Co mi dělá radost

Pokud jste v poslední době nebyli v kómatu nebo cíleně neignorujete většinu zpráv, asi budete souhlasit, že moc radostných věcí se zrovna neděje. Zdravotnická situace stojí za starou belu, ekonomika podle všeho bude brzy stát za houby též, člověk ani nikam nemůže odjet, herci, které si člověk oblíbí, to vzdávají a končí se životem *mává směr Miura Haruma a Takeuči Júko*…

Aby se jeden nezbláznil nebo nerozšířil řady všech těch lidí, kterým se zrovna moc dobře psychicky nevede, je třeba nacházet alespoň nějaké malé radosti. Nic spešl, nic extra skvělého, jen něco malého co člověka přeci jen potěší.

Mě třeba včera potěšilo, že jsem konečně sehnala kaboču. U nás tomu říkají zelená dýně Hokkaidó. 
Tedy ne že by se nějak moc vyskytovala; většinou potkávám pouze ty oranžové, ale to prostě není ono. Třeba si to jen namlouvám, ale kdybych měla vypíchnout jeden rozdíl, tak je to ten, že oranžová se prostě roz… šmelcovává (á, to je to správné slušné slovo), zatímco kaboča drží tvar. V mých očích je kaboča prostě kaboča a nic ji nenahradí. Jen ji sehnat není ani trochu jednoduché. To je všude ta oranžová a máslová a špagetová, ale kaboču aby člověk pohledal. Před pár lety jsem ji sehnala na trzích na Andělu, ale letos jsem teda štěstí neměla. Zkoušela jsem i Jiřák a Náplavku, ale nakonec mě zachránil Tylák. Takže jsem zajásala a koupila hned dvě a teď tu na ně vrhám zamilované pohledy, než je rozkrájím a zpracuju.

Další, co mi udělalo radost, je to, že jsem sehnala další knihu od Laury Purcellové – Bone China. Na spisovatelku jsem narazila úplnou náhodou v anglické sekci v knihovně. Anotace zněla skvěle, kniha byla ještě lepší, takže jsem zakoupila, dokoupila i druhou, kterou knihkupectví nabízela, a pak už jen netrpělivě vyčkávala na tuhle, která vyšla někdy loni, ale k nám se furt ne a ne dostat. Obě předcházející už mám přečtená a na tohle se hrozně těším, ale schovávám si to na pozdější dobu, protože by byla škoda sfouknout všechny tři letos a nenechat si nic na příští rok. Sice má vyjít další, ale to zas bude věčnost, než se to sem dostane. Tak mám zatím všechny tři jen pěkně vystavené :)

Koupila jsem si nové zimní boty. Moje staré jsem skoro prošlapala (nj, kvalitní podrážky, jen co je pravda), tak jsem si pro jistotu pořídila nové, kdyby se mi vážně povedlo tu podrážku po cestě někde nechat. Kdo by řekl, že sehnat šněrovací boty je takovej problém. Všechno je natahovací nebo se zipem a já nevim jak vám, ale mě v tom ta noha kloktá, když se to nedá ničím stáhnout. Jenže sehnat něco v mé velikosti je vždycky tak trochu horor a do pánské sekce se chodím dívat celkem pravidelně. Tentokrát mě ovšem rovněž zklamala, páč ty boty, na které jsem měla zálusk, měli jen ve 40 a pak rovnou ve 44. Hm -_- 

Tak jsem oblezla asi miliardu obchodů, než jsem našla svou velikost, a docela jsem si oddechla, že to nebylo třeba v brčálově zelené barvě. Tož letos žlutá ♥

A nakonec šití; vrhla jsem se na černo-bílé šaty - a zjistila, že by moje zamýšlená kombinace byla příliš divoká. Tak jsem si šla koupit jednobarevnou černou a bílou látku a šaty budou dvoje. No a když už jsem tam byla, tak jsem si koupila i modro-bílo-růžové proužky a zbytky bílé a tmavě modré látky s heřmánky. To abych těch látek neměla málo, že ano. 

Teď tedy pracuju současně na černých i bílých šatech - u jednoho se rýsuje vršek, u druhého spodek. Tak teď ještě ty zbývající části a zas budu mít něco nového na sebe.

