Na sklonku roku

Uběhly tak plus mínus čtyři měsíce a už jsou tu zas Vánoce a nový rok (nebo mi to tak alespoň připadá). Čím jsem starší, tím rychleji vše ubíhá, a než se naděju, bude zas další rok touhle dobou. Nu což - furt lepší, než kdyby mi jeden rok připadal jako dvacet.
Na začátku roku jsem si vytyčila několik bodů, kterým jsem se chtěla věnovat, tak se pojďme podívat, jak mi to šlo:

N no tame ni – Kanae Minato

Na tuhle knížku jsem poprvé narazila v podobě seriálu (který jsem promptně vypla asi v polovině

první epizody, možná dokonce ještě dříve). Když jsem ji tedy uviděla na blešáku, neochotně jsem ji vzala, že třeba knižní verze bude lepší. A kdyby ne, alespoň měla pěkný obal, který bych si v přetékající knihovničce vystavila.

Japonská literatura minulosti, současnosti a budoucnosti

Nevýhodou sledování stránek vaší staré katedry je, že se vám po škole sem tam zasteskne (pokud se tedy nevyhlašuj data státnic – to jste najednou strašně rádi, že už jste v zaměstnání). Výhoda je pak ta, že občas, ale opravdu jen občas, objevíte akci, na kterou jste i schopní se dostat, protože se neodehrává 250km daleko. Takhle jsem objevila konferenci o japonské literatuře, kterou pořádala Karlovka. Šance, že uvidím někoho známého, tak byla mizivá, ale téma znělo zajímavě (literatura – na tom se taky nedá nic zkazit), tak jsem se hecla, že půjdu. Bohužel informační hodnota poskytnutých propagačních materiálů mi přišla taková… japonská (aneb s mlhavostí nejdál dojdeš), takže jsem ještě narychlo psala organizátorům, jestli se falešný laik může též zúčastnit. Prý jo. No tak tedy jo.

Prosincové novinky

Zhruba v půlce minulého týdne jsem si mohla oddechnout. Konečně mi uběhla zkušební doba, za kterou jsem naštěstí nestihla udělat větší průser (ale že to občas vypadalo hodně bledě!). Což mi připomíná – už jsem vám vyprávěla o prvních promocích, které jsem zařizovala? (a kterých jsem se kdy zúčastnila, páč v době těch bakalářských jsem trajdala kdesi v Londýně a v době těch magisterských jsem pro změnu trajdala kdesi v Japonsku)

Achilleova píseň - Madeline Millerová

O těch nejlepších knihách se dozvídám z tumblru vlastně úplnou náhodou. Stejně tak tomu bylo i v tomto případě, protože koho by napadlo, že moderní převyprávění řecké báje o Achilleovi může být takhle chytlavé. Vidět to v knihovně, ani po tom nešáhnu, protože já a dějiny - brrr! Ale to by tedy byla chyba!

Nerozžatá lampa - Radclyffe Hallová

Občas se ke mně dostane kniha, na kterou kdybych narazila v knihovně, tak si jí ani nevšimnu, a přesto se z ní vyklube příjemné počtení. I když slovo „příjemné“ se zrovna na tohle dílo příliš nehodí – „frustrující“ by asi atmosféře knihy odpovídalo více.

Práce, práce, samá práce

Měsíc uběhl; než se kdo nadál, přišla zima a místo prosluněného kanclu nás sužuje déšť a chlad. A tak nějak se dá popsat nejen počasí, ale i moje pocity z toho všeho. Čím víc se ponořuji do práce, tím víc zjišťuji, že absolutně netuším, co dělám, a nejhorší na tom je, že okolí to taky neví.

Nové začátky

pozornost podniku

S koncem prázdnin se přiblížil i konec mého působení ve starém zaměstnání. Po dlouhém boji se podařilo najít za mě náhradu, která však, chudák, měla jen týden na zaučení. A za učitelku mě, která nejsem schopná podávat věci souvisle a chronologicky, takže z toho musela mít docela mišmaš. Vůbec jí to nezávidím. A to jí svěřili ještě víc práce než mně - protože proč najímat chudáky studenty (a platit jim), když to zvládne "provozní oddělení" za běžný plat. Když se to vezme kolem a kolem, jediné, co mi asi bude chybět, je Evžen.

Zrůdnost s názvem viskóza

Moudro na dnešní den: Viskóza je ztělesněním zla a na seznamu ohavných věcí je v první pětce, hned vedle pórkové omáčky, ranního vstávání, rozmašírovaného špenátu a na koberci rozsypaného lega uprostřed noci.

Everything happens so much

Další z mouder tumblru tvrdí, že všechno se děje hrozně moc. Já mám taky ten pocit.

Jako vždy budeme ignorovat zprávy o amerických prezidentských kandidátech, brexitu či rozřezaných mrtvolách v Japonsku, protože toho je všude dost, a soustředíme se na ty nejtitěrnější starosti jedné duševně nevyrovnané osůbky - tedy mě :D

Nová sukně, nové látky

Pro skládané sukně mám prostě slabost. Možná je to tím, že furt sleduju japonské školní doramy (nebo mám skrytou zálibu ve Skotech, těžko říct). Každopádně už když jsem si šila svou první skládanou sukni (loni na konci roku), tak jsem tušila, že si chci udělat nejmíň ještě jednu - lehčí, letnější a víc skládanou.

Mini-krize (středního věku)

(stárnu)(a nadpisy se nezlepšují)(yay)

Jedno úžasné moudro na tumblr tvrdí: "I used to think that adulthood was one crisis after another. I was wrong. As it turns out, adulthood is multiple crises, concurrently, all the time, forever." (Vždycky jsem si myslel, že dospělost je jedna krize za druhou. Mýlil jsem se. Jak se ukázalo, dospělost je hromada krizí, všechny najednou, pořád a navždy) Já můžu dodat jen: ámen.

Tošokan sensó - Hiro Arikawa

Píše se rok 1988 a japonským zákonodárcům se za účelem boje proti diskriminaci podaří prosadit Zákon o korektnosti médií (メディア良化法 - doslovně je to spíš jako "udělat média lepšími"). Na základě tohoto zákona pak vzniká i Komise pro korektnost médií, která má dohlížet na všechny druhy médií a kontrolovat, zda někdo nevydává či nevysílá něco, co by se svým obsahem mohlo někoho dotknout. Naštěstí tato komise nemá moc nad spisovateli či vydavateli, jenž se tak nemusí bát o svou osobu, ale pouze nad médii jako takovými. To má však za následek ničení knih, časopisů a dalších nepohodlných zdrojů informací či zábavy.

Pouze jediná instituce může proti takovéto cenzuře účinně bojovat - knihovny. Ty mají totiž na základě zákona o knihovnách svobodu dostát svým čtyřem prohlášením:

1. Knihovna má právo shromažďovat materiály.

2. Knihovna má právo poskytovat materiály.

3. Knihovna chrání soukromí svých uživatelů.

4. Knihovna odmítá jakýkoliv druh cenzury.

Aby knihovny ochránily tato svá práva a aby se mohly postavit Komisi pro korektnost médií a jejím ozbrojeným jednotkám, které se neštítí použít pro prosazení svých cílů zbraně, musely si i tyto instituce zajistit svou obranu. Vznikly proto velmi dobře vycvičené speciální jednotky, jejichž úkolem je ochránit práva knihoven, knihy, knihovníky, ale taktéž návštěvníky knihoven.

