Monday, 16 July 2012

Cesta do teplých Okinawských krajin, část 2.

První den jsem samozřejmě jako první zamířila na pláž trošku se opálit a hlavně si zaplavat. Neplavala jsem už minimálně 5 let, tak jsem si říkala, že jsem to určitě zapomněla. No, nikomu bych nemohla být příkladem, ale aspoň jsem se neutopila :D Opalování ovšem bylo horší - přestože jsem měla opalovací krém s faktorem 50, slunce pálilo přímo neskutečně. Nicméně když jsem to prokládala s plaváním v chladné vodě, dalo se to vydržet. Jenže jak jsem později zjistila, okinawské slunce ne nevyplatí podceňovat.
Nami no ue beach
Asi okolo 12 jsem se vydala do místní nákupní ulice Kokusai dóri. Původně jsem si chtěla koupit něco k obědu, ale v tom vedru jsem ani neměla chuť k jídlu, tak jsem to vyřešila zmrzlinou a ledovým maccha latté. Ten den byla neděle a to je den, kdy je Kokusai dóri zavřená pro auta a stává se pěší zónou. Díky tomu se zde konají i různé akce - a já zrovna měla štěstí na představení místního klubu tradičních okinawských tanců eisa! A musím říct, že se mi to vážně líbilo - tanečníci byli naprosto skvělí, synchronizovaní a navíc schopní v tom nesnesitelném vedru mít černé oblečení a tancovat; já byla ráda, že se plazím. Slunce na mě celou dobu nemilosrdně svítilo a já cítila, jak mě pálí kůže na rukou i nohou. A tanečníci mezitím hopsali, bubnovali a předváděli své umění, jak kdyby se nechumelilo.
tanečníci eisa
Po skončení jsem zamířila rovnou do hostelu, protože jsem toho vedra měla po krk. Zbytek dne jsem strávila spánkem, protože mě to vedro fakt zmohlo. Když jsem se probudila, bolelo mě celé tělo. Při náhodném pohledu do zrcadla jsem zjistila, že jsem rudá jak krab. Spálila jsem se přímo dokonale, takže opalování již druhý den nepřicházelo v úvahu.
Místo toho jsem se vydala na průzkum města. Jako první byl na řadě hrad Šuri. Dopravit se nadzemkou na konečnou šlo celkem snadno, ale pak jsem se v tom vedru musela doplahočit k hradu, což už bylo horší, jelikož to bylo do kopce a na přímém slunci. Statečně jsem se plazila vzhůru, ale zároveň jsem postupně zpomalovala a zpomalovala, zatímco se mě slunce snažilo usmažit zaživa. Když jsem se dohrabala až k samotnému cíli, byl mi už nějaký hrad totálně ukradený - dovnitř jsem šla ne kvůli artefaktům či vystaveným věcem, nýbrž kvůli tomu, že tam byl chládek a klimatizace. I když to vůči hradu nebylo fér, absolutně jsem neměla náladu projít všechna přilehlá stavení a parčík - co na tom, že co jsem neviděla už asi nikdy neuvidím - v té chvíli mi to bylo totálně šumafuk a jen jsem sebou chtěla plácnout do stínu. Cestou zpátky už jsem zpomalila na tempo šneka v koloně, které se nezlepšilo ani po obří porci ananasové zmrzliny, kterou mi dala milá paní prodavačky, když viděla můj znavený obličej. Ale aspoň mi to částečně vrátilo energii doplácat se k nadzemce.
hrad Šuri
Vystoupila jsem o nějakou tu zastávku dřív, protože tou dobou jsem díky klimatizaci našla opět chuť k životu. Tak jsem si říkala, že to nemůže být tak zlý, že se tedy domů projdu. Ovšem tak zlé to opravdu bylo - vedro k padnutí je prostě vedro k padnutí. Ani nevím, jak jsem se doplahočila na hostel, ale povedlo se, nezemřela jsem cestou, takže jsem zbytek dne prospala. Ale protože spáleniny stále bolely a navíc jsem si asi uhnala úpal/úžeh, takže mi bylo fakticky blbě, tak jsem se vlastně vůbec nevyspala. Večer jsem se alespoň šla podívat na západ slunce, abych měla pocit, že ten den stál za to.

Tuesday, 10 July 2012

Cesta do teplých Okinawských krajin, část 1.

Už jsem měla plné zuby té sezóny dešťů, takže jsem si sbalila saky paky a vydala se do teplých krajin. Jinými slovy jsem si splnila další sen a navštívila Okinawu.