Tolik moje malé radosti :)

Co jsem všechno stihla v létě (zas tak moc toho nebylo)

Nevěřícně koukám na kalendář a divím se, kam že se to léto podělo. Teda teplé počasí si pamatuju, taky to, jak jsem se na balkoně slunila a zmrzlinu – spoustu zmrzliny, protože jsem dospělá a po práci si můžu zajít na zmrzku, kdy se mi zachce, ale celkově mi to připadá, že to byl jen okamžik a že jsem to sotva postřehla.

Doba (po-)covidová

poslední výtvor, který
ještě stál za to

Všechna sranda jednou končí, takže i já musela zpátky do práce. A že té práce najednou bylo, když už se mi všichni byli schopní dovolat -_-

Nejdřív jsem si říkala, že toho alespoň zase víc přečtu, když budu jezdit sem tam, a že mi tyhle časové prodlevy umožní odpoutat se od pracovních záležitostí a naladit se na odpočinek. Při home office se mi totiž rozmohl takový nešvar, že se mi setřel rozdíl mezi pracovní dobou a volným zbytkem dne, takže jsem práci prokládala šitím, když zrovna nebylo do čeho píchnout, a večer jsem naopak seděla u e-mailu a řešila blbosti, které mohly klidně počkat do dalšího dne.

Zatímco při kompletní práci z domova jsem docela zvládala se s tím nějak vypořádat a vybalancovat to, po postupném návratu k práci z kanceláře jsem se nedokázala od pracovního nastavení mysli odpoutat a často jsem po návratu domů pokračovala v práci, protože jsem něco zapomněla udělat, nebo jsem to chtěla mít rychleji hotové, nebo prostě proto, že jsem čekala na čísi odpověď a chtěla vědět, jestli už dorazila a jestli můžu problém dál řešit..

Zatím jsem se toho ještě úplně nezbavila, ale už se aspoň zlepšuju. Zakázala jsem si mimo práci otvírat e-mail, rozečetla jsem dvě bichle a moře fanfikcí, poslouchám The Magnus Archives znova od začátku (páč při druhém poslechu chytám víc souvislostí a holy shit, proč jsem si nikdy neuvědomila, že Gerry je tam tak často?), nasyslila jsem si něco na sledování a snažím se doma vypnout a na práci nemyslet.

do pouti daleko, ale
chodské koláče už jsou :)

Ale teda byla jsem víc v pohodě, když jsem nemusela nikam mezi lidi a veškerá interakce byla pouze po emailu. Takový klid mysli jsem teda nezažila ani nepamatuju. Nic moc mě netrápilo, nic mi nechybělo a ještě mě škodolibě hřálo vědomí, že o nic nepřicházím, protože nikdo nemohl do zavřených hospod, kaváren, divadel a já nevím čeho všeho. Je celkem vtipné vyplňovat všechny ty dotazníky a studie, které zkoumají, jak situace okolo covidu ovlivnila psychiku lidí. Asi čekají, že všichni byli ve stresu a trpěli depresemi a helemese, mně nikdy nebylo líp :D Teď už to teda taková pohoda není a moje spotřeba čokolády na nervy roste přímo úměrně tomu, kolikrát za den se mi ozve jeden nejmenovaný profesor.

Ještě že mám tolik dovolené. Tenhle měsíc dočerpávám po jednotlivých dnech loňskou a v létě to vidím nějak podobně – žádných 14 dní v kuse, ale prodloužené víkendy a náhodné volné dny. 

Alespoň mi odpadne problém s těžkým přizpůsobováním se pracovnímu režimu po dlouhé dovolené. Místo toho budu velmi zmatená, co je vlastně za den, ale to je normální stav už i teď, takže se vlastně nic neděje J

Taky by nebylo úplně od věci, kdybych měla alespoň jedno odpoledne týdne jen pro sebe – jako co si budeme povídat, já bych ho nejspíš stejně prospala, ale víte co – pár hodin bez dozoru, abych mohla zkouknout něco míň PG (třeba i jen ten seriál Dickinson – je to historický, takže většinu času dobrý, žádné nepřístojnosti, ale pak se tam dívčiny občas docela ocucávaj a to už mamka fakt vidět nemusí). Nebo se chvilku trápit nad svou fanfikcí, kterou stejně nikdy nedopíšu, ale aspoň bych si ji pročetla, aniž by mi někdo pořád koukal přes rameno.

