Změny a novinky

Sice jsem se s novinkami delší dobu neozvala, ale mrtvá ještě nejsem.

V práci nám proběhla změna vedení, což vedlo k mírnému chaosu, bezvládí, přidání práce a pocitu, že se plácám ve vzduchoprázdnu a nevím, co mám dělat. Jedna kolegyně byla odejita, což nás nikoho nepotěšilo, protože to zrovna byla ta osoba, co zvládla zařídit cokoliv, zázraky na počkání – vždyť to znáte. Naopak dvě nové síly byly na částečný úvazek nabrány a už nejsme čistě ženský kolektiv. Kolega má stůl u nás v kanclu a jestli si myslíte, že jsme se za ty asi dva měsíce, co tam je, víc jak pozdravili, tak jste na omylu. Zato Maruška od vedle je zlatíčko, ta k nám hned zapadla. Stále jsem nejmladší na oddělení, ale už mám aspoň kolegyni, která je jen o 7 let starší a ne těsně před důchodem! Yay! 

Jinak v práci jsme měli dalšího divného studenta, kterého jsem se nemohla zbavit a měla ho každý den v kanclu (na úřední hodiny nehledě). Tentokrát Rus na vládním stýpku, co dělal všechno pro to, aby tady mohl zůstat a nemusel se vracet do Ruska. Furt mi vykládal, že když se vrátí, tak skončí ve vězení, nebo že ho zabijou, odchytával mě na chodbě s nekončícími dotazy furt na to samé, posílal stížnosti na všechny strany (a tím myslím na VŠECHNY strany) a dělal si ze mě svou sekretářku. Mimo jiné po mě chtěl, ať mu zaplatím poplatek za přihlášku a pak dokonce letenku pro jeho rodiče kamsi na Balkán, páč on se ke svým penězům v Rusku nemohl dostat a české nechtěl použít, protože "by ho sledovali a pak to použili proti němu". Docela se vztekal, když jsem to odmítla udělat. Jako ke konci už jsem chtěla, ať už ho prostě vezmou, ať už je to problém někoho jiného. No nevzali. A báli se mu to říct. Chápu - já se pro jistotu ihned po přijímačkách zdejchla, a když mu to měli oznamovat, vzala jsem si dovolenou (a ano, podle kolegyň mi neodbytně ťukal na dveře a nemohl se smířit s tím, že tam taky jednou nejsem). Nakonec jsem to teda přežila a on ještě rozdal další vlnu stížností a odlétl kamsi fuč. Snad. Upřímně doufám, že už o něm nikdy neuslyším. Byl to s ním teda fakt náročný rok.

Abych odvedla myšlenky od práce, hecla jsem se a v březnu se zúčastnila tzv. March Flash Fiction, kde každý den dostanete nějaké slovo/větu a máte na to za ten den napsat nějakou krátkou fanfikci či vlastní povídku do 500 slov. A světe div se, to mi docela šlo. Jako co si budeme povídat – žádné zázraky to nejsou. Chybí mi jakákoliv představivost, slovní zásoba mizerná a žádné světoborné téma se ode mě nedá očekávat. Ale baví mě to. A to je asi to hlavní.

Až do poloviny jsem zvládala nějakou tu fanfikci za ten den fakt sepsat. Kupodivu to jde líp, když máte nějaký ten záchytný bod, kterého se máte držet; já měla vždycky problém něco vymyslet jen tak z ničeho – nikdy mě nenapadalo, co bych tak sesmolila a musela jsem čekat, až dostanu chuť přečíst si něco specifického, co mi nepůjde najít mezi již napsanými věcmi. V druhé půlce jsem se ovšem dostala do skluzu, ale i tak jsem to zdárně dokončila a něco i zveřejnila. V dubnu jsem na to navázala další writing challenge, ale tam už jsem začala se zpožděním a pak mě ještě odrovnala nemoc, takže se v ní stále ještě plácám, jsem teprve u čísla 19 a asi měsíc už jsem nenapsala ani čárku. Ale zato jsem spokojená s více výtvorama a skoro všechno jsem postla – a teď si užívám všechny ty kudos *-*

Jakýsi človíček se jen tak mimochodem proklikal na jednu moji ff z fandomu, který prakticky neexistuje na úplně neznámé korporátní jdrama a zanechal mi tam dlouhý komentář, který mi dodal dávku serotoninu alespoň tak na týden. A když už jsem si myslela, že líp být nemůže, ten samý někdo viděl, že jsem spatlala pár fanfikcí na japonský film, kde fanouškovskou základnu tvořím tak maximálně já a možná čísi houpací kůň po prababičce, a šel a zkouknul ho, aby si to mohl přečíst! Jako já nemám slov a toho někoho prostě a jednoduše miluju! <3

V květnu mě ale skolilo nějaké nachlazení a od té doby jsem se k psaní nevrátila – řešila jsem totiž skluz v práci, vrátila se po delší době k šití a rozečetla samé dlouhé fanfikce (po očku mrká na tu současnou – 900 stran), takže nezbyl čas. Ale mám před sebou léto, v práci snad bude klid a nikam na dovolenou se nechystám (ale jela bych – pojeďte se mnou někdo k moři, já se k tomu nemůžu dokopat T_T).

