Ohlédnutí

Máme za sebou Vánoce a před sebou Nový rok. To je takové to období, kdy si člověk - pokud může - vezme dovolenou, válí se v posteli s hrnkem horkého čaje, cukrovím a knihou, případně filmem na sledování. Tedy aspoň já to tak dělám (a je mi fajn) :)

Ocuiči: Kurai tokoro de mačiawase

Na poslední den jsem si nechala knížku, kterou teď momentálně čtu. Za dovezení ještě jednou děkuji Miri, která se obětovala a za cenu toho, že jí může hrozit smrt hlady (při těch cenách v Japonsku bych se ani nedivila), mi ji našla v těch stozích knih v BookOFFu a koupila. Děkuji! *hug*

Příběh je celkem jednoduchý: Mičiru nešťastnou náhodou ztratila zrak, kvůli čemuž ani nedodělala vysokou školu, nemá práci a po smrti otce žije ve svém rodném domě úplně sama. Občas jí sice pomůže s nákupem nebo dalšími povinnostmi kamarádka Kazue, ale jinak dívka tráví většinu času jen poleháváním v pokoji a nicneděláním. Pomalu si ale jednou začne uvědomovat, že možná v domě není tak úplně sama, jak si myslela.

Zní to sice jako nějaký thriller, ale nebojte, není. Z toho, co jsem zatím přečetla (str. 190 z cca 260), jde spíše o lidské drama a o cestu ke znovunalezení chuti bojovat - bojovat za přátelství, za lepší život, za odhalení pravdy.

Kavi je nadšená, a proto druhý dík patří japonskému rádiovému pořadu Radirer Saturday (らじらーサタデー), kde tuhle knihu doporučovali! Prosím si víc takových!

Laini Taylor: Daughter of Smoke & Bone

Předposlední dílo je jedno ze dvou, které teď čtu.

Přestože fantasy není zrovna žánr, který bych obvykle četla, téhle knize jsem dala šanci. Rovněž to bylo jedno z prvních YA, ke kterému jsem se dostala. Asi hlavně kvůli tomu, že se částečně odehrává v Praze a já byla zvědavá, jak a co tam budou popisovat.

Příběh se točí kolem šestnáctileté Karou, téměř obyčejné studentky umění. Téměř proto, že její jedinou rodinu tvoří chiméry - takoví napůl lidé se zvířecími rysy. A taky pracuje jako spojka mezi překupníky se zuby a Brimstonem, jakýmsi čarodějem platícím přáními. Jenže poklidné dny v duchu školních úloh a úkolů od Brimstona jí naruší setkání s andělem v Marrákeši, jenž se jí hned pokusí zabít.

Když jsem to kdysi před lety četla poprvé, líbilo se mi to. Tak moc, že jsem se rozhodla si to přečíst znova (protože si to vůbec nepamatuju!). Teď už však tak nadšená nejsem - na můj vkus moc romance a osudových vztahů X_x

T.J. Klune: How to be a Normal Person

Najít v žánru m/m romance dílo, které má sympatické postavy, je to zábavné, nejsou to náctiletí, kteří se teprve hledají (a není to celé jen o sexu, protože čeho je moc, toho je příliš), to je docela kumšt. Nebo mám aspoň ten pocit. Většina věcí ode mě dostala tři hvězdičky, což je nejlepší způsob, jak se zbavit průměrného díla. Ale tohle, to má hvězdiček pět - splnilo to všechny podmínky a ještě je jedna z hlavních postav asexuál - to je prostě poklad!

Gus je všechno jen ne normální a chce, aby ho všichni nechali na pokoji (to je můj člověk!). Jenže pak se zničehonic objeví bezprostřední Casey, hipster s lehkou závislostí na instagramu (a trávě). A Gusův život obrátí naruby. Do té míry, že se Gus rozhodne, že se stane "normálním" člověkem. Brnkačka.

Jop, právě hlavní postava Guse byl asi nejhlavnější důvod, proč mě to tak chytlo. Jen chtěl mít svůj klid a ke všemu tomu bordelu kolem přišel jak slepý k houslím - úplně jsem před očima viděla, jak z toho vyšiloval (a smála se jeho neštěstí; jsem hrozná XD). Trošku jsem se bála postavy Caseyho, protože hipstery nemusím, ale ten taky vůbec nebyl špatný, i když takový prudce random. Dohromady tvořili výbornou dvojku a člověku nezbývá, než jim fandit.

Takidži Kobajaši: Loď na kraby

Nemůžu říct, že bych měla nějak moc zkušeností s  proletářskou literaturou. Vlastně jsem vůbec žádnou nečetla. Tak jsem si řekla, že je na čase to aspoň zkusit. Objevila jsem dílo Loď na kraby, což je takový asi nejznámější zástupce japonské proletářské literatury, o kterém jsem se samozřejmě učila, avšak nikdy ho nečetla.

