Záhada Cígového náměstí

Po dlouhé době se mi zachtělo překládat a zrovna jsem narazila na jednu krátkou povídku, která byla vtipná, dobře napsaná a snadno přeložitelná. Tak jsem se hecla a přeložila ji. V originále se jmenuje Ippuku hiroba no nazo (一服ひろばの謎) a autorem je Júsuke Kiši, jeden z mých oblíbených autorů (wiki). Tahle povídka velice volně navazuje na sérii Garasu no hamá, Kicunebi no ie a Kagi no kakatta heja, kde je hlavní postavou bezpečnostní expert Kei Enomoto. Ten se v téhle povídce ovšem neobjevuje a nahrazují ho vedlejší postavy Džunko Aotová a Gó Serizawa. A víc už prozrazovat nebudu.

Jen možná ještě to, že originál je k nalezení tady a že samozřejmě nemám absolutně žádná autorská či jiná práva a tohle je pouze fanouškovský překlad (tak mě prosím nikdo nežalujte - já nic, já jen trénuju japinu).

Přeji příjemné počtení a kdyby mi tam někdo našel nějakou chybu (faktickou či jinou), neváhejte se ozvat a já se to pokusím opravit.

Jak se Kavi málem stala levnou pracovní silou

Všichni víme, že Kavi neumí říct ne, a tady v Čechách bohužel neplatí japonská technika mlžení, kterou velice ráda používám. A tak se stalo, že moje "možná" a "bylo by to fajn, ale" se nesetkalo s pochopením a já byla vtažena do víru událostí, které zapříčinily asi nejhorší hádku s mamkou za poslední léta.

Otci se nelíbilo, že jsem ještě nenašla práci, tak se rozhodl zařídit mi brigádu. Samozřejmě u nějakého známého, protože má známejch, že neví, co s nima. Zrovna tento známý má nějakou firmu, kam jsem měla nastoupit na nějakou běžnou manuální práci. Dostala jsem na něj telefonní kontakt a v tuhle chvíli už se nedalo nikam uhnout a cesta, která se přede mnou otevřela, neměla odboček. Už jsem prostě musela zavolat, protože otec už se za mě přimluvil, a to se nedá ignorovat. Jako při každém telefonování jsem se klepala strachy a celou dobu se modlila, aby to nikdo nezvedl. Připravené fráze jsem v mžiku zapomněla, takže první dojem jistě nic moc. Ale budiž, měla jsem přijít druhý den na devátou.

Firma sídlí kdesi na konci světa, kam mi cesta z domu trvá 2 hodiny (na konečnou autobusu, na konečnou metra, na konečnou druhého autobusu a 20 minut pěšky). Není tam absolutně nic a v okolí se pasou koně. Úspěšně jsem se ztratila a dorazila pozdě. Tak mě teda uvítal v kanceláři, tvářil se "velice nadšeně", a když slyšel, že jsem studovala filologii, podíval se na mě jako na největší odpad lidstva. Takový tedy můj první dojem.

Ale což, je to jen brigáda, to se zvládne. Dostala jsem instrukce, co mám dělat a za kým jít, přičemž většina mých budoucích kolegů včetně nadřízeného byla z Ukrajiny. Všem bylo jedno, že si můžu vydělat jen pár tisíc kvůli omezení z pracáku - pracovní doba od 8 do 15 nebo dokud se to neudělá, každý den. Ani při nejlepší vůli bych se do těch čtyřech tisíc nejspíš nevešla. Anebo vešla - protože zbytek by si nechali. Kdo ví. Teď už to nezjistím.

Mamka mi totiž po příchodu z práce dala ultimátum, že jestliže tam půjdu pracovat, tak se můžu rovnou odstěhovat k otci. Bylo půl dvanácté večer, já měla druhý den vstávat v pět. Následovala hádka až do půl třetí do rána. Nebylo to vůbec pěkné, a to se přitom nepovažuju za hádavý typ. Ušetřím vás detailů - na brigádu jsem ráno nešla. A teď jsem stála před úkolem, jak to vysvětlit nejen ex-budoucímu zaměstnavateli, ale i otci. Nakonec jsem do firmy poslala smsku, protože na telefonování jsem si s nervama v háji fakt netroufla a email nemaj. Otec to ještě neví, ale rozhodně mě seřve, protože mi ještě říkal, že toho jeho známého nemám zklamat.

Asi těch dramat v životě nemám dost a televizní nestačí. Teď se stane přesně to, čemu jsem se chtěla vyhnout - všichni se pohádají, všichni se navzájem seřvou a všichni budou ti poražení. Z tohohle boje žádný vítěz nevzešel. Já osobně bych tam pracovat šla - ne že bych chtěla, to ne, ale když už jsem byla v takhle postupující fázi, nedalo se říct ne. Vlastně jsem zpětnou analýzou nenašla jediný bod, kdy by ještě šlo říct ne, a to ani na tom úplném začátku, protože nevím jak vy, ale já otci nemůžu říct ne, na to se ho příliš bojím. A to s ním ani nežiju.

Jak to, že pokaždé, když se snažím všem vyhovět i na úkor sebe sama, tak to vždycky schytám?

Bezcílné bloumání

Kavi má moc času o všem přemýšlet, což nikdy není dobré znamení. Sice jsem se po hlavě vrhla na sledování čehokoliv, kde jsou Kisumai (Kis-My-Ft2, můj nový objev aneb když vás jednou Johnny's pohltí, už vás nikdy nepustí a vy se můžete rozloučit se životem), ale ani to nestačí, abych úplně vypla. Navíc mám nějak štěstí na dorama, kde protagonisté bezúspěšně hledají práci. Na náladě to teda nepřidá.

Hledání práce se totiž nikam neposouvá. Od pondělka jsem registrovaná na pracáku (v pátek, kdy je otevřeno jen pro nové uchazeče, mě vykopli, že je moc lidí a málo úřednic a že mám teda přijít v pondělí), první schůzku mám na konci října. Lidí je tam fakt jak much, převážně mladí a těsně před důchodem; vyplatí se vzít si knížku - strávila jsem tam dvě hodiny.
Asi bych si neměla stěžovat - práci hledám teprve měsíc a už mám za sebou jeden pohovor - to je docela dobrá bilance, když se to vezme v celkovém měřítku (jedna kamarádka čeká na pohovor už dva měsíce, jiná se dočkala za půl roku). Ono se fakt blbě hledá, když nevíte, co vlastně hledáte (a ještě hůř se píšou motivační dopisy, když nejste ani trochu motivovaní). A pokud nejste dobří na mluvení, pohovory taky nejsou zrovna procházka růžovým sadem. Tedy alespoň můj první nebyl - v mejlu tvrdili, že to zabere hodinu, takže jsem lehce vyšilovala, co jim tam mám tak dlouho vyprávět a že by možná nebylo od věci naučit se pohádku o Momotaróovi, abych tam zabila čas. Prošla jsem si otázky typu silné stránky, slabé stránky, proč se ucházím o tohle místo atd., protože všechny stránky tvrdily, že na to přijde řeč.

Nepřišla. Místo původní hodiny jsem tam strávila všeho všudy deset minut, z čehož pět mluvily ony. Místo výše uvedených otázek se zajímaly, proč jsem vystudovala to, co jsem vystudovala, proč si nehledám práci v oboru a proč nemám praxi. Těžko říct, co touhle šarádou sledovaly - třeba se chtěly na vlastní oči podívat na toho ubožáka, co si místo "perspektivní" ekonomky vybral něco, co ho bavilo (ale já si za svou japonštinou stojím - k ničemu mi to není, ale jsem ráda, že jsem ji studovala, že ji umím na takové úrovni, že japonské knihy či televize pro mě není problém, a že jsem během studia měla možnost seznámit se s tolika skvělými lidmi). Kvůli těm pár minutám a falešným úsměvům jsem se tam snad ani nemusela trmácet - že mě nechtějí mi bylo jasné i tak. Upřímně - komu budu co k čemu, když vlastně nic neumím, praxi mám nulovou a jazyky jsou mi nanic, když nejsem zrovna upovídaný typ? Všude chtějí sebevědomé, ambiciózní a komunikativní lidi, co maj nejlépe pár let praxi v oboru a dva jazyky.

Co já si se sebou počnu? Nemluvě o tom, že jsem člověk, co si všechny, byť sebemenší chyby a neúspěchy strašně vyčítá. Tohle je vlastně asi největší neúspěch, co jsem kdy zažila. Školama jsem tak nějak procházela, ale jak si najít práci, netuším. Vím, že v tom zdaleka nejsem sama, ale strašně se děsím toho, že všichni se někde upíchnou a já zůstanu pozadu. Takového vzdělání a úplně k ničemu. Očekává se ode mě, že budu mít dobrou práci a příznivý plat, ale nevím, jestli to dokážu. Jak mám úplně cizí lidi přesvědčit, že jsem vážně schopná se to všechno naučit, že jsem loajální a po měsíci jim neuteču jinam a že klidně budu v práci i přespávat, abych všechno vyřídila včas? Kde mám najít práci, kde by mi dali šanci (a nebyla to pokladní v supermarketu), kde by se nepodívali na můj zoufale prázdnej životopis a rovnou mě neodepsali jako nemehlo? Jak dlouho se taková práce hledá?

A jak mám přežít ten vtíravý pocit, že jsem k ničemu, že ani blbou práci si neumím najít, že nejsem vůbec potřeba, že mě nebude škoda, když zmizím?

Sbohem, má milovaná Olomouci

A je to tady; to, čeho jsem se celou dobu nejvíc bála - už o sobě nemůžu tvrdit, že jsem student - teď jsem jen nezaměstnaná. A mám absolutně nulovou představu o budoucnosti a o tom, co bych tak chtěla (a dokázala) dělat.

Nejdřív se ale ještě na chvilku vrátím do studentských let, protože tohle pondělí jsem na dlouhou dobu naposled zavítala do mojí milované Olomouce. Záminkou mi bylo vyzvednutí si diplomu, protože bez něj nemůžu na pracák a tak (takže žádná promoce, smůla). Ovšem při té příležitosti jsem samozřejmě zaběhla i na katedru za vyučujícími, trochu pokecala a předala jim omijage z Kjúšú. Na to, že byl teprve první den semestru už toho očividně měli všichni plný zuby (hlavně tedy W-sensei, se kterým jsem tak ani moc nemluvila, což mě na jednu stranu mrzí, na druhou si říkám, že bych mu stejně neměla moc co říct) - další známka toho, že práce na VŠ je psychicky náročná a já bych na to rozhodně neměla.

Kdybych chtěla vidět jen vyučující, mohla jsem klidně přijet o týden dřív, ale já jsem měla v úmyslu se potkat i s kóhaiema. Nejdřív jsem narazila na Hanku, jež jsem předala mangu, kterou po mně chtěla (prý na akademické účely; jasně, to víš že jo XD), a domluvily jsme se, že zajdem na kafe, až bude mít po vyučování. Mezitím jsem šla na koleje otravovat moje bývalé spolubydlící, které jsem celý minulý rok přesvědčovala, aby jely dobrovolničit do Japonska, až nakonec vážně jely; bacha na mě - dokážu být fakt otravná :D Bylo zvláštní vidět pokoj, ve kterém jsem pět let bydlela, obydlený někým jiným... Asi stejně zvláštní, jako vidět všechny ty studenty, školu či knihovnu a vědět, že už tam nepatřím, že na hodiny už nemůžu a knihovna a všechny služby v ní jsou mi nedostupné.