Konečně jsem se ale dokopala k tomu, že jsem si koupila první japonský e-book. Furt jsem to odkládala, furt jsem se toho bála a najednou bác – a mám knihu! Koupila jsem si Koisenu Futari od Eriky Jošidy, a páč jsem technologická konzerva a odmítám si instalovat aplikace do mobilu a online se mi to číst nechtělo, tak jsem si to celé printscreenovala, vytiskla, nařezala, slepila a mám z toho vlastnoručně udělaný paperback. Vypadá sice všelijak, ale drží pohromadě, a s trochou štěstí jsou stránky i ve správném pořadí :D

Tak to je, co mě teď čeká na čtení, a co zajímavého jsem četla?

Po nevídaném úspěchu Bídníků (doteď čtu fix-it fanfikce a odmítám přijmout cokoliv, co se stalo po barikádě; zato můžu vřele doporučit A Reflection of Starlight od AutumnGracy) jsem zkusila i Chrám matky boží v Paříži a jo, nebylo to vůbec špatný, ale je to prostě příliš depresivní s minimem postav, které byste si oblíbili (koza! Koza byla fajn!). Nadchnul mě Dámský gambit od Waltera Tevise, autora Zpěvu drozda. Očividně si od něj musím přečíst i další věci, jestli nějaké jsou, protože píše vážně dobře. A nemůžu nezmínit mého oblíbence, Sósekiho, od něhož jsem teď nedávno četla Horníka. Výborná věc, moc se mi to líbilo, jen ten konec byl takový hodně rychle utnutý.

Zapíchnutá Máňa

Co se šití týče, ještě stále se potýkám s viskózovými letními šaty ze staré německé Burdy, kde nejen že jsem návodu nerozuměla ani slovo, ale ještě jsem si to musela upravit k obrazu svému, páč původní model nebyl zamýšlen na někoho, kdo má boky. Už se blížím do finále, ale ještě stále mám dost práce, než to bude komplet hotové. A vyskytl se problém - Máňa se ukázala být příliš prsatá až do té míry, že tyhle rozdělané šaty už na ni nenatáhnu. A to je problém. Takže konečně došlo na hrubou sílu a Máňa momentálně podstupuje operaci zmenšování prsou. Už má pryč jedno a ještě zbývá druhé, ale jestli to bude stačit, to se teprve ukáže. Držte palce, ať do ní nemusím řezat víc, než je nutné - není to žádná sranda -_-

Předtím jsem jen stihla dodělat jednu lehkou sukni ze žlutého viskózového zbytku, ale to bylo už bůhví kdy. A teprve v polovině práce na těch viskózových šatech jsem si uvědomila, že jsem z té látky vlastně chtěla udělat kalhotovou sukni. No tak nic, no.

Tak to jsou asi všechny novinky z mého tichého života. Přejme si pěkné, klidné léto, abychom načerpali nové síly. Budou potřeba.

Sosuke Natsukawa - The Cat Who Saved Books

 *obsahuje spoilery a spoustu vzteku - byli jste varováni*

Tahle kniha na první pohled vypadá, že bude moc fajn – mluvící kočka, záchrana knih, hluboký lidský příběh. Co tomu může chybět?

Jak se ukázalo, tak docela hodně věcí. Třeba hned ten hluboký lidský příběh. Lidský příběh bychom možná měli – protagonistovi umřel dědeček, který se o něj staral, a zanechal mu malý antikvariát. Maník má depku, přestane chodit do školy (teda asi – dle vlastních slov by měl být hikikomori, což by ale znamenalo, že tam nechodil ani předtím??) a vysedává mezi knihami. Během „záchranných misí“ si uvědomuje, jaká všechna moudra mu děda předal, a rozhodne se v jeho odkazu pokračovat (Jak? Z čeho bude žít? Dodělá školu? Najde si práci? Jak zaplatí nájem? Tolik otázek a tak málo odpovědí…). Fajn, beru. Jako anotace to zní dobře, ale jakmile to otevřete, zjistíte, že to je tak jediné, co je na tom dobré.

Ne, kecám, ještě jedna věc ujde – pošťuchování protagonisty s kocourem, které mi připomíná Natsumeho a Nyanko-senseie z Natsume Yuujinchou. Ano, na to mě autor navnadil a já bláhová mu na to skočila. Příště si na ty kočky musím dát bacha.

Co se hloubky týče, ta je jak v dětským cachtacím bazénku. Motivace postav veskrze žádná nebo jen hodně hodně vágní, vývoj postav nelogický a příliš idealistický stejně jako pointa knihy - všechno se dá vyřešit pár upřímnými větami a na světě zavládne pokoj a mír. Asi tak. Kniha se se svými moudry hodí tak maximálně pro žáky základní školy, kteří se musejí potýkat s povinnou četbou. Jako jasně, protagonista je středoškolák, takže nemůžeme čekat žádné těžce filozofické myšlenky, ale všechno má svou mez a tahle teda byla nejen překročena, ale rovnou přejita bez povšimnutí asi jako označení prvních 50 metrů v desetikilometrovém závodě. Takhle povrchní blábol jsem naposledy četla… no vlastně v Sekai kara neko ga kieta nara, tedy dalším japonském díle (a zase s kočkou – proklaté kočky!). Je to stejné jako posledně – příběh dětinský, postavy prkenné, hloubka nulová. Ironií je, že jedna z postav se kdesi uprostřed rozčiluje, že knihy jsou v poslední době jednoduché a populární, že „ztrácí váhu“ a že je lepší, když je kniha těžká/složitá, protože když je kniha snadná, tak to znamená, že už to všechno známe a rozumíme tomu, zatímco když je těžká, tak je to důkaz, že je to něco nového a tedy pro nás výzva. Čtení knih je prý jako zdolávání kopců – je to prý složité, ale na konci je hezký výhled.

