Horská dráha hadr

Tak jo, uznávám, jsem divná.
V úterý se tady hroutim, jak nic nemá cenu, a přijde pátek a já jsem vysmátá, jak kdybych vyhrála ve sportce.
Včera jsme totiž psali test z Úvodu do jazyka, v pořadí již druhý za tento semestr. Učila jsem se celej tejden a vyplatilo se! Mám zápočet! Teď už mě z toho čeká jen zkouška - teda, to "jen" je trochu zavádějící. Ta zkouška na tom bude to nejhorší, protože kdo mě zná, ví, že nejsem zrovna ukecanej člověk. A navíc jsem se zapsala k Jonášovi. Ti, kteří ho neznají, nejspíš nepochopí. TSal o něm prohlásila, že je to chodící oxymóron, a já plně souhlasim. Je to totiž jeden z mých nejoblíbenějších vyučujících, ale zároveň bych ho občas (čti: v průběhu každé hodiny, kterou s nim mám) nechala zmizet (nejlépe beze stopy a na hodně dlouho). I přesto jsem se k němu zapsala, i když má jen dva termíny, zatímco jeho kolegyně jich má o hódně víc. Bude to docela drsný, ale přeci jen raději jeho, ke kterému jsem chodila na ty hodiny, než tu jeho kolegyni, kterou jsem jen tak zahlídla koutem oka na včerejším testu.
Taky mám zápočet s Praktických cvičení 1 a 2, ale ty jsem dostala rovnou, žádný testy (zaplať pánbůh).
Dnes jsme taky na semináři dostávaly zpět naše překlady. Teda, čekala jsem hodně věcí, ale to, co přišlo, rozhodně ne. Bob je totiž takovej ten typ člověka, co se dokáže hodně rychle naštvat, a tak jsem čekala, že vzduchem budou lítat zmačkané stránky, popřípadě jen jejich útržky. Ale překvapil mě; zvesela přišel, postupně procházel jednotlivé práce, něco se konzultovalo. Neječel, nevztekal se, byl naprosto klidnej. Můj překlad si nechal samozřejmě až nakonec (zbavim se někdy tohohle prazvláštního obyčeje být vždycky poslední?). Dokonce to ani nebylo tak strašné, jak jsem si myslela, že to bude. Uff (spadl jí obří balvan ze srdce). Přes Vánoce se bude předělávat a v lednu budem chodit zkoušet své štěstí - máme tři pokusy, tak doufám, že aspoň na ten třetí to dám.
Jo, a na japině jsme psali test. Napsala jsem jich blbě už docela dost, ale tentokrát jsem tomu nasadila korunu, když jsem si někde spletla hiraganový "ru" s tím katakanovým. Nj, jsem blbá, já vim. Ale hold prostě nedokážu pochopit, proč vždycky dělám takový pitomý chyby - já vim, že nemůžu bejt dokonalá - ani nechci - ale snad bych už po víc jak dvou měsících měla být schopná psát správně, ne? Tak snad příště - příště je totiž zápočtovej test - tam to zvorám a pápá vejško.
...má schopnost začít optimisticky a končit pesimisticky mě nepřestává fascinovat XD

Na Olomouc padla mlha

Tenhle příspěvek bych si asi měla nechat na později, až se uklidním a řeknu si, že to bude dobrý, ale momentálně se prostě nedokážu učit (a nebrečet u toho), ze čtení bych asi nic neměla a chci mít pocit, že alespoň něco dělám. A co že mě to tak rozhodilo?
Krátké vysvětlení: vánoční večírek KASu. Dlouhé vysvětlení: nic konkrétního, tenhle problém se táhne už ...(rychle počítá)...(dobře, zas tak rychle ne)...něco přes dva měsíce a ještě dál do minulosti. A je to vina mě samotné. Určitě víte, že my jsme vlastně dvě - hodná a zlá osobnost. No a ta hodná je skromná a uťáplá, což je sice fajn, ale jakmile se objeví sebemenší problém, má tendenci si říct, že je to celé k ničemu a že nemá cenu bojovat. A ta zlá je...zlá a té hodné dává pro za pravdu, a když ta hodná je na dně, ta zlá si do ní ještě kopne. V současné chvíli ta hodná sice ještě na dně není, ale kvapem se blíží, a ta zlá jí v tom nijak nezabraňuje.
Jinými slovy mám pocit, že mi tu nic nejde, že jsem tu k ničemu a že kdybych vypadla, všem bych tím jen prospěla. Nemá to cenu, od začátku bylo jasný, že na to nemám, ale já byla tak blbá a zaslepená, že jsem to neviděla. Chce se mi brečet nad tím, jak jsem na nic. Sice už tenhle zlom hrozil před dvěma týdny (to jsem na japině celej tejden neřekla ani slovo; zoufalej nebyl jen W-sensei, ale i já, jenže na mě to nebylo vidět), ale až vánoční večírek byl tím pravým bodem, kdy se to ve mně zlomilo.
Jak asi víte, nejsem ten typ, co by chodil někam pařit. Prostě to ke mně nepatří. Nedokážu se bavit, když je kolem spousta lidí. Ale dneska byl vánoční večírek Kasu, tak jsem si řekla, že bych tam zašla (nevím, co mě to napadlo a co jsem si od toho slibovala). Když jsme tedy s TSal dorazily (o 20 minut později - zatímco TSal "běžela" s plícemi někde kilometr za sebou, já si vesele tancovala na opuštěné ulici), uvítal mě můj domácí úkol z japiny, kterej mi W-sensei předal hned u vchodu (a kterej jsem měla zase blbě). Nedá se říct, že by tam bylo vyloženě přecpáno, ale těch lidí vážně nebylo málo. I díky tomu jsem si našla vzdálenější lavici, kde jsem s kofolou proseděla většinu z těch tří hodin. TSal se mezitim přilepila k DDRku, tak snad se bavila aspoň ona.
Jak jsem tam tak seděla a koukala kolem, přišlo mi to najednou děsně líto. Nevím přesně, jestli to bylo vědomí, že nikdy nebudu jako ti lidi okolo, nebo to, že nejsem tak chytrá jako ti okolo a tudíž je tohle moje poslední vánoční párty coby studenta. Ale rozhodně to se mnou dost otřáslo a po tolika týdnech, kdy jsem nedokázala brečet, teď nevím, jak přestat...
Tak vás prosím, nemluvte na mě, asi bych vám stejně neodpověděla. Potřebuju chvilku jen pro sebe, abych se dala dohromady, a bude to zas relativně dobrý. Jen mi dejte chvilku...

