Letos jsem si na Valentýna nadělila ten nejlepší dárek, jaký jsem mohla, a jen pár dní po White day jsem si ho konečně mohla rozbalit. A musím říct, že jsem si splnila to nejtajnější přání, jaké jsem kdy měla^^
V sobotu 17. jsem ráno vstala, sbalila pár věcí a vydala se vláčkem do Čiby. Spešl na ten den jsem si koupila tzv. Seišun kippu, což je balíček 5 lístků za cenu 11 500 jenů s nimiž můžete jezdit celých pět dní po trasách JR. Kamkoliv. A těch 5 dní si můžete určit sami. Takže první jsem využila hned v sobotu, protože mě čekala cesta do Tokia, následně přes Čibu do Hamakanaja na jihu, pak do Narity a zpět do Tokia. Takový byl alespoň plán. Jenže když se něco má s prominutím posrat, tak se to posere pořádně.
Začalo to nevinně - vyšla jsem ven a začalo pršet, takže jsem poprvé jela na kole s deštníkem v ruce. Fakt zábava, protože s deštníkem v ruce nemůžu brzdit a neumím se rozjet. Vlak jsem ale stihla, do Tokia jsem dorazila včas, spoj do Čiby jsem taky chytla a do Hamakanaji se taky dostala. Ale tady moje štěstí skončilo. V plánu bylo vyjet lanovkou na Nokogiri-jama, projít to tam a pokračovat do Narity. Jenže počasí bylo naprosto příšerný, lilo jako z konve, vítr mi neustále obracel deštník a já si říkala, že snad ani tou lanovkou radši nepojedu. Ukázalo se, že ani nemůžu - pro silný vítr byl provoz zastaven. Tak jsem tam naklusala s dotazem, jestli se dá nahoru dojít pěšky. Ochotný chlapík mi daroval hned dvě mapy a popřál šťastnou cestu.
tam někde v oparu je Nokogiri-jama
Jenže Hamakanaja není Tokio, o pořádné mapě tady ani neslyšeli, takže jsem se okamžitě ztratila. Půl hodiny jsem se motala kdesi mezi domky, než jsem se rozhodla vrátit a zkusit to jinudy. Tam jsem naštěstí viděla ukazatel, jenže jak to bylo jen japonsky a já se v názvech nevyznám, nebyla jsem si jistá, jestli jdu správně. Nakonec se mi povedlo zahlédnout jedinou anglickou informaci dne - hiking trail entrance, začátek stezky. A já blbá na to nalítla a vydala se tudy. Bohužel mi nikdo neřekl, že ty hiking trail jsou vlastně tři...
začátek stezky - tady to ještě byla pohoda
Začátek byl celkem v klidu, jen se mi blbě šlo kvůli dešti a bahnu. Nikde nikdo, ale to jsem taky přičítala dešti. Jenže cesta se postupně začala zužovat, zhoršovat a já si začínala říkat, že je to celkem i nebezpečný, protože z jedné strany byly skály a z druhé sráz a dole potok. Kdyby mi ujela noha, tak by to vůbec nedopadlo hezky. Ale pořád jsem si říkala, že to je v pohodě. A trochu mě znervózňovalo, že nikde není jediná cedule či ukazatel. Skutečný problém však nastal až o 50 minut později, kdy jsem objevila první ukazatel. Ten totiž ukazoval směrem do tmavé jeskyně a navíc mi ty znaky absolutně nebyly povědomé. Díky mapě jsem se nakonec dozvěděla, že jdu blbě - vybrala jsem si totiž tu nejdelší trasu a ještě k tomu tu nejdál od cíle. Jenže jít zpátky se mi nechtělo, protože to by byla další hodina. Touhle dobou už se sen o Naritě rozplýval. Nakonec jsem si řekla, že to teda dojdu a pak se další stezkou dostanu na místo. Bláhová jsem byla.
hahahaha - wait, what? To vážně mám jít tudy? O_O
Nejprve jsem musela projít jeskyní. Jeskyní, kde byla tma jako v pytli. Vůbec jsem nevěděla, jak daleko vede, jestli tam něco není a jaká je tam cesta. Srdce mi bilo snad až někde v krku, fakt jsem se bála a svítila si pouze bleskem foťáku. Příšerně se mi ulevilo, když jsem konečně po pár minutách zahlédla světlo. V tu chvíli jsem věděla, že už není cesty zpět - tohle jsem si vážně nechtěla zopakovat. Šla jsem dál - podle cedule mi cesta nahoru měla trvat už jen 20 minut. Jenže to jsem ještě netušila, co mě doopravdy čeká.
ty provazy tam fakt nejsou pro srandu králíkům :X
Upřímně, cesta už dávno nebyla cestou ale spíš trošinku vyšlapanou pěšinkou pokrytou silnou vrstvou bahna. Gratulovala jsem si, že jsem si nakonec nevzala tu sukni, jak jsem ráno zvažovala, protože to by mě seriózně zabilo. Chudinky botasky nevýslovně trpěly, ale vydržely - i když totálně promočené a zaprasené. Jenže jak se znovu spustil déšť, klouzaly, a to sakra hodně. Někdy touhle dobou se stezka strmě zvedala nahoru a já už si musela pomáhat přidržováním se okolních stromů. Deštník musel dolů - stejně jsem už byla promočená až na kost, takže to bylo fuk. A pak jsem poprvé uviděla provazy. Nejdřív jsem si myslela, že si dělaj srandu. Nedělali. Ty provazy uvázané podél stezky tam byly jen z jednoho důvodu - cesta se bez nich nedala zvládnout. Zvažovala jsem, že se přeci jen vrátím, ale zamítla jsem to s tím, že to nemůže být tak hrozné.
Bylo. Šplhala jsem tam jak nějaký horolezec, křečovitě se držela provazů a stromů a měla co dělat, abych si nerozbila hubu jak mi boty klouzaly. Nejhorší bylo, že mi bylo jasný, že teď už není cesty zpět - dolu bych tu cestu zaručeně nezvládla. Nezbývalo než jít dál. Tehdy mě taky poprvé napadlo, že kdyby se mi něco stalo, nikdo mě nenajde - za celou cestu jsem potkala akorát jednoho kraba, nikdo netušil, že tu jsem, nikdo netušil, že jsem sem vůbec jela. A fakticky jsem se bála. Cesta pořád pokračovala, jako by snad ani neměla konec, déšť furt nepřestával, vítr byl taky příšerný a o blátivé cestě ani nemluvě. Nejhorší překážka přišla na místě, kde nebyl provaz - měla jsem přejít stezku širokou asi metr na druhou stranu. Nesmějte se - nebylo se čeho chytit, v bahně mi klouzaly boty a kdyby mi to uklouzlo v tomhle momentě, skutálela bych se asi až dolů. V tomhle okamžiku jsem se málem rozbrečela - zpátky jsem nemohla, dál taky ne a nikdo mi ani nemohl pomoct. Nikdo ani netušil, že tam jsem. Nakonec jsem tedy zatnula zuby a ten krok udělala. Bylo to největší vítězství poslední doby a nadšeně jsem objímala ten strom, který mě zachránil od jisté zlomeniny či jiných nehezkých věcí. Po tomhle už jsem zbytek nějakou silou vůle zvládla, ale občas jsem se musela nahlas povzbuzovat a udržovat si tak zdravý rozum. Nijak mi v tom nepomohla cedule Pozor divoká prasata, ani obrovský rozdíl mezi psanými a skutečnými vzdálenostmi. Plácala jsem se na té blbé hoře tři hodiny, než jsem potkala první lidi. Tou dobou jsem vypadala, jako bych vylezla z bazénu, džíny jsem měla zablácené až po kolena a jakmile jsem se někde na chvilku zastavila, roztřásly se mi únavou svalů nohy.