Kafe s Hankou a Šárkou mi trochu zvedlo náladu, ale ne zas až tak moc, protože ačkoliv jsou obě moje kóhaiky, jsou daleko schopnější, než já kdy budu - jedna se chystá na měsíční praxi učení na bratislavské univerzitě a druhá si jde dělat řidičák a učí japinu nějaké jednotlivce. Všichni víme, že jsem závistivá mrcha - mám je obě ráda, ale když je vidím, mám chuť se jít zahrabat.
Druhé kafe dne jsem si pak dala s Ely a ke svému překvapení jsem zjistila, že se s ní fakt dobře povídá (ok, to vyznívá všelijak, tak to radši upřesníme, jinak mě někdo sejme židlí - já, jakožto převážně mlčenlivý člověk, mám většinou problém vést nepřerušovaný hovor i s lidma, se kterýma se znám roky, natož s někým, s kým jsem se měla možnost vidět jen párkrát. A tady to najednou šlo - pravda, většinu času jsem fňukala a stěžovala si na kdeco, na což nejsem zrovna hrdá, ale na druhou stranu je obdivuhodné, že jsem měla potřebu vylévat si srdce při osobním kontaktu - většinou si tyhle kecy nechávám sem na blog, protože se lidi můžou sami rozhodnout, jestli se tím hodlají prokousávat, nebo radši ne. Takže ještě jednou děkuju Ely, že na mě nevychrstla svůj mátový čaj a neodešla :)
Jen pro představu, co mě poslední dobou tak užírá, že si o tom musím stěžovat okolí: pamatujete na jeden můj příspěvek, kde jsem zmiňovala, že mám v sobě vlastně dvě protiřečící si strany? (tady) Tak tyhle dva hlasy jsou moje sebevědomá část a moje bojácná část, přičemž ta druhá zmiňovaná má za úkol regulovat tu první - jakmile nastane situace, kdy si o sobě začnu moc myslet a říkat si, jak jsem lepší než ostatní, tahle strana okamžitě zareaguje a podkopne mi mou sebedůvěru předhozením nějakých epic failů z minulosti. Možná se vám to zdá na hlavu postavené, ale takhle to vážně je. Ta první strana je nejspíš moje původní já - to, které odpovídá tomu, že jsem ve znamení Berana - sebestředná, zlá, hnusná na ostatní a hlavně arogantní mrcha, která se přeceňuje. Ta druhá je ochránkyně dobrých vztahů s ostatními, skromná, hodná, bojácná a podceňující se, ale milá a rozumná. Nebo ji tak alespoň vnímám a možná i to je důvod, proč ji nechávám vyhrávat. Stačí si vzpomenout, jak jsem se chovala, než se tenhle druhý hlas pořádně vyvinul v to, čím je teď, a hned jsem ráda, že už taková nejsem. Jenže bohužel tyhle dvě strany se nevyvážily, jak měly, nýbrž ta druhá přerostla do obřích rozměrů, což mě taky úplně netěší. Jak to tak vidím, mám dvě možnosti - nechat je být, ať se handrkují s tím, že ta druhá bude mít prostě vždycky navrch a možná se ještě zvětší, čímž tu první zatlačí ještě víc do pozadí; nebo se pokusit druhou stranu omezit, což by ovšem pravděpodobně vedlo k tomu, že by se opět nevyrovnaly, ale tentokrát by převážila první strana, takže by se ze mě stala hnusná arogantní osoba, která by se na vás koukala svrchu a nejspíš vámi i pohrdala. Taková být nechci. Ale ušlápnutá puťka bez sebevědomí taky ne. A teď babo raď...
(Ano, tohle jsem ve zkrácené verzi vychrlila i na Ely - už se nedivíte, že jsem čekala, že na mě ten čaj vážně vychrstne a pošle mě do blázince, že ne XD)
Mimochodem, poprvé mi někdo řekl, že jsem creepy :D Přeci jen vykládat někomu, jak bych si nejradši narazila hlavu na hřeb a usmívat se u toho, asi není nejběžnější XD

Abych byla upřímná, nechtělo se mi jet domů - jako by se tím za mnou zabouchly dveře, které už nemůžu otevřít. Ale ty dveře byly zabouchnuté už předtím, jen jsem na to nemyslela a dělala že nic. Málem jsem svůj odjezd obrečela. Málem. Olomouc mi fakt bude chybět, ale především mi budou chybět ti lidé - bez nich to není ono :(

Jak jsem řekla na začátku, už nejsem student, teď jsem jen nezaměstnaná. Ještě jsem teda nebyla na pracáku, protože jsem neměla potvrzení o ukončení studia, ale teď v pátek se tam chystám. Mezitím procházím inzeráty a hledám nějakou kancelářskou práci. Nijak zvlášť to teda zatím nejde, o to víc, protože mám pocit, že na žádnou z těch pozic nestačím. Pár životopisů jsem ale už poslala, odpověď zatím jedna. Pozvali mě na testy ze znalosti angliny a wordu a excelu. Nerada to říkám, ale excel jsem ten týden viděla poprvé - ve škole jsme ho nikdy nebrali a já osobně ho nikdy k životu nepotřebovala. Jednoduché věci v něm ale podle všeho zvládnu - šlo mi to líp než word, což mě docela překvapilo. Test to nebyl těžký a upřímně netuším, jestli byl vůbec potřeba. Bylo nás tam asi dvacet holek a všechny vypadaly, že vědí, co dělají. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby se k následnému pohovoru dostaly všechny - když zvou i mě, tak to musely zvládnout všechny. Ale teda je to daleko, blbě se tam dostávám a je to poblíž ústředí Svědků Jehovových. Nechci tam pracovat, ale říkala jsem si, že bych si tam alespoň vyzkoušela, jak vypadá takový pohovor a co za zrůdnosti po mně budou chtít. Že mi to připraví pár bezesných nocí je vcelku jasné :/

Zatím nedepčím, ale to přijde. Přeci jen za sebou nechávám šest let života a něco, čemu jsem naprosto propadla - japonštinu. Šance, že najdu místo, kde bych ji využila, je téměř nulová. Snad se alespoň dohrabu k překladu toho Sósekiho, s kterým už nějakou dobu vyhrožuju. Momentálně se k tomu ale nějak nemám - místo toho jsem propadla vaření a pečení a tak trávím odpoledne v kuchyni a vytvářím věci typu zapečená dýně, dýňovou tempuru nebo dnešní dýňové latté (mňam!).

Nebo se prostě jen snažím nějak zaplácnout čas, abych nemusela myslet na to, co se mnou bude...

Airport adventure aneb jak se Kavi dokonce i dostala domů

Dnes se vrátíme v čase zhruba o týden zpátky do okamžiku, kdy jsem seděla na Hanedě a zabíjela čas před odletem.

Haneda okolo půl jedné ráno

Čekala jsem, že s přibývajícími hodinami se letiště bude vyprazdňovat, ale vůbec to tak nevypadalo. Ani okolo půlnoci se nedalo říct, že by byl zrovna klid - všude kolem posedávali mladí Japonci, kteří měli víc energie než já. Asi okolo půl jedný jsem se rozhodla opustit mou milovanou zásuvku a jít se natáhnout na lavičky. Trošku mě děsila cedule, že se letiště bude do pěti do rána uklízet - kdyby se rozhodli všechny vyhodit ven na mráz, asi bych se dost vztekala, ale na to naštěstí nedošlo. Usnula jsem celkem snadno, ale zase jsem se zhruba každou hodinu vzbudila (a pokoušela se tweetovat, ale wifi na Hanedě je fakt hrozná). Byla docela kosa, eskalátory furt otravně brebentily a asi v půl pátý byla kolem docela vřava, ale netuším proč. Definitivně jsem vstala v šest ráno; naspala jsem asi čtyři hodiny - toť další z mých tréninků na bezdomovce XD

Zatímco kolem všichni odlétali, můj let měl stále jen napsáno Zpožděný a o check-inu ani ťuk. Těsně před osmou se ovšem k přepážce začali trousit první lidé, tak jsem se připojila. Slečna za přepážkou se mi omlouvala za zpoždění, a když se dozvěděla, že jsem trávila noc na letišti, tak na mě ona i její kolegyně vrhaly soucitné pohledy. Jako kompenzaci jsem vyfasovala tři tisíce jenů, které mi ovšem už k ničemu nebyly, jelikož jsem měla čas tak maximálně vypít svoje poslední mačča latté, projít kontrolou a dostat se k bráně. Mimochodem, můj tunový kufr měl 22,8 kg z 23 povolených (čímž chci poděkovat Midorikawovi-sama a všem svatým, že při mě stáli).
Proč k tomuto zpoždění došlo, nám však nikdo neřekl. Můj osobní tip je, že se kapitán, popř. i další členové posádky, tak ožrali, že prostě nemohli letět XD

Let samotný byl bezproblémový. Místo obvykle plného letadla však bylo cestujících jen naprosté minimum - v první a business třídě nebyl nikdo a v ekonomické jsme seděli po jednom u oken a uprostřed nebyl nikdo. Posádka se nás pak asi snažila uplácet jídlem a pitím, protože krom obvyklých dvou velkých jídel pořád proplouvali kolem s hromadama onigiri a zákusků a vnucovali to všem, kteří nespali. Já jsem takhle domů přitáhla asi čtyři onigiri, protože jsem prostě byla přecpaná a jim nešlo říct ne. A když kolem pendlovali s pitím, radši jsem dělala, že spím, protože se mi prostě nechtělo furt běhat na záchod. Výběr filmů stejně nebyl nic moc - skončila jsem u Matrixu s japonským dabingem a Shaun the Sheep.

Na mnichovském letišti mě ovšem nepotěšili, protože nás hned po příletu nahnali na kontrolu a já tak musela z báglu vytahovat veškerou elektroniku (což je v mém případě docela kopa). Ženská na kontrole toho pak asi litovala taky, protože mi zabralo alespoň 10 minut to všechno nacpat zpátky. Do odletu jsem měla čtyři hodiny, takže jsem nikam nespěchala. Na letišti jsem si dala asi čtyři kafe, a protože jsem se mohla uzívat, uložila jsem se na lavičky, spát se mi však nepodařilo. Můj let měl kupodivu zpoždění, ale mně už to bylo celkem fuk. Vyfasovala jsem místo za nějakýma Francouzema, které jsem měla chuť vyhodit ven nouzovým východem, u kterého seděli, protože měli potřebu se hlasitě bavit na celé letadlo (a někteří z nás už byli příliš unavení na to, aby byli schopni to v klidu snést). Domů jsem se dostala někdy v deset večer - totálně mrtvá. Můj kufr, který od počátku vypadal, že se každou chvilku rozpadne, to statečně vydržel až do konce, ale i tak už byl vyhozen, protože se na další cestování rozhodně necítil.

A včera jsem zjistila, že jsem nejspíš někde v Japonsku (nebo někde po cestě tady v Čechách) ztratila klíče - takže se teď všichni svorně pomodlete, aby to radši bylo kdesi v Japonsku a ne tady před barákem, aby nás nepřišli vykrást - ne že bych toho doma měla k ukradnutí tolik (televize? co to je? prachy? kde bych je vzala?), ale noťas je můj životní partner a já bych bez něj asi umřela.

Tolik moje letištní dobrodružství - teď už jen překonat jetlag, který se sice každým rokem zlepšuje, ale momentálně se projevuje tím, že pravidelně každý den vstávám přesně v sedm ráno, ať jdu spát kdykoliv.

