Co přinesl rok 2022

Asi mi to po takové době neuvěříte, ale jsem stále ještě naživu :)

A vše je tak nějak stále stejné - pracuju, čtu, šiju, píšu fanfikce. Ale hezky popořadě:

Tady je něco málo o mé dovolené na Mallorce.

Tady zase něco o pracovní cestě do Belgie.

Kromě toho jsem šila. Letos mám na kontě 5 sukní a jedny šaty, ze kterých jsem šílela. Snad ty právě rozdělané budou jednodušší.

Letos jsem se taky snažila psát. Za letošek mám na svědomí 37 publikovaných fanfikcí (+ 1, kterou zapřu, pokud mě s ní někdo někdy bude konfrontovat), ale všechno one-shoty a valná většina je kraťoučká, takže celkem "jen" 30 tis. slov. Už jsem zmiňovala, že jsem se účastnila March Flash Fiction a pak i části April Writing Challenge, kterou jsem ale nedokončila. Přes léto jsem měla výpadek, ale teď v uplynulém měsíci to doháním, protože jsem narazila na pairing, který si zaslouží ten nejfluffovitější fluff, který jsem schopná jim vnutit, takže je zahrnuji láskou a náklonností. Já, která kdykoliv píšu, tak sklouzávám k angstu, mám teď mezi nejpoužívanějšími tagy "Affection", "Fluff" a "Comfort". No dobře, občas mi to ujede (zrovna dnes mi tu přistál koment k nejnovější fanfikci: "oh ow that hurt! The pain!"), ale nemůžete mít Comfort, když nemáte to předcházející Hurt *krčí rameny*.

V rámci self-care musím říct, že jsem na sebe pyšná, přestože většinu času trávím spíš pochybnostmi. Já vím, že píšu dost mizerně a představivost mám nulovou, ale sobecky mě to přesto baví. No a pak si přečtu nějakou fanfikci někoho jiného a můžu se jít zahrabat, protože vždycky jsou oproti těm mým skvělé a propracované a mají lepší angličtinu T_T

Když už jsme u těch přečtených věcí, s oslímu ušima jsem zvládla 52 knih, což je můj každoroční cíl. Z toho 8 v japonštině, z toho 4 mangy. Ráda bych jich pár vyzvedla, protože si zaslouží více lásky. 

Nemůžu nezačít tvorbou Natashy Pulley. K té jsem se dostala náhodou, protože jedna její povídka byla obsažena v kolekci záhadných příběhů, kde byla i povídka jedné mojí oblíbené autorky. Když vám lehce načrtnu zápletku, bude vám hned jasné, proč jsem si okamžitě běžela přečíst celou její knihu - píše se cca rok 1880 a v Anglii se nachází mladý telegrafista, který se "shodou náhod" setká s japonským hodinářem/původně samurajem, který mu učaruje, začne se učit japonsky (a v druhém dílu s ním odjede do Japonska). Jasný jak facka, že jo? Njn, jsem předvídatelná a lehce ovlivnitelná. První díl se jmenuje The Watchmaker of Filigree Street a druhý je The Lost Future of Pepperharrow. První mi přišel slabší a na jednu postavu jsem dosud nakrknutá (páč je to husa sobecká), ale druhá kniha je výborná (a koupila jsem si ji k Vánocům). Obrečela jsem "jen" posledních 70 stránek *vítězoslavně máchá pěstí ve vzduchu*.
Jinak taky můžu doporučit The Kingdoms, ale to je trochu víc zmatečné kvůli časovým rozdílům a poněkud temnější čtení (ne že by dvojka Watchmakera byla procházka růžovou zahradou).

Další doporučení je The Miner od Sósekiho (protože Sóseki ♥) a The Queen's Gambit ot Waltera Tevise, autora Zpěvu drozda. Výborná kniha; ačkoliv šachům nerozumím ani zbla, vtáhlo mě to do děje (skoro jak kdysi dávno Hikaru no go).