No uf, teda.

Tak zaprvé, autor by se buď měl řídit vlastní radou a nepsat infantilní knihy o 134 stránkách, kde si myslí, že sežral veškerou moudrost světa a teď nám ji milostivě předkládá v jazyce, který se hodí tak pro dítě v první třídě (pravda, četla jsem anglický překlad a ne originál, ale nevěřím tomu, že by se překlad dal takhle zmršit), nebo by se měl přestat chovat povýšenecky, že pouze knihy typu Sto roků samoty, kompletní Shakespearovo dílo nebo Pýcha a předsudek stojí za přečtení a zbytek je verbež (btw to je teda výběr přesně pro mě – vyhýbám se všem třem). Kdyby tam aspoň dal japonské autory, tak by si řekla „no jo, nacionalista“ a mávla nad tím rukou, páč tyhle typy nemá cenu řešit, ale tohle mě teda tak akorát nakrklo. Jako kdyby každý, kdo nemá načteného kompletního Victora Huga, jen ztrácel čas. Jako jasně, Bídníci byli skvělí, ale nevidím důvod, proč je někomu vnucovat a nepřečíst si radši i něco současného, třeba jen tak, pro zábavu. Ne všichni čtou knihy, aby se vzdělávali; někteří v nich hledají relax a pauzu od reality. Neumím si dost dobře představit, že bych třeba u Nietzscheho nebo Faulknera relaxovala (za mě je to tak dobrý vzít a zahodit, ale na rozdíl od autora nemám potřebu někomu vnucovat, co má číst a co ne). A kupodivu existují i „snadné“ knihy, které mají co říct, ale autor se kolem nich asi ani neprošel, chudák.

Už takhle zhnusenou mě pak dorazila vynucená amatonormativita a sexismus: máme kluka-protagonistu, a přidáme holku, co mu přinese úkoly (protože je předsedkyně třídy, až takhle závažný důvod má) - no to přeci musí být láska! (jak zmiňuje hned několik postav) Že se za protagonistou staví i nějaký spolužák (když protagonista zmiňuje, že nemá žádné kamarády), to nic, to nevadí, to přeci nic neznamená. Asi nemusím poznamenávat, že role dívčiny je stát svému protagonistovi po boku, div ho zbožně neobdivovat, nebýt prakticky k ničemu a ještě posloužit jako rukojmí, aby se maník mohl předvést a měl koho zachraňovat. Ugh -_-

Teda takhle nakrknutá na knihu už jsem zase dlouho nebyla. Buďme rádi, že je to „jen“ 134 stran – víc bych stejně nesnesla. Horší je, že od stejného autora mám doma ještě další knihu, tentokrát delší a v japonštině. Bojím, bojím…

Proplouvání časem

Taky máte pocit, že všechny dny jsou stejné? Je vcelku jedno, jestli je únor nebo duben, pondělí nebo čtvrtek; jediné, co poznám, je víkend, páč nemusím otevírat e-mail.

Od posledně se nic moc nezměnilo - pořád pracuju převážně z domova. Stejně jako jiní zaměstnanci i na nás padla povinnost se testovat, což byla ze začátku fakt bojovka, protože nikdo neměl kompletní informace, postup se měnil ze dne na den a co platilo jeden týden, už ten další zase neplatilo a NIKDO VÁM TO NEŘEKL!! Pro představu: nejdřív jsem se z opatření rektorky dozvěděla, že si mám testy vyzvednout v podatelně. Tam mi ale řekli, že je to jen pro akademiky a já musím využit testovací místnost, kde test dostanu. A že bude plivací, takže nesmím jíst a pít. Zpruzená, neboť jsem musela jet do práce bez snídaně a bez čaje, jsem se následující týden v testovací místnosti otestovala šťouracími testy do nosu (a všechny nenáviděla, protože jsem se v klidu mohla najíst) a bylo mi řečeno, že tam můžu zase přijít, že je to rychlejší než si dělat samotest před příchodem do školy. Když jsem se následující týden vydala do školy, bylo mi sděleno, že testovací místnost se dá využít jen jednou a že jsem si měla vyzvednout testy v podatelně, že mě do školy nepustí. Fakt super komunikace, jen tak dál -_-

Ale nebuďme pořád jen negativní (u antigenních testů tedy pokud možno ano). K narozkám jsem si udělala radost a koupila si knížku - další, v pořadí již čtvrtou od spisovatelky Laury Purcell, která píše historické horory. Dvě mám od ní přečtené, dvě mě čekají a já si je schovávám, protože budou určitě skvělé a já si nechci vyčerpat zásobu výborných knih. Ne že by jiné nebyly - z poslední doby bych vyzdvihla singapurskou Impractical Uses of Cake od Jo-Ann Yeoh o učiteli, co se po letech setká s bývalou přítelkyní, z které se stala bezdomovkyně, což ho přinutí přehodnotit svůj dosavadní život. Další je japonská Sweet Bean Paste od Duriana Sukegawy o prodavači dorayaki, který zaměstná starou ženu, jejíž pasta anko je výborná, ale později vyjde najevo, že kdysi trpěla leprou, což se nesetká s pochopením okolí. A nakonec Navrátilka od Donatelly Di Pietrantoniové o dívce, kterou její adoptivní rodiče ve třinácti letech z ničeho nic vrátí původní rodině.

