Zpátky do minulosti

aneb nemáme nic lepšího na práci než se hrabat ve věcech již dávno minulých.

Čas od času se odněkud vynoří otázka typu: "Kdyby jste se mohli vrátit do minulosti a něco změnit, co by to bylo?" Sem tam přemýšlím o odpovědi, ale dosud jsem nenašla jeden konkrétní bod, který by mohl vést k nějaké významnější změně. Jsou lidé, co prohlašují, že by se ve škole více učili, že by se pokusili změnit své dosavadní vztahy, že by změnili nějaké významné rozhodnutí, že by víc cestovali.
K první skupině zaručeně nepatřím. Nemám pocit, že bych školu - ať už základku, střední či vysokou flákala. I kdybych místo čtení a podobných volnočasových aktivit posedávala nad učebnicema, těžko říct, jestli by mi to bylo co k čemu, protože jsem vším prolezla tak či tak.
O vztazích škoda mluvit. Jediné významné rozhodnutí, které jsem kdy musela učinit, se týkalo výběru studijního oboru. A i když by to mohl být právě tento bod, jenž bych mohla změnit, řekněme si upřímně, že bych si pravděpodobně i napodruhé vybrala japinu, protože těch šest let, co jsem ji studovala, jsem se cítila opravdu naživu, tak, jak už se možná nikdy cítit nebudu. S tím souvisí i cestování, na které si - alespoň v posledních letech - rozhodně nemůžu stěžovat.

Co tedy změnit, aby můj život nedopadl tak, jak dopadl tentokrát? Abych nebyla holkou s víceméně záviděníhodným životem navenek (až na tu nezaměstnanost, ta není fajn) a naprostou temnotou a beznadějí uvnitř? Změnit základku, abych se vyhla tehdejším spolužákům, "díky" nimž jsem se stala tak uzavřenou a bojácnou, jak jsem teď? Nejspíš ne, protože jinak bych taky mohla být sebestřednou mrchou tak, jak mi moje astrologické znamení a krevní skupina předurčují a k čemuž jsem měla nakročeno. Taková být nechci. Tak co jsem to tedy kde udělala špatně, že je výsledek takovýhle? Proč je mi najednou pětadvacet a já stále nevím, jak být dospělá?
Pokud je člověk introvert, tak se stále ještě může ubezpečovat, že to není to samé co plachost. Plachost pak není to samé co mizerné komunikační schopnosti. Mizerné komunikační schopnosti nejsou to samé co nízké sebevědomí. Nízké sebevědomí není to samé co negativismus. Čím se má ubezpečovat člověk, co posbíral tyhle vlastnosti jako pokémony - všechny? Co jsem měla na svém životě změnit, abych se naučila lépe předstírat, že ničím z toho netrpím? A proč mi někdo neřekl už dříve, že pravdomluvnost se v dnešním světě nenosí?

Neumím předstírat, že jsem někdo jiný. Když mám špatný den, okamžitě to na mně poznáte. Stejně tak, když mám dobrou náladu. Když jsem mezi neznámými lidmi, stáhnu se do sebe rychleji než ústřice, a když se po mně chce mluvit, mám chuť se rozbrečet. Jak říká moje mamka - je do mě vidět jak do hubený kozy. Což mě vede k přemítání, co na mě lidi vidí, že i přes to všechno se najdou tací, kteří ještě nevzali nohy na ramena. Ať je to cokoliv, děkuju.

Mrzí mě, že jsem dosud neodhalila, co jsem to kde v minulosti pokonila, takže i kdybych měla šanci se vrátit a napravit to, nevěděla bych kde začít. Jistě, můžu si například říct, že když vím, že nejsem typ na párty, tak bych na všechny ty oslavy a bůhví co, kde jsem jen kazila náladu sobě i druhým, nechodila. Ale kdo ví, jestli by to v konečném důsledku nějak zvlášť pomohlo a jestli by si jen lidi neříkali, jakej jsem děsnej asociál a že je vlastně vůbec nechci vidět, když ani na jejich oslavu nepřijdu. Z mého pohledu tak nějak není cesty ven a připadám si jak při hraní solitaire, kde se snažím každou hru hrát tak dlouho, dokud nenajdu to správné řešení, což občas zabere desítky pokusů, než to nakonec stejně vzdám.

