English Training Camp aneb jak si kavi místo japiny zlepšuje anglinu

Je tomu asi měsíc, co jsem se nějakou nevysvětlitelnou náhodou stala asistentkou vyučující angličtiny. Můj úkol spočíval v tom, pokusit se rozmluvit (převážně) japonské studenty, pomáhat ji, když nemůžou najít to správné slovo, a vůbec jim pomáhat s anglinou. Každé pondělí jsem tedy po svém vyučování šla na jejich hodinu a společně s Ninou jsme se snažily plnit svou úlohu. Říkala jsem si, že zatímco se budu pokoušet pomáhat druhým, bude to dobrý trénink i pro mě. Navíc mi pomáhalo, že krom hromady neznámých Japonců tam chodí i mí známí jako Puji z Indonésie, Wu, Kaku a dalšími z Číny či Thitiporn-san z Thajska. Taky jsem byla vděčná za vyučující Morrison-sensei, která mě zná už z předchozích hodin a která je děsně milá, takže jsem se ani moc nebála mluvit.

Tématem vyučování byl připravovaný intenzivní tréninkový kemp, kterého jsme se účastnili ve dnech 24. - 27. května. Každý student ve skupině měl svou úlohu a s tím spojené povinnosti - např. Song master, který nás měl naučit pár písniček, Drama master, který se staral o provedení divadelní hry, Party master atd. Já jsem se držela tzv. Caretakerů, kteří měli na starosti bezproblémový průběh snídaní, obědů a večeří. S tím byl spojený i úkol postarat se o témata rozhovorů během jídel. Jinými slovy jsme každý měli vymyslet nějaké téma a otázky k němu, vytvořit cedule, které se pak daly na stůl, a donutit tak studenty bavit se anglicky. Já jsem samozřejmě přišla s tématem Knihy, které se ovšem ukázalo jako ne zrovna oblíbené... (aneb ztratila jsem všechny iluze o tom, že současná generace čte) :(

skupinka 5

Ještě před odjezdem jsme pak s Ninou pomáhaly naší skupince přeložit naší divadelní hru do ájiny a rovnou jsme vyfasovaly i role - já byla studentka Mrzimoru, Nina Totoro. Celá hra spočívala v tom, že do Bradavic přijeli noví studenti - krom Harryho, Rona, Hermiony či Draca se tam však vyskytoval i Ponyo či Kaonashi z Ghibliovek. Úkolem studentů pak bylo porazit Totora, jakožto nejsilnějšího tvora na světě. Představení to bylo velmi úspěšné a nakonec jsme i zvítězili v kategorii Nejlepší příběh :)

Problémem tohoto vyučování však byl nedostatek informací - studenti totiž dostali všechny informace v učebnici, na kterou jsme však jako asistenti neměli nárok, takže jsme vlastně vůbec nevěděli, kam pojedeme, co tam budeme dělat, nic. Tak jsem si ve středu večer prostě sbalila pár věcí a doufala, že nebudu potřebovat nic spešl. Ve čtvrtek v poledne se odjíždělo a k mému překvapení nás bylo přes sto a padly na to dva autobusy. Připomnělo mi to středoškolský výlet kdysi dávno před x lety. Po necelé hodině jsme dorazili na místo - a hned mi bylo jasné, že co jsem si nepřivezla, to nebudu mít - skončili jsme totiž kdesi na hoře v lesích a tři čtvrtě hodiny od nejbližšího konbini.

Dostalo se nám vysvětlení, jak to bude dalších pár dní fungovat a byly jsme roztříděni do pokojů. Nejhorší zjištění bylo, že tam mají japonský systém sprch - tedy společné a s ofurem, že budeme vstávat v 6 ráno a že maj neuvěřitelně stupidně důkladný způsob skládání povlečení. A ano, spali jsme ve futonech na tatami - pro mě to bylo poprvé. Na pokoji nás bylo 6, ale protože byl spojený s vedlejším, bylo nás vlastně 12. Po půl roce života o samotě to bylo jak rána pěstí - neměla jsem možnost být nikde chvilku o samotě.

ano, tohle kjůt stvoření je můj spolužák *-*

Koupelny jsem po prvním dni, kdy jsem tam umírala v přítomnosti dvou Japonek, vyřešila tím, že jsem tam chodila těsně před večeří; skládání povlečení a futonu jsem vyřešila tak, že jsem je prostě až do odjezdu neskládala. Jen to vstávání v 6 ráno jsem prostě nijak obejít nedokázala. První den jsem vypadala jak zombie, ale pak nám milosrdně věnovali kafe a díky přídělu 5 kafí za den jsem byla schopná fungovat. Vyučování bylo zajímavé, zvláště hodiny, které se věnovali tématu shánění práce v Japonsku. Nakonec mě to inspirovalo k tomu, abych udělala ten krok vpřed, kterého jsem se furt bála, a požádala jsem o vstup do  studentského klubu tzv. sákuru - go sákuru, abych byla přesná (zatím bez odpovědi, ale nepřestávám doufat). Večer jsme pak trávili ve společenské místnosti, kde k mé radosti měli hry go, shogi či othello - konečně jsem si po pár letech mohla opět zahrát go a naučila jsem se i othello, které mě zaujalo už tehdy, když to hrál Sho a Nino ve speciálu VS Arashi.

Druhý den nás čekala tzv. Walk Rally, což byla vlastně taková procházka spojená s plněním úkolů. Sice pršelo, ale cesta měla trvat jen 15 minut, tak se nakonec stejně konala. Puji jako jedna z organizátorek nám tvrdila, že se nejde ztratit. Takže to skončilo tak, že všechny týmy zabloudily XD My byli ztraceni jen hodinu a třičtvrtě, skupinka Táni tam trávila 4 hoďky... Po příchodu jsme byli všichni mrtví, já padla na futon se sluchátkama na uších a hodinu o sobě nevěděla. Třetí den pak bylo již zmíněné divadlo, kde jsme se vyblbli, a večer pak párty. Škoda jen, že se nepřeskočily všechny ty hry a nešlo se rovnou k té muzice (kterou nám pak jeden z profesorů vypnul, protože chtěl spát -_-). Nikomu se nechtělo spát, tak jsme nalezli do společenské místnosti a bavili se až do rána. Já to teda zatáhla už v půl třetí, ale pár lidí spalo jen hodinu a to ještě na sedačkách či na zemi místo v pokojích. Ráno pak bylo samozřejmě mrtvo, lidi usínali skoro i ve stoje a ještě ke všemu nám sebrali kafe.

ráno po propařené noci XD

Nakonec musím uznat, že to byla docela sranda - aspoň jsem unikla té věčné nudě tady. Přestože jsem se příliš neseznámila s dalšími Japonci, zlepšovala jsem alespoň vztahy s Číňankama. Smutný bylo, že to byla jedinečná příležitost mluvit s pravými Japonci - a my nesměli používat jinou řeč než angličtinu -_- Trošku mě mrzí, že tím naše hodiny angličtiny skončily - některé lidi jsem si dost oblíbila, ale teď nemám šanci je potkávat :-(

fotky zde: http://kavi3.rajce.idnes.cz/English_Training_Camp/

Do školy i v sobotu - a dobrovolně!

Občas mám pocit, že při mně stojí všechna božstva, a Japonsko se pro mě stalo zemí splněných snů. Už jen to, že tu jsem, je zázrak. A jako by to nestačilo, tak jsem měla šanci jít na koncerty svých oblíbených skupin, koupit si hromady knih, vidět boha Midorikawu-sama... a vidět Aibu-chana z Arashi!

Víte, jak jsem se minule zmiňovala, že byl v Ucunomiji, ale já se zrovna poflakovala v okolí Tokia, tak jsem ho propásla? Tak tenhle čtvrtek jsem měla šichtu v kavárně a přišla nám tam nějaká ženská, co tu organizuje zdejší kulturní akce. A protože nám tam právě vyhrávalo moje cédéčko Arashi a dáma si všimla, Naoko (vedoucí) jí prozradila, že jsem fanynka. A tahle milá paní se jen tak mimochodem zmínila, že Aiba-kun bude na Udai natáčet svou doramu Mikeneko Holmes no Suiri i tuhle sobotu.

V sobotu jsem sice byla dohodnutá na nákupech, ale čert vem nákupy - mám možnost vidět Aibu! Tak jsem vše zrušila a nemohla se dočkat. Včera jsem si uvařila bentó a připravila se na dnešní celodenní stalking. Chtěla jsem sice vyrazit už na osmou, ale nakonec jsem se vyhrabala až v půl 9. Jakmile jsem došla do školy, bylo mi jasné, že už TO začalo. Všude postávaly skupinky dívčin, které ovšem svým věkem ani zdaleka nepřipomínaly vysokoškolačky. Upřímně, byla jsem jedním z nejstarších čumilů. Chvilku jsem brousila kolem a marně vyhlížela, kde je můj idol. A pak se mi povedlo něco naprosto nečekaného - dostala jsem se přímo na plac! Natahovala jsem krk, kde že ten Aiba-kun je, a najednou jsem ho zahlédla - byl naprosto nenápadně asi 5 metrů ode mě!

Aiba-kun obhlíží plac

Jenom jsem zírala a myslela jsem, že se mi to snad zdá. Ale nezdálo - nachomýtla jsem se zrovna ke scéně, kde Katayama a Ishizu poslouchají vysvětlení nějaké ženské a sledují skupinku dívčin na lavičkách, takže jsem Aibu viděla fakticky zblízka, a dokonce ho i slyšela. Tuhle scénu točili několikrát, ale pořád to nebylo ono. Aiba-kun si pak šel na chvíli sednout a já byla vyhozena. Ještě chvilku jsem stalkovala zpovzdálí, ale pak nás vyhnali úplně. Tak jsem si odskočila koupit lístky na koncert Orange Range, a když jsem se vrátila, s nadšením jsem shledala, že se štáb přesunul naproti knihovně.

Katayama a Ishizu zahlédli něco podezřelého

Ještě nikdy jsem nebyla tak šťastná, že jsem Udaijský student - mávla jsem kartou jako by to byla kouzelná hůlka a dostala privilegium uhnízdit se u okna v druhém patře, odkud jsem mohla slintat blahem. Nejdřív jsme s dalšími přítomnými (přišlo mi vtipné, když se ke mně jedna Japonka přitočila a ptala se, co se to tu točí, a já - jediná cizinka široko daleko - jí pohotově sdělila, že to je Aibova dorama - nemůže mi upřít informovanost XD) sledovali scénu, kde nějaký doktor vybíhá z budovy a zastavuje jakousi ženskou, a pak přišel konečně na řadu zase Aiba-kun. S Ishizuem přikrčeně běželi okolo budovy, když tu se Katayama zastaví, narovná se a zahledí se dovnitř. Pak Ishizuovi něco řekne a oba vběhnou dovnitř. Tuhle scénu jsem viděla alespoň 10krát. Tou dobou bylo už poledne, venku děsivý pařák a Aiba-kun v saku. V přestávkách ho museli ovívat dvěma vějíři, ale Aiba se i tak dál usmíval a choval se děsně příjemně. Asi v půl druhé po dalších záběrech kdesi v budově si konečně sundal sako a jen v bílé košili se chvilku poflakoval venku, než pro něj přijelo černé auto s tmavými skly. To byla pauza na oběd, tak jsem si skočila koupit vodu a najíst se, ale než jsem vůbec stihla dojíst svoje malinké bentó, už nás zase vyháněli. Zalezla jsem opět do knihovny, kde jsem ještě další hodinu sledovala štáb a občas zahlédla teď už známé hnědé boty a kalhoty se záložkami.

Nikdy jsem nemilovala zoom svého foťáku tak jako teď XD

Nakonec Aiba-kun opět nasedl do auta, ale ještě předtím se, ač určitě strašně unaven, na nahromaděné davy fanynek usmál a zamával jim - a venku propukl povyk. Vylezla jsem před knihovnu a sledovala odjíždějící auto, zatímco Aiba ještě stáhl okénko a naposledy zamával - a fanynky opět propukly v jásot a provoz neprovoz ještě běžely za jeho autem.

Upřímně nevím, který sen by se mi (snad krom koncertu Arashi) ještě mohl splnit - splnily se mi totiž všechny, co jsem kdy měla :)

Dear Upol and Udai, go fuck yourselves. Sincerely, me.