Ve volných chvílích jsem došila další šaty; takové volné pokračování těch předchozích, bílých. Stejný vršek, ale bez podšívky, protože alespoň tahle látka nebyla průsvitná. Zato černá bavlna, ze které je spodní část, je průsvitná až až, takže tam jsem podšívku dát musela. Ještě než zavřeli galanterie a obchody s látkami, jsem stihla koupit černý satén, což mě zachránilo, protože jinak by mi tu chudinky visely nedokončené. 

Největší problém jsem tentokrát ale zažívala s výstřihem, který pořád někde podivně odstával. Tak jsem párala a znova přišívala a párala a znova přišívala a párala... A v mezidobí pátrala na internetu, čím to může být - a nepřišla jsem na to! >.<

Přísahám, že mi to ubralo alespoň tři roky života a stejně netuším, jak se takový problém vyřeší - najednou to prostě přestalo dělat takovou paseku, tak jsem to nechala být. Protože mi zbyla ještě látka, tak jsem si dolu udělala proužek a hned to vypadá mnohem líp. A samozřejmě mají kapsy! Už se docela těším, až si je budu moct někam vzít *-*

Pak se ale zavřely obchody, takže jsem shledala, že je načase si udělat v nasyslených zásobách pořádek, a udělala jsem si seznam, čeho mám kolik, abych věděla, co mám k dispozici. Při tomhle velkém jarním úklidu jsem narazila na zbytek tylu, který jsem si kdysi dávno koupila na spodničku, co jsem ovšem nikdy nedodělala. A protože jsem po dokončení výše zmíněných šatů netušila, do čeho nového se pustit, vytáhla jsem svůj několik let starý pokus s tím, že je načase ho dokončit.

"Dokončit" v tomhle případě ovšem znamenalo valnou většinu vypárat a udělat skoro celé znova, jelikož jsem zjistila, že jsem to tehdá dělala úplně blbě (není divu, že jsem to nedokončila). Tentokrát jsem na to šla trochu jinak, ale v době psaní příspěvku se bohužel ještě nemůžu podělit o výsledek, jelikož ještě není hotovo - pořád ještě na tom pracuju, i když v tuhle chvíli si myslím, že mi toho moc udělat nezbývá. Víc puf, než je to teď, už to nebude, jelikož došel tyl (subjektivně to byly kilometry, objektivně jen pár metrů), takže jediné, co můžu ještě udělat, je přišít to k saténové vnitřní vrstvě a upravit délku. A pak se taky modlit, aby to nakonec vypadalo dobře. Výsledek si tedy ukážeme až příště, protože teď se k tomu nějak nemůžu dokopat.

...

Tenhle příspěvek jsem sepsala před dvěma týdny a uložila s tím, že ho ještě něčím doplním. Pak jsem dva týdny žila v domnění, že jsem ho postla, což jsem očividně neudělala. A ani teď po dvou týdnech mě nenapadá, co bych doplnila, tak tady to je a když tak zase příště.

Co mi dělá radost

Pokud jste v poslední době nebyli v kómatu nebo cíleně neignorujete většinu zpráv, asi budete souhlasit, že moc radostných věcí se zrovna neděje. Zdravotnická situace stojí za starou belu, ekonomika podle všeho bude brzy stát za houby též, člověk ani nikam nemůže odjet, herci, které si člověk oblíbí, to vzdávají a končí se životem *mává směr Miura Haruma a Takeuči Júko*…

Aby se jeden nezbláznil nebo nerozšířil řady všech těch lidí, kterým se zrovna moc dobře psychicky nevede, je třeba nacházet alespoň nějaké malé radosti. Nic spešl, nic extra skvělého, jen něco malého co člověka přeci jen potěší.

Mě třeba včera potěšilo, že jsem konečně sehnala kaboču. U nás tomu říkají zelená dýně Hokkaidó. 
Tedy ne že by se nějak moc vyskytovala; většinou potkávám pouze ty oranžové, ale to prostě není ono. Třeba si to jen namlouvám, ale kdybych měla vypíchnout jeden rozdíl, tak je to ten, že oranžová se prostě roz… šmelcovává (á, to je to správné slušné slovo), zatímco kaboča drží tvar. V mých očích je kaboča prostě kaboča a nic ji nenahradí. Jen ji sehnat není ani trochu jednoduché. To je všude ta oranžová a máslová a špagetová, ale kaboču aby člověk pohledal. Před pár lety jsem ji sehnala na trzích na Andělu, ale letos jsem teda štěstí neměla. Zkoušela jsem i Jiřák a Náplavku, ale nakonec mě zachránil Tylák. Takže jsem zajásala a koupila hned dvě a teď tu na ně vrhám zamilované pohledy, než je rozkrájím a zpracuju.

Další, co mi udělalo radost, je to, že jsem sehnala další knihu od Laury Purcellové – Bone China. Na spisovatelku jsem narazila úplnou náhodou v anglické sekci v knihovně. Anotace zněla skvěle, kniha byla ještě lepší, takže jsem zakoupila, dokoupila i druhou, kterou knihkupectví nabízela, a pak už jen netrpělivě vyčkávala na tuhle, která vyšla někdy loni, ale k nám se furt ne a ne dostat. Obě předcházející už mám přečtená a na tohle se hrozně těším, ale schovávám si to na pozdější dobu, protože by byla škoda sfouknout všechny tři letos a nenechat si nic na příští rok. Sice má vyjít další, ale to zas bude věčnost, než se to sem dostane. Tak mám zatím všechny tři jen pěkně vystavené :)

