Best Christmas. Ever! *-*

Po napsání minulého příspěvku jsem usnula dřív, než se manžel vrátil. Podle fotek uploadnutých na fejsbuk přišel někdy ve 4 ráno a očividně ho ta párty dost zmohla, protože další den vstával až ve 2 odpoledne. Nehodlám se patlat v tom, proč tam bylo tolik polonahých Japonek, striptýz a proč má jedna dívčina ruku okolo jeho pasu - nechci to vědět. Důležité je, že se mi v pořádku vrátil a že jsme tudíž mohli strávit štědrý den spolu.

Ráno jsem ještě musela do krámu pro ryby, abych měla večer co smažit - zaplať pánbůh, že filety z lososa jsou tu tak levný, musela jsem jich koupit 5, jeden jsem už měla v lednici. Pak následoval pokec s mamkou přes Skype a celou dobu mi tu do omrzení vyhrávaly koledy a další vánoční písně. Někdy ve tři se dostavil manžel, očividně jen chvilku po probuzení, ještě si protíral oči a zíval, ale už mi nadšeně oznamoval, jak se ta párty vydařila atd atd. Pak se zase odpotácel zpátky, aby našel nějaké oblečení, které by mu nesmrdělo kouřem. Někdy ve čtyři jsem vyndala ryby z lednice, aby mi rozmrzly a chtěla začít obalovat, ale Ósan si vzpomněla, že si zrovna chce udělat večeři, takže jsem musela počkat, až to dodělá. Zatímco jsem se patlala s obalováním, manžel (už hezky vyfiknutej v saku; aby se neřeklo, vyfikla jsem se taky - sukně a košile, rovnou bych v tom mohla ke státnicím :D) si vzpomněl, že chtěl něco koupit, a odjel. Vrátil se asi v době, kdy jsem byla uprostřed smažení, a nestačila jsem zírat, co to všechno přitáhl. Koupil i to slíbené víno a k tomu "vánoční" sushi, nudle, karaage (smažené kuřecí kousky), mandarinky v jogurtu či japonskou obdobu koblih. Jelikož jsem si stále myslela, že Vánoce budem trávit jen ve dvou, přišlo mi to divný, ale jak jsem zjistila, manžel měl jiné plány.

Vánoční hody ^^

Pochodoval tady po kolejích a hledal kohokoliv, kdo by byl ochoten se připojit. Samozřejmě zašel i za Džo Džo, ta však vyslyšela mé modlitby a nebyla doma. Nakonec splašil Kó Hei Bon-sama (která se vytasila s "vánoční" pizzou a hroznovým vínem) a přidala se i Ósan a po úvodním čtení z bible, které jsem neocenila ani já, ani Číňanky, se objevil i Mirek, který nám přišel otevřít víno (Nina šla kolem, ale přidat se nechtěla...).

Manželovo čtení z japonské bible. 

Nejdřív jsem z takového počtu lidí nebyla zrovna odvázaná, ale jak se ukázalo, byla to sranda a nelituju toho. Ještě jsem si gratulovala, že jsem toho salátu udělala tolik a že jsem koupila tolik ryb. Bohužel příborů bylo málo, takže nakonec musel Mirek jíst hůlkama, což musela být docela zabíračka. Musím se pochválit, že jsem nikoho svým výtvorem neotrávila, mně to fakticky chutnalo (a ta vůně *-*) a i manžel chválil (a ani jsem neslyšela, že "maminka dělá lepší" jak jsem se bála XD).

Jako doma :)

Pak jsme z toho udělali švédský stůl, ať si každý vezme, co chce, a každý samozřejmě ochutnal od všeho trošku - pizza ušla, ze sushi jsem nebyla zrovna nadšená, ale hrozny a mandarinky v jogurtu byly naprosto skvělý!

Párty v plném proudu. Já seděla po manželově pravici.

Děsně kjůt Kó Hei Bon-sama (ne, vážně jí není 14)

Probíralo se kde co, později nám manžel i zazpíval a během toho všeho se pilo víno - Ósan to přepískla a bylo na ní vidět, že má dost. A samozřejmě došlo i na dárky. Co si budem povídat, měla jsem za to, že budu jediná, kdo někomu něco dá. Ani ve snu mě nenapadlo, že bych něco dostala a už vůbec ne od manžela. Ale jak tenhle rok stále znovu a znovu dokazuje, zázraky se dějí; poté, co jsem před manžela položila ty dva dárky, manžel očividně znejistěl, jako by nevěděl, jestli to myslím vážně nebo ne. Ale rozbalil je, shledal, že si z něj fakt nedělám srandu, a pak se zvedl s tím, že pro mě taky něco má, jen mi to chtěl věnovat až v kostele. A já zůstala zaraženě sedět a věřím, že kdyby po mně v tu chvíli někdo něco chtěl, nemohla bych ani vnímat, natož mluvit.
Než jsem stačila dát dohromady jedinou kloudnou myšlenku, byl zpátky s malým stříbrným pytlíčkem, uvnitř něhož jsem objevila jantarovou brož. Běžně takovéhle věci nenosím, ale tuhle brož jsem si ten večer připla na kabát a tam zůstane do té doby, než budu kvůli příliš teplému počasí nucena ho odložit. Doufám, že jsem se svým širokým úsměvem nevypadala jako totální pablb, ale prostě jsem si nemohla pomoct.

Okolo deváté jsme to museli zabalit, protože nás ještě čekala návštěva kostela, takže jsem zbytky zase odnosili zpátky do kuchyňky či pokojů, Číňanky poklidily a my dva si vzali kabáty a vyrazili do té zimy. Po všem tom jídle bylo náhle docela náročné šlapat rychleji než šnečím tempem, ale jestli jsme to chtěli stihnout, museli jsme zabrat. Samozřejmě nás hned kousek od kolejí málem srazilo auto z vedlejší silnice, kterému se očividně nechtělo brzdit - jednou mě tu fakt něco zabije. Řítili jsme se nočním městem, občas jsme přejížděli přechod už na červenou, a i když jsem měla strach, že to nenajdu, orientační nesmysl si taky užíval svátky, takže jsem to našla hned.

První, co mě překvapilo, byla barevná vánoční světýlka rozvěšená na stromech okolo sochy panny Marie - nepamatuju si, že bych v Čechách kdy viděla barevný světýlka na pozemku kostela. Další šok byl po vstupu dovnitř - takových lidí jsem fakt nečekala ani náhodou. A ne cizinci - Japonci to byli. Vyfasovali jsme svíčky a našli si místo k sezení, což byl trochu oříšek - nakonec jsme se dostali vedle jednoho manželského páru, kde manželka byla očividná pravidelná návštěvnice a manžel se jen táhnul jako doprovod. Niko byl zaujatý veškerým děním, pilně pročítal program mše a já zatím kulila oči, že zdejší kostel příliš nepřipomínal ty naše - zdi byly napodobeninou kamenů, stropy normální bílé, zdobení minimální. I oltář byl dost nepodobný těm našim. A to nebylo všechno - ministranti nebyli kluci, ale dvě holky! Niko jen zůstal zaraženě koukat a asi třikrát mi zopakoval, že to by se v Polsku stát nemohlo.

vnitřek kostela
(manželova fotka - bohužel jsem ji musela ukradnout, protože já foťák neměla)

Pak začla mše, mluvčí se ze začátku střídali a já mohla s potěšením zjistit, že tomu rozumím, protože se mluvilo velmi jednoduchou japonštinou. Místní kněz byl původem Francouz, což jsem poznala na jeho japonštině i angličtině - oba jazyky bylo těžké dešifrovat. Taky se hodně zpívalo, což byla docela výzva - slova jsme sice měli napsaná, ale neznala jsem melodii, často to bylo mimo mé hlasové možnosti a občas jsem se zasekla, protože jsem nedokázala přečíst daný znak. Paráda. A taky jsme furt vstávali a zase si sedali, přáli hezké vánoce lidem okolo a modlili se. Tedy, já ne, já tam jen stála a pokradmu sledovala manžela (přiznávám, měla jsem toho vína asi taky víc, než bylo záhodno). Když se dávali hostie, zůstali jsme na místě jako jedni z mála - já nejsem věřící a manžel tvrdil, že bez předchozí zpovědi tam nesmí. I co se týče milodarů, byli jsme za barbary - já neměla peněženku a manžel na to zapomněl. Ale přečkali jsme tu hodinu a půl ve zdraví, žádný blesk mě nesežehl a ještě jsem si před odchodem mohli zajít na kafe a zákusky. Tomu říkám servis.

Přiblížila se půlnoc, ale zpátky se nám ještě nechtělo, tak jsme jen tak nazdařbůh projížděli městem, využívali prázdných chodníků, aby jsme jeli vedle sebe, a dál si povídali. Podle manžela bylo venku ten večer docela živo - občas jsme totiž i potkali nějaké lidi, což prý není zvykem. Nakonec mě protáhl Mordorem, což je zdejší vykřičená čtvrť, kam bych se po setmění sama neodvážila, a jelo se zpátky (fascinuje mě, jak při zpáteční cestě vždycky projíždíme školníma pozemkama). Tady jsme zastihli pár lidí v danwašicu, kteří sledovali film, ale nepřipojili jsme se - místo toho jsme zalezli k němu do pokoje a pokračovali v probírání všeho možného. Tyhle rozhovory, které jsou vlastně celé o ničem, mi jednou budou neskutečně chybět. Ale v tu chvíli jsem byla pravděpodobně nejšťastnější člověk na Zemi - a riskla jsem to a využila jsem tuhle příležitost, abych ho při loučení objala a poděkovala mu za tak pěkné Vánoce. Uznávám, že to bylo lehce awkward but I regret nothing! ^_^

A jestli jsem si myslela, že šťastnější už nebudu, netušila jsem, že přijde dnešek a první skutečný sníh na cestě do školy. Teď jsem ta nejšťastnější osoba, protože jsem prožila ty nejkrásnější Vánoce s tou nejlepší osobou a ještě dostala sníh jako opožděný vánoční dárek. Čert vem, že Hanka trávila Vánoce s Japonkami - já bych manžela nevyměnila ani za desítky přátelských Japonek. Vždycky jsem si myslela, že už mě nic lepšího nikdy nečeká, ale tenhle rok opakovaně zjišťuju, že vždycky může být ještě o něco líp. Tenhle rok byl opravdu nejlepší rok, jaký jsem si kdy mohla přát, a obávám se, že ho už nic nemůže překonat. Ale náležitě jsem si ho užila a doufám, že na něj budu ještě dlouho vzpomínat. Kéž by příští rok byl alespoň z poloviny tak awesome jako tenhle (kavi se nebude zmiňovat, že podle vlastních zkušeností po každém dobrém zážitku následuje nějaký stejně špatný - po tomhle roce by totiž ten příští musel být vyloženě peklo X_x)

A protože tohle je poslední příspěvek v tomhle roce, neboť pozítří odjíždím na týden do Tokia, přeju Vám všem krásný zbytek svátků, skvělý Silvestr a ještě lepší Nový rok. よいお年を。

Šťastné a veselé after all

Přeci jen existuje ještě jedno téma krom manžela, o kterém můžu vesele psát, kdykoliv si vzpomenete - moje epic faily. Tenhle týden se odehrál další takový a nemít tu manžela, utápim se v depresích. On jediný mě tu drží nad vodou a věří ve mě (což mě dost překvapuje - sám je ve složité situaci, tak bych se vůbec nedivila, kdyby byl pesimista - jenže většinu času není; jen jedno odpoledne se mi podařilo ho trošku zviklat, tak jsme si spolu zaemařili, ale trochu mě to vyděsilo a doufám, že už se to nebude opakovat, protože on je tady moje naděje a když o ní přijdu...).