Takže, abych se po všech těch průtazích a wakewakannai odbočkách už konečně dostala k jádru tohohle článku: tentokrát bych se chtěla omluvit všem, které jsem svým chováním kdy zklamala, naštvala či jim způsobila jakékoliv jiné potíže.
Konkrétně se omlouvám, že mi vždycky trvá věky jim odepsat, že o sobě třeba měsíce nedám vědět a pak očekávám, že o mou maličkost ještě budou stát.
Omlouvám se, že téměř nikdy nikam nechodím, zvlášť když jde o setkání ve třech či více osobách, hlavně tedy oslavy.
Omlouvám se, že když už se přemůžu a někam jdu, tak jen dělám ostudu, nemluvím, stáhnu se do koutku a dělám, že tam nejsem.
Omlouvám se, že si v takových chvílích nedokážu pomoct a prostě chci pryč - není to nic osobního.
Omlouvám se, že to nedokážu líp zamaskovat.
Omlouvám se, že nevím, jak se chovat jako návštěva a vždycky jen trapně postávám někde v koutku.
Omlouvám se, že se občas v takových situacích víc věnuju vaší kočce než vám.
Omlouvám se, že nedokážu zapadnout.
Omlouvám se, že jsem vždycky tak negativní a že vám svou přítomností kazím náladu.
Omlouvám se, že poslední dobou nemáme společná témata k hovoru.
Omlouvám se, jestli to občas vypadá, jako kdybych s vámi nechtěla být - chci, ale nevím jak a bojím se, že čím déle mě máte na očích, tím dříve si uvědomíte, že o mě vlastně vůbec nestojíte, že máte spoustu mnohem lepších, chytřejších, zábavnějších a nápomocnějších přátel.
Omlouvám se, že vám v podstatě nemám co nabídnout.
Omlouvám se, že se vám za tohle za všechno neumím omluvit do očí a místo toho to plácnu sem a doufám, že si to ta která konkrétní osoba přečte.

Věřím, že pokud se známe z reálného života (i někteří další), tak jste se v tomhle poznali - ano, je to stopro určeno vám.
Podnětem k napsání bylo mé několikadenní bloumání nad tím, proč jsem se tehdy před víc jak rokem nedokázala přemoct a aspoň předstírat, že jsem ráda, že jsem se na jedné narozeninové oslavě opět sešla s několika známými (a spoustou cizích lidí). Na jednu stranu mě trápí, že kvůli mé neschopnosti fungovat jako normální člověk se s tehdejší oslavenkyní v podstatě nebavíme, na druhou stranu si říkám, že si to za své ohavné chování zasloužím (a přestože bych si za následující myšlenku měla podle jedné nejmenované osoby sednout před zrcadlo a vrazit si facku, tak si nemůžu odpustit dojem, že je třeba té dotyčné beze mě líp, protože takového asociálního mrzouta ve svém životě nepotřebuje).
Druhým podnětem pak bylo moje hloubání nad předloňskou halloweenskou oslavou (rok 2013 nejspíš v tomto ohledu stál dost za prd - anebo si to jen blbě pamatuju *krčí rameny*), kde jsem taktéž nebyla zrovna nejpříjemnějším hostem, a nad tím, co jsem měla udělat jinak, abych dosáhla lepšího výsledku. Dosud jsem nepřišla na lepší řešení než tam prostě nejít, což dosud "úspěšně" praktikuju. Naštěstí v tomto případě se mnou zúčastnění ještě mluví.

Všem z výše uvedených situací se tedy ještě jednou omlouvám. Těm, kteří na mě zanevřeli (a tohle si tím pádem nejspíš nepřečtou), přeji najít si lepší kamarády, než jsem já kdy byla. Těm, kteří se stále ještě z nějakého záhadného důvodu drží poblíž, přeju pevné nervy a doufám, že se zase brzy potkáme, napíšeme si nebo tak něco.

Mada ikiteru kedo...

Předně asi to nejdůležitější: stále ještě jsem naživu. Vím, že to tak nevypadá, jelikož jsem se více méně ze všech sociálních sítí stáhla do ústraní; na fejsu jsem nebyla věky, twitter navštěvuju jen v rámci částečně povinného dokazování, že jsem se zatím ještě neodkrouhla, aby si holky nedělaly starosti, a blog... ležel (a když tohle píšu, tak stále ještě leží) ladem.

