Další z mouder tumblru tvrdí, že všechno se děje hrozně moc. Já mám taky ten pocit.
Jako vždy budeme ignorovat zprávy o amerických prezidentských kandidátech, brexitu či rozřezaných mrtvolách v Japonsku, protože toho je všude dost, a soustředíme se na ty nejtitěrnější starosti jedné duševně nevyrovnané osůbky - tedy mě :D
Showing posts with label jobhunting. Show all posts
Showing posts with label jobhunting. Show all posts
Monday, 27 June 2016
Tuesday, 5 January 2016
Novoročně
A než jsme se nadáli, nový rok je tu (a já mám po dovolené a musím do práce -_-)
Ještě než se dostanu k tomu, co že jsem to na konci roku kutila, podíváme se nejdřív do budoucna. Jak už jsem psala loni (předloni? rok předtím?), na předsevzetí nemám trpělivost a výdrž. Přesto jsem se však zamyslela, co že bych to se svým mizivým volným časem chtěla letos udělat. Děsí mě totiž představa, že se takhle jednou zamyslím, co že jsem to celé ty předcházející roky dělala, a uvědomím si, že krom práce vlastně nic. To se musí změnit - víc volného času asi mít nebudu, ale třeba bych ho mohla nějak líp využít. Takže co že se to chystám dělat:
1) najít si lepší práci - míň přesčasů, míň dobrosrdečných, upovídaných kolegů, co všem tykají a mají pocit, že když jste asi o 20 let mladší, tak mají právo vám vnucovat své názory a dávat vám rady do života. Pokud možno nebýt součástí šedé ekonomiky a nevnucovat lidem podobné bullshity jako teď.
2) jít ven alespoň jednou za 3 měsíce - a tím "ven" nemyslím "do práce/na poštu/do obchodu". Trochu bez šance, jelikož většina mých známých je kdekoliv jen ne v Praze... a i kdyby v té Praze byli...*le sigh* Jsem prostě lemra líná, tak je to.
3) víc se věnovat šití - v obchodech maj kulový, takže si musím pomoct sama (alespoň v oblasti sukní a šatů).
4) vrátit se k překladu - alespoň pro radost (hahaha, určitě -_-)
5) nezabít své kytky - jejich sbírka se sice kapku rozrostla, ale moje schopnost udržet je naživu je stále stejná (= nulová)
6) číst. číst víc. Na Goodreads jsem si zadala 55 knih, což je sice o pět víc, než jsem si dala loni, ale taky o šest míň, než kolik jsem jich loni skutečně přečetla. Zahrajem si na sinology a budem plnit plán na 120 %! :D
7) učit se čínsky - dostat se alespoň na pasivní úroveň totálního imbecila typu "já nerozumět"
8) učit se švédsky (protože proč ne - jag talar inte svenska...zatím :D
K bodu 6 bych ještě ráda dodala podrobnosti:
1) alespoň 1x Kinga (furt ho jen syslím a nečtu)
2) alespoň 1x Sparkse (dám si aspoň pauzu od všeho tohoporna fanfikcí - trocha té heterosexuální romantiky ještě nikoho nezabila)
3) alespoň 5 japonských knih. v japonštině (jen makej, holka)
4) klasiku (anglickou či americkou, to je fuk)
5) něco původně českého (musím si rozšířit obzory a dokázat si, že ne všichni čeští spisovatelé jsou takoví patlalové jako Viewegh)
6) něco delšího než 500 stran (ale pokud možno na mobilu - že bych takovou bichli s sebou musela tahat do práce, to se mi nechce)
7) něco, co bych si normálně nepřečetla (třeba scifi nebo fantasy nebo detektivku nebo cojávim)
Tak uvidíme, jak mi to půjde - poslední dobou čtu docela dost (asi jak se snažím utéct před realitou); momentálně mám rozečtenou jednu japonskou a jednu antologii povídek s asexuální tematikou *krčí rameny*
Když už jsme u těch knížek...
Dostala jsem - mimo jiné - Noční cirkus od Erin Morgensternové a hrozně se těším, až si to v té češtině přečtu. Anglická verze byla nádherná, tak si držím palce, aby ani český překlad nezklamal.
Jinak bych se chtěla zmínit o Stolen: A Letter to My Captor od Lucy Christopherové (to jsem sice nedostala, ale četla jsem to). Psáno napůl v první a napůl v druhé osobě z pohledu unesené šestnáctileté Britky, která se nedobrovolně ocitne uprostřed australské pouště pouze se svým únoscem (a všelijakou jedovatou havětí protože Austrálie). Bylo poměrně zajímavé sledovat myšlenkový posun protagonistky od strachu, přes nedůvěru, až po něco, co by se mohlo nazvat náklonností. Její věznitel je zároveň poněkud nespolehlivým vypravěčem, takže ani dívka, a přeneseně ani my, čtenáři, si nemůžeme být jistí tím, co se vlastně stalo a čemu věřit.
Přes svátky jsem taky konečně našla čas došít si sukni. Už poměrně dlouhou dobou jsem toužila po skládané sukni. Jestli jste se však rozhlíželi po krámech, je vám jasné, že s takovou u nás nepochodíte (ono vůbec najít nějakou sukni, která není mini nebo super úzká). Takže zase nezbývalo než si sednout k šicímu stroji a vyrobit si jednu svépomocí. Pro začátek bych se zeptala, jestli existuje někdo, kdo si předem vypočítal rozměry látky, šířku záhybů i mezer mezi nimi, zrealizoval to a vyšlo mu to? Já počítala jak divá a stejně jsem to nakonec dělala podle oka a modlila se. Nejhorší bylo, že záhyby musely být v pase větší než přes boky, a tudíž ne rovné, ale rozšířené. Když jsem překonala tenhle problém, zbývalo našít kapsy (dvě! středně velké!), přičemž jedna sousedila se zipem, který je na straně. Chudák zip ovšem furt cestoval nahoru dolu, protože - jak se ukázalo - přesnost není zrovna mojí silnou stránkou. Nakonec se však přeci usadil a já se mohla vrhnout na pásek. Nikdo mi neřekl, jak se takový pásek dělá, takže jsem na to šla po svém a mamku málem braly mdloby ("Tam musíš dát pasovku! A proč to máš tak nízko, to musíš mít výš!"). Trvalo to sice věčnost, ale v neděli večer jsem konečně dopřišila podsazení, sukni přežehlila a v pondělí si ji hned vzala na sebe. Sice jsem lehce zmatená skutečnou délkou (je to po kolena? pod kolena?), ale je kostková a skládaná a teplá! Ňuf! <3
Přestože před Vánocema byla v práci honička, nakonec se veškeré vánoční přípravy stihly (i když ten úklid byl odbytej až hrůza) - cukroví bylo, dárky se sehnaly (tentokrát už 22., heč!), strom se zdobil tradičně za poslechu Popcorn Live Tour od Araši. Krom nepostradatelných knih jsem dostala i žlutou šálu! (zkoušeli jste sehnat jemnou žlutou šálu?? to je bez šance - jako by žlutá, a potažmo i jakákoliv jednobarevná šála byly nějakým zázrakem O_o). Hned po Vánocích jsem si střihla další návštěvu příbuzenstva (kde jsem byla nucena koukat na jakousi pohádku, kde princezna furt prohlašovala, že je Mádl hezkej - asi měla horší zrak, než se zdálo). Silvestr jsem i letos věnovala poslechu interpretů na Kóhaku uta gassen (letos nic moc), z Johnny's Countdown jsem toho kvůli moc vysoké sledovanosti a s tím spojených výpadků signálu moc neměla a zachraňovala to konkurenční CDTV, kde se zpívalo až do pěti do rána (těch japonských). Následující den jsem si náhodou vzpomněla, že mají vysílat nového Sherlocka, což však nebyl chytrý krok, jelikož jsem dosud neviděla třetí řadu, takže jsem byla celou dobu jen zmatená (a upřímně mě to moc nebavilo). Co jsem si však nechala ujít, to byl každoroční den Araši, kdy se Fudži TV rozhodla, že fanynky a fanoušci potřebují nový rok začít asi sedmihodinovou dávkou této japonské skupiny. Ano, potřebujeme, ale čeho je moc, toho je příliš, takže jsem to letos vzdala a zkouknu to ze záznamu.
Vcelku ten konec roku utekl nějak moc rychle, a než jsem se nadála, už jsem zase musela do práce. Do práce, kde sedím celý den sama v místnosti, kterou i když pomocí klimatizace vytopím na 30°C, tak mi mrznou nohy, protože to blbý teplo se drží u stropu. Stále ještě nemám to slibované dpp. Stále se mi nedaří přesvědčit potenciální zaměstnavatele, že nejsem lemra líná a že nejsem naprosto neschopná. Možná přeci jen jsem. Možná je potřeba, aby krom úžasně úspěšných lidí byli i takoví ztroskotanci jako já, aby byl svět v rovnováze. Asi se odsud nedostanu. Ale jestli si myslí, že mě dotáhnou na novoroční večírek, tak se šeredně mýlí!
Takže všem zpětně šťastný nový rok a hodně pohody a spokojenosti :)
Ještě než se dostanu k tomu, co že jsem to na konci roku kutila, podíváme se nejdřív do budoucna. Jak už jsem psala loni (předloni? rok předtím?), na předsevzetí nemám trpělivost a výdrž. Přesto jsem se však zamyslela, co že bych to se svým mizivým volným časem chtěla letos udělat. Děsí mě totiž představa, že se takhle jednou zamyslím, co že jsem to celé ty předcházející roky dělala, a uvědomím si, že krom práce vlastně nic. To se musí změnit - víc volného času asi mít nebudu, ale třeba bych ho mohla nějak líp využít. Takže co že se to chystám dělat:
1) najít si lepší práci - míň přesčasů, míň dobrosrdečných, upovídaných kolegů, co všem tykají a mají pocit, že když jste asi o 20 let mladší, tak mají právo vám vnucovat své názory a dávat vám rady do života. Pokud možno nebýt součástí šedé ekonomiky a nevnucovat lidem podobné bullshity jako teď.
2) jít ven alespoň jednou za 3 měsíce - a tím "ven" nemyslím "do práce/na poštu/do obchodu". Trochu bez šance, jelikož většina mých známých je kdekoliv jen ne v Praze... a i kdyby v té Praze byli...*le sigh* Jsem prostě lemra líná, tak je to.
3) víc se věnovat šití - v obchodech maj kulový, takže si musím pomoct sama (alespoň v oblasti sukní a šatů).
