Jak se Kavi seznámila se zákoníkem práce

Dnes tu - pro velký úspěch - máme další epizodu ze seriálu Shitty job. Už jsme si projeli takové ty každodenní trable typu Neplacené přesčasy, Zadávání úkolů v 6:47 ráno, když pracuju od 8:30, Zdlouhavé proplácení výdajů za poštu/jídlo a podobně. Tentokrát se tedy podíváme na další zábavnou kapitolu - Vyjednávání prodloužení spolupráce.

Je to tak zhruba měsíc dva, co mě vedoucí začala uhánět, jestli chci v dosavadní práci pokračovat. Pokaždé, když mě potkala (což je tak zhruba 2 - 3x týdně), se ptala, jak jsem se rozhodla. Nakonec už mi to lezlo krkem a žádné lepší vyhlídky nebyly, tak jsem kývla. A dál se nic nedělo. Žádný návrh smlouvy, žádné vyjednávání o podmínkách. Takhle to šlo dál, nastal říjen - můj poslední měsíc tady - a stále nic. Až do předminulého čtvrtka nebo tak nějak, kdy mě začala zase uhánět - tentokrát abych se vzdala svého HPP a šla dělat na fakturu, že se prý všichni budeme mít líp.

Já vám sice vyjmenuju všechna Sósekiho díla chronologicky s rokama vydání, a to i pozpátku, ale o zákoníku práce a možnostech zaměstnání jsem slyšela jen z rychlíku. I nezbývalo, než začít otravovat okolí (protože všichni jsou děsně nadšení, když na ně vychrlim své problémy, že ano). A ze všeho, co jsem slyšela, bylo naprosto jasné, že se všichni líp mít nebudem. Vedoucí se bude mít líp, to jo. Já? Ani náhodou.

Navíc se ke mně dostala informace, že mi chtějí dát ultimátum: buď práce na fakturu, nebo HPP za směšný plat. Takže jsem celou neděli strávila nervózním ohryzáváním nehtů, protože na živnostňák pracovat nechci a oni mi vyšší plat zaručeně nedají. Jako velmi přitěžující okolnost navíc beru to, že tohle je můj poslední týden na starou smlouvu - moc hezké začít to řešit v tuto dobu, jen co je pravda.

Nastal den D - den vyjednávání. Dnešek. Ráno jsem si do uší pustila ty nejvíc óen songy, které jsem vůbec v empétrosce našla, ale nervozitou jsem stejně nemohla ani číst. Samozřejmě se vedoucí přiřítila hned ráno, takže jsem si ani nemohla nevzrušeně popíjet čaj, zatímco by mi věšela bulíky na nos (věčná škoda - příště se povede). Začla mi zase líčit veškeré "výhody" práce na fakturu, na což jsem správně japonsky kývala a pak jí suše oznámila že ne, na fakturu pracovat nechci. Snažila se mi to vymluvit ("a mohla byste tlumočit!"), ale smůla. Tak tedy HPP.

Jenže.

Práce na HPP je pro ně moc drahá, tak mi navrhla, že mi sníží základ, ale k tomu mi dá DPP, aby mi tu částku doplatila. A tady jsem zaváhala. HPP se nechci vzdát, protože jistota a dovolená a nemocenská atd. Ale DPP by bylo zvýšení platu. Ovšem jen velmi nerada bych zjistila, že po odečtení daní (pokud z toho daně jdou, což asi jo, protože u čeho daně nejsou, že ano) mám ještě míň než předtím. Navíc když se mi sníží plat, sníží se mi proplácení dovolené a nemocenské, menší důchod(jestli se ho kdy dožiju), menší podpora z pracáku, až se tam zas jednou dostanu... Nó gúd, Ale víc peněz, které bych si uspořila (protože dovolenou mi stejně nedaj a umírat na kašlíček nehodlám). Není to však práce na černo, mít takhle HPP a DPP u stejného zaměstnavatele? Nepůjde po mě finančák nebo tak něco?
A co když mi to DPP nebudou platit nebo mě z něj ze dne na den vyhoděj a já budu jen na základu (= HPP, ze kterého nemůžu ze dne na den zmizet)?
No a když se nedohodnem, tak od pondělka jsem zpátky na pracáku. Yay -_-

Nadějné vyhlídky, není-liž pravda -_-

Kdyby se mezi vámi nacházel/a nějaká účetní/právnička/kdokoliv se zkušenostmi z podobných nástrah života a dokázal mi poradit co a jak (pokud možno něco jiného než Najdi si lepší práci - to jsem už slyšela a pracuju na tom, ale zatím nic; akorát mi dneska z jedné firmy odepsali, že mě vezmou okamžitě, pokud budu chtít pracovat na fakturu -_-), budu velmi vděčná.

Děkuji za pozornost a těšte se na další velice optimistické příhody, u kterých si řeknete, že jste na tom určitě líp než já.

