Sherlock

Blíží se mi zápočťák, takže jsem na tom s časem dost na štíru, proto nebudu zabíhat do podrobností, ale minulý týden jsem na doporučení kamarádky zkoukla BBC verzi Sherlocka a totálně jsem se do téhle třídílné minisérie zamilovala. Nejen že je příběh hozen do 21. století, takže Sherlock vesele hackuje mobilní telefony a dr. Watson si píše blog, ale navíc jsou oba protagonisté poněkud mladšího vydání a jiskří to mezi nimi tak, že jsem kolikrát měla sto chutí skočit si na chodbu pro hasičák, aby nám nepodpálili koleje XD Vřele doporučuju ^^
A pro ukázku výběr ze seznamu videí, které mi tu hrají už celé dny furt dokolečka <3

Bilancování

Sice není zkouškové, ale kavi už zase tráví pátek večer u učení a vůbec ji to nebaví, tak se rozhodla trošku zbilancovat uplynulá 2 a něco léta plus lehce načrtnout budoucnost. A jelikož před chvilkou pročítala blog své spolužačky/kamarádky, která píše zásadně stylem otázka - odpověď, bude hnusná a napodobí ji :-P

1) Chtěla jsem vždycky studovat japonštinu? Kdy jsem to rozhodla?

Prdlajs jsem chtěla. Až do čtvrťáku na gymplu jsem neměla ani tucha, co hodlám dělat v případě, že tu maturu fakt udělám. Od půlky třeťáku jsem si sice pohrávala s myšlenkou věnovat se meteorologii, ale to jen proto, že to nadhodil jeden můj spolužák na zeměpisným semináři. Japonština mě napadla až vlastně chvilku před obdobím, kdy se podávaly přihlášky. Svůj podíl na tom měl i fakt, že jsem od dědy furt slyšela jen "Jdi na ekonomii, to má budoucnost bla bla bla," tak jsem se zařekla, že na ni just nepůjdu. Všichni okolo si vybrali to, co je nejvíc bavilo nebo co jim nejvíc šlo. Já, jakožto šprt, jsem měla problém, že mi šlo skoro všechno (chemie a fyzika jsou výjimky a děják byl děsně nezáživnej). Tak jsem takhle jednou seděla u kompu, zkoukávala Sukisho a uvědomila si, že ten Japonec má fakt pěknej hlas... a ta řeč taky neni špatná...hmm... Mami, chci na japanologii XD Ok, tak takhle přesně to nebylo, ale jako zjednodušená verze to stačí :D

2) Ok, mám vybráno. Co přijímačky? Kam jsem to vlastně šla? Měla jsem něco v záloze? Jak jsem dopadla?

Poslala jsem si přihlášky kam to jenom šlo (Praha, Brno, Olm), včetně mé záchranné geografie na Karlovce a informatiky v Brně (neptejte se...). Jestli jsem se učila na zkoušky na japanologii? Ani prd. O Japonsku jsem si přečetla asi dvě knížky, aby se neřeklo, ale že bych šprtala dějiny, nebo literku nebo bůhví co, tak to ne. Až mě zpětně děsí, když se ptám lidí okolo a oni mi vyprávějí, jak se učili týdny, měsíce či roky, aby uspěli O_o Když si uvědomím, jaké jsem měla štěstí... Zkoušky se mi samozřejmě kryly, tak jsem japanologii v Práglu vypustila. Udělala jsem si krásné kolečko Olm-Brno-Praha a psala testy od anglické gramatiky, přes "Vyjmenujte japonské nositele Nobelovky za literaturu", až k "Kolik mléka vyváží Chile?" -_- Všude jsem se dostala, takže má naděje, že moji budoucí školu za mě rozhodnou jiní, byla v kelu. Vybrala jsem japanologii v Olmu. Sice dvouobor, ale říkala jsem si, že anglicky jakž takž umim, tak to bude pohoda (kdybych bývala tušila...). Toho, že jsem tady, nelituju.

3) Co studium, zvládám? 

Prvák byla hnusná zabíračka, kdy jsme jap. gramatiku probírali rychlostí, že by se i šinkansen divil. V hodinách jsem konstantně mlátila hlavou o stůl a s hrůzou pozorovala, jak lidi okolo odpadají. Když jsem pak úspěšně napsala test na konci letního semestru, podlomily se mi nohy a po příchodu na koleje jsem se rozbrečela úlevou, že už tu hrůzu nemusím psát znova. V druháku jsem pak na téže hodinách chytla hysterčák a čtvrt hodiny mě kamarádky musely uklidňovat. Teď, na počátku třeťáku, mi ten hysterčák hrozí znova, protože solidně plavu ve znacích. Na druhou stranu je to občas i sranda. Vždyť kde se vám poštěstí překládat věty typu: "Nechtěl jsem ho zabít. Chtěl jsem ho jenom postrašit. Byla to nešťastná náhoda. Věřte mi." XD Pokud na chvilku odhlédnu od japiny, tak angličtina není nijak extra náročná (do japonštiny má sakra daleko), ale jak nejsem na ústní zkoušky, tak mi Americká literatura dala pořádně zabrat a od té doby anglistiku nesnáším. Tenhle semestr mě čeká sestřička toho výše zmíněného postrachu - Britská literka a abych toho neměla málo, tak i ústní zkouška z morfosyntaxu *má chuť se pokřižovat*

4) Měnila bych? Lituju toho, že jsem šla zrovna sem?