4) vrátit se k překladu - alespoň pro radost (hahaha, určitě -_-)
5) nezabít své kytky - jejich sbírka se sice kapku rozrostla, ale moje schopnost udržet je naživu je stále stejná (= nulová)
6) číst. číst víc. Na Goodreads jsem si zadala 55 knih, což je sice o pět víc, než jsem si dala loni, ale taky o šest míň, než kolik jsem jich loni skutečně přečetla. Zahrajem si na sinology a budem plnit plán na 120 %! :D
7) učit se čínsky - dostat se alespoň na pasivní úroveň totálního imbecila typu "já nerozumět"
8) učit se švédsky (protože proč ne - jag talar inte svenska...zatím :D
K bodu 6 bych ještě ráda dodala podrobnosti:
1) alespoň 1x Kinga (furt ho jen syslím a nečtu)
2) alespoň 1x Sparkse (dám si aspoň pauzu od všeho toho
3) alespoň 5 japonských knih. v japonštině (jen makej, holka)
4) klasiku (anglickou či americkou, to je fuk)
5) něco původně českého (musím si rozšířit obzory a dokázat si, že ne všichni čeští spisovatelé jsou takoví patlalové jako Viewegh)
6) něco delšího než 500 stran (ale pokud možno na mobilu - že bych takovou bichli s sebou musela tahat do práce, to se mi nechce)
7) něco, co bych si normálně nepřečetla (třeba scifi nebo fantasy nebo detektivku nebo cojávim)
Tak uvidíme, jak mi to půjde - poslední dobou čtu docela dost (asi jak se snažím utéct před realitou); momentálně mám rozečtenou jednu japonskou a jednu antologii povídek s asexuální tematikou *krčí rameny*
Když už jsme u těch knížek...
 |
| Vánoční nadílka |
Jinak bych se chtěla zmínit o Stolen: A Letter to My Captor od Lucy Christopherové (to jsem sice nedostala, ale četla jsem to). Psáno napůl v první a napůl v druhé osobě z pohledu unesené šestnáctileté Britky, která se nedobrovolně ocitne uprostřed australské pouště pouze se svým únoscem (a všelijakou jedovatou havětí protože Austrálie). Bylo poměrně zajímavé sledovat myšlenkový posun protagonistky od strachu, přes nedůvěru, až po něco, co by se mohlo nazvat náklonností. Její věznitel je zároveň poněkud nespolehlivým vypravěčem, takže ani dívka, a přeneseně ani my, čtenáři, si nemůžeme být jistí tím, co se vlastně stalo a čemu věřit.
Druhou knihou, kterou bych ráda zmínila, je Bedtime Eyes od Eimi Jamadové, mladé japonské spisovatelky, která se řadí k nové generaci, jež se věnuje tématům sexuality, násilí apod. Zmíněná knížka je vlastně sbírkou obsahující tři kraťoučké novely, přičemž první dvě se věnují sexuálnímu vztahu Japonky a černošského přítele (= spousta sexu, málo příběhu, nic pro Kavi). Důvodem, proč se o téhle knížce zmiňuju, je třetí příběh s jednoduchým názvem Jesse. Na rozdíl od předchozích je sexuální vztah zmíněn jen okrajově a děj se soustřeďuje na vývoj vztah protagonistky a syna jejího přítele. Procházíme tak spolu s postavami fázemi nesnášenlivosti, vzájemného poznávání, ignorace a pochopení. Podle mě je to pro toto psychologické vykreslení nejzajímavější ze všech tří novel a rozhodně stojí za pozornost.
Tolik ke knihám. Dalším žroutem času (alespoň v průběhu vánočních svátků) byl švédsko-dánský seriál Most, který mi byl doporučen vzdálenější částí příbuzenstva. Na mostě mezi Švedskem a Dánskem je nalezena mrtvola a na vyšetřování musí obě země spolupracovat. Dánským zástupcem je bodrý Martin Rohde, který ovšem svádí každou ženskou na potkání (a má zhruba 7 dětí - plus mínus), jeho švédským protějškem je poněkud svérázná Sága Norénová, skvělá policistka, která ovšem naprosto nepobírá sociální normy a nepsaná pravidla, nezná empatii, neumí jednat s lidmi, nehledá žádné dlouhodobé vztahy, netouží po rodině. Upřímně je jednou z nejzajímavějších ženských postav za velmi, velmi dlouhou dobu. Už kvůli ní má cenu tento seriál sledovat - a on se vám odmění vskutku napínavým a důsledně propracovaným příběhem. Druhá řada je stejně napínavá a zajímavá jako ta první (ale doporučuji balení kapesníků), třetí je slabší, ale zato temnější. Jestli mi nenatočí čtvrtou, asi někoho uškrtím. Popularita tohohle seriálu je tak vysoká, že remake natočili nejen Američani/Mexičani, ale i Francouzi/Britové. A já jen lituji, že neexistuje knižní předloha, protože bych se na ni okamžitě vrhla.
Přes svátky jsem taky konečně našla čas došít si sukni. Už poměrně dlouhou dobou jsem toužila po skládané sukni. Jestli jste se však rozhlíželi po krámech, je vám jasné, že s takovou u nás nepochodíte (ono vůbec najít nějakou sukni, která není mini nebo super úzká). Takže zase nezbývalo než si sednout k šicímu stroji a vyrobit si jednu svépomocí. Pro začátek bych se zeptala, jestli existuje někdo, kdo si předem vypočítal rozměry látky, šířku záhybů i mezer mezi nimi, zrealizoval to a vyšlo mu to? Já počítala jak divá a stejně jsem to nakonec dělala podle oka a modlila se. Nejhorší bylo, že záhyby musely být v pase větší než přes boky, a tudíž ne rovné, ale rozšířené. Když jsem překonala tenhle problém, zbývalo našít kapsy (dvě! středně velké!), přičemž jedna sousedila se zipem, který je na straně. Chudák zip ovšem furt cestoval nahoru dolu, protože - jak se ukázalo - přesnost není zrovna mojí silnou stránkou. Nakonec se však přeci usadil a já se mohla vrhnout na pásek. Nikdo mi neřekl, jak se takový pásek dělá, takže jsem na to šla po svém a mamku málem braly mdloby ("Tam musíš dát pasovku! A proč to máš tak nízko, to musíš mít výš!"). Trvalo to sice věčnost, ale v neděli večer jsem konečně dopřišila podsazení, sukni přežehlila a v pondělí si ji hned vzala na sebe. Sice jsem lehce zmatená skutečnou délkou (je to po kolena? pod kolena?), ale je kostková a skládaná a teplá! Ňuf! <3
Přestože před Vánocema byla v práci honička, nakonec se veškeré vánoční přípravy stihly (i když ten úklid byl odbytej až hrůza) - cukroví bylo, dárky se sehnaly (tentokrát už 22., heč!), strom se zdobil tradičně za poslechu Popcorn Live Tour od Araši. Krom nepostradatelných knih jsem dostala i žlutou šálu! (zkoušeli jste sehnat jemnou žlutou šálu?? to je bez šance - jako by žlutá, a potažmo i jakákoliv jednobarevná šála byly nějakým zázrakem O_o). Hned po Vánocích jsem si střihla další návštěvu příbuzenstva (kde jsem byla nucena koukat na jakousi pohádku, kde princezna furt prohlašovala, že je Mádl hezkej - asi měla horší zrak, než se zdálo). Silvestr jsem i letos věnovala poslechu interpretů na Kóhaku uta gassen (letos nic moc), z Johnny's Countdown jsem toho kvůli moc vysoké sledovanosti a s tím spojených výpadků signálu moc neměla a zachraňovala to konkurenční CDTV, kde se zpívalo až do pěti do rána (těch japonských). Následující den jsem si náhodou vzpomněla, že mají vysílat nového Sherlocka, což však nebyl chytrý krok, jelikož jsem dosud neviděla třetí řadu, takže jsem byla celou dobu jen zmatená (a upřímně mě to moc nebavilo). Co jsem si však nechala ujít, to byl každoroční den Araši, kdy se Fudži TV rozhodla, že fanynky a fanoušci potřebují nový rok začít asi sedmihodinovou dávkou této japonské skupiny. Ano, potřebujeme, ale čeho je moc, toho je příliš, takže jsem to letos vzdala a zkouknu to ze záznamu.
Vcelku ten konec roku utekl nějak moc rychle, a než jsem se nadála, už jsem zase musela do práce. Do práce, kde sedím celý den sama v místnosti, kterou i když pomocí klimatizace vytopím na 30°C, tak mi mrznou nohy, protože to blbý teplo se drží u stropu. Stále ještě nemám to slibované dpp. Stále se mi nedaří přesvědčit potenciální zaměstnavatele, že nejsem lemra líná a že nejsem naprosto neschopná. Možná přeci jen jsem. Možná je potřeba, aby krom úžasně úspěšných lidí byli i takoví ztroskotanci jako já, aby byl svět v rovnováze. Asi se odsud nedostanu. Ale jestli si myslí, že mě dotáhnou na novoroční večírek, tak se šeredně mýlí!
Saturday, 12 December 2015
Předvánoční "pohodička"
Co tě nezabije, to se tě při nejbližší příležitosti pokusí zabít znova.
Mimochodem, to pečení taky nebyla žádná sranda, protože při každoroční kontrole plynařů se přišlo na to, že z našeho čtyřicet let starého sporáku uniká plyn. Při pečení v troubě unikal už léta (vlastně co pamatuji), ale teď nám vypověděl službu i jeden hořák, což už byl problém. Plynaři navíc prohlásili, že by se v té troubě báli péct, protože by to mohlo bouchnout, načež se mamka vyděsila a prohlásila, že musíme koupit novou. Plynové sporáky ovšem zrovna neletí a nečekala jsem, že je tak složité najít obchod, kde vám sporák nejen prodají, ale i ho zapojí a odvezou starý. V Datartu nám někdo vyfoukl poslední exemplář, takže jsme se obrátily na menší pražský eshop. Velmi fascinující bylo zvláště to, že všechny okolní poplatky se nakonec vyšplhaly asi tak na cenu samotného sporáku, ale budiž - máme kde péct.