Tak zas sbohem, Tokio

Můj jubilejní desátý let (všechny během posledních tří let) z Kagošimy do Tokia proběhl v pořádku, vlastně až docela nudně. V Kagošimě se sice rozpršelo, tak jsme to vzali skrz mraky, ale byla to krása - jako by všude kolem vás byla vata <3 Měli jsme však menší zpoždění, což znamenalo, že jsem musela urychlit svou cestu na hostel. Dorazila jsem tedy v rekordním čase, vyšplhala s kufrem všechny schody (Nádhera měla jen 14,5 kila; všechny knihy jsem totiž nacpala do báglu a jsem si stopro jistá, že ten vážil víc než celý kufr -_-) a ubytovala se. No, ubytovala - odhodila jsem zavazadla, převlíkla se a utíkala zpátky na metro. Měla jsem totiž jen asi hodinu, abych se dopravila do Tokyo Dome City Hall na promítání Pikanči 2.5, na které jsem si horkotěžko vybojovala lístky v červenci. Hodina je dost času, říkáte si, ale já věděla kulový, kde to je, a povedlo se mi zrovna narazit na přestup, kde od sebe dvě linky byly vzdálené asi 350m, takže jsem zmateně běhala po ulici a hledala vstupy do metra. Hned na to jsem zase zmateně hledala ten správný barák (není Tokyo Dome jako Tokyo Dome) a nakonec jsem ještě zmateně hledala svoje sedadlo. Všecko se však našlo a já se mohla pokochat japonskými fanynkami Araši. Ne že by se nenašel žádný mužský, to zas ne, ale vždycky to byl jen doprovod. Mimochodem, čekala jsem lidi v mém věku, avšak věkové rozpětí bylo daleko větší - od šedivějících babiček po děti, které při natáčení prvního filmu nejspíš ještě ani nebyly na světě. Cizinky jsem tam viděla jen dvě - kamarádky s hidžáby na hlavách (věřte mi, že mezi těma Japonkama vyloženě svítily - stejně jako já; hned jsme se zpozorovaly).

Přesně na vteřinu se v sále setmělo, objevil se úvodní spot o tom, jak během filmu nemáme v sále telefonovat, prodávat jídlo či jezdit na skateboardu (s názornými ukázkami od členů Araši) a film začal. Upřímně musím říct, že to žádný úžasný příběh nemělo (mělo to vlastně vůbec nějaký?), na můj vkus se příliš vykrádali a na Araši to bylo příliš depresivní. Vždyť členové na konci, když se jich zeptali na slogan, svorně odpověděli: Džinsei wa curai, totemo unhappy (Život je těžký a velice nešťastný). Film to vystihuje - obzvlášť Bonova linie (Macudžun) a Čúova (Šó-čan) (ach, ta česká transkripce občas bolí, ale budu si za ní stát, i kdyby skály pukaly). Haru (Óno) měl ten příběh takový odfláknutý a Takuma (Nino) byl takový ehm... Aiba to odlehčil, a sice budu znít zaujatě, ale nejen že měl nejlepší příběh, ale byl i ze všech nejhezčí <3 Když se to vezme kolem a kolem, běžný člověk by na to zřejmě nešel, ale fanoušky to potěší. Ty japonské (a mě) obzvlášť, protože to vidí na velkém plátně - chápete to? Araši ne na malinkatém monitoru, ale na velkém plátně! Každý pór jsem jim viděla! XDD

Jako správná fanynka jsem si ten večer vzala jedinou věc, která křičí Araši, a to moje tričko loňské 24 džikan terebi, které navrhoval Óno. Takže jsem se zákonitě srazila s dívčinama, které ho měly taky, překvapeně jsme na sebe koukly a zasmály se tomu - no, víc se asi smály ony, ale i tak.
Pak už jsem jenom padla a spala.

Druhý den mě totiž čekala náročná cesta Šibuja-Haradžuku (crépes, chápete?)-Šindžuku-Ikebukuro, někdy také nazývaná Tour de BookOff. Následující den pak další, tentokrát Šinagawa, Akihabara, Ueno, Asakusa. Neptejte se, co všechno jsem koupila - bližší informace podám, až otevřu kufr a všechno to vysypu ven. Z těch podstatných věcí si vybavuju, že pašuju kudlu a rýžovar. A sukni z blešáku, která sice podle cenovky na stojaně mělá stát 500, ale babka chtěla 800, a já - mouchy snězte si mě - jsem jí na to nedokázala nic říct. Ale je pěkná. Pěkná a krátká! Jak si lidi můžou kupovat oblečení, když si ho nevyzkouší? wtf? Já to prostě neumím.

Zklamaly mě obchody s hudbou, neboť neměly, co jsem sháněla, ale slečna prodavačka ze Šindžuku má můj obdiv, neboť jen zaslechla Buck-Tick a hned věděla, co jim vyšlo za album, kdy, a co vyjde dalšího. Že by fanynka? Jo a byla jsem svědky japonského debutu nějakého korejského boybandu (a když to tu tak sepisuju, tak za mnou piští banda náctiletých, která se snaží zahlédnout nějakého člena korejské skupiny B.A.P., což sice neznám, ale Warrion jo, tak předpokládám, že jsou asi známí).

Všude jsou lidi, ale i přesto Tokio a Japonsko vůbec zbožňuju - i když mi někdy leze krkem *zle kouká na hodně blbě (ne)fungující wifi*. Ale mají mačču! A já mám teď jednu před sebou, ale nechávám si ji na ráno.

Hej, já se asi nezmínila, ale můj let má zpoždění zhruba 22 hodin, takže jsem vpodstatě vyfasovala den v Tokiu navíc. Má to ale háček - nemám ubytování a můj hostel i hostely v okolí jsou beznadějně plné. Můj kufr váží tunu, takže s ním ani nemůžu do mangakissa, takže jsem se rozhodla strávit noc na letišti Haneda. Mám trochu jídla, pití a momentálně i strategicky výhodné místo u zásuvky, které nehodlám hned tak opouštět. Do odletu mi zbývá ještě asi 13 a půl hodiny - doufám, že se alespoň trošičku vyspím, protože v noci na dnešek jsem toho moc nenaspala - zpráva z Lufthansy mi dorazila asi v půl čtvrtý ráno a já se kompletně probrala asi okolo páté (usnula jsem okolo půl jedný). A zítra toho taky moc nenaspím, protože mě čeká 11 hodin nad Ruskem. Jak to bude s navazujícím letem nemám tucha - snad se dozvím ráno, až si budu tisknout palubní lístek. Mé matce ani muk - kdyby věděla, že trávím noc na letišti, ještě by to s ní seklo.

Na jižní Kjúšú už nikdy v létě X_x

Úspěšně jsem ukončila svou dobrovolnickou činnost v Nobeoce, což se neobešlo bez rozlučkového šabu šabu s paní Aojamou, jejím mladším synem a klukama z kolejí. Já ty tabehódaje fakt nesnáším - člověk se přežere k prasknutí a pak se jen modlí, aby ho to nezabilo (nebo neodsoudilo k večeru strávenému v blízkosti záchodové mísy). Ale chápete to - maso, polívky, saláty, takojaki, karaage, suši, ovoce, dezerty a zmrzlina (!) - to se přece musí všechno ochutnat! :D
Ještě než jsem zvedla kotvy, ubytovala se v sousedním pokoji dvacetiletá dívčina se svým jedenáctidenním miminem. Nejen že jsem si přišla stará, ale zároveň taky určitým způsobem nedospělá, a nedej bože, když se mi ho snažili vnutit, abych ho podržela - zbaběle jsem prchla :-X

Následující den jsem se z Nobeoky přesouvala do Mijazaki přes Takanabe (což je místo známé především tím, že odtud pochází náš milovaný W-sensei) - upřímně, je to díra, nejezděte tam, nic tam není a i místní tvrdí, že je to vesnice. Mijazaki se nachází jižněji než Nobeoka a bylo to teplotně znát. Zvlášť když se můj hostel nacházel asi tři čtvrtě hodiny pěšky od stanice. Táhla jsem se s Nádherou na přímém sluníčku a nadávala jak špaček. Ale hostel to byl docela fajn, majitelka strašně milá - hned mi půjčila kolo (a já mohla vyrazit do BookOffu), tak jsem zajela do místní svatyně (kde jsem si vytáhla nešťastné omikudži :-( a kde jsou mimochodem všude komáři - jakmile těm mrchám dáte šanci, ohlodají vás až na kost!). Pak jsem ještě zjistila, že jsem dorazila právě včas na to, abych ještě stihla závěr místního festivalu. Na hlavní ulici táhnoucí se od nádraží vyrostly stánky s dobrotama a pitím, v prostoru křižovatek se odehrávala pouliční vystoupení od zpěváků, přes hráče na všelijaké nástroje až po taneční skupiny okinawských tanců eisa. Ani tentokrát jsem neodolala vůni ikajaki (opečené olihně) a rvala se s ní uprostřed ulice ve snaze ji co možná nejsnazším způsobem sníst a nezruinovat si přitom bílé triko.

Druhý den jsem měla v plánu jet vlakem do Aošimy a zpět, ale dozvěděla jsem se od majitelky hostelu, že existuje jednodenní jízdenka na autobus, která sice platí jen na určitých linkách, ale stojí 1000 jenů a dostanu se s ní nejen do Aošimy, ale např. i do vzdálenější svatyně Udo. Zamířila jsem tedy do autobusového centra, kde jsem ovšem narazila na nějakou nepříjemnou slečnu, která se mi snažila zatajit co nejvíc informací - třeba že jako cizinec mám právo na ten tisícijenový lístek, zatímco Japonci si připlatí 800 jenů navíc, o trasách mi neřekla vůbec nic a o nástupišti, ze kterého odjíždí autobus, taky ne. Což o to, já jsem toho v Japonsku procestovala už dost, ale jestli mám nějakou slabinu, tak jsou to zaručeně autobusy. Nikdy netuším, kam který jede, kolik mě cesta bude stát, nebo jak dlouho to bude trvat. Autobusům prostě nevěřím, co by se za nehet vešlo. Takže i tentokrát jsem byla řádně nervózní, ačkoliv jsem jízdní řád i mapu tras měla v ruce. Štěstí mi však přálo a já úspěšně dorazila ke svatyni Udo. Zde pokračovala moje smůla z předchozího dne ve svatyni Mijazaki, tentokrát ale ne v podobě omikudži, nýbrž malých keramických kuliček, kterými jsme se měli trefit do kruhu z provazu na jakési skále. Všichni okolo se trefovali, tak jsem si řekla, že to nebude tak složitý... bylo. Očividně nemám žádnou mušku a odhad vzdálenosti se mi taky vyhnul obloukem.

*dramatická hudba v pozadí*

Z Udo jsem se vydala autobusem do Aošimy - malého ostrůvku spojeného s pevninou můstkem a plážemi všude okolo. Samozřejmě těsně, než jsem ten most přešla, začlo lejt, tak jsem se schovala ve svatyni, ze které mám teda už o něco lepší omikudži, ale furt to není daikiči, nejvíce štěstí. Naštěstí to byla jen přeháňka a za chvilku už zase svítilo sluníčko. Tak jsem si řekla, že vyzkouším tu místní pláž. A ejhle, kvůli nepříznivé předpovědi počasí nás plavčíci nepustili do větší hloubky než po kolena. Mimochodem, nikdy nevěřte japonskému označení plavecká pláž, NIKDY! Většinou se jedna o malinkatý ohraničený kousek moře, kde máte vody maximálně po pás, nedovolí vám plavat mimo stanovený prostor a všude jsou malí haranti. Asi nejhorší ukázku takovéto "plavecké pláže" jsem zažila přímo v Mijazaki, kde zmiňovanou pláž tvořil prostor moře o velikosti zhruba 2x5 metrů a vody po kolena v nejhlubším místě. Znechuceně jsem odešla hledat alternativu a asi o kilometr a půl dál jsem narazila na nikým nehlídané pobřeží, kde nebyl absolutně nikdo a voda úžasná, takže jsem se tam okamžitě rozplácla a bylo.
Ale zpět k Aošimě - jakmile jsem viděla, že tady si teda nezaplavu, vydala jsem se autobusem zpět do Mijazaki, zalezla do obchoďáku, kde jsem doplnila zásoby, a vydala se do parku Heiwadai, který je známý pro sošky haniwa. Stmívalo se ale, tak jsem stihla projít jen část. Tady v Japonsku se stmívá hrozně divně - furt je světlo, furt dobrý a najednou se přiblíží sedmá a zničehonic je tma jak v ranci.

sakra, nedojela já jsem omylem na Hawaii?