Co naopak nedoporučuji je The Cat Who Saved Books, o čemž jsem se rozhořčovala už dříve. Na podobné úrovni je pak Call Me by Your Name od André Acimana, kde jsem nervově vydržela jen do půlky - celé to byly jen emoční výlevy nadrženého teenagera, takže jako "naučná" literatura, popisující jak vypadají sexuální touhy, možná dobrý, ale pro mě jakožto sex-repulsed asexuála to teda nebylo. Navíc jsem pak podle recenzí ještě ze zvědavosti dohledala scénu s broskví, která vypadá, že je nechvalně proslulá, a jsem velmi ráda, že jsem s tím neztrácela víc času, protože jako wtf? X_x

Když přejdu na zkouknuté věci, mám na kontě 5 filmů a 28 seriálů. Což zní trošku děsivě, ale dost z toho byly kraťoučké věci. Japonci už se přes 12 dílů nedostanou a často jich mají spíš už jen 8. Nejdelší, co jsem viděla, bylo thajské dorama o 14 dílech, které vám rovnou můžu i doporučit - Not Me, najdete to celé s titulkama na youtube. Obsahuje kritiku společnosti a politického systému a partu maníků, co to chtějí občanskou neposlušností změnit. Trochu napínavé, trochu dramatické, trochu zamilované - výborná věc. 

Jednoznačně musím doporučit Koisenu Futari o dvou (!) aroace lidech, co spolu chtějí vytvořit netradiční rodinu (existuje i kniha, už ji mám přečtenou :-)), a z filmů Cherry Maho (30sai made dótei da to mahócukai ni nareru rašii), o maníkovi, který se na své 30. narozeniny vzbudí a zjistí, že dokáže ostatním číst myšlenky, což je teda i seriál a tím rozhodně začněte. Film jsem si chytře nechala na Vánoce, abych si ho užila, a užila jsem si ho sakra hodně! *-*

Takhle shrnuto to vypadá, jako bych furt něco dělala, i když já ten pocit teda nemám - naopak se mi zdá, že jsem se pořád jen flákala. 

Tak na další takový rok :)

Výtvory z uplynulého roku

Jakmile jsem věděla, že pojedu na dovolenou, spíchla jsem si jednoduché řasené sukně - sytě žlutou z mikrosaténu s kapsami na vrchu, bílou napůl skládanou z nějakého žakáru s květinovým vzorem (ta musela být trochu skládaná, abych do záhybů skryla nějaké dvě růžové tečky, které byly na látce a nešly vyprat) a bílou viskózovou se vzorem máků, což je jedna z látek, kterou jsem si přivezla z Polska. Všechny tři vznikly velmi rychle, abych je měla s sebou na dovolenou (ale i tak mají všechny kapsy :-P

Kromě toho jsem si zatraceně dlouhou dobu hrála s kolovými viskózovými šaty s volnými zády, zavazováním na šňůrky okolo krku, které ovšem jdou využít i jako dlouhá ramínka a zapnout vzadu na knoflíky. Vzor jsem vzala z nějaké staré Burdy z 80. let, která byla ještě v němčině. 

Jenže během šití jsem zjistila, že to celé bude potřeba upravit, protože narozdíl od modelky nemám zrovna pánské boky a nemůžu mít tak velký výstřih, jelikož do něj nemám co dát. Jako vždy když narazím na nějaký problém, jsem docela dost prokrastinovala, ale s vidinou jasného deadlinu jsem se do toho zase pustila. Úzké sedlo jsem dala výš a vyřešila problémy s podšívkou, která byla nutná kvůli vycpávkám, které jsem tam měla. 

I přes veškeré problémy jsem to stihla došít jen tak tak před dovolenou. Jako nápad to byl fajn mít šaty s volnými zády a na zavazování za krkem, na obrázku to vypadalo moc hezky, ale v realitě, když jsem si je vzala do práce, jsem trnula hrůzou, aby se mi to nerozvázalo, nebo aby někde omylem nevykukovalo něco co nemá. Asi je to celé ale jen o zvyku - na Mallorce jsem je měla a bylo mi v nich fajn.

Po návratu jsem si zase ušila áčkovou sukni podle jedné staré, co mám doma, z látky, kterou jsem si jakožto zbytek dovezla z Mallorky. Ta se mi zase perfektně hodila na halloween :P

Teď momentálně pracuju na černých viskózových šatech s květinovým vzorem, které bych si mohla vzít na letní promoci, pokud dopadnou nějak obstojně. Teď momentálně si zoufám, že to nejde podle plánu, jelikož látka je jedna z těch, které jsou jako živé a nejdou pořádně naměřit. Takže mi to vlastně vůbec nikde nevychází podle původního nákresu a nevim, jak to zlepšit. Ale posunuje se - pomalu, ale jistě.