Pekelná jáma
Smířila jsem se tedy s tím, že zpátky půjdu po silnici, což byla celkem dlouhá cesta, ale rozhodně o moc lepší než ta, kterou jsem měla za sebou. Už jsem vytahovala sluchátka, když u mě zabrzdilo autíčko s turistama, které jsem předtím potkala u sochy Buddhy, a jestli prý náhodou nejdu na nádraží, že mě tam hodí. Málem jsem jim skočila radostí kolem krku. Musela jsem asi vypadat vážně dost uboze. Trochu jsme pokecali, ale mně zrovna do řeči moc nebylo - ještě stále jsem byla otřesená z té cesty, zmrzlá, promočená a zablácená a hlavně unavená.
Daibucu
Na nádraží jsme dorazili někdy v půl páté, tuším, a včas na to, abych stihla vlak zpátky do Čiby. Bůhví, v kolik bych dojela, kdybych šla pěšky. V Čibě jsem přestoupila na vlak do Tokia, cestou jsem napůl spala napůl četla. V Tokiu jsem si to namířila Jamanote linkou na Šindžuku, kde měl být kapslový hotel. Věděla jsem jen, že je na Jasukuni dóri, ale věřila jsem, že to nepůjde přehlédnout, že to najdu. Jenže jsem šla a šla a furt nic. Ptala jsem se v jednom kóbanu, v druhém kóbanu a nic. Hotel neexistoval. Chudáci policisté ze mě nebyli nadšení. Nakonec jsem to vzdala a vydala se na Asakusu, kde jsem chtěla zkusit ten hostel, kde jsme byli s manželem na silvestra. Jenže když jsem tam dorazila, chlapík na recepci mi oznámil, že už mají plno. Zmínil se však, že poblíž je další hostel, ať to zkusím tam. Nebezpečně se přiblížila devátá a já věděla, že když ani tam neuspěju, budu muset zpátky do Ucunomije. Ale štěstí se na mě usmálo - chytla jsem poslední místo! Sice měli jen jednu koupelnu na dvě patra a chybělo mýdlo, ale měli kafe! Oželim cokoliv, hlavně když je kafe (ale zatím nikde nebylo - tohle bylo poprvé, co ho někde měli). Při čekání na sprchu jsem si konečně v klidu snědla svůj oběd :)
historický park Tódžó
Ráno jsem vstávala v půl sedmé a jako první se vrhla na kafe, když už ho tam tak hezky měli :D Něco po sedmý jsem odcházela z hostelu směr nádraží, odtud na Ueno a odtamtud na Macudo. Tam jsem chtěla navštívit historický park Tódžó a odtamtud jít pěšky k rybníku Džunsai, parku Satomi a svatyni Tekona. Jenže i když ten den nepršelo, stejně se ukázalo, že ani tohle nebyl můj den. Povedlo se mi ztratit se téměř okamžitě. Nakonec jsem ten park našla, ale na procházku k rybníku jsem si fakt nevěřila. Tak jsem si řekla, že tam pojedu vlakem. Jenže chybička se vloudila - stanice Jagiri totiž není součástí JR, ale jiných menších společností a dostat se tam bylo tak náročné (nejdřív jedním vlakem kamsi do prčic, pak druhým ještě dál a třetím zase zpět), že jsem to prostě vzdala. Rezignovala jsem a radši si koupila lístek do Čiby. Jenže ani to nebyla sranda. Dvakrát jsem musela přestupovat a vůbec jsem si nebyla jistá, jestli jedu správně.
Nakonec jsem našla i Čibu-minato. Tam jsem chtěla na mrakodrap, kde je vyhlídka, ale protože bylo zataženo a vše v takovém tom mlžném oparu, vykašlala jsem se na to a radši se podívala na moře. Další jsem měla na programu jít kamsi do centra a objevit mušlovou hromadu, ale z časových a dalších důvodů jsem se vykašlala i na tohle.
pláž v Čibě
A pak už byl čas jet o pár zastávek dál do Kaihin Makuhari. Nastoupila jsem do vlaku, který byl označen jako rychlík, koukla jsem nahoru na seznam stanic a po zavření dveří jsem si všimla, že rychlíky v té mojí zastávce nestaví. Přísahám, že na sekundu jsem málem měla infarkt, než oznámili, že staví ve všech zastávkách. Uff. Měla jsem pak najít jakousi výstavní halu, ale tohle bylo naštěstí snadné - stačilo držet se davu Japonek :D Nechci si nijak fandit, ale neviděla jsem tam jedinou cizinku, takže jsem tam s největší pravděpodobností byla jediný gaikokudžin. Kluka jsem tam viděla jediného a ten ještě doprovázel přítelkyni. Ono není divu - přeci jen se celá akce nazvaná 10th Tokimeki memorial Girl's Side týkal playstationové dating simulace určené dívčí části populace. Já o téhle hře nikdy ani neslyšela, playstation nemám, ale vidina toho, že se téhle akce zúčastní Midorikawa Hikaru-sama mi úplně stačila, abych za ní dala 8 tisíc jenů. Stály za to.
10th Tokimeki Memorial ~Girl's Side~
Zběžně jsem prohlédla výstavní sál, ale nikam moc daleko jsem se přes početný zástup fanynek nedostala, tak jsem si šla radši hledat místo k sezení. Tentokrát jsem měla mnohem větší štěstí než na koncertech - chytla jsem blok B, což byl druhý nejbližší pódiu, a už jen nedočkavě odpočítávala minuty do zahájení. A pak se ztlumila světla a začalo se openingy téhle série her, což si vysloužilo jásot fanynek. Mně to bylo celkem šumafuk, protože jsem opravdu neměla tucha, o co jde. Ale netrvalo dlouho a na pódiu se začali objevovat hosté - z těch známějších Morikubo Šótaró, Suwabe Džuniči, Sugita Tomokazu, Morita Masakazu a nakonec i ON - Midorikawa Hikaru! *-* Jsem sice zaujatá, ale stejně vám odpřisáhnu, že si vysloužil největší potlesk ze všech. A slušelo mu to! A já se usmívala jak duševně chorá, určitě jsem slintala a v očích se mi střídaly hvězdičky se srdíčkama XD (a dívčina za mnou mě jistě proklínala, že jsem tak vysoká a ještě tak natahuju krk, abych jó viděla :D) Následovaly takové ty úvodní kecy a pak pár slov od každého hosta - Midorikawa-sama zase až na konci, což se mu nějak nelíbilo, ale oh my god - já ho slyšela naživo!