Koupila jsem si nové zimní boty. Moje staré jsem skoro prošlapala (nj, kvalitní podrážky, jen co je pravda), tak jsem si pro jistotu pořídila nové, kdyby se mi vážně povedlo tu podrážku po cestě někde nechat. Kdo by řekl, že sehnat šněrovací boty je takovej problém. Všechno je natahovací nebo se zipem a já nevim jak vám, ale mě v tom ta noha kloktá, když se to nedá ničím stáhnout. Jenže sehnat něco v mé velikosti je vždycky tak trochu horor a do pánské sekce se chodím dívat celkem pravidelně. Tentokrát mě ovšem rovněž zklamala, páč ty boty, na které jsem měla zálusk, měli jen ve 40 a pak rovnou ve 44. Hm -_- 

Tak jsem oblezla asi miliardu obchodů, než jsem našla svou velikost, a docela jsem si oddechla, že to nebylo třeba v brčálově zelené barvě. Tož letos žlutá ♥

A nakonec šití; vrhla jsem se na černo-bílé šaty - a zjistila, že by moje zamýšlená kombinace byla příliš divoká. Tak jsem si šla koupit jednobarevnou černou a bílou látku a šaty budou dvoje. No a když už jsem tam byla, tak jsem si koupila i modro-bílo-růžové proužky a zbytky bílé a tmavě modré látky s heřmánky. To abych těch látek neměla málo, že ano. 

Teď tedy pracuju současně na černých i bílých šatech - u jednoho se rýsuje vršek, u druhého spodek. Tak teď ještě ty zbývající části a zas budu mít něco nového na sebe.

Tolik moje malé radosti :)

Co jsem všechno stihla v létě (zas tak moc toho nebylo)

Nevěřícně koukám na kalendář a divím se, kam že se to léto podělo. Teda teplé počasí si pamatuju, taky to, jak jsem se na balkoně slunila a zmrzlinu – spoustu zmrzliny, protože jsem dospělá a po práci si můžu zajít na zmrzku, kdy se mi zachce, ale celkově mi to připadá, že to byl jen okamžik a že jsem to sotva postřehla.

Júsuke Kiši - Tenši no saezuri

Z dovolené v tropech si můžete přivézt různé věci. Členové japonské expedice včetně spisovatele Takahašiho si takhle z Amazonského pralesa přivezli nejen zážitky, ale zdá se, že i duševní nestabilitu. Jak jinak si vysvětlit, že Takahaši je po návratu jako vyměněný, tvrdí, že v určitou denní dobu slyší šustění křídel, které nikdo jiný neslyší, a přestože se celý život bál smrti a umírání, zničehonic si sám vezme život, přičemž z věcí, co po něm zbyly, je zřejmé, že byl v posledních týdnech smrtí přímo fascinován. A co teprve, když profesor, který má panický strach z kočkovitých šelem, navštíví zoo se safari a dobrovolně nakráčí přímo do spárů lví smečky. A jak to celé souvisí s vědcem, který v Amazonii zapálil sebe i svou ženu, která vybudovala záchranou stanici pro opice? Něco tady očividně nehraje a psychiatrička Sanae Kitadžima je jediná, která téhle záhadě může přijít na kloub.

Kiši prostě umí psát. Už jsem měla to potěšení od něj číst Garasu no hanmá (jedna z prvních knih, co jsem četla v japonštině o asi 500 stranách - byl to boj, v půlce jsem se ztratila, ale zvládla jsem to!) a volné pokračování Kicunebi no ie, co sloužily jako základ pro seriál Kagi no kakatta heja, taky Ao no honó, Aku no kjóten a naposledy i Suzumebači, které bylo solidní thriller, než jsme se dostali k závěrečnému plot twistu, který mi přišel naprosto zbytečný :-/ 

Vždycky to začíná tak hezky pomaličku polehoučku, skoro jako by se vlastně nic nedělo, ale než se nadějete, už jste uprostřed příběhu, který kolem vás plyne, aniž byste zaznamenali nějaký náhlý přechod. Chvílemi vás mrazí, chvílemi jste napjatí… a chvílemi je to prostě nechuťárna (na tu jednu scénu s pavoukem je lepší nemyslet a kdybych to mohla z paměti smazat, udělám to!).

Tentokrát si Kiši dokonce vybral jako hlavní hrdinku ženu, což je odvážný krok. Ale povedlo se mu vykreslit komplexní a uvěřitelnou postavu, takže proč ne.

Fascinující na téhle knize bylo hlavně to, že s každým přečteným kouskem mi autor nastoloval nějaké nové téma, o kterém jsem se mohla dozvědět spoustu zajímavých věcí, ale bohužel máloco z toho bylo nějak extra přínosné v souvislosti s příběhem. Takže jeden den jsem se dozvěděla spoustu věcí o opicích, pak o léčbě AIDS (bez souvislosti s předchozím tématem), o cenzuře a zakódování informací, o červech, profesionálních hráčích go, sinicích, typech ptáků dle tvaru jejich křídel, financování japonských vysokých škol, iluzivních malbách… Jako těší mě, že autor nezanedbával rešerše, ale kdybych si odmyslela všechny ty přednášky, bude kniha poloviční. A ušetřila bych si nejedno znechucení nad luštěním znaků. V té knize bylo prostě všechno – tradiční mýty domorodých kmenů, pohled do života otaku, jehož hajlajtem dne je sledování porna, rádoby kurzy seberozvoje, co se tváří, že nejsou sektou (a přitom plácaj cosi o andělech strážných), roztodivné způsoby sebevražd, spousty chemických a lékařských témat, termínů a vysvětlení, romanci (protože nedej bože, aby protagonistka neměla komu se schoulit do náruče), výbuch, eutanázii, pálení hromady mrtvol a dvě (!) non-con situace (sice nic drastického, ale fuj jako).