Šlo o to, že cílem našeho pobytu tady je zkoumat nějaké téma, napsat o tom práci a obhájit ji - jako bakalářka akorát v japině. První je samozřejmě téma - já se zuby nehty držím svého milovaného Sósekiho, a jestli to znamená, že si od něj budu muset přelouskat něco v japině, udělám to. Problém ovšem nastal ve chvíli, kdy jsme si měli najít svého vyučujícího, který by nám dělal vedoucího. V Olmu jsem to řešila jednoduše - kašlu na téma, hlavně když budu mít Sylvu. Tady jsem ovšem zvolila opačný postup - kašlu na učitela, hlavně když bude Sóseki. Jenže tenhle systém bohužel nějak nezafungoval. Téma totiž mám, ale nikoho, kdo by se mě ujmul. Navíc tenhle semestr nemám žádnou výuku literatury, takže ty učitele ani neznám. Tak jsem udělala jedinou možnou věc - vykašlala se na to.

Jenže se přiblížilo další ze spešl setkání nás nikkenseiů, takže mi nezbylo, než se vážně zamyslet a začít něco dělat, abych jim pak mohla povykládat o svém progresu. Prošla jsem si znovu sylabus, vyhledala si hodiny, které mají něco společného s literkou a vypsala vyučující. Objevila se mezi nimi i Macui-sensei, která nám občas zajede do Olmu udělat seminář o haiku (já ji loni naštěstí misla, zaplať pánbůh za to). Říkala jsem si - jezdí do Olmu, já jsem z Olmu, to půjde. Napsala jsem ji mejl a v jednu ráno se dočkala i odpovědi - prý "A to si troufáte na Sósekiho v japonštině? Tak přijďte zítra do japonské místnosti." Netroufala jsem si, ale nedalo se nic dělat. Ještě připsala, že je alergická na vůně, takže žádný lak na vlasy, mejkap, parfém. Úžasný. Nicméně jsem se v úterý sebrala a šla hledat tu japonskou místnost. Nebylo těžké ji najít - těžké bylo zjistit, jak tam vlastně vlízt. Přišlo mi totiž blbý ťukat na papírové dveře...
Lámala jsem si hlavu, ale nevěděla jsem, co dělat. Tak jsem stepovala okolo a doufala, že třeba vyjde ven.
Hodinu a půl.
Když už jsem vážně začínala být zoufalá, vyšla odtamtud nějaká studentka. Svou neskutečně pitomou japonštinou jsem se jí zeptala, jestli je tam Macui-sensei a ona mi ji zavolala - co já bych si bez ní počala, vůbec netuším.

Macui-sensei se na mě netvářila nijak nadšeně. A ještě míň, když zjistila, že moje japonština je v katastrofálním stavu. Takže mě posadila na zem ke stolku a řekla mi, ať jí sepíšu, o čem že to vlastně chci psát. Bezva - neměla jsem ani tucha. Říkala jsem si, že to vzdám a odejdu, ale vnitřní hlas mi poradil, ať to aspoň zkusím. Tak jsem to tedy zkusila - sepsala jsem jí pár vět o tom, že chci zkoumat téma vinny v Sósekiho Deseti snech. Zabralo mi to půlhodiny. Další hodinu a půl jsem čekala, až Macui-sensei dokončí doučování nějaké holčiny. A protože jsem tu noc příliš nespala, začaly se mi zavírat oči a chvílema jsem tam usínala. Nakonec jsem se však dočkala pozornosti - příliš štěstí mi to ale nepřineslo. Nejdřív mě uzemnila slovy "To je všechno?" a pak pořád chtěla vědět, co to budu psát za práci, jak je dlouhá a co by vlastně měla dělat ona. A já to se svou japinou prostě nedala dohromady a cítila jsem se bezmocně, že tuhle jazykovou bariéru prostě nepřekonám. Po asi půlhodinovém trápení mě uhlazeně a velice zdvořile poslala do háje, ať si najdu někoho jiného. Napůl zklamaně napůl s ulehčením jsem odtamtud vypadla rychlostí blesku a cestu zpátky jen stěží zadržovala slzy. Doma jsem si pak šla co nejdřív lehnout, abych to celé zaspala a nemusela si to v hlavě donekonečna opakovat. Naštěstí mi pak manžel spravil náladu, takže jsem ten den končila s úsměvem a ne emařící v rohu. Ten večer asi v jedenáct v noci jsme jeli na projížďku po okolí - původní plán byl jít nakoupit do jednoho blízkého obchodu, ten ale mezitím zavřel, tak jsme tu jezdili jen tak nazdařbůh a doufali, že se ještě někdy najdem. Nakonec jsme skončili úplně jinde, než jsme doufali, ale obchod jsme našli a manžel tam dokonce potkal jednu známou, která - jako mnoho jiných - měla obligátní dotaz, jestli jsem jeho přítelkyně. Niko to vždycky popře, já se nevyjadřuji a jen v duchu děkuju další osobě, která není tak slepá jako manžel :D (Trávíme spolu totiž tolik času a chováme se tak, že by mě upřímně překvapilo, kdyby si někdo NEmyslel, že jsme spolu) ^_^

Ve středu jsem napsala jiné vyučující, odpovědi jsem se však do čtvrteční spešl hodiny nedočkala (ta přišla až dneska - zase zamítavá.). V poledne mě manžel vzal na oběd (a seděli jsme hezky venku, izolovaně od ostatních^^) a večer jsem pak věnovala učení a manžela už vůbec neviděla. Čtvrtek mi začal vesele - zaspala jsem hodinu. Celé ráno jsem byla na manžela naštvaná, že mě nevzbudil, a až potom jsem se od něj dozvěděla, že se jeho alergie zhoršila a že bude muset k doktorovi. Tehdy jsem zapomněla na své rozčilení a naopak se o něj začla bát. Nijak mi nepomáhalo ani to, že jsem nezávisle na sobě potkala 2 Číňanky, které se mě vyptávaly na manželovo zdraví. Nakonec jsem zjistila, že ho místní doktor poslal ke specialistům a že se manžel asi hned tak nedoplatí. Nejdřív říkal, že se na to vykašle, že na to momentálně nemá, ale já ho přesvědčila, ať to v pondělí přeci jen zkusí, že mu klidně půjčím.

Na spešl hodinu jsme dorazili pozdě, ale naštěstí se nic nestalo - a tentokrát jsem dokonce i trošku mluvila, i když jsem občas zůstala nepochopena (manžel byl jediný, kdo mi rozuměl - nechápu, jak to dělá, ale občas bych ho za to objala). Když jsem jim řekla, že jsem byla odmítnuta, nechtěli tomu věřit. Vypadá to, že se to ještě nikdy nestalo - nj, kavi musí být vždycky něčím spešl :D Byla mi doporučena další vyučující - jestli mě i ona odmítne, nevím, co budu dělat.

hádejte, co bude kavi vařit ^^

Večer jsme zakončili v Bell Mall, kde jsem manželovi pomáhala při výběru trenýrek (z původních 7 dvoje ztratil - neptejte se jak ani kde, nemám tucha, jsem si pouze jistá, že já je zaručeně nemám) - tak dlouho jsme si dělali srandu z jedněch s pejskama, až si je fakt koupil :P
Já potřebovala balící papír, což se ukázalo jako výzva, a víno, manžel zase sháněl leštidlo na boty a něco k jídlu, ale stačili jsme okouknout i filmy a nová céda (kde jsem mimochodem zjistila, že nové cédo Perfume stojí 2 a půl tácu - ještě že ho tehdá, když jsem sháněla dárky, neměli).
Večeři jsme si dali zase spolu a pak se rozešli každý zkouknout svůj vlastní film - já si pustila Lásku nebeskou a Kate a Leopold, manžel jakýsi starý japonský film o incestu (neptejte se...). V noci jsem se pak dočkala i dalšího mejlu od Sylvy *-*

Co by to bylo za Vánoce bez vína a sýru

(i když to bylo pekelně drahý X_x)

Dnešek jsem věnovala čtení, spánku a večer pak přípravě bramborového salátu (který mi pochválila Kó Hei Bon-sama, Ósan i manžel - stejně kecaj, byl to můj první pokus a vím, že to není úplně ono). Když už jsme u toho - chybí mi české okurky a brambory - zdejší okurky jsou divný a brambory se mi odmítají správně uvařit a místo toho se rovnou rozvaří, ať dělám co dělám. A nemají tu naší hořčici. A gothaj... -_- Každopádně za manželových častých návštěv v kuchyňce se mi povedlo salát dodělat a nyní odpočívá v ledničce. Pak ještě nějakou rychlou večeři a další filmový večer - Čtyři svatby a jeden pohřeb a Propadlí lásce s Matthewem Broderickem. Manžel dnes jel někam do klubu, tak doufám, že se mu nic nestane a že se v pořádku vrátí (jsou 2 ráno a stále nic - ne že bych na něj čekala nebo tak něco)

můj výtvor, na který jsem docela i pyšná :)

Teď si tu vesele pouštím koledy, dozdobila jsem stromek, zabalila dárky a už se docela i dostávám do té vánoční nálady. A ani vědomí, že až se příští rok vrátím do Olmu, nečeká mě tam moc kamarádek, je mi momentálně egál (člověk se pouze zmíní, že by rád viděl sníh a závistivá spolužačka hned odsekává něco v tom smyslu, že bych toho chtěla nějak moc - fuck off, když tu byla Diana, tak jsi ani necekla, proti Hance nebo Nině, co tu jsou teďka taky nic nemáš, tak nevim, co jsem ti udělala. A když jsi tak chytrá, mělas jít na mombušó sama, já ti v tom zaručeně nebránila). No, každopádně jsem momentálně šťastná, těším se na to, že strávim zítřek s manželem a doufám, že se to zítra nijak nezvorá.

Držte mi palce a i vy si užijte Vánoce jak nejlépe to jen půjde.

Šťastné a Veselé!

Vánoce Vánoce přicházejí

Je mi jasné, že víc než o celém Japonsku píšu převážně o manželovi, ale nemůžu nic dělat - Japonsko je stereotypní a nudné, zato s manželem se furt něco děje a nikdy nevíte, na čem vlastně jste. Proto i dnešní článek bude jen a jen o něm. (Až já si to budu za rok zpětně pročítat, budu si už určitě lízt na nervy, ale momentálně mě to nijak netankuje)

Blíží se nám Vánoce, přestože to tak venku nevypadá. Sice už se nám ochladilo a bez rukavic, kabátu a šály nevytáhnu paty, ale stromečky před oknama mi stále růžově kvetou a ptáci mi tu vesele cvrlikají, jako by bylo jaro. Po sněhu ani památky a atmosféru Vánoc připomíná tak maximálně ověnčený mini-stromeček na botníku.
Ani ve škole našemu svátečnímu duchu nepřejí - první test píšu v pondělí 26. (to abych si ty Vánoce jó užila -_-).

Jenže já se nevzdávám - na miskách tu mám z domova došlé cukroví, ve středu jdu koupit suroviny na bramborový salát a smaženou rybu, pořídila jsem si svíčku, na stolku mám napůl ozdobený stromeček (work in progress, nějak nemám čas a hlavně náladu na vytváření ozdobiček) a v šuplíku schované dva dárky. Letos prostě budu mít Vánoce, i kdybych se měla na hlavu postavit!

Ono to však tak jednoduché nebude - začneme těmi snadnými věcmi: bramborový salát. Už kolikrát jsem při jeho přípravě asistovala mamce, ale tohle bude poprvé, co ho budu vyrábět sama. Ingredience mám sepsané, ale je mi jasné, že sehnat je tady může být kapku obtížné, nemluvě o tom, že drahé. Třeba okurky jsem tu zahlédla jen velmi letmo, hrášek jakbysmet a hořčici ještě vůbec. Ale mám ještě 4 dny - to se zvládne. Mnohem víc mě děsí představa, že se budu dělat s tím salátem, a manžel mi pak řekne, že ten od jeho maminky chutná líp - to ho asi majznu vařečkou. Nejsem žádná kuchařka a tenhle týden jsem nějaká levá (už se mi podařilo odříznout si kousek prstu a říznout se do ohybu ukazováčku - tímhle tempem budu do konce týdne bez prstů), avšak budu gambarimasovat, co to jen půjde, ale stejně se toho bojím. Rozumná část mi říká, abych ho když tak poslala do háje, že je to idiot, ale ta druhá stojí o uznání (kterého se mi beztak nedostane).