Následující den jsem opět ukořistila kolo, zajela obhlídnout i zbytek parku Heiwadai (a z cedulí se poučila, co všechno jedovatého mě tam může zabít včetně housenek a kytek, přičemž stačí, abych se jich jen dotkla). Pak jsem si prošla okolí místního muzea, kde jsou ukázky starých dřevěných baráčků, ale protože bylo fakt neskutečný hic, vydala jsem se k moři. Ano, k té výše zmíněné "plavecké pláži". Ale jak už víte, nakonec jsem se do toho moře stejně dostala (a ani jsem nikoho kvůli tomu nemusela zabíjet - úspěch!). Když jsem se dostatečně vycachtala (a spálila i přes dvojitou vrstvu opalovacího krému s faktorem 30), sedla jsem na kolo a zajela do obchoďáku s tím, že mám chuť na zmrzlinu. Záchranou mi byl Mister Donut, pro kterého dělal reklamu na jakousi zmrzlou sladkost Aiba (tak jsem to samozřejmě hned vyzkoušela - dobrý to bylo, jen tak dál). Následovala obligatorní zastávka v BookOffu, no a protože jsem se rozhodla koupit našemu milému W-senseiovi omijage, když už jsem v jeho rodné prefektuře Mijazaki, tak jsem zajela ještě do druhého obchoďáku. Už při odjezdu z Nobeoky měl můj kufr téměř 15 kilo, které jsou povolené u aerolinek Skymark, takže jsem byla lehce na vážkách, jestli to ještě jakž takž půjde nebo ne. No a pak se stal BookOff a bylo to v háji...

To černý vzádu, jak nevidíte, tak to je Sakuradžima XD

27. jsem měla v plánu vydat se z Mijazaki do Kagošimy vlakem tak, abych zhruba ve tři dorazila. Jenže když mě paní majitelka hostelu vezla na nádraží, vzpomněla si, že kdosi, kdo mohl být pouhý známý nebo taky její syn, se ten den chystá do Kagošimy a že mě může vzít s sebou. Než jsem se nadála, seděla jsem v cizím obýváku, přede mnou typický hnusný japonský čaj a čekala jsem, až se pan řidič (ať už to byl kdokoliv) vzbudí. On, jeho nepříjemná manželka a já jsme vyrazili asi v půl dvanácté a cestou se stavili na suši. Paní manželka byla o něco příjemnější, když jsem jim při té příležitosti přispěla na benzín, ale to už mi bylo kapku jedno, protože to vedro mě zmohlo a já většinu cesty prospala. Do Kagošimy jsme dorazili něco po čtvrté a rozloučili se před mým hostelem. Ten den jsem ještě chtěla stihnout vyšplhat se na vyhlídku na kopci Širojama, tak jsem jen odhodila Nádheru a už zase razila do toho vedra k padnutí. Vážně - jih Kjúšú prostě podle mě není obyvatelný. Cestou jsem narazila na BookOff a při vycházení ven mi bylo jasné, že váhový limit mého zavazadla je ten tam. V tom jsem se dnes ještě více utvrdila, když jsem odcházela z dalšími čtyřmi knihami. Někdo mě zastavte! No každopádně jsem se včera těsně před soumrakem vyhrabala na Širojamu a zklamaně zjistila, že sopka Sakuradžima je schovaná v mracích. Nějaká paní se mě zeptala, odkud že jsem, a jakmile jsem řekla Čeko, tak mi začla vyprávět, že v Česku byla a že bylo hrozný vedro a celou dobu byla přesvědčená, že Hagia Sofia je součást České republiky. Zakecaly jsme se, společně pak sešly kopec zase zpátky dolů, ona pak v parku dala nažrat toulavým koťatům, řekla mi, jak se dostanu zpátky na nádraží a rozloučily jsme se.

Dnes pokračovalo stejné vedro a dusno jako včera, tak jsem ani neměla chuť někam moc vyrážet. Procházela jsem tedy město (ty zatracené BookOffy!), dala si mačča latté, došla do přístavu a zase zpátky. Fakt se tu nedá žít - někde v půlce jsem málem odpadla a i když jsem si máčela nohy ve fontáně, litovala jsem, že tu nikde není možnost zajít k moři - všude přístavy a útesy.

Zítra (29.) odlétám zpět do Tokia a večer, když sebou hodím a neztratím se v metru nebo tak, mě čeká promítání Pikanči 2.5, filmu s Araši v Tokyo Dome City Hall *-*

Příjemné nicnedělání

V Japonsku nastal obon, takže všichni hromadně migrují po celém Japonsku. Na zdejších kolejích je mrtvo - zůstali tu asi tři lidi, ale jak tu není ani personál, a nejsou proto obědy a večeře, tak nikoho nepotkávám. I paní Aojama zmizla do domu svého mladšího syna, ale o tom až za chvilku. Jinými slovy mám tolik volnosti, že nevím, co s ní.

Ve čtvrtek bylo zataženo, ale i přesto jsem si řekla, že nebudu sedět doma jako pecka a zajedu se někam podívat. Našla jsem si, že v přijatelné vzdálenosti je vodopád, zjistila jsem trasu, řekla si, že to nebude tak složité najít, a vyrazila jsem. To si tak jedu asi pět minut a ucítím první kapky deště. To bude v pohodě, říkám si a jedu dál. Ujedu pár desítek metrů a zničehonic se spustí slejvák. Není kam se schovat, tak holt v tom lijáku jedu, aniž bych viděla víc jak metr před sebe. Bezvadný zážitek -_- Nakonec jsem se schovala pod nějakým mostem, ale tou dobou jsem byla promoklá skrz naskrz, takže už to bylo celkem jedno. A zrovna ve chvíli, kdy jsem si řekla, že hned tak pršet nepřestane a vytáhla jsem mobil, že si půjdu číst, tak slejvák skončil, jako když utne -_-

Jela jsem dál a měla jsem na paměti, kde že to mám odbočit, ale odpovídajícího názvu křižovatky jsem se nějak nemohla dočkat. Tak jsem prostě jela furt rovně a doufala, že jsem třeba jen blbě odhadla vzdálenost. A protože tohle je Japonsko, tak je samozřejmě na každym kroku kopec, takže řidiči projíždějící tou oblastí se mohli pokochat zmoklým gaidžinem v sukni, který si to šine venkovskou krajinou na městskym kole, v očích má smrt a na tachometru 0,01 km/h. Jako moje zrezivělá kraksna má dokonce tři převody, které se sice sekají, ale po chvíli konejšení fungují, avšak ani to mě nezachránilo. Na druhou stranu jsem z kola slezla a tlačila ho jen jednou a to na úplném konci - k tomu se ještě dostanu.
No tak si tak jedu, krajina sice krásná, ale moje odbočka furt nikde. Dojela jsem k mostu, kde se opravoval jeden pruh a chodník, tak tam pro pěší udělali takovou uzounkou vyštěrkovanou cestičku. No a protože já jsem spíš pěší než motorizovaná, tak jsem se na pokyn pana hlídače vydala touhle strastiplnou stezkou. Upřímně jsem se viděla rozplácnutá kdesi uprostřed a v hlavě si furt opakovala, že mám hlavně chránit zuby, abych nepřišla o další (aneb Kavi se už v minulosti jednou takhle rozšmelcovala a přišla o přední zub, tak má zkušenosti). Přežila jsem a odměnou mi byla cedule s názvem čtvrti, kde že se to zrovna nacházím. Vylovila jsem na mobilu mapu a hledám a hledám a koukám, že jsem někde úplně v háji a že se musím vrátit skoro polovinu cesty. Takže pekelná cestička podruhé a už jsem si to zase frčela zpátky -_-
Samozřejmě že když jsem dojela do té poloviny cesty, tak na mě kouká cedule jak kráva, že tady mám odbočit. Tou dobou jsem ještě byla odhodlaná, ale když následovala cesta stále jen do kopce, odhodlání mě pomalinku opouštělo. Vydržela jsem to tři čtvrtě hodiny a v dálce viděla zmiňovaný vodopád, jenže pak byl kopec už moc strmý, tak jsem byla nucena slézt a kolo tlačit. Zhruba tady mě uvítala cedule, že vodopád je asi 8 km daleko. Do kopce. Lesem. Zhruba v pět odpoledne. Odhodlání mi dalo sbohem, řekla jsem si, že vodopád jsem viděla (i když jen z dálky), kolo jsem otočila a s pocit, že je mi všechno jedno, jsem z toho jednoho nekončícího kopce fičela dolů. Jen pro zajímavost: ten den jsem ujela 37 km, z toho 14 zbytečných. Nohy mi div neupadly a večer jsem zapadla do postele a odmítala vstát (ano, hádáte správně, Kavi normálně na kole nejezdí - to jen občasně v Japonsku).

i tuleň se chce jít vykoupat, jen ti Japonci ne

Pátek mohl být naprosto obyčejným nudným dnem - kdybych si nevyjela na pláž a po cestě zpátky neztratila klíč od kola. To jsem samozřejmě zjistila, až když jsem zacvakla řetěz, takže jsem se musela vydat hledat pěšky. Celou cestu jsem měla oči na štopkách, ale kde nic tu nic. Narůstal ve mně strach, že klíč nenajdu a budu to muset vysvětlovat, možná dokonce i platit... Na druhou stranu jsem věřila, že určitě bude u pláže, tohle je přeci Japonsko, tady když člověk něco najde, tak to nesebere a nenechá si to. Tak jsem se přihnala na místo, odkud jsem vyjela - a nic. Viděla jsem to černě - pečlivě jsem prohlížela křoví okolo, obrubníky, kanály. Nic. V hlavě jsem si začala připravovat scénáře, co a jak řeknu, jak mě paní Aojama seřve, jak mě seřve záhadný majitel kola (ať je to kdokoliv)... a najednou koukám na žlutý vyvýšený pruh uprostřed chodníku, který je určen pro orientaci nevidomých, a tam si leží ten malý klíček s oranžovým přívěškem! To bylo radosti na starém bělidle! Domů jsem sice dorazila o hodinu a půl později, než jsem původně chtěla, ale co se dá dělat.

Následující den mi bylo sděleno, že teda obon a že nebude oběd, ať si něco seženu, ale že večeře bude - pojede se grilovat. Příště by se třeba mohli obtěžovat mi říct, v kolik že se to bude vyrážet, protože pojem "večer" je poněkud široký. Jelo se do domu mladšího syna paní Aojamy, kam přijel i starší syn a banda kamarádů. Nerozuměla jsem jim, bavili se o věcech, které mi nic neříkají, a kdyby tam nebylo pivo a židle, tak mě tam neuvidí. Aspoň že měli edamame - ty já ráda.
V sousedství se zrovna odehrávalo nějaké místní macuri, a protože jeden z kamarádů přitáhl i svýho čtyřletýho syna, tak jsme se tam šli podívat (protože kakigóri, chápete). No a neptejte se jak, ale skončila jsem uprostřed hloučku důchodců, co tancovali nějaký lidový tanec. Složitý to teda nebylo, ale já jsem na taneční kroky naprostý antitalent, tak jsem se snažila napodobovat okolí a připadala si jako pitomec. Asi netřeba zmiňovat, že důchodcům div nevypadávaly oči, když viděli gaidžina podivně máchat rukama absolutně mimo rytmus.
Následovalo hanabi, což byla taky celkem sranda, jelikož kamarádi se rozhodli rozložit si rachejtle na neosvětlenou silnici, takže zaprvé na to absolutně neviděli a za druhé se vše muselo narychlo odklízet, když projíždělo auto. Uznávám, že ty japonské prskavky jsou fakticky pěkné a měly by být i u nás (třeba by bylo míň utrhaných prstů než z rachejtlí).