Už máte představu, o co půjde? Ne? Nevadí – tady si každý najde něco. Já osobně jsem si z toho odnesla, že nemám jíst syrové maso a že cena za překonání vlastního strachu může být sakra vysoká.

Vstup do 2020

Nějak jsem se odmlčela, že? Nechtěně, prostě jen pořád bylo co dělat. Ne že bych měla nějak extra akční život, to u mě nehrozí, ale vrhla jsem se na čtení, páč jsem si napůjčovala samé bichle z knihovny a musela jsem je co nejdřív přečíst. Znáte to – přijdete do knihovny vrátit knihu a je blbý odejít jen tak s prázdnou. Tak se mrknete, co mají, a hele, tohle vypadá zajímavě. A o támhletom jsem slyšela. No a nakonec odcházíte s nákladem, který když jdete vrátit, tak se situace zopakuje. Takhle jsem se dostala ke knihám typu Kvásek (Robin Sloan) o programátorce, co se rozhodne péct si chleba (ta byla teda zrovna tenká), Girls Burn Brighter (Shobha Rao) o životech dvou indických kamarádek, které se chtějí po letech znovu najít, nebo The Corset (Laura Purcell), kde viktoriánská dívčina dokáže do oblečení, co šije, vtisknout prokletí způsobující samé zákeřné věci lidem, kteří ho nosí. Nebo si to aspoň myslí. Ještě jsem se ani nedostala ke knihám z Vánoc – a to tam mám skoro samé japonské autory, včetně Sósekiho s jeho majstrpísem Horník. Určitě to bude přímo epickej nářez, vedle něhož vybledne i Zlatý pavilon :D

Do toho hory fanfikcí, protože fandom Good Omens je poklad a mají naprosto všechno, co si moje srdéčko přeje. (A když to náááhodou nemají, tak si to napíšu sama, ale pšššt. Teď zrovna zápolím s čímsi, co mělo být krátké h/c a mám z toho 20k dost pofiderního angstu – nechtějte vidět mou historii vyhledávání – a konec v nedohlednu. Šišmarjá.) No a protože Oxford Learner’s Dictionary má letos novou zásobu slov dne (konečně!), tak je využívám a každý den si píšu drabble. Na Sósekiho. Se slovíčky typu „bandicoot“ či „Adonis“ -_-

Minule jsem psala o žluté manžestrové sukni, kterou jsem si došila, ale při jejíž výrobě mi zbyl jeden „vadný“ díl. Tak jsem si řekla, že nic nepřijde nazmar a onen díl použila při výrobě další manžestrové sukně. Vzala jsem původní model, upravila ho a voilá, mám zavinovačku. Je jen ke kolenům, protože tolik látky mi zase nezbylo, ale zato má pěkné knoflíky, co šajnujou, a místo knoflíkových dírek mám očka ze splétané šňůry. To se ukázalo jako jedna z největších výzev na této sukni, jelikož to tam prostě nechtělo držet, jak je to tlustý. K tomu pár vrstev manžestru a můj šicí stroj úpěl. Za odměnu ho teď budu muset vyčistit a namazat – zaslouží si to, protože vydržel (téměř) vše (až na jedno krátké místo na začátku pasu, kde bylo poskládáno tolik vrstev, že se mi to pod tu patku prostě nevešlo). Jen jsem tedy nevyřešila kapsu, což mě mrzí, ale když bude nejhůř, přišiju si jednu dozadu, protože bez kapes se nedá žít. Včera jsem se vší slávou došila a dneska si sukni vzala do práce – a on si nikdo ani nevšim! Chjo, to abych byla celá nadšená zase jen já. Ale víte co – alespoň mám dnes dobrou náladu, protože jsem pěkně oblékla, i nehty jsem si nalakovala a mám ze sebe dobrý pocit. O to víc, když si uvědomím, že prakticky všechny zimní (a většina letních) sukní jsou mé vlastní výroby *-*

Žádné předsevzetí jsem si zase nedala, ale… To bylo tak: četla jsem fanfikci, kde se vytasili s takovými těmi self-help knihami pro překonání traumat (h/c ftw!), moje myšlenky se zatoulaly a začla jsem si pohrávat s otázkou, zda by existovalo i něco takového pro mě. Ne na trauma, ale na něco z té hromádky menších neduhů, které si tahám s sebou a které mi urputně ničí život. Já teda bytostně nesnáším všechny tyhle rádoby rádce typu Najděte své štěstí, Extrovertem snadno a rychle a podobné bláboly. Jednou (!) jsem jednu takovou zkusila číst a tak mi to lezlo krkem a celé mi to připadalo tak falešné a ubohé, že jsem ji zahodila a držela se dál. Ale zoufalé situace vyžadují zoufalá řešení, terapii odmítám a za zkoušku nic nedáš, že?