Ne a ne. Neměnila bych za nic na světě. Sice si furt stěžuju a má větší smysl zmiňovat chvíle, kdy NEmám depky, než ty, kdy je mám, ale upřímně - nechci odsud a nechci studovat nic jiného. Japonštinu stále miluju, a když bůh (a) W-sensei dá, ráda bych v tom studiu pokračovala. Jistě, občas si říkám, jaké by to asi bylo, kdybych se tehdy rozhodla pro geografii a rochnila se v matice a zemáku, ale teď už je to fuk - čas nevrátím. Proti Olmu nemám výhrady, jako jedna z mála jsem si oblíbila osazenstvo katedry včetně W-senseie, jehož hodiny jsou snad to jediné, proč tu jsem. Well, duh - kvůli anglistice jsem sem fakt nešla a jediné další hodiny, co mám, jsou jap. konverzace (naprostá ztráta času - neumím skoro ani pozdravit), teorie gramatiky (nuda), měli jsme dějiny a literku (ty byly fajn ^^) a pak už jen céčka: špánina a korejština (kterou s *velkou* chutí budu v letňáku opakovat). Takže ano, jsem tu spokojená, ale nebýt tu W-sensei a magistra M., asi by se mi tu žilo mnohem, mnohem hůř.

5) Co do budoucna?

Státnice. A hned dvoje plus bakalářka. Když si na to vzpomenu, mám chuť umřít. Kdyby se stal zázrak a nechali mě prolézt, pak magisterské studium, stejná kombinace (tzn. Japanologie - anglistika). Kavi se sice nerada chlubí (*kecá, chlubí se děsně ráda, protože je hnusná sobecká egoistka*), ale na japině jí bylo silně naznačeno, že s ní i nadále počítají *juchá*. Na anglistice asi s něčím takovým počítat nemůžu - momentálně se po chodbách vždycky děsně nenápadně plížim a snažim se vyhnout vyučujícím, před nimiž už jsem se ztrapnila, je jich ale příliš mnoho -_- Další plány do budoucna nejsou. Co budu dělat, až vystuduju, budu řešit, až/jestli fakt vystuduju.

Tak tolik další informačně naprosto nehodnotný článek, místo něhož jsem se měla šprtat. Ale protože jsem děsně madžime na hito, tak se na to učení fakt vrhnu a budu gambarimasovat až někdy do dvou do tří do rána. Popřejte mi příjemný večer :)

In love

Dnes jsem se zamilovala.

Její černé oči se setkaly s mýma a já okamžitě věděla, že jsme si souzeny. Usmála se na mě a já v ní poznala spřízněnou duši, která je předurčena být po mém boku ve všech našich životech. Povídaly jsme si, objaly se a políbily. Bylo mi skvěle! 

Jenže pak se objevila její přítelkyně a zruinovala to. Nedovolí mi si ji odvést a moje milá je příliš submisivní na to, aby se jí postavila. Vím, že jsou spolu a že spolu každou noc spí, ale mně je to jedno. A i když můj brouček není tak nevinný jako já, nevadí mi to. Miluju ji a chci s ní strávit celý život. Chci se s ní smát, objímat ji, líbat ji, hladit ji, spát s ní a zestárnout s ní.

Dnes jsem musela odejít bez ní, ale slíbily jsme si, že se zase co nejdřív setkáme, a když to bude nutné, utečeme spolu. Když spolu nemůžeme být v tomhle životě, jsme připravené přesunout se do toho následujícího - skočíme spolu. Vím, že mě miluje stejně jako já ji, ale v tuhle chvíli nás drží od sebe a mně se po ní strašně stýská T_T

Doufám, že dnes bude mít sladké sny :)

.

..

...

A stihla jsem ji i vyfotit: 

Není sladká? <3

Další várka anime

Kavi končej prázdniny, tak se dala do sledování anime místo aby opakovala znaky. Teď je sice fajn, ale za dva týdny jí bůh pomáhej...

Angel Beats!