Pak se střídaly scénky na plátně, hudebníci a pak byla jakási soutěž, kdy hosté (=seiyuu) měli tipovat, které jídlo bylo ten den nejprodávanější. Midorin (který se mezitím stačil převléknout - pokaždé, když se objevil, byl v něčem jiném. Nejvíc se mi líbil černo-šedý pruhovaný svetr *-*) byl v týmu s Morikubem Šótaróem a měli možnost zeptat se publika. Tak to Midorin vzal do svých rukou a zeptal se, která ze sladkostí je víc kawaii. Jen tak mimochodem - Morita Masakazu a ten kdosi, s kým byl v týmu, měli možnost něco ochutnat - a jak se na to vrhli XDD Ani mluvit nemohli, jak se cpali XDD Bohužel se ukázalo, že Japonky nejsou tak na sladké, jak si chudák Midorin myslel - nejprodávanější byl jakisoba pan XD
Další soutěž pak byla v oblékání figuríny, aby byla jak cute, tak sexy. Tady bylo vidět, že si z toho přítomní dělají vyloženě prdel - zvítězil model, který vlastně vůbec nebyl oblečený, pokud nepočítáte masku nějakého démona, mašli kolem krku a posvátný provaz místo sukně XD Midorin skončil druhý - jeho růžové boa a ohnivé kraťasy byly dosti rozpačité, ale je to Midorin, tomu se vše odpouští XD
A netrvalo dlouho a byl čas se rozloučit. Všichni se loučili s tím, jak úžasné to bylo setkání a tak a pak přišla řada na Midorina. Začal dobře - že je rád, že jsme přišli, že tolik lidí vůbec nečekal, že ho těší, že ta hra je stále tak oblíbená, když od jejího vydání uběhlo už deset let, že to byla jeho oblíbená role... a tady se zadrhl.
A my překvapeně sledovaly, jak se mu v očích objevily slzy. V sále bylo naprosté ticho, ostatní seiyuu byli stejně překvapení, akorát vedle stojící Sugita Tomokazu ho konejšivě poplácal po rameni a Midorin se ho na chvilku chytil a využil ho jako oporu. Pak ještě chvilinku pokračoval v proslovu, ale hlas se mu třásl a nakonec se mu zlomil úplně. Z publika se začalo ozývat Ganbatte! ale Midorikawa-sama už toho víc říct nedokázal. Fakticky ho to vzalo a pořád si otíral oči <3 Nakonec nám ještě mával, ale už se alespoň usmíval ^^ (a já tady dělám skvíí každých pět sekund a to o tom jen píšu XD)
fanynky ve vysoké koncentraci
Venku zatím začalo pršet, takže jsem po odchodu zase zmokla, ale bylo mi to všechno jedno - viděla jsem Midorikawu-sama a to je to nejdůležitější. Vše ostatní je vedlejší, na ničem jiném nezáleží. Splnila jsem si ten největší sen, jaký jsem kdy měla - potkala jsem boha. Deset let jsem o tom snila a ono se to splnilo. Teď už od života vůbec nic nečekám, všechno se už vyplnilo.
Takže i když to byla nejhorší cesta ever, počasí strašný, téměř nikam jsem se nedostala a nic jsem neviděla, Midorin to všechno spravil :)
(A na netu jsem našla, že 2. a 3. 6. se koná cosi, kde by měli být Fukujama Džun, Mijano Mamoru, Hoši Šiniči - a Midorikawa-sama! Ale pšš, ať se to nikdo nedozví, jinak neseženu lístky) XD
Příspěvek obsahuje spoustu fňukání, sebelítost a celkově je dost shit - berte to jako varování.
Pomalu jsem si začínala říkat, že třeba tohle jaro bude jiné než ta předchozí, ale už i letos na mě začíná doléhat pesimismus. Nejde jen o to, že po návratu zklamu všechny kolem sebe, protože ani po roce v Japonsku nebudu umět mluvit, ale navíc se i moje gramatické znalosti a povědomí o znacích docela rychle vytrácí. Ještě k tomu budu ve stejném ročníku jako Kristýna, která je momentálně v Tokiu, a Helča, která tam byla loni, a tudíž bude ten rozdíl o to viditelnější. Jenže to je ještě poměrně daleko - mnohem víc mě teď děsí fakt, že se po mně chce 10-stránková práce v japonštině. To bych nezvládla ani když jsem byla na vrcholu svých japanologických znalostí natož teď. Co já jen budu dělat? Strašně se toho bojím.
Další starostí je samozřejmě manžel. Od koho myslíte, že jsem včera měla nepřijatý hovor? A kdo myslíte, že mi dnes volal, když jsem ten mobil náhodou zapla, hm? Správně. Netuším, co si myslí, že dělá. Vážně má za to, že mu to snad i zvednu? To jako vážně? O_o Jenže čím déle tu jsem, tím větší mám chuť to vážně udělat. Můžu si do zblbnutí opakovat, že je to idiot, ale stejně je ve mně pořád ta část, co ho chce vidět a promluvit si s ním. A pak jsem na sebe jen naštvaná, že o tom vážně uvažuju.
Kdyby to bylo někdy jindy, asi bych to všechno hodila za hlavu, ale zrovna teď mám pocit, že to jsou všechno nepřekonatelné problémy a mám chuť se jen stočit do klubíčka a umřít. Dnes v noci jsem kvůli tomu vůbec nemohla spát a od pondělka každý večer zakončuju s alkoholem v ruce, který však moc nepomáhá.
Jak špatně na tom jsem dokládá i fakt, že mi ze studijního napsali, že potřebují potvrzení o studiu na Udai, a já to pokládám za nepřekonatelný problém a skoro se mi chce brečet. A přitom o nic nejde.
Kvůli tomuhle stavu odkládám i cestu do Kansai - jednoduše mi to připadá jako neřešitelný problém a mám sto chutí se na to kompletně vykašlat (což nemůžu, protože pokud nepojedu teď, už nepojedu vůbec).
Nevím si rady.
Nesnášim jaro >.<
Tohle už je v pořadí třetí dopis manželovi, který sepisuju jen proto, aby se mi ulevilo. Všechno jsou to věci, které bych manželovi nejradši řekla osobně, ale nemůžu. A ano, jsem patetická, přecitlivělá a příšernej pisálek. A víte co - vůbec mě to nesere XD
Milý N.
Máš se dobře? Doufám, že jo a že jsi se všema svýma kamarádama spokojen. Já se taky měla celkem dobře - než jsi začal mít potřebu se se mnou spojit. Pokud vím, tak to byl tvůj nápad jet sám. Mě přeci nepotřebuješ, tak proč najednou ten zájem? Copak ti nebylo jasný, že když si vypnu mobil, znamená to, že s tebou nechci mluvit? Už několikrát jsem ti říkala, že jediný, kdo mi volá, jsi ty. Myslela jsem, že jsi se mnou nechtěl být v kontaktu - byl jsi to ty, kdo mi řekl, že se na tebe nemám vázat, že chceš být sám. Respektovala jsem to. Proč jsi nemohl respektovat, že i já chtěla být sama?
Tenhle týden jsou pro mě prázdniny - potřebuju si od tebe odpočinout, nepotkat tě, nevidět tě, neslyšet tě. Proč jen jsi to nemohl pochopit? I já mám život, věci, co chci dělat, místa, kam chci jít. Všechno se netočí jen kolem tebe. Možná se ti to nezdá, ale já nejsem povinná sedět 24 hodin u mobilu a čekat, až ty se uráčíš zavolat. Nejsem tvůj poskok.