Není to zrovna moc hezké čtení. Příběh se věnuje skupině mužů (jejichž jména se za celou dobu ani nedozvíme, což zvyšuje pocit, že jde prostě o bezejmnenný dav, kde je každý snadno nahraditelný), kteří se nechají najmout na práci na lodi, která chytá a zpracovává kraby. Jenže místo férových pracovních podmínek se jim dostane jen krutého zacházení, dlouhých šichet bez možnosti odpočinku, špíny a nedostatku vody. Vedoucí jim dávají čím dál víc práce a nutí je dřít do úmoru nehledě na nemoci či vyčerpání. Doslechneme se, že výrobk jdou skvěle na odbyt a firmě se finančně daří, ale sami pracovníci z toho vůbec nic nemají - jen svou dřinou zvyšují výdělky vedení firmy.

Ze všech koutů se na čtenáře valí jen znechucení nad nelidskostí vedoucích/firem a naprostá beznaděj. Soucítíte s tou partou mužů jako celkem a nechápete, jak se něco takového může vůbec dít.

Jak říkám - ne moc hezké čtení

Naoya Shiga: Dwelling by the Moat

Docházejí mi díla, která bych si natolik pamatovala, abych o nich mohla něco málo napsat. Takže dnes jen taková kratičká povídka, kterou jsem zvládla přečíst v mezičase.

Celý příběh se vlastně točí kolem spisovatele, který nám popisuje své bydliště. Zní to nudně, ale i na těch pár stránkách se mu skvěle podaří navodit atmosféru příjemné samoty propojené s přírodou a celé to zakončí melancholickým zamyšlením nad tím, zda litovat slepici, kterou zakousla kočka, kuřata, která po slepici zbyla a musejí se postarat sama o sebe, či kočku, která byla chycena a čeká ji utopení.

Pěkné, krátké, čtivé, s myšlenkou. Já si snad znovu přečtu Popelavý měsíc, poněvadž si ho ani za mák nepamatuju.

Magda Szabóová: Dveře

Některé knihy se vám dostanou do ruky ani nevíte jak. Tohle je jedna taková. Nemám tucha, kde se vzala, ale prostě jsem si jednou všimla, že je doma, tak jsem ji rozečetla s tím, že když bude špatná, zanechám ji někde v knihobudce.

Celý příběh se točí okolo spisovatelky a jejího vztahu se stárnoucí hospodyní Emerence. To se může zdát poměrně obyčejné, ale vztah je to natolik komplikovaný - nejsou to přítelkyně, nejsou to naprosto neznámé ženy, které by neměly nic společného, není to jen obyčejná zaměstnankyně a poslušná podřízená - a postava Emerence byla natolik zajímavá, že to na celou knihu bohatě vystačí.

Začetla jsem se, vtáhlo mě to do děje a ačkoliv jsem nečekala, že by mě to bavilo, dostala jsem se do toho rozpoložení, kdy chci knihu rychle dočíst, abych věděla, co se tam stane, ale nechci ji dočíst, protože pak skončí a já už nebudu mít co číst.

Ženské autorky a ženské hrdinky mě holt baví.

Tokuró Nukui: Tenši no šikabane

Dnes opět neočekávejte spoiler-free verzi...


Po přečtení téhle perly jsem na twitteru zanechala následující sdělení:

"Čtyři mrtví, protože to pár čtrnáctiletých nevydrželo bez sexu. Wtf did I just read?? X_x"

Jop, to je celá zápletka.

Ale protože by to byl extrémně krátký článek, tak vám ještě přiblížím, že celý příběh začne tím, že čtrnáctiletý maník - hodný kluk, dobré chování i známky, žádné průsery - spáchá sebevraždu skokem ze střechy. Otec chlapce se s tím nehodlá smířit a vyzvídá od synových kamarádů, co by mohlo být příčinou. Nějak se mu nezdá, co slyší. A pak jeden z nich taky spáchá sebevraždu. A pak další...

Anotace zněla zajímavě, ale to vysvětlení... Pořád jsem čekala nějaké normální vysvětlení, něco s čím bych se mohla ztotožnit nebo s čím bych mohla sympatizovat. A ono nic.

Holt zápletky se sexem (a nevěry, ty obzvlášť) jdou nějak mimo mě...

Li Ang: Řezníkova žena

Kvůli téhle knížce si teď ze mě dělá legraci, že kriminálky nečtu, ale jakmile tam ženská rozsekává manžela, tak se po tom vrhám. No... ano :D

Mimochodem, dnes jsem se spoilerům nevyhnula *krčí rameny*

Ale tohle kriminálka není. Alespoň v tom běžném slova smyslu ne. Spíše je to taková sonda odhalující, co obyčejná žena dokáže, když je soustavně týrána, zesměšňována a přehlížena. Odehrává se kdesi na začátku 20. století na Taiwanu, kde místní nevidí ženu jako lidskou bytost, ale jen jako majetek a otroka v jednom. A i když se nějaká žena vzbouří a zabije manžela, jako to udělá naše protagonistka, policie věří, že to udělala kvůli/na popud/s pomocí milence. Jiné vysvětlení vůbec nepřichází v úvahu.