nezdařený pokus :(

Utekla bych k šití, ale mám nějaké špatné období a nic se mi nedaří. Můj pokus o retro šaty s obtížností čtyři ťupky ze čtyř ztroskotaly na nejasném manuálu a mé neschopnosti přišít dva kusy látky k sobě nějak alespoň trochu inteligentně. Držela jsem se pokynů, fakt jsem se jich držela – zuby nehty – a stejně to nestačilo. Stejně tam prostě ty kousky nesedí k sobě a vytvářejí dost podivnou kompilaci, která se absolutně nepodobá té úhledné nádheře na obrázku. A zrovna je to na bocích, které teda vážně nepotřebuju rozšiřovat. Meh.

Tak jsem se mezitím chtěla odreagovat u jiných, jednoduchých šatů – dvě ťupky ze čtyř; žádné složité konstrukce, žádné propracované detaily a navíc podobné mým šatům na promoce, tedy něčemu, co jsem už sakra dělala. Tam jsem zase ztroskotala na přílišné pružnosti materiálu, který mě nebetyčně sejří, a už jsem se zmiňovala, že nesnáším pružné látky?!

Ugh, já už chci ty prázdniny...

Júsuke Kiši - Tenši no saezuri

Z dovolené v tropech si můžete přivézt různé věci. Členové japonské expedice včetně spisovatele Takahašiho si takhle z Amazonského pralesa přivezli nejen zážitky, ale zdá se, že i duševní nestabilitu. Jak jinak si vysvětlit, že Takahaši je po návratu jako vyměněný, tvrdí, že v určitou denní dobu slyší šustění křídel, které nikdo jiný neslyší, a přestože se celý život bál smrti a umírání, zničehonic si sám vezme život, přičemž z věcí, co po něm zbyly, je zřejmé, že byl v posledních týdnech smrtí přímo fascinován. A co teprve, když profesor, který má panický strach z kočkovitých šelem, navštíví zoo se safari a dobrovolně nakráčí přímo do spárů lví smečky. A jak to celé souvisí s vědcem, který v Amazonii zapálil sebe i svou ženu, která vybudovala záchranou stanici pro opice? Něco tady očividně nehraje a psychiatrička Sanae Kitadžima je jediná, která téhle záhadě může přijít na kloub.

Kiši prostě umí psát. Už jsem měla to potěšení od něj číst Garasu no hanmá (jedna z prvních knih, co jsem četla v japonštině o asi 500 stranách - byl to boj, v půlce jsem se ztratila, ale zvládla jsem to!) a volné pokračování Kicunebi no ie, co sloužily jako základ pro seriál Kagi no kakatta heja, taky Ao no honó, Aku no kjóten a naposledy i Suzumebači, které bylo solidní thriller, než jsme se dostali k závěrečnému plot twistu, který mi přišel naprosto zbytečný :-/ 

Vždycky to začíná tak hezky pomaličku polehoučku, skoro jako by se vlastně nic nedělo, ale než se nadějete, už jste uprostřed příběhu, který kolem vás plyne, aniž byste zaznamenali nějaký náhlý přechod. Chvílemi vás mrazí, chvílemi jste napjatí… a chvílemi je to prostě nechuťárna (na tu jednu scénu s pavoukem je lepší nemyslet a kdybych to mohla z paměti smazat, udělám to!).

Tentokrát si Kiši dokonce vybral jako hlavní hrdinku ženu, což je odvážný krok. Ale povedlo se mu vykreslit komplexní a uvěřitelnou postavu, takže proč ne.