Až to někdy dodělám, další v plánu je černá spodnička. Tyl i satén už mám koupený a s trochou štěstí to třeba zvládnu rychleji než posledně, kdy jsem se s tím patlala několik let (respektive jsem to vzteky a bezmocí odhodila a vrátila se k tomu až za pár let). 

Deadline je letní promoce, tak mi držte palce. 

Pracovní cesta do Lovaně

Jedna z výhod mého zaměstnání byla možnost vyjet na pracovní cestu do zahraničí. Před covidem jsem jezdila každý rok, což bylo hrozně fajn. Někdy na pracovní setkání, někdy na jazykové kurzy. Pak do toho ale hodil vidle covid, ale letos to vypadalo docela nadějně. Kolegyně, co nastoupila těsně před covidem, chtěla někam vyjet za každou cenu, jelikož ještě nikde nebyla, tak využila volnější program a našla nám nějaký přijemně vypadající staff week někde ve Španělsku.

Jenže letos došlo ke změně vedení, takže se nám změnil i nadřízený. Náš bývalý nadřízený byl naprosto v pohodě s jakýmkoliv našim výmyslem, ale tenhle moc ne, takže plán padl. Jelikož jsme nevěděli, co od něj čekat, říkala jsem si, že se na to letos vykašlu. Navíc už byl květen a to mám vždycky příliš práce na to, abych řešila něco dalšího. Jenže kolegyně byla odhodlaná, takže nám něco přesto našla - něco, co by vyhovovalo požadavkům nadřízeného. Nezkoumala jsem to, prostě jsem vyplnila dotazník, co po mně kolegyně hodila, a sepsala jim motivační dopis, aniž bych vlastně věděla, na co se to hlásím.

No a oni nás vybrali, takže přes léto jsme zoufale sháněly potřebné podpisy a sepisovaly smlouvy a cesťáky a sháněly ubytování, které nebylo, a letenky, které měnily ceny každým dnem, a já nevim co všechno, a to v době dovolených. Víte, co je jednodušší? Doslova všechno! Několikrát jsme měly chuť s tím seknout a jediné, co nás zachránilo, byla tvrdohlavost kolegyně, která prostě mermomocí chtěla někam jet. Já bych to asi dávno odpískala. Tímto jí ještě jednou děkuji, že vytrvala :)

Nakonec jsme tedy v září vyrazily. Do Lovaně v Belgii, na research staff week na místní univerzitě. Odlet jsme měly v pondělí někdy po 6 ranní, takže jsme vstávaly okolo 4 - ideální začátek týdne -_- Jely jsme jen s příručními zavazadly, protože tohle léto bylo podle zpráv cestování prý dost mizerné. Já měla teda krom tašky ještě noťas, takže jsem byla okšírovaná a připadala si jak vánoční stromeček, ale naštěstí jsem s sebou ani tentokrát neměla žádnou kudlu či pistol, takže mě na kontrole nechali projít (ani boty jsem si tentokrát nemusela sundavat! Zato při minulém letu mě pro jistotu dělali stěry na drogy :D ).

Odpoledne nám začínal program, takže jsme stihly jen krátkou procházku v centru, ale to nám později vynahradili v rámci programu včetně průvodkyně. 

Většinu dne jsme poslouchali prezentace, případně diskutovali u kafe. Já teda hlavně poslouchala, takže můžu s naprostou jistotou říct, že si mě absolutně nikdo nezapamatoval :D Jeden den pak zahrnoval i prohlídku bruselskýho kampusu, včetně následné prohlídky centra města s průvodcem. Ve 4 nás vypustili, ať se do Lovaně vrátíme, kdy chceme. A kam asi Kavi vyrazila? Ano, správně, na látky :D

Kolegyně se chudák táhla se mnou, respektive hledala cestu, protože moje mapa byla trochu chabá. A víte, kde jsme našly látky? V arabské čtvrti. Kolegyně se nervózně rozhlížela a pořád na mě vrhala nevěřícné pohledy, ale já jsem směle vešla do obchodu a sehnala tři krásné květované viskózy za hubičku *-*