Yuzuru Otonashi nemá svůj den. Probere se na neznámém místě, trpí ztrátou paměti a ještě k tomu se od puškou ozbrojené dívky dozvídá, že je po smrti. Tak tomu se fakt říká smůla. Když je mu nakonec ještě řečeno, že se má zúčastnit boje proti andělovi v podobě středoškolačky, je toho na něj trochu moc. Racionální část mozku mu poradí co nejrychleji zmizet od tohohle fialovovlasýho blázna a jít si radši promluvit s domnělým andělem. Bohužel se tahle racionální část někdy v průběhu cesty vypaří a Otonashi vysloví přání, ať mu dívčina-anděl dokáže, že je mrtev, což ona pohotově provede - ostřím přímo do srdce. Po dalším probuzení je Otonashi přinucen uvěřit v jakém srabu se to ocitnul - je mrtvý, i přes to, že je mrtvý, musí stále chodit do školy, fialovovlasý blázen, Yuri, ho zatáhne do rebelské organizace Shinda Sekai Sensen (cosi jako Posmrtná válečná fronta), která bojuje proti andělům a potažmo i bohu... Zpočátku se Otonashi rozhodne brát všechno jak je a pomoct spolužákům v boji proti Kanade/andělovi/předsedkyni studentské rady. Jenže netrvá dlouho a zjišťuje, že Kanade není až tak bezcitná a krutá, jak mu byla vykreslena; spíš osamělá a z dobroty svého srdce se rozhodne jí lépe poznat.
V poslední době zjišťuju, že je snažší nová anime porovnávat se staršími exempláři, než je popisovat sama o sobě. Angel Beats je tedy něco mezi The Melancholy of Haruhi Suzumiya a Clannadem. Tedy: školní komedie s výraznou dívčí postavou, která vede organizaci a velí svým spolužákům, přesto je však hlavní postavou milý a oběma nohama na zemi stojící kluk. Vedlejší postavy jsou mnohem zajímavější než v Clannadu, příběh však není tak neobvyklý jako u Haruhi. Potenciál to má, zápletka je fajn, jen mi to přišlo trochu nedotažené - jako by tam bylo od každého trošku a nic do hloubky. Dočkáte se muziky v podobě dívčí školní kapely, baseballu, stříleček, romantickým momentů, komediálních momentů... Čeho si všimnete na první pohled je vizuální stránka - ta je naprosto brilantní a přišla mi lepší, než je nynější standard, kde je v každém anime i ten nejposlednější popelář bišíkem. Otonashiho s příliš dlouhou ofinou hozenou přes oko chci domů. Hned! XD Ze seiyuu musím zmínit Kamiyu Hiroshiho jako Otonashiho a Ogatu Megumi jako zástupce předsedkyně studentské rady Naoiho. Co se týče op/ed, opening jsem si docela oblíbila, ending mě bohužel uspával. Celkově jde o hodně dobrou záležitost a přijít Angel Beats před Haruhi, byla by to asi větší pecka. Škoda jen, že tomu nevěnovali víc než 13 dílů.

Tokyo Magnitude 8.0


Mirai je v pubertě a jako každý správný puberťák je nepochopená, nechce být brána jako dítě, rodiče jí furt jenom prudí, mladší brácha je příjemnej jak osina v zadku a nemít mobil, umře. Naštěstí jí začínají letní prázdniny, takže aspoň školu může dočasně vypustit ze seznamu věcí, co jí kazí život. Neraduje se však dlouho - bráška se chce zajet podívat na výstavu robotů a rodiče nemají čas. Co z toho plyne? Že je dívka přinucena hrát si na chůvu a jet s bráškou sama. Roboti nejsou zrovna její hobby, a tak zatímco je bráška na záchodě, nespokojená Mirai píše kamarádce esemesku, že to všechno stojí za prd a svět by měl být tak laskav a zbořit se. A on to kupodivu udělá. Nastane zemětřesení 8. stupně richterovky, silnice se propadají, mosty mizí v moři, budovy se bortí...
Veškerý obsah je vyjádřen už samotným názvem, což je fajn, protože víte, do čeho lezete. Příběh je dost realistický (jen ten pád tokijský věže je takovej... předvídatelnej), takže se nevyhnete zraněním či smrti postav. Protagonisty jsou dvě děti a mladá matka, která se k nim náhodou přidá a doprovází je zpět domů, takže se vše točí jen okolo nich. Naštěstí je jejich cesta poměrně zajímavá, takže se nenudíte a konec, ten už mluví sám za sebe. Je překvapivý, to ano, jenže už jsem se s podobným před lety setkala, takže jsem ho tak trochu očekávala.
Na rozdíl od předchozího anime je vizuální stránka jednodušší a připomíná např. Bokurano, ale i to je vítaným odpočinkem od již výše zmiňovaných bišíků kam se podíváš. Opening má na svědomí Abington Boys School, ending ovšem taky nebyl k zahození. 11 dílů je málo, ale popravdě, víc by jich to asi neuneslo - už tak dost jednoduchý příběh by se akorát rozpliznul a to by byla škoda.

Ohlédnutí za anime II.

Lépe je na tom B Gata H Kei. V řeči tagů: Ecchi, Romance, Comedy, School life. Takže nic, co bych sledovala. Dostala jsem se k tomu díky T-Sal, která to rozkoukala, něco málo mi o tom pověděla, abych věděla, do čeho lezu, a pochválila to. Řekla jsem si, že to zkusím – ecchi jsem snad ještě neviděla a připadala bych si nevzdělaná, kdybych tak neučinila. A ono to bylo zajímavé! Vtipné, nehrálo si to na víc, byla to opravdu jen „school life ecchi comedy“. Na zkouškové ideální žánr. A navíc ten nápad – čerstvá středoškolačka má sen, ne však takový ten obvyklý typu „chci najít lásku na celý život“, ne, ani náhodou. Tahle dívčina má prozaičtější cíl – chce se vyspat s rovnou stovkou kluků. Má však menší problém – je panna a jako prvního kluka by chtěla někoho nezkušeného. Její obětí se tak stává ve styku s dívkami poněkud stydlivý spolužák a komedie může začít. Krom neukončeného konce nemám výtek – na pobavení je to fakt bezvadné a nenáročné anime, ne však bezduché, jaké teď poslední dobou vídám *nenápadně ukazuje na nové Slayers*.