Celou dobu jsem si říkala, co je tak důležitého, že nemůžeš zavolat nikomu jinému, ale tak složité, že nemůžeš napsat esemesku? Vydržels to dlouho - celé tři dny (a noci). Dnes jsi dokonce volal Itó-san, vedoucí koleje, aby mi vyřídila, že ti mám zavolat. Bylo to fakticky nezbytný? Nakonec jsem se podvolila a po psychické přípravě (s pomocí piva) jsem ti teda zavolala. Čekala jsem, že budeš naštvaný - a nezklamal jsi. Co mě však dostalo bylo to, že jsi mi otráveným hlasem řekl, že už nic nepotřebuješ, že už jsi zavolal Ósan.
A teď mi řekni jedno - bylo vážně nezbytný volat mi 3 dny ve dne v noci, a dokonce kontaktovat Itó-san, když jsi mohl zavolat někomu jinému? Očividně to nebylo něco, co bych mohla udělat jen já. Tak proč tolik telefonátů? Abych byla upřímná, příšerně mi to lezlo na nervy - takhle otravného člověka jsem snad ještě nepotkala. Nebyl jediný důvod, nezkusit někoho jiného. Sice mě těší, že mě máš na seznamu lidí, co jsou schopní ti pomoct, tak vysoko, ale na druhou stranu to znamená, že mě vidíš jako někoho, kdo pro tebe všechno udělá. Ale je mi líto, hochu, nebudu skákat jak ty pískáš - nejsem ani tvůj otrok, ani tvůj zaměstnanec a ani ti nic nedlužím. Ty jsi ten, kdo mi dluží - a nemluvím jen o těch pěti tisících. Nechci se však bavit o tom, co kdo komu dluží - nic od tebe (krom těch peněz) nechci. Už jsem unavená z našich věčných hádek a nedorozumění. Všichni se od tebe drží dál, nikdo s tebou nechce mít nic společného, Ósan se už o tobě nechce ani bavit. Já jediná měla nervy, kuráž a vytrvalost, ale už i já toho začínám mít plné zuby. Svět se netočí jen kolem tebe.
Nechtěla jsem být naštvaná, nechtěla jsem ti něco vyčítat, protože na rozdíl od ostatních jsem viděla i tu nejistou část tebe, tu, která ti našeptává, že ať se snažíš sebevíc, stejně nic nedokážeš, že pro tebe na tomhle světě není místo, že jsi jen zklamáním. Vím, jak je těžké udržet tuhle část sebe sama pod kontrolou, sama s tím mám věčně problém, proto jsem nechtěla nic říkat, ale tvůj egoismus už zachází příliš daleko. Přestože tě mám vážně ráda, už to nevydržím. Už prostě nemůžu - musím od tebe pryč. Proto jsem vypla telefon. Proto se před tebou schovávám na fejsu. Proto odjedu v den, kdy ty se vracíš. Když od tebe budu dost dlouho pryč, třeba nám to oběma prospěje. Tak tě prosím jen o jedno - nech mě na pokoji. Nevolej mi. Nepiš mi. Nejsem tu pro tebe a doufám, že ještě pár týdnů nebudu.
Měj se na tom Kjúšú pěkně a hlavně se nevracej dřív ^^
S láskou,
kavi
PS.: Vážně jsi po mně chtěl, abych šla za Kobajaši-san zeptat se, kdy bude další stýpko? To jako fakt? O_o Copak nevíš, že je vždycky až poslední týden? Navíc je to čotto trapný, jít se zeptat teď, v polovině měsíce.
PPS.: btw dnes je White Day... zapomněl jsi, že jo? Nerada to říkám, ale spolehlivost není tvoje silná stránka. I kdyby ta valentinská čokoláda byla "giri", je slušnost mi to oplatit. Ale o tom ty nic nevíš, že ne... Nejsem naštvaná, neboj. Jen zklamaná... už zase...
Vždycky, když vám slíbím nějaký příspěvek, tak ho nakonec nesepíšu. Takže dnes se místo jídla dočkáte mé (naprosto obyčejné a příšerně nezajímavé) procházky po Ucunomiji :D
To jsem si ráno ve dvanáct takhle hezky vstala, kouknu z okna a tam sluníčko. A jelikož jsem celý včerejšek strávila zalezlá v pokoji a sledovala jeden seriál za druhým, dnes jsem chtěla změnu. Tak jsem si sbalila svých pět švestek, mobil nechala doma a vyšla si na procházku. Podle mapy byla poblíž zelená plocha okolo řeky, tak jsem ji šla prozkoumat.
Cestou jsem potkala torii - Sylva měla pravdu: jsou všude!
Na tuhle stranu Ucunomije jsem ještě nikdy nešla. Popravdě jsem Ucunomiji ještě nijak zvlášť neprocházela - ale chystám se na to. Tenhle týden - když osud dá, uvidím krásy našeho malého městečka :)
<3
Začala jsem tedy tímto... asi nejlepší slovo je lesopark. Podle cedulí je to chráněná krajinná oblast.
Protéká tudy řeka Kinugawa, z počátku je písečná pláž, později trávy a nakonec lesík převážně bambusů. Díky tomu je zde poměrně dost ptactva od vodních ptáků po dravce.
Cesta je to naprosto rovná, skvělá na procházky a chvilkama jsem litovala, že neumím jezdit na kolečkových bruslích. Těžko říct jestli jsem si vybrala blbou dobu, ale ani jsem nepotkala moc lidí - jen jsem kolem viděla pár zaparkovaných aut a pár pejskařů.
lovení zakázáno
Tak jsem si tak vykračovala po břehu, vítr jako prase a konec v nedohlednu. Jdu hodinu, dvě...a konec furt nikde.
Nakonec jsem objevila most vedoucí na druhou stranu. Přestože cesta pokračovala, radši jsem to vzala na druhou stranu - bůhví kam bych jinak došla. Přeci jen sluníčko už začalo zapadat a já neměla mapu.
Na druhé straně jsem se táhla po břehu zase zpátky, tentokrát ve stínu lesíku. Než jsem však došla k prvnímu mostu na druhou stranu, slunce už úplně zapadlo. Chvilku jsem si říkala, jestlipak vůbec najdu cestu domů - a nijak mi nepomohlo, když jsem zahlídla ceduli "Ucunomija - 8 km" Jsem si říkala, že si dělaj srandu - tak daleko se mi vážně nechtělo. Nakonec jsem ušla tak další dva kiláky a byla u obchoďáku Bell Mall, takže vše dobře dopadlo :)
Upřímně - jediné, co jsem sem chtěla dát, jsou fotky, ale tak když už tak už.
Než se pustím do obávaného příspěvku o jídle, chtěla jsem sem hodit zase něco z mého osobního života. Poslední dobou se sice nic akčního neděje, ale i tak si připadám jak na houpačce. Strašně jsem potřebovala nějakou kamarádku, s kterou bych mohla probrat mojí situaci s manželem. Nějak už nejsem zvyklá všechno to dusit v sobě - proto jsem taky dospěla k závěru, že to musím nějak ventilovat. První a největší emocionální výlev jsem si odbyla formou dopisu manželovi, který měl 4 stránky, a leží mi ve stole. Nikdy světlo světa znovu nespatří, ale já to beru jako terapii, díky které se mi strašně ulevilo, a hodlám v tom nadále pokračovat.