Kdo že by chtěl bojovat za knihy, když při tom může přijít o život? Například Iku Kasahara.
Před pěti lety, když ještě chodila na střední školu, vyšel poslední díl její oblíbené knižní série. Když si ho však Iku chtěla koupit, vtrhli do knihkupectví členové jednotky pod vedením Komise pro korektnost médií s cílem zabavit a zničit všechny výtisky právě této knihy. Iku jeden výtisk schovala pod sako, byla však odhalena a o knihu se div nepoprala. V poslední chvíli ji zachránil člen ozbrojených knihovnických jednotek, jehož podobu či jméno si sice Iku nepamatuje, ale právě díky tomuto jejímu Princi se rozhodla naverbovat do knihovnické armády, a to jako první žena vůbec.

Výcvik rozhodně není žádná procházka růžovým sadem, a už vůbec ne s jejím striktním přímým nadřízeným Acuši Dódžóem, se kterým si prostě nesednou. Iku využije roky, které strávila děláním gymnastiky, a po boku jediného dalšího absolventa, Hikarua Tezuky vstoupí do knihovnických ozbrojených jednotek. Jedinou spřízněnou duší Iku je její spolubydlící Asako Šibasaki, jež si ji sice často dobírá, ale zároveň je pohotová a vždy ochotná pomoci.

Tetralogie Knihovnické války (+ její 2 spin-offy) se v Japonsku dočkala obrovského úspěchu, takže nikoho nepřekvapí, že vzniklo stejnojmenné anime, manga, hraný film(y) a bůhví co všechno. A není divu - spojuje poutavý příběh, napětí a akci, pomalinku se rozvíjející love story, protagonistku, se kterou se člověk ztotožní, přísného nadřízeného, který ovšem konec konců není tak zlý, jak se na první pohled zdá... Zároveň si čtenář v průběhu knihy uvědomuje, že popsaný fikční svět není až tak daleko od reality (zvlášť když si vzpomenete na nedávnou zprávu, že Japonsko se na žebříčku států podle míry cenzury médií od nejmenší po největší propadlo na 72. pozici) a pálení knih není žádným za vlasy přitaženým nesmyslem (vzpomeňme na pálení Harryho Pottera, který prý propaguje satanismus).

Zastánci mírové literatury, rozhodně se nenechte odradit názvem. Ten dělá dojem, že vás čeká náročný příběh plný bojů a střílení (a nedej bože umírání), opak je ovšem pravdou. Japonská literatura si obvykle na barvité popisy bojů moc nepotrpí - T'Sal to jednou moc hezky shrnula prohlášením, že bitva se odbyde na třech řádcích a na dalších dvou stranách se autoři rozplývají nad krásou poblíž rostoucího keře. V tomhle ohledu není kniha žádnou výjimkou. I když boje a válečná literatura nejsou vaším koníčkem, nebojte se po tomto titulu sáhnout - autorka se vynasnažila zprostředkovat nám bitvy, aniž by se v tom zbytečně patlala. Ano, budete potřebovat slovíčka jako "automatická puška", ale stejně tak, ne-li víc, budou potřeba slovíčka ohledně vysvětlování zákonů a cenzury, kde jsem bez slovníku lehce trpěla (lehce hodně - ten úvod dělal, co mohl, abych to vzdala a šla si radši prohlížet obrázkové knížky).

Já osobně tu knihu miluju, a když jsem si ji četla v autobuse, měla jsem tendenci usmívat se jako debil. Protagonistka je úžasná, ale vůbec ne proto, že by byla dokonalá - to ani zdaleka. Dódžó je také skvělý (kdosi ho označil jako boyfriend-material :D) a ten vztah mezi nimi, kdy se Iku neštítí proletět vzduchem a kopnout ho do zad, ačkoliv je její přímý nadřízený, to je přímo poklad *rozplývá se*.
Tak a dost fangirlení!

Knihu vám vřele doporučím a tentokrát zcela bez obav, že byste si to nemohli přečíst, jelikož byla neoficiálně přeložena i do angličtiny (šup, tady máte link), a je to tak jedinečná šance seznámit se s tvorbou autorky Hiro Arikawy (Šokubucu zukan, Freeter Ie o kau, Raintree no kuni), která je v Japonsku i u mě stále populárnější.

Za co utrácím, když ne za knihy

Návraty do práce po dovolené jsou zlo >.<

Člověk v mysli ještě dovolenkuje, ale už se po něm chce, aby vyvíjel nějakou činnost. Pche, bůhví, kde je konec mým mozkovým buňkám - asi jsem je nechala kdysi na Izu, když jsem odvažovala pětikilový pytel těstovin po 120g na porci *krčí rameny*.

Každopádně abych vyjádřila moje počínání v práci: nudááá. Ne že bych vůbec neměla co dělat - jen to není nic, co by aktuálně hořelo, takže se mi do toho nechce. Dost věcí, které jsem čekala, že udělám po dovolené, totiž už buďto nebylo potřeba, nebo je schytala nebohá brigádnice. Na mě zbyly takové ty nicotné špeky, které se sice taky musejí udělat, ale většinou pak nikde není odvedená práce vidět. Takže jak je z minulého příspěvku vidět, šetřím si čas na překlad, čtení fanfikcí a podobných, vysoce užitečných věcí. Společnost mi tu dělá akorát tak Evžen a Alfréd a těm to nevadí. A než se začnete pohoršovat - v pátek šíleně hořelo vytisknout všelijaké seznamy atd. Dnes jsem přišla do práce a hádejte, co tu leží netknuto na stole -_- Takže tak.

A když už se konečně zase prodloužily dny (a s posunem času se mi posunulo i vysílání japonských ranních zpráv), tak mám zase možnost být produktivní alespoň doma. Minulý týden jsem úplnou náhodou vytáhla ze skříně rozdělanou sukni, na kterou jsem přes zimu úspěšně zapomněla. Původně to byla až téměř ke kotníkům dlouhá nabíraná sukně, kterou nosila mamka za mlada. Protože látka to je hezká a je jí dost, tak jsem se rozhodla ji přešít na sebe. Zkrátila jsem ji ke kolenům - svrchu, spodek jsem nechala tak, jak byl -, udělala sklady a ze zkrácené části udělala nový pásek, protože původní byl příliš úzký; nový zip a zapínání, nová kapsa a voilá - mám sukni!
Naštěstí jsem už velikost a sklady měla předpřipravené od minula, takže to šlo ráz na ráz :)

Mimochodem, šli jste v poslední době okolo Orsay? Mají tam takové bílé letní šaty s červeným/růžovým kytkatým vzorem s výstřihem do V a čtyřmi oboustrannými sklady vpředu a čtyřmi vzadu. Tuhle jsem zaplula do obchodu a okukovala to, až si chudák strážný musel myslet, že to chci ukrást. To poslední dobou čas od času dělám - teda ne to kradení, to, že se k něčemu vrhnu a už to obracím naruby. A vždycky se prodavačky či strážní přisouvají rádoby nenápadně blíž. Fakt to nechci ukrást, nechte si to, zvlášť za ty ceny. Já jen potřebovala vidět, jak je to dělané, abych si to mohla ušít.
Doma jsem si to nakreslila, poupravila (protože proč mít letní šaty vzadu až ke krku, když můžete mít véčko) a propočítávala míry. Ušiju to. Ale nemám látku. Co udělám, když nemám látku? Správně - hrábnu do úspor (protože za co jiného utrácet, když ne za knihy a za látky) a vydám se nějakou najít. Na internetových stránkách dumlatek.cz jsem objevila takovou moc hezkou kombinaci modrobílé bavlny, bohužel než jsem se však stihla vydat do obchodu, vyprodali mi ji T_T Škoda, že barvy jsou na každém počítači vidět trochu jinak a koupě přes net tak nepřipadá v úvahu :(