Není co napsat. Nic se neděje. Život se zastavil. Tedy alespoň pro mě. Ostatní žijí dál své životy a já si připadám jako jedinec uprostřed davu, který nehybně stojí na místě a jen sleduje okolo proudící lidi bez možnosti zúčastnit se dění. Nejsem součástí společnosti, pouze jejím pozorovatelem. Jsem ode všech odříznutá ve svém vlastním světě, kde jsou všechny dny stejné a kde poznám, co je zrovna za den, jen podle toho, jaký pořad či seriál se ten den vysílá.

Přestože můžu poskytnout události pouze ze subjektivního hlediska, nejsem na tom momentálně zrovna nejlíp. Když pominu to, že nechci absolutně nikoho vidět a s nikým nechci mluvit, nemůžu psát, protože prostě není co napsat a není ani potřeba cokoliv komukoliv sdělovat, tak se taky vůbec na nic nedokážu soustředit. To platí i pro takové základní věci jako čtení (přes dva měsíce jsem nemohla číst ani fanfikce, teď už zas jakž takž zvládnu i anglicky psané knihy, i když některé pasáže musím číst na několikrát. Japonské texty jsou bez šance...) či sledování filmů (příliš dlouhé a náročné na pozornost - preferuju seriály a to jen, když u toho dělám něco stranou - většinou pařím spider solitaire, protože to je tak nejsofistikovanější činnost, co zvládnu).

Každá hovadina mě rozbrečí - rozbití skleničky, pád vánočního stromku, příprava polevy na cukroví. Mám problémy se spaním - některý týden nemůžu usnout do pěti do rána, jindy prospím půl dne, zdá se mi hromada snů, které si většinou nepamatuju, ale po probuzení jsem tak unavená, že bych si mohla jít zas lehnout. Nasadila jsem meduňkový čaj, ale bez úspěchu. Stejně tak jsem nasadila třezalkový čaj, ale ani tak se necítím o moc líp než předtím. Pro prášky na spaní ale nejdu - měla bych totiž nutkání dát si je všechny najednou.

Stále jsem bez práce a momentálně mám pocit, že bych už nezvládla ani kancelářskou krysu, o náročnějších pozicích nemluvě. Přestala jsem do životopisu psát telefonní číslo, protože bych to stejně nezvedla.

Cítím se v pasti bez jakékoliv možnosti na zlepšení. Nevidím žádný důvod, proč dál trpět. Na druhou stranu nechci mamce zlomit srdce - už takhle ji trápím až až. Je mi líto, že jsem takhle neschopná a ještě k tomu na hlavu. A tak se plácám ve vzduchoprázdnu, někdy je mi tak bídně, že ani nezapínám počítač, jindy je mi líp, že si až říkám, že mi vlastně celou dobu nic není a že jsem jen líný simulant.
Téměř nikdy mě neopouští takový ten pocit, co je předzvěstí, že se má stát něco velice špatného. Vlastně ani nepochybuju o tom, že se něco přihodí, spíš jen čekám, co to bude tentokrát. A neustále mám pocit naprostého zmaru, protože absolutně nic nemá cenu.
Tolik k mému duševnímu stavu.


Z dalších zpráv:
Vařím. Jelikož mamka je stále v práci, stala jsem se hlavní kuchařkou. V praxi to znamená, že více méně furt jíme rýži. Zlatý rýžovar - co já bych si bez něj počala? Taky jsem se naučila jíst brokolici a lilek. Můžou za to recepty z japonských stránek cookpad.com. Klidně tak připravím takoraisu či šógajaki, ale taková svíčková je pro mě španělská vesnice.

vlastnoručně vyrobený jehelníček

Učím se šít na šicím stroji. Zatím mám za sebou kuchyňskou zástěru, která drží pohromadě spíš silou vůle než dobrými stehy, polštář ve tvaru sovy a prodloužení sukně pomocí krajky. Další je v plánu povlak na polštář a letní sukně. Ovšem moje technika je metoda pokus-omyl, tak si nejsem jistá, co z toho vznikne...