Jak jsem (skoro ne)cestovala

Ještě jsem neumrzla (ale jestli bude dál takováhle zima a to topení tady se nade mnou nesmiluje, tak mě to možná brzo čeká). Každopádně jsem tady s novinkami:
Začneme úterým (protože pondělí bylo nudný, nezajímavý a prázdninový). Tohle úterý asi tak do půl sedmé ráno bylo mým cílem stihnout Úvod do literatury, kterej je od 10:30. Zdálo se to docela i realný. Ale jen do té doby, než jsem právě v těch půl sedmý dorazila na Hlavák. Stačil jedinej pohled na tu obrovskou tabuli odjezdů, aby mi bylo jasný, že Úvod nestíhám. Zpoždění: 30 minut. Říkala jsem si: dobrý, nic se neděje, půjdu až na konverzaci (začíná ve 12:15). Náhodou jsem se docela i bavila. Lehce po sedmý jsem setřásla mamku, sedla si na tašku a vytáhla skripta, abych jen tak nemarnila čas. Jenže když se přiblížila půl osmá, můj vláček nabral dalších 30 minut. To ale není nic proti tomu, že dva vlaky, který měli jet do Olomouce před ním tu pořád ještě stály!! Zpoždění: 120 minut. To už jsem svůj optimismus začala ztrácet. A minuty naskakovaly... Když vlak, kterej měl jet v 6 hodin (můj jezdí až v 7), hlásal 180 minut, začínala jsem se bát, jestli vůbec ten den ještě odjedu. Zvláště když se u hromady vlaků objevilo roztomilé hlášení "Vlak nejede" ("to je snad jasný, když tu sedim, ne?" mrmlala jsem). Nakonec tenhle vláček, kterym jsme ale nejela, odjel okolo 9 hodiny. A já seděla a remcala dál. Navíc se do mně dala zima a já začala drkotat zubama a vysloveně jsem na tu tabuli smutně koukala a prosila ji, aby ten můj vláček už zatraceně jel. No a tabule na mě vysloveně kašlala a přidávala minuty, mrcha jedna. Promrzlá na kost, nevyspalá a hladová (snídala jsem v pět ráno, to víte, že jsem měla hlad) jsem se nakonec v půl desáté dočkala a nastoupila. Trvalo to ještě půl hoďky, ale nakonec jsme přeci jen vyjeli směr Olomouc. Přijela jsem okolo 13 hodiny a byla ráda, že jsem stihla alespoň druhou půlku Úvodu do jazyka a literky od japiny. (Jsem docela zvědavá, jak se budu dostávat domů, až budou šílený závěje a tak).
Další události už nejsou tak zajímavé: odpadly British Studies (no páni, to je novinka XD); dostali jsme týden, abychom sesmolili pětistránkovou esej, přičemž jsem nakonec přeci jen našla téma: podřízenost Sněhurky vůči mužským postavám (já vim, zní to hrozně; a co to teprv psát!!); na japině jsem zase perlila, protože jsem prostě byla blbá a dostatečně se neučila, nemluvě o tom, že jsme zase psali test (dokonce ten samej co minule) a já tamzase mám chyby (ale ne ty samý, tentokrát nový). Taky jsem nepochopila W-senseiůvšokovanej výraz, když jsem horkotěžko dala dohromady svý datum narození - se na mě podíval, jako bych mu řekla, že jsem se narodila v 17.století, tak jsem to radši honem přepočítala, jestli jsem se fakt narodila v 89, a když mi vyšlo furt to samý číslo, tak jsem to potvrdila, načež on chvilku vypadal, že praští hlavou o stůl...
No a dneska jsem měla v plánu psát esej, ale bohužel se mi podařilo narazit na Taiwanskej televizní seriál (když v Japonsku to je dorama, jak je to na Taiwanu? - nj, hold takovýhle věci neznám, no) Hana Kimi a to mě totálně dostalo, takže na to furt čučim, a když jsem zjistila, že dva hlavní představitelé jsou ze skupiny Fahrenheit, tak jsem samozřejměmusela jít něco o nich zjistit a najít pár obrázků a tak, takže jsem s esejí začala až teď. Compíku se to ale asi nelíbí, tak mi tu vesele přepisuje to, co napíšu. Například viděl slovo 'thorn', tak mi ho honem přepsal na 'porn' XD No, je vidět, čím ho zásobuju, že má takovýhle znalosti XD
btw. Dneska jsem se vzbudila a všude bylo bílo! Juchů, první sníh (a já tu mám akorát pantofle a botasky) :-)

 

Všimněte si na tom druhym obrázku, že ani počítat neuměj (110 minut - to určitě) 

To je radosti (na starém bělidle)