Ve středu - tedy den, kdy manžel odjel do Kansai - se konečně povedlo dostat to ze sebe i formou rozhovoru s někým nezaujatým: dopoledne jsem šla s Miki do restaurace na okonomijaki tabehódai a probraly jsme celou situaci ze všech stran a úhlů, porovnaly manželovo chování s chováním přítele Miki a konečně jsem byla ujištěna, že kluci jsou fakt divní a přemýšlejí úplně jinak. Ještě ten den jsem to pak probírala na Skypu s Helčou a musím říct, že se mi strašně ulevilo. Nyní je mi fajn, nezabývám se manželem ani zdaleka tolik jako předtím a vlastně mi ani nechybí. To má jistě spojitost s tím, že ho nevídám, neslyším jeho hlas přes zeď a nemusím se děsit okamžiku, kdy mi zaklepe na dveře. Jediná doba, kdy mi není tak úplně fajn, je těch pár minut každý večer, kdy se objeví na fejsu - to jsou nejtěžší okamžiky dne. To a pak omluvná esemeska, která mi přišla ve čtvrtek v půl druhý ráno, kdy se mi omlouval, že se vykašlal na úklid kuchyně (což mu hned tak nezapomenu, jelikož jsem se musela prohrabat 6 pytlema odpadků, abych je správně roztřídila - fakt hnus).
Včera jsem se však kompletně odreagovala, když jsem šla s ruskama tancovat do klubu - ty máčky to zas vydržely jen 4 hodiny (přičemž polovinu toho proseděly u baru) - já tancovala téměř nonstop a ještě při odchodu jsem se pohupovala do rytmu a klidně bych tam zůstala. Hráli zase skvěle, Lady Gagu následovaly SNSD a pak zase Pink... Dav byl tentokrát o něco větší, takže byl občas problém najít místo na tancování, ale dalo se. Někde v polovině se ke mně přitočil nějaký Japonec a věnoval mi vodku s tonikem a zase zmizel. Těžko říct, co to mělo znamenat - trošinku jsem se bála to vypít, protože jsem o drogách v pití slyšela už dostkrát ve zprávách, ale nakonec jsem si řekla Vem to čert, přinejhorším najdu svůj doprovod a nic se mi nestane a vypila jsem to. Nic se mi nestalo, akorát alkohol v krvi způsobil, že jsem se uvolnila a tancovala naprosto bez obav z toho, co si o mně pomyslí okolí. Tyhle chvíle miluju - skvěle si tím pročistím hlavu, vůbec na nic nemyslím a dunění hudby cítím až v kostech.
Dalo by se tedy říct, že jsem v pohodě, ale zas tak úplně pravda to není - třeba jednu ze svých oblíbených písniček už nemůžu ani slyšet. Je to proto, že ji mám nenávratně spojenou s manželem. Stejně tak jsem musela odstranit svůj romantický wallpaper z plochy a nahradit ho hrozně kjůt ovcí. Romantický písničky a filmy musejí pryč, stejně tak jako fotky z pobytu tady. Při mé smůle se mi dneska manžel ozval přes fejs, jen aby se pochlubil, kolik krásných holek stihl potkat - nakonec jsem radši utekla, protože i když jsem předtím byla v dobré náladě, v ten okamžik jsem měla chuť prohodit noťas oknem a rozbrečet se. Takže ano, je mi fajn, ale nesmíte mi připomínat existenci jistého Poláka. Zaplať pánbůh, že ho až do 19. vůbec neuvidím...
Jedna z největších starostí, které jsem měla před příjezdem sem, byla, že se tu nevyznám a budu věčně bloudit ztracená bůhvíkde. Nijak mě neuklidňoval fakt, že Japonci nemají názvy ulic - nakonec jsem však zjistila, že to není tak docela pravda; hlavní ulice tu názvy dokonce i mají, což je hlavně v Tokiu velmi nápomocné. Navíc vemte v potaz můj orientační nesmysl - upřímně jsem byla docela vyděšená.
Naštěstí velká města, hlavně tedy Tokio, mají spoustu map s názvy přepsanými do latinky. Najdete je u každé zastávky metra či vlakového nádraží a občas i jen tak. Nikdy bych nečekala, jak můžou být užitečné, ale díky nim jsem při své první návštěvě Tokia prošla celé centrum z Uena přes Akihabaru, Kandu, Šibuju, Šindžuku, až na Ikebukuro, aniž bych se jedinkrát ztratila.
Bohužel při poslední návštěvě jsem zjistila strašlivou věc - to, co bývalo mapami, vypadá nyní takhle:
Doufám, že jsem zrovna natrefila na dobu, kdy se mapy vyměňují za nové, protože jinak bych nebyla příliš nadšená. Tentokrát jsem jen potřebovala z Kandy na Akihabaru, což jsem nakonec dala po paměti, ale nedej bože, kdybych hledala cestu někam jinam...
Občas se stane, že zrovna nemáte mapu poblíž, nebo že něco není tam, kde byste čekali, že to bude. V takových případech se rozhlédněte kolem - někde poblíž určitě najdete malý domeček, v noci krásně rozpoznatelný s rozzářenými okny, většinou s nápisem "Koban" a znakem policie.
Ten hnědý baráček je kóban v čínské čtvrti v Jokohamě
Kóban je vlastně taková malá policejní stanice, kde 24/7 sedí policista připravený pomoct vám, pokud máte problém. Má u sebe hromadu map a zná obchody a domy v okolí, takže cokoliv chcete najít s jeho pomocí taky najdete. Nejsem si úplně jistá, jak je na tom s angličtinou, protože já se vždycky ptala japonsky a japonsky mi taky odpovídali, ale jistě by se našel někdo, kdo alespoň trošku anglicky umí - tuhle jsem potřebovala najít zastávku metra pro trasu Ginza a sešli se hned tři policisté, aby mi poradili.
Ještě jedním poznávacím znamením (a zajímavostí) je statistika - kolik se za ten den událo přestupků a kolik lidí zemřelo.
statistika z Omotesandó
Ještě bych ráda nakousla téma adres - přestože jsem tu už docela dlouho, nejsem nijak blíž objasnění téhle záhady než jsem byla před příjezdem. Města jsou rozdělena na čtvrti zvané "ku" jako Čijoda-ku, Teito-ku atd. a ty se dál rozdělují na bloky "čóme" takže pak vzniká Šindžuku-ku 1-čóme, Čijoda-ku 2-čóme a podobně. Tyhle čóme se pak rozdělují na čísla domů, ale neptejte se jak - nemám tucha. Naštěstí jsem ještě nic nemusela hledat podle adresy - obávám se, že bych to asi hned tak nenašla. Nechtěla bych tu být pošťákem...
Za těch 5 měsíců tady jsem zjistila, že v Japonsku existují věci, které mě příjemně překvapily a jsem ráda, že jsou takové jaké jsou, a stejně tak existují věci, které mě neuvěřitelně iritují nebo jsou mimo mé chápání. Tak jsem se rozhodla vám tyto maličkosti ovlivňující můj každodenní život přiblížit.