Vyrazila jsem tedy v sobotu do prodejny s mlhavou představou, že chci něco lehce do modra. Tak jsem přišla, okamžitě mi pad do oka motýl a bylo to v kelu XD Možná si pamatujete, že když jsem si loni prvně kupovala látky, byli mezi nimi šedí a červení motýli (viz Jak si Kavi šaty ušila). Z těch šedých už šaty vznikly, červení stále čekají na svou příležitost.
Od stejného výrobce jsem teď opět narazila na motýly, tentokrát v odstínech modré. Neptejte se mě, proč mám ráda zrovna motýly, prostě mám. Opět je to tužší bavlna a zase jenom 110cm široká, ale překrásná! *-* Jednou si už přeci jen koupím nějaký lehký splývavý úplet místo bavlny, ale to by musel být alespoň z poloviny tak hezký jako tohle.

A když už jsem tam byla, vzala jsem rovnou i světle modrou podšívku na vršek šatů a skotskou kostku na skládanou sukni. Ta je o dost lehčí než ta předchozí, takže z toho bude letní sukně, zatímco ta původní zůstane na zimu, poněvadž je teplejší, ale taky těžší. Když už jsme u těch kostek, minulý týden se mnou jela v autobuse dívčina v jedné takové tmavě modré skládané kostkované sukni, která byla úplně úžasně pěkná (ta sukně, dívčinu si nepamatuju). Víc modrých látek! Modrá je dobrá!

Co bych však potřebovala vyrobit doma, to jsou boty. Znovu jsem započala předem prohraný boj s větrnými mlýny a jala se hledat boty. Vzdala jsem lov na jarní/podzimní obuv (díry v podrážce jsou vlastně ještě dobré - znamená to, že nějaká podrážka je. A když je podrážka, dá se to nosit. Takže mé senzační botky se sojovkou zůstávají i na další sezónu, hurá!) a rovnou se zaměřila na léto. Už asi druhým nebo třetím rokem sháním černé letní boty s uzavřenou špičkou, na chození, a tudíž bez podpatku, pokud možno ne baleríny, protože ty se mi vyzouvají - spíš něco s páskem přes nárt, třeba na suchý zip. A to je problém.
Bez podpatku? Baleríny!
Na chození? Tenisky!
Černé? Lodičky!
V mé velikosti? Pánské polobotky!
Řešení? Žabky!
Letos jsem viděla docela dost takových typů bot, co by se mi líbily, ale ouha - pouze v šedé/béžové/bílé barvě, ve velikosti 36, či za hříšné peníze. Takže tak. Nenávidím vás, výrobci bot! Jděte se někdy podívat, jak vypadá lidská noha! Nevnucujte nám, že když mám větší číslo než 39, tak jsem xxl monstrum. Nesnažte se mě přesvědčit, že malíček, popřípadě palec, jsou nadbytečnou součástí nohy. A ne všechny holky chtějí podpatky - já bych je použila akorát tak na to, abych vám je zapíchla do oka!

*hluboce vydechne* *nádech*

Cože jsem to ještě chtěla? Jo! Tuhle jsem se zadívala na svoje jídelní hůlky a se smutkem shledala, že se mi z nich pomalinku začíná uloupávat nátěr. Protože jsou však tak pěkné, nerada bych o ně přišla, takže jsem se rozhodla sehnat nějaké obyčejné na každodenní používání. Vyzkoušela jsem tedy japonský Amazon, zanadávala si, protože ta mrcha nebere české karty a konbini tady vážně nikde nemám, a přešla jsem na ebay. I objednala jsem si a čekala. A čekala. A čekala. A minulý týden se konečně dočkala. Patery hůlky za stovku - no neberte to.

Tak a teď abych šla zase vydělávat - jsem švorc X_x

Tada - Práce všeho druhu v kůži detektivů

Kavi se v práci nudila (protože byla líná dělat to, co má dělat), tak si přeložila povídku :)

Na stejných stránkách, kde jsem vzala Záhadu Cígového náměstí, jsem sebrala i tuhle povídku od Šion Miurové (profil), kterou můžete znát jako autorku seriálu a filmů Mahoro ekimae Tada benriken v hlavní roli s Eitou a Rjúheiem Macudou coby Tadou a Gjótenem. I tato povídka se zaobývá tímto fikčním světem a vystupují v něm dva výše zmínění chlápci pro všechno. Originál byl až do včerejška k nalezení na http://www.1puku.jp/novels/anohito/miurashion_01/, bohužel ode dneška musí uživatelé stránek prokázat svou plnoletost před vstupem pomocí nějaké ID karty, kterou nevlastním, takže mám utrum (ale dosavadní povídky jsem si všechny postahovala, takže se k jejich přečtení, a potažmo i přeložení, možná ještě dostanu.

Ani tentokrát nemám žádná práva a tento překlad je tak pouze fanouškovským trénováním překladu. Za případné chyby se předem omlouvám. Zároveň je tam pár míst, které by určitě potřebovaly vylepšit, ale buďto netuším jak, nebo jsem to frustrovaně vzdala. Za případné návrhy či komentáře děkuji :)

Přeji příjemné počtení ^^ 

Hurá na Moravu!

A než jsme se nadáli, měsíc byl už zase pryč. Ne že by mi ty dny tak rychle ubíhaly - většinou si říkám, že musím přežít už jen týden/4/3/2/1 dní do víkendu, dva dny spím/zkoukávám seriály/projevuju sem tam nějakou činnost a zase začínám odpočítávat.

Takže: co že se to za ten měsíc zas seběhlo?

Přečetla jsem asi šest knih, načala tři další (a jednu vzdala) a stejně mám pocit, že čtu málo a měla bych přidat. Třeba je to taky tím, že jsem zrovna narazila na dvě skvělé knihy ve stejnou dobu, obě o 400 stranách, jedna z knihovny, druhá japonská A ZABOHA NEMŮŽU ČÍST OBĚ NAJEDNOU, protože se prostě nerozkrájím, což mě neskutečně krká, a jedna tak musí počkat, až dočtu tu druhou! Taková hrůza! To drama! XD (moje problémy byste chtěli mít, že jo? :D)

Byla jsem nakupovat v Sapě a v jednom malém krámku narazila na dvě Japonky, které jsem využila k tomu, aby mi potvrdily, že to, co si chci koupit, je opravdu renkon - lotosový kořen. Nikdy jsem si ho vcelku nekupovala, tak jsem si nebyla jistá - ještě, že tam byly :D Chudinky byly asi víc vyjevený, že jsem na ně promluvila japonsky, než já XD Ale mám renkon a jsem spokojená :)

Po roce jsem se konečně rozhoupala ke dvěma věcem: 1) navštívila jsem zubařku, což dopadlo docela špatně - pomocí rentgenu mi objevila dva kazy uvnitř zubů, které zvenku nebyly vůbec vidět. To je ale podraz! Zub se tváří hezky (relativně) bíle a vevnitř ta mrcha kaz! Takže mám o dvě půlky zubů míň a pobolívalo mě to ještě dva týdny po vrtání. Tímhle tempem bych si už měla šetřit na umělý chrup :-/

rekordních 20 cm!