Když už jsme u těch spotřebičů, odchází nám lednice. Nejdřív vrčela jak vzteklej rotvajler a pak se odmítla nahodit. Takže jsem takhle jednou musela odtáhnout půl mrazáku do práce, kde jsem to narvala do místní ledničky, a volala opraváře. Když jsem se večer vrátila, lednice krásně předla a šla, jako by nic. Což ovšem odnesly věci z chladničky, které jsem před odchodem strčila do mrazáku, kde bylo ještě jakž takž chladno - všechny zmrzly. Ovoce, zelenina, sýry, čokoláda... Už jste někdy měli mražený lilek a brokolici? Velmi fascinující. A k večeři mražený jogurt. Všechny původně zmražené věci zase za dobu nefunkčnosti rozmrzly, takže bezva -_-
Opravář nic nenašel, naúčtoval si dvě stovky a zmizel. Uběhl týden, lednice začala znovu vrčet a dnes ráno opět přestala jít -_-
Chválu musím pět i na sbírku povídek Beton, kosti a sny od Pavla Renčína. Překvapila jsem samu sebe, když jsem sáhla po českém autorovi, protože moje poslední setkání s českým spisovatelem bylo na střední, kdy nám dali přečíst Viewegha. Tehdy jsem se zařekla, že si radši ruku useknu, než abych kdy sáhla po dalším českém autorovi. Zaplať pánbůh za Renčína - tahle knížka mi vrátila víru, že to s tou českou spisovatelskou scénou možná nebude tak hrozné. Nevím, z čeho jsem byla nadšenější - jestli z použitého jazyka a krásných lyrických vykreslení nebo ze spojení "obyčejné" Prahy a nadpřirozena (jako v té povídce o nuseláku - Skokani - ta se mi asi líbila nejvíc, i když k těm předchozím tak úplně nezapadala). Časem se snad dostanu i k dalším jeho knihám - když knihovna dá.
Co mě zklamalo (a to zatraceně hodně), bylo The Girl on the Train od Pauly Hawkins. Plakáty hlásali thriller, ale po přečtení je jasné, že to ten jejich marketingový specialista vůbec nečetl. Thriller prý. Vážně? A kde? Celý ten příběh patetické alkoholičky se sklony ke stalkerství je spíše lidské drama o úpadku jednotlivce v důsledku otěhotnění/neotěhotnění, alkoholismu, nevěry atd. atd. Celá ta vražda a ta údajná napínavost je jen do počtu - asi aby se to lépe prodávalo. Kniha sama o sobě nebyla zas až tak špatná, ale okamžitě se mi znechutila, protože se vydávala za něco, co nebyla. Fuck you, marketéři, fuck you!
- staré, ale přesto platné přísloví
Po dlouhé odmlce Vás nejdříve uklidním zprávou, že jsem stále ještě zaměstnaná osoba. Dovolím si dodat, že dokonce i na HPP (tedy napůl...). Takže jak to tedy bylo a co se za ten měsíc a půl událo (šmarjá, to to letí):
Než se kdo nadál, přišel konec období, na které jsem měla uzavřenou smlouvu. Všichni jsme napjatě očekávali, co se bude dít dál. Dělo se to, že jsem 9 dní pracovala tzv. načerno, neboť smlouva nebyla ("nebojte, smlouva bude"). Nakonec tedy byla - ale to slíbené DPP ne. A upřímně - není doteď. Upsala jsem se tedy - ač nerada - na další rok s vyloženě směšným platem a tím, že se tedy stanu součástí šedé ekonomiky. Což byl taky impuls k tomu, znásobit svou snahu o hledání nějakého normálního pracovního místa.
"Poštěstilo" se mi docílit dvou telefonických pohovorů, na které když si vzpomenu, tak si stále ještě chci jít rozmlátit hlavu o zeď, a jednoho testu z excelu a angliny, kde je moje blbost tak odrovnala, že se už neozvali, přestože tvrdili, že odepisují i neúspěšným uchazečům. Takže takhle awesome jsem XD
"Poštěstilo" se mi docílit dvou telefonických pohovorů, na které když si vzpomenu, tak si stále ještě chci jít rozmlátit hlavu o zeď, a jednoho testu z excelu a angliny, kde je moje blbost tak odrovnala, že se už neozvali, přestože tvrdili, že odepisují i neúspěšným uchazečům. Takže takhle awesome jsem XD
Než dojdeme k rozuzlení problematiky s platem (což vlastně nebude žádným rozuzlením, ale nebudeme spoilovat), tak si povíme o tom, jak hektické a naprosto idiotské je snažit se založit vysokou školu během pár měsíců.
Vytvořila jsem asi 80 % anotací předmětů, o kterých jsem v životě ani neslyšela, a podílela jsem se na vytvoření požadavků pro splnění těchto předmětů. Vytvořila jsem celý kreditový systém, který je chatrnější než domeček z karet ve vichřici. Vytvořila jsem téměř všechny školní řády s výjimkou knihovního, aniž bych o koncepci školy cokoliv věděla. Ale požadavků pro akreditační komisi jsou s prominutim tři prdele a vedoucí chtěla každou chvilku měnit formu či barvu nebo nějakou jinou píčovinu, takže poslední měsíc už jen sním o odpočinku a pomalu už ani nevím, co to je mít dva volné dny za sebou. Neděle jsem trávila v práci, večery taktéž a jen za poslední týden jsem si nasyslila 22,5 hodin přesčasů (zákonně je povolených kolik? asi 8? Ha ha -_-). Jen pro pobavení - v pondělí jsem končila ve 23:45 a ve středu dokonce v 0:15, kdy moje práce spočívala ve vkládání papírů do průhledných obalů a do šanonu. Cca 750 stran, 2 obory po 2 kopiích + státní souhlas (2x) + studium v ájině (taky 2x). Yay! (A když jsem dnes konečně dostala volno, tak mám hned asi šest nepřijatých hovorů od kolegů/nadřízených, takže určitě nějakej děsnej průser typu "Kde najdu sešívačku?" -_-
Většinu času jsem netušila ani co je za měsíc, natož za den. Všechno se mi krásně slilo a já nevnímala rozdíl mezi všedními dny a víkendy. A když už jsem konečně někdy přitáhla domů, tak mě mamka seřvala, proč pracuju tak dlouho a kdy budu mít volno a že letos nebudou Vánoce, protože není napečeno. Místo spánku jsem se tak o sobotách musela vykopat z postele hned ráno, abych stihla udělat těsto a upéct cukroví. Teď už tedy většina je (a mamka se mnou zase mluví - co na tom, že jsem zombie).
Většinu času jsem netušila ani co je za měsíc, natož za den. Všechno se mi krásně slilo a já nevnímala rozdíl mezi všedními dny a víkendy. A když už jsem konečně někdy přitáhla domů, tak mě mamka seřvala, proč pracuju tak dlouho a kdy budu mít volno a že letos nebudou Vánoce, protože není napečeno. Místo spánku jsem se tak o sobotách musela vykopat z postele hned ráno, abych stihla udělat těsto a upéct cukroví. Teď už tedy většina je (a mamka se mnou zase mluví - co na tom, že jsem zombie).
Mimochodem, to pečení taky nebyla žádná sranda, protože při každoroční kontrole plynařů se přišlo na to, že z našeho čtyřicet let starého sporáku uniká plyn. Při pečení v troubě unikal už léta (vlastně co pamatuji), ale teď nám vypověděl službu i jeden hořák, což už byl problém. Plynaři navíc prohlásili, že by se v té troubě báli péct, protože by to mohlo bouchnout, načež se mamka vyděsila a prohlásila, že musíme koupit novou. Plynové sporáky ovšem zrovna neletí a nečekala jsem, že je tak složité najít obchod, kde vám sporák nejen prodají, ale i ho zapojí a odvezou starý. V Datartu nám někdo vyfoukl poslední exemplář, takže jsme se obrátily na menší pražský eshop. Velmi fascinující bylo zvláště to, že všechny okolní poplatky se nakonec vyšplhaly asi tak na cenu samotného sporáku, ale budiž - máme kde péct.
Když už jsme u těch spotřebičů, odchází nám lednice. Nejdřív vrčela jak vzteklej rotvajler a pak se odmítla nahodit. Takže jsem takhle jednou musela odtáhnout půl mrazáku do práce, kde jsem to narvala do místní ledničky, a volala opraváře. Když jsem se večer vrátila, lednice krásně předla a šla, jako by nic. Což ovšem odnesly věci z chladničky, které jsem před odchodem strčila do mrazáku, kde bylo ještě jakž takž chladno - všechny zmrzly. Ovoce, zelenina, sýry, čokoláda... Už jste někdy měli mražený lilek a brokolici? Velmi fascinující. A k večeři mražený jogurt. Všechny původně zmražené věci zase za dobu nefunkčnosti rozmrzly, takže bezva -_-
Opravář nic nenašel, naúčtoval si dvě stovky a zmizel. Uběhl týden, lednice začala znovu vrčet a dnes ráno opět přestala jít -_-
V práci nám zase nainstalovali klimatizaci, která má sloužit k topení (protože to skutečné topení je jen pro parádu a já tam mrznu). Se vší parádou se ji jali vyzkoušet tím způsobem, že centrálně zapli všechny klimošky, které na nás půl dne proudili studený vzduch. Výsledek? Jsem nachlazená, upadává mi hlava a mám rýmičku. Fajn, proč ne. I tak jsem musela do práce, protože můj upovídaný kolega je moc nóbl na to, aby něco dělal, a kolegyně je jen na půl úvazku a o projektu VŠ nic neví.
Nakonec se to teda nějak stihlo (o pár týdnů později, ale přece) a já se snad dočkám zaslouženého odpočinku (víkend! Dva volné dny za sebou! Jaký to překrásný úkaz! Zázrak! Zvolejte haleluja!).
Nakonec se to teda nějak stihlo (o pár týdnů později, ale přece) a já se snad dočkám zaslouženého odpočinku (víkend! Dva volné dny za sebou! Jaký to překrásný úkaz! Zázrak! Zvolejte haleluja!).
A teď k tomu rozřešení mé smluvní a platové situace - žádné se nekoná. Dosud nemám to slibované DPP. Zaplaceno jsem tedy dostala, ale:
1) mzdová účetní je kráva a neumí počítat, takže z HPP mám o dva tácy míň, než bych měla mít (asi si je ulila do kapsy, mrcha)
2) zbytek mzdy jsem dostala jen tak "na ruku"
2) zbytek mzdy jsem dostala jen tak "na ruku"
3) přesčasy a práce v neděli zaplacená není (a nebude) - místo toho bych měla mít volno (tak uvidíme)
Peníze jsem tedy dostala (a ve správné výši), takže aspoň tak, ale že by mě to nějak motivovalo k pracovitosti a loajálnosti k podniku, to se říct nedá.
Tolik k práci.