Jako první vám představím všemi nenáviděný systém třídění odpadků. Víte jak u nás ti akčnější třídí papír, sklo, plasty a poslední dobou i kartony od mlíka a džusů? Tak to je proti systému tady úplná flákárna.
Za prvé - tady je třídění povinné. Pokud odpadky správně neroztřídíte, popeláři je neodvezou. Nekecám - manžel vyhazuje svoje odpadky neroztříděné (protože je to chlap a třídění odpadků není dost mužné) a ty pytle tam vždycky leží ještě dost dlouho po odvozu ostatních odpadků.
Pokud se tedy smíříte s myšlenkou, že vás čeká třídění, připravte si spoustu průsvitných či poloprůsvitných pytlů - budete je zaručeně potřebovat. Černé či neprůhledné nejsou povolené a vyústí v jejich neodvezení. Máte? Tak teď se posaďte, protože co vám teď řeknu, se vám zaručeně nebude líbit. Exituje 13 různých kategorií, na které se odpad roztřiďuje. Ano, třináct. Já mám standardně dvě každý týden a jednou za čas další 4, u kterých vždycky čekám, až se mi nahromadí.
Nejčastější je kategorie Spalovatelný odpad - sem patří organické zbytky, tedy odpad z kuchyně, papírové kelímky či obaly, které se nedají dát do jiné kategorie zahrnující papír, papírové kapesníky, vložky, malé dřevěné věci jako špejle či párátka, krátké větvičky a kupodivu i cédéčka a kazety. Tady je pro mě asi největší problém poznat, který papír sem patří a který ne - naštěstí mi pomáhá značka na většině výrobků.
Druhá nejčastější kategorie je Plastové výrobky. Neplést s Plasty, které u nás znamenají PET lahve - ty mají vlastní kategorii, ale tahle to není. Nicméně sem patří víčka od těchto lahví (ano, tyhle dvě věci se třídí samostatně). Krom víček nejen od lahví jsou tu různé plastové obaly, sáčky, kelímky, síťky od ovoce, barevné tácky a plastové nádoby. Tady je naštěstí taky symbol, který to třídění usnadňuje. Poslední dobou mám ale problém - netuším, jestli sem patří i alobal nebo ne, protože ten co mám, na sobě žádný symbol nemá...
Jednou velkou wtf kategorií je Skleněné lahve, plechovky a konzervy. Ano, tohle je jedna kategorie. Nejdřív jsem tomu nechtěla uvěřit, ale už je to tak. Netuším, co k tomu Japonce vedlo. A aby toho nebylo málo, patří sem skleněné lahve od pití, od léků, jídla i kosmetiky, ale s maximálním obsahem 1,8 litru a ne skleničky jako takové, ani mísy či jiné sklo. Stejně tak sem nepatří plechovky větší než 20 cm (asi myslí ty na barvy, ale jistá si nejsem).
Pokud sklo či konzerva neodpovídá předchozí kategorii, šoupne se do Nespalovatelného odpadu. Sem patří sklo, porcelán, konvice, hrnce, deštníky do 1 metru délky a malé domácí spotřebiče jako fén nebo toustovač. Nic nesmí přesahovat 50 cm s výjimkou již zmíněných deštníků.
Pak tu je taky kategorie Papírové obaly od pití, které musejí mít bílou vnitřní stranu. Od vás se očekává, že takový obal nejdřív vymyjete, pak rozřežete a buďto svážete provázkem, nebo hodíte do průhledného pytle.
Další kategorie jsou Bílé polystyrénové tácky, Noviny, Kartónové krabice, Časopisy a jiný papír, již zmíněné PET lahve, z kterých musíte nejdřív sundat tu papírovou etiketu, Oblečení (které se nejdřív musí vyprat) a Nebezpečný odpad zahrnující baterie, zapalovače, spreje, nože či žárovky. Poslední kategorií je potom Nadměrný odpad zahrnující skříně, lyže, kola či futony a pro jeho odvezení už musíte zavolat na město a domluvit se s nimi, za což se platí.
Tak tolik zdejší kategorie. Vypadá to děsivě, ale člověk si časem zvykne. Horší je, když narazíte na něco, co nevíte kam šoupnout. Třeba si představte takový ty sáčky s bůhvíčím proti vlhkosti. Já vím prd, co to obsahuje, jestli je to nebezpečný nebo to můžu hodit do spalovatelného odpadu... Nebo takový ty vatový tyčinky - vata je spalovatelná, ta plastová tyčka ne. Občas je to fakt velice zajímavé a záleží na tom, jak to odhadnete. Vězte ovšem, že pokud se spletete a někdo si toho všimne, tak budete mít špatné svědomí, že ta velmi příjemná vedoucí koleje musela jít a prohrabat se vašimi odpadky, aby vše napravila. A věřte mi, že to není vůbec příjemná práce, prohrabávat se tím hnusem. Já to tu bohužel musím dělat taky - jelikož se tu střídáme ve službě na úklid, tak musím jednou za čas projít odpadky z kuchyně a roztřídit je. Dnes to bylo obzvláště náročné, jelikož manžel si odjel do Kansai aniž by udělal svou službu a ještě mi tam přihodil svoje odpadky, které nevynesl - 6 pytlů odpadků, z nichž některé už po těch téměř dvou týdnech začínají hnít. Nádhera. Bohužel je dnes čtvrtek, odvoz jsem o den propásla, takže teď musím čekat zase až do nedělního večera, než je budu moct vynést.
Když před dvěma týdny přišel jeden kluk s nabídkou brigády, byla jsem ještě s ex-manželem zadobře a když za nás oba rozhodl, souhlasila jsem tedy, že se zúčastním. Jenže to bylo dva týdny zpátky a když nadešel den D, modlila jsem se, aby byl manžel v jiné skupině než já. Den předtím jsem se radši moc neukazovala na fejsu, aby po mně nechtěl ráno vzbudit (což manžel vyřešil velice šikovně - nešel radši spát vůbec). Nakonec to tedy byl on, kdo v 6 ráno budil mě. Vidět ho hned po ránu, když jsem večer jen horko těžko usínala, protože jsem ho nemohla vyhnat z hlavy - to bylo kapánek moc a musela jsem si udělat kafe, abych to ustála. Jakékoliv jeho pokusy o komunikaci jsem zahubila hned v zárodku tím, že jsem si prostě nasadila sluchátka a nesundala je, dokud nepřijel vláček. A ne jen tak ledajaký vláček - šinkansen!
Sice mi manžel udělal místo, abych si sedla vedle něj, ale já utekla o dvě řady dál. Věděla jsem, že nepřijde, ale pro jistotu jsem si radši četla - z okna stejně moc koukat nešlo, protože to byl samej tunel, až uši zaléhaly.
Cesta nám zabrala jen půlhodinku (ale stála 4 tisíce), pak se muselo přestupovat (kavi znovu nasadila sluchátka). V druhém vláčku jsme se dozvěděli, že jsme v odlišných skupinách - a já si oddechla. Trávit s ním celý den je momentálně nad moje síly. Ale ověřila jsem si, že v přítomnosti třetí osoby jsem schopná s ním jakž takž komunikovat (pokud berete sarkastické poznámky jako komunikaci). Seděli jsme každý z jedné strany Číňanky Tókecu a docela se to i dalo, ale upřímně jsem byla ráda, že jsem za chvíli vystupovala.
