Sobotní nákupy

nálada:   co poslouchám: co mptroska dá^^ (momentálně Fountains of Wayne - Red dragon tatoo)

V pátek jsem vyhrožovala, že se v sobotu budu učit a udělám si úkoly, jenže člověk míní a osud mění. Celej den jsem běhala s mamkou po městě a sháněla botasky. Vůbec to není tak jednoduchý úkol, jak se může zdát. Nejprve se totiž musí najít nějaký ten obchod, kde se ceny nešplhaj do astronomických výšek (tzn. od 800 výš). Když už něco takovýho najdu (a nejsou to zrovna vietnamci), tak nastává další potíž. Tou je moje nelidská noha. No, která holka má v 17 letech nohu číslo 42/43?? To mě rovnou staví do pozice, že dámskou obuv zdaleka přehlížim jak rodný lány. Ani to však není konec; poštěstilo se mi mít vysoký nárt a široký chodidlo, takže zpočátku jednoduchý úkol sehnat botasky se protahuje na celodenní pochoďák.
Z nudy už jsem se byla podívat i do Paláce knih Luxoru (ne kvůli botám - na knihy samozřejmě). Výběr knih od Stephena Kinga celkem dobrý, zásoby mangy mě nijak neuchvátily (především proto, že první díly prostě neexistují, a pak také pro nedostatečnou pestrost titulů - no jo, co bych taky v Čechách chtěla, že?).
Ale jedním úlovkem se pochlubit můžu. Vlastně dvěma. V dost odpudivě vyhlížejícím krámku s optimistickým názvem Bankrot jsem našla přívěšky s Narutem. Ta prodavačka si musela myslet, že jsem se asi pomátla, když jsem se tam začla nadšeně přehrabovat v těch desítkách, ne-li stovkách věciček za účelem vybrat si něco. Celý jsem jim to tam přehrabala vzhůru nohama a nakonec jsem spokojeně odcházela s dvěma přívěšky - na jednom je Sasuke a Naruto v ne příliš přátelském postoji a na druhym Shikamaru. Marně jsem se snažila vyhrabat třeba Kakashiho nebo Leeho; nanejvýš tak Sakuru, kterou moc nemusim, nebo - a to byl fakt vrchol mého hledačského umu - Iruku. Mamka jen povytáhla obočí a raději nic neřekla, zato já se celou cestu tlemila jak dement. Hned v pondělí se vrhnu na každýho, koho ve škole potkám, abych jim ukázala, co jsem sehnala, a protože to ani jednomu nic neřekne, tak ještě přidám dlouhosáhlý vysvětlení, na koho to vlastně zíraj a proč, a budu až do zničení mlít tak, že už se mi pro příště radší vyhnou. 

zas jeden obyč den...

nálada:   co poslouchám: Sukisyo Drama CD First limit Truth

Se školou jsme dneska byli na akci "Jeden svět" v Lucerně. Nejdřív jsem se těšila, že mi odpadne hodina angličtiny, takže si test napíšu až v pondělí, jenže nakonec bylo všechno jinak.
Po angličtině tedy většina lidí mířila spokojeně domů, zatímco zeměpisné semináře se plácaly k Lucerně. Termín byl při nejmenším šibeniční, takže to "plácání" vlastně bylo pěkně ostré tempo chůze bez nároku na zastávku.
Nicméně jsme to všichni stihli a film o afghánské ženě, kandidující do parlamentu, mohl začít. Před ním teda ještě reklamy, které většinu sálu rozesmály (prý jsou na www.ceskatelevize.cz/jedensvet/ , kdyby to někoho zajímalo), a pak už film samotný.
Slovo, které by ho vystihovalo, zní Působivý. A taky dlouhý, zvláště když sedíte na tvrdých sedačkách a za váma se baví banda znuděnejch výrostků. Jediné, co zkazilo dojem, a dílo tak dokonalo, byla následující debata. Táhla se půl hodiny, i když nikdo neměl nějak obzvláště kloudný dotaz.
A konečně vytoužená svoboda! Se dvěma spolužačkami jsme zamířily do bůhví jakého obchodu s bagetami (obsluha tam má takové fakt šik čepičky, že bych taky jednu chtěla). Pro obě to asi bylo docela normální, takhle někam zajít, ale já z něčeho takovýho mám vždycky svátek. I když teď už o něco častěji...
Celkově to byl docela fajn den, jen jsem dost unavená, a to mě ještě čeká ta zatracená chemie :-(

Na přednášce

nálada: co poslouchám: Sukisyo drama CD

Zase se mi povedlo někoho zmanipulovat. Včera jsem zatáhla Šari na přednášku o japonských svátcích a zvycích, a to dokonce až na Japonské velvyslanectví v Praze. Abyste se nedivili, proč říkám "až" - já tam ještě nikdy totiž nebyla. Mimochodem, maj to tam moc pěkný, i když tam, kde jsem byla, taky dost malý.
Se Šari jsme fakt super dvojka; já přijela na Anděl o pět minut dřív, ona o dvě a stejně to vypadalo, že přijdeme pozdě. Nepřišly, stihly jsme to. Pak jsme zjistily, že jsme zas až tak spěchat nemusely. Přednášející R. S. Heřman se totiž zpozdil o čtvrt hoďky, takže nám tam mezitím pouštěli nějaký video o bonsajích, endoskopu a sýrech ^^.
Když se tedy připlahočil, show začala. Nejdřív jsem měla pocit, že jsem vlezla někam, kam jsem neměla. Lidí tam totiž bylo docela dost, ale jen minimum v našem věku. Pak se také přednášející stále oháněl poznámkami "ale to jistě znáte". Neznala. A ani Šári. Takže jsem si připadala jako nevzdělanec, ale to mi zas až tak nevadí. Vždyť v hodinách dějepisu taky nevím, o co jde :-)
Z původně myšlené hodiny se rázem stala hodina a půl, venku se setmělo. Těsně před koncem nám ještě pan Heřman pustil oficiální video z oslav svátku aoimatsuri, jenže to už Šári asi nervově nevydržela (anebo někam spěchala, což jí nezazlívám, protože z tý školy jsme teď všichni unavení), takže zadupávání ďáblů do země jsem už hold nezkoukla. Žádná škoda. I když... Přednáška to byla zajímavá, to se musí nechat. Tolik poznámek si snad nepíšu ani o bižuli.
No a tim naše dobrodružství pro včerejšek více méně končilo, až na tu ujetou tramvaj - tedy ona nebyla ujetá, ona jen ujela (ujetý jsme my). Ale žádný strachy, domů jsme se úspěšne dostaly.
Jo, a pro zájemce: v dubnu začíná nový cyklus přednášek :-)