Ještě než se pustím do objevu roku, krátce k druhé sérce Darker than Black: Ryuusei no Gemini. Na to jsem se těšila hned od zkouknutí jedničky, a jakmile bylo anime celé venku, hned jsem ho zkoukla. Bohužel, jak už to tak u pokračování bývá, na kvality první série prostě nemělo. První větší akce byla snad až v osmém dílu a ani pak to nebylo nijak zvlášť akční. Nové postavy, především ta malá holka (na jména nemám paměť), mi často lezly na nervy a Hei, kterému sebrali prostor, a Mao, nyní veverka, to prostě nemohli zachránit. Navíc ta donekonečna opakovaná sekvence, kdy holka …ehm... “vytahovala“ zbraň, se mi zprotivila hned na začátku, takže jsem pak už jen protáčela oči v sloup. Jinými slovy to celkově šlo do kytek, a i když to bylo dosti neukončené, modlím se, aby už další řadu nedělali – nejspíš by to první řadě už dočista zlomilo vaz.

Ještě jedna zastávka před tím objevem roku – dnes zkouknuté Koisuru Boukun (The Tyrant Falls in Love). Kdybych nebyla zvědavá, co novýho chystá aarinfantasy, tak bych o tom do teď nevěděla. A to by byla škoda. I když jsem se dozvěděla, že se chystá překlad, tak hned po dohledání, že tam jednu z hlavních rolí má Midorikawa-sama, jsem nelenila a našla raw verzi. Stejně u tohohle žánru (shounen ai, jak jinak) není podstatné, co říkají, a navíc můžu když tak prohlašovat, že trénuju poslech japiny :D No, každopádně to má být podle mangy (*kavi ji nečetla a stydí se za svoji neznalost*), ale když jsem se pokoušela najít, čeho dalšího je mangaka autorkou, nic jsem neobjevila. To zapůsobilo jako alarm – když je mangaka dobrá, většinou se najdou i další rozjeté projekty, ale tady nic. Tak jsem se trochu zalekla, co mě to zas čeká za hrůzu, a v duchu politovala Midorikawu-sama, k čemu ho to zas dokopali. Ale ejhle, OAVéčko začlo a nevypadalo to ani přeslazeně, ani připitoměle. A pak se to stalo! Midorikawa-sama promluvil svým hlubokým hlasem, který si schovává pro roli semeho. A kavi roztála XD Sice jsem podlehla mylnému dojmu, jelikož Midorikawa-sama zase nebyl seme, ale i tak se mi to líbilo a stalo se to tak vítanou změnou po hrůzách typu Kirepapa atd. Možná je to tím, že se mi roztekl mozek poslechem toho neuvěřitelně sexy hlasu, ale jsem ochotná si to zopakovat (klidně i 10x) XD

Tak a teď konečně k tomu objevu roku. Je jím nenápadné anime s nic neříkajícím názvemDurarara!! Přišla jsem k tomu jak slepej k houslím – viděla jsem tagy Supernatural, Action, High School a v obsazení trio Fukuyama Jun, Miyano Mamoru a Kamiya Hiroshi a řekla jsem si, že to zkusím. Měla jsem zrovna volný den během zkouškového, nic na práci, myslet se mi nechtělo, tak proč ne. Po zkouknutí prvního dílu jsem měla pocit, že jsem ho omylem zapomněla zkouknout, protože jsem se nedozvěděla ani prdlajs. Řekla jsem si, že tomu dám ještě šanci, stejně jsem neměla nic lepšího na práci. A najednou koukám, ono je to zajímavý! Dokonce natolik, že jsem si hned pustila další díl. A další. Ten den jsem jich viděla asi devět a proklínala se, proč jsem nemohla ještě pár dní počkat, než mi skončí zkouškový, abych mohla nerušeně koukat dál. Všechno se to točí okolo tří kamarádů; jsou jimi trochu nesmělý Ryuugamine Mikado, sangvinik Kida Masaomi a zdánlivě nesmělá dívčina Sonohara Anri. I když jsou to kamarádi, mají před sebou tajemství, která jsou ovšem větší, než je záhodno, a vedou k dost velkému průseru. Nemůžu však prozrazovat děj, jelikož celé anime je koncipováno jako puzzle, kde každý kousek zapadá mezi ostatní, a teprve po odkrytí všech dílků dostáváme nějaký ten obrázek. Každopádně vás čeká příjemná podívaná plná cliffhangerů, dramatických i komediálních momentů, skvělých postav i úžasné muziky. Nemůžu si to prostě vynachválit. Dokonce mě to zaujalo natolik, že mám v plánu zkouknout i Baccano!, které je od stejného autora.

Ohlédnutí za anime I.