2) Nechala jsem se okudlat! Poprvé v životě jsem fakt neměla čas (a chuť) se nechat ostříhat dřív, takže mi má nepříliš bujná kštice dorostla délky 20 cm! (fakt, měřila jsem to pravítkem XD) Bohužel, moje přehnaně jemné vlasy nejsou dělané na takovéhle závratné délky, takže svým zplihlým zjevem nikoho neokouzlily, a ještě mi furt překážely při veškerých činnostech včetně spaní. Tak jsem se jednou hecla a objednala se ke kadeřnici. Ta se zalekla, že to chci nakrátko, ale já si trvala na svém, takže teď připomínám oškubané kuře XD Na svou obranu musím říct, že přesně ten den se na netu objevily obrázky ostříhaného Macudžuna a já měla přesně ten samý účes (ale co si budeme povídat - na něm vypadal mnohem líp).

Nasněžilo. Můj výhled z okna se rapidně zlepšil, moje prochozené podzimní boty s dírama na podrážkách však neměly zrovna radost. A popadalo dost stromů, které mě dost mrzí, jelikož u nás nikdo nevyvíjí snahu zasadit místo nich nové. My chceme stromy! (a i když to tak z třetího obrázku nevypadá, tak nebydlím na vesnici - opravdu jsem z Prahy)

Pod tou tíhou sněhu se nám před barákem složil strom

Když už jsem se zmínila o svých úžasných botách, tak vám i povím, k čemu mě dohnalo to, že prostě nemůžu sehnat boty. Jelikož mám na obou podrážkách na stejném místě díru skrz, koupila jsem si takové malé lepící gumovité věci, které se prý lepí na nohy od židle nebo tak, aby nedělaly rýhy do podlahy. Ty jsem nalepila ze spodní i vnitřní strany (takže mě to teď moc hezky tlačí do chodidla), takže podrážka vypadá, jako by měla záplatu. Nevyřešil se tím ale problém odpadávajícího opatku. Ten už jsem si jednou nechala spravovat, protože celá pata se mi rozbila asi po měsíci chození (tomu říkám kvalita -_-). Vzala jsem tedy nějaké staré pantofle, odřízla jim podrážku a tu vteřinovým lepidlem nalepila na patu boty (takže jsem teď o půl centimetru vyšší, heč! :D). Podrážka pantoflí ovšem byla bílá, takže jsem si ji musela černou lihovkou vybarvit a kam lihovka nedošáhla (tj. do mezer mezi původní patou a novou podrážkou), jsem nalila tmavou sojovku (protože ten šmejd obarví všechno - prověřeno praxí). Ano, jsem divná a moje boty tvoří z 0,1 % sojovka XD


Dovolená na Moravě
Vzala jsem si na dva dny dovolenou (a třetím jsem nahrazovala přesčasy) a vyjela jsem směr Morava. Všemu předcházelo to, že nám odpadl kurz (jelikož se téměř nikdo nepřihlásil a pracáku se nechtělo schvalovat) a já uviděla šanci vzít si dovolenou a vypadnout někam pryč. Od půlky února byly mé dny ve znamení ustavičného hypnotizování stránek Japonského klubu Olomouc, který měl jako každý rok pořádat Japonské jaro. To bývalo vždy zhruba od začátku března tak na měsíc. Jenže tentokrát se nebezpečně přiblížil konec února - a kde nic tu nic. S přibývajícími dny jsem kontrolovala stránky častěji a častěji, až jsem nakonec nedělala téměř nic jiného - kromě nervózního okusování hrany stolu. Když už bych jela, chtěla jsem to všechno tak nějak synchronizovat a nepřijít o případnou přednášku Sylvy nebo W-senseie. Štěstí stálo při mně, program se nakonec objevil a já mohla rychle začít shánět mé moravské známé. I letos jsem si proto udělala kolečko Pardubice, Brno, Olomouc.

brněnská Spravedlnost aneb
Exekutor zabavuje pračku

Pardubice jsou vždycky tak na hoďku dvě a krom nádraží a kavárny hned u nádraží jsem vlastně z Pardubic nikdy nic neviděla. Třeba se jednou dostanu i někam na náměstí, jestli vůbec Pardubice nějaké náměstí mají :D

Naopak Brno už jsme s Triq prošly minulý rok a letos jsme tak zvolily vegetění v obývaku s kočkami a deskovkami. S těmi moc zkušeností nemám - zvládám maximálně Člověče nezlob se a ani to už jsem roky neviděla. Ano, přiznám se k tomu, že jsem asi nikdy nehrála Monopoly. Když pak vidím všechny ty v deskovkách sběhlé lidi, příšerně mě děsí, že se k nějaké takové hře odhodlám - a pak si nebudu vědět rady a budu všem spíš přítěží (těžký to život s úzkostnou poruchou). Takže i když se mi nějaká příležitost si zahrát naskytne, radši se tomu vyhnu.
S Triq však ne - takže už jsme si stavěly koleje napříč Amerikou, stavěly města a chovaly čuníky, pěstovaly bambus či pochodovaly z Eda do Kjóta a zpět :) Sice většinou hrajeme jen ve dvou, ale baví mě to asi mnohem víc, než kdyby kolem byla hromada lidí. Proč já nebydlím někde blíž?

Letos na mě byla Triq obzvláště hodná a nejen že mi uvařila (*.*), ale dokonce se se mnou projela do Olmu <3 Čím jsem si takovou úžasnou holčinu zasloužila? Jen doufám, že jsem nebyla moc na obtíž a že si Triq celý večer neříkala, že by šla radši spát...

V neděli jsem se tak ocitla v Olmu, kde jsem jako první zakotvila v Kratochvíli na obligatorní Vanilkové nebe (nope, furt nahořklý - chci zpátky tu holčinu, která jediná to dokázala připravit tak výborně nehořce). S vidinou spousty volného času jsem se začetla do knížky a statečně ignorovala hlasitý hovor od protějšího stolku, kde se nějaký maník chvástal, jak že je úžasný a milý k ženám, i drbání o prolhané kamarádce od vedlejšího stolu.
Okolo šesté jsem pak šla otravovat bývalou spolubydlící/kóhaie, která pro mě krom vyprávění o jejím půlroce v Japonsku měla i čerstvé vafle <3 a knížku! <3
Zhruba v deset jsem si pak na nádraží došla pro Hanku, která mě už druhým rokem nechává za mačču přespat u ní na bytě :D Přeji jí ještě spoustu let doktorského a dalšího studia, ať mám v Olmu kde přespávat XD

A co jsem tedy během těch pár dní v Olmu stihla?

Tuhle čmáranici fakt někdo přečte O_o
(foto Japonského klubu)

• Navštívit Sylvu a popovídat si s ní (hajlajt dne).
• Přednášku o bezdomovectví v rámci Japonského jara (moc pěkná, promyšlená, dobře podaná s kakkoii bonusem v podobě přečtení nečitelné věci, jako by se nechumelilo).
• Přednášku W-senseie o japonském školství, kde by se klidně mohly vynechat ty fucú informace a rovnou přejít k osobním zážitkům - třeba měsíční cesta na Hokkaidó z peněz učitelky byla opravdu fascinující. A W-senseiova nevraživost vůči studentům, kteří nemusejí v sobotu chodit do školy XD (ale raději si nebudeme moct připomínat můj chabý pokus o pozdrav - asi týden jsem si v hlavě vymýšlela různé otázky a odpovědi na ně, abych tentokrát byla připravená - a ono nic *headdesk*).
• Viděla jsem dvě zkoušky divadla (bohužel samotné představení jsem nestíhala) - a byla to bomba. Místy ne úplně safe for work, ale zábavné - zvlášť Aleš v roli těla rokurokubiho a Cukujomi/Sherlock (jméno odvážného herce však neznám - většina divadelníků už jsou tak vzdálení kóhaiové, že mi absolutně nic neříkají). Já už tam vlastně znám jen pár vyvolených a připadám si spíš jako vetřelec než absolvent.

