikoho číslo; problém číslo dvě - je velmi pravděpodobné, že přijedu do Tokia a hned budu vědět, kam mám jít, odkud a kdy mi co jede, kde si mám koupit jízdenky apod.
Holky se tu celou dobu pohihňávaly, já se dopracovávala k hysterickému záchvatu. Pak jsem se dozvěděla, že rozvrh si z části určuju sama, načež si tak říkám, kdy si ho asi budu tvořit a kdo mi s tim sakra helfne, když 3. října má začínat školní rok. Maj pro mě privát, nebo si ho musím hledat sama? T'Sal poznamenala, že touhle dobou už by rušila letenku, a já jí musím dát za pravdu. Naštěstí jsem však vyfasovala i novou emailovou adresu do Utsunomiye, takže zbytek večera se hodlám věnovat smolení dalšího velmi patetického a trapného mejlu v keigu.
Jestli jsem někdy zažila nějaké dobrodružství, tak to bude oproti tomuhle čajový dýchánek...
Wednesday, 14 September 2011
Welcome to my new home
Zdravim!
Nikdy jsem si nemyslela, že začnu otravovat i tady, ale člověk míní...
Sice jsem v minulosti několikrát zvažovala, že přejdu ke konkurenci, ale po letmém pohledu na můj stávající blog (kavarnistka.sblog.cz) jsem si vždycky řekla, že by to bylo moc práce a zůstala věrná seznamu.cz. Bohužel po šesti letech harmonického vztahu a naprosté loajálnosti mě můj živitel zklamal a rozhodl se mě zbavit, tak mi nezbývá nic jiného, než se uchýlit k někomu, kdo o mě bude stát.
Samozřejmě mi to mých šest let života v 2435 příspěvcích nenahradí, ale věřím, že si zvyknu a že tohle bude začátek nové etapy mého života. Jsem rozhodnutá přebrat vše, co jsem měla na starém blogu, a něco z toho přenést sem. Přeci jen s některými věcmi se rozloučit nechci. Ale na druhou stranu se zbavím všeho, co už pro mě nemělo význam a řečeno literárním jazykem - obrodím se.
Doufám, že mí stávající čtenáři mi zachovají přízeň i v mém novém domově a že se třeba najdou i nějací noví :)
Nikdy jsem si nemyslela, že začnu otravovat i tady, ale člověk míní...
Sice jsem v minulosti několikrát zvažovala, že přejdu ke konkurenci, ale po letmém pohledu na můj stávající blog (kavarnistka.sblog.cz) jsem si vždycky řekla, že by to bylo moc práce a zůstala věrná seznamu.cz. Bohužel po šesti letech harmonického vztahu a naprosté loajálnosti mě můj živitel zklamal a rozhodl se mě zbavit, tak mi nezbývá nic jiného, než se uchýlit k někomu, kdo o mě bude stát.
Samozřejmě mi to mých šest let života v 2435 příspěvcích nenahradí, ale věřím, že si zvyknu a že tohle bude začátek nové etapy mého života. Jsem rozhodnutá přebrat vše, co jsem měla na starém blogu, a něco z toho přenést sem. Přeci jen s některými věcmi se rozloučit nechci. Ale na druhou stranu se zbavím všeho, co už pro mě nemělo význam a řečeno literárním jazykem - obrodím se.
Doufám, že mí stávající čtenáři mi zachovají přízeň i v mém novém domově a že se třeba najdou i nějací noví :)
Subscribe to:
Posts (Atom)