Naposledy jsem se o anime zmínila v prosinci, což ovšem neznamená, že bych od té doby nic nesledovala. I když je největší fofr, k obědu si prostě něco pustím. I to nechození do menzy má své výhody :)

Začneme něčím pravděpodobně hodně známým. Hetalii jsem původně vůbec nechtěla sledovat. Od spolužačky jsem slyšela, že postavy tam vlastně zastupují jednotlivé státy a že (jejími slovy) "jsou všichni teplí". To mě nijak nenadchlo a dávala jsem od toho ruce pryč. Až do toho osudného okamžiku, kdy se jiný spolužák zmínil, že to sleduje (kluk, chápete?) a že díl má 5 minut (!). Tehdy jsem si řekla, že to zkusím. Přinejhorším budu trpět jen pět minut. No, a ono se z toho vyklubalo poměrně příjemné anime, bez složitého děje, bez návazností na předchozí díly, vtipné a hlavně krátké, což mi ve všem tom shonu okolo školy strašně prospělo. Už nikdy neuvidím dějiny stejně, ale chudinka zakřiknuté Japonsko a nepříliš bystrá Itálie se staly mými oblíbenci :)

Dál se chci zmínit o filmu Bleach - Fade to Black. To jsem sledovala nedávno, když jsem si dávala pauzu mezi zkouškama. Přesně na takové chvíle je to dělané - v podstatě tam o nic moc nešlo (jako u všech bleachovskejch filmů a vlastně i většiny dílů seriálu), ale vyplnilo to mezeru, kdy jsem čekala na dotažení dalšího dílu FlashForward (am. seriál, co se vysílali na axn - zajímavej nápad, kdy se lidi dozvěděli o své budoucnosti, ale brutálně nedotaženej). Ichigova hláška směřující k Renjimu, že když si ho nepamatuje jeho mozek, přinutí si vzpomenout jeho tělo, mě málem poslala pod stůl smíchy.

Další z těch známějších bude Code Geass. V současnosti dokoukávám druhou řadu, bohužel však stylem: „Opravdu už nemám na zkouknutí žádné jiné anime? Ne? Tak se teda podívám na další díl toho Code Geass, no.“ Kamarádka na to pěla ódy, navíc to srovnala s Death Note, tak jsem se těšila, co se z toho vyklube. Jenže mě to nějak nenadchlo. Ano, geniální středoškolák vede dvojí život, jeho soupeřem je jeho kamarád z mládí, vždycky když už to vypadá pro našeho hrdinu bledě/velice dobře, tak přijde nějaký zvrat, ničeho jiného než cliffhangerů se nedočkáme… Mělo to být ideální anime. Zdůrazňuju mělo. Prvním problémem byla přítomnost robotů. Mecha nepatří mezi mé oblíbené žánry, když se však dobře zakomponuje, nevadí mi – důkazem budiž NGE, které se to roboty hemží a já to přesto milovala. Jenže tady to byla zábava jen ze začátku. Dalším problémem je hlavní hrdina. Netuším proč, ale Lelouchovi nevěřím snad ani nos mezi očima. Ano, některé momenty stály za to (zvlášť se mi vryla do paměti scéna Lelouchova rozhovoru s Euphemií, než se to všechno zvrtlo), ale nedokázaly převážit to množství času, kdy si můžu v klidu vyřizovat mejly, aniž bych o něco přišla. Nevím, jestli je to chyba anime a manga byla fajn, nebo jsou možná moje požadavky přehnané, ale teď to fakt dokoukávám snad jen kvůli tomu, že jednu z vedlejších postav namluvil Midorikawa Hikaru-sama. Možná kdybych to viděla dřív, než jsem se dostala k Death Note, bylo by mě to nadchlo, ale takhle je to jen další anime, které si v případě nouze pustím k obědu a během druhé poloviny dílu už zase koukám, co je nového na fejsbuku.

Pochválit nemůžu ani Clannad. Žánr školní komedie, kde je většina osazenstva dívčí, mě nikdy moc nebral. Jako fanynka SA/yaoi prostě potřebuju v anime kluky – i když spolu nic nemají a většinou ani nechci, aby spolu něco měli, potřebuju je tam. Samotné holky mě prostě nijak neberou. Tady teda dva maníci byli (a viděla jsem na ně spoustu doujinshi), ale povahově katastrofa – jeden byl vyloženě komickou postavou jen pro pobavení toho druhého, naprosto flegmatického týpka, se kterým by snad nehnulo ani tornádo. Příběh popisovat nebudu – žádný jsem neobjevila. Jediné body si připočte hezká animace (a jednoepizodní role Midorikawy-sama), ale to je vcelku všechno. Ptáte se, proč jsem to vůbec sledovala? Stačila jedna mini poznámka na stránkách výše zmíněného Midorikawy-sama, že to je jeho oblíbené anime. To přeci nemůžu nechat jen tak, že ne? (I když upřímně netuším, co se mu na tom líbilo :-/)

Zkouškové still in progress

Další volný den a další příspěvek.

Jak jsem minule psala o zápočtu z americký literky, tak jsem ho psala minulý týden, čemuž předcházel asi týden učení a stejně jsem měla pocit, že umím kulový. Při prvním pohledu na test mě málem trefil šlak a po odchodu jsem měla pocit, že jsem to, s prominutím, posrala. Ale ještě ten den mi ze stagu zmizelo znamínko "nesplněné prerekvizity" u zkoušky z tohohle předmětu, což znamená, že jsem to dala. Nevím na jaký písmeno a dlouho jsem si myslela, že je to jen chyba stagu, ale asi jsem to fakt dala O_o Neuvěříte, jak mi spad kámen ze srdce.