(příspěvek obsahuje sprostá slova)

Momentálně jsem nasraná. Tak nasraná, že náhodně zvyšuju hlas, kleju víc než obvykle, mlátim všim kolem sebe a jsem hnusná na všechny okolo. A může za to to zatracený pondělí! Ale hezky od začátku.
Minulý pátek nám začalo zkouškové testem ze znaků, na který kdybych se ani nepodívala, nic by se nestalo. Možná jsem se nechala ukolébat, možná ne, každopádně na pondělí mi připadly hned dva těžké testy - gendai nihongo a příprava na ikkjú testy. Jelikož jsem na úrovni lehce pokročilého sankjú, nemělo příliš smysl pokoušet se pásnout ikkjú. Zaměřila jsem se tedy na gendai nihongo s tím, že tohle je pravděpodobně ten jediný z těch těžších předmětů, který mám šanci pásnout. Znovu jsem prošla všechny články, vypsala si neznámé znaky a prapodivné fráze a nadrtila se to. V neděli večer jsem byla trochu nervózní, ale v podstatě jsem věřila, že to nemůže být tak zlé. A to by nebyl osud, aby mi nedokázal, že může.

Test začal poměrně dobře - čtení znaků jsem většinou dávala, fráze taky dobrý, doplnění slov do vět, text, který jsem četli na hodině... a pak přišla ta katastrofa v podobě závěrečného textu. Jako seriously, what was that shit? Snažila jsem se, nicméně do konce zbývalo 10 minut a já měla před sebou stránku textu, který mohl zrovna tak být napsaný v thajštině - na mém porozumění obsahu by se vůbec nic nezměnilo. A k tomuhle textu byla kopa otázek, ani jedné jsem nijak zvlášť nerozuměla. A jak si Mira stačil všimnout, bylo za tuhle hrůzu 30 bodů. Jinými slovy, 30 bodů v prdeli lusknutím prstu. Awesome. Ten text rozhodně nebyl na úrovni mezi čúkjú a džókjú, to bylo džókjú jak vyšité a i některé Číňanky s tím měly problém. Bylo mi totálně na hovno, že jsem se na to učila - ona tam prskne takovýhle paskvil a celé úsilí přijde vniveč. Nasralo mě to a to poměrně hodně - takovému textu prostě bez slovníku nemůžu rozumět a nedá se na to naučit, protože tam v podstatě může dát cokoliv. Takže jediný test, který jsem snad i mohla pásnout, jsem kvůli tomuhle nepásla (výsledky teda ještě nejsou a dva měsíce ještě nebudou, ale naděje si nedělám).
Byla jsem naštvaná a to hodně, protože jsem se to fakt nadrtila a nic. Kdyby to byla moje vina, že jsem se málo učila, uznám to, ale já jsem fakt víc pro tenhle test udělat už nemohla.

V tomhle rozpoložení jsem šla psát test z ikkjú, kde jsem už od začátku byla smířená s tím, že to nedám, a tudíž jsem čas obětovala spíš na gendai nihongo než tohle. Chyba lávky - téměř všechny úlohy byly z předchozích testů, takže kdybych se na to koukla, možná bych to i pásla. Jenže já se nekoukla a zbyly mi jen oči pro pláč.

Jenže to nebylo všechno - dnes jsem měla další test. Znovu džókjú level, stejná vyučující jako u včerejšího megafailu. Úroveň by to měla být vyšší než gendai nihongo, tak jsem si říkala, že jestliže gendai byl takový průser, tenhle test taky nepásnu - takže jsem se učila jen aby se neřeklo. Nevěřila jsem, že bych měla šanci. No a pak přijdu na hodinu, ona se vytasí s testem a já mám chuť udělat headdesk. Texty byly výrazně jednodušší než ty včerejší, času bylo více a kdybych se to fakt naučila, nejspíš bych pásla. I se svou minimální znalostí jsem určitě 50% dala. Jenže půlka nestačí - takže další fail. Tady jsem už ale byla vyloženě nasraná - vyučování, které má být zvládnutelné, je mega těžké, a vyučování, které má být mega těžké, má test tak lehký, že by ho i Nina dala. What the fuck?

A víte jak u nás, když něco nedáte, nic se neděje, vy se naučíte na druhý pokus a pohoda džez? Tak tady druhé pokusy nejsou - když to nedáš, tak to nedáš. Ani to by nevadilo - nikdo nás nenutí dát si ty předměty znovu nebo je něčím nahradit. Takže všichni jsou v pohodě.

Jenže zde nastupuje upolácký kreditový systém - za každý ročník studia musíme mít 40 kreditů, což normálně není zas tak moc - v posledním semestru třeťáku jsem měla 38 kreditů. Jenže to bylo v Olmu - tady za každý předmět dostaneme umrněné dva kredity a je jedno, jestli jde o znaky, kde se můžu ukousat nudou, nebo o gendai nihongo, kde se babrám s úkolama a na každou hodinu musím mít přečtený text z minula, nad kterým trávím doslova hodiny. A protože jsou to jen dva kredity, musím mít 20 předmětů, abych prošla. A teď si představte, že si vezmu tři ultratěžké předměty a ani jeden nedám. Tenhle semestr jsem měla 10 předmětů, ale anglickou lingvistiku mi nejspíš neuznají - 9 předmětů, 3 jsem nepásla, takže 6 pásnuto (doufám) = 12 kreditů.  Tak už jen 28 kreditů (víc jak dvakrát tolik co teď), 14 předmětů. Yay, me -_-

Večer jsem strávila asi dvě hodiny na chodbě v druhym patře, kde jsme se s Mirkem (a manželem, Takuem a Zanem jako diváky) rozčilovali nad udaiských systémem zkoušek a upolským systémem kreditů. Protože díky tomuhle si už další těžké, ale přínosné předměty nemůžu dát - kdybych si je dala a nepásla zkoušky, vyletim ze školy. Takže místo toho, abych se dokonce i něco naučila, budu muset dál chodit na čúkjú hodiny, kde jen opakujem látku z prvního (!) ročníku, abych si byla jistá, že budu mít dostatek kreditů. Co na tom, že se tam jen dloubám v nose, zatímco bych mohla někde jinde získávat i nějaké ty vědomosti. Všichni okolo se flákaj a my jsme s Mirkem asi jediní, kdo musejí něco dělat. Což je děsně nefér - měli jsme tu být za odměnu, tak proč nás naše univerzita trestá tím, že nám v podstatě zakazuje jakékoliv výzvy a nutí nás vzít to nejjednodušší (a nejnudnější), co tu je? Ráda bych si tu dala třeba literaturu, ale teď je to na vážkách, protože když si ji dám  a nepásnu test, co pak? Nemůžu si vzít to, co by mi bylo prospěšné, protože se kvůli tomu nechci nechat vyhodit. I když začínám pochybovat, že mám šanci to tady pásnout a vrátit se s dostatečným počtem kreditů. Zvažuju, že si znova podám přihlášku na upol, jen pro jistotu. A je to fucking nefér, protože jsem fakt pilná studentka, všechno jsem splnila a za trest nemůžu přerušit studium a ještě mě pravděpodobně vyhodí. A sorry, že se s tim vytasim, ale třeba Nina neodevzdala bakalářku, takže je tady ta "špatná" studentka, a za odměnu nemusí ani ťuk a může si dát, co chce. Tomuhle říkáte motivace? Čím víc se budu snažit, tím horší to pro mě bude?
Tak teda dík, upole a udai -_-

Šťastné a veselé after all

Přeci jen existuje ještě jedno téma krom manžela, o kterém můžu vesele psát, kdykoliv si vzpomenete - moje epic faily. Tenhle týden se odehrál další takový a nemít tu manžela, utápim se v depresích. On jediný mě tu drží nad vodou a věří ve mě (což mě dost překvapuje - sám je ve složité situaci, tak bych se vůbec nedivila, kdyby byl pesimista - jenže většinu času není; jen jedno odpoledne se mi podařilo ho trošku zviklat, tak jsme si spolu zaemařili, ale trochu mě to vyděsilo a doufám, že už se to nebude opakovat, protože on je tady moje naděje a když o ní přijdu...).

Šlo o to, že cílem našeho pobytu tady je zkoumat nějaké téma, napsat o tom práci a obhájit ji - jako bakalářka akorát v japině. První je samozřejmě téma - já se zuby nehty držím svého milovaného Sósekiho, a jestli to znamená, že si od něj budu muset přelouskat něco v japině, udělám to. Problém ovšem nastal ve chvíli, kdy jsme si měli najít svého vyučujícího, který by nám dělal vedoucího. V Olmu jsem to řešila jednoduše - kašlu na téma, hlavně když budu mít Sylvu. Tady jsem ovšem zvolila opačný postup - kašlu na učitela, hlavně když bude Sóseki. Jenže tenhle systém bohužel nějak nezafungoval. Téma totiž mám, ale nikoho, kdo by se mě ujmul. Navíc tenhle semestr nemám žádnou výuku literatury, takže ty učitele ani neznám. Tak jsem udělala jedinou možnou věc - vykašlala se na to.

Jenže se přiblížilo další ze spešl setkání nás nikkenseiů, takže mi nezbylo, než se vážně zamyslet a začít něco dělat, abych jim pak mohla povykládat o svém progresu. Prošla jsem si znovu sylabus, vyhledala si hodiny, které mají něco společného s literkou a vypsala vyučující. Objevila se mezi nimi i Macui-sensei, která nám občas zajede do Olmu udělat seminář o haiku (já ji loni naštěstí misla, zaplať pánbůh za to). Říkala jsem si - jezdí do Olmu, já jsem z Olmu, to půjde. Napsala jsem ji mejl a v jednu ráno se dočkala i odpovědi - prý "A to si troufáte na Sósekiho v japonštině? Tak přijďte zítra do japonské místnosti." Netroufala jsem si, ale nedalo se nic dělat. Ještě připsala, že je alergická na vůně, takže žádný lak na vlasy, mejkap, parfém. Úžasný. Nicméně jsem se v úterý sebrala a šla hledat tu japonskou místnost. Nebylo těžké ji najít - těžké bylo zjistit, jak tam vlastně vlízt. Přišlo mi totiž blbý ťukat na papírové dveře...
Lámala jsem si hlavu, ale nevěděla jsem, co dělat. Tak jsem stepovala okolo a doufala, že třeba vyjde ven.
Hodinu a půl.
Když už jsem vážně začínala být zoufalá, vyšla odtamtud nějaká studentka. Svou neskutečně pitomou japonštinou jsem se jí zeptala, jestli je tam Macui-sensei a ona mi ji zavolala - co já bych si bez ní počala, vůbec netuším.

Macui-sensei se na mě netvářila nijak nadšeně. A ještě míň, když zjistila, že moje japonština je v katastrofálním stavu. Takže mě posadila na zem ke stolku a řekla mi, ať jí sepíšu, o čem že to vlastně chci psát. Bezva - neměla jsem ani tucha. Říkala jsem si, že to vzdám a odejdu, ale vnitřní hlas mi poradil, ať to aspoň zkusím. Tak jsem to tedy zkusila - sepsala jsem jí pár vět o tom, že chci zkoumat téma vinny v Sósekiho Deseti snech. Zabralo mi to půlhodiny. Další hodinu a půl jsem čekala, až Macui-sensei dokončí doučování nějaké holčiny. A protože jsem tu noc příliš nespala, začaly se mi zavírat oči a chvílema jsem tam usínala. Nakonec jsem se však dočkala pozornosti - příliš štěstí mi to ale nepřineslo. Nejdřív mě uzemnila slovy "To je všechno?" a pak pořád chtěla vědět, co to budu psát za práci, jak je dlouhá a co by vlastně měla dělat ona. A já to se svou japinou prostě nedala dohromady a cítila jsem se bezmocně, že tuhle jazykovou bariéru prostě nepřekonám. Po asi půlhodinovém trápení mě uhlazeně a velice zdvořile poslala do háje, ať si najdu někoho jiného. Napůl zklamaně napůl s ulehčením jsem odtamtud vypadla rychlostí blesku a cestu zpátky jen stěží zadržovala slzy. Doma jsem si pak šla co nejdřív lehnout, abych to celé zaspala a nemusela si to v hlavě donekonečna opakovat. Naštěstí mi pak manžel spravil náladu, takže jsem ten den končila s úsměvem a ne emařící v rohu. Ten večer asi v jedenáct v noci jsme jeli na projížďku po okolí - původní plán byl jít nakoupit do jednoho blízkého obchodu, ten ale mezitím zavřel, tak jsme tu jezdili jen tak nazdařbůh a doufali, že se ještě někdy najdem. Nakonec jsme skončili úplně jinde, než jsme doufali, ale obchod jsme našli a manžel tam dokonce potkal jednu známou, která - jako mnoho jiných - měla obligátní dotaz, jestli jsem jeho přítelkyně. Niko to vždycky popře, já se nevyjadřuji a jen v duchu děkuju další osobě, která není tak slepá jako manžel :D (Trávíme spolu totiž tolik času a chováme se tak, že by mě upřímně překvapilo, kdyby si někdo NEmyslel, že jsme spolu) ^_^

Ve středu jsem napsala jiné vyučující, odpovědi jsem se však do čtvrteční spešl hodiny nedočkala (ta přišla až dneska - zase zamítavá.). V poledne mě manžel vzal na oběd (a seděli jsme hezky venku, izolovaně od ostatních^^) a večer jsem pak věnovala učení a manžela už vůbec neviděla. Čtvrtek mi začal vesele - zaspala jsem hodinu. Celé ráno jsem byla na manžela naštvaná, že mě nevzbudil, a až potom jsem se od něj dozvěděla, že se jeho alergie zhoršila a že bude muset k doktorovi. Tehdy jsem zapomněla na své rozčilení a naopak se o něj začla bát. Nijak mi nepomáhalo ani to, že jsem nezávisle na sobě potkala 2 Číňanky, které se mě vyptávaly na manželovo zdraví. Nakonec jsem zjistila, že ho místní doktor poslal ke specialistům a že se manžel asi hned tak nedoplatí. Nejdřív říkal, že se na to vykašle, že na to momentálně nemá, ale já ho přesvědčila, ať to v pondělí přeci jen zkusí, že mu klidně půjčím.