• Navštívila jsem knihovnu Kasu a se zklamáním shledala, že výpůjční doba dva týdny je pro pracujícího Pražáka otřesná T_T
• Nakupovala jsem, jak kdybych před odjezdem dostala výplatu (nenechte se mýlit - na účet mi přišla až po dovolené -_-). Takže mám konečně Sósekiho Polštář z trávy, svoji první spodničku, novou podprsenku (siriusly, existují i jiné barvy než bílá, tělová a černá!), zapínání na sukni a šmajchlovačky, které doma prostě nemůžu sehnat. Zato boty byly ztracený případ - letos je ta kolekce dost nanic...X_x 
• Zkoukla jsem nový bufet ve Zbrojce (plus za kafe, mínus za málo pečivovitých věcí).

Jelikož počasí moc nepřálo a chvílemi i sněžilo, výlet do zoo jsem odvolala a radši jsem si v teple studovny četla. Snad se povede příště.

Každopádně mi ta dovolená hrozně rychle skončila a návrat do práce byl jako vždy bolestný. Ale dodalo mi to síly, a přestože můj negativní pohled na budoucnost se nezměnil, mám zase na co se těšit - další budoucí návštěva Pardubic/Brna/Olmu :)

PS.: už jsem se zmiňovala, že jsem k Vánocům dostala poukaz do japonské prodejny a využila ho tím nejlepším možným způsobem? XD

Dame na wataši

Poslední dobou se nemůžu zbavit pocitu, že mi nic nejde - v práci dělám chyby, pořádně se nesoustředím - už ani psát bez chyb nedokážu - a šúšoku taky nic moc. Zase si říkám, že vlastně vůbec nic neumím, že jsem k ničemu a že vlastně ani nebude divu, když mě z práce vyhodí a já skončím zase na pracáku, tentokrát bez šance něco najít. Nijak tomu nepomohl ani fakt, že vedení se rozhodlo zaměstnat novou posilu (a nikoho nepřekvapilo, že je to blondýna ze zemědělky). Nová posila je snaživá (jako jsem kdysi byla já) a i když její znalosti pravopisu jsou stejně mizivé jako u zbytku firmy, nemá problém s telefonováním (na rozdíl ode mě) a má zhruba ponětí o ekonomii, marketingu a těchto vědních disciplínách (na rozdíl ode mě). Jelikož jsem ve firmě nejdéle působící zaměstnanec, je mi jasné, že mé dny se nejspíš krátí - a právě tato slečna (která naštěstí nemá problém s vykáním) bude nejspíš mojí nástupkyní. No, pokud bude brát těch 20 táců čistého, o které si řekla, tak doufám, že množství její práce tomu bude odpovídat (aneb hoď na chudáka nováčka co nejvíc práce! ...škoda, že takhle zlá být neumím...zatím).

Mezitím se tedy pomalinku propadám do stavu beznaděje, kdy nic nemá cenu - mám pocit, že za ten skoro-rok práce jsem se nic pořádného nenaučila, naopak jsem zapomněla veškerou mluvenou angličtinu, na psané se to už taky začíná projevovat, japonštinu jsem pro jistotu vůbec nezkoušela. Telefonovat jsem se nenaučila, jednat s lidma už vůbec ne - spíš jsem se naučila je lépe ignorovat. K ničemu nejsem. Nic neumím. Nikdo mě nepotřebuje. Všichni se beze mě obejdou. Vždycky se najde někdo lepší, aktivnější, chytřejší, hezčí, spolehlivější. Můžu být ráda, že vůbec nějakou práci mám - ale kdo ví, jak dlouho. Určitě mě co nejdřív vyrazí, protože jsem k ničemu.

Není divu, že čtu jednu knihu od druhé a mám rozkoukaných víc seriálů, než se vůbec dá stíhat sledovat. Kdo by chtěl být vystaven takovýmto myšlenkám? To už je lepší od toho všeho utéct a snažit se si tohle všechno nepřipouštět. Jak dlouho mi to asi vydrží - tohle utíkání od reality? Měsíce? Roky? Co to je za život, tohle?

Japonské střípky

Máme za sebou teprv jeden měsíc nového roku a už se všude děje takových věcí, že se člověk nestačí divit. Já se tady zaměřím na novinky z Japonska, které mě v poslední době zaujaly - většinou však v negativním smyslu. Nevykládejte si to tak, že Japonsko a jeho obyvatele nemám ráda - já jsem jimi fascinována (jinak bych každý večer poctivě nesledovala jejich ranní show a veškerý můj volný čas by se netočil kolem japonské (pop)kultury). Jen si vždycky říkám, že tentokrát už mě opravdu nic nepřekvapí - a voilá -_-

Zimní móda japonských středoškolaček
Začneme nejaktuálnější věcí: v Japonsku napadl sníh. Předpovědi vyhrožovaly mínus 12 stupni kdesi na Hokkaidu, Kjúšú pokryl sníh a pár vloček spadlo dokonce i na Okinawě. Spousta lidí viděla sníh poprvé. Na Taiwanu klesly teploty ke třem stupňům nad nulou a asi 60 lidí umrzlo. Uprostřed všech těchto doslova mrazivých zpráv se moderátoři jednoho ranního zpravodajství vydali mezi davy a přinesli asi nejvíc zarážející zprávu v souvislosti se zimním počasím - způsob oblékání japonských středoškolaček při současných teplotách.
Jistě víte, že ve většině škol v Japonsku - od základních, přes nižší střední až po vyšší střední - je nutno nosit školní uniformu. Student či studentka si tak nemůžou sami určit, v čem že to do školy půjdou. A to bohužel ani v zimě. Japonská zima naštěstí nebývá tak studená, jak se Vám Japonci snaží namluvit. Tedy s výjimkou letoška. Když se zástupci Mezamaši TV vydali do města, většina středoškolaček (82 %, chápete to?? 82 %!!), na které narazili, tudíž i v těch závějích bloumala v krátkých sukních, sáčkách, polobotkách a s nahýma nohama. Proč? Protože - a tady cituji - punčocháče a kabáty nejsou cool a nepatří k roztomilé imidži středoškolaček *headdesk*. Ano, radši riskujte omrzliny, než abyste si natáhly punčocháče, okej. To pak dává smysl, že na Taiwanu umřelo takových lidí, aniž by teploty spadly pod nulu.

před pár lety se aspoň nosily zimní boty, když už nic jiného (Fuji TV) 

Nechápu, kde ta děvčata berou takové odhodlání - já poctivě nosila nejtlustší punčocháče a stejně jsem mrzla.
Ale pozor, to není vše. Punčocháče jsou možná out, ale vzít široký šál či deku a omotat si je přes sukni je teď děsně in! Jak na takovéhle moudro přišly, je mi záhadou.

za pár let asi pojedou do školy i s celou postelí (Fuji TV)

Jediné, co mě trochu uklidnilo, je fakt, že na severu - oblast Tóhoku a Hokkaidó - se punčocháče a kabáty běžně nosí. Prý.