Taky se po týdnu objevily výsledky z té prokleté fonetiky - a já to dala O___o Teda jen s pomocí Jonášových 10%, ale dala ^____^

A do třetice jsem měla konverzaci z japiny - vždy největší trapas celého zkouškového. Tentokrát to ale nebylo zas tak strašný. Ze začátku jsem se teda sekla, když jsem nedokázala popsat cestu od obchoďáku do čajky a říkala jsem si "tak to je v háji holka." Ale nakonec se hovor stočil na hudbu a dorama a já dokonce i mluvila! Sice jen trošku, ale mluvila! :3

To se prostě muselo jít oslavit, tak jsme se se spolužačkama T'Sal a Helčou domluvily na večer a šly si sednout do místní irský hospody. Tyhle odpočinkový večery venku jsem si poslední dobou nějak oblíbila - člověk může vypnout a kecat o všem možným a prostě být v pohodě. Zapíchly jsme to někdy okolo půl 12; tedy, Helča to zapíchla, my s T'Sal jsme pak zamířily ještě do Patnáctky, vyloženě studentskýho klubu s muzikou, kde se člověk může na parketu do libosti vyřádit, pokud dýdžej zrovna radši nečekuje fejsbuk místo aby hrál něco pořádnýho -_- Trhla jsem svůj rekord v pozdních příchodech - 4 ráno, takže už následovala jen sprcha, hoďka flákání na netu a v 6 mi jel vláček domů. Netřeba zmiňovat, že z cesty nemám ani ťuk a byla jsem na každý stanici děsně překvapená, kam zmizel některý ze spolucestujících a proč je tu někdo úplně jinej ^^;;

Ale jak už to tak chodí, každý pěkný okamžik musí být vyvážen něčím nepříjemným. Tentokrát v podobě třetího a asi i posledního termínu japonských moderních dějin. Na tenhle zápočet jsem se ještě nedostala, protože jsem to buď časově nestíhala nebo se mi to krylo. No a poslední termín byl vypsán na dnešek, přičemž zítra jsem měla mít zápočet z lexikologie a soubornou zkoušku z americký literky. A všechno prostě nejde. Takže lexikologie letěla první, i když jsem nebyla ani na předtermínu, ani na prvním termínu a teď už se jen můžu modlit za třetí termín nebo si to hold v zimáku zopáknu. Na americký literce jsem taky ještě nebyla - vždyť jsem sotva napsala zápočet. Letěla ovšem taky, protože takové množství informací se prostě spolu s dějákem nedá zpracovat a ani nemám načteno, takže by to byla jen ztráta času -_- Další termín vypsán není a jestli se nějakým zázrakem neobjeví, bude následovat příkladu lexy a strašit mě v zimáku. Dějiny jsem se teda našprtala, ale stylem "pojem-co to je a kdy to bylo". Žádné souvislosti, žádné ponětí o časové ose, takže ke zkoušce zatím nemůžu. Naštěstí jsem ten zápočet dala - kdyby ne, tak bych byla zatraceně hodně naštvaná. Už takhle jsem štěkala na každýho, kdo se jen opovážil moc hlasitě dýchat. 

Teď tedy oxiduju v Olmu a čekám, jestli mi ještě někdo vypíše nějaký termín - chybí mi 2 zápočty a 2 zkoušky a pomalu mi lezou krkem statusy na fejsu, kde se lidi radujou, že maj prázdniny -_-

Zkouškové in progress

Tak jsem zase jednou konečně doma a mám volný den, takže jsem se rozhodla oprášit svůj blog (skoro)každoměsíčním příspěvkem.

Je to téměř neuvěřitelné, ale ani po měsíci a něco se ještě netopim v depkách. Ale bylo to o fous, protože poslední týden před zápočťákem mi na japině ruply nervy, test jsem odevzdala prázdnej a přestávku probrečela na záchodě. Nemusím snad dodávat, že na další hodinu se mi fakt jít nechtělo a měla jsem sto chutí to zatáhnout a vysloužit si tak první absenci. Nestalo se tak a díky tomu mi pak W-sensei přidal sakra hodně bodů k závěrečnýmu testu. Ne že bych nebyla ráda, ale vypadá to kapku divně, když lidi okolo maj tak 5 - 8 a já 23... ^_^;; 

No, každopádně jsem zápočtovej test dala, i když jsem se s úspěchem už loučila, jelikož na výsledky jsme museli čekat přes víkend a já měla celou dobu dobrý pocit, což je špatné znamení. Ve středu jsem se byla podívat, jak jsem to teda napsala, a velice, opakuji velice mě potěšilo, že bych ten test dala i bez všech těch dodatečných bodů. A W-sensei mě stihnul i pochválit ^____^ *vznáší se s připitomělým úsměvem na obláčku*

Co se týče zkouškového, tak až na pár výjimek je to dobrý - dneska jsem dala japonskou moderní literku, i když se musím přiznat, že bych si dala tak při nejlepším trojku a ještě bych se styděla. Sylva, zkoušející a teď už taky moje vedoucí bakalářky, je prostě neuvěřitelně zlatá, a i když občas zaslechnu nějaké nelichotivé připomínky od spolužáků, musím říct, že ke mně je strašně milá, odpovídá mi na mejly i v jedenáct v noci a celkově ji mám hrozně ráda :)