Z dalších zpráv: uvědomila jsem si, že naposledy jsem někoho jiného než kolegy a mamku viděla zhruba někdy v srpnu (společenský život? co to je? a dá se to sníst?). Zato se nadále věnuji četbě (kdykoliv když neusínám v autobuse ve stoje) - z nedávno přečtených bych doporučila A Tale for the Time Being od Ruth Ozeki, což byla velice zajímavá jízda, kde se prolínaly příběhy dospívající Japonky a mladé Kanaďanky, která nalezne deník té první zmíněné. Opravdu poutavě napsaná kniha, která vás vtáhne do dění a až do poslední stránky vás nepustí. Přestože se tam probírá opravdu hodně témat, neměla jsem pocit, že by to bylo přeplácané (a většina těch věcí spolu prostě souvisí a nešly by vynechat ani kdybychom chtěli).
Z dalších zpráv: uvědomila jsem si, že naposledy jsem někoho jiného než kolegy a mamku viděla zhruba někdy v srpnu (společenský život? co to je? a dá se to sníst?). Zato se nadále věnuji četbě (kdykoliv když neusínám v autobuse ve stoje) - z nedávno přečtených bych doporučila A Tale for the Time Being od Ruth Ozeki, což byla velice zajímavá jízda, kde se prolínaly příběhy dospívající Japonky a mladé Kanaďanky, která nalezne deník té první zmíněné. Opravdu poutavě napsaná kniha, která vás vtáhne do dění a až do poslední stránky vás nepustí. Přestože se tam probírá opravdu hodně témat, neměla jsem pocit, že by to bylo přeplácané (a většina těch věcí spolu prostě souvisí a nešly by vynechat ani kdybychom chtěli).
Chválu musím pět i na sbírku povídek Beton, kosti a sny od Pavla Renčína. Překvapila jsem samu sebe, když jsem sáhla po českém autorovi, protože moje poslední setkání s českým spisovatelem bylo na střední, kdy nám dali přečíst Viewegha. Tehdy jsem se zařekla, že si radši ruku useknu, než abych kdy sáhla po dalším českém autorovi. Zaplať pánbůh za Renčína - tahle knížka mi vrátila víru, že to s tou českou spisovatelskou scénou možná nebude tak hrozné. Nevím, z čeho jsem byla nadšenější - jestli z použitého jazyka a krásných lyrických vykreslení nebo ze spojení "obyčejné" Prahy a nadpřirozena (jako v té povídce o nuseláku - Skokani - ta se mi asi líbila nejvíc, i když k těm předchozím tak úplně nezapadala). Časem se snad dostanu i k dalším jeho knihám - když knihovna dá.
Co mě zklamalo (a to zatraceně hodně), bylo The Girl on the Train od Pauly Hawkins. Plakáty hlásali thriller, ale po přečtení je jasné, že to ten jejich marketingový specialista vůbec nečetl. Thriller prý. Vážně? A kde? Celý ten příběh patetické alkoholičky se sklony ke stalkerství je spíše lidské drama o úpadku jednotlivce v důsledku otěhotnění/neotěhotnění, alkoholismu, nevěry atd. atd. Celá ta vražda a ta údajná napínavost je jen do počtu - asi aby se to lépe prodávalo. Kniha sama o sobě nebyla zas až tak špatná, ale okamžitě se mi znechutila, protože se vydávala za něco, co nebyla. Fuck you, marketéři, fuck you!
Poslední měsíc se pak pomalinku prokousávám jednou fanfikcí. To jsem si jednou před spaním říkala, že bych chtěla něco lehčího před spaním, takže to dopadlo takhle: "dark, disturbing themes, ptsd, psychological trauma; 60 chapters/373k words (!)" Ve staženém pdf to má 701 stran, oficiálně prý tisíc, ale mně už zbývá jen asi 50, protože se to čte prakticky samo. Pomalé, ale velmi, velmi čtivé. A co že to je? The Bright Lights of Disturbia od leonidaslion. Supernatural fandom. Wincest (neptejte se...).
Ještě jsem se chtěla rozepsat o naprosto pitomé sezóně japonských seriálů (siriusly, 5dži~9dži made? To je nějaký vtip??), případně o dalších tématech typu Kde mám kurva sehnat zimní kabát s těma úžasnýma knolíkama, co jim mamka říká čamáry, když letos očividně letí zimní bundy ve stylu michelina?? a Proč je kurva takovej problém sehnat žlutou šálu a barevný punčocháče? ale už jsem příliš unavená. Takže zase někdy příště!
PS. Zpětně děkuji všem, kdo mi radili ohledně pracovních smluv apod. :)
Tuesday, 27 October 2015
Jak se Kavi seznámila se zákoníkem práce
Dnes tu - pro velký úspěch - máme další epizodu ze seriálu Shitty job. Už jsme si projeli takové ty každodenní trable typu Neplacené přesčasy, Zadávání úkolů v 6:47 ráno, když pracuju od 8:30, Zdlouhavé proplácení výdajů za poštu/jídlo a podobně. Tentokrát se tedy podíváme na další zábavnou kapitolu - Vyjednávání prodloužení spolupráce.
Je to tak zhruba měsíc dva, co mě vedoucí začala uhánět, jestli chci v dosavadní práci pokračovat. Pokaždé, když mě potkala (což je tak zhruba 2 - 3x týdně), se ptala, jak jsem se rozhodla. Nakonec už mi to lezlo krkem a žádné lepší vyhlídky nebyly, tak jsem kývla. A dál se nic nedělo. Žádný návrh smlouvy, žádné vyjednávání o podmínkách. Takhle to šlo dál, nastal říjen - můj poslední měsíc tady - a stále nic. Až do předminulého čtvrtka nebo tak nějak, kdy mě začala zase uhánět - tentokrát abych se vzdala svého HPP a šla dělat na fakturu, že se prý všichni budeme mít líp.
Já vám sice vyjmenuju všechna Sósekiho díla chronologicky s rokama vydání, a to i pozpátku, ale o zákoníku práce a možnostech zaměstnání jsem slyšela jen z rychlíku. I nezbývalo, než začít otravovat okolí (protože všichni jsou děsně nadšení, když na ně vychrlim své problémy, že ano). A ze všeho, co jsem slyšela, bylo naprosto jasné, že se všichni líp mít nebudem. Vedoucí se bude mít líp, to jo. Já? Ani náhodou.
Navíc se ke mně dostala informace, že mi chtějí dát ultimátum: buď práce na fakturu, nebo HPP za směšný plat. Takže jsem celou neděli strávila nervózním ohryzáváním nehtů, protože na živnostňák pracovat nechci a oni mi vyšší plat zaručeně nedají. Jako velmi přitěžující okolnost navíc beru to, že tohle je můj poslední týden na starou smlouvu - moc hezké začít to řešit v tuto dobu, jen co je pravda.
Nastal den D - den vyjednávání. Dnešek. Ráno jsem si do uší pustila ty nejvíc óen songy, které jsem vůbec v empétrosce našla, ale nervozitou jsem stejně nemohla ani číst. Samozřejmě se vedoucí přiřítila hned ráno, takže jsem si ani nemohla nevzrušeně popíjet čaj, zatímco by mi věšela bulíky na nos (věčná škoda - příště se povede). Začla mi zase líčit veškeré "výhody" práce na fakturu, na což jsem správně japonsky kývala a pak jí suše oznámila že ne, na fakturu pracovat nechci. Snažila se mi to vymluvit ("a mohla byste tlumočit!"), ale smůla. Tak tedy HPP.
Jenže.
Práce na HPP je pro ně moc drahá, tak mi navrhla, že mi sníží základ, ale k tomu mi dá DPP, aby mi tu částku doplatila. A tady jsem zaváhala. HPP se nechci vzdát, protože jistota a dovolená a nemocenská atd. Ale DPP by bylo zvýšení platu. Ovšem jen velmi nerada bych zjistila, že po odečtení daní (pokud z toho daně jdou, což asi jo, protože u čeho daně nejsou, že ano) mám ještě míň než předtím. Navíc když se mi sníží plat, sníží se mi proplácení dovolené a nemocenské, menší důchod(jestli se ho kdy dožiju), menší podpora z pracáku, až se tam zas jednou dostanu... Nó gúd, Ale víc peněz, které bych si uspořila (protože dovolenou mi stejně nedaj a umírat na kašlíček nehodlám). Není to však práce na černo, mít takhle HPP a DPP u stejného zaměstnavatele? Nepůjde po mě finančák nebo tak něco?
A co když mi to DPP nebudou platit nebo mě z něj ze dne na den vyhoděj a já budu jen na základu (= HPP, ze kterého nemůžu ze dne na den zmizet)?
No a když se nedohodnem, tak od pondělka jsem zpátky na pracáku. Yay -_-
Nadějné vyhlídky, není-liž pravda -_-
Kdyby se mezi vámi nacházel/a nějaká účetní/právnička/kdokoliv se zkušenostmi z podobných nástrah života a dokázal mi poradit co a jak (pokud možno něco jiného než Najdi si lepší práci - to jsem už slyšela a pracuju na tom, ale zatím nic; akorát mi dneska z jedné firmy odepsali, že mě vezmou okamžitě, pokud budu chtít pracovat na fakturu -_-), budu velmi vděčná.
Děkuji za pozornost a těšte se na další velice optimistické příhody, u kterých si řeknete, že jste na tom určitě líp než já.
Je to tak zhruba měsíc dva, co mě vedoucí začala uhánět, jestli chci v dosavadní práci pokračovat. Pokaždé, když mě potkala (což je tak zhruba 2 - 3x týdně), se ptala, jak jsem se rozhodla. Nakonec už mi to lezlo krkem a žádné lepší vyhlídky nebyly, tak jsem kývla. A dál se nic nedělo. Žádný návrh smlouvy, žádné vyjednávání o podmínkách. Takhle to šlo dál, nastal říjen - můj poslední měsíc tady - a stále nic. Až do předminulého čtvrtka nebo tak nějak, kdy mě začala zase uhánět - tentokrát abych se vzdala svého HPP a šla dělat na fakturu, že se prý všichni budeme mít líp.
Já vám sice vyjmenuju všechna Sósekiho díla chronologicky s rokama vydání, a to i pozpátku, ale o zákoníku práce a možnostech zaměstnání jsem slyšela jen z rychlíku. I nezbývalo, než začít otravovat okolí (protože všichni jsou děsně nadšení, když na ně vychrlim své problémy, že ano). A ze všeho, co jsem slyšela, bylo naprosto jasné, že se všichni líp mít nebudem. Vedoucí se bude mít líp, to jo. Já? Ani náhodou.