Letos jsem po šesti letech opět pekla cukroví, tentokrát kompletně celé sama. Oproti předchozím rokům tak máme i nějaké ty nové druhy - oříškové obloučky, pařížské rohlíčky, které mi ovšem dosud odmítají změknout, a vosí hnízda, které jsem nazdobila do podoby tučňáků. Jsou strašlivě kjůt, ale varuju vás - nedělejte to, pokud nemáte nervy z oceli a spooooustu volného času - je to šílená piplačka.

velitel tučňáčí armády

Letos jsem se nevyhla velkému úklidu - vyhodily jsme s mamkou snad půlku bytu a stejně je tu pořád takových krámů, až to bolí. Ale alespoň jsem konečně získala skříň, takže si mám kam dát ty svoje hadry. Zbavila jsem se i svého prvního noťasu, kterému už potřetí odešel disk. Do věčných lovišť si s sebou odnesl i kompletní sbírku písniček pro ddrko, takže teď mám jen základní sadu, kterou jsem vylovila z hlubin netu. Zato jsem dostala nový noťas - opět hpéčko. Mám sice pocit, že Tama není tak skvělý jako můj dosavadní komp, ale aspoň se nepřehřívá každých pět minut a funguje mu mezerník. Krkem mi leze windows 8 - ty dlaždice jsou na zabití, nic není kompatibilní, hry jsem si musela přenést ze sedmiček a vraždila bych za nabídku Start. Navíc nechápu, proč je tak nezbytně nutné pořídit si účet u microsoftu - já se tomu vyhýbám jak čert kříži, což ale v praxi znamená, že na jakoukoliv akci si musím přitáhnout vlastní aplikace - vlastní kalendář, vlastní hry, vlastní přehrávač... a už jsem se zmínila, jak děsně mi lezou na nervy dlaždice? fuck you too, windows 8.


Ve své snaze udržet naživu alespoň kytku jsem si pořídila vánoční kaktus a fialku. Kaktus se má k světu, ale za živýho boha nekvete; fialka pomalu, ale jistě umírá. Asi jsem ji přelila... Taktéž jsem se hecla a pořídila jsem si tzv. řasovou kouli známou taky pod svým japonským názvem marimo. Ta je naštěstí velice nenáročná - sedí si ve skleněné dóze a bublá si, a když si občas vzpomenu, tak jí vyměním vodu. To je nejspíš vrchol mých pěstitelských/chovatelských schopností.

Vánoce tak nějak přišly a zas tak nějak odešly. Dostala jsem tři nové knihy - dva Kingy, jednoho Sparkse. I to byl podnět k tomu, abych přeorganizovala knihovny - přeci jen těch knih od Kinga už mám tolik, že se mi nikam nevlezou, a ještě pořád mi jich asi dvacet chybí. Mamčiny detektivky jsem tedy vypakovala do obýváku, a mám tak zas o něco víc místa na svou rostoucí sbírku.
I letos jsem musela jet ke zbytku rodiny, kde jsem více méně celou dobu procházela výslechem: jaktože ještě nemám práci, hledám ji vůbec, neví někdo z mých známých o něčem, nenabírají na poště atd. atd. A když je tohle téma omrzelo, tak jsem zas poslouchala, že už mám fakt načase si najít manžela a usadit se, že jsem dětinská, tvrdohlavá, mám se víc socializovat (což se hned pokusili uvést do praxe tím způsobem, že mě předhodili vnučce nějaké dědovy známé a jejímu přítelovi, kteří mě měli odvézt zpět do Prahy. Ovšem nečekali, že jsem víc jak schopná celou dobu mlčet a prohodit akorát Dobrý den, Díky za odvoz a Nashle) a jako perličku nakonec že tam mám jezdit častějc. Jo, jasně, určitě budu -_-
Silvestr jsem tradičně strávila sledováním Kóhaku uta gassen a následnou Countdown TV aneb Araši a Kisumai jsou to jediné, co udrží mou pozornost a na co se občas i těším.

Loni touhle dobou jsem sepisovala seznam přání do budoucna, z nichž se něco splnilo: sepsání magisterky (nějak...) odstátnicování (horkotěžko), koupě rýžovaru (ovšem ne z výplaty), návštěva Japonska; jiné se zatím nepodařilo: kartička do knihovny (stále v nedohlednu), práce (...), naučit se odpovídat na zprávy přátel rychleji (teď už pro jistotu neodpovídám vůbec). Letos se k sepsání podobného seznamu nemám. Stejně by na něm figurovaly položky typu Chci vidět ten film, co v něj hraje Aiba nebo přečíst třetí díl série Captive Prince, který by letos snad už mohl vyjít. Tolik k mým fascinujícím prioritám. To, co bych si přála nejvíc (duševní zdraví a stabilitu plus nějaké to sebevědomí navíc), se totiž nikdy nesplní.

Zatím ještě aktivně nevyhledávám způsob, jak se sprovodit ze světa - kdyby mě však srazilo auto nebo skolila nějaká nemoc, vůbec bych si nestěžovala.