Fascinující na téhle knize bylo hlavně to, že s každým přečteným kouskem mi autor nastoloval nějaké nové téma, o kterém jsem se mohla dozvědět spoustu zajímavých věcí, ale bohužel máloco z toho bylo nějak extra přínosné v souvislosti s příběhem. Takže jeden den jsem se dozvěděla spoustu věcí o opicích, pak o léčbě AIDS (bez souvislosti s předchozím tématem), o cenzuře a zakódování informací, o červech, profesionálních hráčích go, sinicích, typech ptáků dle tvaru jejich křídel, financování japonských vysokých škol, iluzivních malbách… Jako těší mě, že autor nezanedbával rešerše, ale kdybych si odmyslela všechny ty přednášky, bude kniha poloviční. A ušetřila bych si nejedno znechucení nad luštěním znaků. V té knize bylo prostě všechno – tradiční mýty domorodých kmenů, pohled do života otaku, jehož hajlajtem dne je sledování porna, rádoby kurzy seberozvoje, co se tváří, že nejsou sektou (a přitom plácaj cosi o andělech strážných), roztodivné způsoby sebevražd, spousty chemických a lékařských témat, termínů a vysvětlení, romanci (protože nedej bože, aby protagonistka neměla komu se schoulit do náruče), výbuch, eutanázii, pálení hromady mrtvol a dvě (!) non-con situace (sice nic drastického, ale fuj jako).

Už máte představu, o co půjde? Ne? Nevadí – tady si každý najde něco. Já osobně jsem si z toho odnesla, že nemám jíst syrové maso a že cena za překonání vlastního strachu může být sakra vysoká.

Ozvěny z domova

Taky se poslední dobou plácáte kdesi na odlišné úrovni existence, kde vám připadá, že nic není reálné, asi jako to mezidobí bezvládí mezi Vánocemi a Silvestrem, kdy předstíráte, že čas ubíhá normálně, ale není tomu tak?

Od té doby, co nám zavřeli školu a my najely na home office, ztratila jsem veškeré pojetí o čase. Netuším, co je za den, pracovní doba je buďto extrémně krátká (to když není do čeho píchnout a já akorát odpovídám na mejly v záblescích pracovitosti v 8, v 16 a ve 22 hodin), nebo naopak mega dlouhá (asi jako teď, když zpracovávám tabulky a dělám na tom do půl 7 do večera, přestože pracovní doba mi normálně končí ve 4). V kanclu jsem byla asi dvakrát, většinou jen něco vyzvednout (noťas! dostala jsem pracovní noťas! *-* Ale ajťáci mají smysl pro humor - dali mi ho úplně prázdný, stylem Zařiď si sám, tak jsem jim to omlátila o hlavu a už mám systém i programy a funguju ^^), případně něco vytisknout, a liduprázdná škola i mhd navozují atmosféru letních prázdnin, což je v rozporu s teplotami venku. Jsem z toho nějaká zmatená.

Ale to je asi tak veškerá změna, kterou jsem zaznamenala. Očividně má své výhody být in-doorovým introvertem, co nikdy nikam nechodí a nemá téměř žádné známé, které by potkával častěji než jednou ročně - aspoň mi teď nic neschází. Co víc - nemusím mezi lidi! *-* Akorát si teda nemá moc cenu brát dovolenou, když jsem stejně tak jako tak doma - mám tam ještě osm dní dovolené z loňska a co s ní mám teď jako dělat??


I tu zavřenou knihovnu ustojím - doma mám čtiva až až a asi bych s ním vydržela pár let. Ještě než všechno tohle šílenství začalo, rozečetla jsem další z Kišiho hororů, jenže jelikož jsem zvyklá číst v dopravních prostředcích a teď nikam nejezdím, prokousávám se tím obzvláště pomalu a čtu do toho další věci, které po mně nevyžadují takovou soustředěnost jako ty zpropadené znaky. Zatím jsme s autorem stihli projít různé druhy opic, léčbu AIDS, tanatofobii neboli strach ze smrti a další zábavná témata se spoustou neznámých složenin. Jop, už jenom to číst je horor (kecám, prý to má být hodně dobré, jen se těmi úvodními kecy musím prokousat).


A nesměly by mě tolik lákat fanfikce. A podcasty. Rada do života - nezačínejte s The Magnus Archives, pokud nechcete trávit hodiny přikovaní k noťasu ve snaze poslechnout si všech dosavadních 160 epizod v co nejkratším čase.

Látek na šití mám taky dost (a galanterie jsou očividně páteřními obchody v téhle době, takže i když mi něco dojde - zipy, knoflíky atd. - můžu si je v klidu koupit. A ano, využívám prodlužující se dny - dodělala jsem vínovou manžestrovou sukni se svítivě zelenými knoflíky (podle stejného modelu jako tu žlutou manžestrovou, ale tahle je z o něco lehčí látky, takže spíš na podzim/jaro) a během minulého pátku a soboty ušila letní proužkovanou sukni s kapsami, kterou jsem měla v plánu už alespoň rok. V mezičase jsem si střihla pár roušek ze zbytků látek jako asi každý v tomhle státě.