Navíc se ke mně dostala informace, že mi chtějí dát ultimátum: buď práce na fakturu, nebo HPP za směšný plat. Takže jsem celou neděli strávila nervózním ohryzáváním nehtů, protože na živnostňák pracovat nechci a oni mi vyšší plat zaručeně nedají. Jako velmi přitěžující okolnost navíc beru to, že tohle je můj poslední týden na starou smlouvu - moc hezké začít to řešit v tuto dobu, jen co je pravda.
Nastal den D - den vyjednávání. Dnešek. Ráno jsem si do uší pustila ty nejvíc óen songy, které jsem vůbec v empétrosce našla, ale nervozitou jsem stejně nemohla ani číst. Samozřejmě se vedoucí přiřítila hned ráno, takže jsem si ani nemohla nevzrušeně popíjet čaj, zatímco by mi věšela bulíky na nos (věčná škoda - příště se povede). Začla mi zase líčit veškeré "výhody" práce na fakturu, na což jsem správně japonsky kývala a pak jí suše oznámila že ne, na fakturu pracovat nechci. Snažila se mi to vymluvit ("a mohla byste tlumočit!"), ale smůla. Tak tedy HPP.
Jenže.
Práce na HPP je pro ně moc drahá, tak mi navrhla, že mi sníží základ, ale k tomu mi dá DPP, aby mi tu částku doplatila. A tady jsem zaváhala. HPP se nechci vzdát, protože jistota a dovolená a nemocenská atd. Ale DPP by bylo zvýšení platu. Ovšem jen velmi nerada bych zjistila, že po odečtení daní (pokud z toho daně jdou, což asi jo, protože u čeho daně nejsou, že ano) mám ještě míň než předtím. Navíc když se mi sníží plat, sníží se mi proplácení dovolené a nemocenské, menší důchod(jestli se ho kdy dožiju), menší podpora z pracáku, až se tam zas jednou dostanu... Nó gúd, Ale víc peněz, které bych si uspořila (protože dovolenou mi stejně nedaj a umírat na kašlíček nehodlám). Není to však práce na černo, mít takhle HPP a DPP u stejného zaměstnavatele? Nepůjde po mě finančák nebo tak něco?
A co když mi to DPP nebudou platit nebo mě z něj ze dne na den vyhoděj a já budu jen na základu (= HPP, ze kterého nemůžu ze dne na den zmizet)?
No a když se nedohodnem, tak od pondělka jsem zpátky na pracáku. Yay -_-
Nadějné vyhlídky, není-liž pravda -_-
Kdyby se mezi vámi nacházel/a nějaká účetní/právnička/kdokoliv se zkušenostmi z podobných nástrah života a dokázal mi poradit co a jak (pokud možno něco jiného než Najdi si lepší práci - to jsem už slyšela a pracuju na tom, ale zatím nic; akorát mi dneska z jedné firmy odepsali, že mě vezmou okamžitě, pokud budu chtít pracovat na fakturu -_-), budu velmi vděčná.
Děkuji za pozornost a těšte se na další velice optimistické příhody, u kterých si řeknete, že jste na tom určitě líp než já.
Friday, 10 April 2015
Z deště pod okap...
Naivně jsem si myslela, že horší než na pracáku to být nemůže. Jak se ukázalo, může.
Zpočátku si připomeňme pár faktů:
- jsem držitelem titulu Mgr., sice v oboru pro běžné použití zcela k ničemu, ale přesto ho mám
- umím anglicky, japonsky, počítače mi problém nedělají
- jsem totálně bez praxe, když nepočítáte dobrovolničení po hotýlcích
- jsem stydlivý málomluvný introvert, co by nejraději někde v klidu dělal zadanou práci, pokud možno bez velkého množství lidí
Máte? Fajn, přistoupíme tedy k hlavnímu příběhu.
Bylo nebylo, Kavi dostala mejlem nabídku od pracáku zúčastnit se pohovoru na pozici Administrativní pracovník. Požadavky celkem nulové - komunikační dovednosti, pečlivost, MS Office, pasivní anglina. Náplň práce zněla: administrativní podpora nadřízeného zaměstnance (lektora), příprava podkladů, oběh dokumentů, tvorba reportů, případně prezentací, příprava podkladů pro jednání vedení, komunikace s účastníky rekvalifikačních kurzů, komunikace s obchodními partnery (tohle všechno si zapamatujte, to bude důležité).
Kavi si řekla: ,,Stejně mě nevezmou, budu to brát jako cvičný pohovor," a šla do toho. Po pohovoru měla pocit, že takhle teda ne, takhle zmrvit to dokáže opravdu jen ona. A o pár hodin později zazvonil mobil a Kavi měla práci. Sice ji v té době zvali ještě na jeden pohovor, kde by dokonce i využila japonštinu, ale tohle bylo přeci jen jistější, a navíc to bylo přes pracák, takže se nic nemůže pokazit, že ano.
Chyba lávky.
První den jsme zjistili, že jsme nově přijatí tři - dvě dívky (obě vysokoškolačky), jeden kluk.(středoškolák, co příští rok chce na VŠ). Naklusali jsme do hezkých kanceláří, které mají jenom jednu chybu - nepatří našemu zaměstnavateli, ten si v nich jen pronajímá jeden stůl (!), jelikož vlastní kanceláře nemá. Ok, řekli jsme si, to je sice trošku divný, ale budiž. Rozkaz zněl zatím pracovat z domova, proti čemuž jsem nic nenamítala. Takhle jsme zabili tři dny vytvářením bůhvíjakého seznamu. A pak přišlo osudné úterý po Velikonocích.
Dostali jsme příkazem naklusat na oficiální adresu firmy, což je dům majitelů těsně u hranic se středočeským krajem (jezdí tam jeden autobus za hodinu, úžasný). My naklusali včas, nadřízení ne (nakonec měli hodinu zpoždění). A z brainstormingové schůzky se najednou vyklubalo miniškolení. Na co, ptáte se. Nu, na to, jak nejlépe nahánět chudáky bezbranné lidi a vnucovat jim náš úžasný produkt.
Kavi se lekla, ale protože to mělo být jen první týden, řekla si, že to překousne. Dívčina č. 2 už tak ochotná nebyla a rovnou ten den dala výpověď. Kavi se statečně držela do konce týdne, přičemž každý večer po příchodu domů nechtěla nikoho vidět, neměla na nic náladu a jen si pobrečela nad tím neštěstím, že je nucena do něčeho takového. Tohle rozhodně nebyla ta vysněná práce kdesi v klidu a bez lidí. Pravda, chvilku už přeci jen za ten týden v kanclu strávila, ale v podstatě to k ničemu moc nebylo, protože Kavi nemá nikam přístup, že ano. Akorát tak přepsala pár papírů a sepsala jeden blábol na blog. Ale jestli má následovat ta kancelářská práce, tak to za to snad i stojí.
Jenže pátek přinesl špatné zprávy: nahánění lidí rozhodně nekončí - naopak dostaneme i další úžasný produkt, který máme všem vnucovat.
Kavi tak přišla domů, lehla si do postele a probrečela tři hodiny, protože je v pasti. Buďto s tím může seknout a jít zpátky na pracák, kde ji nic dobrého nečeká, anebo se pokusí vydržet alespoň měsíc do výplaty, což se jeví jako nadlidský úkol a Kavi má radši chuť skočit pod metro, než tohle dělat.
A taky otázka, co by na to řekl pracák, kdybych s tim sekla...
Poraďte Kavi, co má dělat; nechce vypadat, že je vybíravá, ale tohle je prostě přeci jen moc...
Zpočátku si připomeňme pár faktů:
- jsem držitelem titulu Mgr., sice v oboru pro běžné použití zcela k ničemu, ale přesto ho mám
- umím anglicky, japonsky, počítače mi problém nedělají
- jsem totálně bez praxe, když nepočítáte dobrovolničení po hotýlcích
- jsem stydlivý málomluvný introvert, co by nejraději někde v klidu dělal zadanou práci, pokud možno bez velkého množství lidí
Máte? Fajn, přistoupíme tedy k hlavnímu příběhu.
Bylo nebylo, Kavi dostala mejlem nabídku od pracáku zúčastnit se pohovoru na pozici Administrativní pracovník. Požadavky celkem nulové - komunikační dovednosti, pečlivost, MS Office, pasivní anglina. Náplň práce zněla: administrativní podpora nadřízeného zaměstnance (lektora), příprava podkladů, oběh dokumentů, tvorba reportů, případně prezentací, příprava podkladů pro jednání vedení, komunikace s účastníky rekvalifikačních kurzů, komunikace s obchodními partnery (tohle všechno si zapamatujte, to bude důležité).
Kavi si řekla: ,,Stejně mě nevezmou, budu to brát jako cvičný pohovor," a šla do toho. Po pohovoru měla pocit, že takhle teda ne, takhle zmrvit to dokáže opravdu jen ona. A o pár hodin později zazvonil mobil a Kavi měla práci. Sice ji v té době zvali ještě na jeden pohovor, kde by dokonce i využila japonštinu, ale tohle bylo přeci jen jistější, a navíc to bylo přes pracák, takže se nic nemůže pokazit, že ano.
Chyba lávky.
První den jsme zjistili, že jsme nově přijatí tři - dvě dívky (obě vysokoškolačky), jeden kluk.(středoškolák, co příští rok chce na VŠ). Naklusali jsme do hezkých kanceláří, které mají jenom jednu chybu - nepatří našemu zaměstnavateli, ten si v nich jen pronajímá jeden stůl (!), jelikož vlastní kanceláře nemá. Ok, řekli jsme si, to je sice trošku divný, ale budiž. Rozkaz zněl zatím pracovat z domova, proti čemuž jsem nic nenamítala. Takhle jsme zabili tři dny vytvářením bůhvíjakého seznamu. A pak přišlo osudné úterý po Velikonocích.
Dostali jsme příkazem naklusat na oficiální adresu firmy, což je dům majitelů těsně u hranic se středočeským krajem (jezdí tam jeden autobus za hodinu, úžasný). My naklusali včas, nadřízení ne (nakonec měli hodinu zpoždění). A z brainstormingové schůzky se najednou vyklubalo miniškolení. Na co, ptáte se. Nu, na to, jak nejlépe nahánět chudáky bezbranné lidi a vnucovat jim náš úžasný produkt.