Další nedílnou součástí jsou dárky. Vsadím se s váma o co chcete, že mi ten ňouma nic nedá. Vůbec mě to nepřekvapí, asi trochu zklame. Ale já jsem na zklamání zvyklá a jak se píše v jedné úžasné fanfiction: I won't ask for things I can't get.
Přesto, že on si na mě ani nevzpomene, já pro něj dárek mám. Bylo to poprvé, co jsem sháněla dárek pro kluka a samozřejmě mi to absolutně nešlo. Na dárky jsem úplný tele a nikdy nevím, co komu koupit, takže se držím standardu a kupuju chlast, matce barvu na vlasy a tužku na oči. Manželovi však kosmetiku vnucovat nebudu, chlast je tu příliš drahej a žádnýho totálně spešl koníčka nemá. Co s tím? Napadlo mě zeptat se okolí, a když pominu mrtvé duše, které svou troškou do mlýna neměly čas přispět, sešlo se mi pár dobrých nápadů - křížek na krk byl prvním. Zpočátku jsem si říkala, že to nebude ono, ale jak jsem o tom přemýšlela, zamlouvalo se mi to čím dál tím víc. Přestože manžel žádné šperky nenosí, říkala jsem si, že to zkusím. Nakonec však rozhodl obchoďák - nic, co by se mi zamlouvalo, neměli. Nicméně jsem si to poznamenala - ještě bude mít narozeniny :)
Další návrh byl už zmiňovaný chlast (zamítnuto) a pak jeden velmi zajímavý - nové cédo Perfume. Tady jsem se zarazila, hlavou mi proběhlo, jak se těšil na jejich koncert a nakonec z toho sešlo, a že by se mu to mohlo zamlouvat. Tady jsem ovšem zase váhala kvůli ceně a skutečnosti, že žijeme v době internetu, kde se dá stáhnout takřka všechno. Nicméně jsem se rozhodla, že to risknu - a opět zakročil obchoďák :D
Možná to byl osud, ale nakonec jsem skončila přesně tam, kde jsem začala - v knihkupectví. Co jiného můžete dát knihomolovi k Vánocům než knihu? Tady to ale byla vyloženě sázka do loterie - manžel se stále chlubí, jak má obrovskou knihovnu a kolik toho četl, takže jsem trnula (a pořád trnu) hrůzou, že tu Tanizakiho Svastiku už má. A jako mini-dárek k tomu jsem sehnala i pěkný balíček s čokoládou (díky Warrion, čokoláda je prostě čokoláda^^).
Trvalo mi to dvě hodiny, po nichž jsem se vracela naprosto unavená, ale v dobré náladě. Tu mi však téměř okamžitě přišel zkazit manžel - mezi řečí se zmínil, že jde zkouknout film podle jedné Tanizakiho knihy. Hádejte které.  Jasně, přesně té, kterou jsem mu koupila. Takže jsem si další dvě hodiny okusovala nehty napětím, aby nepřišel s tím, že se mu to vůbec nelíbilo. Naštěstí to nehodnotil jako shit, nýbrž weird, but good, což je dobré znamení :)
Tímto uzavírám kapitolu Dárek a děkuji všem za tipy a morální podporu během mého běsnění :D

Další, o čem se chci zmínit, je náboženská stránka Vánoc. Já jsem vychovávaná jako ateistka, věřím na osud a můj bůh je Midorikawa Hikaru-sama. On je křesťan - sice nijak zapálený, nicméně věřící. A jako správný křesťan má potřebu zachraňovat ty nebohé nekřesťanské duše a přivést je na správnou cestu.
A tady dochází ke střetu - já si stojím za svým ateismem, on si stojí za křesťanstvím a ani jeden z nás nechce ustoupit. Zpočátku jsem to téměř nevnímala, ale postupně se toto téma dostávalo do našich rozhovorů stále častěji a nyní se už nachází v každé diskuzi. Už na to začínám být alergická - to je furt Osud je blbost, Svět musel někdo stvořit, Život po smrti existuje bla bla bla. Já ho o opaku očividně nepřesvědčim a on ať si zkusí přesvědčovat mě, že mám chodit do kostela. Dneska přišel s tím, že bych měla začít chodit ke zpovědi, na což jsem mu s úsměvem sdělila, že se dostatečně vykecávám na netu a nepotřebuju lízt do kostela. On tu však chce začít pravidelně chodit ke zpovědi a já začínám mít stejný pocit jako on - tahle nebohá duše by potřebovala zachránit.
Nicméně jsem souhlasila, že s ním v sobotu půjdu na půlnoční. V posledních letech jsem si to chtěla zkusit, ale s mamkou očividně nikam nepůjdem, takže si to odbudu tady. Navíc mše v japonštině - to musí být zážitek. Jen doufám, že to nebude moc dlouhý, protože se jinak ukoušu nudou, a manžel by mě asi zabil, kdybych si vzala empétrosku nebo knihu. Taky doufám, že mě nebude nutit přijmout hostii, protože to bychom se asi pohádali. Mimochodem, v minulym balíčku z domova dostal od matky zásobu hostií a má je tam vystavené na ledničce (a na nich položenou naši společnou purikuru ^^).

Co mě však děsí nejvíc je to, že já se tady snažím udělat si běžné Vánoce - stromek, cukroví, salát a ryba, dárky a on se tváří, jako že ho to nezajímá, hlavně když večer půjde do kostela. A i kdyby nic jiného, tak tohle bolí. Asi to bude odlišnou kulturou, ale z mého pohledu je prostě sobec. ...to jsem možná přehnala - přeci jen nevím, jak ta sobota bude probíhat, třeba to bude v pohodě. Ale jeho reakce na to, že mu hodlám uvařit štědrovečerní večeři byla: "Ty chceš vařit štědrovečerní večeři? Proč, prosim tě? O_o" Jako netvrdím, že jsem kdovíjaká kuchařka, ale trocha vděku, že na něj myslím a že mu chci udělat radost, by ho nezabila.

Když ještě přidám dovětek, že po hodině přišel zas a měl potřebu řešit Džo Džo a to, že se mu vyhýbá a že ji chce vidět, určitě si říkáte, proč toho blba nevyhodim a nežiju si spokojeně bez něj.

Inu, on má i světlé chvilky - pravda, není jich moc, ale maj na mě největší dopad. Myslim, že to byla sobota - řešili jsme japonštinu a naši závěrečnou práci, já si čím dál tím víc připadala jako debil a nakonec jsem se pohádali o mé (ne)schopnosti mluvit. Byla jsem fakt naštvaná a pokusila jsem se ho vyhodit, ale on zůstal stát u dveří a začal povídat - a mlel a mlel tím svým uklidňujícím hlasem, přesvědčoval mě, že to bude v pohodě, že na to mám, že si jen musím víc věřit atd. Postupně jsem se uklidnila a když po hodině odcházel, už jsem měla na tváři úsměv a vrhla se na učení s novou energií. Netuším, jak se mu to povedlo, ale uvěřila jsem každému jeho slovu a svět už najednou nebyl tak šedivý jako předtím. Sice se nezdá, ale má stejnou schopnost jako Sylva - přesvědčit zarytého pesimistu, že život je krásný :) A i když ho za jiné věci nemám ráda, za tohle jsem mu neuvěřitelně vděčná a jen lituju toho, že jsem musela čekat tak strašně dlouho, než jsem ho potkala. Znát ho před pár lety, možná je ze mě úplně jiný člověk (a možná taky ne). Každopádně jsem se s jeho pomocí trochu rozmluvila anglicky a teď se mě snaží dokopat i k té japonštině - dneska mě poslal najít Macui-sensei, která by se měla stát mou vedoucí závěrečné práce - ne že by šel se mnou, poslal mě tam samotnou, aby si zajistil, že to bude jen na mě, abych to vyřídila (bohužel Macui-sensei tam nebyla, tak jsem jí musela sesmolit mejl). Ale úmysl se počítá.

Netuším, proč se okolo něj točí tolik holek (ale jako fakt houfy - třeba dneska jsme odcházeli z hodiny a u schodů se na něj náhle nabalily 3 Japonky celé šťastné, že ho vidí - wtf? O_o), ale vím, proč jsem poblíž já, a taky vím, že i přes všechny jeho špatné stránky (a mou neuvěřitelnou žárlivost - kde se to ve mně sakra bere?) poblíž taky zůstanu, co nejdéle to půjde.

Tenhle týden: kino!

Pátky jsem vždycky měla ráda, ale upřímně - tenhle bych okamžitě zrušila, kdyby to šlo...
Ale všechno hezky popořádku - v pondělí měl mít manžel přednášku na střední škole, což znamenalo, že nepůjde na vyučování, což mi ale v tu chvíli až tak nevadilo - ráno totiž přiběhl, jestli umím vázat kravatu (což neumím - manuál už mám staženej, začnu trénovat XD), a zbytek té hodiny se táhl ve znamení velmi domácké atmosféry - jestli jsme v tu chvíli nepřipomínali manžele, tak už nikdy XD

nervózní Niko-sensei vraždící pohledem

S úsměvem jsem ho vyprovodila až k hlavním dveřím, kde ho Džo Džo okázale ignorovala (kdybych tvrdila, že mě to nepotěšilo, lhala bych).
Čekala mě však škola, tak jsem ještě rychle dosmolila úkol a jela. Jenže hodina nám odpadla, tak jsem si s Ninou sedla v jídelně a četly jsme si. Další hodinu jsem měla přípravu na ikkjú testy, kde normálně sedím s Ósan a manželem, ale ani jeden tentokrát kvůli té přednášce nebyl. Nicméně jsem neměla čas připadat si opuštěně - čekal mě další test (který jsem zase nepásla - tentokrát jen o 11 bodů, ale to je náhoda).
Ještě rychle na nákup a hurá zpátky domů - čekala jsem, že manžela potkám prakticky okamžitě, ale nestalo se tak. Jak jsem za chvíli zjistila, vykecával se o patro výš s Mirou, tak jsem tam za ním přišla a osvobodila nebohého sempaie ze spárů manžela (jakmile jednou začne mluvit, je téměř nemožné se ho zbavit). Vyslechla jsem si, jak měl potíže s technikou, jak mu to nešlo a hlavně jak dostal jako na potvoru třídu plnou kluků a ani jedinou holku, což bylo vlastně to, kvůli čemu tam šel (děkuji komukoliv, kdo se na tom podílel :D).
Večer jsem smolila jednu pitomou esej na hodinu kulturálních studií a jeden příběh na kaiwu a Niko mě otravoval tím, že mi furt posílal nějaká videa. Zvlášť jedno se fakt uchytilo (nelekejte se, jde o přesouvání velice důležité utsunomijské sochy gyozy XD):

Úterý jsme spolu měli jednu hodinu a pak šli na oběd, já těžce nevyspalá, jelikož jsem šla spát až v 6 ráno. Večer jsem se bohužel nemohla moc vykecávat, protože jsem musela dosmolit tu esej (a další video, tentokrát vinou T'Sal - tady už se tuplem nelekejte XD):

Jak vidíte, esej byla psána za opravdu velmi seriózních akademických podmínek, takže podle toho taky vypadá. Dotvořila jsem ten paskvil ve 4 ráno, celá spokojená zalehla - a ráno po příchodu do školy zjistila, že mi ona hodina odpadla...-_- Nicméně nálada se mi rychle zlepšila, když jsem se vrátila na intrák a stavil se manžel (btw nemůžu se rozhodnout, jestli bych radši, kdyby si už přede mnou tu košili nevyhrnoval, nebo jestli mu mám dát do prádla svědící prášek, aby se musel drbat častěji XD). Ten den jsme spolu a ještě s Miki měli naplánováno kino - Japonci se totiž rozhodli natočit Gendžiho.