Saikon aneb kdy se může žena opět vdávat
Japonsko má oproti jiným - třeba katolickým - zemím výhodu v tom, že svatba a rozvod se můžou jednoduše odbýt vyplněním jednoho papíru. Problém ovšem nastává, když se žena (nikoliv muž, ten se může ženit, jak se mu zlíbí) chce znovu vdát. Na jednu takovou kauzu jsem nedávno narazila a nestačila jsem se divit. Podle určitého zákona, který je nejspíš z roku raz dva, se žena nesmí celých 6 měsíců po rozvodu znovu vdát. A co hůř, pokud se ženě do 300 dní po rozvodu narodí dítě, je otcem automaticky určen ex-manžel a pouze s jeho svolením lze za otce dítěte určit někoho jiného, třeba nového přítele. Pokud žena nechce uvést ex-manžela jako otce, tak pak nastává dost blbý případ, kdy dítě nepatří do žádného rodinného registru - a tudíž neexistuje. Následují problémy se školami, úřady, s hledáním zaměstnání apod. Jak je něco takového možné ve vyspělé zemi v 21. století, je mi záhadou. Nicméně je to fascinující téma na prozkoumávání.

Becky
Největší žně japonských časopisů přicházejí se skandály. Mezi první tohoto roku patřila aféra televizní osobnosti Becky a zpěváka indie skupiny Gesu no kiwami otome, Enona Kawataniho, který je od minulého léta ženatý. V každé normální zemi by se o tom chvilku mluvilo, zpěvák by měl doma asi peklo a třeba by se i rozvedl a to je tak všechno. Ne však Japonsko. V Japonsku nezáleží na lidech, ale na imidži. A ta Beckyina byla v tomhle případě totálně zničena. Okamžitě po provalení následovala tiskovka, kde se chudák Becky ukláněla až skoro k zemi, postupně ji stahovali z reklam v rádiu, pak v televizi, a teď ji vyhazují ze všech pořadů. V jakém že to žijeme století? Ještě kousek a už jí ukamenují...
A proč o tom mluvím kromě toho, že Becky mám z japonských hereček/tv osobností nejradši? Protože zatímco Becky není ta, která by někoho podváděla, schytává všechnu zášť ona. Kawatani, který (nejspíš) zahýbal své ženě a celé je to jeho vina, se jednou omluvně uklonil v hudebním pořadu a tím to pro něj skončilo. Žádného vyhazování z televize, jako je tomu u Becky, jsem si nevšimla - naopak vydává nové album. A to mi rozhodně nepřijde fér. Chudák Becky má pravděpodobně po kariéře a on docílil toho, že se o něm víc mluví (jen jestli to nezpůsobil on). Zanedlouho se jistě vydá na nějaké turné a na aféru si nikdo ani nevzpomene.
Držím Becky palce, aby se všichni vzpamatovali a nechali tuhle skvělou osobu opět vystupovat, aby mohla pokračovat v rozdávání radosti svým fanouškům.

SMAP
Chvilku to vypadalo, že Becky zachrání další, mnohem větší aféra. V Johnny's Entertainment došlo k menším zemětřesení, když Iidžima, manažerka skupiny SMAP, oznámila odchod ze společnosti, a čtyři z pěti členů skupiny se rozhodli jít s ní. Na jednu stranu by bylo smutné vidět tuhle stálici japonského popu se po 25leté kariéře rozpadnout (i když teda nemůžu říct, že bych byla fanynka), na druhou by alespoň členové měli pokoj a ve svých čtyřiceti letech by se konečně mohli svobodně oženit a mít děti nebo tak něco.
Nejvíc mě fascinovalo, jak se tvrdilo, že o odchodu z Johnny's se prý mezi členy mluvilo už od léta, ale až teď je děsně překvapilo, že když odejdou jen čtyři a jeden zůstane, tak se skupina rozpadne. Páni, kdo by to byl řekl!
Chvíli se mlžilo, novinové titulky prakticky víc jak týden o ničem jiném nepsaly, nic se pořádně nevědělo - a pak najednou přišel Takuja Kimura s tím, že si promluvil s vedením a přesvědčil je, aby ostatní členy přijali zpátky. A najednou je všechno zase v pohodě. Wtf? Kam se poděla solidarita s jejich manažerkou? Kam se podělo těch 6 měsíců projednávání odchodu? A to ještě nevíme, jaké potrestání je čeká, protože pochybuju, že si vedení Johnny's nechá takovéhle jednání líbit.
Na druhou stranu když teď vymizí rozdělení na dvě sekce - Iidžima (SMAP, Kisumai) vs. Kitagawa (Araši, Kandžani8) -, je možné, že se třeba dočkáme interakce mimo jiné mezi Kisumai a Araši! Yay! Na druhou stranu je taky možné, že SMAP už nebude mít tolik příležitostí propagovat Kisumai a tlačit je do rolí v seriálech apod. Dočkáme se třeba toho avizovaného alba Busaiku? Těžko říct, jak se k nim nová manažerka zachová, protože co jsem tak slyšela, tak je prý moc nemusí...

Limitovaná série
Na konec jsem si nechala ještě jednu pecku. Tentokrát z dílny Mekáče - a nebojte, nejedná se o kousky plastu v jídle, jako tomu bylo loni. Společnost McDonald si v Japonsku snaží zlepšit imidž po všech těch zmiňovaných problémech s kvalitou (a kvantitou) jídel, a rozhodla se proto zaujmout něčím novým. Přišla na trh s tak šokující věcí, že si marketingoví maníci můžou v klidu mnout ruce, protože o tomhle se prostě bude mluvit tak jako tak.

(http://twtti-photo.hatenablog.com/entry/2016/01/21/160310)

Ano, vidíte dobře - hranolky s čokoládou. Když jsem tu reklamu viděla prvně, měla jsem za to, že se všichni zbláznili. Jsem o tom, mimochodem, přesvědčena dosud. A žádné příznivé komentáře mi tento pocit nevyvrátí. Hranolky samy o sobě? Ano! Čokoláda sama o sobě? Ano! Hranolky s čokoládou? Ne, děkuji. Ale vypadá to, že můj názor je v menšině - Japonci si to prý pochvalují... Ale Japonci mají i wasabi zmrzlinu, takže bych jejich chuťové pohárky brala s rezervou.

Leviathan - Scott Westerfeld

Alternativní Evropa roku 1914. Rakousko-uherský panovník se svou chotí je otráven, což má za následek dvě velice důležité věci: evropské státy se ocitají ve válce a syn těchto dvou zavražděných nešťastníků, Alek, se se svými nejbližšími služebníky dávají na útěk do neutrálního Švýcarska, jinak by byli zlikvidováni buďto nepřáteli, nebo dokonce mocichtivými příbuznými.
Ve stejnou dobu se v Británii snaží dostat do letectva sotva patnáctiletá Deryn, která se ovšem pro splnění svého snu musí vydávat za chlapce. Létání miluje a ví o něm téměř vše, ale ani tak pro ni už i ten prvotní test není vůbec jednoduchý.
Až dosud to vypadá jako normální historický román, ale přeci jen je jedna věc, díky níž jde o alternativní verzi první světové - státy se tu totiž dělí na ty, kteří věří v techniku a vlastní a ovládají bojové roboty (Clankers, česky prý Rachoťáci), a Darwinisty, tedy ty, kteří dokáží upravovat DNA a v podstatě si vyrábět živoucí "stroje".

