To je radosti (na starém bělidle)

Ano! Bůh existuje (i kdyby to měl být jen Tsalin Gackt)!
Prošla jsem testem z úvodu do jazyka!
Jestli si vzpomínáte na minulý příspěvek, tak tam jsem se už zmiňovala, že tenhle předmět je horor. Na tom se samozřejmě nic nemění - stále se mi zvedají vlasy hrůzou, kdykoliv na to pomyslím. Ale teď mám od tohohle Úvodu alespoň na chvilku pokoj. Ve čtvrtek jsme totiž psali test z té hrůzy (fonetika, fonologie, morfologie). Už jsem byla smířená s tím, že to hold zkusim příště (neboli další čtvrtek), přesto jsem se do té velké učebny nějak dohrabala - to byl chvílemi problém, jelikož nohy mi v průběhu desetiminutové cesty začaly nějak záhadně selhávat a já se tam táhla aspoň 20 minut... Ale došla jsem, napsala jsem i to, co nevim, a zase šla. A dneska jsem zahlídla, že už jsou výsledky, tak jsem hledala konec tabulky a představte si to nadšení, když jsem zjistila, že moje jméno není červeně! Já málem skákala radostí do stropu!
Fajn, alespoň nějaká dobrá zpráva. V pondělí totiž (jdeme do školy, žádný flákání) máme W-senseie. ...Ne! Tím rozhodně nechci říct, že by se změnil můj vztah k Jazykovým cvičením - pořád jsou mým nejoblíbenějším předmětem; já jen, že jsme ve čtvrtek psali takovej minitestík. Připravovala jsem se na něj celej předchozí tejden, ale pak jsme začali čtvrtou lekci, tak jsem se na to vybodla a učila se nové věci na úkor těch starých. Takže když přišel test, měla jsem v hlavě naprosté vakuum. Ano, horko těžko jsem dala dohromady nějakou mou představu hiragany (což je po měsíci psaní jen v katakaně docela zázrak), ale gramaticky jsem do těch pěti vět nasekala tolik chyb, že W-sensei snad při tom opravování opravdu vyskočí z okna a stane se tak zakládajícím členem našeho Japa-hřbitovu... (v případě následného policejního vyšetřování popírám jakoukoliv vinu a pokud už mi nějaká dokázána bude, trvám na tom, že jde o úmrtí z nedbalosti, nikoliv napadení s úmyslem zabití) :-)