Nikdo nevidí, že jako malé jí zemřel otec, a protože žena nemůže nic vlastnit, byly s matkou vyhnány z domu, neměly co jíst. Nikoho nezajímá, že byla strýcem provdána za mnohem staršího muže, který se živí podřezáváním prasat a který ji ustavičně bije a znásilňuje. Že to nezajímá muže, to bych ještě
pochopila, ale že i ženy jsou proti ní, to je tedy hnus. A už jsem se zmínila, že je to založené na skutečné události?

Nemůžu říct, že by to bylo pěkné počtení, to tedy ne, ale za přečtení to stojí.

Junichi Watanabe: Beyond the Blossoming Fields

Tuhle knížku jsem objevila při náhodném bloumání v hlubinách katalogu městské knihovny, které tímto děkuji a prosím si další takové knihy.

Příběh vsazený do přelomu 19. a 20. století se točí okolo mladé dívky Ginko Ogino, kterou její rodina - jak už tomu je zvykem - provdá. Jenže manžel nepatří k těm nejvěrnějším a nakazí dívčinu pohlavní nemocí, kvůli které nemůže mít děti. Samozřejmě se vina přičte dívce, která od něj uteče zpět domů, a manželé se rozvedou. Což není zrovna příznivé ani pro ni samotnou, ani pro její rodinu, takže se není co divit, že se v ní hromadí vztek a bezmoc.
To nejhorší ji však čeká; aby její nemoc mohla být léčena, musí být prohlédnuta doktorem. Mužským, protože ženy v tehdejší době nemohly studovat medicínu. Dívčinou to otřese natolik, že se nakonec rozhodne, že takhle teda ne, že s tím se něco musí udělat a že není důvod, proč by se žena nemohla stát lékařkou. A vydá se do boje se společností, která je i dnes, o století později, ovládaná muži.

Napůl beletrie, napůl biografie, tahle kniha byla prostě skvělá - teda její první část.
Jen jednu věc bych jí vytkla: druhou část, která se zabývala dívčiným druhým manželstvím s náboženským ťulpasem, který ji odvlekl do divočiny na Hokkaidó hledat lepší život. Spoiler: na Hokkaidu není. To bylo celé takové meh, ale zas to bylo třeba k doložení souvislostí a vysvětlení, proč nakonec protagonistka dopadla tak, jak dopadla.

Prostě co si budem povídat, za všechno můžou chlapi :)

Stephen Gilbert: Krysařův deník

Tuhle knížku jsem kdysi dávno dostala k Vánocům a až do letoška ji neotevřela, což je docela škoda, protože je fakt dobrá.

Protagonista je obyčejný úředník, který žije svůj obyčejný život v obyčejném baráčku se svou panovačnou matkou. Ta ho jednoho dne pošle utopit krysy, které se jim usadily na zahrádce. Protagonista se do toho pustí, ale když ty krysy nakonec vidí, nedokáže je zabít. Místo toho se s nimi skamarádí, vycvičí je a odtud už je jen krůček k tomu využít je k pomstě nejen proti svému nadřízenému, ale i světu obecně.

Už podle názvu je to pojato jako zápisky našeho protagonisty, takže čtenář může celou proměnu osobnosti sledovat takříkajíc přímo u zdroje. A že je to proměna děsivá. Co se na začátku zdá jako neškodná zábava, se nakonec stává doslova hororem. Až z toho mrazí.

Rozhodně doporučuji si přečíst :)

Zdeněk Pluhař: Ať hodí kamenem

Českou literaturu moc nečtu. Těžko říct proč mě tak nezajímá - asi pozůstatek z povinné četby, "díky" které jsem četla věci typu Viewegh a Havel. Nope, to není nic pro mě.

A přeci jsem nedávno sáhla po téhle knize s nadějí, že by to třeba nemuselo být špatné.

Nebylo.

Celý příběh se točí okolo jednoho pražského dětského domova a přibližuje nám osudy některých dětí (plus ředitele a jeho syna), jejich rodinnou situaci a co je dovedlo až na takovéto místo. Pohled autora je spíše realistický (i když to zas nepřehání), takže ačkoliv některé děti nakonec najdou správnou cestu, mnoho jich zůstane na scestí ať už svojí vinou nebo vinou rodičů.

Musím říct, že se mi líbilo hlavně to zamýšlení nad každou postavou - nic nebyla jen suchá fakta a prostý syrový náhled na situaci (tahle utekla z domova, támhleten něco ukradl) , ale naopak se ke všemu přistupovalo s citem, jako by měl autor všechny rád a ve všechny se chtěl vcítit.