Ano! Bůh existuje (i kdyby to měl být jen Tsalin Gackt)!
Prošla jsem testem z úvodu do jazyka!
Jestli si vzpomínáte na minulý příspěvek, tak tam jsem se už zmiňovala, že tenhle předmět je horor. Na tom se samozřejmě nic nemění - stále se mi zvedají vlasy hrůzou, kdykoliv na to pomyslím. Ale teď mám od tohohle Úvodu alespoň na chvilku pokoj. Ve čtvrtek jsme totiž psali test z té hrůzy (fonetika, fonologie, morfologie). Už jsem byla smířená s tím, že to hold zkusim příště (neboli další čtvrtek), přesto jsem se do té velké učebny nějak dohrabala - to byl chvílemi problém, jelikož nohy mi v průběhu desetiminutové cesty začaly nějak záhadně selhávat a já se tam táhla aspoň 20 minut... Ale došla jsem, napsala jsem i to, co nevim, a zase šla. A dneska jsem zahlídla, že už jsou výsledky, tak jsem hledala konec tabulky a představte si to nadšení, když jsem zjistila, že moje jméno není červeně! Já málem skákala radostí do stropu!
Fajn, alespoň nějaká dobrá zpráva. V pondělí totiž (jdeme do školy, žádný flákání) máme W-senseie. ...Ne! Tím rozhodně nechci říct, že by se změnil můj vztah k Jazykovým cvičením - pořád jsou mým nejoblíbenějším předmětem; já jen, že jsme ve čtvrtek psali takovej minitestík. Připravovala jsem se na něj celej předchozí tejden, ale pak jsme začali čtvrtou lekci, tak jsem se na to vybodla a učila se nové věci na úkor těch starých. Takže když přišel test, měla jsem v hlavě naprosté vakuum. Ano, horko těžko jsem dala dohromady nějakou mou představu hiragany (což je po měsíci psaní jen v katakaně docela zázrak), ale gramaticky jsem do těch pěti vět nasekala tolik chyb, že W-sensei snad při tom opravování opravdu vyskočí z okna a stane se tak zakládajícím členem našeho Japa-hřbitovu... (v případě následného policejního vyšetřování popírám jakoukoliv vinu a pokud už mi nějaká dokázána bude, trvám na tom, že jde o úmrtí z nedbalosti, nikoliv napadení s úmyslem zabití) :-)

Novinky z Holomóca

Ne, nebojte, nejsem mrtvá. Jen jsem teď měla nějaký problémy s netem.
Jak možná tušíte, jsem už třetím týdnem v Olomouci, kde bydlím na koleji. A ta není zrovna příznivcem internetu-chtivých studentů. Ono to taky bylo způsobeno tím, že jsem měnila pokoj, a každý člověk se smí připojit k netu jen na svém vlastním pokoji. Takže jsem každou chvilku lítala s notebookem do knihovny, což nebyla žádná sranda, jelikož je za a) těžkej jako prase a za b) jsem měla otřesný puchejře na patách a na kolej jsem se proto vždycky už jen plazila. Ale v pondělí mi došla trpělivost, takže jsem se vydala za tím maníkem, který je znám pod jménem Správce kolejnetu. A internet fachal. Do úterka. Pak začal padat a dneska mi teprve došlo, že za to může moje BitCometa, která ho shazuje. Takže žádný torrenty; co se dá dělat.
S těma kolejema je stejně sranda. Máme systém buňek, na každym pokoji tři lidi. Pro těchto šest lidí je koupelna, kam se po ránu dostat je obrovským problémem, a rychlovarná konvice, která se nezastaví, a tak se rozhodla, že ve svých útrobách nechá plavat záhadné bílé částečky, které na nás potom vykukují z čaje. Spím nahoře na palandě, jejíž jedinou předností je vršek vedle stojící skříně, který využívám jako noční stolek. Vedem tady taky nemilosrdné boje: o zásuvku, o připojení k netu, o to, kdo vynese koš. Ale nestěžuju si; Lucka - moje spolubydlící je skvělá holka, vždycky poradí, naslouchá a prostě je fajn. Anetu - mou druhou spolubydlící vidím minimálně, částečně proto, že jí ještě nezačaly přednášky, ale když už tu je, je tu takový divný napětí mezi náma. Docela mi to vadí, takže když můžu, radši vypadnu.
Lidi vlastně byli důvodem, proč jsem se bála jít do Olomouce - že tu nikoho nebudu znát. Neznala jsem, to je fakt. Ale teď už začínám poznávat spolužáky, dokonce i jménem, což je fajn :-) Jen jedna osoba je nerada, když slyší své jméno (že, Tsal? ;-)
Ale všechno se netočí jen kolem netu a spolutrpitelů. Hlavní jsou přeci jen vyučované předměty, u kterých bych se ráda na chvilku zastavila. Moje studijní kombinace je Japonská a Anglická filologie, a když se mě někdo zeptá, jednoduše odpovím, že japina je fajn, anglina nikoli. Ale tak jednoduchý to samozřejmě není.
Jako první mám v pondělí Jazyková cvičení, ale ty si pro jistotu nechám až na konec, a začnu s Úvodem do studia jazyka. Dvouhodinovka, přednáška + cvičení (aspoň to tak prezentují), kde jsem se po první hodině nedozvěděla už nic nového, kromě faktu, že někdo z profesorova okolí má korelu, která říká "do prdele práce". I přesto jde o nezáživnou hodinu, kde mám pocit, že přednášející umírá, popřípadě umřel, když se odmlčí na příliš dlouho.
Pak následuje Úvod do literatury, jenž je mnohem lepší. Pravda, první hodina mě vyděsila, jelikož téma "Rozdíl mezi story a plot" mi moc nedalo, a ještě k tomu přednášející citoval bůhví koho tak rychle, že mi zapsané věty končily v polovině. Vyřešení problému mi tak bohužel uteklo. Ale jinak se tam člověk i zasměje, což je fajn. V úterý pak mám seminářovou verzi stejného předmětu, ale to je naprostá ztráta času. Vyučující jen přečte to, co máme na papíře a hotovo.
Konverzace. V japonštině. Ti, kdo mě znají, tuší, že se takovýchto předmětů děsim nejvíc. Ale zatim moc nekomunikujeme, tak je to fajn. Postupem času možná nebude.
A další Úvod do jazyka a literatury, tentokrát zajišťovaný japonskou filologií. Zatím teda spíš ten jazyk. Obsahově se to kreje s pondělním úvodem do studia jazyka, ale vyučující je mnohem, mnohem milejší osoba.
Ve středu od 8 Znaková cvičení. Zatím tedy jen katakana, ale příští týden prý už i hiragana. Může se to zdát jako pakárna, ale Hirota-sensei je nekompromisní, když tvrdí, že píšeme ošklivě. A tak musíme trénovat a trénovat a trénovat...
Pak tu máme jednu záhadu s názvem British Studies. Za ty tři týdny byla jediná hodina a to jen taková informační, takže vůbec netuším, jaké to bude.
A teď jeden strašák: Úvod do jazyka, seminář. Horor, vážně. Vyučující je skvělej člověk, má svůj předmět rád, chce, abychom to uměli. Problém je však v tom předmětu jako takovém. Vlastně jde o něco jako úvod do fonetiky a fonologie, a já to prostě nechápu. Nepobrala jsem ani, jakej je mezi těma dvěma vlastně rozdíl. Texty ve skriptech musím číst aspoň pětkrát, abych si něco zapamatovala, a pak přijdu na hodinu a ono se stejně mluví úplně o něčem jiném, než tam bylo napsáno. Nějak to jde mimo mě...
Další strašák: PC4 aneb akademické psaní, seminář. Napadlo vás někdy, že sněhurka je o neposkvrněném početí a jsou zde známky sadomasochismu? Ne? Mě taky ne. Proto prostě nevím, co o tom mám psát a tudíž mi to nejde. I když je vyučující tak trochu střelená (v dobrém slova smyslu), tenhle předmět nebude patřit k mým oblíbeným.
A teď se musím pochlubit: Překladatelský seminář! Dostat se tam je prý nad lidské síly, ale jsem tam. Profesor je ...hm.."nekonvenční". Zatím jsme dostaly (ano, samé holky) za úkol přeložit kapitolu nějaké knížky o čínských přistěhovalcích v Americe. Zjistila jsem jedno - bez internetu se člověk opravdu neobejde. A taky to, že i když si člověk myslí, že to má relativně správně, po hodině zjišťuje, že má po celém papíře opravy :-D
A teď ta Jazyková cvičení - japonština; rozsah: tři dvouhodinovky týdně. Nevím, jak ostatní, ale pro mě je tohle můj nejoblíbenější předmět. Musím se na něj teda docela i učit, trénovat katakanu, slovíčka a fráze, ale dělám to ráda, protože tohle je sakra japonština! Žádnej nudnej děják nebo nepochopitelná chemie - japonština, jazyk, kterej jsem se už pár let chtěla učit. Co si budem namlouvat - nijak zvlášť dobře mi to sice nejde, ale nevadí. Zařekla jsem se, že když se sem dostanu, udělám cokoliv, abych tu i zůstala. A hodlám to dodržet, i když W-sensei tvrdí, že je nás moc, a říká to tím tónem, kterým nám chce sdělit, že někteří, pokud ne hodně z nás, vyletí.
Nezbývá než si popřát hodně štěstí a vrhnout se na gramatiku třetí lekce. Ale až dopřeložim Amy Tan na zítřejší překladatelství.