Teď mě čekají rozevláté letní šaty a po všech těch hnusných tabulkách (které mě budou trápit ještě alespoň měsíc) se na to teď o víkendu těším. V zásobě mám další zapínací sukni na knoflíky, tentokrát letní, z lehkého viskózového materiálu, co jsem sehnala loni v Barceloně, a dál potom šaty z dvou různých, ale barevně sladěných látek, které jsem sehnala ve výprodeji, líbily se mi, ale pořád jsem nevěděla, co s nimi. Když jsem však tuhle dělala pořádek ve skříni s látkami, objevila jsem našpendlený zkušební model, na který jsem úplně zapomněla, ale byl připraven tak dobře, že stačí změřit a můžu začít šít na čisto. Jop, asi se v následujících týdnech/měsících nudit nebudu.

A upeču si mazanec - záviďte, sehnala jsem droždí, krájené, heč :P

Mimochodem, když začínalo nákupní šílenství a všichni se vrhali na mouku a těstoviny, já sháněla sojovku, protože ta moje litrovka mi zrovna docházela. Priority... *krčí rameny*

Tak pevné nervy a ať to všichni ve zdraví přežijeme :)

Vstup do 2020

Nějak jsem se odmlčela, že? Nechtěně, prostě jen pořád bylo co dělat. Ne že bych měla nějak extra akční život, to u mě nehrozí, ale vrhla jsem se na čtení, páč jsem si napůjčovala samé bichle z knihovny a musela jsem je co nejdřív přečíst. Znáte to – přijdete do knihovny vrátit knihu a je blbý odejít jen tak s prázdnou. Tak se mrknete, co mají, a hele, tohle vypadá zajímavě. A o támhletom jsem slyšela. No a nakonec odcházíte s nákladem, který když jdete vrátit, tak se situace zopakuje. Takhle jsem se dostala ke knihám typu Kvásek (Robin Sloan) o programátorce, co se rozhodne péct si chleba (ta byla teda zrovna tenká), Girls Burn Brighter (Shobha Rao) o životech dvou indických kamarádek, které se chtějí po letech znovu najít, nebo The Corset (Laura Purcell), kde viktoriánská dívčina dokáže do oblečení, co šije, vtisknout prokletí způsobující samé zákeřné věci lidem, kteří ho nosí. Nebo si to aspoň myslí. Ještě jsem se ani nedostala ke knihám z Vánoc – a to tam mám skoro samé japonské autory, včetně Sósekiho s jeho majstrpísem Horník. Určitě to bude přímo epickej nářez, vedle něhož vybledne i Zlatý pavilon :D

Do toho hory fanfikcí, protože fandom Good Omens je poklad a mají naprosto všechno, co si moje srdéčko přeje. (A když to náááhodou nemají, tak si to napíšu sama, ale pšššt. Teď zrovna zápolím s čímsi, co mělo být krátké h/c a mám z toho 20k dost pofiderního angstu – nechtějte vidět mou historii vyhledávání – a konec v nedohlednu. Šišmarjá.) No a protože Oxford Learner’s Dictionary má letos novou zásobu slov dne (konečně!), tak je využívám a každý den si píšu drabble. Na Sósekiho. Se slovíčky typu „bandicoot“ či „Adonis“ -_-