Když už jsem u té bakalářky, tak už mám odevzdané zadání - moje téma zní "Konflikt zájmů jednotlivce a společnosti v díle Nacume Sósekiho." Teď by ještě bylo dobrý zjistit, o čem že to vlastně budu psát XD

To jsou ty příjemnější novinky, takže teď ty ne tak moc příjemné: ještě to není potvrzené, ale na 99,9999% jsem nedala praktickou část zkoušky z fonetiky, a to i s bonusem 10% který mi sám velký fonetický bůh Jonáš věnoval za neutuchající práci v hodinách (která spočívala v tom, že jsem ani jednou nechyběla a nosila úkoly - well, pro někoho luxus, pro mě je tohle prostě samozřejmost). Asi jsem hluchá, ale já ty aspirace a devoicing a nevim co všechno prostě neslyšim. Sice se snažim použít všechny těžce našprtaný teoretický pravidla, ale pak poslouchám Estuary English a slyšim T-glottaling uprostřed slova, kterej tam prostě nemá co dělat... a je to vůbec Estuary English? Není to Cockney? Ještě chvilku takhle poslouchám a začínám se sama sebe ptát, jestli je to vůbec britská angličtina... a skončí to tím, že prásknu hlavou o stůl. Tohle prostě nedávám. Teorii se v pohodě naučim, ale ta praxe mě jednou zabije, protože ti mluvčí samozřejmě nemluví podle nějakých teoretických pravidel, ale jak jim to zrovna přijde na jazyk X_x

Další, a vlastně mnohem větší strašák, je teď americká literatura 2. Psali jsme zápočtový test, já se učila 2 dny a měla jsem pocit, že to bude dobrý. Pak jsem viděla test a pořád dobrý, říkala jsem si, že to není tak těžký, že maximálně na C bych to mohla dát. No, a pak vidím výsledky - F. Fail. Paráda X_x Když pomineme fakt, že to je (kromě prváckýho úvodu do jazyka) první zápočet, kterej jsem nedala na první pokus, tak i tak mě to děsí. Jestli mi první test nepřipadal těžkej a já to přesto nedala, jak asi dopadne ten další? A navíc poslední, protože vyučující se s třetím termínem jaksi neobtěžuje. Chápu, že na zápočet jsou jen dva pokusy, ale většina vyučujících tohle nedodržuje a dává i třetí. Flajšar né. Takže se teď docela děsim, že to nedám a budu to muset opakovat. A jako zarytý pesimista se už samozřejmě vidim, jak to nedám ani příští semestr a poletím kvůli pitomý americký literce X_x

Druhý pokus je 8. června, tak mi prosím někdo držte palce.

Deprese zažehnána

Zdá se to téměř neuvěřitelné, ale Kavi se dočasně vyhrabala z deprese, a tak se rozhodla zaznamenat tento zázračný okamžik pro budoucí generace :D

Co k tomu vedlo?

Vrátil se mi komp. Sice komplet prázdný, ale víceméně funkční a s novou mechanikou. Akorát hned druhý den mi začal blbnout Internet Explorer (odmítá zavírat procesy u oken, která jsem zavřela, takže to vypadá, že okno dál jede, i když na monitoru už není), tak pomalinku přesedlávám na Google Chrome. Ještě musím pořádně prozkoumat systém oblíbených záložek, protože sice většinou dosáhnu toho, co chci udělat, ale metoda pokus-omyl zabírá více času než naučené klikání v IEčku + mi Chrome nepřehrává ani hudbu ani video, takže nemá šanci stoupnout v oblíbenosti, dokud se to nenaučí.

I přes to, že se vrátil komp, čtu. A to mi velice zvedá náladu. Jen kdyby to nebyly knihy do školy, ale ty, které si fakt chci přečíst. Teď mám ovšem od spolužačky půjčenou Zpověď masky od Mišimy, tak se na to strašně těším ^^

Dokopala jsem se na konzultaci u své vedoucí bakalářky. Sice jsem tam asi čtvrt hodiny stála před dveřma jako úplnej trotl (ještě že má pracovnu zašitou tak daleko, že okolo nikdo nechodí) a v duchu si připravovala, co řeknu, jen abych tam pak nakráčela a všechno zapomněla, ale jsem ráda, že jsem to udělala. Téma šlo sice do kytek a nové se ještě neobjevilo, ale aspoň vím, kterým autorem se budu zabývat, takže nemusím jen tak nahodile číst co se mi dostane pod ruku, abych pak v případě nutnosti mohla prohlašovat, že jsem to četla místo tupého pohledu říkajícího "A taková kniha existuje?" A navíc jsem opětovně zjistila, že magistra M. je neuvěřitelně milá a příjemná vyučující, takže už nelituju, že jsem se nezapsala k někomu jinému.