Nejdřív jsem chtěla, aby se Miki s manželem potkala, ale nakonec jsem usoudila, že chci Miki přeci jen pouze pro sebe (a ano, částečně je důvodem i to, že manžel je prostě na japinu a další jazyky machr a já vedle něj vypadám jako slintající idiot s IQ houpacího koně -_-;). Koupili jsme si lístky (byl nějaký spešl den, tak nás každého vyšel lístek jen na tisícovku), a protože ještě zbýval čas, trochu se konverzovalo. Tedy - oni dva si povídali a já tam seděla a snažila se chápat obsah diskuze. Později jsem se od Miki dozvěděla, že manželova japina je sice dobrá, ale že takhle by to normální Japonec nikdy neřekl.
V kině jsem seděla uprostřed, takže jsme si s manželem mohli šeptem sdělovat dojmy. Film sám byl dost strašný, já tomu nerozuměla ani slovo, ale naštěstí jsem kdysi dávno četla knihu, takže jsem alespoň věděla, o co jde. Manžel byl příšerně otrávený, a kdybych nebyla celá nedočkavá konce, měla bych z toho škodolibou radost. Ty náznaky radosti mě však rychle přešly, když se někdy v druhé půlce odehrávala fakt romantická scéna, já naměkko a manžel se ke mně naklonil a zašeptal mi, že mu to připomíná sebe a Džo Džo -_-
Po 2 a půl hodinách utrpení jsme byli milosrdně propuštěni a něco mi říká, že by to lidem měli pouštět za trest. Dokázali tam totiž zkombinovat uměle vypadající císařský dvůr s téměř hollywoodskými efekty, protagonista zvládal jen jeden výraz a celé to bylo dost čotto. A to jsem tomu ani nerozuměla - třeba by to bylo ještě horší, kdybych znala dialogy X_x

Pak Miki navrhla, že bychom mohli zajít na purikuru. Chudák manžel netušil, do čeho leze, takže ochotně šel - což mi konečně umožnilo vyměnit fotky v peněžence :-P
Nicméně se později zmínil, že to bylo poprvé a naposledy, protože ho to totálně znechutilo. Tak jako jo, je to lehce čotto a vždycky se cítím dost trapně, ale jakmile je po všem, tak je to v pohodě a ty fotky ani nevypadají špatně.

Tímhle riskuju vlastní život - jestli to někdy najde, je po mně XD

Pak jsme to radši rozpustili, Miki se vydala na opačnou stranu a my šli zpátky ke kolům. Cestou se však rozpoutala vášnivá diskuze o Gendžim a jeho "svádění" žen - co si budem povídat, nazvala bych to spíš rejpnutím než sváděním. Manžel se mnou nesouhlasil, že prý ty ženy stejně byly svolné a bránily se jen naoko a že když bylo po všem, tak se jim to líbilo. Dost jsme se rafli a já byla označena za feministku - budiž, pokud to, že si myslím, že muž nemá právo ženu k čemukoliv nutit, ze mně dělá feministku, budu hrdou feministkou >.< (mimochodem, s přihlédnutím k tomu, že je křesťan, mě tohle dost překvapilo O_o)

Čtvrtek se vezl na vlně blbé nálady z předchozího dne, s manželem jsem neměla jedinou společnou hodinu a když jsem přišla na intrák a už to vypadalo nadějně, že se rozběhne nějaký hovor, objevila se Kó Hei Bon-sama, která připravovala párty, a manžel na mě zapomněl a šel se vykecávat s dalšíma organizátorama. Kdyby to bylo jen trochu možné, naštvaně bych za sebou práskla dveřmi - bohužel moje dveře mi práskání neumožňují, což je tu asi největší nedostatek.
Když jsem se jakž takž uklidnila, objevil se zas a měl chuť bavit se o Džo Džo - jak ho ignoruje, jak už ji dlouho neviděl a snad nechce spáchat sebevraždu (upřímně o tom pochybuju) a mně zatím docházela trpělivost, tak jsem odsekla, že nevim, nejsem její kamarádka a ani nechci být, což ovšem podnítilo jen další otázky, tak jsem se naprdla a více méně ho z pokoje vyhodila. Totálně mi to zkazilo náladu a nijak mi nepomohlo, ani když jsme se asi po dvou hodinách potkali u kuchyňky, Niko se ptal, jestli jdu na párty, já mu řekla, že tam je na mě moc lidí, tak tam nechci jít sama, což on totálně nepochopil a mumlal si něco o tom, že jsem přeci posledně říkala, že chci jít, tak proč sakra nejdu a tak. Mimochodem se mi snaží celý týden namluvit, že rozdělení na extroverty a introverty je hovadina a že bavit se s lidma je přeci úplně normální a snadná věc a nechápe moje problémy s komunikováním -_-
Prostě se to nakupilo, já byla naštvaná, tak jsem si otevřela pivo a celý večer jsem nebyla schopná cokoliv dělat - jen jsem se stočila do klubíčka a pustila si linkiny, kteří jsou moje poslední naděje (takže když se zmíním, že poslouchám linkiny, znamená to, že jsem na tom fakticky hodně blbě, případně jsem sakra hodně naštvaná).

Dnes ráno jsem se nedokázala vzbudit včas, zmeškala jsem hodinu a vstávala jsem až někdy ve 12. Jenže i když jsem se probudila, jela jsem na autopilota - uvařit jídlo, zaplatit účty a rychle zpátky do pokoje. Někde mezitím jsem potkala Nika, ale jediné, co jsem mu byla schopná říct, bylo, že jsem zaspala a zameškala hodinu. Nic víc jsem nedala dohromady, mozek mi nepracoval. Od dvou odpoledne, kdy jsem se vrátila, jsem až do 7 ležela na posteli a poslouchala linkiny - toť vše. Žádné čtení, žádné filmy, žádné učení, žádné přemýšlení - nic. Mozek vypnutý. Probrala mě až zpráva od Miki, že zítra nemá čas, jelikož má brigádu. Pak jsem byla schopná vstát, po celym dnu se poprvé napít a jít si připravit večeři. Tu chvíli si vybral manžel k otravování, ale já ho bez milosti vyhodila, protože jsem se potřebovala dát kompletně dohromady, než mu budu čelit.

Někdy v 10 večer jsem se cítila dostatečně sebevědomě, abych se zvedla a šla mu zaklepat na dveře - no a zůstala jsem tam až do půlnoci. Probrali jsme školu, (ne)znalosti japonských studentů, literaturu, jeho nový účes (v kterém mi připomíná mafiána, ale všem okolo se to děsně líbí) a samozřejmě i Džo Džo (proč mu pořád radím, co by bylo dobré udělat pro záchranu vztahu? Můj masochismus nezná  mezí...).

Zítra mu jdu koupit dárek, ale pořád netuším, co by bylo nejlepší. Kdyby vás ještě něco napadlo, dejte vědět.
Na závěr ještě jedno vánoční video: http://thenizu.tumblr.com/post/14166174991 XD

Sobota s manželem

Můžu to opakovat do nekonečna a stejně tomu lidi nevěří - já jsem naprosto strašná osoba a sama od sebe bych se držela dál, kdyby to šlo. Přestože Ósan tvrdí, jak jsem děsně jasaší, a manžel by mě rád po smrti poslal do nebe, nevěřte jim ani slovo. Dneska má totiž Niko fakt hrozný den a já místo abych se cítila hrozně, jsem naopak spokojená, že můj den je skvělý.
Vše začalo samozřejmě ráno, kdy se mi povedla moc hezká věc - vzbudila jsem se, otráveně koukla na budík, jestli už fakt musím vstávat, a viděla, že mám ještě hodinu, tak jsem zajásala a spokojeně znovu usnula. Manžel chtěl vzbudit v 10, což se mi sice moc nezamlouvalo, ale budiž - jeho rozhodnutí. Že však dnes je první den, kdy můžem koupit lístky na koncert Perfume, to věděl (sama jsem mu to xkrát připomínala, protože on nebyl schopen si to vyhledat). Když se do třičtvrtě na 11 neobtěžoval přijít, šla jsem za ním sama s dotazem, kdy hodlá jet pro ty lístky. Řekl, že do 7 minut, což v překladu znamenalo "dej mi čtvrt hodiny a možná budu i oblečenej."
Nakonec jsme se tedy vypravili, jenže manžel prohlásil, že nejdřív musí zaplatit účty, potom pojedeme do obchoďáku a až pak Lawson, kde prodávají lístky. A kdo jsem já, abych odporovala (navíc co si budem povídat, já ty dívčiny z Perfume vlastně ani neznám. Poslouchám od nich jednu písničku a to je tak vše). Účty byly dost hnusné - 8 tisíc za telefon je opravdu hodně a to ještě platil pojištění a vodu. To mu náladu nezlepšilo, zato já se stále usmívala - to víte, bylo hezky, slunečno, sobota a já trávila den s manželem :)
Dál následovala cesta do Fukudayi, která je za nádražím, v části, kde jsme předtím ještě nebyli. Na jedněch semaforech se mě Niko z ničeho nic zeptal, jestli si tuhle křižovatku pamatuju, což mi na tváři vykouzlilo další úsměv - na téhle křižovatce jsme se druhý den našeho pobytu tady setkali asi 3x (osud, já vám to říkala XD).
Ukázalo se, že můj orientační smysl se trochu zlepšuje, protože jsme dokonce jeli i správně (tentokrát...) a zmíněný obchoďák fakt našli. Uvnitř to ale vypadalo tak přepychově, že i kdybychom místo dvou tisíc měli dvacet, tak by nám to nestačilo ani na blbou ponožku. Vidina trička, sukně či náušnic padla a já se rezignovaně odebrala do 3. patra - papírnictví, kde manžel sháněl sešit. Jeho pátrání po sešitu je dosud bezúspěšné - sešit musí být A4, tlustý, čtverečkovaný, v pevné vazbě, která by se mu líbila, což je něco, co podle mě vůbec neexistuje. Tenhle je moc tenký, tenhle je v kroužkové vazbě, tenhle má linky, tenhle se mu nelíbí... *oči v sloup* Když sakra potřebuješ tak nutně sešit, kup si nějaký, co mají, nebo si ho nech poslat z Polska a přestaň dělat takový povyk kvůli pitomýmu sešitu! (ne, nejsem naštvaná, jen mě vytáčí to jeho neustálé stěžování si na úplné zbytečnosti a jeho slovní zásoba sestávající z hodnocení: "This is shit.")
Nakonec si teda něco koupil, ale stejně vykládal cosi o vazačství a spravení jeho dosavadního sešitu. Díky tomu jsem však zjistila, že když koupíme něco za míň než tisíc, dostaneme zbylé prachy nazpátek. Takže jsem neváhala a nejkratší trasou zamířila do...