Podzimní střípky

Podzim už je bezesporu tady - venku leje (k nám do kanclu zatéká), všude se topí (u nás v kanclu ne) a lidi začínají nosit bundy (já rolák, kabát, návleky na nohy a v tašce si nosím rukavice - pro jistotu, protože v kanclu se fakt nedá sedět nalehko).

jediný červený stromeček široko daleko aneb takhle to vypadá
kousek za Písnicí podél Kunratické spojky

Řekla jsem si proto, že to bez té dýně už fakt nepřežiju a že jestli budu ještě chvíli čekat, přijde zima a nebudu mít nic. Našla jsem si na internetu, že jedno nedaleké zahradnictví má zrovna prodejní výstavu dýní, tak jsem se rozhodla se tam vydat. Jenže--

Zahradnictví je hned vedle Kunratické spojky. Ta se momentálně opravuje. Autobusy tamtudy nějaký čas vůbec nejezdily (zato auta jo). A já si zrovna tuhle dobu musela vybrat. V praxi to znamenalo, že jsem vystoupila na Písnici a další víc jak dva kiláky už jsem musela pěšky podél silnice. Krajnice tam není nijak zvlášť široká a auta se řítí poměrně rychle, tak jsem doufala, že lehce po poledni budou všichni natolik střízliví, aby mě nesrazili. Radši jsem si na to vzala zářivě červené tričko, abych případné viníky dopravní nehody odradila od jejich snahy zajistit si pobyt ve vězení mým rozšmelcováním pod předními koly jejich vozidla (tehdy ještě bylo dost teplo, že jsem mohla mít rozepnutý svetr). Naštěstí se všichni drželi dál a já úspěšně ukořistila dýně. Sice ne moje vysněné zelené, nýbrž oranžové, ale stejně. Ty oranžové jsou chuťově zhruba stejné jako ty zelené - alespoň jsou tomu podobnější než ty muškátové. Obstály jako tempura, aniž by se z nich stalo bláto - tomu říkám úspěch! Takže jsem si udělala dýňový sirup a leju si ho do kafe *-*

krasavice <3

Kdyby se mě někdo ptal, co tak jako furt dělám (krom práce), tak čtu. Tenhle týden se mi podařilo dokončit reading challenge z Goodreads - překonala jsem stanovený počet 50 knih/rok (momentálně už 51 :) Z poslední doby vypíchnu Murakamiho (Harukiho, Rjú stál za starou belu... zase)(i když Haruki jako taky nic moc...). Tentokrát se mi v rychlém sledu podařilo sfouknout Spánek (Haruki), Piercing (Rjú) a Colorless Tsukuru Tazaki and His Years of Pilgrimage (Haruki). Spánek a Piercing jsem okomentovala už někdy minule, takže přejdeme rovnou k Tazakimu. Zase tu máme nejistotou zmítaného protagonistu a duševně ne úplně v pořádku dívčinu, která má na protagonistův život zásadní vliv. Wow much interest very originality. Ne, vážně, jestli jste to četli, vysvětlete mi, kam se hlavní hrdina za celou knihu posunul a proč. Hlavně to Proč, protože já se tím poctivě prokousávala každé ráno a večer v autobuse po cestě z/do práce, nudilo mě to k smrti, ale co nakonec vedlo Tazakiho k rozhodnutí, že si svou přítelkyni přeci jen vezme (pokud ho ta zmíněná přítelkyně bude chtít), to netuším. A po tom konci nekonci jsem to odhodila stranou a zařekla se, že s Murakamiho knihami už nechci mít nic společného (zase...).

ドライカレー aneb 'suché
karé' podle Wataru Jokóa

Nadchl mě realistický příběh ze života Billie od Anny Gavaldy. To jsem měla na Goodreads označeno jako Chci si přečíst, ale netuším, jak jsem se k tomu dostala. Asi nějaké zatmění mozku v dávné minulosti. I půjčila jsem si to tedy z knihovny (knihovna je hrozná věc btw. Přijdete tam a všude hromady knih a vy si to všechno chcete přečíst, ale víte, že to za měsíc nemůžete stihnout, zvláště když vybíráte ty nejtlustší bichle, takže si s těžkým srdcem vyberete jen jednu dvě věci a v duchu se omlouváte všem knihám, co máte v domácí knihovně, že se k nim zase na nějakou dobu nedostanete, a když to konečně dočtete a jdete to vrátit do knihovny, tak zase vidíte tu hromadu knih a je to tu nanovo...) a jala se číst. A zaujalo mě to a hltala jednu stránku za druhou a najednou byl konec. Celé je to monolog protagonistky z ne zrovna nejlepších kruhů, která se díky spolužákovi nedala svést na zcestí, což by v jejím případě nevyžadovalo vůbec žádnou práci. Nejvíc jsem ocenila to, že ačkoliv by z toho šla velice snadno udělat love story, autorka se nenechala zviklat a místo toho nám naservírovala úžasný příklad přátelství a platonického vztahu. To si zaslouží potlesk! A ještě jeden potlesk za překlad - originál jsem sice nečetla, ale česká verze fakticky krásně plynula a zvolený jazyk se do příběhu skvěle hodil.

