*obsahuje spoilery a spoustu vzteku - byli jste varováni*
Tahle kniha na první pohled vypadá, že bude moc fajn –
mluvící kočka, záchrana knih, hluboký lidský příběh. Co tomu může chybět?
Jak se ukázalo, tak docela hodně věcí. Třeba hned ten
hluboký lidský příběh. Lidský příběh bychom možná měli – protagonistovi umřel
dědeček, který se o něj staral, a zanechal mu malý antikvariát. Maník má depku,
přestane chodit do školy (teda asi – dle vlastních slov by měl být hikikomori,
což by ale znamenalo, že tam nechodil ani předtím??) a vysedává mezi knihami. Během
„záchranných misí“ si uvědomuje, jaká všechna moudra mu děda předal, a rozhodne
se v jeho odkazu pokračovat (Jak? Z čeho bude žít? Dodělá školu?
Najde si práci? Jak zaplatí nájem? Tolik otázek a tak málo odpovědí…). Fajn,
beru. Jako anotace to zní dobře, ale jakmile to otevřete, zjistíte, že to je
tak jediné, co je na tom dobré.
Ne, kecám, ještě jedna věc ujde – pošťuchování protagonisty
s kocourem, které mi připomíná Natsumeho a Nyanko-senseie z Natsume
Yuujinchou. Ano, na to mě autor navnadil a já bláhová mu na to skočila. Příště
si na ty kočky musím dát bacha.
Co se hloubky týče, ta je jak v dětským cachtacím
bazénku. Motivace postav veskrze žádná nebo jen hodně hodně vágní, vývoj postav nelogický a příliš idealistický stejně jako pointa knihy - všechno se dá vyřešit pár upřímnými větami a na
světě zavládne pokoj a mír. Asi tak. Kniha se se svými moudry hodí tak
maximálně pro žáky základní školy, kteří se musejí potýkat s povinnou
četbou. Jako jasně, protagonista je středoškolák, takže nemůžeme čekat žádné
těžce filozofické myšlenky, ale všechno má svou mez a tahle teda byla nejen
překročena, ale rovnou přejita bez povšimnutí asi jako označení prvních 50
metrů v desetikilometrovém závodě. Takhle povrchní blábol jsem naposledy
četla… no vlastně v Sekai kara neko
ga kieta nara, tedy dalším japonském díle (a zase s kočkou – proklaté
kočky!). Je to stejné jako posledně – příběh dětinský, postavy prkenné, hloubka
nulová. Ironií je, že jedna z postav se kdesi uprostřed rozčiluje, že
knihy jsou v poslední době jednoduché a populární, že „ztrácí váhu“ a že
je lepší, když je kniha těžká/složitá, protože když je kniha snadná, tak to
znamená, že už to všechno známe a rozumíme tomu, zatímco když je těžká, tak je
to důkaz, že je to něco nového a tedy pro nás výzva. Čtení knih je prý jako
zdolávání kopců – je to prý složité, ale na konci je hezký výhled.
No uf, teda.
Tak zaprvé, autor by se buď měl řídit vlastní radou a nepsat
infantilní knihy o 134 stránkách, kde si myslí, že sežral veškerou moudrost
světa a teď nám ji milostivě předkládá v jazyce, který se hodí tak pro dítě
v první třídě (pravda, četla jsem anglický překlad a ne originál, ale
nevěřím tomu, že by se překlad dal takhle zmršit), nebo by se měl přestat
chovat povýšenecky, že pouze knihy typu Sto
roků samoty, kompletní Shakespearovo dílo nebo Pýcha a předsudek stojí za přečtení a zbytek je verbež (btw to je
teda výběr přesně pro mě – vyhýbám se všem třem). Kdyby tam aspoň dal japonské
autory, tak by si řekla „no jo, nacionalista“ a mávla nad tím rukou, páč tyhle
typy nemá cenu řešit, ale tohle mě teda tak akorát nakrklo. Jako kdyby každý,
kdo nemá načteného kompletního Victora Huga, jen ztrácel čas. Jako jasně,
Bídníci byli skvělí, ale nevidím důvod, proč je někomu vnucovat a nepřečíst si
radši i něco současného, třeba jen tak, pro zábavu. Ne všichni čtou knihy, aby
se vzdělávali; někteří v nich hledají relax a pauzu od reality. Neumím si
dost dobře představit, že bych třeba u Nietzscheho nebo Faulknera relaxovala (za
mě je to tak dobrý vzít a zahodit, ale na rozdíl od autora nemám potřebu někomu
vnucovat, co má číst a co ne). A kupodivu existují i „snadné“ knihy, které mají
co říct, ale autor se kolem nich asi ani neprošel, chudák.
Už takhle zhnusenou mě pak dorazila vynucená amatonormativita a sexismus: máme kluka-protagonistu, a přidáme holku, co mu přinese úkoly (protože je předsedkyně třídy,
až takhle závažný důvod má) - no to přeci musí být láska! (jak zmiňuje hned
několik postav) Že se za protagonistou staví i nějaký spolužák (když
protagonista zmiňuje, že nemá žádné kamarády), to nic, to nevadí, to přeci nic
neznamená. Asi nemusím poznamenávat, že role dívčiny je stát svému
protagonistovi po boku, div ho zbožně neobdivovat, nebýt prakticky k ničemu
a ještě posloužit jako rukojmí, aby se maník mohl předvést a měl koho zachraňovat. Ugh
-_-
Teda takhle nakrknutá na knihu už jsem zase dlouho nebyla. Buďme rádi, že je to „jen“ 134 stran – víc bych stejně nesnesla. Horší je, že od stejného autora mám doma ještě další knihu, tentokrát delší a v japonštině. Bojím, bojím…