Řekněte sýr

Všichni to známe, někteří  z nás z toho mají noční můry a někteří to milují. Zpočátku to vypadá jednoduše: stačí se hezky zatvářit a je to, ale když je po všem, leckdy nám z výsledku naskakuje husí kůže.
Ano, mluvím o focení. To je snad ta nejhorší činnost hned po pronášení proslovů na veřejnosti. Celou základku a gympl jsem se vždy snažila při školním focení nasadit, když už ne hezký, tak alespoň inteligentní výraz. Bez úspěchu (kromě fotky ze druháku-nebo to byl třeťák?). Mně je prostě souzeno vypadat jako totální vypatlanec na každý mý fotce.
Ale dnešek byl vrchol. Slyšeli jste o tom, že na fotkách na doklady nesmí být vidět zuby? Já až dodnes ne. Co je kruci tohle za nařízení?! Víte, jak je krucinál problematický nacvičit alespoň trošinku pěknej úsměv a pak přijít na to, že to bylo k ničemu? Nechápejte to špatně, já si nestěžuju na to, že se nemůžu usmívat (já to ani neumim). Já jsem nakrknutá, protože tady taky existují lidé, kteří prostě fyzicky nedokáží schovat zuby - mají předkus. Příkladem budiž má maličkost. Buďte tak laskaví a řekněte mi, jak mám zatraceně schovat zuby, když mám předkus?? Co kdyby někdo měl odstálý uši a oni mu řekli, ať si je připlácne k hlavě? Copak je tohle vůbec možný?!
Takhle mě nikdo nenaštval už od základky - vyšla jsem odtamtud se slzama ponížení a odmítám si tam zejtra dojít pro ty zatracený fotky!