Kavi se lekla, ale protože to mělo být jen první týden, řekla si, že to překousne. Dívčina č. 2 už tak ochotná nebyla a rovnou ten den dala výpověď. Kavi se statečně držela do konce týdne, přičemž každý večer po příchodu domů nechtěla nikoho vidět, neměla na nic náladu a jen si pobrečela nad tím neštěstím, že je nucena do něčeho takového. Tohle rozhodně nebyla ta vysněná práce kdesi v klidu a bez lidí. Pravda, chvilku už přeci jen za ten týden v kanclu strávila, ale v podstatě to k ničemu moc nebylo, protože Kavi nemá nikam přístup, že ano. Akorát tak přepsala pár papírů a sepsala jeden blábol na blog. Ale jestli má následovat ta kancelářská práce, tak to za to snad i stojí.
Jenže pátek přinesl špatné zprávy: nahánění lidí rozhodně nekončí - naopak dostaneme i další úžasný produkt, který máme všem vnucovat.
Kavi tak přišla domů, lehla si do postele a probrečela tři hodiny, protože je v pasti. Buďto s tím může seknout a jít zpátky na pracák, kde ji nic dobrého nečeká, anebo se pokusí vydržet alespoň měsíc do výplaty, což se jeví jako nadlidský úkol a Kavi má radši chuť skočit pod metro, než tohle dělat.
A taky otázka, co by na to řekl pracák, kdybych s tim sekla...
Poraďte Kavi, co má dělat; nechce vypadat, že je vybíravá, ale tohle je prostě přeci jen moc...
Thursday, 19 March 2015
Březnové kydy
Přiblížil se nám konec března, což znamená - tradá - půl roku na pracáku! Wow, to mi to jde. Kdysi na střední, když jsme brali literaturu, jsem se dozvěděla, že nějaký z ruských realistů přišel na nový druh postav - typ zbytečného člověka, jehož jsem zářným příkladem, když si odmyslíte ty aristokratické kořeny. Očividně mě nikde k ničemu nepotřebují. Nepotřebují mě v kanclech jako asistentku, nepotřebují mě v překladatelské firmě, nepotřebují mě na třídění pošty, nepotřebují mě ani jako prodavačku. Za půl roku mám za sebou už desítky odeslaných životopisů, desítky odmítnutí, nepočítaně "bez odpovědi", čtyři pohovory (jeden horší než druhý, žádný delší než 10 minut) a dvoje testy. A stále nic. Těžko říct, co je příčinou - jestli můj ubohý životopis, mdlý průvodní dopis, mizerný ústní projev nebo prostě jen to, že jsem totálně k ničemu.
Na začátku tohohle týdne jsem byla na dalším takovém pohovoru a jaké bylo moje překvapení, když se druhý den dokonce i ozvali. Jenže místo avizované běžné kancelářské práce minimálně na rok, o které byla řeč jak v inzerátu, tak na pohovoru, mi nabídli externí spolupráci na jeden měsíc, která by souvisela s prokousáváním se odbornými farmaceutickými texty v japonštině (což nedávám ani náhodou). Upřímně, i přes to jsem to zvažovala, ale jelikož běžně žádné zakázky s Japonci nemají a prodloužení je tudíž krajně nepravděpodobné, nevzala jsem to. Těžko říct, jestli by mi to, co bych si vydělala, vůbec stálo za odhlášení se z pracáku, a kdybych se naopak neodhlásila a přišlo se na to, měla bych nejspíš průser. Takže jsme opět na bodě nula.
Začínám si říkat, že by možná bylo lepší pokusit se zatajovat titul - třeba jsou na tom lidi s "pouhou" maturitou líp (i když tomu moc nevěřím). Musí přeci existovat nějaká práce, kterou bych zvládla (a která by nebyla za pokladnou v kauflandu).
Když pomineme tohle depresivní téma, tak jsem poslední dobou o něco společenštější než na konci minulého roku - jinými slovy se mi už několikrát povedlo vylézt z bytu ven a zajít do čajovny. Konkrétně tedy jen třikrát (což je zhruba třikrát víc než loni na podzim). Po dlouhé době jsem tak zase viděla Warrion, jež se po dlouhé době opět ukázala v Praze (a kterou bych určitě viděla častěji, kdybych byla součástí té party, která se schází na Halloween, Silvestr a v létě - ale já né, já musím být těžký asociál, jak jinak -_-). Potkala jsem se i s T-Sal, která si cestování do ciziny vynahrazuje trajdáním po Česku a která pravděpodobně zná Prahu, a potažmo i ČR, líp než já. No a do třetice mě do čajovny dotáhla jedna dívčina, která měla zájem učit se japonsky. Ověřila jsem si tak, že fakt neumím učit, nejde mi vysvětlování, jsem chaotická a asi i příliš náročná. Dobře já, jen tak dál ¬_¬ Škoda, že mě to docela i baví...
No, takže i nadále se věnuju sledování seriálů (konečně nám končí zimní sezóna, takže můžu vše zkouknout hezky na jeden zátah. Zatím mám za sebou Gakkó no kaidan, což bylo neuvěřitelně uřvané dorama, ale Kamiki Rjúnosuke to naštěstí udržel na sledovatelné úrovni. Mimochodem jsem poprvé zhlídla Zámek v oblacích v původním znění a úplně mě odrovnalo, že Howla namluvil Kimura Takuja a rovněž výše zmíněný Kamiki Rjúnosuke tam měl roli. Vyloženě fascinující (asi jako to, že Nino z Araši teď taky namlouvá nějakou animovanou postavu v live-action verzi Ansacu kjóšicu, což pak musím taky zkouknout, až se to ke mně dohrabe). Teď mám v plánu Zeni no sensó, kde hraje Tama z Kisumai. Doufám, že to bude stát za to - i když to zatím vypadá na nějakou napodobeninu Hanzawy Naokiho. No uvidíme... A pak samozřejmě Ouroboros (Oguri Šun a Ikuta Tóma - to si přeci nenechám ujít!) a Second Love s Kamem. A když zbyde čas, zajímá mě i Mondai no aru restoran, ale na to nijak nespěchám. To se radši podívám na něco z jarní sezóny - protože Aiba a jeho Jókoso wagaja e nemůžu nechat jen tak, že ano.
Nedávno jsem si uvědomila, že vlastně ani nevím, kdy jsem naposled viděla něco západního, tak jsem zapátrala a zjistila, že mi přibyly díly u věcí, co mám rozkoukané. Dorazila jsem proto White Collar, což byl dobrý nápad. Nové díly Suits mě ovšem nějak neoslovily a zůstaly tak u ledu (časem... možná...). Stále čekám na Hannibala, GoT, Orange is the new black a další, ale Teen Wolf jsem si škrtla - bez Dereka na to odmítám koukat. Už poslední sezóna stála za starou belu (a to tam Derek byl!), tak se asi spokojím s tím, že znovu zkouknu sezónu 3b a budu spokojená.
Taky máte pocit, že v podstatě furt jen čučím na seriály? Omyl! Stíhám i číst! XD Za leden jsem byla nějak moc nadšená, že už zase můžu číst, takže jsem sfoukla 9 knih. Doporučila bych zejména trilogii Legend od Marie Lu, která sice na první pohled může vypadat jako další obyčejná dystopická YA, ale vtáhne vás do děje takovou rychlostí, že se ani nenadějete a už budete dočítat třetí díl. Velice dobře napsané, úspěšně střídá POV protagonisty a antagonisty (ať už se tím označí kterýkoliv z hlavní dvojice) a ukazuje nám, že tráva někde jinde není o nic zelenější než ta naše.
Z dalších bych zmínila The Troop od Nicka Cuttera, která nedávno vyšla i v češtině pod názvem Oddíl. Když Stephen King zmíní, že to četl a líbilo se mu to, tak se neptáte a čtete, čehož jsem se držela a dostalo se mi velice dobrého hororu. Jen tak dál.
Z únorového čtení pak musím zmínit Fangirl od Rainbow Rowell, která zaujme hlavně ty, které se stejně jako protagonistka dají označit za fangirls (čtení/psaní slash fanfikcí je v tomto případě obrovské plus). Já osobně si to velice užila a těším se na volné pokračování, které by se mělo zaměřit přímo na v díle často zmiňovanou a citovanou fanfikci.
Nesmím zapomenout ani na The Night Circus od Erin Morgenstern, což je úžasně krásně napsaná magická historická romance. Já osobně tedy nemusím ani magii, ani historii, ale tohle by byla škoda vzdát už předem - tak skvělé to je! Jen se musíte přenést přes nechronologické pořadí kapitol, což hlavně ze začátku trochu kazí celkový zážitek, ale rozhodně se nenechte odradit a pokračujte ve čtení - knížka se vám odmění :)
A na konec zmíním, že Zlodějka knih stojí za všechnu tu pozornost, která je tomuto dílu věnována, a vřele ji doporučuju.
Mezi to vkládám čtení fanfikcí se sofistikovanými názvy typu "One Ass to Rule them All" a "Yokoo and the Tale of Cursed Laundry", téměř každodenní vaření a občas i pečení, šití povlaků na polštáře (to už bych pomalu zvládla i na kšeft) a když přijde nálada, tak i překlad. Psychicky jsem na tom líp než na konci minulého roku, ale pořád to není ono a asi ani nikdy nebude. Držím se.
Na začátku tohohle týdne jsem byla na dalším takovém pohovoru a jaké bylo moje překvapení, když se druhý den dokonce i ozvali. Jenže místo avizované běžné kancelářské práce minimálně na rok, o které byla řeč jak v inzerátu, tak na pohovoru, mi nabídli externí spolupráci na jeden měsíc, která by souvisela s prokousáváním se odbornými farmaceutickými texty v japonštině (což nedávám ani náhodou). Upřímně, i přes to jsem to zvažovala, ale jelikož běžně žádné zakázky s Japonci nemají a prodloužení je tudíž krajně nepravděpodobné, nevzala jsem to. Těžko říct, jestli by mi to, co bych si vydělala, vůbec stálo za odhlášení se z pracáku, a kdybych se naopak neodhlásila a přišlo se na to, měla bych nejspíš průser. Takže jsme opět na bodě nula.
Začínám si říkat, že by možná bylo lepší pokusit se zatajovat titul - třeba jsou na tom lidi s "pouhou" maturitou líp (i když tomu moc nevěřím). Musí přeci existovat nějaká práce, kterou bych zvládla (a která by nebyla za pokladnou v kauflandu).