Když už jsem u toho včerejška, tak mě fascinuje hned několik věcí:
1) Vážně je fakt, že váš čtyřletý syn paří hry na smartfonu a že se to naučil už v roce a půl, něco, čím byste se měli chlubit? Není to spíš důkaz vašeho vlastního nezájmu aneb co mám s tebou dělat, tady máš mobil, hraj si a dej tátovi na chvíli pokoj? (asi jsem moc konzervativní...)
2) Když cizinec umí váš jazyk, ale zrovna tohle jedno slovo nezná, není lepší pokusit se to vysvětlit nebo to říct jinak, než se snažit najít ekvivalent v angličtině, kterou neumíte? Ne, vážně, já nejsem blbá - když mi řeknete, že to není práce v kanceláři ale venku, tak já pochopím, že asi myslíte manuální; když mi řeknete "hando džobu", tak si pod tím sice taky něco představím, ale nejspíš něco úplně jiného, než jste mysleli...

Mimochodem, tady máte seznam otázek, na které už mě vážně nebaví odpovídat:

• To jsi se naučila japonsky až po příjezdu sem?
  No jasně, před měsícem jsem si koupila Moje první japonština a našprtala se celý jazyk během týdne, brnkačka.
• A učíte se ve škole i znaky? 
  Ne, celých pět let jsme v hodinách koukali na anime... 
• Máte v Čechách televize?
  Ne, ve volném čase koukáme do zdi.
• Máte v Čechách hry jako Playstation a tak?
  Ne, paříme tady piškvorky a pouštíme káči jak za krále klacka.
• Taky v Čechách jíte maso?
  Ne, my se vyvinuli z králíků, a když máme hlad, vylezem ohlodat trávník před domem.
• Jaktože umíš jíst hůlkama?
  Jaktože vy neumíte jíst příborem?
• Máte v Čechách taky přírodu - potoky, hory, lesy?
  Ne, my se inspirovali v měsíční krajině, 9/10 would recommend.

Ano, opravdu jsem se s těmito otázkami setkala, nic si nevymýšlím. A to nemluvím o tom, že jsou přesvědčení, že naše typické jídlo jsou brambory s pečivem, že když hrajeme lední hokej, tak to znamená, že tu máme počasí jak na Sibiři (pokud možno celoročně), a kupodivu jsou přesvědčení, že náš systém recyklace je daleko vymakanější než ten jejich a že naše města jsou krásně čistá - jak na to proboha přišli?? Taky bývají překvapení, že mám fejsbuk (hej, já nejsem pokemon, mě si nemusíte přidávat, když ani nevím, jak se vlastně jmenujete a kdo jste), ale když se jim snažíte sdělit, že stahujete japonské filmy a seriály z netu, nechápou, jak je něco takového možné.
Občas se bavím tím, že se nevinně zeptám, co nějaké slovo znamená, i když ho znám, a pak sleduju, jak se zoufale snaží mi to něco vysvětlit. Včera jsem se zkusila zeptat na gókon, a protože tahle parta si očividně radši zkusí oprášit zbytky angličtiny, než aby se namáhala s vysvětlením, zjistila jsem, že gókon je vlastně "buraindo komjunikéšon" :D nj, proč ne. Ale teda tohle používání pseudoangličtiny je fakt matoucí: představte si, že se bavíte s Japoncem, on se vás zeptá, jestli se ještě někdy do Japonska vrátíte, vy mu to odkejvete a on ukáže na svůj dům se slovy "sekondo hausu". Jo, jasně, nádherně v tom vidim to "až zase někdy přijedeš do Japonska, jsi tu v mém domě opět vítána." Jasný jak facka.

Tak jsem si postěžovala a můžeme pokračovat :D
Paní Aojama mě v půlnoci zavezla zpátky na koleje a sama zůstala u mladšího syna. Já využila situace, vykašlala se na úklid a místo toho se jela rozplácnout na pláž. Je neděle, venku hezky a kdo se v Japonsku koupe v moři? Já (a tři surfaři - to aby se neřeklo).

No, asi tak. Nic moc se tu neděje, ale i za to jsem ráda. Čím dál víc mě totiž děsí to, že mě čeká hledání práce. Já se vážně nechci vrátit...

After the storm

Tajfuny jsou konečně v čudu, takže mi dokonce i schne prádlo a já se můžu vydat ven!
Od posledně se událo pár zajímavých věcí - první z nich byla grilovačka. Venku zuřil tajfun, takže na terasu se jít nedalo, ale ani tak jsme to nevzdali a uchýlili se do přízemní garáže. Ti ostýchaví kluci, kteří se drží zpátky a radši se jdou najíst k sobě do pokoje, než aby se mnou zůstali v jedné místnosti, tak přesně ti samí viděli maso, zablesklo se jim v očích a najednou se drali dopředu, div se nepozabíjeli, jen aby si ukořistili kus žvance. Krom první várky, kdy mi jeden ze staršího osazenstva sararímanů věnoval pár kousků masa (protože jsem na gril jen smutně koukala zpovzdálí), jsem se spokojila s opečenýma houbama, zelím a lilkem, protože zeleninku hoši nemusejí. Po pivu taky skočili jak slepice po flusu, tak nebylo divu, že se muselo jet pro další. Což ovšem neskončilo zrovna slavně, jelikož maník se nějak zapomněl ohlédnout, kam že to couvá, a napálil to do projíždějícího taxíku.

Přijeli policajti, vyšetřovalo se, všichni zůstali na suchu (Kavi si prozíravě koupila velký čúhai, který přede všemi popíjela s vítězoslavným výrazem). Než dorazilo pivo, objevil se jeden ze synů paní majitelky a přitáhl s sebou různorodou sbírku alkoholu - namátkou nějaký kávový likér či polský spirytus s 96 % alkoholu. Furt se to snažil někomu vnutit, nikdo to nechtěl, tak jsem se odhodlala dělat testovacího panáka. Kluky uklidnilo, že to se mnou neseklo, tak to zkusili taky - a dusili se, kašlali a chraptili, že jim to sežere jícen XDD No bavila jsem se úžasně, jen co je pravda, tak jsem se ani nenadála a už jsem pila druhé pivo. Upřímně netuším, jak jsem vůbec byla schopná vylézt do třetího patra a stále ještě fungovat. Zalomila jsem to v jednu prostě tak, že jsem padla na postel a bylo po mně.
Ostatní podle všeho vydrželi až do sedmi do rána - vím to tak přesně, protože pařili na druhé straně skleněných dveří, takže jsem každý hlasitější projev samozřejmě slyšela, a zrovna v sedm sebou sekli na zem, kde bylo zrovna volno a šli spát. Já zrovna vstávala. Bylo jasné, že ten den se hned tak uklízet nebude, protože nejdřív bych se musela zbavit všech těch mrtvol. Tak jsem se rozhodla zkouknout seriál o zombících In the flesh - doporučuju!! - což se ovšem neukázalo jako zas tak dobrý nápad, protože jsem pak procházela opuštěnými a tichými chodbami kolejí (všichni mrtví ještě ve dvě odpoledne) a bylo mi krapet úzko :D

Další událostí byl včerejší výlet kamsi do města Hjúga, kde jsme s paní Aojamou, jejím synem a její kamarádkou Noriko zavítali do jakési restaurace, která se nacházela ve starém rodinném domě s přilehlým pozemkem. Jelikož uvnitř bylo vedro, bylo rozhodnuto jíst venku na břehu potůčku. Chudák pan majitel se mohl uběhat, protože prostě Japonci a jejich miliarda mističek. Abych pravdu řekla, bylo těch mističek tolik, že vlastně ani nevím, co že byl hlavní chod. Ale bylo to dobrý, to jo. Mimochodem bych touto cestou chtěla vyjádřit můj obdiv všem, kteří jsou schopní jíst rybu či pečené kuře hůlkami - já na to potřebuju velmi podrobný návod se spoustou obrázků a videem, protože to absolutně nezvládám.

A asi nejdůležitější událost - vyprosila jsem si kolo! Takže už se nemusím plahočit kilometry a místo toho si to tu frčím na cizím kole. Doufám, že mě nechytnou policajti, protože to vysvětlování by bylo sakra složitý a možná bych tentokrát už vážně skončila ve vazbě. No každopádně dneska byl podle předpovědi jediný den, kdy má prý být hezky, tak jsem sice nakonec vyjela na pláž se opalovat, ale neskutečně mě štve, že se zrovna nemůžu koupat >.<
Zítra se chystám k vodopádu, tak uvidíme, kde skončím.

(btw fotky si syslím v novém albu: http://kavi3.rajce.idnes.cz/Nobeoka/)

Mimochodem, dokoukala jsem výše zmíněné In the flesh (2 série, celkem 9 dílů; kde je má třetí série? já ji chci! *razí na fanfikce*), nadále se prokousávám Amačan a teď i letošní 27džikan terebi, což znamená 27 hodin Smapu (momentálně jsem u 23. hodiny, kde zavřeli členy do prázdné místnosti a nechali je dělat, co chtějí - tohle by měli udělat i Araši *-*) btw proč se Araši tak přátelí s Kandžani8 a Smap to naopak táhne s Kisumai? Všecko je to jedna společnost - docela by mě zajímalo vidět, jak by na sebe reagovali Araši a Kisumai a Araši a Smap.
Ano, mám až příliš volného času a nějak mi to nesvědčí - nejen, že jsem stihla požádat o práci v pohřebním ústavu, ale už tu zase přemítám o smyslu života a jak nic nemá cenu a nestojí to za to...

Ame onna, žena přivolávající déšť

Opět se vám hlásím z Nobeoky. Dnes, tedy v pondělí, pršelo už jen ráno, jelikož tajfun č. 12 už nás definitivně přešel. Neobešlo se to bez sesuvů půdy, rozvodněných řek, odnesených mostů atd. Což by bylo mnohem veselejší, kdyby se zhruba od zítra neměl začít projevovat tajfun č. 11, který podle předpovědí zasáhne Kjúšú přímo. Takže další minimálně týden dešťů, skvělé -_- Mimochodem, těžko říct, jestli je to nějaká místní anomálie nebo co, ale budovy tu nemají hromosvody O_o Upřímně mě nikdy předtím nenapadlo se na takovouhle věc tady v Japonsku podívat, takže nevím. (...) Tak jsem hledala na netu a prý tu hromosvody běžné nejsou. Jako důvod bylo většinou uvedeno "hicujó nai" aneb "nejsou potřeba". Ok, tak už se tu necítím tolik bezpečně jako před chvílí... zvlášť, když s každým tajfunem varují před bouřkami. To je prostě typické - země, která se prezentuje jako jedna z technicky nejvyspělejších, a pak zjistíte, že nemají takové obyčejné věci jako hromosvody.

Nebo fungující pračky. Pro velký úspěch se vracím k posledně nakousnutému tématu japonských praček. Pečlivě jsem vytřela vnitřek pračky, zkontrolovala jsem všechny kapsy a pečlivě jsem roztřídila všechny barvy (dvě - černá a bílá, jinou tu ani nemám) a stejně jsem z pračky vytáhla jednu černou věc, která vypadala, že jsem s ní utřela prach v celém bytě, a z druhé várky vyšla bílá košile se spoustou různého svinstva. A to nemluvím o tom, jak mi to hnusný odstřeďování vždycky smotá všechno oblečení do jednoho uzlu a já se jen modlím, aby mi to něco neroztrhlo vejpůl. Já to vzdávám - co si nevyperu vlastnoručně, to nemám. Bohužel to nemám kam dát, aby to odkapalo, jelikož veškeré podlahy jsou tu citlivé na vodu (rohože zatracený), takže nejen že chodím šíleně zmuchlaná (žehlička? co to je?), ale už i špinavá. Jako by nestačilo, že už teď nejspíš majitelce připomínám bezdomovce, jelikož mi kupuje deodoranty...

Na druhou stranu v neděli, kdy se tady na ubytovně nevaří, mě paní Aojama vzala na suši a platila. Konečně jsem zjistila, jak vlastně chutná uni (ježík), že normální ebi je lepší než amaebi (kreveta vařená x syrová), že kanpači (prý kranas, tvrdí wiki) je hrozně dobrý, ale hotate (nějaká škeble - copak jsem mořský biolog?!) je stále favorit. Nacpala jsem se k prasknutí a říkala si, že snad ani nebudu potřebovat večeři. Jenže paní Aojama se rozhodla udělat hostinu pro pět lidí (aneb kavi se socializuje s místníma vysokoškolákama), takže jsem se cpala ještě večer - karaage, těstoviny, uzené (kde ho vzala? O_o), salát s jakousi tarutaru omáčkou, která se podle všeho vyrábí z majonézy, cibule a nakládaných okurek (a je hrozně dobrá - musím si ji doma taky udělat), onigiri, na chuť jablko a zapíjeli jsme to červeným vínem. Zato dneska se k obědu fakt nepředali a večeře taky nic moc...