Steampunková vlna mě nějak minula, tak jsem chtěla zjistit, co že jsem to zase kde propásla. Přestože tahle knížka má na Goodreads velice dobré hodnocení, nemám pocit, že bych si vybrala správně. Má to hned několik důvodů:

1) Přestože by mělo jít o YA, s čímž téměř nikdy nemám problém, knížka mi spíš přišla určená mladšímu publiku. Všechno je relativně jednoduché, žádné větší konflikty (tím myslím spíš osobní, mezilidské, vztahové, nikoliv válečné), dramata, nic. Stejně tak chování protagonistů mi přišlo spíš dětinské - odvážné, to ano, ale pořád spíš blíže k dítěti než k dospělému. Deryn se to snaží zachraňovat svojí mluvou, ale kdyby mi někdo řekl, že je jí tak jedenáct, bez problému bych mu to věřila. Alek to samé - chápu, že je to v podstatě rozmazlený spratek, ale na patnáct bych ho netipla ani náhodou. Třeba se to zlepší v následujících dvou dílech - tohle byl přeci jen takový úvod a autor má dost prostoru rozvíjet postavy i příběh. Prozatím mi tam však chyběla nějaká hloubka.

2) Paradoxně však kniha obsahuje docela rozsáhlé popisy toho, jak co funguje, s čímž jsem měla kapku problém. Asi jsem natvrdlý tupec bez představivosti, ale většinu času jsem prostě musela horko těžko přežvýkat celou pasáž, abych si nakonec stejně řekla, že je to asi fuk, a pokračovala, aniž bych tušila, co že se to děje a jak to teda funguje. Mladší děcka, kterým bych tu knihu doporučila spíš než dospělým, se tím možná budou prokousávat stejně (= blbě). Jedinou záchranu představovaly ilustrace, což je sice příjemné (knížka s obrázky! Takovou jsem nečetla už ani nepamatuju *-*), na druhou stranu to, že autor spoléhá na ilustrace, pro něj nevyznívá zrovna moc příznivě.

3) Ne že bych chtěla snižovat to, co autor vymyslel, ale když jsem slyšela "alternativní", tak jsem si to představovala trochu víc alternativně. Ne že by válečná vzducholoď vytvořená živoucím ekosystémem nebyla fascinující, protože to tedy rozhodně je, a pochybuju, že kdy kdo v první světové viděl roboty, ale stejně jsem čekala trochu větší jinakost. Třeba je to tím, že jsme v podstatě neměli možnost vidět, jak jsou tyhle vynálezy zakomponovány do běžného života. Jediným okamžikem, kdy se Darwinistické výtvory prolínají s britskou každodenností, je scéna, kdy se vzducholoď Leviathan přiblíží k jednomu londýnskému parku (a lidi šílí, z čehož se dá usuzovat, že ta zakomponovanost moc valná nebude...). Mimo tento kratičký moment však ani uměle vytvoření živočichové ani roboti nijak nezasahují do všedního dění; jsou tudíž jako by odříznutí od zbytku světa a žijí si vlastním životem ať už ve vzduchu, nebo skryti v lesích a na horách.

Na druhou stranu musím uznat, že dost věcí se mi i líbilo. Jednou z nich je jazyk Deryn - to její "Ay" and "wee beasties" je senzační a jsem velice ráda, že jsem četla originál a nenechala se tak o to připravit překladem. Dále vyzdvihnu ilustrace, protože jsou fakt pěkné a kolikrát mě zachránily, když jsem byla s představivostí v koncích. A samozřejmě celý ten nápad na vzducholoď tvořenou navzájem spolupracujícími živočichy od světélkujících červů a pilných včel, přes bojové netopýry až po velrybu - vysoce fascinující. Navíc to v autorově podání vyznívá tak přirozeně a uvěřitelně, že se skoro až divím jak to, že něco takovéhleho zatím nemáme. A létající medúzy, které odpouštějí vodík, když na ně bafnete <3 Fantazie se autorovi v tomhle ohledu upřít rozhodně nedá, škoda jen, že nevyladil, pro jakou věkovou skupinu to vlastně píše.

Novoročně

A než jsme se nadáli, nový rok je tu (a já mám po dovolené a musím do práce -_-)

Takže všem zpětně šťastný nový rok a hodně pohody a spokojenosti :)

Ještě než se dostanu k tomu, co že jsem to na konci roku kutila, podíváme se nejdřív do budoucna. Jak už jsem psala loni (předloni? rok předtím?), na předsevzetí nemám trpělivost a výdrž. Přesto jsem se však zamyslela, co že bych to se svým mizivým volným časem chtěla letos udělat. Děsí mě totiž představa, že se takhle jednou zamyslím, co že jsem to celé ty předcházející roky dělala, a uvědomím si, že krom práce vlastně nic. To se musí změnit - víc volného času asi mít nebudu, ale třeba bych ho mohla nějak líp využít. Takže co že se to chystám dělat:

1) najít si lepší práci - míň přesčasů, míň dobrosrdečných, upovídaných kolegů, co všem tykají a mají pocit, že když jste asi o 20 let mladší, tak mají právo vám vnucovat své názory a dávat vám rady do života. Pokud možno nebýt součástí šedé ekonomiky a nevnucovat lidem podobné bullshity jako teď.
2) jít ven alespoň jednou za 3 měsíce - a tím "ven" nemyslím "do práce/na poštu/do obchodu". Trochu bez šance, jelikož většina mých známých je kdekoliv jen ne v Praze... a i kdyby v té Praze byli...*le sigh* Jsem prostě lemra líná, tak je to.
3) víc se věnovat šití - v obchodech maj kulový, takže si musím pomoct sama (alespoň v oblasti sukní a šatů).
4) vrátit se k překladu - alespoň pro radost (hahaha, určitě -_-)
5) nezabít své kytky - jejich sbírka se sice kapku rozrostla, ale moje schopnost udržet je naživu je stále stejná (= nulová)
6) číst. číst víc. Na Goodreads jsem si zadala 55 knih, což je sice o pět víc, než jsem si dala loni, ale taky o šest míň, než kolik jsem jich loni skutečně přečetla. Zahrajem si na sinology a budem plnit plán na 120 %! :D
7) učit se čínsky - dostat se alespoň na pasivní úroveň totálního imbecila typu "já nerozumět"
8) učit se švédsky (protože proč ne - jag talar inte svenska...zatím :D

K bodu 6 bych ještě ráda dodala podrobnosti:
1) alespoň 1x Kinga (furt ho jen syslím a nečtu)
2) alespoň 1x Sparkse (dám si aspoň pauzu od všeho toho porna fanfikcí - trocha té heterosexuální romantiky ještě nikoho nezabila)
3) alespoň 5 japonských knih. v japonštině (jen makej, holka)
4) klasiku (anglickou či americkou, to je fuk)
5) něco původně českého (musím si rozšířit obzory a dokázat si, že ne všichni čeští spisovatelé jsou takoví patlalové jako Viewegh)
6) něco delšího než 500 stran (ale pokud možno na mobilu - že bych takovou bichli s sebou musela tahat do práce, to se mi nechce)
7) něco, co bych si normálně nepřečetla (třeba scifi nebo fantasy nebo detektivku nebo cojávim)

Tak uvidíme, jak mi to půjde - poslední dobou čtu docela dost (asi jak se snažím utéct před realitou); momentálně mám rozečtenou jednu japonskou a jednu antologii povídek s asexuální tematikou *krčí rameny*
Když už jsme u těch knížek...