Nakonec mi ani nepřišlo, že to byla docela bichle. Ještě tu mám od něj jednu, tak doufám, že bude stejně dobrá.

Susanna Clarke: Jonathan Strange & Mr Norrell

Občas prostě narazíte na knihu, která vám nesedne. Pro mě to byla tahle šílená bichle. Kamarádka ji vychvalovala, zápletka vypadala dobře, a dokonce podle toho natočili seriál, který jsem hned začala sledovat.

Ovšem ačkoliv jsem moc chtěla mít tohle dílo ráda, ztratila jsem v průběhu seriálu pozornost, netušila jsem, kdo jsou všechny ty postavy a proč dělají to, co dělají, a ani si nejsem jistá, jestli jsem to vůbec dokoukala. Mělo mi to být předzvěstí toho, jak dopadnu s knihou. Ale vkládala jsem v ní naděje, že mi vše osvětlí a že mě to bude bavit mnohem víc než seriál.

Nestalo se však. Nemůžu říct, že by to bylo špatně napsaná, to vůbec ne (ale taky to byla krásná ukázka slovního průjmu, kde se i poznámky pod čarou - často úplně mimo mísu - táhly na několik stran). Jazyk byl ovšem pěkný a sofistikovaný a tak neuvěřitelně britský, stejně jako humor.

Postavy byly skvěle vykreslené, realisticky, se všemi slabůstkami, kterých obvykle bývá více než silných stránek.

Příběh (tedy to, co jsem z něj stihla zaznamenat, než jsem to přeci jen vzdala) byl taky zajímavý a určitě by byl někam dál rozveden, ale po 300 stranách čekání na nějaký ten posun jsem prostě už neměla trpělivost. A to jsem těch předchozích sto stran četla spíš ze setrvačnosti. Kristepane, to je ale příšerně dlouhá kniha na to, že se tam prakticky nic moc neděje. Než jsem se vůbec dostala k té cca 300 stránce, promptně jsem zapomněla, co bylo předtím, protože někdo někoho furt jenom zve na večeři, všude spousta postav, které jsou víceméně zbytečné, ale všechno musí zapáleně komentovat, a naopak postavy, které by mohly být zajímavé, ale mizí ze scény, aby jsme si místo toho mohly přečíst o dalších společenských dýcháncích.

Někde tuhle knihu kdosi srovnával s Jane Austenovou a já souhlasně kývu - ani Austenovou nemusím a proč má Pýcha a předsudek tolik fanoušků fanynek, jde absolutně mimo mě.

Příště radši něco s příběhem, který se nemusí hledat jako jehla v kupce sena.

Victoria Schwab: The Archived

Doteď jsem vybírala knihy, které se mi líbily a dobře se četly. To je ovšem dost nevyvážené, takže zkusme i něco, z čeho už jsem tak nadšená nebyla.

U ne příliš dobrých knih platí, že většinou knihu dočtu a výsledný dojem je takové meh, případně je to taková bída, že knihu ani nedočtu. Ale že bych dočetla knihu a fakt ji neměla ráda, to je spíš výjimka.

O takových těch velkých zklamáních typu Fune o amu či Platina Data jsem se určitě už zmiňovala, protože ty mě nakrkly fest. A taky díla Murakamiho z poslední doby (Útok na pekárnu, Podivná knihovna) - těm nahrává jen fakt, že je to kratinký, a než se stačím rozpálit hněvem, je po všem.

The Archived (česky Archiv) kraťoučká nebyla. A vlastně ze začátku ani nebyla špatná. Mělo to potenciál, mělo to fajn protagonistku, mělo to fascinující prostředí a zajímavou zápletku. Mladá dívka Mackenzie pokračuje v dědečkově odkazu a kdykoliv má čas, stará se o pořádek v jakémsi paralelním světě, kde jsou uloženi mrtví se svými vzpomínkami. Občas se totiž stane, že se někdo z tzv. historií z nějakého důvodu probudí ze spánku a bloudí chodbami, až se dostane i do našeho světa, kde ho živí lidé vnímají jako ducha.
Mackenzie však poslední dobou těžce nese smrt svého mladšího bratra a do toho se mrtví začnou probouzet o mnoho častěji než normálně.

Ano, zní to pěkně a knížka i docela rychle odsýpá, ale postupně si začnete uvědomovat, že místo toho, abyste se dozvídali víc o celém tom novém světě, tak se vás autorka snaží uchlácholit zrychlením tempa. Takže pořád hopsáte mezi světy sem tam, občas zahlédnete nějaký toho potenciálního partnera pro ocucávání se (jen tak, z ničeho nic, absolutně nic k tomu nevede, prostě po sobě skočí jak nadržení králíci), někdy se podíváte do knihovny a zase šup zpátky do reality. Všechno tak trochu nakousnete, ale nikde nejdete do hloubky. Nulové vysvětlení, proč vlastně existuje taková knihovna mrtvých, když si v nich stejně (téměř) nikdo nepočte a k ničemu jim nejsou. Pražádné vysvětlení, proč by vlastně kdo chtěl tuhle práci dělat a co z toho má (krom komplikací života).