Můj noční depresivní výlev

Jedna rada na úvod: není dobré dávat nespolečenskému člověku téměř čtyři měsíce volna; skončí to tím, že onen člověk sedí celou dobu doma a ven vychází jen v nejnutnějších případech (musí na poštu pro dopis, končí mu výpůjční lhůta v knihovně apod.). A pokud už tedy z výše uvedených příčin musí vyjít na denní světlo, projevuje se u něj nervozita, paranoia, strach z přílišného množství lidí.
Ne, tohle není výmysl, tohle se děje mně. Mám takovou hrůzu vyjít ven sama, až to není ani vtipný. Když jsem naposledy byla v knihovně, měla jsem pocit, že knihovnice by mě nejraději umlátila knihou, a v metru, kam se na Chodově nahrnula neuvěřitelná spousta lidí, jsem skoro nemohla ani dýchat a bála jsem se pohnout. Pak jsem trávila týden na venkově u příbuzných, kde o nějakých šest baráků dál bydlí jedna moje kamarádka, kterou vídám jen jednou za rok, když tam přijedu. No a já nedokázala vylízt ven a dojít k ní! Raději jsem se vrhla na čtení a od rána do večera jen četla.
Když si vzpomenu, jak jsem denně chodila do školy a normálně fungovala, připadá mi to spíš jako sen než skutečnost. Možná je to tím, že jsem vysadila antidepresiva, ale nic jiného mi nezbývalo, protože doktorka, ke který jsem chodila, mi řekla, že už k ní nemám důvod chodit. A navíc jsem se zařekla, že ten zbytek prášků, co mi zbývá, si schovám na podzim, až půjdu na vejšku. Od tý doby stojí můj život dost za prd. Jestli jste četli Dlouhý pochod od S. Kinga (pod pseudonymem Bachman; btw skvělá kniha, doporučuju!), tak si připadám přesně jako ti chodci - buď můžu zůstat stát a nechat se zabít, nebo můžu pokračovat a doufat, že přežiju další den. Zatím tedy pokračuju, ale je to zatraceně těžký. Vrací se mi nespavost (to vysvětluje, co tu dělám v půl druhý ráno), ale prášky na spaní si šetřim (pro jistotu, víte). Šári mi kdysi řekla, že blázny z lidí dělaj právě ty prášky, a já jí konečně začínám věřit.
Je mi daleko hůř, než mi bylo předtím. A bojím se. Vážně se bojím. Bojím se úterního zápisu. Bojím se bydlet na koleji. Bojím se cizího města. Bojím se cizích lidí. Bojím se školy. Bojím se být sama. Bojím se být s lidma. Bojím se budoucnosti. Bojím se změny. Co když to nedokážu? Co když vyletim ze školy při první možný příležitosti? Co když bylo mý přijetí na vejšku jen nějakou dost pitomou chybou? Co když ostatní poznají, že jsem ve skutečnosti hloupá a k ničemu? Ponořuju se do hromady anime a fanfictions a prožívám příběhy ostatních, abych unikla svýmu životu. Mám pocit, že můj život skončil maturitou a tohle období 'poté' je nějaký neuvěřitelně zpackaný epilog (jako HP 7; přes tu hrůzu jsem se stále ještě nepřenesla). Nebylo by lepší knihu ukončit, než se tu bezcílně plácat v tom sajrajtu?

Waterboys

Upozorňuju, že následující věta může přinést šokující informaci!
Včera jsem vylezla z bytu. XD
Ne, vážně. A dokonce ne jen pro mlíko. Včera jsme si totiž se Šári daly zas jedno anime-odpoledne, čímž se počet námi nezkouknutých dílů Higurashi no naku koro ni zmenšil na tři (ty přijdou na řadu zítra).
Krom toho jsme večer vyrazily i do města, přesněji do Hellichovky na film Waterboys. Už podle názvu nám bylo jasné, že tam bude hodně vody a kluci. A kupodivu jsme se ani nemýlily ^^
Příběh byl vpodstatě jednoduchý: na chlapeckou střední školu přijde nová a hlavně pěkná mladá učitelka, která má v plánu zřídit plavecké družstvo. Samozřejmě se hned přihlásí hromada kluků, ale když se dozvědí, že jde o synchronizované plavání, což je typicky dívčí disciplína, zmizí jak pára nad hrncem. Zůstane jen pět odvážlivců, jenže ti jsou zanedlouho necháni napospas, jelikož učitelka zjistí, že je v osmém měsíci těhotenství. Kluci si nejdřív řeknou, že se na to vykašlou, ale pak se přeci jen vzchopí a začnou se snažit.

Perfektní komedie na léto, škoda jen, že to počasí venku, se nás snaží přesvědčit, že už je podzim.

Další novinky

nálada:  co poslouchám: Nerima Daikon Brothers - Berima

Tak dnešním dnem mám všechny zkoušky pro tenhle měsíc odbytý. Včera jsem se ještě lopotila se zeměpisem a věcmi jako jak vysoká je produkce mléka v Rakousku nebo jestli Sierra Leone bylo britskou kolonií a dnes už se na to můžu vykašlat. Včerejšek byl vůbec zvláštní den. Hned po zkouškách jsem měla spicha se Šári a společně jsme se šly juknout, jestli náš gympl ještě stojí. Stojí...(*smíšené pocity*)
No a pak mě pro změnu vytáhla ven matka, která si ze záhadných důvodů vzala dovolenou. Tak jsem využila toho, že jsem měla doprovod a vyzvedla si certifikát, že jsem udělala FCE testy (jak se mi to povedlo, tak to teda stále ještě zůstává záhadou, kterou by nevyřešil ani Mulder se Scullyovou). Bohužel, jako "odměnu" za tenhle papír mě matka dotáhla do kadeřnictví. Říkám bohužel, protože posledních pár měsíců jsem si nechávala narůst delší vlasy (poprvý ve svym životě!). Uznávám, že mé pohnutky byly poněkud trhlý (důvod "chci mít vlasy jako Edward Elric" u mojí matky nezpůsobil zrovna záchvat euforie). Ale i tak jsem byla ráda, že moje vlasy začínaj připomínat hóóódně ostříhanýho Kandu z D.Gray-mana. No, a teď se můžu pochlubit snad jen účesem ve stylu Dr. Spencera Reida z Myšlenek zločince *headdesk*  Proč já?!
 Ještě že jsem pak šla na poštu pro dopis z Olomouce - alespoň ten mi zvedl náladu. Dostala jsem se! Nechápu, jak se mi to povedlo, ale to je šumafuk - hlavně, že tam jsem! (poznámka: musim to oslavit  - čti: musim se zežrat jako prase, ale asi s tim počkám na víkend, jelikož zítra mě ještě čeká sraz s kámoškou Naty) Teď ještě postarat se o všechny možný i nemožný formuláře, vyřídit si bankovní účet, zjistit, jestli můžu studovat na dvou fakultách zároveň (jelikož kromě japonský a anglický filologie jsem se dostala přes průměr i na informatiku a ráda bych to zkusila všechno nějak poskládat dohromady)... šmarjá, já chtěla jen mít trošku klidu a ne tohle všechno vyřizovat!
Ještě bych dodala, že do Brna jsem se nedostala. Angličtinu, který jsem se bála, jelikož mi přišla šíleně těžká, jsem dala vcelku dobře, ale z kapacitních důvodů jsem 15. pod čarou díky TSP. *kyselej xicht*  Studijní předpoklady už nechci nikdy ani vidět!!
Jak jste na tom vy? Docela by mě zajímalo, jestli se s někym z vás v Olomouci uvidim...