Po krátkém hledání jsem objevila dvě knížky, které se tvářily, že budou to pravé. Jedna z nich je The Power of Self-Compassion s podtitulem Using Compassion-focused Therapy to End Self-criticism and Build Self-confidence a druhá The Mindful Path to Self-compassion: Freeing Yourself from Destructive Thoughts and Emotions. Uf, to jsou teda názvy. Obě mají kolem tří set stránek a krom teoretických keců okolo mají i cvičení. Ta první si nebere moc servítky a už se jí podařilo mě rozbrečet (asi nějaká slabá chvilka…). Dnes mě tam čeká úkol formulovat své vlivy, problémy a strategie, na což se teda nijak zvlášť netěším. Ta druhá je taková milejší – ke čtenáři se chová příjemně, ukazuje pochopení a snaží se o změnu takovým nevtíravým způsobem. Zatím mám za sebou nácviky uvědomování si okolí, sebe sama a svých noh při chůzi, o což se snažím každé ráno při cestě do práce. Což je teda jediné, co mi jakž takž jde – u uvědomování si sebe sama jsem už několikrát usnula, takže se to za úspěch moc pokládat nedá. Když oni vám řeknou: Pohodlně si sedněte a zavřete oči, no, a jak se soustřeďuju na svůj dech, tak už spím, to se nedá nic dělat :D Momentálně jsem se tam zasekla asi na stránce 80 u cvičení, kdy si mám uvědomovat a rozebírat negativní pocity. Jenže – a považte to – já už víc jak týden na nějaký takový čekám a nic! Beru to jako dobré znamení :) 

Co bych vám ještě sdělila?

• Sehnat voňavku vonící po žlutém melounu je nadlidský úkol.
• Strkala jsem nos, kam jsem neměla, naštvala jsem šéfa tak, jak ho už dlouho nikdo nenaštval – a dostala jsem za to prémie :D
•  Velikost košíčků u podprsenek by neměla být přímo úměrná obvodu aneb chceme více Áček u větších obvodů a méně kostic a vycpávek (neboť mám doma 80 A, B, i C, ale do toho C si můžu strkat drobné, když zrovna nebudu mít žádnou kapsu -_-;)
• Body-positive fanfikce jsou ❤ Asexual relationship fanfikce jsou ❤❤ A oboje dohromady je ❤❤❤
• Dneska si dám mačča latté. Protože můžu :)

  

Riku Onda: Joru no picnic

Kolegyně běhá půlmaratony, já čtu knihy o pochoďácích.

Joru no picnic má velice jednoduchý děj – jedna střední škola každoročně pořádá místo obvyklého výletu do Kjóta či podobné destinace čtyřiadvacetihodinový pochod. Ačkoliv se zúčastňuje celá škola, nejvíc to přeci jen prožívají studenti třetích ročníků, pro něž je to symbolické zakončení jejich studia. Zatímco první polovina výletu se nese ve znamení společného pochodu v rámci třídy, druhou polovinu může každý jít, s kým se mu zachce. Takako se těší na pochod se svou až příliš dokonalou kamarádkou Miwako, a ke štěstí jí chybí jen jejich bývalá spolužačka Anna, která se s rodiči přestěhovala do Ameriky. Spolužáci Tóru a Šinobu zase plánují závěrečnou část uběhnout spolu. A každý z nich má takové malé tajemství, které vyplave na povrch, než pochod skončí. Zkráceně řečeno: všichni jdou, řeší vše od počasí až po drby, přemýšlejí o všem možném a občas si postěžují, kde je co bolí.

Víte, co mi to připomíná?

Dlouhý pochod od Kinga.

Genki Kawamura: Sekai kara neko ga kieta nara

Anotace zněla tuctově: Mladý pošťák jde s bolestmi hlavy k doktorovi, načež ten mu oznámí, že má nádor a moc času mu nezbývá. On však uzavře dohodu s ďáblem, že za každou věc, kterou nechá zmizet ze světa, získá den života.

Výborně, další z těch rádoby dramatických děl, které mají inspirovat mladé, že je nutné žít naplno každý den, získat si spoustu přátel a nejlépe umřít s úsměvem. Ale když v tom filmu hrál Takeru Sató a na plakátu měl v náručí kočku, tak jsem to riskla. A kupodivu se mi to líbilo a obrečela jsem to. Tak jsem si pořídila knižní předlohu, protože žiju v přesvědčení, že knihy bývají lepší než jejich filmové adaptace.

Z téhle knihy jsem ovšem dost rozpačitá. Psané je to velice jednoduchým stylem, ke kterému jsem snad ani nepotřebovala slovník, a celé jsem to sfoukla během pouhých devíti dní, když jinak japonské knihy čtu tak zhruba měsíc. Delší čas si však ani nezasloužila. Rozhovory byly takové slaboduché až infantilní, postavy prkenné a celé to postrádalo hloubku. Třeba postava bývalé přítelkyně – od té doby, co ji protagonista viděl naposledy, se vůbec nezměnila, nenašla si za ta léta žádného nového přítele, o protagonistu už taky nestojí, ale jakmile jí zavolá, hned se s ním ochotně sejde, přestože neprojeví sebemenší náznak sympatií a nijak ji nevyvede z míry, když jí oznámí, že umírá. Já nevim jak vy, já bych mu ten telefon ani nezvedla.

Maníka ovšem taky nepobírám – vzdorovitě nechce umřít, ale vlastně ten svůj získaný čas nijak zvlášť nevyužívá k tomu, aby se s tím vším pokusil vyrovnat, nebo se vztekal, nebo cokoliv a nejspíš ani není nic, co by vlastně tak urgentně chtěl udělat. Prostě se jen plácá kolem, jako kdyby mu o nic nešlo. Že se na to nevykašle. Stejně mu to k ničemu není, nic moc neřeší (až úplně na konci se odhodlá uklidit si byt a zajistit si pohřeb), radost mu to nepřináší, tak proč to proboha ještě prodlužuje?!