Knihkupectví, jak jinak. Už jsem vycvičená v hledání Sósekiho, takže mi to zabralo jen asi minutu, než jsem ho objevila. Stále tu hledám Omoidasu koto nado, ale nemám štěstí. Tak jsem si místo toho pořídila Rondon Tó/ Maboroši no tate ( Londonský Tower / Štít iluzí). Pak mě napadlo, že když už budou ty Vánoce, tak bych si mohla koupit ještě něco. Tak se stalo, že jsem manžela, který se táhl za mnou a výjimečně nic nekupoval, zatáhla do manga sekce (manžel mangu nesnáší), a aby si to jó užil, protáhla jsem ho BL sekcí XD Žádanou knihu jsem však nemohla najít a ani nic, co bych si koupila místo toho, tak jsem to po chvilce chtěla vzdát. Jenže manžel mě nenechal a donutil mě se jít zeptat, za což jsem mu hrozně vděčná, neboť mě nejen přinutil použít japinu, ale já dokonce i získala první z hexalogie No. 6 *-*
Pak ještě rychle nakoupit něco k jídlu (pouze pro něj, já dnes měla v plánu vařit oden) a mohli jsme jít. Niko se u pokladen zmínil, že se pohádal s Džo Džo. Důvodem prý bylo to, že Džo Džo si špatně vyložila manželovo chování a teď ho obviňuje, že jí tahal za nos. Ona si ho totiž asi vážně chce vzít a mít s ním děti, ale on chce ještě pár let studovat, vydělávat se mu nechce, věkový rozdíl je pro něj příliš velký (prý si vezme někoho mladšího než je on sám) a navíc odmítá žít v Číně. Řeknu vám, že to je úžasné téma hovoru a ještě lepší je, když se mám pokoušet mu radit, co by měl udělat a jak si Džo Džo udobřit. Jenže to bych nebyla já, kdybych se mu nepokusila pomoct (T_T).
Cestou zpátky jsme hledali Lawsona, ale nikde se žádný nevyskytl, tak se manžel šel nakonec zeptat do Family Martu, jestli tam prodávají lístky. Tou dobou bylo něco po 2 odpolední. Přístroj se našel, teď v něm ještě objevit ty lístky. Nakonec jsme i to zvládli, jenže se ukázalo, že den blbec pro manžela ještě nekončí. Lístky byly vyprodané. Kompletně, na oba koncerty. Tedy, ne že by mě nenapadlo, že to takhle dopadne, ale i tak to byl trochu šok. Přiznávám se, že jsem na ten koncert ani tak moc nechtěla, to manžel byl celej nadšenej a těšil se na to jak na Vánoce. A v tuhle chvíli byl fakt nasranej. Ne naštvanej, vyloženě nasranej a já se strašně bála, že z toho obviní mě. Zpětně mi to přijde iracionální, ale v tu chvíli jsem tam prostě jen stála se skloněnou hlavou a čekala, až na mě začne řvát, že je to moje chyba.
Samozřejmě to neudělal, na to je příliš milej (aneb kavi ví, koho si vybrat :) Místo toho zvednul telefon, zavolal jedné Japonce, co umí perfektně polsky, a zjišťoval, co se dá dělat. Při čekání na další telefonát jsme se přesunuli do blízkého parku okolo ucunomijského hradu, kde si manžel snědl svůj oběd (vida že se ty dřevěný hůlky k něčemu hodily) a probírali jsme pro změnu zase náboženství (frekvence těchto rozhovorů pro mě začíná být trošinku nepříjemná - sama se považuju za ateistu věřícího na osud a reinkarnaci (v minulém životě jsem zaručeně byla Japonka) a nemám ráda, když mi někdo vnucuje křesťanství a koncepci nebe a pekla.
Jak jsme si tak spokojeně mrzli na sluníčku (já jen ve svetru), manžel vedle mě, byla jsem spokojená. Přestože byl určitě naštvanej kvůli lístkům, usmíval se na mě a vůbec nebyl mrzutý, jak bych od něj čekala. Navíc se mě snažil přesvědčit, že jsem dobrý člověk a že se dostanu do nebe, což jsem odmítla. Nejsem dobrá ani náhodou - jsem líná, závistivá, nepřející a žárlivá (jen ukázka, celý výčet by trval příliš dlouho). Nakonec jsme se dozvěděli, že 19. ledna bude poslední příležitost - v aukci. Jinými slovy, jsme nahraní (ale kavi našla, že další koncert bude v únoru v Niigatě, tak to zkusí zítra navrhnout manželovi - snad ji neukamenuje).
Na zpáteční cestě jsme se ještě stavěli v čistírně - manželovi se povedlo ukápnout si na kalhoty vteřinové lepidlo, tak se šel zeptat, co se s tím dá dělat. Podle netu pomůže ředidlo, které ale rozežere barvu; podle paní z čistírny si má koupit nové kalhoty. To manželovi náladu věru nezlepšilo, a po návratu se vrhnul na svůj úkol z korejských číslovek a to byla poslední kapka, protože číslovky manžel z duše nenávidí. Já si zatím vařila cosi, co mělo být oden. Těžko říct, jestli se to povedlo, ale manžel toho snědl dost na to, abych si byla jistá, že to bylo poživatelný :D (a to tvrdil, že si nedá XD a ano, uvědomuju si, že za to Hokkaidó jsem vyhrožovala, že mu nic nedám, ale za to, že mi dnes dělal společnost, si to zasloužil)
Pak jsem mu zkontrolovala ty jeho pokusy o číslovky a opravila pár chyb (co na to říct - jsem prostě machr na korejské číslovky XD). Večer jsme se rozdělili, já šla sledovat dorama do danwašicu, on šel vynést smetí a zase jsme se potkali, až když jsem mu klepala na dveře, aby se šel podívat na měsíc. Nejdřív na mě koukal jako tele na nový vrata, ale když jsem si horkotěžko vybavila, že zatmění je anglicky eclipse, měli jste vidět ty mety - dokonce jsem ho viděla běžet! XD

Já jen popadla kartu a foťák a běžela taky - jen v mikině. Stáli jsme tam před kolejema jako dva magoři a já fotila měsíc. Niko pak volal Taku(ovi), ať se přijde honem podívat. Přišel, ani si nevzal ponožky, a za chvíli už volal té své Číňance, aby taky přišla, takže se za chvíli zjevila v růžovém županu a společně jsme zírali na měsíc (a náhodní kolemjdoucí a někteří obyvatelé kolejí divně zírali na nás - zvlášť když jsme tam s Taku(ovou) pantoflí hráli fotbal a on tam skákal po jedné noze sem a tam XD).
Málem jsem tam zmrzla, prsty jsem totálně necítila, ale podívaná to byla hezká a stála za to. I manžel podotkl, že je to romantické. Takže už jsem s ním absolvovala vycházku k moři a zatmění měsíce - dobře ty! XD
Přestože Niko by tenhle den asi nejradši zrušil, já jsem si ho skvěle užila :)

btw závěrečná otázka: kdybyste měli koupit dárek dvacetiletému ňoumovi odvedle, který má tolik knih, až to ani není hezký, poslouchá odlišnou hudbu a příliš toho o něm nevíte, co byste mu koupili? Chci manželovi něco malého dát, ale nemám tucha co. Pomozte!

Týden, kdy jsem konečně mluvila japonsky

Za těch x let své existence jsem se naučila jednu velmi důležitou věc - jakmile se vše daří a vy máte dobrý pocit, zákonitě bude následovat sešup dolu a pár hodně blbých dní. A čím lepší jsou začátky, tím horší jsou ty konce.

Pondělí začalo celkem dobře - odpadla mi nenáviděná hodina, tak jsme místo toho šli spolu s manželem na oběd/večeři. Večer se pak každou chvilku stavoval, jestli už jsem začala s přípravou přednášky, kterou jsem měla mít ve středu (a Niko se náhodně zmínil, že si myslí, že mi na něm záleží ^^ *kavi přede blahem, že ten blb není asi úplně slepý*). Já, jakožto správná zastánkyně prokrastinace, jsem na to kašlala jak se jen dalo a začala něco dělat až v noci, což se ovšem druhý den ráno projevilo tím, že když zazvonil budík, šla jsem jen vzbudit manžela (kterému to nijak nepomohlo, protože jakmile za mnou zavřel dveře, šel si zase lehnout) a pak jsem hupsla zpátky pod deku a spala dál, vyučování nevyučování. Tedy "spala" - kvůli tý zatracený klimatizaci, kterou topím, je tu hnusnej vzduch, a už jsem sice překonala počáteční nevolnost, která nejednou málem vedla k omdlení, ale problémy se spaním prostě překonat nedokážu. Jakmile ten krám nevypnu pár hodin před tím, než si jdu lehnout, nemůžu usnout, potácim se někde mezi vědomím a spánkem a ráno jsem ještě unavenější než večer. Jenže když to vypnu, do 5 minut tu mrznu -_-
No, každopádně jsem se válela někdy do 11 a pak chtěla začít pracovat. Jenže chybička se vloudila - nešel internet. Připojení totiž sdílím s vedle bydlící Ósan, která má modem ve svém pokoji a když je problém, nahazuje to ona. Jenže ten den se rozhodla pilně studovat v knihovně - od rána do 8 do večera. Celou tu dobu jsem tedy byla bez netu, takže jsem horkotěžko lovila v paměti, co vím o Česku, a v duchu děkovala W-senseiovi, že nás minulý semestr přinutil smolit Wataši no kuni (a manželovi, který to pro mě vylovil z hlubin mé flashky a hodil do rtf formátu, jelikož můj noťas nemá Office a neotevře .doc). Rozhodně jsem ale víc času trávila vedle u manžela než u sebe, nalakovala jsem si nehty, zkoukla seriál a stahovat věci jsem začala, až když mi byl navrácen internet.
I to však mělo háček - asi po hodině přišla Ósan s tím, že ona internet nemá a že nutně potřebuje zavolat rodičům - jinými slovy, že mě na hodinu odpojí, aby si mohla vyslechnout novinky z domova. A Kavi stále ještě neumí říci ne - odkejvala jsem jí to, a když se přišel manžel zeptat, co se děje, už jsem ze zoufalství otvírala pivo. Naštěstí Ósan byla rychlá, tak jsem mohla vesele pokračovat, avšak mozkové buňky se mi někam rozutekly a já asi hodinu v kuse poslouchala naší hymnu, kterou jsem pak vyměnila za české koledy...
Prezentaci jsem si připravila, ale samozřejmě to mělo být japonsky a já neumím japonsky ani kváknout, tak jsme si s manželem zanadávali, že je to totálně v řiti, a šlo se spát, protože ráno se brzo vstávalo.
Zase jsem vzbudila manžela a dohodli jsme se, že v 9:10 vyrazíme. No ještě v 9:20 se vykecával nahoře s klukama a já rostla, protože jsem si ještě potřebovala vytisknout poznámky a projet je a taky jsem měla v plánu koupit si pivo, abych byla schopná mluvit. Niko měl nervy na pochodu (dokonce víc než já), tak mi nakonec odsekl, ať jedu bez něj, což jsem taky udělala, protože on je fakt horší než holka a vypravuje se jak vrabci z Čech.
Vytisknout materiály jsem stihla, podškrtat žlutě taky, ale na pivo už nedošlo - volala totiž Džo Džo, že už na nás všichni čekají (jak se ukázalo, kecala - byla tam jen ona). Ano, ta Džo Džo, kterou když vidím, mám chuť něčím praštit o zeď. Ta mi náladu věru nezlepšila, ale když jsme se pak trošinku bavily, ukázalo se, že je opravdu tak milá, jak jsem si celou dobu myslela, že je. To mi ovšem náladu taky zrovna nezlepšilo. Dokonce navrhla, že budem kamarádky, což bylo, doufám, jen zdvořilé gesto, protože nevím, jak dlouho bych vydržela v její přítomnosti, aniž bych byla nevrlá. Na druhou stranu bych ji alespoň mohla poznat a zjistit, kdo z dvojice Ósan - manžel má vlastně pravdu... ne že by na tom nějak zvlášť záleželo...
No každopádně jsme se tedy všichni sešli u hlavní brány, vyměnili si jorošiku s vyučujícími, kteří nás doprovázeli, nasedli do autíček a rozjeli se směr ucunomijská základka. Niko seděl vepředu, za ním Džo Džo, která se starala o konverzaci s řidičem, a já vedle ní. Díky tomu jsem měla pěkný výhled na manžela, který při téhle příležitosti vyštrachal oblek a kravatu ;) A jako mnohokrát předtím jsem se v duchu ptala, když je tak blízko Džo Džo a ví, že ji nemůže mít, jestli se cítí stejně jako já, když je on nablízku (nj, úplná telenovela :P)
Čím víc jsme se blížili ke škole, tím víc jsem se začla stresovat, že to přeci nemůžu zvládnout. Sice jsem si napsala hezkou přípravu, ale neumím japonsky ani pípnout, takže jsem předem věděla, že to bude průser.
Nakonec jsme dorazili k modré budově školy, uvnitř dostali přezuvky, které mi byly tak do půlky chodidel, a posadili nás do jakési kanceláře. Seděla jsem vedle Džo Džo a manžel byl až na úplném konci, tak jsem na něj jen vrhala vyděšené pohledy. Stejně bych asi nebyla schopná v tu chvíli mluvit. Manžel mi pak oznámil, že mu můj vyděšený výraz přišel velmi vtipný, tak si mě vyfotil -_-;
Nechali nás tam vydusit asi 10 minut, během nichž jsem se snažila dýchat zhluboka a nepanikařit. A pak to přišlo - odvedli nás nahoru a dlouhými a sakra širokými chodbami až kamsi ke třídám a do každé si zavolali jednoho z nás. Já skončila druhá - mezi třídou Džo Džo a manžela.
Čekala mě třída páťáčků, kteří byli děsně mrňaví a seděli na zemi místo v lavicích, takže jsem měla pocit, že jsem vešla do školky místo základky. Paní učitelka nebyla o mnoho vyšší než její žáci, takže jsem ji nejdřív úplně přehlídla, ale pak jsem se asi tvářila až moc vyděšeně, protože mi přispěchala na pomoc. Odbyli jsme si úvodní jorošiku, zazápasili s technikou a mohla jsem začít.
Abych to zkrátila - mlela jsem děsné nesmysly, jakékoliv složitější koncepce musela dětem tlumočit paní učitelka, ale jakž takž to snad dávalo smysl. Děti stejně nejvíc zajímalo jídlo, knedlíky jim přišly děsně oišisó, Velikonoce pro ně byly novinkou a vůbec nechápaly, jak můžeme začínat školní rok prvního září. Netušily, že slovo robot je z češtiny, nebo že nemáme pačinko a taky že karaoke není na každém rohu. Jeden klučina se blýsknul, když nejen že věděl, že jsme dřív byli Československo, ale i to, že už jsme se rozdělili. To neví ani většina dospělých Japonců.
Technické problémy s videem a hudbou jsem naštěstí vyřešila použitím vlastního noťasu (který děti okukovaly, zklamané, že to není apple) a pak přišla část, které jsem se bála ze všeho nejvíc - otázky. Některé byly jednoduché - jaké máme sladkosti, jakou barvu mají policejní auta, jestli máme maskoty jednotlivých krajů a tak; jiné byly čotto - např. jestli v Čechách máme televizi (ne, koukáme kočce pod ocas -_-).
Nicméně jsem přežila i salvu otázek (a že jich bylo - jeden klučina se vyloženě snažil najít něco, na co bych neodpověděla) a dočkala se milosrdného zvonku oznamujícího konec hodiny. Na chodbě jsem se potkala s Džo Džo, která taky končila, takže jsme se směr kancl vydaly společně vedené dvěma holčinami. Všichni krom manžela už tam byli zpátky - manžel se kdesi zakecal, což mě absolutně nepřekvapilo.
Od vedení školy jsme dostali poukaz za 2000 na nákup v jakémsi obchoďáku, o kterém jsem v životě neslyšela, sáček mandarinek a zelený čaj a byli jsme propuštěni. Bylo mi o mnoho líp, když jsem tu hrůzu měla za sebou. W-sensei by mě za můj výkon nepochválil, ale aspoň jsem se snažila.