Přežila jsem další narozeniny. Pomineme-li fakt, že si na ně téměř nikdo nevzpomněl, byla jsem nadmíru spokojená. Od mamky jsem dostala knížku (která si ovšem bude muset trpělivě počkat, až na ní dojde řada) a byly jsme nakupovat. Sice jsem vždycky nákupy vysloveně nesnášela, ale tentokrát mi to až tak nevadilo. Naopak mě potěšil fakt, že se začaly vyrábět dámské boty ve velikosti 42, takže (fanfáry prosím) - mám první dámské boty a dokonce na podpatku! Samozřejmě je strašně nizoučký, jinak bych nepřežila ani to zkoušení, ale i tak se v tom nejdřív musím naučit chodit, než se někam vydám. Taky mám sukni, která není až ke kotníkům! (vidíte ty změny? z Kavi se snad dokonce i stane holka XD)

Jak se to projevuje?

Bohužel ne moc viditelně - mám dobrou náladu; občas se i usmívám; když jdu, nemám hlavu skloněnou až úplně k zemi; většinu hodin neobrečím (až na tu zatracenou japinu); mám chuť jít ven (ale nikdo nemá čas, takže v pátek večer zase šprtám znaky -_-); dobrovolně jsem se zúčastnila privátní chodbovice mé spolubydlící; testům, kde neznám odpovědi, se směju... Co se však nezměnilo, je ta zatracená japina, kde v pravidelných intervalech práskám hlavou o stůl či se snažím nebrečet (nebo aspoň aby to nikdo neviděl) a taky mých poznámek ohledně mé pitomosti a neschopnosti nijak neubylo. Taky jsem stále nenašla důvod, proč se vlastně učim jazyky, protože pak je stejně nebudu schopná použít. Takže jinými slovy se to příliš neprojevuje, ale já to cítím, a to je hlavní.

Co dál?

Předpokládám, že sešup dolů. Vždycky to tak je - chvíli nahoře a pak dlouhou dobu dole. A i když si to, až budu dole, myslet nebudu, tak jsem za tyhle chvilky ráda, protože bez nich bych tu asi nebyla.

Další depresivní jaro s letním semestrem na krku

Zdravím všechny náhodné návštěvníky, kteří se jen ze zlomyslnosti přišli podívat, jestli jsem už neumřela. S hrdostí oznamuji, že ještě ne XD
Uznávám, že poslední příspěvek již nemohl mít datum 5.1., jelikož to fakt vypadá, jak když mě zkouškové zabilo. Bohužel, ani tentokrát se mu to nepovedlo. Všechny zkoušky i zápočty na první pokus. Jen ten začátek nového semestru mě trochu zmohl a tak se teď už nějakou dobu potácím v depresích a nemůžu se z nich vyhrabat ať dělám co dělám.
Další novinkou je, že jsem přišla o komp. Jednoho krásného dne padnul ...a už se nevzpamatoval. Takže odfrčel do servisu a už je tam pěkně dlouho a ještě ani pohled neposlal, bídák jeden. Tak tedy trávím volná odpoledne v knihovně u počítačů. Parádička. Zvlášť když mě přepadl pocit, že bych tedy už mohla začít vymýšlet, co s bakalářkou - sice mám vedoucí, ale téma je stále mlhavé a knihy k tomuto tématu se přede mnou vyloženě schovávají. Možná to má něco společného s tím, že bakalářku chci psát na japanistice, takže literatura by byla - ale v japonštině. Já jsem tak maximálně schopná si přečíst kratičkou bajku a to ještě každý třetí znak hledám.
No každopádně mám teď volné večery, a tak jsem objevila čas na čtení a dokonce na chození ven. Představte si to - kavi chodí do společnosti! Svět se vážně zbláznil. Jenže chození do společnosti a deprese mají za následek, že se nejeden večer vracím na koleje v slzách. Tuhle jsem byla fakt na dně, tak jsem šla za jednou kamarádkou, která jako jedna z mála ještě zbyla na kolejích (zbytek se odstěhoval na priváty) a ona je taková optimistka, že stačila čtvrthodinka a já se usmívala. Chci ji příští rok na pokoj! Obě moje spolubydlící mě totiž opouštějí, tak by to nebylo špatné, ale soupeřím rovnou se dvěma priváty, tak nevím, jak to dopadne.
Když už jsem u těch kolejí, tak se odstěhovaly dvě právničky z vedlejšího pokoje, což slavíme jako úspěch roku, protože ty blonďatý krávy byly věčně nalezlý v koupelně >.< Víte, jaká je to krása, ráno se vzbudit a mít tu možnost, dostat se do koupelny dřív než za třičtvrtě hodiny?
Se školou stále válčím, stále nemluvím, stále jsem z toho depresivní, stále to stojí za prd. Anime nestíhám sledovat (není moc kde), takže maximálně tak dokoukávám Code Geass a Hetalii. Čtu. Ale bohužel jen věci do školy, takže žádná sláva. Ale na druhou stranu jsem si stačila oblíbit Sósekiho a to jsem nad ním už málem zlomila hůl. Až se někdy dohrabete ke knížce Botchan, povinně si přečtěte. Moc pěkně se čte a je vtipná :)
Jinak nic nového či závažného, co by stálo za to probírat ve zbývajících 14 minutách, než mě počítač odhlásí. Ještě si užiju trošku muziky, jelikož na koleji je bez kompu děsné ticho a až se zas budu nudit, určitě se ozvu...