Samozřejmě je možné, že všechna vysvětlení jsou kdesi v dalších knihách, ale já už se nehodlám hnát za iluzí odpovědí, která tam někde v dáli může a nemusí být, když mi ani první kniha nesedla.

Sóseki a já

Byla otázka času, než se zde objeví nějaký ten Sóseki Nacume.

Možná jste si všimli, ale můj vztah k Sósekimu je takový ten love-hate paradox. Mnohem víc se přikláním k tomu "love" konci, protože skoro cokoliv, co Sóseki napsal (a já to četla), obsahuje něco, s čím se můžu ztotožnit. A to je japonský spisovatel ze začátku 20. století - to je dost daleko od hloupé husy z ČR ze začátku 21. století. Většina dalších známých japonských spisovatelů mě svými díly spíše uspává *mává Kawabatovi*, ti novější mě znechucují *vrhá zlý pohled směr Murakami (Rjú, pro upřesnění)/Kanehara/Jasutaka*.

Sóseki je mezi všemi těmito pisálky perla, která ovšem snadno upadá v zapomnění. V Japonsku hlavně proto, že je to povinná četba, a jakmile se nějaký nešťastník dostane na tenhle seznam, je odepsaný (nevím jak vy, ale já takové věci jako Babička nebo cokoliv od Jiráska teda fakt nečetla). U nás má pak smůlu, protože máloco bylo přeloženo *podezíravě kouká na překlad Boččana ze čtyřicátých let, který nejspíš nikdy neexistoval a celé je to jedno velké spiknutí*.

Momentálně se pomalu, ale jistě prokousávám druhou kapitolou bichle Jsem kocour (protože si ji ve volných chvílích plných optimismu překládám - už 27 stran a nemá to konce X_x) a musím říct, že to, jak Sóseki píše, je úžasné. Tak skvěle dokáže vyjádřit přesně to, co vyjádřit chce, tak jednoduše si pohrává s jazykem (a já pak občas musím s pomocí gůgl translatoru zabrousit i do čínských komentářů, abych správně pochopila, co že se mi to snaží říct, protože moje ubohá přízemní japonština na takovou výjimečnost nestačí; a anglický překlad je prostě odbytý). A proto ta "hate" část, protože prostě nemám na to tenhle diamant přeložit dostatečně dobře, aby dělal čest svému autorovi. Fuck!

Asi jste si všimli, že dnes jsou to spíš kecy okolo než přímo o knize. Jsem ve skluzu, patlám se se zdobením cukroví a nechce se mi nic lepšího vymýšlet, tak se s tím prostě smiřte :-P

A.J. Cronin: Zelená léta

Po všech těch pozitivně naladěných knížkách tu mám zase jednu, po které si budete chtít dát panáka. A pak možná i druhého. A pak tu knihu vyhodit oknem a sebe hned za ní. Ne kvůli tomu, že by byla špatná - to nikoliv, spíš naopak -, ale protože je depresivní až běda.

Na začátku je malý chlapec, který jde po smrti rodičů bydlet k příbuzným do cizího města. Ačkoliv si zpočátku s nikým nerozumí, postupně si nachází cestu ke svému dědečkovi, jenž se sice občas chová dětinsky, ale na druhou stranu podporuje vnuka v jeho zájmu o přírodní vědy. Což je přesně to, co mu může pomoct získat stipendium a dostat se na dobrou školu. Kromě toho se mu podaří najít si kamaráda, který s ním jeho zájem o biologii sdílí, a stanou se nerozlučnou dvojkou.
No a pak přijde jedna tragédie. A další. A další.

A pak už to chce jen toho panáka a zvážit, zda od autora risknout i další věci, nebo si zachovat psychickou stabilitu.

Hiro Arikawa: Šokubucu zukan

Představte si, že takhle jdete jednou z práce domů a poblíž vašeho domu leží kdosi na zemi. Mrtvola, řeknete si. Ale ukáže se, že je to jen mladík, kterému došly peníze, a tak trochu zkolaboval. Požádá vás:

"Slečno, nevzala byste si mě k vám domů? Nekoušu a mám slušné vychování."

Sajace, naší protagonistce, nejspíš chybí jakýkoliv pud sebezáchovy, protože v podstatě pokrčí rameny a přivede si úplně neznámého člověka domů, jako kdyby to bylo nalezené štěně. A té slávy když zjistí, že klučina umí vařit! Ani se moc nerozmýšlí a nechá si ho.