Mimochodem, když už jsem zmínila ty vysokoškoláky, tak včera nikdo netušil, kdo napsal Černý dešť *headdesk* Zato jsem si vyslechla historku, jak tu jeden student omylem pobíhal úplně nahý, jak jednomu studentovi rostou z rohoží v pokoji houby, a u historky s traktorem jsem se málem zadusila pitím. Tenhle týden jim však začínají letní prázdniny, tak se možná vrátí domů, co já vím.

 (úterý)
Ráno svítilo sluníčko, tak jsem si říkala, že dneska třeba ještě chytnu pěkný počasí, a vyrazila jsem do BookOffu. Kdyby vás to zajímalo, je to odsud hodinu a něco pěšky. (a venku jako obvykle přes 30 stupňů a šílený dusno). Zdejší BookOff se zbláznil - takový ceny jsem fakt ještě neviděla. Šokubucuzukan od Hira Arikawy prodávají za 800 jenů, já koupila tu samou v tokijském BookOffu za 360. Rjúsei no kizuna jsem kdysi koupila za stovku, tady to mají za čtyři. A první cenu za nejhorší... cenu ...získávají CDčka Araši: výběrovku 5x10 jsem kdysi koupila za 1200, tady to mají za 3500, Beautiful World za 13 000 a One dokonce za 18 000 (původní cena 3 000 jenů). Tak tady, dámy a pánové, žít nechci. Nakonec jsem si přeci jen ukořistila jednu knížku (Kamisama no karute), ale celkově je to bída.

Na zpáteční cestě jsem to nevzala po hlavní ulici jako předtím, ale rozhodla jsem se zajít na pobřeží. Na google mapách to vypadalo velice jednoduše - prostě projdu nějakým hájem za jednou střední školou a budu tam. V reálu to bylo spíš Ejhle, tak tudy se tam nedostanu. Nakonec jsem se sice do toho lesa dostala, ale v sandálech jsem se radši držela cestiček a nepokoušela se lízt do křovisek, i když to bylo ve směru moře. Co kdyby tam byl had nebo masovej zabiják nebo tak něco.
Po pár set metrech (s tím, že nemám žádný odhad) jsem se na to pobřeží přeci jen probojovala a rozevřela se přede mnou téměř nekonečná pláž. Bohužel vlivem přicházejícího tajfunu byly moc vysoké vlny a plavat se tak rozhodně nedalo, ale na bosé brouzdání to úplně stačilo. Akorát jsem asi ame onna, protože hezké počasí nevydrželo a tak jsem se vracela v hroznym slejváku - sama na pláži v bouřce - nádhera -_-

Další novinkou je to, že když jsem tuhle myla nádobí, byla v telce reklama na jednu z těch her pro android. Tentokrát to ovšem nevypadalo jako jedna z těch ren'ai her, který mi lezou krkem (aniž bych je kdy hrála), nýbrž cosi s názvem Čikatecu kara no daššucu neboli Útěk z metra.

Nemůžu říct, že mě to nezaujalo - po všech těch dating simulations vypadalo tohle mnohem zajímavěji. Tak jsem to stáhla a hraju. Zatím jsem jednou umřela, ale jinak se držím. Upřímně občas vůbec netuším, co to vlastně dělám - příběh a rozhodování chápu, ale pak jsou tam nějaké passy (které získávám každý den v 5 ráno - creepy), brány, které překonávám, pokud mám dostatečný počet jakýchsi bodů, či spešl věci, díky nimž se příběh může posouvat dopředu. Ze dvou možností jsem si vybrala hrát za jakousi pětadvacetiletou OL, která je ovšem blbá jak tágo, a vypadá to, že se pomalinku dává do hromady s druhou hlavní postavou, jakýmsi specialistou přes elektro. Jestli se z toho nakonec vyklube ren'ai hra, tak ten mobil prohodím oknem!

A na konec bych chtěla poznamenat, že psaní motivačního dopisu v japonštině je příjemný jak osina v zadku, závěrečná fráze "Modlím se, aby Vaše firma i nadále rostla a vzkvétala" mi přijde čotto a nedokážu pochopit, proč uchazeč o práci v BookOFFu musí projít skupinovým pohovorem, jednotlivým pohovorem, písemným testem a ještě závěrečným pohovorem. Kde je v Praze nějaký hezký sklad, chci si tam zarezervovat pracovní místo...

Prší, prší, jen se leje

Japonsko si vzpomnělo, že mu jeden tajfun nestačí, a tak tu teď máme pro jistotu dva - č. 11 a č. 12. Což v praxi znamená, že leje jak z konve, fouká silný vítr, leje, je hrozný dusno a vlhko, takže se potíte 24/7. A zmiňovala jsem už, že leje, jako by nikdy nemělo přestat? Já se svým deštníčkem nemám šanci - spíš si říkám, že by nebylo od věci začít stavět archu. Od té doby, co jsem dorazila do Nobeoky, jsem byla venku přesně jednou, když mě paní Aojama zavezla autem do obchodu. Toť vše. Dneska jsem skončila s úklidem dřív, připravila si tašku a chtěla jít ven - a zase začlo lejt, takže místo vycházky už zase sedím u kompu a zkoukávám Amačan (protože mi vše ostatní došlo a nevím, co nového si pustit - doporučte mi něco).

Takže co tu dělám ten zbytek času, když zrovna neuklízím nebo nečučim do kompu? Uplynulé dva dny jsem četla - do ruky se mi totiž dostala knížka Hómuresu čúgakusei od Hirošiho Tamury. Je to vlastně autorova autobiografie, která začíná tím, že dvanáctiletý Hiroši a jeho dva starší sourozenci dorazí domů ze školy a zjistí, že jejich byt už není jejich, jejich otec od nich uteče a je jen na nich si nějak poradit a postarat se o sebe. Hiroši nechce být svým sourozencům přítěží a pod záminkou, že zůstává u svého kamaráda, se rozhodne přebývat v parku. Postupně se dozvídáme, jak řešil takové věci jako jídlo, mytí, praní, záchod atd. Druhá polovina knihy nám pak dává nahlédnout na jeho život po tomto období - na střední školu a na kariéru, kterou si nakonec zvolil. Zajímavá knížka, dobře se čte, slovník jsem potřebovala přesně třikrát a vůbec se nedivím, že se jí prodalo přes milion a půl (podle obálky). Jestli mě paměť nešálí, vznikly podle toho snad i dva filmy (v jednom z nich hrál děsně kjůt Koike Teppei, mně se ovšem víc líbilo to druhé zpracování), takže i když to neseženete v tištěné podobě, můžete se na to podívat.

(o několik hodin později)

Tak jsem se přeci jen odhodlala vyjít ven. Samozřejmě mi jako na potvoru téměř okamžitě umřel deštník (wtf dude, vždyť tě mám teprv rok!), takže i když jsem se vyhla té největší průtrži mračen, byla jsem stejně zmoklá jak slepice (a děti na mě mohly nechat oči). Jako první mě zaujala řeka. Řeky v Japonsku totiž běžně připomínají spíš naše potoky - vody málo, spousta ostrůvků či dokonce více méně suchá řečiště s pár kalužema. To se ovšem v současnosti o místní řece Gokase opravdu říct nedá. Čím to je, že pokaždé, když jsem na Kjúšú, tak leje a zvedají se řeky? Už před dvěma roky jsem se kvůli dešťům a sesuvům půdy nedostala do Takačihó. Holt smůla :(

Udělala jsem si teda jen krátkou vycházku místo té delší, kterou jsem plánovala (a která by vedla do místního BookOffu - příště). Zamířila jsem jen do nějakého místního sekáče, kde měli moc pěkné tričko se Snoopym, ale bohužel příliš průhledné... no a
to je tak všechno, co měli. S nepořízenou jsem teda šla do Aeonu, kde je i supermarket, no a já když se dostanu k japonskému jídlu, tak to nekončívá plnou peněženkou... (ale chápete - mačča čokoláda, kafe ore, mačča jókan, čúhai, mačča latte...) A to si tak jdu okolo časopisů a z obálky jednoho z nich se na mě usmívá Aiba - tomu se nedá říct ne. Já už snad radši ani nebudu lízt ven...

Úplně mimo mísu: když perete prádlo v pračce, je po vyprání opravdu čisté, nebo se spokojíte s tím, že to prostě prošlo pračkou a jestli je to čisté nebo ne je vám celkem fuk? Víte, my doma totiž nemáme pračku a všechno pereme ručně, takže o pračkách nic moc nevím. Používám ji jen když jsem v Japonsku a strašně by mě zajímalo, jestli je normální, že se vždycky najde nějaký kus oblečení, který to schytá a je po vyprání špinavější než před ním, nebo je to specifikum japonských praček. Každopádně mě to vždycky příšerně nakrkne :-/

Nobeocký harém

Když jsem byla mladší, říkávala mi maminka, že když se nebudu učit, bude ze mě paní uklízečka.
Milá mami, asi jsem se přeci jen učila málo; už je to tady - jsem uklízečka.

Moje druhá hostitelská rodina tohoto léta se nachází ve městě Nobeoka v prefektuře Mijazaki. Když jsem se na jaře snažila dohodnout zdejší působení, přišlo mi velmi podivné, že se mi nikdo neobtěžoval říct, o jakou práci se vlastně jedná. V kategorii Typ působiště bylo uvedeno Ubytování - jiné a při vyměňování emailů mi bylo sděleno, že je zde spousta vysokoškoláků, ale jen kluků. Jinými slovy jsem byla lehce zmatená, kam že to vlastně jedu. Nepomohl ani poslední email, kde jsem konečně našla název zdejšího působiště a díky tomu i internetové stránky. Až když jsem se dostala na místo, zjistila jsem, že se víceméně jedná o vysokoškolské koleje pouze pro kluky.
Tak jsem si myslela, že budu dělat to, co dělají uklízečky u nás na kolejích v Olmu - vytírat chodby, schody, jednou týdně koupelny, umývat nádobí, popř. když to bude hodně špatné, tak i uklízet pokoje ubytovaných studentů. Omyl, přátelé. Vypadá to, že většina mé práce se týká úklidu bytu vedoucí koleje, paní Aojamy, která obývá vrchní, tedy třetí patro budovy, a když prý budu mít čas, můžu jít pomoct umývat nádobí. Paní Aojama totiž na ten úklid asi moc nebude soudě podle stavu bytu a množství prachu prakticky všude. Ještě že nemá děti, o které bych se musela starat - to už bych byla úplná au-pair. Na druhou stranu zdejší práce zabere tak dvě tři hodinky času a zbytek se flákám. Tomu říkám velké plus.

můj pokoj

Další plus je krásně prostorný pokoj s vysokým stropem a oknem! Kdo by čekal, že něco takového je vlastně luxus *vzpomíná na předchozí vlhké sklepení* Už jsem objevila i kafe (bylo v mrazáku - který inteligent dává kafe do mrazáku?? O_o) a obědy i večeře jsou hrozně fajn. Večeře je stejná, jakou mají studenti - tedy hlavní chod, rýže, misoširu a dvě různé přílohy, z nichž jedna se snaží připomínat salát. Oběd dostávám ve formě benta, které by teda mohlo být krapet větší, ale já si nestěžuju. Akorát snídani jsem vypustila, neboť ta se podává někdy před osmou a abych vstávala v sedm jen kvůli snídani (práce mi začíná tak okolo 11), tak na to se můžu vybodnout a radši si přispím. Jelikož se vaří vlastně pro klučičí osazenstvo, v každém jídle je maso. Tomu teda říkám luxus. Ti kluci jsou vůbec strašně zhýčkaní - nemusí po sobě mýt nádobí ("Jsou to přeci kluci"), nemusí si vařit, bydlí na pokoji sami, nemusí si uklízet pokoje - to za ně dělají jejich rodiče, kteří za nimi přijíždějí tak jednou dvakrát měsíčně, a než se nastěhují, jedou se sem podívat i s rodiči. Já prostě nestačím zírat. Tohle že jsou vysokoškoláci? Víceméně dospělí lidé? Jak hodlají přežít, až přestanou být vysokoškoláky, stanou se šakaidžiny a budou se muset postarat sami o sebe? A neříkejte, že si najdou holku -  Japonci na to randění zas tak nejsou.