Já vím proč – aby nám mohl naservírovat spoustu rádoby zásadních flashbacků, díky kterým si uvědomíme, že třeba jednou měl i nějaký život. Ty s matkou a kočkama chápu, ty byly fajn, milé a sympatické a pozvedly mé hodnocení na celé tři hvězdičky z pěti (i když ono je to spíš 2,5 zaokrouhleno nahoru). Ale výlet do Buenos Aires a s tím související pomíjivost všech věcí (lidí) byl téměř utrpením (božíčku, všichni můžeme kdykoliv zemřít, to je teda pech).

Jako ano, hlavní myšlenka asi byla, že si maník před smrtí uvědomil, na kom mu vlastně záleží (spoiler: na kočce!), a jal se jít spravovat vztah s otcem, což je mimochodem jedno z neustále se opakujících témat, která mi už lezou krkem, a třeba by krucinál nebylo potřeba, kdyby se otcové uměli zachovat jako normální bytosti se špetkou selského rozumu a kapkou empatie (ano, Kavi tohle téma fakt nebere a už vůbec neschvaluje, že se jim ve filmech vše odpouští. Jen tak. Lusknutím prstu je najednou vše v pořádku *headdesk*). Ale to provedení, kde si veškerou hloubku postav musíte domyslet sami a k protagonistovi si s velkým úsilím vytvoříte vztah jen díky tomu, že si ho furt představujete jako jeho filmového představitele Takeru Satóa, tak to autorovi teda fakticky vyčítám.

A taky mu vyčítám, že si teď budu muset ten film pustit znova, abych zjistila, co že se mi na něm vlastně tak líbilo a u čeho jsem to sakra brečela, protože u knihy teda vážně ne.

Sajaka Murata: Konbini Ningen

*obsahuje spoilery*

Keiko Furukurová, 36 let, svobodná, bezdětná, celý život brigádničí v konbini (takové lepší 24hodinové večerce). A je spokojená. Ovšem její okolí nikoliv.

Tušila jsem, že to bude přinejmenším zajímavá, když už ne dobrá kniha. Doma v Japonsku vyhrála Akutagawovu cenu, což mě spíš kapku děsilo, ale zase kdyby se o ní nemluvilo, nikdy bych se o ní nedozvěděla, takže jsem k ní přistupovala opatrně, ale odhodlaně. A vyplatilo se.

Protagonistka není úplně běžným člověkem, což sama přiznává a snaží se „normální“ lidi napodobovat – chováním, mluvou, oblékáním atd. Z vyprávění vyplývá, že ani rodiče ani odborníci ji nechápou a snaží se ji „vyléčit“, aby se taky stala „normální“ a zapadla tak mezi ostatní. Skutečnou pomoc jí ovšem nabídne maximálně tak mladší sestra, která jí pomáhá vymýšlet věrohodné výmluvy, ovšem ani u ní se nedočkáme pochopení – i ona si přeje, aby sestra byla „normální“ a je ochotná při prvním náznaku uvěřit, že se sestra „uzdravuje“.

Keiko nevidí na svém životě nic špatného – v práci je spokojená, protože na všechno od vzhledu po hlasitost pozdravu existuje manuál, kterým se může řídit. Navíc si připadá užitečná a může se tak zapojit do chodu celé společnosti. V soukromí jí také nic nechybí – má kde bydlet, co jíst. Nic dalšího nepotřebuje, protože obchod, kde pracuje, v podstatě tvoří celý její život – vše co dělá, dělá proto, aby mohla spolehlivě fungovat v práci: jí, aby mohla pracovat, udržuje si zdraví a tělesnou kondici, aby mohla pracovat, spí, aby mohla pracovat. A tak jí to vyhovuje. Tak si připadá „normální“.

No a pak máte ten dav zvaný společnost, který jí do toho prostě kecá. Proč pořád ještě brigádničí? Proč si nenajde pořádnou práci? Proč si nenajde manžela? Proč nemá děti?

Keiko je z toho celá zmatená; vždyť se přeci snažila být normální – dodělala školu, šla na vysokou, našla si brigádu, osamostatnila se –, tak proč to nefunguje? Co je třeba udělat?

Odpověď se naskytne úplně nečekaně, když se jí shodou náhod do života připlete naprostý ztroskotanec Širaha a nastěhuje se k ní domů. Jakmile si okolí mylně domyslí, že má Keiko něco s nějakým mužem, je to, jako by vybuchla bomba a rozmetala dosavadní představy o všech kolem – kolegové z obchodu už nejsou těmi striktně profesionálními zaměstnanci se zájmem jenom o práci a nic jiného, sestra jí brečí do telefonu štěstím a mluví o svatbě, kamarádky si oddechnou, že přeci jen nemají ve svém středu nějakého soběstačného podivína, co nestojí o vztahy. Pro všechny je totiž mnohem jednodušší přijmout Keiko jako normálního člověka, co se trápí a má problémy, do kterých se zapletla, když se snažila zavděčit se okolí, než aby pochopili, že je prostě jiná, ale spokojená tak, jak je.

Nejvíc mě těší, že Keiko byla nakonec schopná přijít na to, že jí ten humbuk ohledně „normálnosti“ za to fakt nestojí a že radši bude „jiná“, ale spokojená. Upřímně jsem se totiž bála, že tomu tlaku společnosti prostě neunikne a že ji to úplně zničí. Naštěstí si uvědomila, že být „normální“ není v životě to nejdůležitější, a vážně jí závidím tu schopnost kašlat na to, co si o ní ostatní myslí. Asi bych se jí měla inspirovat, protože nejsem v zas až tak odlišné situaci a podle množství pozornosti, která se téhle knize věnovala, nejsem sama.