Chtěla jsem se tam podívat od té doby, kdy jsem prvně slyšela skupinu Orange Range, která je z Okinawy. Tehdy jsem sledovala jejich videa a říkala jsem si, jak je tam krásně (a že se tam určitě nikdy nepodívám, protože to je zatraceně daleko). Jenže tenhle rok je plný zázraků, takže jsem si nakonec tu letenku přece jen byla schopná koupit. I s tím byl ale problém - stále jsem řešila, kdy mám vlastně jet, na jak dlouho atd. Nakonec jsem si řekla, že konec června bude nejlepší. Podle netu má totiž 23. června oficiálně končit okinawská sezóna dešťů, která navíc letos začala dřív. Tak jsem si říkala, že když pojedu toho 23. budu mít na Okinawu 10 dní - pak jsem se musela vrátit, protože 3.7. mě čekal koncert Orange Range a 6. pak koncert Buck-Tick. Sice jsem mohla jet až potom, ale to mělo být setkání nikkenseiů ohledně závěrečných prací. Jenže hned po nákupu letenek jsem zjistila, že tohle setkání bylo přesunuto zrovna na ten týden, kdy budu pryč. Tak holt smůla - nedostavila jsem se.

Nějak jsem tentokrát ani neměla náladu nic moc plánovat - tak jsem si jen našla pár nejdůležitějších míst a věcí, co chci vidět a navštívit. A našla jsem si vlaky na letiště - nechtěla jsem přeci přijít pozdě.
Jenže to by přeci nebylo akční, kdyby všechno šlo jako na drátkách. Ucunomijská linka se rozhodla mít zpoždění 15 minut, kvůli čemuž jsem nestihla navazující vlak na letiště v Naritě. A další mi měl jet až za hodinu. Tady jsem se začala pomalu strachovat, že bych to nemusela stihnout. Tak jsem si řekla, že se prostě dohrabu do Čiby a odtamtud to už nějak půjde. Do Čiby jsem se dohrabala, ale tam mi bylo řečeno, že vlak na letiště jede až za 40 minut, což pro mě bylo nepřijatelné. Tady už jsem začala propadat panice a nahlas jsem si musela opakovat Uklidni se, nebreč a mysli. Nakonec jsem zjistila, že zrovna jeden vláček jede do Narity, ale ne na letiště. Každopádně jsem nastoupila a pak už jen doufala, že se na to zatracený letiště nějak dohrabu včas. V Naritě jsem zaběhla na informace, kde mi slečna sdělila, že mám štěstí, že za chvíli jede Keisei line na letiště. Měla jsem chuť jí líbat ruce. Místo toho jsem popadla tašky a sprintovala na blízké nádraží. Tou dobou už jsem hodinky sledovala téměř nepřetržitě a modlila se. Jakmile jsem vystoupila, prohnala jsem se kolem ochranky směrem k přepážkám, tam se poprala s check-in přístrojem a vyfasovala palubní lístek. Pak už šlo všechno dobře - prošla jsem detektorem, našla tu správnou gate a konečně jsem si mohla oddechnout.
první (zamlžená) fotka z Okinawy - stanice nadzemní dráhy
Tohle byl můj v pořadí třetí let, ale stejně jsem byla nervózní. A i kdybych nebyla, všechny ty bezpečnostní pravidla a ukázky toho, jak se zachovat v případě nouze, by mě dozajista znervóznily. Každopádně jsem let přežila, většinu jsem ho prospala a pak už jen se zatajeným dechem sledovala, jak se blížíme k ostrovu, což byla fakt krásná podívaná. Nemohla jsem se dočkat, až vystoupím - nevěřila jsem, že jsem fakt na Okinawě! 
Uvěřila jsem, hned jak jsem vylezla z letiště - vlna horka mě praštila přímo mezi oči, zamlžil se mi foťák a já pochopila, že na takovéhle teploty nejsem dělaná. Proto jsem byla ráda, když jsem nastoupila do klimatizovaného vagonu tzv. ユイレール (yuirail) - místní jednokolejky. Jenže jednou jsem vystoupit musela - plácala jsem se v tom vedru a hledala svůj hostel, který mi byl doporučen. Taku totiž byl na Okinawě pár týdnů předtím, takže krom doporučení na hostel jsem dostala i mapy a info, kam jít.
nadzemní dráha v Naze
Plán na večer byl jasný - najít pláž a juknout na moře. Jestli to ještě nevíte, tak já strašně miluju moře. Už jen ta slaná vůně mi dokáže vykouzlit úsměv na tváři. Nedokážete si představit, jak šťastná jsem byla, když jsem tu pláž našla - hned jsem zapomněla na to vedro, skopla boty a šup se brouzdat po břehu.
pláž Nami no ue