Na spešl hodinu jsme dorazili pozdě, ale naštěstí se nic nestalo - a tentokrát jsem dokonce i trošku mluvila, i když jsem občas zůstala nepochopena (manžel byl jediný, kdo mi rozuměl - nechápu, jak to dělá, ale občas bych ho za to objala). Když jsem jim řekla, že jsem byla odmítnuta, nechtěli tomu věřit. Vypadá to, že se to ještě nikdy nestalo - nj, kavi musí být vždycky něčím spešl :D Byla mi doporučena další vyučující - jestli mě i ona odmítne, nevím, co budu dělat.

hádejte, co bude kavi vařit ^^

Večer jsme zakončili v Bell Mall, kde jsem manželovi pomáhala při výběru trenýrek (z původních 7 dvoje ztratil - neptejte se jak ani kde, nemám tucha, jsem si pouze jistá, že já je zaručeně nemám) - tak dlouho jsme si dělali srandu z jedněch s pejskama, až si je fakt koupil :P
Já potřebovala balící papír, což se ukázalo jako výzva, a víno, manžel zase sháněl leštidlo na boty a něco k jídlu, ale stačili jsme okouknout i filmy a nová céda (kde jsem mimochodem zjistila, že nové cédo Perfume stojí 2 a půl tácu - ještě že ho tehdá, když jsem sháněla dárky, neměli).
Večeři jsme si dali zase spolu a pak se rozešli každý zkouknout svůj vlastní film - já si pustila Lásku nebeskou a Kate a Leopold, manžel jakýsi starý japonský film o incestu (neptejte se...). V noci jsem se pak dočkala i dalšího mejlu od Sylvy *-*

Co by to bylo za Vánoce bez vína a sýru

(i když to bylo pekelně drahý X_x)

Dnešek jsem věnovala čtení, spánku a večer pak přípravě bramborového salátu (který mi pochválila Kó Hei Bon-sama, Ósan i manžel - stejně kecaj, byl to můj první pokus a vím, že to není úplně ono). Když už jsme u toho - chybí mi české okurky a brambory - zdejší okurky jsou divný a brambory se mi odmítají správně uvařit a místo toho se rovnou rozvaří, ať dělám co dělám. A nemají tu naší hořčici. A gothaj... -_- Každopádně za manželových častých návštěv v kuchyňce se mi povedlo salát dodělat a nyní odpočívá v ledničce. Pak ještě nějakou rychlou večeři a další filmový večer - Čtyři svatby a jeden pohřeb a Propadlí lásce s Matthewem Broderickem. Manžel dnes jel někam do klubu, tak doufám, že se mu nic nestane a že se v pořádku vrátí (jsou 2 ráno a stále nic - ne že bych na něj čekala nebo tak něco)

můj výtvor, na který jsem docela i pyšná :)

Teď si tu vesele pouštím koledy, dozdobila jsem stromek, zabalila dárky a už se docela i dostávám do té vánoční nálady. A ani vědomí, že až se příští rok vrátím do Olmu, nečeká mě tam moc kamarádek, je mi momentálně egál (člověk se pouze zmíní, že by rád viděl sníh a závistivá spolužačka hned odsekává něco v tom smyslu, že bych toho chtěla nějak moc - fuck off, když tu byla Diana, tak jsi ani necekla, proti Hance nebo Nině, co tu jsou teďka taky nic nemáš, tak nevim, co jsem ti udělala. A když jsi tak chytrá, mělas jít na mombušó sama, já ti v tom zaručeně nebránila). No, každopádně jsem momentálně šťastná, těším se na to, že strávim zítřek s manželem a doufám, že se to zítra nijak nezvorá.

Držte mi palce a i vy si užijte Vánoce jak nejlépe to jen půjde.

Šťastné a Veselé!

Zase to pondělí...

Pondělky by se měly zakázat. Sice si tentokrát nemůžu stěžovat, že bych měla školu hned v 8 ráno, to ani náhodou, ale stejně to byl otřes. Moc jsem se nevyspala, protože jsme s Nikodémem až do půl druhý konzultovali naše rozvrhy, takže ze všech těch sylabů už mám kopřivku jen je vidím. A navíc jsem ještě měla blbou náladu, protože v těch půl druhý jsme to nezabalili - Nikodém se vydal na výzvědy k Číňankám s tím, že mám počkat, že se vrátí. No nevrátil se a já čekala půl hodiny úplně zbytečně. Navíc nás hned po ránu sprdla moje sousedka O-san, že kvůli Nikodémovi v noci vůbec nemohla spát, a pak se pustila do dlouhosáhlého anglicko-japonského kritizování Nikodéma. A to jsem v sobě ještě neměla ani kafe a mozek mi to prostě nebral. Jenže my o vlku... Z ničeho nic se dotyčný v kuchyňce zjevil a už zas otravoval s tím zatraceným rozvrhem. Ano, ten den byla deadline, kdy jsme měli odevzdat seznam námi zvolených předmětů, ale takový tyjátr kolem toho dělat nemusel. A zase: Počkej na mě. Tak jsem čekala až dokud se jeho veličenstvo neuráčilo mi sdělit, že na hodinu kašle a bude se radši věnovat smolení svého rozvrhu. To mě podráždilo ještě víc, takže do školy jsem už jela poměrně naprdnutá. A hned první hodina mi náladu nijak nezlepšila, neboť jsem z ní byla vyhozena. Nikodémovi to později přišlo děsně vtipný a někdy tou dobou jsem se zařekla, že dnes večer ho nechci ani vidět a že budu radši študýrovat. To bylo podpořeno i následující hodinou, kde jsme četli jakýsi článek. Teda četli - většina spíš louskala a já se topila v bažině kandži, které jsem nikdy ani neviděla. Moje čtení připomínalo doplňovačku: Maná ... ni toku-něco no ...mi ga ....keteiru. Proč já se do té země ještě nepropadla a nezůstala tam?

A abych toho neměla málo, tak následující hodina se nese v duchu přípravy na ikkjú, což je sakra hodně mimo mojí ligu, takže zase budu za debila. Není divu, že po příchodu na intrák už jsem měla náladu hluboko pod bodem mrazu. Akorát jsem si udělala kafe, sesmolila vzkaz na dveře a zavřela se do své kobky, kde jsem poctivě študýrovala kandži, abych druhý den nebyla za až tak velkého debila.

Tím jsem se dala jakž takž dohromady a úterý už probíhalo o něco lépe. Odpadly mi hned tři hodiny, takže jsem se mohla odpoledne trošku prospat. Jak se ukázalo, byl to velice dobrý nápad, jelikož večer jsem si s večeří sedla k televizi ve společenské místnosti, za chvilku se připojil Nikodém a místnost jsme až do druhé ranní neopustili. 

Jo, tohle se vedle mě celej večer rozvalovalo :D

Nejdřív jsme sledovali pořad o děsně kawaii mláďatech různých zvířat, pak jsme s Číňankama probírali ujetou doramu, co dávali (a kde byl děsně pěknej herec - vsadim boty, že to byl jeden z členů Arashi), pak si Nikodém opakoval korejštinu a já se dala do znaků. Nakonec to byl velmi příjemnej večer, přestože se Nikodém vyloženě snažil, abych se cítila jako naprostej pablb (asi to z něj budu muset vymlátit). Upřímně si nemyslím, že po roce tady bude moje japonština jakkoliv lepší - stále rozumim prdlajs, nedomluvim se, ani kdyby na tom záležel můj život, a k jakýmukoliv letáku si musim brát slovník. Holt si ze mě bude W-sensei po návratu dělat srandu, jak jsem blbá a že nemělo cenu mě sem posílat. Souhlasím - zatím jediné, co jsem tu zjistila, je, že ať se budu snažit sebevíc, vždycky je kolem nejmíň 10 lidí, kteří to zvládnou mnohem líp za mnohem kratší čas. Tak nějak ztrácim chuť tu japinu ještě studovat - nemá to cenu.

Autorka chce jen dodat, že asi dvě minuty po napsání tohohle příspěvku si vlezla s knížkou do postele, jen aby v zápětí byla vyrušena zaklepáním, vpádem Nikodéma do pokoje a následným přesvědčením, že se s ním rozhodně musí zúčastnit prezentace naší země na základní škole.
Milý deníčku, dnes jsem si koupila své první pivo, protože bez alkoholu tohle prostě nemám šanci přežít...

Jak Kavi k manželovi přišla

Středa mě utvrdila v tom, že každá hodina je nakonec úplně jiná, než jak je popsaná v sylabu. Jedinou hodinou dne bylo tzv. Literature in translation, což mělo být o překladech japonské literatury do angličtiny, ale nakonec z toho byla spíš hodina kulturálních studií a s literaturou to nemělo pranic společného. Co má člověk udělat, aby se tady dočkal nějaké literatury?
Každopádně mnohem větším tématem bylo vyřizování bankovního účtu. Ráno jsem nechávala Nikodémovi na dveřích vzkaz, jenže Nikodém umírá na kašlíček a rýmičku, takže se neobtěžoval vstávat. Když jsem se tedy něco po 12 vrátila, oranžový lísteček byl na dveřích furt. Se samolibým pocitem zadostiučinění jsem na něj zaklepala a vzbudila ho, protože on mi pořád dělá to samé a mně to leze na nervy. Prohlásil, že za třičtvrtě hodiny vyrážíme. Tak jsem si udělala kafe, rozbalila onigiri k obědu, pustila si Natsumeho a než jsem si stačila podruhý kousnout, už zas klepal. Navíc má takový odporný způsob klepání na dveře - ne aby zaklepal a počkal, néé, on klepe v kuse, že máte chuť vzít na něj baseballovou pálku a pořádně ho zmlátit. Oběd se tedy nekonal, místo toho se jelo do města. Já si nejdřív musela pro razítko, které jsem si spešl kvůli bankovnímu účtu musela nechat udělat. Samozřejmě jsem cestou zabloudila, ale nakonec jsme to našli a já získala vlastní inkan.

Jenže Nikodém je v některých ohledech jak ženská - vidí obchod a hned tam musí jít (smutný je, že se to týká především knihkupectví a připomíná mi tím mě samotnou). Takže místo banky jsme nejdřív zapluli do obchoďáku a hledali knihkupectví. Sháněl Tanizakiho, protože o něm píše bakalářku, a to jste měli vidět, jak ty prodavačky kmitaly. Úplně mi jich bylo líto a on, jako typickej chlap, tam prostě stál a užíval si, jak ho obletují, místo aby se třeba šel podívat sám, jestli toho Tanizakiho nemaj. To samé se pak opakovalo v tom skladišti/antikvariátu, o kterým už jsem se tu zmiňovala. Nicméně knihu nenašel a bylo načase vydat se do banky.