Byly jsme v Lovani celý týden až do soboty do rána, ale vzhledem k nabitému programu bylo složité se někam dostat ještě v otevírací době. Předposlední den jsem tedy využila čas pro kulturní vložku v programu, návštěvu pivovaru, a místo toho vyrazila na nákupy. Samozřejmě to zahrnovalo látky, knihy, hadry, náušnice a protože jsem byla v Belgii - pralinky. Poslední den jsme končili brzo, takže jsme se s kolegyní šly podívat do botanické zahrady a pak si daly vafle. Vafle jsem za ten týden měla asi třikrát a všechny byly výborné! Taky jsem musela vyzkoušet hranolky, o kterých Belgičani tvrdí, že je vynalezli.

Na zpáteční cestě jsme si ještě užily krásné několikahodinové zpoždění - v tomhle roce nic neobvyklého - na cestě z Mallorky jsem měla taky zpozdění a dorazila někdy okolo půlnoci. Tentokrát jen odpoledne místo dopoledne. Pak už nás čekalo jen vyúčtování, které kupodivu proběhlo bez problémů a závěrečná zpráva, za kterou nám nadřízený hlavu neutrhl. Kdo ví, třeba se příští rok zas někam podíváme :)

 

Dovolená na Mallorce

Minule jsem psala, že bych ráda na dovolenou k moři. Tehdy jsem si ale ještě říkala, že je to spíš jen zbožné přání a jako každé léto pojedu do prčic. Tož sedla jsem jednoho všedního rána k pracovnímu noťasu, že jako budu pracovat a otevřela e-maily. Už nevím, co mě tam tak nakrklo, ale každopádně to vedlo k tomu, že jsem si našla zájezd na Mallorcu a než jsem se nadála, měla ho objednaný a zaplacený.

A tak jsem na konci srpna hodila práci za hlavu a na týden se odporoučela na ostrůvek za sluncem a mořem. Samozřejmě jsem jako na potvoru přesně na celý ten týden dostala krámy, ale ani to mě nezastavilo. Letěla jsem na noc, takže jsem doletěla unavená a měla před sebou ještě skoro dvouhodinovou cestu autobusem. Naštěstí Mallorca je v podstatě jedna dálnice se spoustou kruhových objezdů, takže jsme to stihli mnohem rychleji. Na hotelu jsme byly jen tři Češky a zbytek samí Němci, což znamenalo, že na mě všichni furt mluvili německy. Před odjezdem jsem litovala, že jsem se víc neučila španělsky; tam jsem ovšem zjistila, že němčina by mi byla daleko prospěšnější -_-;;
Nakonec se můj mozek rozhodl, že v krizi je nejlepší použít japonštinu, která mi automaticky naskakovala, jakmile jsem otevřela pusu. V Japonsku by to jistě byla skvělá výhoda, na poněmčelém španělském ostrově už míň *headdesk*

Na začátku týdne jsem sebou plácla na pláž a vstala až na jeho konci. No, víceméně. Kromě koupání a večerních procházek po pláži jsem stihla i výlet do jeskyní a do hlavního města. Přeci jen když už někam jedu, tak je mi blbý zakotvit na pláži a nehnout se na krok. 

Delegátka nám nabízela různé výlety včetně těch lokací, kam jsem se chystala, ale já moc nejsem na organizovanou zábavu a navíc to prostě bylo dost drahé (ano, jsem na Mallorce, ale to neznamená, že jsem nějak extrémně zazobaná - našetřit si občas může i chudák státní zaměstnanec, představte si). Odrazovala mě od samostatného výletování, jak jen mohla, ale já jsem sama neprojela skoro celé Japonsko, abych se teď nechala vozit jak bohatí důchodci.

První byly tedy jeskyně. 