Icuki, nalezený mladík, je jedna velká záhada - Sajace se po dlouhou dobu nepodaří zjistit ani jeho příjmení (jasně, přesně ten typ člověka, kterého bych si vzala domů) -, ale jestli se v něčem vyzná, tak je to rostlinstvo a jeho využití v kuchyni.

Kromě milého i když trošku zidealizovaného
příběhu a poutavé love story vás tak čekají i recepty, které budete mít chuť vyzkoušet (jen kdybyste věděli, o jakých rostlinkách že se to vlastně mluví).

P.S. Existuje stejnojmenný film, ale ten mě moc nevzal a co si budem povídat - kniha prostě byla lepší.

Rani Manicka: Duhové sny

Taky vás lákají příběhy z exotické Asie, ale když otevřete nějakou opěvovanou klasiku typu Sněhová země, usnete během tří minut, jak je to nudné? Zkuste něco jiného, něco, co nezávisí pouze na estetických obrazech, ale má to i děj.

Co třeba příběh mladé cejlonské dívky, kterou její rodina provdá do Malajsie s  vidinou toho, že si bude žít v blahobytu, ale ta po příjezdu zjišťuje, že její manžel je úplně švorc? Přes svoje mládí se však ničeho nezalekne a dokáže vzít domácnost pevně do ruky a zajistit si lepší život pro sebe, svého manžela i svoje děti. Společnost jí dělá čínská služebná z vedlejšího domu, s kterou si rozumějí a sdílejí spolu své strasti.

Krom jiného do jejich životů zasáhne i japonská okupace, kdy ani jedna z žen není ušetřena utrpení. Život však jde dál.

Tahle rodinná sága se postupně věnuje osudům čtyř generací a zahrnuje tak vše, co se v životě zažít dá - štěstí, naději, zklamání, vztek, lásku i beznaděj. Navíc je to tak poutavě napsáno, že vás to na začátku chytne a až do samého konce nepustí.

Riku Onda: Domino

Tuhle knížku bych doporučila zvlášť těm, kteří se vyžívají v propletených osudech a příbězích á la puzzle.

Na začátku totiž máte spoustu na sobě nezávislých osob, které na první pohled nevypadají, že by měly cokoliv společného: OL se slabostí pro sladké, dědula mířící na sraz s přáteli, malá holka účastnící se konkurzu na roli v divadle, dva nadšenci do hororových filmů nebo třeba maník, který využívá svoji sestřenici, aby mu pomáhala rozcházet se s přítelkyněmi.

Zdá se to jako jednotlivé celistvé příběhy, ale než se čtenář dostane na konec, všechny se v nějakém bodě protnou a vytvoří tak komplexní obrázek jednoho neobyčejného odpoledne v Tokiu. A protože se osudy jednotlivých postav v určitých časových horizontech dozvídáme postupně v čase (nikoliv v závislosti na postavě tak, že nejdřív celý příběh vypoví jedna, pak další atd.), navozuje to očekávání dalšího pokračování a čtenář zůstává celou dobu napnutý, jak to bude pokračovat a jakou úlohu bude mít ta která postava v celé této šarádě.

Walter Vollmer: Osudná koza Soňa

Nejdřív kniha o králících, teď zase o koze :D

Ale tahle koza je něco spešl. Dokonce tak spešl, že ji hned na začátku ukradnou její právoplatné majitelce. Zloděj - v běžném životě vedoucí chátrající cihelny - ovšem netuší, s čím si zahrává.

Zpočátku vše vypadá normálně, možná i trochu pozitivně. Líný cihlář se zničehonic přistihne, jak pečuje o svěřenou cihelnu, opravuje a renovuje, co se dá, a dokonce pomýšlí na odkoupení od majitele, který přebývá v zahraničí. Později ovšem vyvstanou první problémy, jichž se cihlář nezbaví ani tím, že kozu daruje svým známým. Něco na ní prostě je a kdo si nedá pozor, může špatně skončit.

Tak tuhle knihu jsem rozečetla jen a pouze z recese. Docela jsem se těšila na ty pohledy v metru, až si tam rozevřu tohle kvalitní čtivo. Nikdo se nad mým výběrem literatury ovšem nepozastavil, zato já si užila docela zajímavé vyprávění. Každý si tu něco najde - je zde trocha komedie, trocha dramatických okamžiků, trošinka detektivního příběhu a taky trochu nadpřirozena a děsivých chvilek. Prozradím vám, že nakonec všechno dobře dopadne a pokud se rozhodnete si knihu přečíst, dostane se vám příjemné, pozitivně laděné oddechovky.

Richard Adams: Daleká cesta za domovem

Když vám někdo poví, že čte knížku o králících, asi se nejdřív podivíte. To jako dětskou? Copak mívají dětské knížky přes 400 stran?