Tam jsem koukala jak čerstvě vyoraná myš a popravdě ona nešťastná dáma, která se nás přišla ujmout, taky. Dva cizinci, bez alien card (ta bude až 25.) a s omezenou schopností dorozumět se japonsky. Teda Nikodém je na tom mnohem líp než já a musím uznat, že bez něj bych to určitě nezvládla. Mimochodem, dáma si u mě vysloužila mínusové body za to, že mě oslovovala "okusan" -_-
Procedura vytváření účtu byla dostatečně drastická na to, abych to už nikdy víc nezkoušela. Jen to blbý vyplňování papírů jsme museli asi třikrát opakovat, protože se jim furt něco nelíbilo. Takže pokaždý, když jsme vypsali tu megadlouhou adresu, tak dáma přišla s móšiwake arimasen a jelo se znovu. Díky tomu si už ale adresu (krom čísel) pamatuju nazpaměť. Další výzvou bylo použití razítka. Zdá se to triviální, ale ve skutečnosti je to přímo umění. Když jsem si to zkoušela na papír, šlo to skvěle, ale na ty jejich oficiální papíry se mi to prostě nechtělo obtisknout správně. Byli jsme tam ještě po zavíračce a ven nás poušteli vchodem pro zaměstnance, ale účty máme.

Hned potom Nikodém prohlásil, že absolutně nezbytně potřebuje mobil, takže se jelo hledat tzv. Beru maru. Furt jsem si říkala, cože to asi bude, a nakonec se z toho vyloupl Bell Mall. Nepřekvapilo mě to. A tam ve druhém patře obchůdek telefonní společnosti Soft Bank. Zdejší slečna z nás taky nebyla nadšená a popravdě, my z ní taky ne. Celou dobu nám tvrdila, že nemůžem dostat smlouvu s mobilem zadarmo a že musíme cenu mobilu zaplatit na místě. To pro mě nepřipadalo v úvahu, protože jsem málem na mizině a to je teprve půlka měsíce. Takže jsem jen znuděně zírala okolo, zatímco se Nikodém dohadoval, co pro něj bude nejlepší (mimochodem, měli tam puštěné MTV a hráli nám tam jakousi písničku od JYJ^^). Nakonec se Nikodém rozhodl, vytáhl peněženku, že to teda koupí a vypadla mu z ní kartička pojištěnce. Slečna nasadila naprosto šokovanej výraz, jaktože máme japonské pojištění, škrtla poznámky, co nám naškrábala, a sdělila nám, že ten mobil teda můžeme mít bez placení. Tak jsem zase přestala znuděně okounět a poslouchala, co nám vykládá. Bylo toho hodně, nevim z toho ani půlku, ale důležité bylo, že mobil bude. Směla jsem si i vybrat barvu - no samozřejmě červenou neměli, černou taky ne, takže jsem skončila se světle fialovou. Slečna mě poslala ke kolegyni vedle a ta byla taktéž překvapená, tentokrát z toho, že mám jiné jméno než Nikodém. Prý "vy nejste manželé?" -_-
Asi ji to odrovnalo až příliš, protože mi zvrtala datum narození (ano, další papíry na vyplnění. Už jsem se ani nemusela dívat, jak se píše adresa...). Jenže tady nastal problém - nešlo jí to změnit na to správný datum, takže zatímco Nikodém vedle už přebíral mobil, já se točila na židli a nudila se, zatímco mi slečna každých pět minut opakovala, že ještě chvilku. Jenže my tu chvilku neměli, jelikož se nebezpečně přiblížila hodina, kdy jsme měli být ve škole na slavnostním uvítání zahraničních studentů. Nakonec to Nikodém nervově nevydržel a dohodl se se slečnou, ať to teda zatím všechno vyplní a že se vrátíme později. Zabralo to.

Už jsem se zmiňovala, jak se Nikodém v přítomnosti knihkupectví občas chová jak já? Tak teď zase - uviděl obchod s knihama a uvítání neuvítání, už byl vevnitř. A zase - místo aby si toho zatracenýho Tanizakiho našel sám, šel někoho otravovat. Jenže tentokrát tolik štěstí neměl - všichni byli příliš zaměstnáni, takže tam pobíhal jak hysterka. Tentokrát jsem to zas nervově nevydržela já a toho Tanizakiho jsem mu našla (zásluhu na tom si později přivlastnil sám, jak jinak).
Na párty jsme dorazili jako poslední, naštěstí jídlo ještě zbylo. Díky Nikodémovi jsem celej den nic nejedla, takže místo socializování se jsem se radši šla nadlábnout. A že to bylo dobrý jídlo - všechno od smaženýho masa po japonské sladkosti. Mňam. Bohužel však žádný alkohol. Co musí člověk udělat, aby se mu dostalo trošky alkoholu?!
Každopádně jsem to hodinu nějak přežila, pokecala si s nějakým neznámým profesorem (proč moje japonština funguje jen tehdy, když se to nepočítá?) a po ukončení jsem se sebrala a v té naprosté tmě venku jsem se vydala zpátky do obchoďáku. Stihla jsem to jen tak tak, vyfasovala mobil a šťastně mohla jet zpátky. Takže už mám životaschopnej mobil s foťákem, ale protože jsem šla spíš po ceně než po kvalitě, mejly nebo prohlížení internetu jsou pro mě pasé. Nevadí, ten rok to s tímhle chudinkou nějak přežiju a pak se můžu vesele vrátit k svému miláčkovi.
Byl to sakra náročný den, ale přežila jsem ho a v devět večer jsem si konečně mohla vypít kafe, které jsem měl mít k obědu. Paráda.

Čtvrtek sice začal optimisticky, ale ta dobrá nálada mě poměrně rychle opustila. Měla jsem mít 4 hodiny, ale zjistila jsem, že kaiwa mi není určená, z pokročilé japonštiny mě vyrazili a lingvistiku mi přesunuli, aniž bych to věděla. Paráda. Navíc jsem byla za naší vedoucí Kobajaši-san a prý je všechno hezký, že mám účet v bance, ale musím si ho zařídit i na poště. Takže jsem musela na poštu a tentokrát sama všechno vyřídit. Adresu jsem si stále ještě pamatovala...
Skončila jsem tedy se dvěma účty a vůbec netuším, co s nima mám jako dělat. Na ten poštovní mi přijde stýpko, který pak asi budu muset rozdělit a část si dát do banky, abych odtamtud zaplatila mobil. Úžasný systém -_-

Když už jsem měla tolik volného času, vydala jsem se poprvé do knihovny. Upřímně, ta naše olomoucká je mnohem lepší. Tady je sice spousta knih, ale atmosféra je tam fakt přímo dusivá a sbírka knih v anglině mě nijak neohromila. Doufám taky, že ten červenej puntík neznamená, že si to nemůžu půjčit, protože tam se mi to rozhodně nechce číst.

A abych těch šoků neměla dost, tak když jsem se vrátila na intrák, na naší úžasné konvici byl připlácnutý papír Mimo provoz. Skvělý, já jsem nachlazená a ani ten blbej čaj už si nemůžu udělat. Takže teď jedu stylem Nasypu do hrnku kafe, zaliju studenou vodou, dám do mikrovlnky. Úžasnej systém.

Chtěla jsem se z toho aspoň vyspat, ale kdo myslíte, že mi v 8 večer ťuká na dveře? Ano správně, pan Velmi otravný. Doufám, že když jsem si pak v jednu ráno myla hlavu, že jsem ho aspoň vzbudila.

A dneska zas - šla jsem si odpoledne lehnout a půl hodiny před budíkem už zas otravoval. Tentokrát prý "pojď, půjdeme prát." Co na tom, že jsem chtěla prát až v neděli - néé, to se musí okamžitě. Tak mi nezbylo nic jinýho než pobrat prádlo, které můžu obětovat ďábelské pračce, a jít. Pomalu začínám chápat, proč si lidi myslí, že jsme manželé - nejen že v kuchyňce pořádáme čajové dýchánky v jednu ráno, ale my už společně i perem *headdesk*. Samozřejmě mu to nezabraňuje nabalovat každou dívčinu, která se v jeho okolí vyskytne. Myslím, že jsem udělala dobře, když jsem ho naučila jedno moc hezké české slovíčko - kurevník :D

Nemoc nechodí po horách, ale po studentech v Japonsku

Psáno 11. 10. 2011

Je půl druhý ráno, takže dnes jen ve zkratce.

Neděli jsem proležela, protože jsem přes sobotu stihla nastydnout. Takže jsem jen ležela a četla tu japonskou knížku (která je mimochodem velmi zajímavá), sledovala Natsumeho a Suits a pila jeden čaj za druhým, protože mě neskutečně bolelo v krku. Většina našeho patra si musela zrovna ten den vybrat na návštěvu nějakého klubu, takže jsem přišla o párty a alkohol. Vzdala jsem i vaření, protože jsem prostě neměla ani chuť k jídlu ani chuť se rozčilovat s těma scary vařičema. Ale abych to neměla tak jednoduchý - když jsem si šla v půlnoci lehnout, tak slyšim cvrčka hlasitosti cirkulárky. Koukla jsem na dveře od balkonu, jestli jsou zavřený a byly. Tak jsem si říkala, že ten cvrček je teda ale fakt machr, že to slyšim i přes sklo. No jenže pak se to ozvalo znovu a vůbec to neznělo, jako by byl za sklem, ale spíš směrem ke dveřím. Tak jsem se zas zděsila, že ta potvora je na chodbě a že je teda ale fakt hlasitá a já se nevyspím. A když jsem se šla juknout, tak to zacvrkalo znovu. Vedle mě. Ta mrcha mi vlezla do pokoje! A vůbec to nebyl nějak malej cvrček - ta obluda měla aspoň 7 cenťáků! Takže pro koště, počkat, až vyleze zpod skříně, a šup s ním na chodbu. Pak už bylo naštěstí ticho.

Pondělí byl svátek - den sportu. Takže všichni lenošili a nikdo nehnul ani prstem, natož aby sportoval. Mně už bylo líp, tak jsem se dokonce i vydala vařit (aneb Kavi už neměla, co jiného by snědla). Nečekejte žádné kuchařské divy - udělala jsem si normální špagety. Vařič sice vypadá velmi děsivě, ale po otočení pár knoflíků jsem z něj ten plyn vymámila a špagety se povedly. Někdo by mi ale měl vysvětlit, proč je hned vedle dřezu ta pastička na šváby. Plná.

Taky jsem uklidila (nevypadá to tak), a večer se bavila, když šel Nikodém zkoušet pračku. Teď mám místo vařiče respekt před pračkou. Bůhví na kolik to pere, ale když jsem to viděla, přecházim na ruční praní většiny věcí. Nepochopila jsem ten systém a ani s pomocí slovníku to nedává moc smyslu. Nikodém se k tomu postavil jako typickej chlap - barva nebarva, materiál nemateriál, všechno to hodil do pračky, vylil tam celý balení pracího prášku a odešel nabalovat slečnu odvedle. Pak se chodil pravidelně dívat s takovým zděšeným výrazem, co to ta pračka dělá, že jsem se musela smát. A smála jsem se zas, když to prádlo pak vytahoval ze sušičky se slovy, že je tam spešl program, díky kterému se to nemusí žehlit.  Musí, a hodně. Ale jemu to s tou růžovou žehličkou jistě bude velmi slušet :D

Dneska jsem vstávala před osmou, abych si stihla udělat kafe, než vyrazím do školy. To byl aspoň plán, než jsem potkala Itó-san, která mě zaměstnala přebíráním věcí po předchozích Češích, takže jsem si své ranní kafe vypila až v 7 večer. Dnešní první hodina ve škole byla japonština na vyšší úrovni (džókjú level), při který jsem měla chuť jít se zahrabat hodně hluboko pod zem. Bude to výzva, ale není to zas až tak nezvladatelný, jak jsem se bála. Pak následoval poslech, japanese communication arts v pseudoangličtině a kaiwa. Na všechny tři věci máme stejnou vyučující, která je taková hodně netradiční Japonka, co má ve zvyku plynule přecházet do své pseudoangličtiny a zpět. Mám ji radši, když mluví japonsky - rozumím jí víc. Ale hodiny jsou to víceméně zajímavé - na poslechu jsme měli článek o cenách Ignobel a o Džan Ken Pon, na kaiwě zas nemoci (což se skvěle hodilo, protože jsem celý den marně bojovala s rýmou - čtyři balení kapesníčků fuč. btw dost lidí okolo je taky nachlazených a je fakt chuťovka celý den poslouchat to jejich posmrkávání).