Když jsem předem vyhledávala možné lokace, podle recenzí jsem zjistila, že ty největší jeskyně jsou příliš profláklé a návštěvníky tam prý ženou jak dobytek na porážku bez jakéhokoliv výkladu. Takže jsem si to nechala ujít a raději jela do menších jeskyní Cuevas dels Hams. Ty ode mě byly jen asi čtvrt hodinu autobusem, takže jsem věřila, že nebude problém se tam dostat. Jenže jsem udělala tu chybu, že jsem si hledala informace o hromadné dopravě jen večer před odjezdem. A nedozvěděla jsem se moc pěkné věci - zpoždění prý naprosto běžná, občasné vynechání a pokud je autobus plný, prý na zastávce ani nezastaví. Neusínalo se mi teda moc dobře - představa, že někde uvíznu a nedostanu se zpátky na hotel, mě docela děsila. Ráno jsem tedy vyrážela tak brzy, abych stihla otevření jeskyní. Ráno jsem vybrala i proto, že odpoledne prostě bylo děsné vedro a v tom jsem se nikam moc táhnout nechtěla. Autobus měl zpoždění, takže mě hned začlo spalovat slunce a společnost mi dělala parta Poláků, kteří vtipkovali o tom, že tu snad ani žádný autobus nejezdí. Vzhledem k tomu, jak vypadaly jízdní řády a že se lišily ty na netu a ty na zastávce, bych tomu i věřila. 

Nicméně autobus fakt přijel! A dokonce měl uvnitř obrazovku s názvy nadcházejících stanic! Krása - oproti Edinburghu úplný luxus. Trefila jsem tedy do správného městečka, vystoupila na správné zastávce a vydala se pěšky k jeskyním, které byly asi 20 minut vzdálené. Pod tím rozpáleným srpnovým sluncem bez náznaku stínu to bylo trošku plahočení, během kterého jsem potkala akorát dva rádoby-běžce, kteří se místo běhu už jen pomalu sunuli.

Jeskyně jsem úspěšně našla a musím říct, že byly moc pěkné. Měli to moc hezky nasvícené, nikdo mě nehonil, takže jsem si mohla vše prohlížet, a výklad byl v různých jazycích, tak jsem si to docela užila. Navíc tam bylo chladněji než venku, takže to bylo příjemné osvěžení.

Druhým výletem byl celodeňák do hlavního města. Sice jsem den začala rychlochůzí, jelikož jsem neodhadla vzdálenost zastávky od hotelu a měla jsem co dělat, abych stihla bus, ale to byl asi největší zádrhel z toho dne. Nejdřív jsem si prošla centrum a jukla na největší zajímavosti (katedrálu, královský palác). Pak jsem se vydala za nákupy - což znamená, že jsem vyrazila na látky, páč jestli po něčem (nejen) v zahraničí jdu, jsou to látky (sehnala jsem dvě - z jedné už je sukně, z druhé zrovna šiju šaty). Cestou jsem skoupila všechna ledová kafe, které jsem potkala, potkala nějaký pěkný dřevěný vláček a dala si pauzu v parku, kde jsem konečně jednou něčemu rozuměla - poblíž se totiž vyskytla skupinka Japonců :-D

Odpoledne jsem se vydala do akvária a strávila tam pár hodin zíráním na rybičky, krevety, chobotnice a další mořské potvory. Nejhezčí byly malí rejnočci - ty bych si nejradši vzala s sebou <3 Mají to tam moc hezké, jen by nebylo na škodu dát do některých nádrží víc rostlinstva - chudáci mořští koníci se pomalu neměli čeho držet a museli se držet sebe navzájem T_T
Taky tam mají takový tunýlek, kde můžete rybičky pozorovat i nad hlavou, a když říkám rybičky, myslím tím žraloky :D
Pak už jen skoro dvouhodinová cesta busem zpátky a ještě jsem jen tak tak stihla večeři.

Měla jsem polopenzi a jak snídaně, tak večeře byly formou bufetu, což moje mlsná huba ocenila - ráno jsem jim tam žrala hlavně ovoce a jogurty, večer ryby. Mňam! Ale taky jsem si po večeři musela dát procházku po pláži, abych to rozchodila :D

V místním supermarketu jsem si nakoupila horčatu a víno a v pauzách mezi koupáním zevlovala na balkoně. I počasí skvěle vyšlo - celou dobu krásně a teplo, jen předposlední den jsme chytli jednu bouřku s trochou deště - tak jsem si mezitím dala šlofíka. Prostě pohoda! Ani vracet se mi nechtělo.