Tahle ano. Vypráví o skupince králíků, která se rozhodne utéct před nebezpečím z rodné kolonie a najít si nový domov. Jejich cesta je dlouhá, musejí se potýkat s vrtochy počasí, nevlídnou krajinou či nebezpečím od loveckých psů, přes lidi, až po cizí králíky. A přece vše nekončí jen tím, že najdou nový domov.

Když se mi o téhle knížce kamarádka zmínila, nečekala jsem, že by mě příběh o králících mohl bavit - nanejvýš tak z recese. A přece jsem se ani jednu cestu do práce nenudila a ani kousek příběhu mi nepřišel zbytečný. Naopak, vůbec bych si nestěžovala, kdyby to bylo ještě delší. Líbilo se mi, jak ucelený králičí svět je; mají svojí sociální strukturu, vlastní řeč a pojmenování věcí (např. hrududu jakožto auto či cokoliv pohybujícího se s motorem), a dokonce i vlastní mytologii, již si po večerech vyprávějí. Ocenit samozřejmě musím i český překlad, který se příjemně čte.

Džun Ikeido - Tamió

Taky máte politiky a hlavně politiků plné zuby? Chtělo by to změnu? Co takhle pustit do politiky mladé lidi?
A co kdyby si jednoho dne politici a jejich potomci vyměnili místa?

Tak o tom přesně vypráví Tamió od populárního Džuna Ikeidoa. Šó, syn premiéra, je bezstarostný vysokoškolák, který se však více než učení věnuje zábavě. A jednou takhle na nějakém večírku se v jednom okamžiku pohádá se spolužačkou a v druhém je najednou uprostřed poslanecké schůze v těle svého otce. Takovouhle kocovinu by tedy opravdu nečekal. A co teprv, když se ukáže, že to není žádná kocovina, ale skutečnost. Dokáže vůbec nezbedný syn dostatečně obstojně hrát svoji novou roli, nebo ho prozradí už jen to, že premiér najednou není schopen ani správně přečíst svůj projev?

Typická oddechovka; občas se zasmějete, občas si řeknete, že je to hovadina, a celkově to docela rychle uteče. Žádné zázraky se od toho očekávat nedají, ale je to dost zábavné na to, aby to udrželo vaši pozornost. A japonské publikum tohohle spisovatele miluje, takže je k dispozici i seriálová verze - tu jsem neviděla a snad se ani nechystám..

Koogi: Killing Stalking

Než zmíním cokoliv dalšího, je nutné říct, že tahle manhwa/web comics není pro slabší jedince. Já se hrdě přiznávám, že se mezi slabší jedince počítám. Proč jsem to tedy četla? Kdo ví, asi jsem doufala v nějaký happy end.

SPOILER! *Zatím se žádný nekonal a upřímně to na žádný moc nevidím*

Protagonistou je Yoon Bum, creepy mladík, který se v žádném případě nestane vaším oblíbencem. Jak už to tak u divných a možná i lehce vyšinutých maníků bývá, najde si objekt svého zájmu - takového toho pana Dokonalého, co je pěkný a úspěšný, u všech oblíbený a všemi vyhledávaný - a slídí za ním. A slídí fest; hned na začátku se dokonce pokouší dostat do jeho domu, což se mu povede. Bohužel pro majitele domu. Ale i pro něj.


A víc vám neřeknu, protože byste se připravili o tu emocionální horskou dráhu. V celých 35 kapitolách, co jsem měla to "štěstí" číst, jsem nenašla jedinou postavu, kterou bych si oblíbila. Ani jednu jedinou. 

Přesto jsem to nedokázala odložit, protože je fascinující sledovat chování a jednání psychopata, jeho pohrávání si s obětí po fyzické i psychické stránce a stockholmský syndrom oběti. Ne zrovna pěkné, to ne, ale fascinující. 

Časem jsem se dopracovala k tomu, že mi bylo Buma líto, ale věřte, že mi to přes to všechno dalo zabrat. Dosavadní "konec" mě utvrdil v tom, že tady se vážně šťastných konců a krásných vztahů nedočkáme. 

Případné pokračování očekávám s obavami, ale je mi jasné, že pokud se autorka prudce nezhorší, tak si tuhle temnou uličku asi projdu až do hořkého a pravděpodobně velmi depresivního konce.

Leah Thomas: Because You'll Never Meet Me & Nowhere Near You

Taky jste někdy chtěli mít kamaráda na dopisování? Já svého času ano. Představovala jsem si, jak si budeme psát o všem možném - o životě, zážitcích apod.

Napsala jsem asi dva dopisy a tím to skončilo. 

Tahle kniha (či vlastně dvě) jsou ovšem zářným příkladem toho, že občas takovéhle vztahy na dálku fungují.