Niko-sensei a jeho třída :D

Cestou zpátky se zase nejvíc vykecávala Džo Džo, ale u školy jsme se naštěstí rozdělili - ona odešla a my potkali Taku(a), od kterého jsme se dozvěděli, že večer se má konat nějaká pátí s Japoncema.
Ten den už jsem kvůli přednášce zatáhla jednu hodinu, tak jsem si řekla Vem to čert a zatáhla i dvě zbývající. Jenže pátí nakonec stála dost za prd - Japonec tam byl tak maximálně Taku, takže jsme se akorát tak najedli a já se ztrapnila při džiko šókai. Už zase.

za 315 jenů - no nekupte to

Pak se manžel rozhodl, že zcela nutně potřebuje do Bell Mallu, kde jsem byla naposled v neděli (a přitáhla odtamtud nový svetr, náušnice a diář). Nechtěla jsem se vracet sama, tak jsem řekla, že půjdu s ním. Pořídili jsme vánoční pohledy, ponožky (je velmi potupné, kupovat si stejnou velikost ponožek jako manžel -_-), já neodolala dalším náušnicím, které mi tentokrát vybral Niko, a on zas neodolal japonsko-ruskému slovníku. No prostě chození do Beru Móru je fakt katastrofa pro naše peněženky.

Tyhle mi vybral manžel *-*

Večer jsem byla tak unavená, že kdybych měla příležitost zapadnout do postele, okamžitě usnu. Jenže příležitost se nenaskytla - manžel přišel s tím, že bysme si mohli pustit film (a kavi nadšeně souhlasila - spánek je nepodstatný). Tentokrát nás čekalo Angel Heart, které bylo o moc snesitelnější než ta hrůza posledně, ale stejně to budu muset zkouknout znova, jelikož jsem se solidně ztratila v ději a pak i na chvilinku usnula. Manžel si o mně musí myslet, že jsem strašný pako, protože pokaždý, když koukáme na film, usínám u toho, ale nemůžu si pomoct - kvůli němu nestíhám pořádně spát v noci a filmy, které nám vybírá, jsou na mě prostě náročné. Okolo 1 ráno jsme to tedy zabalili a já usínala s pocitem, že všechno jde velmi dobře.

To jsem ještě netušila, že čtvrtek a pátek se stanou téměř Nikodém-free days. Zvlášť dneska už se mi zhoršovala nálada, bolela mě hlava a Niko pořád nikde, díky čemuž jsem si uvědomila, že si momentálně nedokážu představit týden bez jeho věčného klepání. Ve čtvrtek jsem ho vzbudila a on se pak neobtěžoval na mě počkat, nicméně jsem ho chytla po první hodině a šla s ním do konbini. A od té doby jsem ho neviděla. Dnes ráno jsem ho ani nešla vzbudit, protože jsem viděla, že je na fejsbuku, takže to nemělo smysl, a ráno zase odjel beze mě. Pak jsem ho viděla, až když jsem se vrátila z nákupu, kdy přišel očividně v hodně blbé náladě, stěžoval si na účet za vodu a ještě mi oznámil, že se mnou v dubnu nejede na Hokkaidó. No jestli čekal, že ho budu prosit nebo tak, tak se šeredně zmýlil - sice z toho nejsem nadšená, ale já prostě jedu a on ať si dělá, co chce. Pak se odebral do pokoje a od té doby ho nikdo neviděl. Okolo osmé večer jsem si říkala, že tam asi umřel, a doufala, že se nezačne rozkládat moc rychle, protože bych se kvůli smradu musela stěhovat.
Okolo deváté se ale probudil, přišel s tím, že se pohádal s Džo Džo (důvody zatajil), a probrali jsme situaci Tibetu, třetí světovou válku a na okamžik zabrousili i k náboženství, což je ovšem téma, které se mi ani trochu nezamlouvá. Niko je totiž stále přesvědčen, že bych měla přejít na křesťanství, abychom se společně dostali do nebe. Jako romantické to je, ale já a náboženství se prostě nemáme zrovna v lásce. No, a od té doby byl nalezlý u mě v pokoji, kde jsme si pouštěli hity 90. let a vzpomínali na mládí (sakra, teď zním jak důchodci -_-). Za takovéhle večery bych vraždila - uvědomuje si vůbec, co mi dělá, když se přese mě takhle naklání, pořád se na mě usmívá a mrká tím svým zpomaleným způsobem, který dává vyniknout délce jeho řas? (kruci, já znim fakt jak nějaká husa z telenovely -_-;)
Zítra spolu jdeme koupit lístky na koncert Perfume a původně byla naplánovaná další návštěva obchoďáku, ale vypadá to, že na to zapomněl, tak to asi odpískáme. Příští týden spolu a s Miki jdeme do kina na nového Gendžiho. Manžel mě dlouho přemlouval, ale já nakonec kývla, až když to navrhla i Miki. Aspoň se ti dva potkají - Miki ho už dávno chtěla poznat. Tohle se dohodlo ve čtvrtek na obědě - s Miki jsme byly dohodnuté na setkání u menzy, ale nakonec jsme šly jinam, a i když jsem předpokládala, že to bude tak maximálně na hodinku, protáhlo se to skoro na tři, během nichž jsem si zase mohla procvičit svou rezavějící japonštinu. Uznávám, že můj způsob vyjadřování je fakt děsný, ale Miki se mnou má trpělivost a snaží se mi porozumět, za což jsem jí nesmírně vděčná :)
Co se týče učení, kašlu na to úplně neskutečně a jsem děsně ráda, že až se vrátím, nečeká mě žádná diplomka a státnice. Z 11 hodin jsem tenhle týden byla na 6 - v pondělí mi odpadla příprava na japonské testy, v úterý mi odpadla kaiwa, poslech a kultura, ve středu jsem to pro jistotu zatáhla, ve čtvrtek jsem krom gramatiky a anglické lingvistiky měla i náhradní hodinu o jap. kultuře a v pátek znaky. Nejzajímavější byla ale anglická lingvistika, kde jsem měla prezentaci na úvod do morfologie. Japonská představa o prezentaci se od té naší diametrálně liší - u nás se očekává, že si člověk najde zdroje, načte informace a pak to podá vlastními slovy; Japonci si z obdrženého textu podtrhají důležité i méně důležité věci, pak to přečtou a hotovo. S tím jsem se nesmířila a svou prezentaci pojala jako normální výklad. Pravda, Jonáš by mě asi nepochválil, ale já na sebe byla docela hrdá, když jsem dokázala 3x popsat celou tabuli a víceméně vše vysvětlit tak, aby to i ti Japonci pochopili. Bylo vidět, že je moje vystoupení děsně překvapilo a furt mi vnucovali, že bych se měla stát učitelkou (no to by si děcka daly).
A ještě jedna událost týdne - sesmolila jsem vánoční pohlednice pro Sylvu a B-sensei (chudák W-sensei ostrouhal - holt ho jen Sylva bude pozdravovat).

Sbohem, podzimní optimisme

Uběhly dva měsíce a můj život se stal nechutnou rutinou. Japonci mi pomalinku lezou krkem, japonštinu už skoro nemůžu ani slyšet a s nadějí, že někdo z Čech bude chtít pokecat, trávim noci u netu. Dnes jsem si poprvé řekla, že bych se ráda vrátila do Olmu.
Začalo to nevinně - chtělo se mi tancovat. Jenže tady není kde a není s kým, tak jsem s láskou vzpomínala na 15ku a tancovala tak maximálně po pokoji, v krajním případě v kuchyňce. To se ještě dalo zkousnout. Ale pak přišla rána v podobě vánočních večírků na anglistice a na Kasu. Anglistické akce sice nemám nijak v lásce (nic proti akcím samotným, celé je to způsobenou mým odporem k anglistice jako takové), ale na vánočním večírku jsem byla loni spolu s T-Sal a Sylvou a náležitě jsem si ho užila. Letos bych šla zas, kdyby to bylo jen trošinku možné, což bohužel není. A kasovský večírek jakbysmet. Tam jsem se poprvé potkala s Miki, díky níž jsem zažila úžasný rok, nejlepší jaký jsem kdy měla. A teď se obě tyto akce blíží, což poctivě sleduju na fejsu (zvlášť to drama týkající se termínu japanologického večírku, který se shodoval s termínem anglistické párty - to je fakt lame, když většina japanologů má druhý obor anglistiku -_-;), stýská se mi čím dál víc a lituju toho, že se nemůžu zúčastnit. Takhle nějak to určitě bude vypadat, až dokončím školu a budu trčet v Praze, daleko od Olmu a všech akcí, daleko od přátel. Protože co si budem povídat, většina mých nynějších přátel je z vejšky, pár ze střední a víceméně nikdo ze základky. Ale téma Jak budu sama a bez přátel, až dokončím vejšku, si necháme na jindy.