Od rána jsem se prakticky nezastavila a ani po škole to nebylo lepší. Chtěla jsem jít na net, ale byla tam nějaká hodina, tak jsem si řekla, že si hodím věci na intrák, uvařím si kafe a pojedu tam pak. Jenže jsem narazila na Nikodéma a ten se nabídl, že mě vezme do knihovny, kde je taky net. Tak jsem jen rychle vypila to kafe z rána a už jsem zas jela zpátky s mezizastávkou kdesi fuč, kde Nikodém tajně vyhazoval odpadky. Jenže jsme cestou potkali tu Číňaku Sei Sen odvedle a Nikodém, jakožto typickej chlap, prostě vprostřed cesty zastavil a šel slečnu nabalovat. Kdyby to nebylo hnusný, vykašlala bych se na něj a jela napřed, ale když jel do školy jen kvůli mně... No dorazili jsme něco po sedmý, takže místo do knihovny jsme zapluli do počítačové místnosti, kde jsme byli jediní. Sesmolila jsem asi nejrychlejší mejl v keigu ever, zajuchala jsem nad mejlem od Sylvy a zaplakala nad pěti mejlama od mamky. A to před týdnem ani nevěděla, jak se zapíná počítač...

Pak ještě do obchodu, protože jsem neměla co jíst, a pak už konečně vytoužený klid na večeři, další díl Big Bang Theory a smolení mejlu Sylvě. Něco po 11 jsme se s Nikodémem zas potkali v kuchyňce, uvařili si čaj a probrali všechno od jeho smrtelné nemoci (nachlazení s trochou kašlíčku), mladistvým zjevem Číňanek, které vypadají na 14, ač je jim přes 20, až po jeho japonské známé včetně jedné učitelky z Fukuoky, která chce zatím počkat a neotěhotnět. Don't ask.

V půl druhý jsme to zabalili - zítra je taky den, navíc den, kdy dostanu svoje osobní razítko a budu si moct otevřít účet v bance a snad i koupit mobil. A ještě bych potřebovala stihnout poštu, protože Upol se rozhodl napsat mi doporučený dopis do vlastních rukou, když jsem půl světa daleko. Jestli mi píšou, že mě vyhazujou, tak se naseru. A zítra je uvítací party. Doufám, že tam bude krom jídla i alkohol....

Sobotní výlet

Psáno 9. 10. 2011

Včera byl můj první den školy - pátek. Měla jsem jen jednu dvouhodinovku - kandži. I když to měl být čúkjú level (středně pokročilí), probírali jsme stejné věci jako kdysi s Hirotou na první hodině v prváku, tedy že kandži je z Číny, že jsou to vlastně původně obrázky atd. Většina třídy se neuvěřitelně nudila, Nikodém (ten Polák odvedle - už ho znám 5 dní, tak jsem se rozhodla přejít na křestní jméno) si frustrací div nevytrhával vlasy, což mě škodolibě bavilo sledovat, a jedna dívčina bůhví odkud příšerně zápasila se znaky jako člověk, hora, auto... Jsem zvědavá, jestli se vůbec někdy dohrabem alespoň zhruba někam, kde bych teď měla být, kdybych študýrovala a netrajdala po Japonsku. A taky otázka, jestli mi takovéhle předměty doma uznají.

No každopádně po skončení hodiny jsem šla s Ninou do Media sentá, kde jsem konečně získala heslo potřebné k přihlášení se na školní počítače. Mají tu dvě velké místnosti plné kompů a ještě jsem je neviděla plné, takže mám docela šanci, že kdykoliv tam přijdu, najdu si svoje místečko. Mé srdce zaplesalo - Internet! Samozřejmě následovaly takové ty obligatorní věci jako mejl domů, změna školy a bydliště na facebooku, stažení písniček, které mi zněly v hlavě, ale v noťasu je nemám... Akorát mě trošinku deptá ten časový posun. Když jsem šla na kompy, bylo tady 11 ráno a já zaboha nemohla pochopit, proč nikdo není online, dokud mi nedocvaklo, že každý slušný Čech v tu dobu spí. Takže jakékoliv debaty můžou probíhat tak maximálně těsně před zavíračkou v 8 večer. S touhle myšlenkou jsem s těžkým srdcem opustila komp a jela do města, kde jsem chtěla najít jeden antikvariát, o kterém mi říkala Nina. Teda antikvariátem bych to fakt nenazývala - spíš skladištěm. Nějak jsem si nebyla jistá, jestli jsem tam správně, ale ochotný dědula u vchodu mě ujistil, že opravdu jsem, a dovedl mě až ke knihám. Teda malinkaté sekci normálních knih a obrovskému množství polic mangy. Tam je snad všechno - kompletní Hikaru no go, One Piece, Bleach, obrovská sekce shoujo mangy, light novels... Neměla jsem odvahu hledat shounen ai popř. yaoi, ale věřím, že tam je taky. Samozřejmě jsem tam brouzdala jako jediný cizinec a připadala jsem si totálně mimo (teda já si všude v Japonsku připadám, jako bych tam nepatřila, ale tady, ve škole a v obchodech obecně je to nejhorší. Sice na mě nikde vyloženě nekoukaj, ale ten pocit, že tam nemám co dělat, tam prostě je). Nakonec jsem se rozhodla koupit si knížku, abych se na koleji nenudila. Jenže ouha - co si mám vybrat, když horkotěžko rozluštím název a o jména autorů se krom několika vyvolených ani nesnažím? Nijak mi nepomáhalo ani Ičigovo vyřvávání z xtého dílu Bleach, které znělo z vedlejší sekce, a nějaký Jpop zase z další sekce (opravdu se to nedá nazvat antikvariátem).

Sóseki nebyl, Mišima taky ne, jak se píše Kirino Natsuo jsem neměla tucha, tak jsem si řekla, že vezmu první knížku, u které mě zaujme název a nebude to bichle. První jsem šáhla po čemsi, co mohla být detektivka ale taky sociologická studie, a jelikož se vydavatel neobtěžoval napsat, co by to tak mohlo být, vrátila jsem to zpátky. Další mi padlo do oka Kokuhaku (Zpověď). Jenže jsem rychle zjistila, že není náhoda, že se to jmenuje stejně jako ten film, co jsem nedávno viděla. Váhala jsem, ale nakonec jsem to radši vrátila. A třetí bylo Suičči wo osu toki (Když zmáčkneš čudlík) od Jamady Júsukeho, které mělo zajímavou obálku a ani popis vzadu nevypadal špatně. Má to teda skoro 400 stránek, ale mám konečně co číst po večerech a doufám, že to tu i přečtu.

Pak následovalo hledání obchodu, což byl oříšek, jelikož jsem nechtěla takové ty menší konbini, ale normální supermarket. Naštěstí je jeden u hlavní silnice, takže za chvilku už jsem si to štrádovala řadami jídla a musela se krotit, abych to nekoupila všechno. Z pečivovitých věcí jsem vzala anpan, jelikož teď prostě testuju pany (btw meron pan je hrozně přeceňovanej - takový sladký pečivovitý cosi posypaný cukrem. Jako nebylo to špatný, ale kurímu pan je prostě kurímu pan). Spoustu věcí jsem viděla prvně v životě, včetně většiny druhů ryb a další mořský havěti, co tam byla vystavená. No, bloumala jsem asi třičtvrtě hodiny, zkoumala nehezky zbarvená růžová rajčata, obří jablka, divný příchutě limonád i pytlíky s ledem (seriously? oni prodávají led? O_o). Jenom tu rýži jsem nemohla najít, což mi přišlo děsně vtipný. No samozřejmě byla u pokladen. Když jsem si před odjezdem dělala srandu, že si k jídlu koupim deset kilo rejže, nenapadlo mě, že to je zdejší realita - fakt maj desetikilový pytle s rýží. Jsem nasadila výraz O_o a hledala něco menšího, ale nejmenší jsou 2 kila a mně už se to nechtělo tahat. Místo toho jsem odešla s dalšíma instantníma nudlema, špagetama, kečupem a japonskou hruškou nashi. W-sensei tvrdil, že ty jejich hrušky jsou jiné, než ty, co se prodávají u nás. Ještě jsem ji nevyzkoušela, ale rozhodně to udělám.

Hodila jsem nákup domů a jela zpátky do školy, protože jsem si říkala, že už je v Čechách docela slušná hodina a mohla bych zkusit, jestli chytnu někoho online. Naštěstí se povedlo a já se mohla vesele vykecávat zatímco venku se setmělo. Sice mám na kole světlo, ale svítí tak 3 metry přede mnou, tudíž stejně vidim velký kulový kam jedu. Navíc jízda v noci mi přijde mnohem nebezpečnější a já mám co dělat i ve dne, abych se někde nerozmáhla, takže bych se ježdění v noci ráda vyhla, pokud můžu. A nějak jsem dosud nepochopila systém japonských hlavních a vedlejších silnic - jak jsem se vracela, tak jsem jela po hlavní a měla jsem co dělat, aby mě nesrazilo auto z vedlejší, kterému se nějak nechtělo zastavit. Strhla jsem řídítka stranou a na poslední chvíli se vyhnula, ale jet auto za mnou, je ze mně mastnej flek. A helmu, jako každej tady, nevedu. Bych přeci měla mít přednost, ne? I když tady asi ne - dneska se mi stalo to samý na tom samym místě, tentokrát pro jistotu dodávka. Tímhle tempem je příští týden po mně.

Večer jsem konečně strávila ve společnosti The Big Bang Theory, u čehož jsem užírala instantní nudle, které se s našimi nedaj srovnat - nejen že jsem se z toho malinkatýho kelímku najedla a bylo to dobrý, ale koukali tam na mě i malinkatý krevetky a to jsem za to dala jen 100 jenů. Zapila jsem to kakaovým čajem, kterej jsem tu objevila, a byla jsem spokojená. Pak mi někdo zaťukal na dveře, tak si říkám, co zas Nikodém chce, ale tentokrát to byla čínská dívčina odvedle, která mi přinesla dárek na uvítanou - hedvábný čínský kapesníček s vyšívaným bambusem. Nějak jsem neměla slov - nejsem na takovéhle situace zvyklá, tak jsem byla dost rozpačitá a muselo to být na mě vidět, ale naštěstí si to (doufám) nevyložila špatně a byla děsně milá. Strašně se mi taky líbí, jak tu lidi volně kombinujou angličtinu a japonštinu podle toho, v kterym jazyce jim to naskočí první. U nás bych to zavedla taky. Já se teda zuby nehty držím angličtiny, protože ty 4 měsíce lenošení jsou fakt děsně znát, a já mám najednou problém dát dohromady větu, kterou bych za časů s Miki zvládla v pohodě. Naštěstí se moje anglina fakt zlepšuje a já projednou dokážu i KOMUNIKOVAT! Tak jsem se včera dozvěděla, jaké má dívčina problémy s angličtinou tady na Udai, že ji na ty hodiny nechtějí pustit, že nemá hrnce, že má narozeniny (dneska už pro ní mám dárek, ale zrovna tu není), ale jak se jmenuje nemám tucha.

Včera jsem si šla lehnout dřív, protože dneska ráno jsem musela brzo vstávat. Když v těch 5:45 zvonil budík, myslela jsem, že někoho uškrtím. Dnešek byl totiž ve znamení výletu do Nakagawy na slavnost sklízení rýže. Nějakým záhadným způsobem jsem se přihlásila, aniž bych o tom věděla. Takže ráno jsem rychle sbalila věci a spěchala na sraz s Ninou u botníků. Jenže nás jelo víc, a tak jsme stejně čekaly na ostatní. Původní plán byl jít na nádraží pěšky, ale vzhledem k času jsme jely na kolech (ano, samé holky). Trošku jsme se ztratily a dívčina ze Sýrie měla s jízdou očividný problém, ale nakonec jsme to našly. Hned u parkoviště pro kola si nás vyzvedl Kasai-san, který sloužil jako náš doprovod, a vešli jsme na nádraží. Tam jsem si poprvé kupovala lístek na vlak u automatu - místo nepříjemné slečny od českých drah tam jen hodíte peníze, ťuknete na tu částku, za kterou lístek chcete, a on vám vyjede. Ten pak dáte do turniketu, on na chvilinku zmizí a když na druhé straně vyjede, už je označený. Avšak nezahazovat, jinak se v cílové stanici nedostanete ven. Vláček jel za chvíli a protože v Ucunomiji začínal, byl prázdný a my si mohli sednout. Kupodivu spíš připomínal naše metro než vlak. Překvapily mne upozornění, že mobil má být v tichém režimu a že se ve vlaku netelefonuje. To by měli zavést i u nás v autobusech. A už se jelo. Cestující buď pospávali, četli, ťukali cosi na mobilu, nebo se tvářili, že tam opravdu nejsou. Nejeli jsme však nikam daleko - jen do Udžie, takže se za chvíli zas vystupovalo. U turniketů jsme tam zas museli vrazit lístek, ale tentokrát už nevyjel - škoda, chtěla jsem si ho nechat. Venku na parkovišti jsme měli přistavený mikrobus, tak jsme naskákali dovnitř a jelo se směr Nakagawa. Vedle mě seděla další čínská dívčina a narozdíl od holky odvedle, tahle se spíš držela japonštiny, takže jsem konečně měla příležitost oprášit ty chabé znalosti, které mi po prázdninách zbyly. Dokonce jsem tentokrát i chytla jméno - Kin Sósó. Moc příjemná dívčina, a navíc nehrozí, že by si řekla, že na mě nemá cenu mluvit japonsky, a přešla na angličtinu, jako to dělají ostatní; tak doufám, že se skamarádíme.