edit (24.6.): Tak jsem se dostala i na geografii do Prahy. Skvělý *ironicky*, tak co teď? Kam mám sakra jít??
edit (24.8. - tý jo, po dvou měsících, to jsem zas aktuální jak moje učebnice na základce): Do Brna se moc lidem nechce - přišel mi dopis, že se uvolnilo místo a že se mám 9.9. dostavit na zápis. smůla, trochu pozdě, už mám jiné plány...

Už nejsem studentka

nálada:  jde to  co poslouchám: X-japan - Crucify my love
Konečně zas chvilka volnýho času! A samozřejmě pár novinek...
Minulej tejden proběhly na našem gymplu maturity. Já jsem nastoupila hned v pondělí odpoledne, za což jsem hrozně moc vděčná, jelikož bych nejspíš nervově nevydržela čekat třeba až do čtvrtka. Hned na semaforech jsem uviděla čísi zrzavou kštici - Šári přišla jakožto morální podpora :-) Rozhodně mi to pomohlo, protože jsem se pak cítila klidnější.
Prvním předmětem byla matika, který jsem se zas tak moc nebála, i když jsem se na ní koukla teprv den předtim někdy k večeru. Chytla jsem paraboly a hyperboly, ne zrovna moje nejoblíbenější téma, ale šlo to. Zato angličtina byla fakt horor. Téma Sports & games bylo jedno z nejhorších možných, tedy alespoň pro mne jakožto neuvěřitelného leňocha (to ň není překlep, to je schválně^^). Ono se není co divit, téměř každé téma bylo strašné, zvláště pro někoho, kdo se naučil jen šest otázek z 28...*hihi*  Měla jsem pocit, že jsem neřekla téměř ani ň a že si tu otázku celou odříkala profesorka, a celou dobu jsem se pak bála, že jsem to neudělala a že si to v září zopakuju. Čeština byla vcelku dobrá - nové směry po roce 45 (zaplať pánbůh, že jsem nedostala tu poezii po roce 45, to by bylo v háji) a zemák taky ušel (J, JV a JZ Asie). No a po stresující půl hodině nám oznámili výsledky: 2,3,2,2. Skvělý! Prolezla jsem! (a taky to samou radostí obrečela).
Pak v pátek jsme měli předávání vysvědčení na Bertramce. To jsem taky obrečela (buď začínám být hysterická nebo je to tím, že jsem samovolně přestala brát prášky, nevím). Večer byla after party, kde jsem ale nemohla být - už ve 4 jsem s mamkou odjížděla do Olomouce. Tady se v sobotu konaly zkoušky, kde jsem se potkala s T'sal (konečně někdo, koho znám, sláva). Jinak Olomouc je děsná díra - tedy alespoň pro pražandu jako jsem já; zjištění, že pracovní doba v sobotu je od 8 do 12 a neděle zavřeno, bylo naprosto šokující. Ale mají moc pěkný zastávky tramvají (a levný jízdný). No a v úterý jsem byla v Brně, čímž jsem ale prošvihla zkoušky v Praze. Hold se nedá nic dělat, zkusím to příští rok. Teď už mě čeká jen matika v pátek 13.6. a zemák 18. na geografii. Jo, a tuhle sobotu dozoruju Scio testy u nás na gymplu, tak doufám, že tam nebudou zas takoví "chytráci" jako minule (kroutí hlavou, co je to za magory).
Tak to byly novinky a já teď jdu sledovat cokoliv, co je animovaný, japonský, s anglickejma titulkama a nejmíň dvěma bishíkama ^_^
btw. šári, jdeš v sobotu taky na scia? nějak jsem to zapomněla...eh *kapka*