Minule jsem psala o žluté manžestrové sukni, kterou jsem si došila, ale při jejíž výrobě mi zbyl jeden „vadný“ díl. Tak jsem si řekla, že nic nepřijde nazmar a onen díl použila při výrobě další manžestrové sukně. Vzala jsem původní model, upravila ho a voilá, mám zavinovačku. Je jen ke kolenům, protože tolik látky mi zase nezbylo, ale zato má pěkné knoflíky, co šajnujou, a místo knoflíkových dírek mám očka ze splétané šňůry. To se ukázalo jako jedna z největších výzev na této sukni, jelikož to tam prostě nechtělo držet, jak je to tlustý. K tomu pár vrstev manžestru a můj šicí stroj úpěl. Za odměnu ho teď budu muset vyčistit a namazat – zaslouží si to, protože vydržel (téměř) vše (až na jedno krátké místo na začátku pasu, kde bylo poskládáno tolik vrstev, že se mi to pod tu patku prostě nevešlo). Jen jsem tedy nevyřešila kapsu, což mě mrzí, ale když bude nejhůř, přišiju si jednu dozadu, protože bez kapes se nedá žít. Včera jsem se vší slávou došila a dneska si sukni vzala do práce – a on si nikdo ani nevšim! Chjo, to abych byla celá nadšená zase jen já. Ale víte co – alespoň mám dnes dobrou náladu, protože jsem pěkně oblékla, i nehty jsem si nalakovala a mám ze sebe dobrý pocit. O to víc, když si uvědomím, že prakticky všechny zimní (a většina letních) sukní jsou mé vlastní výroby *-*

Žádné předsevzetí jsem si zase nedala, ale… To bylo tak: četla jsem fanfikci, kde se vytasili s takovými těmi self-help knihami pro překonání traumat (h/c ftw!), moje myšlenky se zatoulaly a začla jsem si pohrávat s otázkou, zda by existovalo i něco takového pro mě. Ne na trauma, ale na něco z té hromádky menších neduhů, které si tahám s sebou a které mi urputně ničí život. Já teda bytostně nesnáším všechny tyhle rádoby rádce typu Najděte své štěstí, Extrovertem snadno a rychle a podobné bláboly. Jednou (!) jsem jednu takovou zkusila číst a tak mi to lezlo krkem a celé mi to připadalo tak falešné a ubohé, že jsem ji zahodila a držela se dál. Ale zoufalé situace vyžadují zoufalá řešení, terapii odmítám a za zkoušku nic nedáš, že?

Po krátkém hledání jsem objevila dvě knížky, které se tvářily, že budou to pravé. Jedna z nich je The Power of Self-Compassion s podtitulem Using Compassion-focused Therapy to End Self-criticism and Build Self-confidence a druhá The Mindful Path to Self-compassion: Freeing Yourself from Destructive Thoughts and Emotions. Uf, to jsou teda názvy. Obě mají kolem tří set stránek a krom teoretických keců okolo mají i cvičení. Ta první si nebere moc servítky a už se jí podařilo mě rozbrečet (asi nějaká slabá chvilka…). Dnes mě tam čeká úkol formulovat své vlivy, problémy a strategie, na což se teda nijak zvlášť netěším. Ta druhá je taková milejší – ke čtenáři se chová příjemně, ukazuje pochopení a snaží se o změnu takovým nevtíravým způsobem. Zatím mám za sebou nácviky uvědomování si okolí, sebe sama a svých noh při chůzi, o což se snažím každé ráno při cestě do práce. Což je teda jediné, co mi jakž takž jde – u uvědomování si sebe sama jsem už několikrát usnula, takže se to za úspěch moc pokládat nedá. Když oni vám řeknou: Pohodlně si sedněte a zavřete oči, no, a jak se soustřeďuju na svůj dech, tak už spím, to se nedá nic dělat :D Momentálně jsem se tam zasekla asi na stránce 80 u cvičení, kdy si mám uvědomovat a rozebírat negativní pocity. Jenže – a považte to – já už víc jak týden na nějaký takový čekám a nic! Beru to jako dobré znamení :) 

Co bych vám ještě sdělila?

• Sehnat voňavku vonící po žlutém melounu je nadlidský úkol.
• Strkala jsem nos, kam jsem neměla, naštvala jsem šéfa tak, jak ho už dlouho nikdo nenaštval – a dostala jsem za to prémie :D
•  Velikost košíčků u podprsenek by neměla být přímo úměrná obvodu aneb chceme více Áček u větších obvodů a méně kostic a vycpávek (neboť mám doma 80 A, B, i C, ale do toho C si můžu strkat drobné, když zrovna nebudu mít žádnou kapsu -_-;)
• Body-positive fanfikce jsou ❤ Asexual relationship fanfikce jsou ❤❤ A oboje dohromady je ❤❤❤
• Dneska si dám mačča latté. Protože můžu :)