Dorazili jsme na farmu, dostali jmenovky (jediní jsme se obtěžovali s katakanou - všichni Japonci to prostě napsali latinkou), hodili si věci do jednoho ze dvou obrovských stanů a čekalo se, až dojdou i ostatní. Typický venkov - všude klid, políčka kam se podíváš, pár domečků, kouř z venkovní pece - Nina tvrdila, že je to jak na slovenské zabíjačce (nemůžu potvrdit, nikdy jsem na zabíječce nebyla). Když se nás tam shromáždilo už fakt hodně včetně velkého množství úplně kjůt dětiček, došlo na úvodní ceremonie a proslovy, které nám náš spolužák Mirek a jeden Číňan překládali do angličtiny. Pak dáma v kimonu četla jména zahraničních studentů a odkud jsou a jmenovaní se měli přihlásit. No, dáma to spíš lámala jak traverzu, takže u Číňanek se stalo, že se přihlásily hned dvě, jelikož si nebyly jisté, jestli to náhodou nejsou ony. No a u mě místo "čeko" přečetla "čúgoku" neboli Čína. Že už by mi šikměly oči?

A pak přišla ta sranda - sklízení rýže. Vyfasovali jsme rukavice a ozubený srp, pan farmář nám ukázal jak na to a šlo se do pole. Políčko to nebylo nijak extrémně velké a bylo nás hodně, tak jsem si říkala, že to za chvilku bude. Ale ouha - rýže nešla sekat tak snadno, jak to vypadalo, všude byla spousta hmyzu, který jsem se snažila nevidět (ale ta deseticentimetrová kudlanka nábožná prostě nešla přehlédnout... a ta můra s rozpětím křídel skoro 20 cm taky ne...) a navíc jsme brzy zjistili, že čím blíž středu jsme, tím ubývá pevné půdy a nastupuje bahno, které bylo v konečné fázi nahrazeno vodou. A tam jsem se svejma novejma botaskama fakt nechtěla. Když už byla víc jak půlka fuč, lidi měli dost a místo práce se začínali fotit, tak jsem to udělala taky tak. Nakonec to dopadlo tak, že zbytek pole dosekali už jen místní a my byli lehce k ničemu. Pak se ještě trsy rýže svazovaly do snopů a přehazovaly přes takovou dřevěnou konstrukci, kde se budou sušit. Pak došlo na obligatorní focení všech zúčastněných a šlo se zpět ke stanům se umýt.

Další na řadě bylo vyrábění suši. Po celé délce stanu byly v řadě stoly, na které se rozložila igelitová fólie a na ní řasy nori. Vyfasovali jsme další rukavice, postavili se do řady a už jsme rozpatlávali rýži. Já jsem byla na konci vedle skupinky dětí, které to očividně taky dělaly poprvé. Teda já už mám pár domácích pokusů za sebou, ale to se nepočítá. Na rýži jsme vrazili okurku, nakládaný zázvor, cosi slaného a neidentifikovatelnou sladkou růžovou věc, která to podle mého dost zkazila, ale budiž. A pak se to mělo zabalit. Zajímalo by mě, kolik metrů ta rolka měla, ale fakt se nerozpadla a vydržela až do příchodu nožů v celku. Dále jsem viděla tvorbu moči, což je takový děsně lepivý koláček z rýže. To prostě vrazili obrovský hrnec rýže do dřevěného hmoždíře a dřevěnou palicí ho za častého kropení vodou a převracení stloukali. Dokonce jsme si to mohli zkusit, já však odolala. Ta palice vypadala fakticky nebezpečně a navíc prý byla děsně těžká. Asi nejlíp se to povedlo jedné američance s Kakashim na tričku - ta vypadala jak profík. Mezitím se na vedlejším stole připravovalo další typicky japonské jídlo - pizza XD Měli na to takovou plastovou podložku s nakresleným kruhem, podle níž vyvalovali těsto a pak si na to mohl každý dát co chtěl podle chuti. Jen té cibule tam bylo nějak moc....

No ale než jsem se dohrabala k pizze, začala hostina v hlavním stanu ve stylu švédských stolů. Takový množství jídla a pití jsem snad ještě neviděla.  Začala jsem polévkou s moči, s nimiž jsem pomocí hůlek zápasila jak o život, protože to je lepivé už samo o sobě a ještě jak to bylo v té horké vodě, tak se to táhlo jak smrad a nešlo to ukousnout. Avšak zvítězila jsem a šla zkoušet i další věci, i když už i ta polévka by mi jako oběd bohatě stačila. Suši mi zkazila ta příšerně sladká růžová věc, ale dál tam byly moči na různé způsoby, nějaké pečivovité věci, sladké oříškové kostičky, cosi jako bílé želé, které zaručeně bylo z rýže, ale netuším, co to mohlo být, avšak hned jak najdu recept, vyrobim si to a nic mě nemůže zastavit (jo, tak dobrý to bylo). Dále dýně, rajčata, mini mandarinky, melouny, jakési japonské tmavě červené peckovité ovoce, nakládaná zelenina... Ochutnala jsem od každého trošku, stejně jako jsem chutnala různé druhy pití (zelené pití s příchutí melounu to tentokrát vyhrálo). Náledovala tradiční japonská píseň o rýži v podání pana farmáře (ten se teda nezdál, ale hlasivky měl úžasný), ale to víte, takový to tradiční halekání mě prostě nebere. Dál nám zatancovaly japonský holčičky na písničku "Wašoi" a pak následovaly fakt nebetyčně trapný chvíle, kdy Číňanky ale hlavně my dva Češi společně s Ninou měli představit naší zemi. Naštěstí všichni zkoušeli trik s provázkem, o který nás obohatila velmi akční vedoucí dívčích tanečnic (a který se mi stále ještě nepovedl), a nikdo moc neposlouchal, tak jsme to přežili bez problémů. Pak teda ještě ten kousek pizzy a závěrečné poděkování všem přítomným. Jako dárek na rozloučenou jsme dostali origami ...hodněstrannou kostku, která mi tu teď visí ze šňůry ke stropnímu světlu (nedej bože, aby tu byl vypínač), průvodce po Nakagawě a kilo rýže s naší společnou fotkou ze sklízení. Jen to asi nesmím moc ukazovat mamce, protože je tam velkými písmeny napsáno Fukušima farm (majitel políčka je totiž pan Fukušima). Na to, jak jsem se tohoto výletu bála, to byla vážně docela zábava a navíc mi to jako cizince přišlo děsně fascinující (stejně jako ty babičky, které jsou pomalu vitálnější než já).

Tím ale den nekončil. Na zpáteční cestě jsme se stavili v jakémsi muzeu umění, které bylo fascinující už jen tou dřevěnou konstrukcí. Jak jsme později zjistili, byla tam výstava obrazů z doby Edo a pak obrazy Kawase Hosuie, což jsou neuvěřitelně krásné obrázky typických japonských krajin a období, jež hrají nádhernými barvami. Pan řidič asi nebyl jen tak ledajaký řidič, jelikož nám ke každému obrazu něco povykládal v jednoduché japonštině, takže jsem tomu i rozuměla (na rozdíl od dívčiny ze Sýrie, která se, chudák, japonsky nikdy neučila). Hned jak bude net, jdu si ty obrázky najít a hodim si je na plochu. A koupila jsem si tam svůj první japonskej pohled - Kawaseho obraz s jarním japonskem a sakurama.

Tou dobou už jsem byla fakt utahaná, takže při cestě autíčkem na nádraží jsem málem usnula. Před nádražím jsme se s panem řidičem rozloučili, koupili jsme si zpáteční lístky, a jelo se dom. Tentokrát byl vlak plný, tak jsme stáli. Lidi dělali nejrůznější věci, ale stejně si mě nejvíc získal pán hned přede mnou, který si četl knížku. Tomu říkám dobře využitý čas :) Cestou jsem taky viděla spoustu středoškoláků v nejrůznějších uniformách (ty Japonky maj fakt pěkný nohy) a vůbec jim nezávidím, že musej do školy i v sobotu.

V Ucunomiji jsme se rozloučily i s Kasai-sanem a jely domů se zastávkou v minishopu, kde jsem původně měla jen koupit dárek Číňance od vedle, ale skončila jsem navíc s vanilkovým dorayaki a pomerančovým džusem. Na čem já tu ušetřím, když na jídle očividně ne?

Doma jsem mrtvá padla na postel a usnula. Bylo něco po čtvrté. Vzbudila jsem se tak okolo osmý s bolavým krkem, tak tu teď do sebe leju jeden čaj za druhým a přemýšlím, jestli jako cizinka musím nosit ty roušky proti roznášení bacilů. A Nikodém mi před dveřma nabaluje Číňanku odvedle. Asi si půjdu číst.

Ohledně fotek - momentálně ještě nevlastním foťák ani japonskej mobil, takže fotim svym českym mobilem, takže fotky budou, nebojte. Jen co bude net na intráku.

Optimistický čtvrtek

Včerejšek jsem opravdu celý prospala - a pak jsem v noci nemohla usnout a poslouchala jsem rádio. Úžasný, že už jsem slyšela písničku od Orange Range, T-ara (japonsky Tiara), Gackta, hlas Sakuraie Takahira a spoustu dalších. A dnes se mi v televizi v obchoďáku podařilo vidět video hitu číslo jedna žebříčku Oricon - dvě malý děcka zpívající písničku jak vystřiženou z hodin s Norikou -_- Jinak dneska už nepršelo, takže se mi i zlepšila nálada - hned ráno (v 11) jsem vyrazila do města hledat jakýsi malinkatý obchůdek, kde vyrábějí inkany - japonská razítka se jménem. Samozřejmě jsem věděla velký kulový, kde to je, tak jsem se musela několika lidí zeptat, než jsem to našla. Naštěstí všichni byli děsně ochotní, takže paráda. Už jsem se zmiňovala, že ty Japonce miluju? Teda hoch v krámku s inkanama ze mě byl trochu mimo a totálně ho odrovnávala moje neexistující japonština, ale nakonec jsme se domluvili - ve středu budu mít své vlastní razítko :)

Ještě jsem si zajela do Jamady, kde jsem od dalšího úžasného maníka sehnala kabel k notebooku, takže konečně můžu poslouchat vlastní muziku a tak. Net stále v nedohlednu. Tedy zítra zkusím jít na ten školní, tak uvidíme...

Pak mě čekala první hodina ve škole - orientation day. Nic trapnějšího jsem už dlouho nezažila - jako první přišlo na řadu džiko šókai, představování. Všichni samozřejmě nasadili plynulou japonštinu a já se jen chtěla propadnout do země a zůstat tam. Zbytek hodiny jeden z profesorů neustále prohlížel mojí složku, jestli tam náhodou nejsem omylem. Věřím tomu, že jsem, protože takový tele ještě určitě neviděli.

Tak si tam ti tři profesoři hodinku moc hezky pokecali, já z toho chytla tak třetinu, když budu optimistická, ale neznělo to moc hezky. Zvlášť ta část o ronbunu, ke které jsme dostali i ukázky z předchozích let. Jedna holčina od nás napsala 50 stránek. V japonštině. Mám se jít zakopat hned, nebo až zítra? Nijak mi nepomohl ani fakt, že potřebuju hodně předmětů, ale nemůžu je sehnat. Buď se mi kryjí, nebo jsou v japonštině a to tenhle semestr nezvládnu. A některé japonské předměty po mně vyžadují Ikkjú, což je sice fajn, ale já se letos chystala s bídou na Nikjú (japonský testy - Ikkjú je nejvyšší, Jonkjú nejnižší). Takže mám 10 předmětů, z čehož většinu jsme už brali v Olmu. Jestli mi tohle uznají, bude to zázrak...

Mimoto jsem dnes konečně byla nakupovat, protože jsem 4 dny víceméně nic nejedla. S mojí omezenou znalostí japonských potravin a hlavně znaků jsem se uchýlila k instantním nudlím a tzv. kurímu pan a meron pan. Kurímu pan je naprosto božský! Je to vlastně taková jako kobliha plněná vanilkovým krémem a asi se po tom utluču (a ztloustnu). Meron pan si nechávám k snídani a upřímně se na to těším. U Niny jsem viděla špagety, takže si je asi taky půjdu schrastit, i když v sobotu je asi potřebovat nebudu - jedeme totiž do Nakagawy na sklizeň rýže. Neptejte se, jak jsem se k tomuhle nachomýtla - nemám tucha.