Prostě se mi zachtělo jít se tam podívat a je mi smutno, protože tady jsem totálně odříznutá od svého běžného života. Poprvé po dlouhé době potřebuju obejmout a není tu nikdo, kdo by to udělal. Navíc ten blb odvedle si vybral zrovna dnešek, aby mi připomněl, že nemám šanci pásnout tu zkoušky, za které bych dostala kredity, jenž potřebuju, aby mě nevyhodili ze školy. A pro pocit dobře odvedené práce mi taktéž připomněl, jak on je úžasný na japonštinu a já totálně blbá. Díky, pane Veledůležitý, to jsem opravdu potřebovala -_-
Vím, že žvaním, ale víte co? Vůbec mě to nesere. Jsem už tak zoufalá, že si píšu s Botem na cleverbot.com, abych měla aspoň trošku pocit, že mám s kým komunikovat. Šla bych ven s Miki, ale ta píše diplomku; s Ninou, ale ta o mě nejeví zájem; s manželem, kdyby se nesnažil ušetřit na špatných místech a kdyby nebyl tak natvrdlej. A stejně to dopadá tak, že večery trávim u romantických seriálů, či s knihou nebo učebnicí zavřená ve svém pokoji s plechovkou piva po ruce. Moje japonština se nezlepšuje, nehýbu se z místa. A stejně mě pak vyhodí ze školy, tak je to asi jedno...

Btw když už se píšu s příspěvkem, mohla bych zmínit i pár dalších věcí, co se tu udály, i když to není nic zásadního. Dozvěděla jsem se, že Taku spí s tou Číňankou, co s ním tráví hodně času a která má v Číně přítele. To by samo o sobě nebylo tak zajímavý, kdyby se ovšem Taku nepřiznal, že vůbec nepomyslel na jakoukoliv ochranu, ona taky ne, takže se může klidně stát, že za pár měsíců tu budeme mít menší skandál. Taku se sice dušoval, že kvůli všem těm lékům, co bere (letos prodělal operaci žaludku, během níž mu odstranili nádor), má snížený počet spermií, ale jak říká moje mamka - náhoda je vůl. A celý tenhle rozhovor mezi Taku(em), manželem a mnou probíhal ve 2 ráno, zatímco manžel odfláknul službu na úklid a zaprasil nám konvici nějakým svinstvem, co si přitáhl od Džo Džo (pít se to nedalo a dobrý to bylo jedině na zahřátí rukou o hrnek).

A když už jsme u manžela, má úžasný zvyk přijít, usmát se a pak mě pomyslně kopnout poznámkou typu "Nemohl bych chodit s holkou, co má stejný obor" nebo "Moje manželka by měla být děsně chytrá Asiatka, co bude umět skvěle vařit. Třeba právnička by byla fajn" nebo "Dneska mi Džo Džo uvařila úžasnou večeři." Who the fuck cares?! A já tam stojím, ten všudypřítomný falešný úsměv na xichtě a v duchu ho přesvědčuju, aby už sakra vypadl, že už to dlouho nevydržím. Došlo to tak daleko, že jsem v úterý vyhlásila Nikodém-free day a vyhýbala se mu, co to jen šlo (na tomhle místě přerušilo autorku zaklepání - byl to manžel a s nadšením jí oznámil, že byl právě u Džo Džo a dával jí ochutnat tradiční polskou čokoládu, a autorka měla co dělat, aby nechytla hysterčák - rozhodně se jí její falešný úsměv rozšířil do nevídaných rozměrů, až se stal spíše šklebem). Od té doby si ale manžela *užívám* hned poránu - chodim ho totiž budit, jelikož jednou mě o to nepožádal, já to neudělala a on zaspal. Takže teď každé ráno horká sprcha, pak honem vzbudit manžela a pak teprve vše ostatní. Dnes už jsem dostala povolení v případě nouze i otevřít dveře (jsem zvědavá, jak dlouho bude trvat, než dostanu povolení i vejít dovnitř a vzbudit ho osobně). Na druhou stranu nechat dveře odemčené není asi dobrý nápad, když vím, že občas trpí náměsíčností - bůhví, co by se mu mohlo stát, kdyby to jednou zašlo příliš daleko.

A asi jsem se ještě nezmiňovala, že Vánoce budem trávit společně (ono moc na vybranou není) - jen manžel chce jít do kostela, z čehož zrovna nehopsám radostí, ale je to Polák, co bych taky čekala jinýho -_- A Silvestra budem trávit taktéž spolu - v Tokiu.
Tak a teď Gackte nedopusť, aby se něco zmrvilo.

(Ne)Společná dovolená v Hakone

Od soboty 19. do úterka 22. 11. probíhal na Udai školní festival spojený se 60. výročím založení školy. A protože nebyla výuka, rozhodli jsme se se spolubydlícími někam vyrazit. Ale kam? Nejdřív jsem chtěla jen někam do okolí, ale manžel přišel s nápadem jet do Hakone a já po sérii obrázků a vyprávění souhlasila. Manžel se pak usilovně snažil sehnat někoho, kdo by jel s námi, zatímco já se modlila, aby se nikomu nechtělo. Nakonec se udělal kompromis - jeli jsme my dva a Ó-san, což bylo přijatelné pro nás pro oba. Jenže Ó-san má ráda věci naplánované a manžel raději spontánnost a dobrodružství. Měla jsem tušit, že to není dobrý nápad, ale tehdy jsem si ještě říkala, že to nějak půjde. Nešlo; ale k tomu se dostaneme později.

Odjezd byl naplánován na neděli na 9 ranní, ale protože jsem se bála, že zaspím, vstávala jsem už v 6 abych stihla sprchu a sbalit věci (večer předtím to nešlo, protože jsem zas trávila čas s manželem...a šla spát až v 1). Odchod měl být max. v 8, ale manžel se nedokázal vypravit včas a Ó-san taky zrovna nechvátala, takže jsme vyráželi až v 8:20. Na nádraží jsme dojeli úplně z jiné strany, protože manžel trochu zbloudil, ale nakonec jsme to přeci našli, nechali tam kola a vyrazili koupit lístky. Čtyřhodinová cesta probíhala celkem dobře, já a manžel jsme si četli, Ó-san se nudila.
Cestou jsme měli hned dva přestupy - v Akabane, ten proběhl dobře, a v Šindžuku, který už byl horší, jelikož jsme se trochu ztratili a nemohli najít svou linku, ale i to dobře dopadlo a my dorazili do Odawary. Tady jsme se trochu prošli po okolí, skočili si na oběd (sašimi! jen ty krevety na mě koukaly, takže jsem z nich nebyla zrovna nadšená) a pak šli na Odawarský hrad.

Tam jsem zjistila, že jsme poměrně blízko moře, takže jsem tam chtěla jít, ale z časových důvodů to nešlo. Pomalinku se začalo stmívat a my začali řešit otázku ubytování. Trochu pozdě - původně měl totiž ubytování zařídit Niko, ale neudělal to, a tak volal mému senpaiovi Mirovi, aby mu s tím pomohl. Místo předpokládaných 3 tisíc měl ale hotel stát 4 600 a jak jsme se dozvěděli o zastávku dál, další tisíc by stála cesta. Tou dobou jsme seděli na nádraží v Hakone-itabaši, venku byla naprostá tma a velké drama začalo.

Ó-san navrhla, ať se vrátíme, že v Odawaře viděla ubytování za 4 000. Manžel chtěl jet dál až do Hakone - Jumoto, že tam něco najdeme. Bohužel tato místa byla přesně na opačných stranách. Já jsem sice v duchu byla spíš pro jet dál do Hakone a když tak tam prostě projít okolí, ale byla s námi Ó-san a ona narozdíl ode mě není zvyklá celou noc nespat. Nakonec jsem se musela rozhodnout, jestli teda následovat manžela a jet s ním bůhvíkam, nebo zůstat s Ósan, a věřte mi, že to bylo sakra těžký rozhodnutí. Ještě z vlaku na nás volal, ať nastoupíme, ale já jen zakroutila hlavou, dveře se zavřely a vlak odjel. Niko se na nás ani nepodíval a mně se chtělo brečet. Takhle jsem si společný výlet opravdu nepředstavovala.

Na nádraží v Odawaře - do osudné hádky zbývá asi čtvrt hodina

S Ósan jsme odjely zpátky do Odawary (a ani jsme díky vstřícnému zaměstnanci drah neplatily) a vydaly se hledat ubytování. První rjokan byl plný, druhý zavřený, ale nakonec jsme objevily bussiness hotel a ještě jsme dostali slevu, takže nás to vyšlo na 4000 každou. A tady začaly další problémy - Ósan si z nějakého neznámého důvodu vzala jen trochu peněz, takže chtěla, abych jí půjčila. A ne málo - 15 tisíc, což byla polovina všeho, co jsem s sebou měla, a původně to bylo určeno jen pro mou osobní potřebu, abych se nemusela bát, že někde zůstanu bez peněz. Jenže najednou jsem musela platit za dva lidi a začala jsem se obávat, že to nevystačí, protože Hakone je příšerně drahá turistická oblast.

Nicméně pokoj jsme měly, sprchu taky, k tomu vypůjčenou jukatu a spoustu času. Tehdy proběhl jeden z nejdelších japonských rozhovorů mezi mnou a Ósan; dozvěděla jsem se, že v žádném případě nechce nikdy spát ve stejném pokoji jako Niko, že nemá moc ráda kluky a že má v Číně přítelkyni, s kterou chce utéct na Západ, aby s ní mohla zůstat. Ona se naoplátku dozvěděla o mém zájmu o manžela. Tehdy byl náš rozhovor ale přerušen několika telefonáty od Nikodéma, z čehož ten nejdelší, kdy se hádali a řvali na sebe víc jak 45 minut, proběhl z mého mobilu, takže příští měsíc nechci vidět ten účet X_x
Někdy k půlnoci pak volal znova, že je kdesi na opuštěné silnici, nikde nikdo, a když šel z hotelu do centra hledat nějakou restauraci, přepadlo ho z křoví divoké prase a on se teď bojí jít zpátky a chce stopovat. Jelikož jsem se o něj celou dobu bála, tohle mi na klidu nijak nepřidalo (nakonec to dobře dopadlo - zpátky se dostal taxíkem, ale lehce ho to zruinovalo).

Ráno následoval další hovor a další hádka - Ósan chtěla nejdřív do onsenu a až pak navštívit významná místa, Niko chtěl nejdřív vidět okolí a až když bude čas, tak do onsenu. Takže ani pondělí jsme netrávili spolu. My dvě jsme se tedy dohrabaly do Hakone-jumoto a tady bezplatným busem až do onsenu. Většina návštěvníků byly starší dámy, které byly očividně stálými zákaznicemi. Nejdřív se zbavit bot do úložných stříněk, což ještě šlo, ale pak následovaly i skříňky na všechny ostatní věci - a všechno oblečení. To už bylo horší. Svlékání se před lidma není zrovna moje silná stránka, ale naštěstí jsme tam byly jen s Ósan a jednou starší paní - ostatní dámy už byly nalezlé v bazénkách. No a pak jsme jen s malinkými ručníčky musely přejít celou místnost, projít dveřmi do místnosti se sprchami a vnitřní koupelí. Tady následovalo důkladné vydrhnutí (samozřejmě všem na očích, takže jsem pomalinku umírala studem) a pak už konečně koupel. Nejdřív ta vevnitř, která byla rozdělena na normální část, část s bublinkami a část s masážními proudy vody. Voda byla krásně teplá, takže jsem se konečně pořádně zahřála. Pak jsme zkusily i venkovní bazénky, které byly rozdílně teplé a z kterých byl nádherný výhled na přírodu kolem. Tomu říkám krásný relax. Vydržely jsme tam hodinu, občas si popovídaly s nějakou dámou a já úplně cítila, jak se mi uvolňují svaly. Pak se mi ale z horka začala trochu točit hlava, tak jsme vylezly, oblékly se a zašly o patro výš na oběd. Dozvěděly jsme se, že především soba je zde velmi oblíbená, tak jsme si obě daly soba nudle se zeleninou a houbami a kochaly se výhledem na barevné podzimní listí. A pak následovala další koupel. Byl to jeden z nejlepších zážitků téhle cesty a náležitě jsem si to užila, přestože jsem u toho umírala studem a ke konci se mi poměrně dost točila hlava (ono není divu, strávily jsme tam víc jak dvě hodiny v horké vodě, to by odrovnalo každého).