Což mě přivádí k myšlence, že jsem se chtěla podělit o jeden velice zajímavý dokument, o který se před nedávnem podělila Ely na svém blogu (http://shoutengai.blogspot.cz/2014/07/o-tom-jak-je-vlastne-nase-spolecnost.html) a já jsem měla příležitost ho zkouknout teprve dneska. Jmenuje se No Sex Please, We're Japanese a zkoumá soudobé společenské problémy v Japonsku v souvislosti se stárnutím populace, snižováním porodnosti a neochotou mladých Japonců randit. Rozhodně stojí za zhlédnutí, i když má něco přes 50 minut.

Člověk si říká, jak to mohli nechat zajít tak daleko a proč s tím někdo něco nedělá, ale nesmíme zapomenout, že se jedná o Japonsko, které vždycky začne něco dělat s křížkem po funuse a většinou to stejně dopadne dost blbě. Holt Japonci, co by od nich člověk chtěl, že ano.

Ale zpět k mému wwoofování. Hned první den, co jsem sem přijela, se mi stala taková ne zrovna záviděníhodná příhoda - dorazila jakási reportérka Mijazaki Ničiniči šinbun udělat rozhovor s lidmi z kolejí, aby o tom všem mohla napsat článek. No a dorazí na klučičí koleje a koho nevidí - cizinku! "Tak to se s ní musím dát do řeči, že ano. Ale nevím, jestli umí japonsky... no tak budu mluvit pomalu a zřetelně a ona se chytí." Přesně to si asi slečna řekla a jala se mě vyslýchat. Já samozřejmě sotva dorazila, tak jsem o zdejších poměrech věděla úplný kulový, ale ani to ji nezastavilo a furt se vyptávala. Úžasný pokec, jen co je pravda. A samozřejmě udělala mrtě fotek, takže se nicnetušící Japonci můžou těšit na můj ksicht v novinách *headdesk* -_-;;

moje bentó

Na druhou stranu si pár kluků večer udělalo čas a společně s paní Aojamou jsme pokecali, což bylo trochu víc fajn. A jsou docela i milí - jeden, jehož jméno jsem úspěšně zapomněla během tří vteřin (stejně jako jména všech ostatních) a jenž se podobá Takuovi, spolužákovi z Ucunomije, mi dokonce vynesl kufr do třetího patra a osvětluje mi, jak tady co funguje (mimochodem je to budoucí doktor). Takže tady v podstatě mám vlastní harém (a v něm i jednoho bišíka!), akorát je teda valná většina mladší než já.

Vypadá to, že dnes se poprvé podívám do města (a ano, je to město - z okna vidím Lawson, to mi stačí na definici města namísto vesnice). A jednou, až nebude lejt jako dneska, tak se snad i dostanu k moři.


PS.: Včera večer jsem se nudila, tak jsem si pustila film Battlefield Baseball (Džigoku kóšien) a to prostě musíte vidět! Strašně by mě zajímalo, co ten režisér šňupal za skvělej matroš, protože ten film je naprosto ulítlej - to tam máte baseball, školní gangstery, bojová umění, usekané hlavy, napůl androidy, muzikálová čísla, roztleskávačky, dlouho ztracené bratry, lásku a vše je vyprávěno psem alkoholika, který se nakonec přeci jen uchlastá k smrti. Prostě si to pusťte, protože to je naprosto špičkový a takový japonský :D

Beppu

Beppu, město onsenů. Tak co myslíte, že Kavi udělala jako první?
Správně - vykašlala se na onseny a zahučela do moře XD

Beppu se nachází zhruba 10 km od Jufuinu, ovšem to je vzdálenost vzdušnou čarou. Ve skutečnosti stojí v cestě hory, tak se to musí objíždět a vlakem to trvá asi hodinu a půl. Je to dost větší město než Jufuin, je tu víc obchodů, víc turistů, víc onsenů a hlavně tu mají moře. Na to jsem se těšila nejvíc. Rychle jsem se ubytovala v hostelu a už spěchala k vodě. Jenže ouha - mají tu dvě krásné pláže, ale moře je příšerně špinavé. A tím myslím sakra hodně - všude jsou doslova hromady odpadků, což odrazuje i takového zarytého milovníka vody, jako jsem já. Jen si vemte - třeba dneska byla neděle, byly tři odpoledne a na pláži jsem byla jediná. A to je krutá realita - pláže tu jsou jen na okrasu, nikdo je nevyužívá. Město by mělo investovat do úklidu moře a pobřeží, protože tohle je vážně hnus.
Do dnešního odpoledne se to však ještě jakž takž dalo - když jste se přebrodili přes ty odpadky, tak dál už to moře bylo relevantně obyvatelné. Dokonce jsem tam hned první den viděla hejna rybiček (které chudinky na hladině lapali po dechu - ok, tak to zas taková sláva není, no). Upřímně jsem měla strach, když jsem si v té vodě odřela koleno, abych nedostala tetanus (kavi není očkovaná -_-). Ale dalo se; dnes odpoledne ovšem připlula další zásoba odpadků a to už bylo moc i na mě. Nechápu, kde se to bere - to někde musela být vyplavená skládka nebo něco, protože to není normální, aby připlouvaly nejen různé obaly a lahve, ale i boty, čepice, baseballové míčky...

Když se zrovna nekoupu, opaluju se. Tím jsem tu taktéž za exota, protože jak už jsme si řekli, Japonci se neopalují. I když já se tedy spíš pálim, protože vždycky jako na potvoru na tom sluníčku usnu. Ale už alespoň nejsem přehnaně bílá. Jenže zase mi na obličeji naskákaly pihy (poprvé O_o). No a když nejsem rozplácnutá na sluníčku jako ještěrka, tak si to štráduju někde po okolí. Jedním z takových větších výletů byla i výprava do Umidžigoku neboli Mořského pekla, což je jedno z osmi nehorázně horkých jezírek, tzv. pekel, v Beppu. A protože jsem si nechtěla připadat jako pecivál, měla jsem takový inteligentní nápad dojít tam z hostelu, jenž je kousek od nádraží, pěšky. V poledne v pětatřiceti stupních na přímém slunci a do kopce. Nedělejte to, radím vám dobře, NEDĚLEJTE TO! Cesta mi zabrala zhruba dvě hodinky a už asi po té první jsem měla pocit, že jestli ujdu ještě pár kroků, zaručeně padnu a umřu. Velmi tematicky tak působil hřbitov, okolo kterého jsem šla. Nejhorší bylo, že jsem skoro celou dobu měla pocit, že jsem zaručeně ztracená, protože prostě není možné, aby to bylo tak daleko.

Nakonec jsem se teda doplahočila, ale příště radši risknu ten autobus. Asi jsem musela vypadat fakt zle, protože i slečna, co prodávala vstupenky, mi ochotně vyběhla naproti, abych nemusela až k ní. Umidžigoku bylo krásně průzračně modré a připomínalo tropické moře, což mělo za následek, že jsem do něj chtěla skočit, i když mi hlas nahrávky stále dokola opakoval, že voda má 98°C. Jediná voda, do které jsem se tak dostala, byl onsen pro nohy, což v horkém létě nejspíš není takové pošušňání jako v zimě. V přilehlé zahradě jsem si trochu odpočinula a mohla vyrazit na zpáteční cestu - tentokrát alespoň z kopce.

Shodou náhod se mi taky poštěstilo, že po celé tři dny, které jsem v Beppu byla, probíhal tzv. Nacu no joi macuri, letní festival, takže všude byly stánky s jídlem, pitím, různé další blbůstky jako chytání zlatých rybiček, mraky lidí, dokonce dvě hudební pódia (v sobotu na dolním pódiu vystupoval jakýsi háfu hawaian Šó něco něco, který měl velmi dobré předělávky amerických hitů včetně Radioactive od Imagine Dragons -měla jsem si to nahrát, kruci >.<) a v neděli i jakési tradiční taneční vystoupení a ohňostroj. Konečně jsem si tak mohla zase dát ikajaki *-*

Mimochodem, řetězec konbini 7eleven zavedl automaty na horké i ledové kafe za 100 jenů, které mě už několikrát zachránilo, a já je za to upřímně zbožňuju! <3

Další fotky zde: http://kavi3.rajce.idnes.cz/Japan_2014

Kempování

Od posledního příspěvku se událo takové množství věcí, že něco z toho zaručeně zapomenu, ale pokusím se vybavit si to nejdůležitější.

Jedna z hlavních věcí byla to, že mi s Přemoudřelou prdelí nakonec přeci jen došla trpělivost a promluvila jsem s majitelem o tom, jak se věci mají. Ukázalo se, že i on sám měl podezření, takže prý ho bude víc hlídat. Což znamenalo, že večer jsme s Yin neměly téměř žádnou práci a všechno dělal jen Přemoudřelá prdel. Myslela jsem, že mě za to zabije a když ne hned na místě, tak později ve spánku nebo tak. Smolím však tento příspěvek, což znamená, že jsem to přežila. A jestli si z toho dotyčný vzal ponaučení? Ha ha, ne - následující dva dny jsme totiž jeli kempovat, a když jsme se vrátili, bylo to to samé hovado, co předtím. Nu což, někteří lidé se prostě nemění, já jsem ho nesnášela až do posledního okamžiku a doufám, že holky to taky nenechají jen tak a poradí si s ním líp, než jsem to udělala já.

V úterý 22. jsme odpoledne odjížděli s celou rodinkou a kamarádkou starší dcery, Juki, kempovat. Všech devět se nás nacpalo do minivanu a už jsme si to razili směr jih prefektury Óita. Ty dva dny jsme toho najezdili sakra hodně - společnost nám dělaly písničky Glay, Greeeen a Perfume (zajímavá kombinace). První noc jsme strávili v chatce těsně u moře, což jsme všichni přijali s nadšením. Většina z nás se hned rozeběhla k moři (s výjimkou Přemoudřelé prdele, jelikož ten neměl plavky - zato si to v těch 35°C štrádoval kolem v dlouhých kalhotech, větrovce a srandovním kloboučku). Potvrdila jsem si, že Japonci prostě neplavou, a jakmile uplavete víc jak pět metrů, koukají na vás s obdivem. Později jsme si udělali vyjížďku po okolí a někoho napadlo vyšplhat se na rozhlednu, která stála na kopci. S vyplaženým jazykem jsme se plahočili 600 metrů po schodech v závěsu za otcem rodiny, který ještě v náručí nesl nejmladší dceru. Nakonec jsme se přeci dočkali konce, pokochali se výhledem na zapadající slunce a zase vyrazili dolů.

Pak už jen nakoupit večeři a snídani na další den a zpátky do chatky. Po večeři jsme hráli karty (konečně jsem si vyzkoušela baba nuki, co furt hrají Araši) a když se úplně setmělo, šel se udělat ohňostroj, zapalovaly se tzv. senkó hanabi, což je něco jako prskavky (ale ty naše teda mají lepší efekty) a pohazovala se kolem rotující pyrotechnika (což jednou spadlo na místo, kde byla nejmladší Waon - jedna z mnoha událostí, kdy nastalo naprosté ticho a všichni na okamžik jen s hrůzou přihlíželi, jak tohle dopadne; další taková byla, když Waon spadla z vrchní části palandy, když se chytla madla eskalátoru a to ji táhlo nahoru z vnější strany, když se rozeběhla na silnici...). Tu noc se po vyhnání všech cikád spalo poměrně dobře na to, že jsme spali na tvrdé zemi bez polštářů či přikrývek. Ráno nás pan majitel vytáhl ven na rozhlasovou rozcvičku a pak jsme měli menší volno do odjezdu v půl deváté.