Ještě jedna poznámka na závěr: moje angličtina se prudce zlepšuje. A s tím Polákem odvedle trávim nějak moc času . Holt tu nikoho nemá a čeština je z nabízených jazyků nejpodobnější. Takže mi tak 3 - 4 denně klepe na dveře, probíráme spolu veškeré nástrahy života v Japonsku, dnes jsme spolu jeli do školy a pak nakupovat. A víte, že je to celkem sranda?

Depresivní středa

Psáno 5. 10. 11

V autobuse jsem si schrupla, takže jsem měla na kontě už 2 hodiny spánku. Po příjezdu jsem se ani nestačila pořádně rozhlédnout, protože kousek ode mě stál klučina s cedulí Udai, tak jsem se k němu rovnou vydala. Nebyla jsem ale sama - hned za mnou byl Polák Nikodém a Thajka Min-čan. Ta našeho průvodce zaujala asi nejvíc, jelikož on je taky z Thajska. Chvilku jsme tam všichni dost rozpačitě stáli, než se objevily dva taxíky. Thajci všechna čest - dokázal uzvednout můj tunovej kufr ani nemrk. Nejdřív to vypadalo, že pojedu s Thajkou, ale ta měla tolik věcí (včetně kytary!), že raději jela tím druhým taxíkem s Polákem a na mě zbyl náš doprovod. Kdybych tvrdila, že konverzace trošku vázla, byl by to eufemismus. Tak jsem zírala kolem, absolutně ztracená, kde to jsem. Bylo fascinující, že řidič v půlce cesty nechal auto na semaforech a odběhl něco konzultovat s druhým řidičem. Ale kupodivu ani jedno auto nezatroubilo a nikdo nahlas nenadával. Dosud jsem viděla zatroubit jen jednoho řidiče, kterému se nelíbilo, že dvě studentky přebíhaly silnici mimo přechod.

Když jsme dorazili, přiběhla k nám Itó-san, která zrovna přicházela z oběda. Dostali jsme instrukce, jak se dostat na ubytovnu, jak otevřít schránku, jak otevřít pokoje. Jsem v přízemí a bydlím sama (opovažte se mě vykrást!). Škoda, brala bych aspoň první patro - takhle se bojím nechat okno otevřené. Následovala prohlídka kuchyně a prádelny, po níž jsem se rozhodla vařit je v případech nouze nejvyšší. Ty vařiče vypadají, že vás sežerou, jen co se na ně přestanete dívat. Co jsem však musela vyzkoumat byla konvice, což je takový monstrózní zařízení na 3 litry vody s hromadou knoflíků. Trvalo mi dva dny, než jsem přišla na ty dva nejhlavnější, bez nichž by horká voda nebyla - rokku kaihó a cosi oranžového, co si bez slovníku prostě nepřečtu. Zbytek zůstává záhadou, ale protože horkou vodu jsem z tý mašiny dostala, tak už mě nezajímají. Větší oříšek byla teplá voda. Bože, já chci někam, kde otočím červeným kohoutkem a poteče teplá voda! Tady je takový moc hezký panel se 4 tlačítkama (a když se otevře, tak je tam těch knoflíků ještě víc) a jednoduchým návodem - stiskni tohle a tohle a bude teplá voda. Nebyla. Takže po víceméně dvou dnech na cestách jsem si ani nemohla dát horkou sprchu a mrzla jsem jak někde na Sibiři. Druhý pokus se konal včera večer, když jsem si šla mýt hlavu - zas nic. Ale těsně předtím, než jsem vypla vodu, začala být teplejší - což už mé hlavě nijak nepomohlo. Nicméně jsem si teda troufla na sprchu. Voda však vydržela teplá jen do půlky, tak jsem zase vycházela zmrzlá jak drozd. Ale zařekla jsem se, že na to prostě přijdu, takže budu gambarimasovat a uvidíme.

Ono jen přijít na to, proč mi tu nesvítí světlo, byl dost zážitek - ty pojistky jsem nakonec našla, ale nemít mobil, abych si na ně posvítila, jsem v prdeli.

Prakticky hned jsem taky potkala Ninu, což mě nesmírně potěšilo, protože bez ní bych byla v prdeli též. Přeci jen její komunikační schopnosti vysoce překonávají ty moje, a navíc ví, kam jí a co je třeba zařídit. Taky mi poradila koupit si kolo - což jsem hned první den byla přinucena udělat. Ježiš, na kole jsem naposledy seděla asi ve 12 letech a tehdy jsem si vyrazila přední zub, takže jsem z toho fakt nebyla odvázaná. Ale tady je všechno zbytečně daleko, tak jsem docela ráda, že jsem to udělala. Mohla jsem tak včera dojet na městský úřad, abych vyřídila tzv. alien card a zdravotní pojištění a rovnou jsem si skočila i pro adaptér. Jenže zádrhel - na nabíječku sedí, na noťas ne, takže si tam asi zajedu zas a tentokrát vezmu celý kabel. Jinak s netem to vypadá bledě - uvidím ho tak za měsíc, za dva. To už asi umřu.

Naštěstí mi Nina poradila zeptat se Itó-san na věci po předchozích Češích, takže krom hromady prkotin mám i rádio ^_^ To mě tu momentálně drží nad vodou, protože to ticho je děsný :-/ A není moc co dělat - a dneska obzvlášť, protože venku celý den leje, takže ani do města nemůžu. Už jsem se zmínila, že nejteplejší oblečení, co tu mám, je mikina? Nemám ani bundu, ani plášťenku, s deštníkem jet nemůžu a pěšky se mi fakt nechce. Takže většinu dneška jsem prospala. Je to fajn i proto, že nemám moc co jíst. Moje první a zatím jediná návštěva obchodu skončila obrovským fiaskem, protože jsem vůbec neměla tucha, co to je za jídla, co se z toho dělá a jestli je to vůbec jídlo. Ale tenhle týden musím něco sehnat, protože už dneska se mi točí hlava a už jsem musela k zemi, protože jsem přestala vidět, jak jsem vstala moc rychle. Krom toho jsem včera ani moc nepila, jelikož jsem furt někde jezdila, a dokonce se mi povedlo propásnout orientation day na ubytovně, kde však podle Niny nic zajímavého neříkali - jen o bezpečnosti jízdy na kole a třídění odpadu. To třídění bude fakt horor - existuje asi dvěstětisíc kategorií, než něco vyhodim, musím to vymýt  a navíc se to vyhazuje jen v průhledných pytlích, takže když to zvorám, poznají to a já to budu muset předělávat. Tyrani!

Jinak jsou ale všichni děsně milí - včera jsem dokonce potkala nějakého chlápka, který mi vyprávěl, jak se učí anglicky a jestli bych ho nechtěla učit, že mi zaplatí. A já samozřejmě zapomněla, že je to Japonec, a řekla jsem mu, že o tom budu uvažovat, což si on přebral jako ne. Každopádně mi dost pomohl, když mě nasměroval k Jamadě, kde jsem pak sehnala ten adaptér. Na městskym úřadě se mě zas ujala moc milá paní, která mi ukázala kam jít. Mimochodem, je tam obrovský množství úředníků, na přístroji, který vydává ty lístečky s čísly, je i počet lidí, kteří jsou před vámi, a vůbec je to dost vymakaný. Bohužel však s mojí japonštinou je to fakt bída - i když jsem se dokázala domluvit na registraci cizinců, na zdravotním pojištění už musela přijít jiná úřednice, která uměla anglicky. Představa, že se kdy dokážu domluvit v japonštině, je zatím spíš fantasy než realita. I studenti a Itó-san se spíše snaží o angličtinu, bohužel však vždy tu část, kterou chápu, a tu, co jde úplně mimo mě, mi zopakují japonsky. No jsem tu jednoznačně největší loser, je to ponižující a o to víc, že jsem tu jako nikkensei, co udělal monbušó (stále zůstává záhadou, co ty lidi z ministerstva přimělo mě vzít). Ani Polák z vedlejšího pokoje to nechápe - navíc se se mnou furt chce bavit anglicky a jestli něco umim hůř než japonštinu, je to angličtina. Takže jsem tu fakt jen za debila. Není divu, že tolik času prospím - třebě doufám, že už se jednou prostě neprobudim a bude pokoj...

Při mym štěstí se mi to však nepovede a já budu muset jet o víkendu do Nakagawy, kde se koná tzv. homestay u příležitosti sklízení rýže. Neptejte se, jak jsem se k tomu přichomýtla, prostě to bylo rozhodnuto za mě a já teď hrůzou ohryzávám stůl a modlím se, aby bylo plno a já nikam nemusela.

Cesta do daleka

Kavi žije a konečně se dostala k netu! Teda zatím jen ve škole, ale neva. Takže se konečně budu snažit dodávat svoje autentické výlevy, jak to jen půjde. Dnes se vrátíme v čase do pondělka - tedy dne, kdy jsem přiletěla. Tak se pěkně usaďte a jdeme na to :)

3.10.2011
Momentálně sedim v autobusu do Ucunomije a nadávám si, co jsem to za debila, že jsem se sem vůbec vydávala, zatímco řidič něco zdlouhavě vykládá a jediné, co rozumím, je "Ucunomija", "šítoberuto" a že mám telefonovat potichu.
Měla jsem si včera říct, že mi to nestojí za to, a v těch 5:35 jsem se měla otočit a spát dál. Nechtělo se mi. Fakt ne. Bylo mi docela špatně, ale vzpomněla jsem si na Sylvu a veškerou její podporu a řekla jsem si, že to zvládnu. S mamkou jsme byly obě dost napružené, ale když jsem ji měla na letišti opustit, abych prošla kontrolou, málem jsem se rozbrečela. Pak jsem naštěstí byla ze všech těch procedur tak mimo, že jsem se dala dohromady. A to jsem na tom nebyla až tak špatně - co mi pak říkala Hanka, která letěla se mnou, tak se musela i zouvat, takže moje vytahování noťasu z narvaný tašky bylo ještě docela fajn.
Cesta do Frankfurtu byl můj první let. Naštěstí jsem seděla vedle Hanky, tak to celkem uteklo a potěšilo mě, že byla víc nervózní než já.
Nastaly ale dva momenty, kdy jsem létání nesnášela - to si nejdřív tak rolujete a to je ok. Pak zrychlíte a to už tak docela ok není. A pak přijde ten okamžik, kdy se odlepíte od země, a to jsem si říkala, že nastala moje poslední hodinka. Podobně hnusný pocit je i klesání. Ne to hladké, ale ty větší propady, kdy máte žaludek až v krku.
Nicméně jsem přežila, křídlo nám neupadlo a já byla v Německu. A tam další kontroly. Dokonce jsem musela složitě vyštrachávat svoje kafe, protože se jim nelíbilo na rentgenu. Ale aspoň že mě neohledávali ručně - to potěšení měla bosá Hanka.
Frankfurt je kurevsky velký letiště. Nepřehánim. Šly jsme rovně. Asi 20 minut, pak jsme zahly. A šly dalších 10 minut. Tam nás nabral chlápek s vozítkem a ušetřil nám dalších 20 minut plahočení. Mezitím jsme stihly vyjet výtahem a popojet jednu zastávku vlakem. A furt jsme byly na stejnym letišti! Nakonec jsme to našly - hlavně díky hustotě Japonců na metr čtvereční. A jestli jsem si myslela, že to letadlo do Frankfurtu je velký, tak jsem asi byla slepá. Letadlo do Tokia bylo dokonce dvoupatrový!
Tentokrát jsme však s Hankou neseděly vedle sebe. Zase jsem chytla místo u okna a všude okolo mě byli Japonci (přede mnou dokonce jeden moc pěknej). 11 hodin v letadle byla děsivá představa, a tak abych se uklidnila, začala jsem vzpomínat na všechny Douglasovy a Martinovy kecy z britský rádiový komedie Cabin Pressure, jelikož vše, co vím o létání, vím od nich. Dost mě potěšilo, že kapitán i trochu zněl jako Martin (ale vypadal spíš jako Douglas - ano, jak poznat pilota od prvního důstojníka (?), vím taky odtamtud). Odlepení od země bylo tentokrát taky snesitelnější, což mě překvapilo, protože jak jsem Hance říkala, taková hromada plechu se přeci nemůže vznést a vydržet ve vzduchu, to zaručeně spadne. Nespadlo však a já tak můžu prohlásit, že jsem viděla vítr (když se tenký proud vzduchu hnal přes okraj křídla), film Super 8 a čtvrté Piráty z Karibiku s japonským dabingem, ze kterých však moc nemám, protože jsem střídavě usínala a zase se probouzela. Jinak je taky velký vzrůšo, když turbulence začnou zrovna ve chvíli, když jste na záchodě -_-
Spala jsem asi hodinu, v půlnoci dostala teplou snídani a je teprv půl 11 ráno a já zívám, div si pusu neroztrhnu. Po příletu nás čekala další kontrola, odebírání otisků prstů a focení pro imigrační. Tam jsme strávily skoro hodinu.
A od té doby už je to jeden trapas za druhým. Nejdřív koupě lístku na autobus, kde jsem horkotěžko dala dohromady, že chci do Ucunomije, pak prodavačka, po který jsem chtěla telefonní kartu, a ona se vytasila z dotazem, který jsem totálně nepobrala, a nakonec ten úděsný telefonát do Udai, z kterého se stane oblíbená připomínka toho, jak neumim japonsky ani kváknout. Určitě už litujou, že mě vzali. Na druhou stranu jsem hned dva kroky od letiště narazila na přívětivého mladíka (který si listoval neslušným časopisem), jež se mi hrdinsky vydal na pomoc a zjišťoval, zdali jsem se neztratila. Bohužel ne, byla jsem přesně tam, kde jsem měla být (avšak ne tam, kde bych chtěla být - Olm). Takže teď si to fičím busem, který sice připomíná staré karosy, ale má i bezpečnostní pásy! Je hezky, přes 20 stupňů a jedno nejapný tele tu začíná nový život. Držte mu palce ^_^

Ucunomija žije!