Vánoční nadílka

Dostala jsem - mimo jiné - Noční cirkus od Erin Morgensternové a hrozně se těším, až si to v té češtině přečtu. Anglická verze byla nádherná, tak si držím palce, aby ani český překlad nezklamal.
Jinak bych se chtěla zmínit o Stolen: A Letter to My Captor od Lucy Christopherové (to jsem sice nedostala, ale četla jsem to). Psáno napůl v první a napůl v druhé osobě z pohledu unesené šestnáctileté Britky, která se nedobrovolně ocitne uprostřed australské pouště pouze se svým únoscem (a všelijakou jedovatou havětí protože Austrálie). Bylo poměrně zajímavé sledovat myšlenkový posun protagonistky od strachu, přes nedůvěru, až po něco, co by se mohlo nazvat náklonností. Její věznitel je zároveň poněkud nespolehlivým vypravěčem, takže ani dívka, a přeneseně ani my, čtenáři, si nemůžeme být jistí tím, co se vlastně stalo a čemu věřit.

Druhou knihou, kterou bych ráda zmínila, je Bedtime Eyes od Eimi Jamadové, mladé japonské spisovatelky, která se řadí k nové generaci, jež se věnuje tématům sexuality, násilí apod. Zmíněná knížka je vlastně sbírkou obsahující tři kraťoučké novely, přičemž první dvě se věnují sexuálnímu vztahu Japonky a černošského přítele (= spousta sexu, málo příběhu, nic pro Kavi). Důvodem, proč se o téhle knížce zmiňuju, je třetí příběh s jednoduchým názvem Jesse. Na rozdíl od předchozích je sexuální vztah zmíněn jen okrajově a děj se soustřeďuje na vývoj vztah protagonistky a syna jejího přítele. Procházíme tak spolu s postavami fázemi nesnášenlivosti, vzájemného poznávání, ignorace a pochopení. Podle mě je to pro toto psychologické vykreslení nejzajímavější ze všech tří novel a rozhodně stojí za pozornost.

Tolik ke knihám. Dalším žroutem času (alespoň v průběhu vánočních svátků) byl švédsko-dánský seriál Most, který mi byl doporučen vzdálenější částí příbuzenstva. Na mostě mezi Švedskem a Dánskem je nalezena mrtvola a na vyšetřování musí obě země spolupracovat. Dánským zástupcem je bodrý Martin Rohde, který ovšem svádí každou ženskou na potkání (a má zhruba 7 dětí - plus mínus), jeho švédským protějškem je poněkud svérázná Sága Norénová, skvělá policistka, která ovšem naprosto nepobírá sociální normy a nepsaná pravidla, nezná empatii, neumí jednat s lidmi, nehledá žádné dlouhodobé vztahy, netouží po rodině. Upřímně je jednou z nejzajímavějších ženských postav za velmi, velmi dlouhou dobu. Už kvůli ní má cenu tento seriál sledovat - a on se vám odmění vskutku napínavým a důsledně propracovaným příběhem. Druhá řada je stejně napínavá a zajímavá jako ta první (ale doporučuji balení kapesníků), třetí je slabší, ale zato temnější. Jestli mi nenatočí čtvrtou, asi někoho uškrtím. Popularita tohohle seriálu je tak vysoká, že remake natočili nejen Američani/Mexičani, ale i Francouzi/Britové. A já jen lituji, že neexistuje knižní předloha, protože bych se na ni okamžitě vrhla.

Přes svátky jsem taky konečně našla čas došít si sukni. Už poměrně dlouhou dobou jsem toužila po skládané sukni. Jestli jste se však rozhlíželi po krámech, je vám jasné, že s takovou u nás nepochodíte (ono vůbec najít nějakou sukni, která není mini nebo super úzká). Takže zase nezbývalo než si sednout k šicímu stroji a vyrobit si jednu svépomocí. Pro začátek bych se zeptala, jestli existuje někdo, kdo si předem vypočítal rozměry látky, šířku záhybů i mezer mezi nimi, zrealizoval to a vyšlo mu to? Já počítala jak divá a stejně jsem to nakonec dělala podle oka a modlila se. Nejhorší bylo, že záhyby musely být v pase větší než přes boky, a tudíž ne rovné, ale rozšířené. Když jsem překonala tenhle problém, zbývalo našít kapsy (dvě! středně velké!), přičemž jedna sousedila se zipem, který je na straně. Chudák zip ovšem furt cestoval nahoru dolu, protože - jak se ukázalo - přesnost není zrovna mojí silnou stránkou. Nakonec se však přeci usadil a já se mohla vrhnout na pásek. Nikdo mi neřekl, jak se takový pásek dělá, takže jsem na to šla po svém a mamku málem braly mdloby ("Tam musíš dát pasovku! A proč to máš tak nízko, to musíš mít výš!"). Trvalo to sice věčnost, ale v neděli večer jsem konečně dopřišila podsazení, sukni přežehlila a v pondělí si ji hned vzala na sebe. Sice jsem lehce zmatená skutečnou délkou (je to po kolena? pod kolena?), ale je kostková a skládaná a teplá! Ňuf! <3

Přestože před Vánocema byla v práci honička, nakonec se veškeré vánoční přípravy stihly (i když ten úklid byl odbytej až hrůza) - cukroví bylo, dárky se sehnaly (tentokrát už 22., heč!), strom se zdobil tradičně za poslechu Popcorn Live Tour od Araši. Krom nepostradatelných knih jsem dostala i žlutou šálu! (zkoušeli jste sehnat jemnou žlutou šálu?? to je bez šance - jako by žlutá, a potažmo i jakákoliv jednobarevná šála byly nějakým zázrakem O_o). Hned po Vánocích jsem si střihla další návštěvu příbuzenstva (kde jsem byla nucena koukat na jakousi pohádku, kde princezna furt prohlašovala, že je Mádl hezkej - asi měla horší zrak, než se zdálo). Silvestr jsem i letos věnovala poslechu interpretů na Kóhaku uta gassen (letos nic moc), z Johnny's Countdown jsem toho kvůli moc vysoké sledovanosti a s tím spojených výpadků signálu moc neměla a zachraňovala to konkurenční CDTV, kde se zpívalo až do pěti do rána (těch japonských). Následující den jsem si náhodou vzpomněla, že mají vysílat nového Sherlocka, což však nebyl chytrý krok, jelikož jsem dosud neviděla třetí řadu, takže jsem byla celou dobu jen zmatená (a upřímně mě to moc nebavilo). Co jsem si však nechala ujít, to byl každoroční den Araši, kdy se Fudži TV rozhodla, že fanynky a fanoušci potřebují nový rok začít asi sedmihodinovou  dávkou této japonské skupiny. Ano, potřebujeme, ale čeho je moc, toho je příliš, takže jsem to letos vzdala a zkouknu to ze záznamu.

Vcelku ten konec roku utekl nějak moc rychle, a než jsem se nadála, už jsem zase musela do práce. Do práce, kde sedím celý den sama v místnosti, kterou i když pomocí klimatizace vytopím na 30°C, tak mi mrznou nohy, protože to blbý teplo se drží u stropu. Stále ještě nemám to slibované dpp. Stále se mi nedaří přesvědčit potenciální zaměstnavatele, že nejsem lemra líná a že nejsem naprosto neschopná. Možná přeci jen jsem. Možná je potřeba, aby krom úžasně úspěšných lidí byli i takoví ztroskotanci jako já, aby byl svět v rovnováze. Asi se odsud nedostanu. Ale jestli si myslí, že mě dotáhnou na novoroční večírek, tak se šeredně mýlí!