Já a moje skupinka jsme se nacházely v zasněženém městě Aizu-wakamacu, prefektura Fukušima a naším úkolem bylo posoudit, zda je místní značení srozumitelné pro anglicky (či čínsky) mluvící turisty. Jinými slovy jsme dostali stoh dotazníků a vyplňovali, jestli je ta která cedule jasně viditelná, přehledná, srozumitelná... Prostě děsná prdel -_-
Projeli jsme se po městě nacpaní v malinkatém autobusu s děsně nízkými stropy, mrzli venku při čekání na další autobus zatímco kluci se koulovali, pojedli v místní restauraci vyhlášený sósu kacudon (překvapí vás, že jsme byli jediní návštěvníci?) a prošli se na hrad a zpět. Pak jsme autobusem odjeli do dalšího městečka - Kitakata, taktéž prefektura Fukušima, a projeli se po městě v dalším vyhlídkovém busu. A to byla prosím celá brigáda. Ale dostali jsme 22 tisíc, z čehož teda 11 padlo na cestování za ten den plus oběd. Večer sice bylo v plánu jakiniku, ale nakonec byli všichni unavení, takže z toho nic nebylo. S druhou skupinkou jsme se potkali při přestupu na šinkansen zpět do Ucunomije, od manžela jsem se však držela dál, abych s ním nemusela mluvit, a i při cestě na kolech jsem to vzala jinudy, abych nemusela jet s ním. Od té doby jsem ho neviděla, ale vedle v pokoji je, nic se mu nestalo, jen prostě nevylézá.
Já jsem dnes navíc stejně celý den nebyla k mání - poslední dobou dobrovolničim v jedné kavárničce s názvem CommuniTea.
Nikoho jistě nepřekvapí, že nejhorší část celé práce je interakce s návštěvníky - to mi fakticky nejde, naučené fráze zapomínám, nevím, jak se chovat, a pokud nemusím, tak radši moc nevylézám. Ale kafe jsem se naučila dělat hned, chodím na nákupy, myju nádobí a běhám do druhého patra pro suroviny z ledničky či mrazáku. Dnes jsem taky pomáhala při výrobě tiramisu, na které jsem si hned napsala recept a ráda bych to někdy vyzkoušela. A baví mě to - alespoň se zaměstnám a nemusím sedět v pokoji a přemýšlet o všem možném. Plus dostávám obědy, večeře a kafe zadarmo :)
"Dreams and love are just words - until you decide to experience them." - Paulo Coelho
Sny jsou fajn věc. Dávají vám naději, pohánějí vás kupředu, poskytují vám místo, kam utéct před každodenní realitou. Jsou to však jen sny, výplod vašeho mozku, něco, co sice možná může být, ale momentálně není. A všechny sny musí jednou skončit. A to platí i pro sny tady v Ucunomiji. Můj sen skončil ve středu. A dnes jsem se dozvěděla, že nejen můj. Stejně jako se manžel (neměla bych ho překřtít na ex-manžela?) rozhodl pro realistický pohled na svět, i Taku si řekl, že je čas sundat růžové brýle - a dal své milé Číňance košem. Prý to nikam nevedlo a on si chtěl takový vztah "jen vyzkoušet." Když to říkal, málem tu poskakoval radostí, že je konečně volný a zase si může dělat, co chce. Prý se cítil příliš pod tlakem, protože Tókecu s ním pořád chtěla být a chtěla s ním cestovat a chodit ven a on by byl radši s kamarády. Chudák holka to prý obrečela (není divu - kvůli němu opustila svého kluka v Číně, kam se za dva týdny vrací).
Docela by mě zajímalo, jak si takový vztah vlastně představoval - jako že holka se ukáže jednou za týden, vyspí se s ním a pak dá zase na týden pokoj? Manžel celou dobu souhlasně přitakával, jako že Taku má recht a měl to udělat už dávno, a já tam jen stála a říkala si, jestli jsou normální. Holt kluci. Bůhví jak myslí (jestli vůbec). Vtipný bylo, že když Taku mluvil o celém vztahu a problémech, znělo to, jako by popisoval mě a manžela - i ten na mě občas významně pohlédl (což jsem okázale ignorovala). A nejlepší bylo, jak jeden druhého ujišťovali, že většina rozchodů je vinou holky, že ony jsou po rozchodu ty spokojené a kluk to vždycky schytá. Manžel se ještě chvástal, že toho o holkách ví hodně, a já si neodpustila sarkastickou poznámku, protože jestli někdo neví o holkách ani ň, tak je to manžel. Nechybělo mnoho a jistě bych si poslechla, jaký jsou holky strašný děvky atd. Ale o tomhle mluvit nechci. V jednom měli přeci jen pravdu - tohle prostě nikam nevede. Jsme každý z jiné země, jsme v polovině studií, které nikdo z nás jen tak nezahodí a neodjede za tím druhým do cizí země. Tyhle vztahy prostě nemají budoucnost, což však nás holky nijak neodrazuje od snění - máme pocit, že to prostě nějak dopadne, že to půjde.
Pravda, Tókecu měla smůlu, že Čína je od Kanady přeci jen dost daleko, ale já měla naději, protože Polsko je jen pár hodin vlakem. Byla jsem (a stále ještě jsem) naivní a blbá. Chtěla jsem něco, co nemůžu mít, a byla jsem chamtivá a chtěla stále víc a víc. A skončila jsem tak, že nemám nic. S manželem se poslední dobou jen hádáme, on sem přestal téměř úplně chodit a do pokoje už mi ani nevkročí, přestože na chodbě málem mrzne. Nepíšem si v noci na fejsu, nevolá mi kvůli triviálnostem, nezve mě na sledování filmů. Pokud se náhodou potkáme, jdeme si každý po svém. Když už se náhodou přeci jen rozhodne prolomit to ticho, je mezi námi cítit napětí, já nemám, co bych řekla, a celé je to velice trapná záležitost. Nikdy by mě nenapadlo, že to tak dopadne, ale skončila jsem jako Džo Džo - tehdy mi manžel vykládal, že nechápe, co si Džo Džo myslela a proč je naštvaná, když by vztah stejně nikam nevedl. No a teď jsem v té samé pozici já.
Jak jsem jen mohla být tak neuvěřitelně blbá? Kam se podělo těch 22 let zkušeností? Celý život jsem se učila na nikoho se stoprocentně nespoléhat a najednou udělám takovou blbost a upnu se na kluka, kterého jsem sotva znala. Měla jsem si ho držet od těla. Měla jsem mu dát víc prostoru. Měla jsem se k němu chovat jako k ostatním neznámým lidem a trávit s ním čas pouze ze zdvořilosti. Měla jsem být ta divná samotářská a nemluvná holka od vedle. Kde (a kdy) se to zvrtlo? První den, když jsme si kupovali kola? Druhý den, když jsme řešili tajemství teplé vody? Třetí den, když jsme se asi čtyřikrát potkali na stejné křižovatce? Vážně jsem si myslela, že někdy budu víc než jen sousedka? Vážně jsem tak blbá, abych něčemu takovému věřila? Já, holka, které kluci na základce kradli věci a radši by skočili z okna, než aby s ní mluvili? Holka, která celou střední nemluvila s jediným klukem, protože nebyla dost holčičí, aby je zajímala, ani dost klučičí, aby s ní probírali běžné věci jako filmy, muziku atd.?