Pak následovala cesta zpět na nádraží a přeplněným vláčkem do stanice Góra. Cestou jsme mohly pozorovat krajinu a poslechnout si výklad o místních zajímavostech. Pak jsme přestoupily na něco mezi vláčkem a lanovkou, čímž jsme se dostali do stanice Sounzan a odtud lanovkou do Ówakudani. Ówakudani je údolí obklopené horami, kde je díky jezírkům a sirným výparům jasně vidět sopečný původ. Na informačních tabulích bylo dokonce upozornění, že všudypřípadné výpary můžou být při dlouhodobějším pobytu nebezpečné (což nijak nevadilo místním kočkám, které se zde s nadšením vyhřívaly). Hlavní turistickou atrakcí tu jsou tzv. kuro-tamago, vejce vařená v jezírkách s horkou vodou dokud není skořápka úplně černá a podle legendy prý prodlužují život o 7 let (takže tu budu oxidovat o 17 a půl roku dýl, protože jsem měla 2 a půl vejce, těšte se XD). Navíc je z tohohle místa krásně vidět Fuji - tedy pokud nejsou mraky. Jenže zrovna ten den byly, takže jsme viděly prdlajs :(

Ówakudani

Protože však byly teprv 3 odpoledne a my byly kousek od jezera Ašinoko, řekly jsme si, že bysme se tam mohly jít podívat už dnes. Původně sice bylo v plánu jít tam až další den, ale když už jsme tam byly... Chtěly jsme dát vědět manželovi, ale nezvedal mobil. Problémem ovšem bylo, že už jsme měly koupený zpáteční lístek a nevěděly jsme, co dál. Na informacích však byl velice příjemný mladík, který nám lístek vyměnil a ještě nám vrátil část peněz (které shrábla Ósan). Když jsme se přibližovaly k jezeru, slunce pomalinku zapadalo (a ty zatracený mraky se z Fuji neztratily). Na jezeru byla největší atrakcí velká, rádoby pirátská loď, ale na tu se mi z finančních důvodů vážně nechtělo, takže jsme jen prošly blízký lesopark a vydaly se k autobusu.

jezero Ašinoko

Venku se mezitím setmělo a my mířily do Kowakidani, kde byl onen hotel, v kterém bydlel Niko. Cestou nám volal, o co šlo jsem se dozvěděla, až když se s Ósan zase pohádal a já šla zachraňovat situaci. Naštěstí se ukázalo, že to bylo jen nedorozumění - Niko nám totiž rezervoval pokoje v tom hotýlku, ale z rozhovoru s Ósan vyrozuměl, že místo do Kowakidani jedeme jinam, takže jsem ho uklidnila, že ne, že opravdu jedeme za ním.
V městečku Mijanošita jsme si chtěly s Ósan koupit večeři, ale jediné, co bylo otevřeno, byl konbini Lawson, takže jsem měla jen onigiri (které jsem si ovšem ani nestačila sníst, protože nejdřív jsme se musely dostat do Kowakidani a tady jsme byly trochu jinde, než Niko předpokládal, tudíž ztracené. Naštěstí jel okolo autobus, v kterém manžel seděl, takže jsme se nakonec přeci setkali, ale první okamžiky byly dost rozpačité, protože manžel byl očividně ve špatné náladě a já byla unavená z jejich věčného handrkování.

Hotel jsme našli, pokoje dostali a nejlepší na tom bylo, že to velmi připomínalo naše koleje v Ucunomiji - dlouhá chodba, já měla pokoj uprostřed, nalevo Ósan a o kousek dál vpravo manžel a dokonce i uspořádání pokoje vypadalo podobně. Nejdřív jsem jen odhodila věci a šla probrat s Ósan plán na příští den, protože jsem to chtěla mít rychle z krku, ale debata se táhla jak smrad a já se nemohla dočkat. Tak jsem jí odsouhlasila návštěvu výstavy begónií, která byla drahá jak prase, s tím, že ona ať klidně jde, já se budu jen poflakovat kolem. Souhlasila a já konečně mohla jít o dveře dál, na což jsem čekala celý den. Bylo 8 večer a až do 1 ráno jsem manželův pokoj neopustila.
Nejdřív jsme se dost rafli kvůli Ósan a tomu, co se stalo, ale nakonec jsme se nějak dohodli a přešli k lepším tématům. Bohužel jedním z nich bylo i téma vztahu s Džo Džo. Je zajímavé, že názor Ósan na tenhle vztah a názor manžela se diametrálně liší - Ósan tvrdí, že ho Džo Džo vidí jen jako někoho, o koho se musí postarat, jako mladšího brášku; manžel tvrdí, že kdyby Džo Džo nebyla o 10 let starší a z Číny, chodila by s nim. Dalším problémem je fakt, že Džo Džo touží po dítěti - a manžel zatím ne. To se také stalo tématem dosti rozsáhlé diskuze - má manžel udělat Džo Džo dítě, nebo ne? Ona by prý chtěla, klidně by ho i sama vychovávala, ale manžel na to nechce přistoupit, že by to byl hřích, a on s vědomím, že má někde dítě, nechce žít. A vzít si ji nemůže, jelikož studuje a chce v tom ještě pár let pokračovat. Nemluvě o tom, že on je z Polska a ona z Číny, kde by ji rodiče asi zabili, kdyby si chtěla vzít Evropana.

Chápu jeho smutek nad celou situací - cítím naprosto to samé. Našla jsem skvělého kluka, laskavého, ochotného mi pomoct, kluka, který se nenechá odradit ani mou náladovostí, ani mým pesimismem, ale ochotně mi naslouchá a snaží se mi zvednout sebevědomí a uklidňovat mé hysterické záchvaty. A musela jsem kvůli tomu na druhý konec zeměkoule a je to jen na pár měsíců. Ne že bych si stěžovala - naopak jsem ráda, že se mi vůbec něco takového poštěstilo, protože věřím, že kdybych zůstala v Olmu, nepotkala bych nikdy nikoho a netušila, jak krásný (a občas příšerný) pocit to je. (Bylo mi řečeno, že moje trable s manželem dosahují rozměrů telenovely - omlouvám se, ale nevypadá to, že by se to mělo brzy změnit, tak to holt budete muset vydržet :)
Ale zpět k tématu: probrali jsme tedy, co se dalo, nechala jsem si doporučit místa k vidění a v jednu jsme se rozloučili. Domluvili jsme se na druhý den ráno na společnou snídani před dalším, už posledním rozdělením. Snídani jsme nakonec spáchali jen ve dvou - Ósan se s tácem vytratila kamsi ven. Asi měla manžela stále ještě plné zuby.

Po snídani jsme se s Ósan odhlásily z hotelu a chtěly navštívit místní džindžu, ale podle vrátného už neexistuje, tak jsme se místo toho vydaly pěšky na železniční stanici a vláčkem do Hakone-Jumoto. Počasí nám stále přálo, stromy okolo stále ještě nabízely pestrou paletu barev, takže to byla krásná procházka. V Hakone jsme se rozdělily - Ósan zamířila hledat tu svou výstavu, já jsem se rychle vytratila směrem k místnímu vodopádu. Díky mapě od manžela jsem měla ponětí, kam chci jít a co chci vidět, což mi dost pomohlo.

vodopád Tamadare

Vodopád to byl pěkný, přilehlá džindža malá, ale pěkná (a protože to bylo v kopci, tak i opuštěná a já si mohla vyzkoušet, jak se ti Japonci modlí). Dál jsem zamířila do malé svatyňky Hakone Kannon, ale cestou jsem se trochu ztratila a část cesty šla po rušné a nepřehledné hlavní silnici, kde jsem se jen modlila, aby mě nic nepřejelo. Pak jsem sice našla ten správný ukazatel, ale cestou mi volal manžel, že je ve vinném onsenu a pije tam Bordeaux, a já jsem se do toho hovoru tak zabrala, že jsem tu svatyňku totálně přešla a pak už jsem jen překvapeně koukala, že jsem kdesi v háji. Nicméně jsem se na to radši vykašlala, abych se vracela, tak jsem šla dál okolo chrámu Šógen a pak jsem si prošla chrám Soun s přilehlým hřbitovem. Nakonec jsem se vracela přes sounský park a zjistila jsem, že když japonci napíšou, že cesta je příkrá, tak se tomu nemám vysmát, protože je fakticky příkrá. Než jsem vyšplhala nahoru, měla jsem jazyk na vestě. Tu chvíli si Niko vybral, aby mi znovu zavolal, a mě hrozně potěšilo, že jsem ho dokázala přesvědčit, aby na nás v blízké Odawaře počkal, že zpátky pojedeme společně. Pak se ještě ozvala Ósan, že je u stanice, tak abych přišla. Já se zatím pokoušela nerozbít si hubu na další příkré cestičce, tentokrát vedoucí dolů (a že to byla fuška).

chrám Soun

Dorazila jsem na stanici, v kavárně naproti nádraží se sešla s Ósan (a znovu pokecala s manželem, který mezitím přijel do Odawary) a společně jsme sedly na vlak. Za necelých 20 minut jsme dorazily do Odawary a já se s úsměvem od ucha k uchu vydala hledat manžela, kterého jsme našly hned před nádražím na autobusové zastávce. Ósan nebyla nadšená, Niko z ní očividně taky ne, takže se se mnou začal bavit polsky, Ósan na mě mluvila japonsky a já poprvé v životě nevěděla, jak mám sakra tak rychle přepínat mezi jazyky (kupodivu mi největší problém dělalo přepnout zpět do češtiny a měla jsem tendenci mluvit anglicky). Zatímco Ósan telefonovala, Niko se ptal, jestli se ještě chci jít podívat k moři. To víte, že jsem chtěla, na druhou stranu jsem ale věděla, že Ósan se moc nechce, což jsem mu taky sdělila a on jen prohlásil, že bych na ostatní neměla brát ohled a udělat to, co chci, že se mám rozhodovat jen sama za sebe. Tak jsem se rozhodla a s manželovou pomocí se nám podařilo přesvědčit Ósan, že se zajdem podívat k moři.

Nebylo to nijak daleko, cestou jsme minuli Odawarský hrad a jakýsi malý chrám a pak už konečně moře! Narozdíl od Ósan a manžela moře nemáme, takže je to tak 10 let, co jsem ho naposledy viděla. Následovala spousta fotek a pak odhození bot a ponožek, vyhrnutí nohavic a hurá do vody. Byla nad očekávání teplá a já trochu litovala, že nemám plavky. Manžel se ke mně pak připojil a blbli jsme jak malé děti. V tu chvíli jsme na celý ten fail ohledně cesty zapomněli a jen si užívali pravděpodobně nejšťastnější chvilky z celého týdne. Ósan se nepřipojila, místo toho se šla podívat kousek dál na molo. Když jsme se dost vyřádili, pobrali jsme věci, Niko se zakecal s dvěma místníma obyvatelkama a já šla hledat škeble a oblázky (prý je zakázáno je sbírat, ale já si z toho nic nedělala). Nakonec jsme se všichni potkali na molu a byl čas se vrátit. Cestou jsem měla na tváři stále ten přihlouplý úsměv a děkovala jsem manželovi, že mi umožnil vidět moře. Ve vlaku Ósan spala, já dočetla knihu a po přestupu na Šindžuku jsem strávila celé dvě hodiny vykecáváním se s manželem. Když nic jiného, tak závěr cesty byl naprosto skvělý. Unaveni jsme pak už jen sedli na kola, dojeli domů, nechali se vystresovat všemi účty, které mezitím dorazily, a zapadli do pokojů. Ósan jsem ten den už neviděla, manžela ještě jo, když pak večer přišel na pokec.

nejšťastnější chvíle z celého výletu

Když jsem pak měla odpovědět na otázku, jaká byla cesta, byla jsem trochu v rozpacích. Sice jsem toho dost zažila a dost viděla, takže to bylo fajn, ale na druhou stranu jsem si toho i dost vyslechla a hodně času jsem strávila v obavách o manžela a vůbec co se týče mezilidských vztahů to byl fakt hnus. Takovouhle cestu už zažít nechci...

fotky naleznete tady: http://kavi3.rajce.idnes.cz/Hakone_20-22.11.2011/