Chtěla jsem vás seznámit s pokrokem, který učinila moje komunikace s Ucunomijí, a ještě v půlce minulého týdne to vypadalo velmi nadějně, ale zas se nestalo nic převratného. A protože Kavi si ráda stěžuje, nejlépe všem okolo, kteří už ani nejsou ochotní poslouchat, to by bylo, abych si nepostěžovala i tady.

Minule jsem se zmiňovala o nové adrese do Ucunomije a mejlu, který jsem se chystala smolit. Ten jsem dokonce i víceméně úspěšně sesmolila, poslala a modlila se. A světe div se, dokonce mi tentokrát i přišla odpověď.

Bohužel informačně jsme se příliš neposunuli z výchozího bodu - ano, víme o vás a školní rok vám začíná 3. října (což doprovázelo velmi potřebné vysvětlení, že normálně začíná 1. října, ale letos to spadá na sobotu a v sobotu se kupodivu nechodí do školy -_-;). Ne, nevíme, kdy přiletíte, a protože už je dost pozdě a my si s vámi nevíme moc rady, další informace vám pošleme zítra mejlem. To "zítra" mělo znamenat čtvrtek. Koho překvapí, že "zítřejší mejl" nedorazil ani ve čtvrtek, ani v pátek? Tak já to chápu - konec týdne, navíc maj ještě spíše prázdninové než to pravé pracovní tempo. Ale není to moc příjemný pocit, když za 7 dní letíte přes půl zeměkoule kamsi, kde se se svou lehce neexistující japonštinou budete muset dostat se všema zavazadlama z letiště kamsi do Ucunomije, a přitom ani netušíte, kde budete bydlet, nebo kde vlastně ta škola je. Na Google mapách se to sice hezky hledá, ale v reálu už to taková sranda nebude.

Někde prostě došlo ke komunikačnímu šumu - Udai ani neví, kdy že to vlastně hodlám přiletět. Člověk by čekal, že si to spolu škola a ministerstvo vyřídí, ale očividně tam ta komunikace taky příliš neprobíhá. Takže jsem dnes smolila další mejl (mít víc feedbacku, tak už jsem přímo mástr v psaní mejlů v keigu XD) a upřímně doufám, že tenhle týden se třeba už podaří něco vyřešit. Přeci jen pociťuju první známky hysterie a ráda bych věděla, jestli by nebylo konstruktivnější prostě odjet do Olmu a začít chodit na hodiny, abych něco nepromeškala.

Něco mi říká, že jsem někde na přihlášce přehlédla malilinkatým písmem napsáno: Pozor, jedná se o velmi adrenalinový zážitek; nedoporučujeme osobám s poruchami krevního tlaku.

Začátek semestru je tu!

19. září bylo pro tento rok určeno jako první školní den. V praxi se to vyznačuje hlavně tím, že na studijním jsou neuvěřitelné megafronty táhnoucí se až ven, všude pobíhají zmatení prváci, přátelé se opět po dlouhé době setkávají a probírají novinky, vyučující ještě srší dobrou náladou, studenti už míň...

Já dnes šla do školy zcela dobrovolně, protože letos prostě nic nemusím. Jako první jsem si odvážně střihla japonská jazyková cvika s W-senseiem. Včera jsem si přes 3 hodiny vpisovala čtení znaků do skript, abych nebyla za losera, ale stejně jsem cítila mírné obavy, že to zvorám a že W-sensei bude ve špatné náladě. Nijak tomu nepomohlo, že jsem kvůli kočkám nestíhala a navíc nevěděla, kde vlastně hodina bude, jelikož avizovaná učebna je stále ještě v rekonstrukci. Když jsem se přihnala ke škole, narazila jsem hned ve vchodu na kupu spolužáků, z nichž někteří i věděli, jaký je plán. Počkali jsme na W-senseie na nádvoří a pak ho následovali. Tedy spíš za ním mírně poklusávali. Nikdo mi nebyl schopen vysvětlit, jak se něco tak malého může pohybovat tak rychle. Navíc W-sensei je přímo BAMF (uživatelé tumblr vědí) - na dveřích do K12 byly hned dva nápisy Nevstupovat. A W-sensei prostě otevřel dveře a šel XD
Byla jsem dost překvapená, jak málo nás tam bylo - všehovšudy 10, z mého ročníku jen 3 (a 2 jsou z Brna). Upřímně jsem docela ráda, že si na tyhle hodiny ještě rok počkám, a třeba na ně budu chodit s někým, koho dokonce i znám.

Co se týče hodiny, byl dnes W-sensei samé překvapení - měl dobrou náladu a bylo to sakra hodně vidět. Celá dvouhodinovka spočívala v tom, že jsme si přečetli názvy kapitol, co nás během semestru čekají, a vyložil nám svůj starý známý systém hodnocení. Toť vše. Pak se tedy ještě trošku rozpovídal o Nórjoku šiken, ale taky nijak dlouhosáhle. Ještě stačil vtipkovat, a světe div se, sundal si svetr. Teď si říkáte "A co má bejt?" Tak to neznáte W-senseie - venku může být 30° ve stínu a W-senseiovi je zima. Dnes dokonce otevřel okno, a to byla docela kosa. Pak už následovalo staré známé ošimai. Já jsem si teda ještě počkala, až se ostatní lidi s dotazama zdejchnou, protože přeci neodjedu na rok někam do prčič, aniž bych se rozloučila. W-sensei byl vážně příjemnej, přál mi hodně štěstí, řekl, že mu můžu kdykoliv napsat, když bude nějaký problém, a mně bylo hrozně líto, že ho rok neuvidim (a jestli někdy budu zas vyšilovat, že mě všichni nesnáší, doufám, že si tohle přečtu).

Protože jsme však skončili tak brzo, neměla jsem tři čtvrtě hodiny co dělat. Záhy jsem ale narazila na Dianu, která mířila do Ponorky na jídlo, a odtáhla mě s sebou. Nakonec jsem docela ráda, že jsem ji zas potkala, naštěstí však jen krátce. Pak následovala další, pro dnešek už i poslední hodina - Staré dějiny pro druháky s mojí milovanou magistrou M. Sice jsem na to už stará a veškerou probíranou látku znám (bych měla znát...), tak mě to baví a chodila bych tam každý rok - i literku jsem si dobrovolně odchodila dvakrát. I když jsem čekala jen úvodní hodinu, nakonec jsem byla ráda, že hodina byla celá - Sylva se očividně naučila pracovat s PowerPointem, takže letošní druháci už mají i obrázky - my si to museli jen v duchu představovat. Navíc neztratila nic ze své vtipnosti a se Sašou jsme se tam pořád pohihňávaly kdejaké ptákovině.

To byl sice konec studijních věcí, ale ještě mě čekala jedna událost - kafe se Sylvou. Teprve na Kasu jsem si uvědomila, že netuším, kde má Sylva pracovnu, a musela jsem se jít zeptat W-senseie - a přitom jsem stihla potkat (teď už) třeťačky a Helču (se všema se jdu zítra někam rozloučit (= čti "pít")). Nakonec jsem tu pracovnu našla, a dokonce jsem poprvé viděla posilu naší katedry (a moji oponentku bakalářky) magistru Nakayu. Doufám, že se s ní zítra stihnu seznámit - dneska to ani mě, ani Sylvu nenapadlo.

Každopádně jsme se odebraly do 87, což je děsně blbej název pro kavárnu, protože tomu stejně každej říká jinak - 68, 89 atd. Abych to zkrátila - strávila jsem se Sylvou úžasné 2 hodiny, během nichž jsme projely vše od vdávajících se spolužaček, přes krásy klasické japonštiny, až po popisování mátožného bloudění Tokiem v horečkách (a až zas někdy budu prudit s tim, že mě nemá ráda, odkažte mě na tenhle příspěvek). Nevím, jako shodou náhod se mi povedlo získat si přízeň tak milé osoby, ale jsem za to neskonale vděčná (a ochotná utéct z Prahy a žít v Olmu).
Mimochodem, už si toho našeho "vztahu" všímají i nezaujatí pozorovatelé z řad druháků (jak jsem se dozvěděla od Saši), takže si to opravdu nevymýšlím v záchvatu euforiie (pozn. pro autorku, až si to budu po dlouhé době číst: nekecám, je to fakt) XD

Zítra se ještě skočím podívat na klasickou japonštinu (se Sylvou ~ ^_^) a čekají mě hned 3 setkání se spolužačkama/kóhajema. Kdy já stihnu jít do drogerie je mi záhadou...

Nicméně příjemný den byl narušen jednou drobností. Nejdřív však trošku kontextových informací.
Co se týče mého pobytu v Japonsku, tak vízum mám (i když se zpožděním), itinerář taky, ale vyskytl se menší problém - Utsunomiya mlčí jak zařezaná.
Když jsem dneska svůj problém líčila W-senseiovi, nachomýtnul se k tomu i jeden čtvrťák z japanologie, který teď bydlí s T'Sal a Sašou a loni byl v Utsunomiyi. Nabídl se, že se večer staví a pokusí se mi pomoct, za což jsem neskonale vděčná, protože za dva týdny letím a nevím ani ň. Třeba až dnes jsem se od W-senseie dozvěděla, že vůbec nebudu bydlet na kolejích, ale kdesi na privátě (což mě samozřejmě ještě víc vyděsilo). No každopádně se teda stavil, a i když jsem říkala, že mi Utsunomiya vůbec nenapsala, bral to tak, že už nějaká komunikace proběhla, ale někde se zadrhla. Takže když se dozvěděl, že žádná komunikace ani nezačala, dost ho to zaskočilo. Tohle asi není normální, řekla jsem si a zbledla. A to byl jen začátek. Pak jsem se dozvěděla, že do Utsunomiye se mám dopravit sama a že mám komusi do školy zavolat, že už jedu. Problém číslo jedna - komu mám asi tak volat, když nemám na nikoho číslo; problém číslo dvě - je velmi pravděpodobné, že přijedu do Tokia a hned budu vědět, kam mám jít, odkud a kdy mi co jede, kde si mám koupit jízdenky apod.
Holky se tu celou dobu pohihňávaly, já se dopracovávala k hysterickému záchvatu. Pak jsem se dozvěděla, že rozvrh si z části určuju sama, načež si tak říkám, kdy si ho asi budu tvořit a kdo mi s tim sakra helfne, když 3. října má začínat školní rok. Maj pro mě privát, nebo si ho musím hledat sama? T'Sal poznamenala, že touhle dobou už by rušila letenku, a já jí musím dát za pravdu. Naštěstí jsem však vyfasovala i novou emailovou adresu do Utsunomiye, takže zbytek večera se hodlám věnovat smolení dalšího velmi patetického a trapného mejlu v keigu.
Jestli jsem někdy zažila nějaké dobrodružství, tak to bude oproti tomuhle čajový dýchánek...