TSP a velice krátký Animefest 2008

Předem říkám, že bych radši měla sedět u otázek z angličtiny než u kompu, ale když už tu jsem...
Minulej víkend jsem po roce opět navštívila Brno. Jenže tentokrát z mnohem formálnějších pohnutek než je uspokojení mé vášně pro anime a pro velké davy neznámých lidí *ironický úšklebek*. Konaly se totiž TéeSPéčka na MU (jsem líná psát pořádně). Takže v pátek si mamka vzala dovču a se slovy "Přece takovýho vejra nepustim samotnýho" se se mnou vydala do toho převelice vzdáleného města. Jelikož se zkoušky konaly v sobotu 10. okolo poledne a on byl teprve pátek 15 hodin odpoledne, tak moje velice rázná matička vzala zavazadlo přecpaný nezbytnými zbytečnostmi a rázovala směr koleje, kde odhodila tašku, a už zas spěchala ven se mnou v závěsu. To víte, nakupování si v Praze hold neužije (a se mnou už vůbec ne). Stačí dodat, že už vím, v čem půjdu k matuře...
No a teď to důležitý: Sobota, půl desátý ráno. Po vyhození z koleje se blížíme ke kinu Scala a já vidim první cvoky s visačkama. Nastává šílený duševní boj - jít či nejít? Nakonec ďáblík zvítězil a já se vesele řítila na Animefest! Lidí jak much (oni se množej; jinak to není možný), ale fronta se rychle krátí. Se slzou v oku jsem shledala, že můj milovaný L už na žádném přívěšku není, Edward Elric to taky zabalil, takže jsem šmátla po tom bišíkovi s číslem 18 (kdo to asi je?). No a teď takováhle situace: vejdu na balkon, odhodlaně se usadím na schody, než mě bůhví kdo vyhodí kvůli nějakým předpisům o bezpečnosti a nakonec vidím, že je dokonce ještě volné místo k sezení! Takže jsem si vyslechla zahájení a viděla první 4 AMVéčka, než mi zapípal mobil, že už uběhla hodina a že musím jít nebo nestihnu zkoušky *povzdech*.
Zkoušky hrozný.
Ve čtyři jsem se vrátila do sálu, zkoukla Gundam 00 a pak nastalo větrání, takže jsem měla po srandě. Tak jsem aspoň zaujala strategickou pozici před vchodem do Scaly a fotila cosplayery. Letos se jejich počet rozrostl a převleky se moc povedly *slintá blahem*. Hodně se mi líbily ty holčiny z Bleache a ta skupinka z Naruta. Což mi připomíná, že jsem se nachomýtla k zajímavému vnitřnímu souboji jedné s přítomných dívčin. S kamarádkami požádaly "Naruta" a "Sasukeho", aby jim předvedli nějaké to yaoi. "Sasuke" měl ale podmínku: chtěl omrknout dívčiny kalhotky. A teď přišel ten boj: chce tak moc vidět ty dva plazící se po sobě nebo raději cudně sklopí oči a odmítne? Neodmítla, takže jsem - jakožto "náhodný" kolemjdoucí měla možnost vidět ty dva tzv. "v akci" XD Pak jsem se ještě stihla pozdravit s jediným člověkem, kterého jsem tam znala, a už jsem musela letět na bus do Prahy.
No, tak to byl můj letošní Animefest. I za to málo jsem ráda a těším se na příští rok, doufejme že tentokrát už zase se Shari (páníčku, já bez tebe nepůjdu! *melodramaticky se zoufale vrhá k zemi*)
BTW *pyšně* tentokrát mám i pár vlastních fotek. Ale kvalita hrozná (hold fotograf ze mě nebude a můj mobil není všemocný)...

Novinky ze života maturantky

nálada: depresivní co poslouchám: Vampire Knight opening

Můj život je horská dráha: je den, že je mi fakt dobře a mám pocit, že je všechno v pohodě, udělám spoustu práce, stihnu si i odpočinout a tak, a jsou dny, kdy mi nic nejde, mám pocit, že nic nemá cenu, jsem unavená k smrti. Takovej den je i dneska. I když mám takovej pocit, že dneska je to způsobený tím, že jsem si ráno omylem vzala jinej prášek, než jsem měla. Abyste rozuměli, já jsem na antidepresivech a uklidňovácích. Úplně slyším volání: Vítej mezi cvoky! No jo no, nedá se nic dělat, jsem hold magor a s maturitou před sebou se moje "divnost" projevila naplno. Nedokážu mluvit, to je můj problém. Oficiálně se to jmenuje generalizovaná úzkostná porucha, sociální fobie a depresivní porucha. Netroškařim, že?
Ale neposlouchejte mě, to je jen takovej zoufalej výkřik ospalýho človíčka, co sedí ve škole, má tři hodiny volnýho času a je příliš unavenej, aby se učil nebo dělal něco podobně prospěšnýho.
PS: taky jsem se chtěla zmínit, že už mám za sebou maturitní písemku z češtiny. Témata byla opravdu boží: význam knih v 21. století, Naší republice k narozeninám, Zpověď internetového maniaka (to jsem kupodivu nepsala) a citát o tom, že když lezem na hory, tak nepřekonáváme ty hory ale sami sebe. Fakt nářez. Jen je škoda, že jsem to nestihla...:-(
No a letošní Animefest taky nestíhám - 10. mám v Brně zkoušky, a protože moje mamka jede se mnou, tak mi asi nedovolí, abych si hned poté nalezla do kina na anime :-(
To je vše, co jsem chtěla. Tak zas někdy až bude chvilka času :-)