Když pomineme tohle depresivní téma, tak jsem poslední dobou o něco společenštější než na konci minulého roku - jinými slovy se mi už několikrát povedlo vylézt z bytu ven a zajít do čajovny. Konkrétně tedy jen třikrát (což je zhruba třikrát víc než loni na podzim). Po dlouhé době jsem tak zase viděla Warrion, jež se po dlouhé době opět ukázala v Praze (a kterou bych určitě viděla častěji, kdybych byla součástí té party, která se schází na Halloween, Silvestr a v létě - ale já né, já musím být těžký asociál, jak jinak -_-). Potkala jsem se i s T-Sal, která si cestování do ciziny vynahrazuje trajdáním po Česku a která pravděpodobně zná Prahu, a potažmo i ČR, líp než já. No a do třetice mě do čajovny dotáhla jedna dívčina, která měla zájem učit se japonsky. Ověřila jsem si tak, že fakt neumím učit, nejde mi vysvětlování, jsem chaotická a asi i příliš náročná. Dobře já, jen tak dál ¬_¬ Škoda, že mě to docela i baví...
No, takže i nadále se věnuju sledování seriálů (konečně nám končí zimní sezóna, takže můžu vše zkouknout hezky na jeden zátah. Zatím mám za sebou Gakkó no kaidan, což bylo neuvěřitelně uřvané dorama, ale Kamiki Rjúnosuke to naštěstí udržel na sledovatelné úrovni. Mimochodem jsem poprvé zhlídla Zámek v oblacích v původním znění a úplně mě odrovnalo, že Howla namluvil Kimura Takuja a rovněž výše zmíněný Kamiki Rjúnosuke tam měl roli. Vyloženě fascinující (asi jako to, že Nino z Araši teď taky namlouvá nějakou animovanou postavu v live-action verzi Ansacu kjóšicu, což pak musím taky zkouknout, až se to ke mně dohrabe). Teď mám v plánu Zeni no sensó, kde hraje Tama z Kisumai. Doufám, že to bude stát za to - i když to zatím vypadá na nějakou napodobeninu Hanzawy Naokiho. No uvidíme... A pak samozřejmě Ouroboros (Oguri Šun a Ikuta Tóma - to si přeci nenechám ujít!) a Second Love s Kamem. A když zbyde čas, zajímá mě i Mondai no aru restoran, ale na to nijak nespěchám. To se radši podívám na něco z jarní sezóny - protože Aiba a jeho Jókoso wagaja e nemůžu nechat jen tak, že ano.
Nedávno jsem si uvědomila, že vlastně ani nevím, kdy jsem naposled viděla něco západního, tak jsem zapátrala a zjistila, že mi přibyly díly u věcí, co mám rozkoukané. Dorazila jsem proto White Collar, což byl dobrý nápad. Nové díly Suits mě ovšem nějak neoslovily a zůstaly tak u ledu (časem... možná...). Stále čekám na Hannibala, GoT, Orange is the new black a další, ale Teen Wolf jsem si škrtla - bez Dereka na to odmítám koukat. Už poslední sezóna stála za starou belu (a to tam Derek byl!), tak se asi spokojím s tím, že znovu zkouknu sezónu 3b a budu spokojená.
Taky máte pocit, že v podstatě furt jen čučím na seriály? Omyl! Stíhám i číst! XD Za leden jsem byla nějak moc nadšená, že už zase můžu číst, takže jsem sfoukla 9 knih. Doporučila bych zejména trilogii Legend od Marie Lu, která sice na první pohled může vypadat jako další obyčejná dystopická YA, ale vtáhne vás do děje takovou rychlostí, že se ani nenadějete a už budete dočítat třetí díl. Velice dobře napsané, úspěšně střídá POV protagonisty a antagonisty (ať už se tím označí kterýkoliv z hlavní dvojice) a ukazuje nám, že tráva někde jinde není o nic zelenější než ta naše.
Z dalších bych zmínila The Troop od Nicka Cuttera, která nedávno vyšla i v češtině pod názvem Oddíl. Když Stephen King zmíní, že to četl a líbilo se mu to, tak se neptáte a čtete, čehož jsem se držela a dostalo se mi velice dobrého hororu. Jen tak dál.
Z únorového čtení pak musím zmínit Fangirl od Rainbow Rowell, která zaujme hlavně ty, které se stejně jako protagonistka dají označit za fangirls (čtení/psaní slash fanfikcí je v tomto případě obrovské plus). Já osobně si to velice užila a těším se na volné pokračování, které by se mělo zaměřit přímo na v díle často zmiňovanou a citovanou fanfikci.
Nesmím zapomenout ani na The Night Circus od Erin Morgenstern, což je úžasně krásně napsaná magická historická romance. Já osobně tedy nemusím ani magii, ani historii, ale tohle by byla škoda vzdát už předem - tak skvělé to je! Jen se musíte přenést přes nechronologické pořadí kapitol, což hlavně ze začátku trochu kazí celkový zážitek, ale rozhodně se nenechte odradit a pokračujte ve čtení - knížka se vám odmění :)
A na konec zmíním, že Zlodějka knih stojí za všechnu tu pozornost, která je tomuto dílu věnována, a vřele ji doporučuju.
Mezi to vkládám čtení fanfikcí se sofistikovanými názvy typu "One Ass to Rule them All" a "Yokoo and the Tale of Cursed Laundry", téměř každodenní vaření a občas i pečení, šití povlaků na polštáře (to už bych pomalu zvládla i na kšeft) a když přijde nálada, tak i překlad. Psychicky jsem na tom líp než na konci minulého roku, ale pořád to není ono a asi ani nikdy nebude. Držím se.
Thursday, 9 October 2014
Jak se Kavi málem stala levnou pracovní silou
Všichni víme, že Kavi neumí říct ne, a tady v Čechách bohužel neplatí japonská technika mlžení, kterou velice ráda používám. A tak se stalo, že moje "možná" a "bylo by to fajn, ale" se nesetkalo s pochopením a já byla vtažena do víru událostí, které zapříčinily asi nejhorší hádku s mamkou za poslední léta.
Otci se nelíbilo, že jsem ještě nenašla práci, tak se rozhodl zařídit mi brigádu. Samozřejmě u nějakého známého, protože má známejch, že neví, co s nima. Zrovna tento známý má nějakou firmu, kam jsem měla nastoupit na nějakou běžnou manuální práci. Dostala jsem na něj telefonní kontakt a v tuhle chvíli už se nedalo nikam uhnout a cesta, která se přede mnou otevřela, neměla odboček. Už jsem prostě musela zavolat, protože otec už se za mě přimluvil, a to se nedá ignorovat. Jako při každém telefonování jsem se klepala strachy a celou dobu se modlila, aby to nikdo nezvedl. Připravené fráze jsem v mžiku zapomněla, takže první dojem jistě nic moc. Ale budiž, měla jsem přijít druhý den na devátou.
Firma sídlí kdesi na konci světa, kam mi cesta z domu trvá 2 hodiny (na konečnou autobusu, na konečnou metra, na konečnou druhého autobusu a 20 minut pěšky). Není tam absolutně nic a v okolí se pasou koně. Úspěšně jsem se ztratila a dorazila pozdě. Tak mě teda uvítal v kanceláři, tvářil se "velice nadšeně", a když slyšel, že jsem studovala filologii, podíval se na mě jako na největší odpad lidstva. Takový tedy můj první dojem.
Ale což, je to jen brigáda, to se zvládne. Dostala jsem instrukce, co mám dělat a za kým jít, přičemž většina mých budoucích kolegů včetně nadřízeného byla z Ukrajiny. Všem bylo jedno, že si můžu vydělat jen pár tisíc kvůli omezení z pracáku - pracovní doba od 8 do 15 nebo dokud se to neudělá, každý den. Ani při nejlepší vůli bych se do těch čtyřech tisíc nejspíš nevešla. Anebo vešla - protože zbytek by si nechali. Kdo ví. Teď už to nezjistím.
Mamka mi totiž po příchodu z práce dala ultimátum, že jestliže tam půjdu pracovat, tak se můžu rovnou odstěhovat k otci. Bylo půl dvanácté večer, já měla druhý den vstávat v pět. Následovala hádka až do půl třetí do rána. Nebylo to vůbec pěkné, a to se přitom nepovažuju za hádavý typ. Ušetřím vás detailů - na brigádu jsem ráno nešla. A teď jsem stála před úkolem, jak to vysvětlit nejen ex-budoucímu zaměstnavateli, ale i otci. Nakonec jsem do firmy poslala smsku, protože na telefonování jsem si s nervama v háji fakt netroufla a email nemaj. Otec to ještě neví, ale rozhodně mě seřve, protože mi ještě říkal, že toho jeho známého nemám zklamat.
Asi těch dramat v životě nemám dost a televizní nestačí. Teď se stane přesně to, čemu jsem se chtěla vyhnout - všichni se pohádají, všichni se navzájem seřvou a všichni budou ti poražení. Z tohohle boje žádný vítěz nevzešel. Já osobně bych tam pracovat šla - ne že bych chtěla, to ne, ale když už jsem byla v takhle postupující fázi, nedalo se říct ne. Vlastně jsem zpětnou analýzou nenašla jediný bod, kdy by ještě šlo říct ne, a to ani na tom úplném začátku, protože nevím jak vy, ale já otci nemůžu říct ne, na to se ho příliš bojím. A to s ním ani nežiju.
Jak to, že pokaždé, když se snažím všem vyhovět i na úkor sebe sama, tak to vždycky schytám?
Otci se nelíbilo, že jsem ještě nenašla práci, tak se rozhodl zařídit mi brigádu. Samozřejmě u nějakého známého, protože má známejch, že neví, co s nima. Zrovna tento známý má nějakou firmu, kam jsem měla nastoupit na nějakou běžnou manuální práci. Dostala jsem na něj telefonní kontakt a v tuhle chvíli už se nedalo nikam uhnout a cesta, která se přede mnou otevřela, neměla odboček. Už jsem prostě musela zavolat, protože otec už se za mě přimluvil, a to se nedá ignorovat. Jako při každém telefonování jsem se klepala strachy a celou dobu se modlila, aby to nikdo nezvedl. Připravené fráze jsem v mžiku zapomněla, takže první dojem jistě nic moc. Ale budiž, měla jsem přijít druhý den na devátou.
Firma sídlí kdesi na konci světa, kam mi cesta z domu trvá 2 hodiny (na konečnou autobusu, na konečnou metra, na konečnou druhého autobusu a 20 minut pěšky). Není tam absolutně nic a v okolí se pasou koně. Úspěšně jsem se ztratila a dorazila pozdě. Tak mě teda uvítal v kanceláři, tvářil se "velice nadšeně", a když slyšel, že jsem studovala filologii, podíval se na mě jako na největší odpad lidstva. Takový tedy můj první dojem.