Dál mě překvapila novela The Fifth Child od Doris Lessingové. Autorka vykreslila takovou nádhernou, i když trochu naivní idylu (vážně - kdo normální by si v dnešní přál šest a více dětí?) - krásný velký dům na venkově poblíž Londýna, mladí manželé, děti a široké příbuzenstvo užívající si příjemných chvil. Realita ovšem stále číhá zpovzdálí - finanční problémy, nedostatek času a možností věnovat se všem tak, jak by bylo potřeba. A pak se objeví páté dítě, Ben, a idyla je minulostí. Musím říct, že chvilkami bylo až děsivé, jak málo stačí k tomu, aby se člověku obrátil život naruby, a jaké dopady může mít morálně správné rozhodnutí. Po přečtení jsem se utvrdila v tom, že fakt nechci mít děti.

Podzim na sídlišti

Jako poslední bych doporučila Carry On od Rainbow Rowellové. Možná už jste měli čest s Fangirl od stejné autorky, které bylo přeloženo i do češtiny (aspoň myslím, jsem líná to ověřovat). Pokud ano a pokud vás zaujal příběh Simona a Baze, na který protagonistka Fangirl sepisovala svou fanfikci, pak je tato kniha určena právě vám. Nejedná se však ani o "originál" z pera Gemmy T. Leslie, ani o zmiňovanou fanfikci Carry On, Simon (škoda, včera jsem si ty útržky z Fangirl pročítala znova a bylo by to fakt dobré počtení...kdyby bylo...). Autorka sama se o tom vyjádřila jako o její vlastní verzi příběhu Simona a Baze (která se však podle všeho víc blíží verzi Cath než originálu) a je to prostě fikce založená na fikční fanfikci na fikční fikci podle skutečné fikce. Tak nějak.
Začátek se sice trochu táhne (protože tam není Baz a se samotným Simonem není žádná sranda), ale pak se to rozjede (protože se objeví Baz), příběh hezky odsýpá, jen pak občas začnete mít pocit, že to odsýpá až příliš rychle. Abych to vyjádřila pěkně sofistikovaně: všechno se děje hrozně moc.

období jablek je tu

Řekněme si upřímně, že podobnost s Harry Potterem tam je, což přispívá k pocitu, že postavy a prostředí vlastně znáte (i když o nich nevíte ani fň), takže nakonec máte pocit, že čtete AU fanfikci a ne samostatně stojící originální příběh. A vadí to někomu? Ne, mně rozhodně ne, a to nejsem fanynka Drarry (nope, no way). Ano, pochopili jste správně - autorka se nevzdala myšlenky dát hlavní postavy dohromady (medetaši medetaši!), takže vás kromě kouzel a čar čeká i fluff (ale taky zbytečné tajnosti a náhlá rozhodnutí se vším se svěřovat, postavy se spoustou potenciálu, který nikdy nevyužijí, zbytečná smrt a nepochopitelné jednání. Toho posledního bude opravdu dost...*mává směrem k Simonovi*). I když kniha má přes 500 stran, budete odcházet s pocitem, že to bylo příliš krátké a že by to chtělo trochu natáhnout (což by šlo, kdybychom zkrátili ten začátek bez Baze, že ano). Jestli to zní, jako že kniha má víc negativ než pozitiv, tak se nenechte mýlit - knihu jsem sfoukla jedním dechem a jsem spokojená. A teď už jen jít hledat nějaké fanfikce :)

Z dalších zpráv: Po měsících vyčkávání se mi konečně podařilo propíchnout tzv. vlčí zrno, což je bratranec ječného zrna, akorát je, mrcha, odolnější a déle trvající. Ten šmejd už měl velikost hrášku, takže jsem měla celé víčko rudé a permanentně jsem vypadala, že brečím. Teď už je to zase jen malá kulička, ale něco mi říká, že za pár měsíců budu muset šáhnout po jehle znovu. Připojí se tak k dalším tikajícím bombám typu váček nad zubem, který se nepravidelně vrací už čtvrtým rokem, a cestující bradavice na chodidle, která vždy na nějaký čas zmizí a pak se zase objeví úplně na jiném místě.

Začala jsem pracovat na kostkované skládané sukni. Při mém zápalu do práce bych ji mohla mít hotovou asi tak za pět let. Ať dělám co dělám, prostě mi to nikdy nevychází a pořád je úzká/široká. A ty zatracený sklady jsou nestejnoměrné a křivé (a to to teprv nastehovávám). Asi by mi to šlo líp, kdybych na to měla víc času, a měla bych na to víc času, kdybych furt nevařila/nepekla.

Tak a to je pro dnešek vše - dokoukám ranní zprávy na Fudži TV a jdu spát - zítra zas musím jít mrznout do kanclu a nejsem na to duševně připravená.

同じ空の下で