Dodělávám

nálada:  co poslouchám: sama sebe

Existuje vůbec den, kdy bych se neztrapnila? Jestli jo, tak dnešek to zaručeně nebyl. Ale vezmem to popořadě.
Minulou sobotu jsme s mamkou vyrazily na další nákupní den - to je vždycky horor, jelikož nesnášim nakupování. Ale tentokrát jsem to nějak zázračně přežila - zastavily jsme se totiž i v Lucerně, kde byl zrovna Japonský den - ukázky ikebany, kimon, troška kaligrafie, nějaká ta ochutnávka a skládání origami. Já, neprůbojná, jsem se tak plácala kolem a fotila si ikebanu (případně jednoho moc pěknýho Japonce, co si tam hrál s papírovejm jeřábama), mamka, ta průbojná, všude byla, všechno viděla, a odkud to šlo, i něco přinesla.
Když už jsem tam byla, tak jsem taky byla ukecána do toho, abych si koupila lístek do kina (o filmu vám něco povim příště), a koho nevidim - kluka, co byl na dni otevřenejch dveří na FF (samozřejmě jsem ho potkala i ve středu v kině, mám to ale štígro *úšklebek*).
Kromě lístku do kina jsme konečně sehnaly zimní boty, flashku atp.
To byla sobota. Pak následovalo utrpení v podobě všech možných testů, než nadešla středa (po víc jak dvou letech jsem šla do kina, představte si to! jenže jsem se vybodla na matiku a ze čtvrtletky jsem dostala dvojku =(
No, a konečně dnešek. Horor už od rána. Nejdřív jsem zas byla tasená k tabuli o matematickym semináři (já mám pocit, že mi ta tabule ruší myšlení; kdykoliv jsem u ní, nic nevymyslim), pak jsem jako magor přepisovala maturitní otázku Moje kulturní zájmy, kterou se mi povedlo napsat na 4 strany (jak jsem to dokázala, netuším, ale určitě nikoho nepřekvapí, že jsem psala o japonský literatuře 20. století). Pak mi hrozilo zkoušení ze špániny, ale tomu jsem se vyhla - bohužel se to neobešlo bez podivných poznámek profesora k mý ubohý žvejkačce, kterou jsem si nalepila na obal sešitu, abych mohla líp mluvit (stejně jsem mlčela). Co sakra má proti mý žvejkačce?! No nic; potom jsem narazila na holku z nižšího ročníku, kterou jsem potkala v tom kině, a chtěla jsem s ní trošinku pokecat, ale ve chvíli, kdy jsem to měla udělat, jsem to vzdala (antisociální člověk, kopněte mě do hlavy). O chemii jsem se hroutila; že jsem dostala dvojku z matiky, i když mám pocit, že to umim, a že Naty, kterou jsem doučovala, dostala 4 (a Adam, kterýho doučovala ona, taky, ale to je její věc). Selhala jsem *svěsí hlavu*
Ale tím to nekončí. O AKC (v podstatě příprava na FCE testy) jsem sice dostala jedničku, ale dorazila mě Kristýna, která prohlásila, že se přihlášky na FCE odevzdávaly do včerejška *headdesk* Já jsem magor, že mi není rovno! Takže mi nezbývalo, než se modlit, že se nebudu hlásit na víc než 5 vejšek, vzít o tisícovku navíc a zamířit na British Council. Ulici jsem našla, barák ne. Ono je to takový zastrčený nic, nikdo mi neporadí, ale nakonec jsem to našla. Ten kluk mě určitě okamžitě proklel, že jdu těsně před zavíračkou, a odkázal mě ke kompu. A v tu chvíli se projevil můj technickej antitalent, kterej číhá na ty nejlepší příležitosti. Po pár minutách lopotění se, jsem usoudila, že to asi sama nezvládnu. Poraženecky jsem se musela přiznat, že jsem ten jejich systém nepochopila *klopí hlavu* Kluk nejspíš v duchu zaprosil o trpělivost a jal se to antitalentovi vysvětlit.
Tak jsem se nakonec přeci jen přihlásila. Teď to prostě nesmim zvorat, ať se děje, co se děje, když už to tolik stálo *brečí nad peněženkou*
Já vim, že tohle už začíná bejt dlouhý, ale mám ještě jedno téma, na který se chci vykecat: nikdo mě neposlouchá. Ne, vážně. Poznala jsem to ve čtvrtek, když jsem chtěla každýho nadšeně obeznámit s filmem, co jsem viděla. Typickou reakcí bylo, že mě nechali asi tak 10 sekund žvanit, a pak se zeptali na úplnou pitomost, která nijak nesouvisela s tématem. Já chápu, že to neviděli, a tak jim to nic neříká, ale stejně mě to mrzí. To, že mám zájmy, jako nikdo z mých známých. Víte, jak ráda bych přišla do školy, někomu řekla, že budou dávat na Animaxu Bleach, a onen dotyčný by odpověděl něco na způsob: ,,Vážně? Já teď viděl/a díl 1XX, ten, kde Ichigo udělá tohle, Ishida tamto a na chvilku se objeví Byakuya a stejně si myslim, že Inoue by měla být s Ishidou, místo aby bláznila po Kurosakim... atd. atd."? Většinou nemám chuť se s někym bavit, ale poslední dobou docela jo, takže mluvim sama se sebou, protože není nad to, pohádat se sama se sebou. Aspoň je jistý, že vás druhá strana poslouchá...

Krátké shrnutí uplynulých svátků

nálada:  co poslouchám: Jonathan Cain - Back to the Innocence
Jejda, to už je leden...? Sakra, to to utíká... Takže ve zkratce: Vánoce celkem v pohodě až na skutečnost, že se všechno dělo na poslední chvíli (kromě nakupování dárků - představte si, že jsem je všechny koupila před 24. :-P) - stromeček jsem například zdobila až do šesti do večera (toho Štědrýho) a večeřely jsme až v devět. Dárků nebylo moc, ale stály za to - mou milovanou nokii nahradila jiná nokie, tzv. Brouček, kterýho jsem si hned upravila podle svého nejlepšího vědomí (svědomí se někam zašilo) - když zavoláte, uslyšim Yatta od tý trhlý party Happa-tai, na displayi se mi usadila gejša a někde v hlubinách paměťový karty už střádám svoje oblíbený bishíky. Kromě toho mi ještě přibyly do sbírky dvě kingovky, na který bohužel nemám čas.
Pak jsem trávila necelej tejden ve Varech u dědy, což zas byla otrava, takže jsem si pro jistotu vezla tři knížky, abych se nenudila. S radostí oznamuji, že jsem je i přečetla :-)
Novej rok mám trošku zamlženej, jelikož z našich zásob, čítajících asi 6 litrů vína (pro 2 osoby!), zbyl tak necelej litr a tři táci chlebíčků se taky odporoučely až překvapivě rychle...
První den po prázdninách už jsem zase přišla pozdě, protože mi ujely dva autobusy (prostě jsem neschopná přijít včas), ale jinak nic zajímavýho, nuda.
Dneska jsem byla na dni otevřených dveří na FF UK - ty bláho, takovejch lidí, chce na ty japonský studia, až jsem si myslela, že jsem snad vlezla někam na psychologii nebo tak něco, ale ono ne, byla jsem tam správně. Tak nejdřív jsem se dozvěděla, že se svojí španělštinou se můžu jít leda tak klouzat, pak mě zas děsilo, že druhý kolo je pohovor (tak daleko se ale stejně nedohrabu, takže by mě to mělo nechat v klidu) a nakonec mě dorazila představa, že kdybych se (nedej bože) dostala, tak za tři roky by po mně u státnice chtěli půlhodinovej pokec v japonštině (po mně! chápete to? já, takovej fakt ukecanej člověk, co prohodí tak tři věty do tejdne, aby se neřeklo, že jsem němá...).
No, vypadá to bledě. Ještě to nevim určitě, ale nejspíš to nebude mít cenu. Radši si zalezu někam ke geografii a budu ráda, že jsem ráda...