Olliemu se kamarád na dopisování hodí - žije totiž hluboko v lesích, kde není zrovna snadné najít si kamarády. Zvlášť, když člověk nemá ani telefon, počítač a další vymoženosti moderní doby. Ollie ovšem není odpůrce pokroku, jen je prudce alergický na elektrickou energii. Dává tudíž smysl, že se i v dnešní době věnuje psaní dopisů.

Jeho dopisovacím partnerem je o dva roky starší Moritz, u něhož se o zálibě v psaní dopisů zrovna moc hovořit nedá. Narodil se bez očí, a přestože se mu ostatní smysly vytříbily do dokonalosti, číst a psát nezvládá. Ačkoliv si chlapci brzy porozumí, je jim jasné, že se nikdy nesetkají. Moritz má totiž kardiostimulátor, bez kterého se neobejde.

Málokdy mám možnost číst knihu v dopisech a možná i proto jsem tuhle neobvyklost docela ocenila. Rovněž mě potěšilo téma vzájemné pomoci a prospěšnosti přátelství pro obě strany. Sice mám ráda příběhy, kde jedna - většinou ta optimističtější a společenštější - postava pomůže druhé, méně obdařené, ale absolutně miluju, když si nakonec postavy pomůžou navzájem, protože každá z nich má nějakou slabost, ale rovněž nějakou přednost. 

Příběh sice balancuje na hraně fantastična, což není zrovna můj šálek čaje, avšak balancuje tam tak vyváženě, že jsem neměla námitek (minimálně v té první knize). Druhá kniha bohužel nedosáhla kvalit té první, ale když už zvládnete tu první, byla by škoda nepřekonat i tu druhou.

Nemá cenu smutnit pro něco, co vlastně nechci

Vždycky když mi dospělí říkali, jak ten čas letí, v duchu jsem se jim divila. Vždyť se dny, týdny i měsíce táhly jak smrad a zvlášť ve škole to nikdy nemělo konce. Zato teď se nestačím ani pořádně otočit a půl dne je v háji. O rychlosti, kterou kolem profrčí víkend, ani nemluvě. A než jsem se nadála, je prosinec. Kam se poděl říjen? A listopad? O_o

Asi stárnu…

Knižní adventní kalendář, den první: Schoolgirl

Tož štrádovala jsem si to takhle po škole s hromadou brožur v náručí za kolegyňkou. Dívčina má víc zájmů než já doma knih v knihovně (a že ty knihovny doma přetékají; kdybyste měli tip na knihovnu širokou do 34 cm – což je prostor mezi stávající knihovnou a oknem, dejte vědět) a mimo jiné píše blog (Kavi při jakékoliv zmínce finguje neznalost). 

Nu a protože je prosinec, vytvořila si adventní kalendář: každý den napíše krátký příspěvek o knize, kterou přečetla nebo kterou právě čte. Jup, nápad se mi zalíbil, tak si ho ukradnu vypůjčím a krátce Vás budu informovat o mém čtenářském vkusu (stojí za starou belu: samé YA, japonské knihy a sem tam něco kompletně mimo mísu). Těšte se! :D (I když je vysoce pravděpodobné, že nebudu stíhat a budu nucena to postovat zpětně. Uvidíme, jak a jestli vůbec to dopadne) :)

Začneme něčím krátkým – konkrétně novelou Schoolgirl (女生徒) od Osamu Dazaie. Tohohle spisovatele mám spojeného hlavně se sebevraždami s ponuře laděnými lehce autobiografickými romány. A ani tady nezklamal; sice je tentokrát protagonistkou školačka, nebo asi spíš studentka, ale ani její myšlenkové pochody zrovna nesrší optimismem.

Celých 30 stránek (ano, je to opravdu kratičké dílo) vlastně společně s dívkou prožíváme jeden všední den; od probuzení, cesty do školy, vyučování, odpolední návštěvy nějakých matčiných známých, až po koupel a uložení se ke spánku. Nic extrémně zajímavého či neobvyklého. Co ovšem vyprávění ozvláštňuje, to jsou dívčiny myšlenky. Ty se míjejí, prolínají, realisticky skáčou od tématu k tématu a několikrát jsem se přistihla, že přemýšlím o podobných věcech. 

V klidu jsem se nad sebou pořádně zamyslela. Co to se mnou poslední dobou bylo? Proč mě tak svírala úzkost? Pořád jsem se něčeho obávala. Tuhle mi někdo říkal: „Ty jsi čím dál tím všednější.“Asi to tak bude. Něco se mnou rozhodně bylo. Byla jsem hloupější. Nepotřebná. K ničemu.

Ačkoliv nemůžu říct, že by mě to vyloženě bavilo, přišlo mi zajímavé, jak se lidské myšlení od doby napsání vlastně vůbec nezměnilo. Pokud chcete něco krátkého melancholického na jedno zatažené odpoledne, můžu vřele doporučit.