Novinky z Holomóca

Ne, nebojte, nejsem mrtvá. Jen jsem teď měla nějaký problémy s netem.
Jak možná tušíte, jsem už třetím týdnem v Olomouci, kde bydlím na koleji. A ta není zrovna příznivcem internetu-chtivých studentů. Ono to taky bylo způsobeno tím, že jsem měnila pokoj, a každý člověk se smí připojit k netu jen na svém vlastním pokoji. Takže jsem každou chvilku lítala s notebookem do knihovny, což nebyla žádná sranda, jelikož je za a) těžkej jako prase a za b) jsem měla otřesný puchejře na patách a na kolej jsem se proto vždycky už jen plazila. Ale v pondělí mi došla trpělivost, takže jsem se vydala za tím maníkem, který je znám pod jménem Správce kolejnetu. A internet fachal. Do úterka. Pak začal padat a dneska mi teprve došlo, že za to může moje BitCometa, která ho shazuje. Takže žádný torrenty; co se dá dělat.
S těma kolejema je stejně sranda. Máme systém buňek, na každym pokoji tři lidi. Pro těchto šest lidí je koupelna, kam se po ránu dostat je obrovským problémem, a rychlovarná konvice, která se nezastaví, a tak se rozhodla, že ve svých útrobách nechá plavat záhadné bílé částečky, které na nás potom vykukují z čaje. Spím nahoře na palandě, jejíž jedinou předností je vršek vedle stojící skříně, který využívám jako noční stolek. Vedem tady taky nemilosrdné boje: o zásuvku, o připojení k netu, o to, kdo vynese koš. Ale nestěžuju si; Lucka - moje spolubydlící je skvělá holka, vždycky poradí, naslouchá a prostě je fajn. Anetu - mou druhou spolubydlící vidím minimálně, částečně proto, že jí ještě nezačaly přednášky, ale když už tu je, je tu takový divný napětí mezi náma. Docela mi to vadí, takže když můžu, radši vypadnu.
Lidi vlastně byli důvodem, proč jsem se bála jít do Olomouce - že tu nikoho nebudu znát. Neznala jsem, to je fakt. Ale teď už začínám poznávat spolužáky, dokonce i jménem, což je fajn :-) Jen jedna osoba je nerada, když slyší své jméno (že, Tsal? ;-)
Ale všechno se netočí jen kolem netu a spolutrpitelů. Hlavní jsou přeci jen vyučované předměty, u kterých bych se ráda na chvilku zastavila. Moje studijní kombinace je Japonská a Anglická filologie, a když se mě někdo zeptá, jednoduše odpovím, že japina je fajn, anglina nikoli. Ale tak jednoduchý to samozřejmě není.
Jako první mám v pondělí Jazyková cvičení, ale ty si pro jistotu nechám až na konec, a začnu s Úvodem do studia jazyka. Dvouhodinovka, přednáška + cvičení (aspoň to tak prezentují), kde jsem se po první hodině nedozvěděla už nic nového, kromě faktu, že někdo z profesorova okolí má korelu, která říká "do prdele práce". I přesto jde o nezáživnou hodinu, kde mám pocit, že přednášející umírá, popřípadě umřel, když se odmlčí na příliš dlouho.
Pak následuje Úvod do literatury, jenž je mnohem lepší. Pravda, první hodina mě vyděsila, jelikož téma "Rozdíl mezi story a plot" mi moc nedalo, a ještě k tomu přednášející citoval bůhví koho tak rychle, že mi zapsané věty končily v polovině. Vyřešení problému mi tak bohužel uteklo. Ale jinak se tam člověk i zasměje, což je fajn. V úterý pak mám seminářovou verzi stejného předmětu, ale to je naprostá ztráta času. Vyučující jen přečte to, co máme na papíře a hotovo.
Konverzace. V japonštině. Ti, kdo mě znají, tuší, že se takovýchto předmětů děsim nejvíc. Ale zatim moc nekomunikujeme, tak je to fajn. Postupem času možná nebude.
A další Úvod do jazyka a literatury, tentokrát zajišťovaný japonskou filologií. Zatím teda spíš ten jazyk. Obsahově se to kreje s pondělním úvodem do studia jazyka, ale vyučující je mnohem, mnohem milejší osoba.
Ve středu od 8 Znaková cvičení. Zatím tedy jen katakana, ale příští týden prý už i hiragana. Může se to zdát jako pakárna, ale Hirota-sensei je nekompromisní, když tvrdí, že píšeme ošklivě. A tak musíme trénovat a trénovat a trénovat...
Pak tu máme jednu záhadu s názvem British Studies. Za ty tři týdny byla jediná hodina a to jen taková informační, takže vůbec netuším, jaké to bude.
A teď jeden strašák: Úvod do jazyka, seminář. Horor, vážně. Vyučující je skvělej člověk, má svůj předmět rád, chce, abychom to uměli. Problém je však v tom předmětu jako takovém. Vlastně jde o něco jako úvod do fonetiky a fonologie, a já to prostě nechápu. Nepobrala jsem ani, jakej je mezi těma dvěma vlastně rozdíl. Texty ve skriptech musím číst aspoň pětkrát, abych si něco zapamatovala, a pak přijdu na hodinu a ono se stejně mluví úplně o něčem jiném, než tam bylo napsáno. Nějak to jde mimo mě...
Další strašák: PC4 aneb akademické psaní, seminář. Napadlo vás někdy, že sněhurka je o neposkvrněném početí a jsou zde známky sadomasochismu? Ne? Mě taky ne. Proto prostě nevím, co o tom mám psát a tudíž mi to nejde. I když je vyučující tak trochu střelená (v dobrém slova smyslu), tenhle předmět nebude patřit k mým oblíbeným.
A teď se musím pochlubit: Překladatelský seminář! Dostat se tam je prý nad lidské síly, ale jsem tam. Profesor je ...hm.."nekonvenční". Zatím jsme dostaly (ano, samé holky) za úkol přeložit kapitolu nějaké knížky o čínských přistěhovalcích v Americe. Zjistila jsem jedno - bez internetu se člověk opravdu neobejde. A taky to, že i když si člověk myslí, že to má relativně správně, po hodině zjišťuje, že má po celém papíře opravy :-D
A teď ta Jazyková cvičení - japonština; rozsah: tři dvouhodinovky týdně. Nevím, jak ostatní, ale pro mě je tohle můj nejoblíbenější předmět. Musím se na něj teda docela i učit, trénovat katakanu, slovíčka a fráze, ale dělám to ráda, protože tohle je sakra japonština! Žádnej nudnej děják nebo nepochopitelná chemie - japonština, jazyk, kterej jsem se už pár let chtěla učit. Co si budem namlouvat - nijak zvlášť dobře mi to sice nejde, ale nevadí. Zařekla jsem se, že když se sem dostanu, udělám cokoliv, abych tu i zůstala. A hodlám to dodržet, i když W-sensei tvrdí, že je nás moc, a říká to tím tónem, kterým nám chce sdělit, že někteří, pokud ne hodně z nás, vyletí.
Nezbývá než si popřát hodně štěstí a vrhnout se na gramatiku třetí lekce. Ale až dopřeložim Amy Tan na zítřejší překladatelství.