Další den jsme strávili ježděním po atrakcích v okolí - dětské hřiště, svatyně s vodopádem a zahradou,staré podhradní městečko s pěknými baráčky, kde si pan majitel se synem Inasem a Waon hráli na nindži a využívali přitom velmi vtipné krycí manévry. Ubytovali jsme se v dalším kempu, který se zaměřuje na historické domky (ale aspoň tam byla elektrika), vykoupali jsme se v místním bazénku a vyrazili na další poznávání okolí: krápníková jeskyně, kde jsme dostali helmy a ta moje mi furt padala a já viděla kulový, autobusová zastávka s Totorem, závěsný most a vodopád, přírodní studánka a nakonec i onsen. Vraceli jsme se až za tmy, takže jsme viděli i hromadu hvězd, a přestože jsem opět nenašla Velký Vůz, viděla jsem padající hvězdu ^_^

Tu noc se spalo sakra špatně, jelikož byla neskutečná kosa a já spala jen v sukni, tílku, na tvrdé podlaze bez jakékoliv přikrývky. V půlnoci jsem se z nouze přikryla ručníkem, což mi ovšem nijak nepomohlo, protože ručník byl ještě mokrý. Každou zhruba půlhodinu jsem koukala na hodinky, když už se bude sakra rozednívat a drkotala zubama. Zhruba v šest vstával majitel i děcka, rozsvítilo se a asi jsem vypadala fakt špatně, protože po mně hodili spacák, ať si do něj vlezu. Konečně trocha tepla! Užila jsem si své dvě hodiny spánku a už se zase jelo - první park s mini zoo, který ovšem vypadal, že je těsně před zavřením - kromě dvou koz a jedné skluzavky tam vůbec nic nebylo, tak jsme se posunuli dál. Následující park byl překrásný, ale nikde ani noha - na jednu stranu fajn, na druhou je škoda, že o tomhle místě nikdo neví. Ale bylo fakt vedro, a to i na procházky, tak jsme zamířili do parku Nanasegawa, kde teče stejnojmenná řeka, kde jsme se s dětmi čachtali po kolena ve vodě. Když se přiblížila doba oběda, zavezl nás majitel do nákupního centra, ať si seženem, co chceme. Já jsem se odbyla onigiri a mačča latté (*-*) a radši jsem trajdala v knihkupectví a 100 jenovém obchodě (další vějíř a další hůlky). No a tím naše dobrodružství skončilo - dokodrcali jsme se zpět do Jufuinu, vykopli děti, ať mažou do školy, já a Yin jsme zalehly a večer další šichta.

Když jsem se po pár hodinách vzbudila ze svého odpoledního spánku, Yin mi oznámila, že prý je tu další wwoofer - dívčina z Taiwanu. Šla jsem se na ni teda podívat, abych zjistila, kdo že mě to nahradí. Vlastním jménem Ting, nechávala si ovšem říkat Orange (no idea proč), je 19 letá absolventka střední školy, která se před půl rokem rozhodla naučit japonsky a teď tedy žije v Kjótu a šprechtí plynně japonsky. Měla jsem chuť brečet, když jsem to viděla. Je to takový ten typ akční holky, co se ničeho nebojí a do všeho jde s vervou - přesný opak mě. Ale sedly jsme si a než se kdo nadál, vypadalo to, že se spolu známe asi stejně dlouho, jako jsem se znala s Yin. Učila se rychle, a tak nám i večerní směna skončila dřív (protože tentokrát dokonce pracovali tři lidé místo dosavadních dvou *hnusný pohled směrem k Singapurci*). Pak jsme si sedly v jídelně a klábosily, řeč přišla i na Přemoudřelou prdel, tak jsme jí vyložily, co je zač a občas jsme se i pobavily nad jeho divností (třeba jak během kempování měl jít vyhodit prázdné pet lahve, ale on do nich místo toho natočil vodu a snažil se je vpašovat do auta s tím, že je to pro případ, kdybychom se ztratili a šlo nám o přežití...XD Nebo jak si vyfotil seznam hledaných zločinců a pak podezíravě koukal na všechny Japonce kolem XD). Dokonce jsme všechny tři společně vlezly do onsenu.

Následující ráno bylo moje poslední v Jufuinu - znovu jsem měla jízlivé poznámky k Přemoudřelé prdeli, znovu jsme všechnu práci zvládly jen ve třech. Úklid byl sice náročný, ale taky se dalo. Pak už jen dobalit, sníst si oběd (karé raisu!) a už mě paní domácí Tomomi vezla na nádraží. Holky se svezly taky, tak jsme se rozloučily až tam.

No a já nasedla na vláček směr Óita a Beppu a skončila ve druhém zmiňovaném městě. Ale o tom až zase příště.

Další obrázky i nadále přibývají zde: http://kavi3.rajce.idnes.cz/Japan_2014

Za co, Gackte, za co?

Dneska mi v jednom online testu (enneagram) vyšlo, že jsem tolerantní člověk (a taky že hledám autoritu, které bych mohla věřit, ale jsem příliš podezíravá - jn, sedí to). Těžko říct, jestli je to pravda, protože momentálně si připadám jak saň. Minule jsem se zmiňovala, že nám tu přibyl pan Přemoudřelá prdel. Sice jsem předtím tvrdila, že kdyby nás tady bylo víc, byla by to větší sranda, ale že jsem zrovna musela narazit na takovýho idiota - to by mi bylo líp samotné.

Přemoudřelá prdel je totiž - co se práce týče - spíš typ ulejváka. Ne že by přidělené úkoly flákal, to ne, to on je udělá (i když mu to trvá týden), ale pokud může, tak se z blízkosti práce radši odklidí, aby žádné úkoly ani nedostal. Dneska jsme měli na snídani 15 lidí, což jsou hory nádobí. Já jsem musela přerušit svou snídani a jít odmývat nádobí, aby jsme se v něm neutopili, a u tohohle úkolu jsem už zůstala. A Yin pak to příšerně horké nádobí vyndávala z myčky a uklízela zpátky na místa. Ani jedna jsme se až dokonce směny nezastavily. Kde byl pan Přemoudřelá prdel? Nemám tucha, ale kuchyň to nebyla. A vím jistě, že ani nenosil nádobí ke kuchyni, protože to dělal pan majitel Rjó. Co tedy celou dobu dělal? Kdo ví. Objevil se až ve chvíli, kdy jsme s Yin končily - stoupl si do dveří a máchal rukama, jako by neměl co dělat. Když jsem jízlivě poznamenala, že to vypadá, jako kdyby tu snad žádná práce ani nebyla, to hovado se jen usmálo. Grrr! A ještě víc mě vytáčí, jak se pokaždé, když mu řeknu, aby něco udělal, tváří, jako kdybych ho šikanovala, ale on se statečně držel a nepodléhal mé tyranii. A některé věci mu můžu opakovat donekonečna a stejně to neudělá *sigh*

Já si o sobě sice taky myslím, že jsem tolerantní, ale takovýhle typ lidí mi prostě leze na nervy - když má něco dělat sám za sebe a rozhodne se radši nic nedělat, tak prosím, ale když tu máme všichni spolupracovat a jen on toho není schopen, tak to bych ho nejradši nakopala do zadku. Tím víc, že ho nikdo nenutil tady být - on sám sem chtěl, vždyť je to dobrovolnická práce. A upřímně si myslím, že když toho hodlá tolik sežrat, měl by si to taky zasloužit.

Dneska jsme měli mít k obědu rýži s něčím - no on nám ji sežral k snídani, tak nám chudáci majitelé takhle narychlo sehnali jen instantní nudle a k tomu pár paprik, rajčátek a dalších zbytků. Původně jsme si to sice měli udělat dohromady, ale já potřebovala ještě jít do drogérky, tak jsme si každý vařil sám. Yin stačil jeden balíček; mně stačil jeden balíček; on se přišel zeptat (zrovna když jsme pak s Yin dospávaly), jestli ty tři zbývající může sníst *headdesk* A stále se nás snaží přesvědčit, že množství jídla, co dostáváme, není dostačující, a jestli prý nehladovíme. Když jsem mu suše oznámila, že nehladovíme, že on možná jen příliš žere, prohlásil, že já se nepočítám, protože mám dost tukových zásob, a tudíž hlad vlastně vůbec necítím...

Tak jsem se zvedla, odešla si koupit alkohol a momentálně se uklidňuju sledováním Araši.
Některé lidi by prostě mělo být beztrestné nakopat do prdele! >.<

Edit.: při večerní směně, když jsme měly hordu nádobí (11 lidí), prostě odmítl pracovat. Místo toho se šel radši v klidu najíst, zatímco my s Yin makaly. Jestli v tom bude zítra pokračovat, asi si už fakt půjdu stěžovat, protože mě to prostě vytáčí a Yin taky. Jako já sice za týden mizím, ale ona tu s ním má být celý další měsíc...

Hóóóřííí

Dneska si dáme jednu aktualitku, která je stará zhruba hodinu. V Jufuinu, poblíž našeho hostýlku, vypukl ve třičtvrtě na jednu požár. Nejdřív jsem si myslela, že Japonci pálí nějaké svinstvo, podle černého kouře nejspíš pneumatiky nebo tak něco. Jenže kouř se zhoršoval a bylo ho čím dál víc. Já byla v tu chvíli rozplácnutá venku před barákem na sluníčku a dým se stoupajícími obavami sledovala. Pak se staly dvě věci najednou - v okně jsem uviděla Yin, jak si dým fotí mobilem, a v dálce jsem uslyšela sirénu. A bylo jasno - hoří. Popadla jsem mobil a šla očumovat, jelikož jsem požár ještě nikdy neviděla. Nejdřív byl všude jen dým a nebylo jasné, odkud to vlastně jde, ale během pár minut se objevily vysoké plameny a to už u nás byl i majitel hostelu a povídá, že je to něčí dům. S Yin jsme ho následovaly, když se šel podívat blíž. Z malého placu, který nejspíš slouží jako parkoviště, jsem už krásně viděla verandu a jeden z pokojů. Tou dobou byl už celý barák v plamenech a na parkovišti naproti stály dva hasičské vozy, jedni policajti a sanitka. Všichni pobíhali sem a tam, obhlíželi situaci, ale nikdo se k ničemu moc neměl. Prý není na hašení voda.

Tak jsme jen sledovaly, jak se celý dům mění v jednu ohnivou masu, poslouchaly, jak se propadají kusy střechy a jak si sousedé šuškají, jestlipak je majitel onoho baráčku v pořádku. Mezitím přijely další asi tři hasičské vozy, z kterých vyskákali odhodlaně se tvářící hasiči v krátkých kabátcích či nehořlavých oblecích, ale krom pobíhání kolem toho taky moc neudělali. Poprvé se voda objevila až po víc jak půlhodině od začátku požáru, což bylo kapku s křížkem po funuse. Vypadá to, že z toho domu naprosto nic nezbyde, a místo jeho záchrany se spíš pracuje na tom, aby se požár nerozšířil i do okolí. Zatímco tohle píšu, znějí tu další sirény a dým je zas o něco horší. Dokonce jsou odsud vidět i plameny. Podle toho, že tentokrát je zdroj o něco blíž, se domnívám, že oheň přeci jen přeskočil i na sousední stavení. Doufejme, že až k nám se to nedostane...

aktuální stav v době psaní příspěvku

Edit.: okolo půl páté se konečně podařilo požár uhasit, nikdo prý nebyl zraněn.