Jedna rada na úvod: není dobré dávat nespolečenskému člověku téměř čtyři měsíce volna; skončí to tím, že onen člověk sedí celou dobu doma a ven vychází jen v nejnutnějších případech (musí na poštu pro dopis, končí mu výpůjční lhůta v knihovně apod.). A pokud už tedy z výše uvedených příčin musí vyjít na denní světlo, projevuje se u něj nervozita, paranoia, strach z přílišného množství lidí.
Ne, tohle není výmysl, tohle se děje mně. Mám takovou hrůzu vyjít ven sama, až to není ani vtipný. Když jsem naposledy byla v knihovně, měla jsem pocit, že knihovnice by mě nejraději umlátila knihou, a v metru, kam se na Chodově nahrnula neuvěřitelná spousta lidí, jsem skoro nemohla ani dýchat a bála jsem se pohnout. Pak jsem trávila týden na venkově u příbuzných, kde o nějakých šest baráků dál bydlí jedna moje kamarádka, kterou vídám jen jednou za rok, když tam přijedu. No a já nedokázala vylízt ven a dojít k ní! Raději jsem se vrhla na čtení a od rána do večera jen četla.
Když si vzpomenu, jak jsem denně chodila do školy a normálně fungovala, připadá mi to spíš jako sen než skutečnost. Možná je to tím, že jsem vysadila antidepresiva, ale nic jiného mi nezbývalo, protože doktorka, ke který jsem chodila, mi řekla, že už k ní nemám důvod chodit. A navíc jsem se zařekla, že ten zbytek prášků, co mi zbývá, si schovám na podzim, až půjdu na vejšku. Od tý doby stojí můj život dost za prd. Jestli jste četli Dlouhý pochod od S. Kinga (pod pseudonymem Bachman; btw skvělá kniha, doporučuju!), tak si připadám přesně jako ti chodci - buď můžu zůstat stát a nechat se zabít, nebo můžu pokračovat a doufat, že přežiju další den. Zatím tedy pokračuju, ale je to zatraceně těžký. Vrací se mi nespavost (to vysvětluje, co tu dělám v půl druhý ráno), ale prášky na spaní si šetřim (pro jistotu, víte). Šári mi kdysi řekla, že blázny z lidí dělaj právě ty prášky, a já jí konečně začínám věřit.
Je mi daleko hůř, než mi bylo předtím. A bojím se. Vážně se bojím. Bojím se úterního zápisu. Bojím se bydlet na koleji. Bojím se cizího města. Bojím se cizích lidí. Bojím se školy. Bojím se být sama. Bojím se být s lidma. Bojím se budoucnosti. Bojím se změny. Co když to nedokážu? Co když vyletim ze školy při první možný příležitosti? Co když bylo mý přijetí na vejšku jen nějakou dost pitomou chybou? Co když ostatní poznají, že jsem ve skutečnosti hloupá a k ničemu? Ponořuju se do hromady anime a fanfictions a prožívám příběhy ostatních, abych unikla svýmu životu. Mám pocit, že můj život skončil maturitou a tohle období 'poté' je nějaký neuvěřitelně zpackaný epilog (jako HP 7; přes tu hrůzu jsem se stále ještě nepřenesla). Nebylo by lepší knihu ukončit, než se tu bezcílně plácat v tom sajrajtu?