Celá tahle situace je moje vina - měla jsem být chytřejší, měla jsem spoléhat na zkušenosti, měla jsem být taková, jaká jsem vždycky byla. Nevím, co to do mě vjelo. Zkusila bych to napravit, ale myslím, že je pozdě - tohle se už zachránit nedá. Můžu se s klukama zúčastnit sněhové bitvy, můžu pokecat s Takuem o novinkách tady na kolejích za přítomnosti manžela a můžu se zúčastnit setkání obyvatel prvního podlaží (tedy já, manžel a Ósan), ale o samotě s ním být nedokážu. Větu "we can still be friends" si může s radostí strčit do prdele. Není to můj kamarád. Nikdy nebyl. A troufám si říct, že nikdy nebude.
Včera jsem měl v plánu procházku. Den předtím bylo moc hezky, sluníčko svítilo a já opět po dlouhé době vytáhla sukni. Jenže včera jsem roztáhla závěsy a ono tohle:
Tak bylo po procházce. A protože z kavárny vypůjčenou Veronika Decides to Die od Paula Coelha jsem přečetla už den před tím, rozhodla jsem se spamovat na twitteru, otravovat kohokoliv kolem (a pochlubit se tu, co všechno jsem tu už sehnala). Následuje tedy článek - nebo spíš ukázka, co jsem si tu koupila. Knihy necháme na jindy a dnes si dáme pouze věci, které dokazují, že jsem fakt holka.
Jako první začnu s tím, že se pochlubím mojí začínající šperkovnicí a pak rozrůstajícím se šatníkem (přestože vás to vůbec nezajímá).
Takže jako první tu máme růžové motýlky. Ty jsem sehnala při své první návštěvě Tokia v korejské čtvrti v Kabukičó. Poslední dobou mám úchylku na motýly a tihle byli zatraceně levní (315 jenů). Nemohla jsem je tam nechat - náušnic jsem měla nedostatek (v té době jeden kompletní pár a dvě samostatné náušnice), tak jsem si chtěla připadat jako holka.
Tyhle byly druhé. Sehnala jsem je tady v Ucunomiji v obchoďáku. Tehdy jsem poprvé objevila značku Paris Kids, která má všechny náušnice za 315 jenů, jedno jestli to jsou miniaturní pecičky nebo tyhle dlouhé krásky. Kupovala jsem je někdy na začátku zimy a moc hezky mi ladí s bílým svetrem, který jsem si koupila ten samý den. Stále jsou mé nejoblíbenější, vyhrazené na spešl dny :)
O těchto jsem se možná už zmiňovala - byli jsme s manželem v Bell Mallu a mně to nedalo a musela jsem se jít podívat i do obchůdku s náušnicema. Manžel nebyl nadšen, ale když jsem se ho zeptala na názor, jaké náušnice bych si měla koupit, řekl že tyhle. Budiž, mám je. Jsou kjůt, mám je ráda, ale z toho zapínání jsem lehce nervózní - jsou totiž jen přicvakávací a já se bojím, že je jednou ztratím X_x Beru si je, když chci zaimponovat manželovi
Koupeny ve výprodeji minulý měsíc, taktéž za 315 jenů, ale v jiném obchodě. Neměla jsem totiž nic v červené barvě a poslední dobou mám červenou ráda, tak proč ne. Chtěla jsem původně něco delšího, protože mám vlasy přes uši, ale kytičky byly to nejhezčí, co tam v červené měli, tak jsem holt šáhla po nich. Mám je na nejběžnější nošení.
Zatím poslední úlovek. Ze stejného obchodu jako ty předchozí. Bohužel s těmito jsem měla lehký problém - spadly mi na zem a upadl mi kamínek, tak jsem s nošením musela počkat do doby, než jsem si koupila vteřinové lepidlo. Teď již drží a už jsem je i několikrát měla, jsou však křehké, takže je nosím, jen když chci dělat parádu.
Na konec jsem si nechala tenhle přívěšek. Dlouho jsem sháněla něco pěkného, ne moc velkého ale ani moc malého, pokud možno srdíčko nebo tak, protože z pochopitelných důvodů jsem svůj nejoblíbenější řetízek s japonským znakem ai musela nechat doma. Na tohle jsem narazila ve stejném obchodě jako na předcházející náušnice a hned se mi to zalíbilo, takže to už ani nesundávám.
Tolik šperky (tedy prozatím) a teď se podíváme na můj pomalu se rozrůstající šatník.
Jako první přišel na řadu zimní kabát, jelikož jsem s sebou žádné zimní oblečení ani žádnou bundu neměla. Tenhle jsem sehnala v H&M na Šindžuku, a dokonce byl ve slevě, takže mě přišel jen na 2 tisíce jenů (asi 500 Kč). Doteď si říkám, že jsem měla obrovskou kliku. Tenhle kabát se mnou strávil celou zimu a momentálně je na něm permanentně přicvaknutá brož od Nika.
Druhý úlovek byl tenhle krémový svetr. Ten jsem sehnala v obchoďáku tady v Ucunomiji ve slevě za cca 2 tisíce jenů. Je děsně teplý, má kapucu a ty bambulky jsou děsně kjůt. Bohužel se však blbě pere, pouští chlupy a přes to, jak je teplý, musí se na něj opatrně, aby se neroztrhl. Ráda s ním dělám parádu v kombinaci s výše zmíněným kabátem, ale hodí se i k sukním, džínám - prostě ke všemu :)
Tenhle svetr mi vybrala Miki, když jsme tuhle byly v jednom obchoďáku tady. Nejdřív jsem na to koukala jako wtf? protože hnědá a ještě k tomu puntíky, to je na mě prostě moc. Ale zkusila jsem si ho a světe div se, je fakt pěknej. Obrovská přednost je, že je dlouhý a tudíž mi nefouká na záda, když se tu prohánim na kole. Mám ráda i ten větší výstřih, ale musím mít bezpodmínečně šálu, abych nenastydla.
A samozřejmě trička - Snoopy je z Uniqlo na Šindžuku, The Day in Question je z koncertu B-T v Tokiu, DW mám z netu a poslední je z Ontama Carnivalu v Jokohamě. Velikostně se však pohybuju v podstatě napříč - B-T je S, Snoopy a Ontama je M a DW je L...
Tyhle dvě sukně jsem sehnala v sekáči na Orion dóri, poblíž kavárny, kde dobrovolničim. Sháněla jsem sukně v normálních obchodech, ale buď tu maj minisukně nebo maxisukně a nic mezitím. Takže když jsem uviděla tenhle sekáč, mé srdce zaplesalo a já se střemhlav vrhla do přebírání sukní až jsem vyhrabala tyhle dva kousky. Obě jsou lehce nad kolena, černá má v pase gumu a na lemu krajku, červená je zavinovačka (a pouští jak prase). Černou jsem dnes měla na šichtě v kavárně a je děsně fajn :)