Ale což, je to jen brigáda, to se zvládne. Dostala jsem instrukce, co mám dělat a za kým jít, přičemž většina mých budoucích kolegů včetně nadřízeného byla z Ukrajiny. Všem bylo jedno, že si můžu vydělat jen pár tisíc kvůli omezení z pracáku - pracovní doba od 8 do 15 nebo dokud se to neudělá, každý den. Ani při nejlepší vůli bych se do těch čtyřech tisíc nejspíš nevešla. Anebo vešla - protože zbytek by si nechali. Kdo ví. Teď už to nezjistím.
Mamka mi totiž po příchodu z práce dala ultimátum, že jestliže tam půjdu pracovat, tak se můžu rovnou odstěhovat k otci. Bylo půl dvanácté večer, já měla druhý den vstávat v pět. Následovala hádka až do půl třetí do rána. Nebylo to vůbec pěkné, a to se přitom nepovažuju za hádavý typ. Ušetřím vás detailů - na brigádu jsem ráno nešla. A teď jsem stála před úkolem, jak to vysvětlit nejen ex-budoucímu zaměstnavateli, ale i otci. Nakonec jsem do firmy poslala smsku, protože na telefonování jsem si s nervama v háji fakt netroufla a email nemaj. Otec to ještě neví, ale rozhodně mě seřve, protože mi ještě říkal, že toho jeho známého nemám zklamat.
Asi těch dramat v životě nemám dost a televizní nestačí. Teď se stane přesně to, čemu jsem se chtěla vyhnout - všichni se pohádají, všichni se navzájem seřvou a všichni budou ti poražení. Z tohohle boje žádný vítěz nevzešel. Já osobně bych tam pracovat šla - ne že bych chtěla, to ne, ale když už jsem byla v takhle postupující fázi, nedalo se říct ne. Vlastně jsem zpětnou analýzou nenašla jediný bod, kdy by ještě šlo říct ne, a to ani na tom úplném začátku, protože nevím jak vy, ale já otci nemůžu říct ne, na to se ho příliš bojím. A to s ním ani nežiju.
Jak to, že pokaždé, když se snažím všem vyhovět i na úkor sebe sama, tak to vždycky schytám?
Thursday, 2 October 2014
Bezcílné bloumání
Kavi má moc času o všem přemýšlet, což nikdy není dobré znamení. Sice jsem se po hlavě vrhla na sledování čehokoliv, kde jsou Kisumai (Kis-My-Ft2, můj nový objev aneb když vás jednou Johnny's pohltí, už vás nikdy nepustí a vy se můžete rozloučit se životem), ale ani to nestačí, abych úplně vypla. Navíc mám nějak štěstí na dorama, kde protagonisté bezúspěšně hledají práci. Na náladě to teda nepřidá.
Hledání práce se totiž nikam neposouvá. Od pondělka jsem registrovaná na pracáku (v pátek, kdy je otevřeno jen pro nové uchazeče, mě vykopli, že je moc lidí a málo úřednic a že mám teda přijít v pondělí), první schůzku mám na konci října. Lidí je tam fakt jak much, převážně mladí a těsně před důchodem; vyplatí se vzít si knížku - strávila jsem tam dvě hodiny.
Asi bych si neměla stěžovat - práci hledám teprve měsíc a už mám za sebou jeden pohovor - to je docela dobrá bilance, když se to vezme v celkovém měřítku (jedna kamarádka čeká na pohovor už dva měsíce, jiná se dočkala za půl roku). Ono se fakt blbě hledá, když nevíte, co vlastně hledáte (a ještě hůř se píšou motivační dopisy, když nejste ani trochu motivovaní). A pokud nejste dobří na mluvení, pohovory taky nejsou zrovna procházka růžovým sadem. Tedy alespoň můj první nebyl - v mejlu tvrdili, že to zabere hodinu, takže jsem lehce vyšilovala, co jim tam mám tak dlouho vyprávět a že by možná nebylo od věci naučit se pohádku o Momotaróovi, abych tam zabila čas. Prošla jsem si otázky typu silné stránky, slabé stránky, proč se ucházím o tohle místo atd., protože všechny stránky tvrdily, že na to přijde řeč.
Nepřišla. Místo původní hodiny jsem tam strávila všeho všudy deset minut, z čehož pět mluvily ony. Místo výše uvedených otázek se zajímaly, proč jsem vystudovala to, co jsem vystudovala, proč si nehledám práci v oboru a proč nemám praxi. Těžko říct, co touhle šarádou sledovaly - třeba se chtěly na vlastní oči podívat na toho ubožáka, co si místo "perspektivní" ekonomky vybral něco, co ho bavilo (ale já si za svou japonštinou stojím - k ničemu mi to není, ale jsem ráda, že jsem ji studovala, že ji umím na takové úrovni, že japonské knihy či televize pro mě není problém, a že jsem během studia měla možnost seznámit se s tolika skvělými lidmi). Kvůli těm pár minutám a falešným úsměvům jsem se tam snad ani nemusela trmácet - že mě nechtějí mi bylo jasné i tak. Upřímně - komu budu co k čemu, když vlastně nic neumím, praxi mám nulovou a jazyky jsou mi nanic, když nejsem zrovna upovídaný typ? Všude chtějí sebevědomé, ambiciózní a komunikativní lidi, co maj nejlépe pár let praxi v oboru a dva jazyky.
Co já si se sebou počnu? Nemluvě o tom, že jsem člověk, co si všechny, byť sebemenší chyby a neúspěchy strašně vyčítá. Tohle je vlastně asi největší neúspěch, co jsem kdy zažila. Školama jsem tak nějak procházela, ale jak si najít práci, netuším. Vím, že v tom zdaleka nejsem sama, ale strašně se děsím toho, že všichni se někde upíchnou a já zůstanu pozadu. Takového vzdělání a úplně k ničemu. Očekává se ode mě, že budu mít dobrou práci a příznivý plat, ale nevím, jestli to dokážu. Jak mám úplně cizí lidi přesvědčit, že jsem vážně schopná se to všechno naučit, že jsem loajální a po měsíci jim neuteču jinam a že klidně budu v práci i přespávat, abych všechno vyřídila včas? Kde mám najít práci, kde by mi dali šanci (a nebyla to pokladní v supermarketu), kde by se nepodívali na můj zoufale prázdnej životopis a rovnou mě neodepsali jako nemehlo? Jak dlouho se taková práce hledá?
A jak mám přežít ten vtíravý pocit, že jsem k ničemu, že ani blbou práci si neumím najít, že nejsem vůbec potřeba, že mě nebude škoda, když zmizím?
Hledání práce se totiž nikam neposouvá. Od pondělka jsem registrovaná na pracáku (v pátek, kdy je otevřeno jen pro nové uchazeče, mě vykopli, že je moc lidí a málo úřednic a že mám teda přijít v pondělí), první schůzku mám na konci října. Lidí je tam fakt jak much, převážně mladí a těsně před důchodem; vyplatí se vzít si knížku - strávila jsem tam dvě hodiny.
Asi bych si neměla stěžovat - práci hledám teprve měsíc a už mám za sebou jeden pohovor - to je docela dobrá bilance, když se to vezme v celkovém měřítku (jedna kamarádka čeká na pohovor už dva měsíce, jiná se dočkala za půl roku). Ono se fakt blbě hledá, když nevíte, co vlastně hledáte (a ještě hůř se píšou motivační dopisy, když nejste ani trochu motivovaní). A pokud nejste dobří na mluvení, pohovory taky nejsou zrovna procházka růžovým sadem. Tedy alespoň můj první nebyl - v mejlu tvrdili, že to zabere hodinu, takže jsem lehce vyšilovala, co jim tam mám tak dlouho vyprávět a že by možná nebylo od věci naučit se pohádku o Momotaróovi, abych tam zabila čas. Prošla jsem si otázky typu silné stránky, slabé stránky, proč se ucházím o tohle místo atd., protože všechny stránky tvrdily, že na to přijde řeč.
Nepřišla. Místo původní hodiny jsem tam strávila všeho všudy deset minut, z čehož pět mluvily ony. Místo výše uvedených otázek se zajímaly, proč jsem vystudovala to, co jsem vystudovala, proč si nehledám práci v oboru a proč nemám praxi. Těžko říct, co touhle šarádou sledovaly - třeba se chtěly na vlastní oči podívat na toho ubožáka, co si místo "perspektivní" ekonomky vybral něco, co ho bavilo (ale já si za svou japonštinou stojím - k ničemu mi to není, ale jsem ráda, že jsem ji studovala, že ji umím na takové úrovni, že japonské knihy či televize pro mě není problém, a že jsem během studia měla možnost seznámit se s tolika skvělými lidmi). Kvůli těm pár minutám a falešným úsměvům jsem se tam snad ani nemusela trmácet - že mě nechtějí mi bylo jasné i tak. Upřímně - komu budu co k čemu, když vlastně nic neumím, praxi mám nulovou a jazyky jsou mi nanic, když nejsem zrovna upovídaný typ? Všude chtějí sebevědomé, ambiciózní a komunikativní lidi, co maj nejlépe pár let praxi v oboru a dva jazyky.
Co já si se sebou počnu? Nemluvě o tom, že jsem člověk, co si všechny, byť sebemenší chyby a neúspěchy strašně vyčítá. Tohle je vlastně asi největší neúspěch, co jsem kdy zažila. Školama jsem tak nějak procházela, ale jak si najít práci, netuším. Vím, že v tom zdaleka nejsem sama, ale strašně se děsím toho, že všichni se někde upíchnou a já zůstanu pozadu. Takového vzdělání a úplně k ničemu. Očekává se ode mě, že budu mít dobrou práci a příznivý plat, ale nevím, jestli to dokážu. Jak mám úplně cizí lidi přesvědčit, že jsem vážně schopná se to všechno naučit, že jsem loajální a po měsíci jim neuteču jinam a že klidně budu v práci i přespávat, abych všechno vyřídila včas? Kde mám najít práci, kde by mi dali šanci (a nebyla to pokladní v supermarketu), kde by se nepodívali na můj zoufale prázdnej životopis a rovnou mě neodepsali jako nemehlo? Jak dlouho se taková práce hledá?
A jak mám přežít ten vtíravý pocit, že jsem k ničemu, že ani blbou práci si neumím najít, že nejsem vůbec potřeba, že mě nebude škoda, když zmizím?
Subscribe to:
Comments (Atom)